Skip to main content

Full text of "Slovensko literární od doby Bernolákovy"

See other formats


'^U^^Ú-tÍ^ 


SLOVENSKO    LITERÁRNI 


SLOVENSKO 
I .  I  T  E  R  Á  E  N  I 

OD    DOBY    BERNOLÁKOVY 

N  A  p  s  A  L 

F  R.   FRÝDECKÝ 


v   MORAVSKÉ    OSTRAVE 

N  AKI.ADATEL  ADOLF    PEROUT   KNIHKIPĽC 

19  2  0 


9     1972 


W^-^ 


^11 


TISKÉ  M    .POLITIKY'    V   PRAŽ  E. 


^Slovensko  literárni  od  doby  Bernolákovy"  mélo 
púvodné  titul  jiny:  „Pŕehledné  dejiny  slovenského 
pisemnictvi".  Tato  forma  vystala  —  nikoli  z  dúvodú 
formálnich. 

Na  územi  Čech,  Moravy,  Slezska  a  Slovenska  žila 
a  žije  ode  dávna  v  souvislosti  jednotná  literatúra 
česká.  Má-li  pravdu  Hettner,  že  totiž  dejiny  literárni 
nejsou  letopisy  knih,  nýbrž  jejich  i  d  e  í  a  tvarú  ume- 
leckých, a  má-li  pravdu  Salda,  že  literárni  histórie 
neni  jen  kronikou  literárnich  dokumentu,  ale  také  a 
pŕedevším  histórií  a  objevem  hodnôt  —  potom  na- 
štésti  podnes  je  neporušená  jednotná  vývojová  cesta 
národní  literatúry  ve  všech  trech  (nebo  čtyŕech)  Te- 
čených spisovných  oblastech.  Profesor  Jaroslav  Vlček, 
veliký  zakladatel  moderniho  českého  dejepisu  li- 
terárniho,  po  „Dejinách  literatúry  slovenskej"  pŕikro- 
čuje  záhy  k  „Dejinám  české  literatúry",  zahrnuje  v  ne 
dňsledné  také  spisovnou  oblast  na  Slovensku  a  tak 
geniálne  obnovuje  v  stíiv  púvodní  a  skutečný  české 
dejiny  literárni. 

'  Na  Slovensku  žije  naše  literatúra ;  vztah  písemni- 
ctva  na  Slovensku  k  materské  literatúre  české  budiž 
dovoleno  srovnat  s  pisemnictvim  kruhu  félibristú  a 
materskou  francouzskou  slovesností :  Hviezdoslav  jest 
—  a  síce  bez  nadsázky  —  český  Mistral.  Svérázné  Slo- 
vensko literárni  leží  ve  skutečnosti  jen  nékolik  kilo- 
metru  za  ríizovitou    literárni    Moravou:  obojí   oblast 


jest  krajové  zbarveuou  součástkou  české  literatúry, 
tŕebaže  Slováci  svého  spisovného  nárečí  užívají 
tradičné  a  pravidelné   a   Moravané  pouze   vyjimkou. 

Pisemnictvi  na  Slovensku  je  tudíž  pouhým  doplňkem 
české  literatúry ;  zaujmout  k  nemu  dobové  stanovisko 
nebylo  vecí  nejlehčí.  Není  možno  po  vzoru  staré 
metódy  bibliografické  pouze  podlé  spisovného  kroje 
soudit  živé  projevy  a  hodnoty  literárni,  abys  duše 
v  nich  nezabil :  a  pŕec  je  nutno  vyslovil  í  tento 
svéráz  tak,  aby  ses  vyhnul  zdaní  separatismu,  abys 
netvoril  obrazu  neskutečného.  Proto  titul  této  knihy 
se  vyhýba  nepresnosti  í  neskutečnosti,  jež  se  tají 
v  pfedmétném  názvu  „slovenská  literatúra"  a  volí 
misto  neho  radéji  název  místopisny  „Slovensko  lite- 
rárni'", jež  jest  ovšem  nepopérnou  skutečností.  Je-li 
\:  ni  pŕesto  druhdy  reč  o  „slovenské  literatúre'',  deje 
se  tak  v  plném  vedomí  technického  termínu,  zkratky, 
ve  stručném  smysle  anebo  zkráceném  opise  „litera- 
túry na  Slovensku,  psané  slovenským  spisovným 
nárečím'' ;  ideové  a  podle  hodnôt  je  všude  považovaná 
za  literatúru  českou.  A  z  tohoto  pojetí  literatúry 
odvétvenné  vyplýva  dalši  diisledek:  v  monografický 
jeji  obraz  velicí  slovenští  rodáci,  Kollár  a  Šafárik, 
nejsou  vsazeni  literárne,  t.  j.  výkladem  celého  svého 
dila  literárního,  nýbrž  ideové  a  priigmaticky,  t.  j.  potud, 
pokud  a  kterak  idey  jej  ich  žily  a  žijí  v  slovenském 
déní  literárním  a  kulturním. 

Rok  1844  je  dátum  historické,  ale  ne  tragické. 
Do  roku  toho  jednotný  —  až  na  výjimku  Berno- 
lákovcu  —  proud  české  literatúry  od  roku  toho  teče 
oddelené  dvéma  rameny:  široký  starý  žlab  plní 
projevy  a  hodnoty  literárni,  pestované  v  spisovné 
češtine,  užší  a  novéjši  koryto  jeho  pisemnictvi,  pésténé 
v  spisovném  nárečí  slovenském.  Obe  ramena  mají 
touž  výplň  a  patrné  i  touž  snahu  —  vytváŕejíce  nyní 
mezi  sebou  ostrov  spisovného  .separatismu  —  opét  se 

TV 


spojiť  v  jediný  iilerárni  proud.  Nemají-li  snahy  té 
dosud,  búdou  ji  mít  v  budoucnosti  —  kdy,  na  tom 
Itonečné  nesejde.  Nevím,  Ize-li  populárnéji  a  maka- 
véji  presvedčil  i  méné  zbehlého  ítenáŕe  v  dejinách 
naši  literatúry  o  jednotnosti  českého  pisemnictví 
v  Čechách  i  na  Slovensku,  nežli  tímto  opsanym  dia- 
gramem.  — 

^Slovensko  literárni"  delím  od  Bernoláka  na  šest 
hláv.  Je  to  delení  pfirozené;  približné  tolik  se  vy- 
strídalo  literárních  generaci,  z  nichž  každá  pfinesla 
aneb  aspoň  se  snažila  pŕinést  néco  svého  v  společny 
poklad  literárni. 

O  vétšiné  dél  a  spisu  z  období  starších  hovorím 
v  „Slovensku  literárním"  z  vlastního  názoru;  pouze 
nékolika  tiskii,  ostatné  nevýznamných,  z  doby  Berno- 
iákovy  a  dvou-tŕi  raných  a  vzácnych  spisu  štúrov- 
ských nebylo  mi  Ize  se  dopátrat.  Zde  i  v  jiných  pŕi- 
padech  je.-;t  —  a  musi  být  —  vi'idcem  profesor  Mček: 
probádal  tak  Slovensko  literárni,  ,,že  již  jiným  sotvy 
inísta  zbude",  podie  slov  jeho  velikého  slovenského 
rodáka,  kde  by,  zvlášť  v  starší  dobé,  mohli  uskutečnit 
objevy.  Doplnky  a  zmeny  ovšem  jsou  nejen  možný, 
nýbrž  druluiy  nutný;  o  tom  tuším  i  tato  kniha  po- 
dáva svédectvi.  O  všech  spisech  z  doby  uovéjší  (od 
r.  1881)  piši  pouze  z  autopsie;  hlavu  pátou  a  šestou 
znovu  jsem  zpracoval  podlé  príslušných  míst  v  „Mla- 
dém  Slovensku"  (V  Praze  u  Topiče  1918),  jež  vyvoláno 
pfedloni  potrebou  doby  záhy  bylo  rozebráuo  a  nového 
pŕohlédnutí  pro  nový  účel  potrebovalo.  Prílohy  vzadu 
hledi  čtenáŕúm  usuaduiti  prehled  po  siovenském 
pisemnictví. 

Knihu  svéŕuji  lisku  v  dobé,  kdy  púsobi  na  Slo- 
vensku rainistr  „unifikačni",  jsa  naprosto  pŕesvédčen 
o  nutnosti  sjednocení  také  obou  literárních   oblastí, 

VU 


české  i  slovenské,  v  jediný  obrozeny  a  silný  proud 
národního  písemnictvi  zde  i  pod  Karpatami.  Uctívám 
ji  skrovné  velikou  památku  Ľude  vitá  Štúra, 
idey  pokroku  bojovuika,  bezdéky  nejvétšiho  svedka 
literárni  Jednotnosti  Cech  a  Slovenska. 


V  Praze  dne  29.  února  1920. 


F.  F. 


SLOVENSKO    LI  ľ  ERÁRNI 
OD    DOBY    BERNOLÁKOV  Y. 


H  I.  AVA    F  R  V  A. 

SLOVENSKO  LITERÁRNI  DO  KONCE 
VEKU  xvin. 

1 
SLOVENSKO  PRED  BERNOLÁKEM. 

Roku  1787  vyšla  v  Prešpurce  filologicko- 
kritická  disertace  mladého  katolického  teo- 
lóga, jež  v  zásade  a  s  velikým  dúrazem 
prohlásila  práva  samostatného  spisovného 
nárečí  slovenského.  Nebylo  to  po  prvé,  co 
v  národopisné  oblasti  slovenské  myštenka 
spisovné  samostatnosti  v  učených  kruzích 
byla  zkoumána  a  riizno  pŕetŕásána;  nikdo 
jí  však  netlumočil  sjnéleji  a  v  čas  pŕíhodnéjší, 
než  práve  ANTONÍN  BERNOLÁK. 

Když  na  samém  začátku  veku  XVII. 
siíperintendent  tŕí  stredoslovenských  žup, 
oravské,  turčanské  a  liptovské,  ELIÁŠ  LANI 
(1570 — 1617),  skladá  písné  duchovní  nikoli 
rečí  bible  Kralické,  nýbrž  živou  mluvou 
svých  církevníkú  ;  když  statečný,  ve  vézení 
pro  svou  víru  umučený  superintendent 
DANIEL  KRMAN  (1663—1740)  slaví  časo- 

íl 


Krman.  Tamáši.  Bél.  Bajza. 


mernými  verši  „náš  jazyk  obz vlastní,  staro- 
dávny dosti,  slovenský"  jako  plodnou  mater 
všech  ostatních  reČí  slovanských :  když  roku 
1691,  téméŕ  celý  vek  pred  Bernolákem, 
tiskne  katolícky  zeman  MIKULÁŠ  TAMÁŠI 
v  Trnave  svou  ^  Pravú  katolícku  ručnú 
knižku^,  napsanou  již  dúsledné  v  záf)adním 
slovenském  nárečí ;  když  učený  MATEJ  BÉL 
(1684 — 1749)  se  strany  evanjelické  opévá 
zvuky  rodné  slovenštiny  nadšenými  chvalo- 
zpevy,  uvádéje  i  prakticky  prvky^  západního 
nárečí  slovenského  do  ,bibliČtiny' ;  když, 
krátce  již  pred  vystoupením  Bernolákovým, 
katolícky  farár  JOSEF  IGNÁC  BAJZA 
(1754 — 1836)  vedomé  se  odvrací  od  češtiny, 
slovensky  vydáva  dva  díly  „René mládenca 
príhod  a  skiisenostr  (1783)  a  sní  dokonce 
o  védeckém  vzdelávaní  spisovné  reči  nové : 
—  jsou  to  vesmés  podnety,  plodné  pro  pre- 
myslení, které  však  nestihly  dosud  své  doby. 

Dlouhé  období  toto,  téméŕ  dva  veky  vy- 
plňující,  stále  jest  navenek  obdobím  ú  redni 
češtiny  literárni  na  Slovensku,  nehledíc 
k  zbytkúm  zapadající  vedecké  latiny  ani 
k  ŕečeným  pokusúm  o  priilom  slovenských 
dialektu  do  jednotné  spisovné  reči  české, 
dialektu,  jež  se  liší  velmi  od  pozdéji  utvorené 
spisovné  slovenštiny. 

Vedie  Lániho,  Krmana,  Tamášiho,  Bela 
a  Bajzy,  mužu,  domácim  nárečím  zrejmé 
naklonených,  prevažná  vétšina  soudobých 
spisovatelú  na  Slovensku,  zvlášté  na  strane 
evanjelíkú-exulantú  a  jejich  potomkú  pra- 
cuje dále  o  zvelebení  písemnictví  domácího 
jazykem  úredním,  to  jest  spisovnou  češtinou. 
Snahy    tyto   pronikají   zejména   z   predních 

12 


Benedikt!  Nudož :  Tranovsky.  Horčička. 

slovesných  plodú  této  periódy,  jež  búdou 
vždy  slávne  zapsány  v  dejinách  naši  litera- 
túry pred  národnírn  probuzeniin  a  Jež  navždy 
český  národ  zavázaly  vdéčností  k  bratrskému 
Slovensku. 

VAVŔINEC  BENEDIKTI  Z  NUDOŽIER 
(1555 — 1615),  piivodem  nitranský  Slovák, 
mistr  pražského  vysokého  učení,  píše  se 
znalostí  velikou  a  nemenší  láskou  proslulou 
latinskou  inluvnici  jazyka  českého,  ^Grani- 
maticae  bohemicae  ad  lec/es  natiiralis  methodi 
conforniatae . .  .  librí  dno"  (v  Praze  1608), 
máje  ušlechtilou  vúli  jazvk  český  udomácnit 
v  okresích  vedeckých.  JIŔÍ  TRANOVSKY 
čili  TRANOSCIUS  {\r>^—\QTi),  .slovenský 
Luther',  ze  slezského  Téšína  rodilý,  ve  svém 
exilu  v  liptovském  Svatém  Mikuláši  skladá 
nadnu'ru  oblíbenou  knihu  žalmu  a  písní  du- 
chovníeh,  kterých  dosud  užíva  slovenská 
cirkev  evanjelická,  památnou  sbírku  ^Cithara 
sanctoľuni"^  (1635),  svod  JrOO  písní,  z  nichž 
25  preložil  z  Luthera,  -iS  prevedl  z  jiných 
nemeckých  a  latinských  spisovatelu  v  české 
roucho,  150  sám  obratné  zveršoval  a  ostatek 
vybral  z  kancionálu  českých  :  tento  „T  r  a- 
n  ose  i  u  s",  bezpočtukráte  znovu  vydávaný  a 
nakonec  na  998  písní  rozmnožený,  stáva  se  na 
tri  staletí  biblické  reči  na  Slovensku  štítem 
nedobytelným  a  jest  vedie  bible  jejím  posled- 
ním  útočištém.  Katolícky  knéz  a  kazatel  DA- 
NIEL HORČIČKA  SYNAPIUS  (zemŕel  po 
roce  1703).  Turčan  rodem,  žijící  po  leta  v  pol- 
ském  vyhnanství,  kromé  jiných  církevních 
dél  („Perlička  dítek  božích"  1701,  „Hortulus 
animae  piae.  Záhradka  dušičky  pobožné** 
1706,  preklad  „Duchovního  kresťanského  ka- 

/.? 


Holko  st.  P.  Doležal.  Gavlovič.  Institoris. 

toliokého  jadra  všech  modliteb"  od  Kašpara 
Neumanna,  1703)  vydáva  tu  r.  1678  dúležitý 
spis  „Neoforiim  latino-slavonicum  čili  Nouý 
trh  latinsko-slovenský" ,  obsáhlý  svod  slo- 
venských prísloví  a  poŕekadel,  v  predmluvé 
burcuje  Slováky  ze  spánku  národního  k  vlast- 
nímu  povedomí.  Evanjelický  knéz  MATEJ 
HOLKO  (1719—1785)  obírá  se  horlivé  osudy 
českých  vystého valcu  pobélohorských,  váze  si 
vysoko  náplne  duševní,  jíž  vzkŕísili  umdlené 
Slovensko.  PAVEL  DOLEŽAL  (zeníŕel  po 
roce  1760),  evanjelický  kazatel,  ke  své  pro- 
slulé  kdysi  mluvnici  „Grammatica  slavico- 
bohemica^  (1746 — 1748),  opatrené  horovnou 
Bálovou  pŕedmluvou,  pripojil  skrovnou  sbírku 
českých  a  slovenských  prísloví,  aby  po  jeho 
príklade  jiní  „více  jich  shledali  a  v  lepší 
poí^ádek  uvedli"  [Jungmann,  .^Histórie  258, 
1849].  Zkušený  minorita  HUGOLÍN  GAVLO- 
VIČ (1712—1787)  pracuje  v  polovici  XVHL 
veku  o  nejobsáhlejší  české  veršované  skladbe 
celého  století,  dvousvazkové  mravoučné  básni 
„  Valaská  škola  mraviw  stodola''  (vydána  až 
roku  1830),  kde  v  rámci  21  príbehu  (zpévú) 
ze  života  biblických  pastýŕú  uložil  bohaté 
zážitky  svého  dlouhého  života  a  zajímavá 
zrnka  moudrosti  životní,  vlastní  i  cizí,  zejména 
ze  starých  klasikúv  a  otcú  církevních  vy- 
pújčené.  Skladba  Gavlovičova  i  rouchem 
svým  zajíma:  básnéna  sic  česky,  ale  není 
česká,  jsouc  již  výdatné  prosycena  prvky 
slovenského  nárečí.  Ale  všichni  tito  mužove 
i  spisovatelé  jiní,  teologové  a  filologové  po 
vétšiné,  evanjelici  i  katolíci,  jako  MICHAL 
INSTrWRISMOŠOVSKÝ{17S3-180'd),ev3in- 
jelický   farár,   skladatel   nábožných    písní  a 

14 


ľiláľik.  Dubnicay.  Máčay.  D.  Lauček. 

inodliteb  pro  vojáky,  ŠTEFAN  PILÁRIK 
(1616 — 1674),  evanjelický  kazatel,muž  učený, 
autor  veršované  skladby  „Soľs  Pilarikiana. 
Osud  Pilarikúu'^  (1666,  po  druhé  u  Tablice 
1804),  v  níž  vylíčil  podivuhodné  své  osudy 
v  zajetí  tatarském,  STÉ  PÁN  DUBNICAY 
(zemŕel  po  roce  1725),  katolícky  horlivec  proti- 
reformační, známy  svou  prudkou  hádkou  se 
súperi ntendentem  Danielem  Krmanem,  ALE- 
XANDER MÁČAY,  mních  pavlánský,  jenž 
ve  svých  lidových  kázáních  „Chleby  prvotín" 
(1718)  po  prvé  užíva  nárečí,  prý  trnav- 
ského, a  je  tak  pŕímým  vzorem  Bernolákovi, 
plodný  MARTIN  LAUČEK  (1732—1802), 
farár  evanjelický  a  skalický  kazatel,  púvodce 
„Slovámé  aneb  konkordancí  biblické''  (1791), 
jmenného  a  vecného  rejstŕíku  k  Písmu,  hoj- 
ných církevních  výkladu,  rečí  a  modliteb: 
—  všichní  títo  pracovníci  literárni,  hlavní 
sloupy  písemnictví  na  Slovensku  pred  Ber- 
nolákem,  neotvírají  dosud  perspektívy  slo- 
venštiné  literárni  a  skutečné  slovenské  slo- 
vesnosti. 

Obzory  tyto  otvírá  najednou  neveliký 
spisek  ,prostoslovenského'  spisovatele  An- 
tona Bernoláka  roku  1787,  ŕečená  již  „Dis- 
sertatio  philologo'-critica  de litteris Slavonim'U 
tŕebaže  ješté  nekolik  desetiletí  po  nem  nebylo 
vlastní  slovenské  literatúry,  slovenské  de- 
jiny literárni,  jak  postrehl  Vlček  [Lite- 
ratúra na  Slovensku  31,  1881],  časové  od 
neho  se  počínají.  Programu  slovensky  pesto- 
vaného písemnictví,  jejž  Bernolákova  roz- 
prava nesoustavné  rozvíjí,  výkonného  vlivu 
a  moci  dodali  významní  činitelé  vnitŕní, 
političtí  i  sociálni. 

15 


n 

OVZDUŠÍ  DOBY  BERNOLÁKOVY. 

V  posledních  letech  vlády  Márie  Terézie 
a  spoluvladaŕení  Josefova  začína  se  v  telidejší 
ríši  habsburské  vyvíjet  otázka  národ- 
nostní. Rok  1780,  kdy  Josef  II.  po  matce 
trun  nastoupil,  Denis  Jmenuje  nejdúležitéjším 
datem  rakouských  déjin  od  r.  1526  —  jím, 
práve  pro  začátek  zápasu  a  trenie  národ- 
nostních,  zahájen  i  rozklad  feudálni  mo- 
narchie. Práva  národu  ožila  pod  útlakem 
germanisačním ;  ostatne  již  kvapem  se  chýlilo 
k  výbuchu  Veliké  revoluce,  jejíž  plameny 
svítily  práve  v  raný  Josefúv  západ.  Kŕíšení 
národního  povedomí  účastnily  se  zeme  české, 
jižní  kraje  slovanské,  Uhry  —  celá  mnoho- 
národní dunajská  ríše  začala  býti  zmĺtána 
prudkou  horečkou  nevolných  národu,  tou- 
žících  po  svobodé. 

V  Uhrách  pomery  byly,  jako  obvykle  — 
neobvyklé.  Maďarský  lid  v  jádfe  svém  byl 
práve  tak  pohŕížen  v  mrákotný  národní 
spánek,  jako  lid  slovenský ;  u  Maďarú  bdela 
jen  vrstva  ctižádostivých  magnátú,  která, 
jsouc  dosud  slabá  politickým  vlivem,  neméla 
ke  sklonku  osvíceného  století  na  násilí  ja- 

16 


Ovzduší  doby  Bernolákovy. 


zykové  ani  pomyslení ;  u  Slovákú  ošetrovala 
plainínek  slovenského  života  hŕstka  jineno- 
vaných  mužú,  kteŕí  sami  namnoze  cítili  jen 
nejasné  národní  povedomí.  V  Čechách  jose- 
finských  ruchem  buditelským  zachváceny 
byly  naproti  tomu  skutečné  široké  vrstvy 
lidu;  uspaný  cit  národní  príslušnosti  oživí 
najednou  v  tisícich  a  tisícich  typických  čes- 
kých vlastencú  z  Boudy,  Krameriovy  expe- 
dice  i  odjinud,  kteŕí  jej  kŕísili  zase  v  koutech 
zeme  nejzapadlejších.  Český  lid  byl  buzen 
českou  knihou;  slovenský  lid  nemohl  být 
"  buzen  slovenskou  knihou,  ponévadž  jí  prosté 
nebylo  a  kdyby  i  bývala  byla,  lid  by  jí  byl 
nerozumel.  Pri  tom  však  stupeň  celkové, 
učenecké  vzdelanosti  na  Slovensku  byl  značné 
vyšší  nežli  v  Čechách :  byla  to  učenost 
gramatická  a  teologická.  Česká,  latinská, 
nemecká  i  maďarská,  nikoli  však  slovenská. 
Slovenský  domorodý  prvek  literárne  byl 
v  písemnictví  na  Slovensku  tak  mocné  po- 
tlačován,  že  bylo  patrno:  musí  se  dostavit 
dlouho  odkladaná  literárni  reakce,  jakmile 
pomery  uzrají  pro  ni.  Tak  se  stalo  konečné 
asi  v  letech  osmdesátých  veku  XVII.,  kdy 
veci  uzrály  nadobro :  vzdutá  vlna  národnostní, 
smés  tolika  cizích  literárních  rečí  v  pracích 
slovenských  učencú,  západ  spisovné  latiny, 
pomalý  ústup  čisté  biblické  češtiny  a  naprostý 
nedostatek  vzdelaného  spisovného  dialektu 
slovenského  složily  se  vedie  príčin  soukro- 
mého  rázu  na  onu  tajnou  silu,  která  častéji 
již  vzpružena  teórií  pudila  neodvratitelné 
k  slovenské  spisovné  praksi. 

Bernolákovo    símé    roku    1787    padlo    již 
v  zkypf enou  pudu :  nové  slovo   našlo   svou 


Ovzduší  dobj-  Bernolákovy. 


dobu.  Proto  bylo  možno,  že  toto  nevedecký 
vyzbrojené,  s  dostatek  nepromyšlené  a  nikoíi 
nestranné  vyslovené  laické  slovo  tentokrát 
již  nezapadlo,  nýbrž  došlo  pfívétivéjšího 
sluchu.  Dúvody  osobní  a  mimorádné.  Jež 
Bernoláka  a  pŕátele  jeho  vedly  k  prvé, 
částečné  spisovné  odluce  od  češtiny,  reči, 
staletou  tradicí  i  usem  spisovným  posvécené, 
shrnuje  období  další. 


18 


H  L  A  V  A    I)  R  U  H  A. 

OSMNÁCTÉ  STOLETÍ. 

OD  BERNOLÁKA  PO  ŠTÚRA. 
(1787—1844.) 

[Pŕehlcd.]  Ackoli  Bernolák  a  jeho  stoupenci 
vičinili  již  prvý  praktický  pokus  o  slovenský 
jazyk  literárni,  slovenského  písemnictví  stále 
není  ješté  po  více  než  púi  století.  Tomu,  co  vy- 
tvoreno  byío  literárne  tak  rečenou  bernoláčtinou, 
hodí  se  stále  ješté  lépe  starý  název  literatúr)' 
na  Slovensku  pestované  než  jniéno  slovenské 
literatúry  a  ovšem  i  české  literatúry:  prechodné 
jazykové  obtíže  vtlačují  ráz  í-elému  tomuto  ob- 
dobf.  Pokus  Bernolákúv  nepíisobil  pronikavéji 
na  spisovatele  domáci;  hrubý  byl  nástroj,  jímž 
obrat  proveden,  ješté  více  pak  podniku  tomuto 
vadil  naprostý  nedostatek  základu  ideového. 
Zrodil  se  piíliš  zvenčí,  z  prúvanu  doby,  za 
podpory  šťastných  okolností,  nedostalo  se  mu 
však  dosud  dukladného  promyšlení  a  posvécení 
ideou  tvurčí. 

Jazykové  jest  literatúra  tohoto  období  hotový 
Bábel  dialektický.  Tu  a  tam  ješté  čeština  po- 
merné čistá,    nikdy  a  nikde  však   již  čistá  ŕec 

2*  19 


Od  Bernoläka  po  Štúra.  Pŕehled. 


Kralické  bible ;  nejčastéji  čeština  úpadková,  gro- 
teskní polotvar  ,česko-slovenštiny',  to  jest,  če- 
ština skladbou  i  kmenoslovím  se  slovenskými 
koncovkami,  slovenskými  zmenami  hláskovými, 
čili :  kostra  češtiny  v  pestrém  kostýme  slo- 
venském  ;  konečné  bernoláčtina  rúzných  odstínu. 
podlé  libovule  spisovatelú  —  naprostá  volnost^ 
vlastné  bezuzdnost  formálni  jest  hlavním  zna- 
kem  slovesných  plodu  této  periódy.  Druhem 
plodu  a  počtem  péstitelú  lícha  tato  není  nej- 
chudší.  Pracuje  na  ní  soustavné  15  délníkú  verše, 
beletristu  a  satirikú  dramatických,  nejméné 
dvakrát  tolik  spisovatelú  obrábí  rozličné  obory 
vedné,  zejména  filológii  a  literatúru,  dejiny 
kultúrni  a  národopis;  arci  že  ani  obsáhlá  role 
církevního  písemnictví  neleží  ladem.  .Takostí 
však  všechny  tyto  plody  váži  málo  :  velmi  prísne 
rýžování  ze  spousty  této  pravé  všehochuti  11- 
i  erárni  vy  získa  jen  nékolik  čistých  zrnek ;  vét- 
šinou  zbude  surovina,  umelecky  nezpracovaná, 
ceny  jen  historické.  Budoucnost  literárni  dedí 
z  téchto  počátku  jediné  dílo  Jana  Hollého ;  na 
nem  tkví  pečeť  umení ;  ostatní  veci  jsou  zlomky 
idey,  documenta  temporis  acti.  Nízko  se  zdvihá 
úroveň  písenmictví  na  Slovensku  v  dobé,  kdy 
veliký  básnik,  Slovák  Jan  KoUár,  a  veliký  učenec, 
Slovák  Pavel  Josef  Šafárik  české  literatúre 
odevzdávají  nejzralejší  plody  svého  geniálního 
ducha,  pokračujíce  bez  rozpakú  v  staré  tradici 
jednotné  národní  literatúry  pred  Malými  Karpa- 
tami i  za  nimi. 


20 


BERNOLÁK. 

Lidová  moudrost  slovenská  učí:  I  slepá 
kura  zrno  nájde.  Tak  našel  své  jinéno  lite- 
rárni i  ANTON  BERNOLÁK,  katolícky  knéz, 
roku  1762  na  oravské  Slanici  v  zemanské 
rodine  narozený,  který  v  stáŕí  nevysokéni 
jako  dekan  a  dozorce  školní  umírá  na  Nových 
Zámcích  r.  1813. 

V  povaze  a  schopnostech  Bernolákových 
není  stopy  po  duševní  velikosti;  naopak,  je 
spíše  obmezený  v  tvurčích  i  soudčích  mož- 
nostech,  prozrazuje  sobeckou  ctižádost,  jíž 
nemúže  ukojit  leda  vzdoreín,  ne  však  zá- 
palem  tuhé  práce;  v  duchu  jeho  není  vzne- 
šených myšlenek,  osobné  je  stranne  zaujatý 
a  hašterivý;  dílo  jeho  je  pouze  prumérné, 
aspoň  nikterak  nevyniká  nad  úroveň  jiných 
vrstevníku;  zásady  jeho,  o  než  nakonec  ztro- 
skotalo,  niohl  mu  vytýčili  pouze  skutečný 
slepec  filologický;  a  pŕece  muž  tento  byl 
osudem  pŕedurčen,  aby  propújčil  své  j  meno 
celé  epose  literárni. 

Nad  učený  suchopar  filologický,  uložený 
vedie  i-ečené  rozpravy  z  r.  1787  v  díle  „Gram- 
matica  slavica  ad  systema  scholanim  natio- 

21 


Bernolák. 

nalium  accomodata''  (1790),  významnejší,  pre- 
tože životnéjší  byl  jinj^  smer  cíle  vedomé 
rozkolnické  činnosti  Bernolákovy :  zalo- 
žení trnavského  „Towarišstwa  li- 
terného  u  mená  slowenského"  roku 
1792  (společné  s  Jurem  Fándlim).  Spolek  tento, 
tŕebaže  púsobi!  pouze  dobu  nedlouhou,  roz- 
šíril sám  i  svými  pobočkami  v  čelných  més- 
tech  slovenských  na  tisíce  tiskú  bernolákov- 
ských po  celém  Slovensku,  jsa  tak  živitelem 
my  sienky  odluky  ve  všech  vrstvách  slovenské 
společnosti  bez  rozdílu  vyznaní.  Po  jeho 
príklade  vzrústaly  podobné  spolky  jinde, 
zejména  dúležitý  „Ústav''  pri  evanjelickém 
lýceu  prešpurském  (roku  1803) :  katolík  Ber- 
nolák bezdéčné  vnukl  metódu  práce  i  slo- 
venským evanjelíkňm,  proti  nimž  v  skryté 
vedl  vec  spisovné  slovenštiny. 

Bernolákova  spisovná  odluka  jest  totiž  jen 
odlukou  časti  slovenských  kat  ol  í  kú  od  li- 
terárni češtiny,  jazyka  Husova,  jazyka  bible 
Kralické ;  Bernolákúv  čin  opravdu  byl  hoden 
svedomí  jezuitova.  Pi  a  fraus  jeho  spočíva 
v  tom,  že  poí^ložil,  prý  slovenskému  lidu, 
slovenský  jazyk  místo  českého;  ve  skuteč- 
nosti  však  jen  slovenským  k  a  t  o  1  í  k  ú  m  bral 
husitskou  češtinu.  Lidu  si  Bernolák  ani  pŕá- 
telé  jeho  nikdy  nezískali,  zato  úmysl  druhý 
zdaril  se  jim  nad  očekávání:  mezi  literáty 
obou  strán  náboženských  zaseli  trpkost  a 
tajnou  nenávist,  jež  se  až  po  letech  vyrov- 
nala vzájemnou  dohodou.  V  Bernolákove 
vystoupení  proti  češtine  mnoho  spadá  na 
vrub  jeho  osobní  zaujatosti  vúči  slovenským 
evanjelíkúm,  jichž  mravní  prevahy  Bernolák 
byl  si  védom.  Vec,  která  spočívala  na  téchto 

22 


Bernolák. 

sypkých  základech,  od  počátku  byla  ohro- 
žená ;  a  zhroiitila  se  tím  spíše,  když  ani  kostra 
této  vzdorovité  budovy  nebyla  vyzdéna  zdi- 
veni  poctivým. 

V  rozprave  z  r.  1787  a  pripojené  k  ní 
úvaze  „Lingiiae  slavicae  per  regnum  Hun- 
gariae  usitatae  compendiosa  simul  et  facilis 
Oľthographía" ,  Bernolák  stanovil  hlavní  pra- 
vidla nové  spisovné  reči  na  Slovensku.  Ná- 
rečí, v  jehož  oblasti  náhodou  žil  —  zrozen 
na  Orave,  ve  stredu  Slovenska,  púsobil  po 
celý  svúj  život  v  západních  krajích  jeho  — 
povýšil  prosté  na  reč  knižní  pro  všechny 
Slováky ;  v  tom  byla  již  patrná  veliká  krátko- 
zrakost,  ba  vášnivá  zaslepenost,  jež  nevidela 
ani  za  hranice  Trnavy:  dialekt  místní  nebyl 
pŕec  nikterak  ideálním  vzorem  pro  spisovnou 
slovenštinu,  kromé  toho  byl  velmi  blízek 
práve  nenávidené  češtine  a  nejsnáze  pŕí- 
stupen  jejím  vliviim.  A  tento  dialekt  z  okolí 
Trnavy,  starého  ohniska  protireformační  čin- 
nosti na  Slovensku,  náhodné  a  docela  proti 
kritickým  duvodúm  Bélovým  za  ústrední 
spisovnou  reč  Slovakii  prohlášený,  Bernolák 
vlastní  rukou  pomáha  ubíjet  hned  v  rozprave 
druhé;  nepríliš  obratné  se  háje  domnelou 
demokratickou  tendencí  své  spisovné  reformy, 
tento  nešťastný  reformátor  uvádí  do  ní  jako 
prostredníka  —  pravopis  fonetický.  Pra- 
vopis, jímž  jednota  spisovné  reči  tŕíštila  se 
od  prvopočátku ;  každý  spisovatel  jeho  radou 
psal  podlé  své  místní  výslovnosti ;  kolik  bylo 
bernolákovských  spisovatelú,  tolikerý  aneb 
skoro  tolikerý  byl  slovenský  pravopis.  Tyto 
vážne  nedostatky,  kvapem  a  straníckou  horli- 
vostí zavinené,   vymstily   se  ovšem   na  díle 

23 


Bernolák. 

samém:  tantae  molis  erat,  tolik  sil  vy- 
čerpáno  o  nem,  ^  aby  nakonec  zaniklo  bez 
valného  úžitku.  Štúr  a  Hodža,  pracujíce  po- 
zdéji  o  nových  základech  spisovné  reči  slo- 
venské, z  Bernolákovy  rozpadlé  budovy  ne- 
upotŕebili  do  nich  ani  jediného  kamene. 

A  pŕece  po  tŕicet  let  svého  života  Bernolák 
budoval  pomník  své  namáhavé  činnosti  filo- 
logické, obsáhlý  „Slowáľ  Slowenskí  Česko- 
Latinsko-Ňemecko-Uherskŕ ,  aniž  této  stavby 
sám  dovŕšil:  Když  „Slovár'*  vyšel  po  jeho 
smrti  o  šesti  dílech  v  Budmé  1825—1827  péčí 
ostrihomského  kanovníka  Jiŕího  Palkoviče, 
životní  snaha  Bernolákova  byla  již  vlastné 
pochovaná  v  pŕevaze  odchylnou,  to  jest  starou 
spisovnou  praksí  na  Slovensku.  „Slovár" 
Bernolákúv  nad  jeho  hrobem  trčí  jen  jako 
•pamätník  mravenčí  píle  svého  puvodce,  jež 
trpélivé  snášela  bohatý  materiál  slovníkový, 
etymologicky  a  fraseologicky  nezpracovaný, 
prakticky  sotva  upotrebitelný,  pro  slovenský 
jazykozpyt  však  nikoli  nevy^^znamný. 

Dost  podivno  pri  všem,  že  smelý  podnik 
Bernolákúv,  velmi  vratce  založený,  neopŕený 
ani  o  vynikající  autoritu,  ani  o  vynikající 
základ  vedecký,  získal  pŕece  stoupence  v  ra- 
dách vážnych  katolíckych  spisovatelu  do- 
mácich, z  nichž  básnik  nejvážnéjší,  Jan  Hollý. 
stal  se  zachráncem  školy  Bernolákovy  pred 
literárním  zapoinnéním.  Prvá  vlna,  pŕedzvést 
chystajícího  se  revolucionismu  v  našich  ze- 
mích,  rozhodla  patrné  proti  upadajícím  ŕádúm 
starým,  tentokrát  v  otázce  reči  spisovné. 


24 


Ií 


[Družina  Bernolákova.]  Bernolák  sám  ne- 
psal  veršu,  aniž  se  jiiiak  účastnil  života  li- 
terániího  než  jako  filológ.  Proto  nezaložil 
básnické  školy  s  určitým  programem,  cílem 
a  zásadami,  nýbrž  sdružil  pod  praporem 
svým  nékoiik  pŕátel  a  jiných  pracovníkú 
literárních,  kteŕí  ho  oddane  nasledovali  ve 
spisovné  praksi. 

Družina  Bernolákova  počtem  je  neveliká, 
duševní  hfivnou  slabá.  Bernolák  nezískal 
pro  svou  niyšlenku  ani  u  katolíkň  vétšiny: 
vdéčné  ji  pŕijmout  z  nich  mohli  vlastné  jen 
katolíci  z  okolí  Trnavy. 

Prední  místo  mezi  Bernolákovými  stou- 
penci  smérem  své  lidové  výchovné  činnosti 
zaujíma  osvícený  farár  nahačský,  JURO 
FÁNDLI  (1754—1810),  slovenský  Kramerius. 
Fándli,  spoluzakladatel  významného  „Tova- 
ryšstva"  trnavského,  jest  horlivým  i  úspešným 
buditelem  slovenského  lidu  pomoci  knihy, 
knihy  poučné,  svéže  a  populárne  psané  v  du- 
chu a  zásadách  osvíceného  století.  Charakter 
učitele  a  osvécovatele  lidu  hovoí'í  již  z  pro- 
stých názvu  jeho  knih,  jež  zároveň  na  ukážku 

25 


Fándli.  Jan  Caplovič. 


bernolákovské  slovenštiny  uvádíme  v  plném 
znení:  ^Dúiverná  zmliiwa  medzi  mňichom 
a  djablom  o  pnvňích  počiatkach^  o  staro- 
dáwnicti  a  wčulegších  promenách  rehol- 
ňickich,  která  spisal  we  štirech  stránkach  pre 

mladích  prešpurskích  kňzow "  (1"89), 

kteréž  knihy  však  vyšel  toliko  prvý  díl 
(2  stránky  =  2  částky) ;  „Pilní  doniagší  a 
polňí  hospodár,  winaučiigjci  newedomého, 
pochibugjciho  hospodára,  téz  napomínagjci 
leniwii  gazdinú  k  potrebným  prácam  celého 
rokii^  od  Mnohowelebu''  'atd.  (1792—1800), 
o  péti  dílech;  .^Zelinkár  z  weľkích  zeťi- 
nárskích  knich  witáhnutí"'  (1793) ;  „O  úhoroch 
ai  wčelách"  a  „Wčelár  slowenskí"  (1802); 
výtah  z  Jiŕího  Papánka  „História  gentis  sla- 
uicae"  (1793)  a  j.  A  jako  kniha,  schopným 
prostŕedníkem  lidové  osvety  bylo  i  živé  slovo, 
jež  presvedčivé  a  poutavé  k  lidu  mluvil  Fándli- 
kazatel ;  cirkevní  ŕeci  své  vydal  ve  2  svazcích 
jako  „Príhodné  a  swátečné  kázne"  (1795 — 
1796).  Fándli  byl  duch  vzdelaný  a  živý,  za 
národ  a  pokrok  jeho  zaujatý,  jenž  se  vyznal 
v  umení  chytit  srdce  lidu:  tím  byl  bohužel 
mezi  spisovateli  bernolákovskými,  teology, 
suchými  filology  a  naivními  archeology  vý- 
jímkou  osamocenou. 

Na  príklad  práce  JANA  ČAPLOVIČE 
(1780— 1847),  zemana  jasenovského,  advokáta 
a  stoličného  asesora  oravského,  nepronikly 
mezi  lid  vňbec.  R.  1822  vydal  v  Pešti  „Slo- 
venské verse^  v  trnavském  nárečí,  sbírku 
ne  vždy  prívodní  a  neživnou ;  životnéjší  byla 
jeho  díla  národopisná  a  národné  obranná 
(etnograficky  zajímavé  „Gemälde  von  Un- 
garn",   v  Pešti  1829  o  2  svazcích;  z  nemčiny 

26 


Jur  Palkovič  kan..  Hollv. 


preložené  a  doplnené  „Rozjímaní  o  zmaďaŕení 
zeme  uherské  aneb  o  Nemaďarú  v  Uhŕích  na 
Maďary  obracování"  v  Praze  1842)  —  ta  však 
urcena  pouze  vzdélancúm. 

Štedrým  mecenášeín  snáh  Bernolákovýcli 
by!  kanovník  ostrihomský  JUR  PALKOVIČ 
.(1763—1835),  jenž  platil  náklad  jeho  „Slovára"  ; 
sám  zanechal  po  sobe  slovenský,  to  jest  berno- 
lákovský preklad  bible,  o  némž  púl  žití  svého 
pracoval  (vyšel  v  Ostrihome  1829 — 1833). 
O  disidenty  Bernolákovy  hojné  se  zajímali 
mocní  a  obetaví  pHznivci  v  kruzích  vyšší 
šlechty  a  katolícke  hierarchie  —  sotva  as 
z  pece  o  prospech  bernolákovské  litera- 
túry. Prospech  její  mél  však  na  zŕetelu 
nejpilnéjším  nejvétší  básnický  duch  této  pre- 
chodné doby,  Jan  Hollý. 

HOLLÝ. 

Básnik  JAN  HO  L  L  fse  narodil  r.  1785  v  Bú- 
rech  SV.  Mikuláše  na  Nitra nsku,  byl  po  tŕi- 
cet  let  katolíckym  faráŕem  v  považských 
Madunicích  a  zemŕel  uprostred  bouŕlivého 
leta  1849  na  Dobré  Vode,  kde  v  opustení, 
strastech  hmotných  i  duševních  a  úplné 
skoro  slepote  —  slovenský  Homér  anebo 
Milton  —  posledních  šest  let  dlouhého  svého 
života  trávil  na  odpočinku. 

Hollý  jest  mohutný,  ale  i  podivný  a  slo- 
žitý  zjev  v  našich  dejinách  literárních. 
V  prvém  desetíletí  veku  XIX.  na  trnavské 
teológii  obírá  se  Homérem,  Theokritem, 
Tyrtaiem,  Vergiliem,  Ovidiem,  Horatiem, 
prekladá  pilné  z  téchto  i  jiných  klasiku 
(1824  pŕináší  z  nich  knižní  výbor,  1828  pŕe- 

27 


HoUv. 

klad  „Aeneidy*"),  a  podlé  nich  v  pŕesném 
metru  antickém  skladá  své  púvabné  selanky, 
elégie,  písné  a  ódy,  které  jsou  ješté  v  letech 
1835 — 1840  prední  ozdobou  budínského  al- 
manachu „Zory",  vydávaného  „Spolkeni 
milovníkov  reči  a  literatúri  slovenskej'*  [za- 
ložen  hmotnou  i  mravní  pomoci  vynikají-. 
cího  slovenského  vlastence  a  bibliofila, 
Martina  Hamuljáka  (1789—1859)]. 

Od  počátku  Hollý  je  nadšený  stoupenec 
Bernolákúv ;  jediné  on  svým  básnickým  na- 
daním zachraňuje  pro  budoucnost  celou  jeho 
epochu,  umelecky  neplodnou.  Být  Berno- 
lákovec m  znamená  pŕestat  být  českým  spi- 
sovatelem;  Hollý  je  však  ideové  úplné  čes- 
kým spisovatelem,  jsa  velikým  poplatníkem 
Kollárovým,  jsa  zavázán  i  velice  českým  opož- 
déncňm  anakreontským  — jeho  vlastenecká 
a  arkadská  poesie  na  Slovensku  jest  obdobou 
a  doplňkem  hlavních  smérú  v  poesii  sou- 
dobých  Cech.  Hollý  je  knézem  Mus  antic- 
kých, ale  i  vyznavačem  romantismu :  Helien, 
odkojený  leskem  dávneho  pohanství,  a  pri 
tom  (zajisté  ŕádný)  knéz  katolícky  —  a  vrelý 
Slovan  duší  télem.  Tak  tichý  farár  madu- 
nický  je  zosobneným  zrcadlem  pestré,  ci- 
tové zvlnené,  činy  již  již  kvasící   své  doby. 

Tohoto  nejvýznačnéjšího  bernolákovského 
separatistu  nadobro  zajal  spisovné  konserva- 
tivní  básnik  ., Slávy  dcéry":  Hollý  je  do- 
slovné v  zajetí  Kollárove.  Tri  velké  epiky 
jeho,  formálne  napodobující  príliš  patrné 
skladby  klasické,  jsou  cele  ve  službách  my- 
šlenky  všeslovanské. 

Prvá  z  nich,  „Svätopluk,  víťazská  báseň 
ve  dvanásti  spevoch"  (1833,   skladaná  v  le- 

28 


Hollý. ■ " 

tech  1827 — 1830),  o  časoniernýc}i  hexame- 
trech,  jest  anachronisující  oslavou  slovan- 
ského hrdiny,  Jenž  po  všech  ukrutenstvích^ 
nástrahách,  Istech  a  zradách  zvítézí  u  ve- 
likém  boji  nad  násilníckym  Némcem  :  rozvitá 
zde  prastará  idea  o  konečném  účtovaní 
Slovanstva  s  Gerniánstvem,  historická  ku- 
lisa veku.  Básnik,  unesen  obrazy  mohutné 
ťantasie,  je  tu  zároveň  skvelým  malíŕem 
bitev,  jež  podáva  pérem  klasickým,  obratným 
portrétistou  vznešených  postav  krále  Sväto- 
pluka, Rostislava  i  jejich  vúdcú.  Slovanstvo 
zvítézí:  Hollý  není  tu  myslitelem,  není  tu 
kritikám,  je  tu  jen  tlumočníkem  víry  a 
vešteckých  tužeb  všech  národu  slovanských,, 
pod  archaickou  maskou  jeho  eposu  prudce 
bije  tepna  slovanské  prítomnosti. 

Podobné  druhá  ,víťazská  báseň'  „Cijnllo- 
Methodiada"'  (1836,  pred  r.  1835  dokončená), 
o  šesti  zpévech,  opét  s  déjištém  velko-mo- 
ravským,  preneseným  však  na  Slovensko, 
slouží  myšlence  slovanské  a  protinemecké: 
Cyrill  a  Method  vítézí  v  Ríme  nad  ŕevnivými 
nemeckými  žalobníky  a  vracejí  se  do  svých 
zemí,  aby  v  nich  šírením  kŕesťanství  z  ko- 
rene vymýtili  cizácké  panství.  Pro  chudobu 
deje  básnik  skladbu  svou  rozvedl  v  radu 
episod  a  tak  „Cyrillo-Methodiada"  umelecky 
zústaía  za  „Svatoplukem";  báseň  má  vétší 
význam  historický,  jsouc  umele  sestrojeným 
dokladem  pro  Bernolákovu  odluku  katolíckou 
a  její  oprávnení. 

Ješté  dál  do  nepsaných  déjin  sveta  sahá 
poslední  vítézná  báseň  Hollého,  „S/áď^  (1836), 
o  šesti  zpévech,  formou  nejslabší;  slaví  bá- 
ječného Sláva,  vúdce  Slovákú   (=Slovanú), 

29- 


• Hollý. 

který  s  pomoci  Svatovitovou  v  krvavé  bitvé 
na  hlavu  potŕe  čudského  krále  Bondora  a 
jeho  vojska,  jež  v  loiipežném  úmysle  zapla- 
vila kraje  pod  Tatrami. 

Epika  HoUého  byla  novým  evanjeliem 
jeho  krajanúm  a  našla,  preš  syúj  separati- 
stický šat,  radostné  pŕijetí  i  v  Čechách,  zej- 
ménau  Vinaŕického.  Hned  napoprvé  v  „Sväto- 
plukovi'* Hollý  se  ukázal  umélcem ;  a  umení 
usmiŕuje.  Štetec  jeho  hýri  barvami  v  popise 
zápasu  a  velikých  scén,  proud  deje  je  silný, 
klasický;  i  tam,  kde  se  tŕíští  v  drobné 
ručeje,  svítí  púvaby,  místy  dosud  nevypr- 
chalými.  Hollý  po  vétšiné  se  vzácnym  vku- 
sem  ztlumil  v  díle  strunu  tendenční;  ana- 
chronismy,  jež  tu  a  tam  čteme,  na  pŕ,  v  pre- 
historickém  „Slávovi"  ohlasy  kŕesťanství, 
jsou  patinou  dél  všech  klasiku.  A  ze  všech 
tŕí  hrdinských  eposu  hlási  se  a  vysvétluje 
Hollý-Bernolákovec,  který  mocné  podepŕel 
doma  oblibenou  chiméru  o  slovenské  m 
prapúvodé  všeho  Slovanstva,  živenou  bez- 
déčné  úsudkem  Šafárikovým  o  starobylosti 
a  zachovalosti  slovenských  náŕeči. 

Vergilius,  Propertius,  Tibullus  a  Horatius, 
z  ŕeckých  básnikú  Theokritos  méli  velmi 
úrodný  a  šťastný  vliv  také  na  Hollého- 
lyrika.  Klasický  „Jaroslav"  z  idýl  jeho  živé 
budi  ohlas  bukolik;  ale  malba  slovenské 
pŕirody  a  jejich  čaru,  zvlášť  z  okolí  oblibe- 
ného  básnikova  háje  pod  Mliečem,  je  tu 
púvodním  majetkem  Hollého.  Elégie  jeho 
usedají  po  výtce  bolesti  jeho  národa;  néko- 
likerý  „P/a'c  matky  Slávy ^  zrejmé  má  za 
veliký  vzor  slavný  Kollárúv  ,Pi^edzpév'' 
k  „Slávy    dceŕi".  Ódy,    z   nich    nejznáméjší 

30 


HolK. 

y^Na  slovenský  národ"",  y,Na  Antona  Berno- 
láka'",  „Na  Slovákov'",  formálne  jsou  horati- 
ovsky  presné;  z  vtipného  nápisu  „Na  zlého 
básnika""  ozýva  se  žíhavý  posmech  Martiak'iv ; 
a  tak  dále.  Hollý  ve  všem  jde  v  šlépéjích 
klasiku,  tak  verné,  že  v  nich  se  ztrácí  druhdy 
i  jeho  doba  i  jeho  prostredí.  Básne  jeho, 
vzorné  vydané  ve  4  svazcích  pŕítelem  jeho, 
obetavým  Martinem  Hamuljákem,  v  Budíné 
1841 — 1843,  prístupný  byly  jen  vzdelaným 
kruhňm  na  Slovensku.  Rozmnožily  významné 
slovenský  poklad  literárni;  pro  slovenský 
lid  chlebem  však  nebyly. 

Generace  Štúrova,  pŕipravujíc  v  letech 
čtyŕicátých  rozkol  spisovný  po  druhé  a  trvalé, 
vrátila  se  s  povdékem  k  jejich  umelecké 
hodnote  jako  k  platnému  svédku  pro  odluku ; 
a  tak  Jan  Hollý,  separatista  prvého  smeru, 
Bernolákova,  navázal  bezdekj'  i  na  druhý, 
zásadní  separatism  smeru  Štúrova. 


31 


III 


[Ostatní  krásne  písemnict\í  do  r.  1844.] 
Slovesné  plodx  jiného  druhu  z  období  od 
Bernoláka  po  Štúra  Ize  shrnouti  stručné  pod 
jedno  časové  záhlaví;  vnitfné  se  rozštépují, 
obsahem  Jsou  rúznorodé  a  rúznorodé  jsou 
i  proveniencí :  v  perióde  této  vystŕídává  i  se- 
tkává  se  trojí  literárni  generaee,  pokolení 
z  poloviny  veku  XVIII.,  pokolení  z  konce 
téhož  století  a  konečné  generaee  tretí,  jež 
se  hlási  od  začátku  let  tŕicátých  v  nových 
almanaších  a  časopisech  a  jež  svým  púso- 
bením  se  uplatňuje  téméŕ  celá  teprve  v  škole 
Štúrove  a  dobé  jejího  kvetu. 

Z  nejstarších  účastnikú  literárni  tvorby 
smeru  náboženského  hlási  se  r.  1791  evan- 
jelický kazatel  sučanský  v  župe  turčanské, 
AUGUSTÍN  DOLEŽAL,  apolegotickou  sklad- 
bou, veršovanou  ve  forme  dramatu:  „Pa- 
métnou  celému  svetu  tragédľŕ ;  ,svatým  ro- 
mánem',  v  némž  Adam,  Eva  a  syn  jejich 
Sét  rozmlouvají  v  duchu  obrany  teodicey  — 
ozvena  časové  náuky  Leibnizovy.  Nábo- 
žensko-filosofická  skladba  Doležalova,  kdysi 

32 


Ležka.  Hamaljar.  Rožnay.  Piof.  Palkovič. 

pŕeceňovaná,  je  výmluvným  dokladem  ži- 
votnosti české  literatúry  ve  veku  XVIIL, 
jsouc  pojivým  článkem  mezi  didaktickým 
dilem  Komenského  „Labyrintem  sveta''  a  Mil- 
tonovým  duchovním  eposem,  ^Ztraceným 
rájem".  Evanjelického  osvícence  zajímavé 
prozrazuje  zpév  vydaný  k  udelení  toleran- 
čniho  patentu  r.  1781,  ^Veselosť  rolí  boží 
Hybské  pod  rakoiiskijni  skŕivánkem^ ,  otišténý 
až  r.  1809  ve  sbírce  Caplo vičových  „Slo- 
venských veršu**. 

.  Evanjelický  superintendent  ŠTEFAN  LE- 
SK A  (1757 — 1818)  vedie  četných  spisu  cír- 
kevních  a  príležitostných  veršu  svatebních 
vydával  v  letech  1783 — 1785  v  Prešpurce 
^Noviny  Česko  slovanské'"  či!  i  ^Noviny  pre- 
spurské'*,  do  nichž  pŕispíval  verši  i  prosou. 
Pokus  jeho  o  lexikografickou  práci,  „Elenchus 
vocabulorum  europaeorum  imprimis  slavico- 
rum  magyarici  usuš"  má  význam  pouze  hi- 
storický. 

Rovnež  jiní  dva  knéží  evanjeličtí,  MARTIN 
HAMALJAR  (1750—1812)  a  SAMUEL  ROŽ- 
NAY (t  po  r.  1815)  pilné  veršovali  v  duchu 
náboženském ;  Rožnay,  evanjelický  farár 
v  Banské  Bystrici,  o  némž  Jungmann  licho- 
tivé poznamenal,  že  zemŕel  >v  kvetu  mla- 
dosti, k  znamenité  ztráté  básnictví  českého*^, 
upozornil  na  sebe  i  obratnými  preklady  z  kla- 
siku ŕeckých,  spisovatelú  polských,  ruských 
a  maďarských. 

Vzor  konservativce,  mimo  néjž  až  do  samé 
poloviny  veku  XIX.  hlucho   se   valily   nové 

smery  aproudy  v  literatúre,  JIŔt PALKOVlC 
(1769 — 1850),  profesor  reči  a  literatúry  česko- 
slovanské  na  evanjelickém  ústave  prešpur- 

3  .i? 


Tablic.  Fejórpataky.  Godra. 


ském,  „okúsil  se"  také  pri  své  mnohostranné 
činnosti  literárni  v  umení  veršovém.  Ovšem 
bez  úspechu.  V  epigónske  anakreontice  jeho 
„Múzy  ze  slovenských  hoŕ\  1801  ve  Vácové 
vydané,  Musa  plače ;  je  to  čirý  odvar  do 
omrzení  promrskávaných,  pri  vší  oslave  ži- 
vota neživotných  veršu  školy  Puchmírovy. 
Pozdéji  v  /ľatrance'  (1832— í846)  osedlávai 
Palkovič  Pegasa  znovu,  ale   vždy   počestné. 

Asi  podobný  obsah  jako  „Muža"  Palkovi- 
čova  niají  čtyŕi  svazky  „Poezľŕ  (1806 — 1812) 
BOHUSLAVA  TABLICE  (1769—1832),  evanj. 
faí áre,  naposled  v  Kosteiních  Moravcích  : 
opét  anakieontika,  podlé  českých  vzoru  na- 
podobená, nepúvodní;  místo  živého  citu  bá- 
sni la  za  Tablice  filológie.  Z  té  ož  pramene 
vznikla  i  jeho  antológie  „Angli*  ké  Múzy 
v  českoslovanském  odevu'  (lb31),  pieklatl 
Boileauova  „Umení  rečníckeho"  (1832)  a 
zejmena  dvousvazkový  soubor  ^Slovensíiýc/i 
veršovciŕ  (1805  a  1809),  obsahující  zlomky 
a  ortatky  slovenské  poeíit;  z  obou  vékú 
pŕedešlých  (od  Štefana  Pil -lika,  Ondreje  De- 
miana,  Jana  Chrastiny,  Jana  babova,  Aug. 
Doležala  a  od  neznámeho  likladatele  zlomek 
o  Jánošíkovi),  životopisy  téchto  spisovatelia 
doprovozené. 

Paikovičúv  ,Týdenník'  r.  1318,  o  rok 
pozdéji  jeho  kalendár,  kcnečuč  jČechoslav*^ 
V.  R.  Krameria  r.  182ô  olisLly  lírslku  rnt^ 
toužených  veršu  miio  iných  z  ptra  KAŠPARA 
FEJÉŔPATAKYHO  (Bélopotockv  ho,  1794;— 
1874),  obetavého  pŕítele  a  šiŕitele  reslcé  knihy 
na  Slovensku  pŕedrevolučnÍHi ;  uvedomelý 
Slovák  SAMUEL  GODRA  (180J— 1873)  ev. 
farár,  podlé  „Slávy  dcéry"  Ko!.  rovy  napsal 

34-       • 


Jan  Chahipkii. 

i  nazval  svou  ^Musq  dcéru,  ve  tŕech  zpévích" 
(1829),  „Sedmen/  znélkij"  (1829),  „Fľwodní 
mrauní  bájky"  (1830),  nápisy  —  epigónska, 
ač  obetavá  cinnost  jeho  literatúre  však  ne- 
pŕinesla  úžitku  nižádného  ;  zapadl  i  jeho  pro- 
saický  príbeh  „Zlalonič''  (1880)  a  docela  již 
padlý  v  propast  nepaméti  pozdéjší  jeho 
„Nápisy  milené,  dvou  zimních  dítky  niésíeú", 
jež  vydal  k  téše  ,,pro  každého  Slovana"  ve 
tŕech  svazeccích  (r.  1857 — 1858). 

Lety  tŕicátými  ocítánie  se  na  prahu  doby 
nové  a  plodnejší,  která  v  základech  mení 
smysl  a  určení  literárni  prod  ikce  na  Slo- 
vensku. Začátek  této  doby  nové,  aby  prechod 
nebyl  príliš  náhly,  zpestŕuje  však  ješté  dra- 
matická Musa  podivínského  brezenského 
evanjelického  pastora,  borící  statečné  prúlom 
do  epochy  nové,  sama  ješté  cele  ostatek 
starého  sveta. 

JAN  CHALÚPKA. 

Autor  anonymné  vydávaných,  od  r.  1830 
ob  rok  neb  ob  dva  pravidelné  slovenský 
svet  znepokojujících  divadelních  satir  kocour- 
kovských,  JAN  CHALÚPKA  (1791—1871), 
mohl  by  být  pokládán  za  skutečného  zakla- 
datele  slovenského  divadla  lidového,  ačkoh 
nepsal  pro  jevišté.  Pred  ním  nikdo,  ani 
z  ,prostoslovenských'  ani  z  ,česko-slov^en- 
ských'  spisovatelú  se  nezajímal  o  dráma 
lidové  nebo  národní,  nikdo  z  nich  se  nepo- 
kúsil o  sepsání  skutečného  dialogisovaného 
kusu  literního,  který  by  s  jevišté  vedie  zá- 
bavy a  osvécování  hdu  šíril  do  sveta  slávu 
svého  autora.  Výjimka  zdá  se  pŕece  jedna: 

:^*  35 


Prof.  Palkovič.  Jan  Chalúpka. 


profesor  PALKOVIČ  již  roku  1800  v  Preš- 
purku  složil  a  vydal  „slovenskou  komédii 
k  zasmání  se  pro  pána  i  sedláka",  nazvanou 
velmi  vkusné  a  zvučné  „Dva  buchy  a  tri 
šuchy^.  Ale  ,pán'  by  byl  na  tuto  ,veselosť 
nešel  a  jadrný  sedlák  teprve  ne :  fraška 
Palkovicova  nedbala  ani  základních  vecí  di- 
vadelní techniky,  chtéla  snad  dobrosrdečné 
otŕást  bránicemi  svých  čtenáŕú,  nebylavšak 
psána  pro  herce  a  diváky  a  pŕesto,  že  po 
deseti  letech  se  dočkala  druhého  tiskú,  zmi- 
zela  úplné  v  propadle  literárním.  Chalúpka 
tedy  po  tŕiceti  letech  je  skutečné  prvým 
lidovým  divadelním  spisovatelem  na  Slo- 
vensku. Ne  dramatikem:  vézí  v  ném  vždy 
spíše  společenský  satirik,  komik,  národní 
vychovatel,  spisovatel  krátce  má  všude  vrch 
nad  stavitelem  dramatickým ;  ale  jinak  hry 
jeho  jsou  plný  dravého  postrehu,  je  v  nich 
nemalý  kus  umení  psychologického  i  repro- 
dukčního  a  tak  i  jako  knižní  kusy  mély  na 
slovenské  obecenstvo  púsobnost  neobyčejnou. 
Prvý  z  nich  je  také  Chalupkúv  kus  nejpro- 
slulejší:  je  to  fraška  „Kocourkovo,  alebo: 
Len  abysme  v  hanbe  nezostali'*  a  vyšla  r. 
1830  v  Levoči  v  náklade  Kašpara  Fejér- 
patakyho.  Námet:  Kocourkov,  malé,  šosácké, 
zaostalé  mestečko,  považující  se  pŕesto  div 
ne  za  stred  sveta  —  protéjšek  ve  skuteč- 
nosti  bylo  patrné  Brezno,  doživotní  púsobišté 
Chalupkovo.  Dramatis  personae :  soused 
Tésnošil  János,  zmaďarčený  Slovák  a  mistr 
poctivého  cechu  čižmárskeho ;  ostatní  ratolesti 
jeho  rodiny,  rozšafná  žena  Madlena,  cudná 
Anička,  duchaplný  Honzík  ;  pán  z  Chudobic, 
dozorce   cirkevní  a  kovaný  ,Maďar',  znající 

36 


Jan  Chalúpka. 


maďarsky  sotva  se  podepsat;  Jindy  doktor 
Lesebuch,  léčící  všechny  nemoci  poušténím 
žilou,  stafáž  klepavých  babek,  žvanivý  ko- 
stelník,  dve  tri  figúrky  studentú,  večné  o  iiladu 
a  bez  groše :  všechen  ten  dobre  povedomý, 
drobnohledný  svet  kocourkovský,  ŕezán  a 
pitván  nemilosrdným  nožíkem  výborného 
pathologa  charakteru  Hdských  takŕka  až  do 
duše.  Charakteristika  téchto  postav  a  posta- 
viček,  pronikavá  a  jasná  až  po  tu  symboUku 
jmen,  vedie  dialógu,  plynného  a  vtipného 
Je  také  jedinou  spásou  dramatických 
her  Chalupkových,  „Kocourkovem"  počínajíc 
a  pokračujíc  potom  veselohrou  „Všecko  na- 
opak (alebo:  Tésnošilova  Anička  se  žení  a 
Honzík  se  vydáva",  1832),  „Trasorítkou 
(alebo:  Stará  láska  se  pŕedce  dočekala", 
1833),  „Trinástou  hodinou  (alebo:  Veď  se 
nahradíme,  kto  bude  hlásnikem  v  Kocour- 
kové",  1836),  aktovkou  „Huk  a  fuk,  (alebo: 
Prvý  apríl"),  proslulým  kdysi  „Staroušem 
plesnivcem  (alebo :  Čtyry  svatby  na  jednom 
pohrebe  v  Kocourkové",  1837),  jímž  v  ma- 
ďarském  originále  („Vén  szereímes")  získal 
v  soutéži  prvou  cenu,  a  končíc  velmi  pozde, 
až  r.  1868,  „Juvelírem",  hŕíchem  Chalupkova 
stáŕí.  Thema  kocourkovské,  dialogisované, 
bylo  jeho  vlastním  živlem ;  pokusil-li  se  zmoci 
je  také  prosaicky  (v  ,Hronce'  1836),  bez 
souvislého  dialógu,  uvázl  na  mélčiné.  Adocela 
na  suchu  se  octl,  vykročil-li  z  kruhu  svých 
kocourkoviád :  jediná  jeho  hra  vážna,  činohra 
^Dobľovolhícŕ  (1851),  vážená  z  ovzduší  slo- 
venských dvou  let  revolučních,  je  školským 
pŕíkladem  dramatu,  jaké  být  nemá.  Vážna 
tvár   neslušela   rozenému   satirikovi.   A   tak 


.^7 


Jan  Chalúpka. 


pri  dramatických  prostŕedcích  prajednodii- 
chých,  pri  spisovné  ŕeci  pfímo  pitoreskní 
—  není  to  již  ani  spisovná  čeština  a  ovšem 
dosud  ani  slovenština  v  kusech  Chalupko- 
vých —  v  mistrném  vylíčení  sméšných  a 
slabých  stránek  pováh  lidských,  koŕenéném 
zdravým  humorem  a  bŕitkými  šlehy,  dobre 
Iípavými  na  malomestské  copaŕství  všeho 
druhu,  Chalúpka  vyvážil  prece  četné  a  veliké 
umelecké  nedostatky  svých  dramatických 
prací:  nestal  se  sice  slovanským  Voltairem, 
jak  ho  v  zdvoí'ilém  latinském  dvojverší  nazval 
Kopitar,  ale  skromnejší  cestou  došel  téhož 
cíle :  —  ridendo  castiffavit  more  s. 


3S 


IV 


lUčeiii  a  odborní  spisovatelé   do  roku 

1844.1  Uceni  spisovatelé  telo  doby  velikou 
vétsinou  jsou  teologové,  kterí  vedie  boho- 
sloví peslují  podlé  svých  sil  i  jiué  obory 
vedné  :  Hurbanovo  kritické  slovo  o , teologické 
národnosti'  má  zdravé  jadro. 

Predníin  a  vytrvalým  pestiteleín  véd  filo- 
logických je  profesor  JIŔÍ  PAĹKOVIÚ  na 
«v.  lýceu  prešpurském :  po  pul  veku  sedí 
tu  na  stolici  reči  a  liteiatuiy  cosko:jlovaiiské 
jako  tuhý  zastance  veleslavínské  češtiny  a 
staroinilec,  odpurce  separatistických  snáh 
fíérnoltíkových  i  Štúrových,  ale  také  prudký 
protivník  DobrovskéhoaJuagmaimúv vputce 
o  moderní  pravopis  analogický.  Vsechny 
stčU'é  porádky  véd  literárních  niély  k  nemu 
bezpečné  útočište.  Učenec  v  svéin  čase  skoro 
již  nečasový  uverejnil  j^Mi  uckolik  sveiicj.ších 
prací  literárních,  na  pr.  o  Ribayovi,  ve  svém 
,Týdenníku'  (1812—1818)  a  pô  nem  v  ,Ta- 
trance'  (1832 — 1846),  „spise  pokračnjícím 
rozličného  obsahu  j)ľo  učené,  pŕenčené  a 
neučené" ;  vydal  dvoudilný    slovník    Česko- 


J.  Benedikti.  Tablic.  Fándli.  Rešetka.  V.  Čaplovič. 

némecko-latiiiský  (1820—1821),  radu  kalen- 
dáru starých  a  nových,  vétších  a  zvláštnej- 
ších, zemepisnou  učebnici  ve  verších,  bibli, 
katechismus,  výtahy  z  artikulúv  snemovních 
a  jiné  knížecky  všelijaké :  suma  veškeré 
životní  píle  Palkovičovy  by  predstavovala 
slušnou  bibliotéku.  Knihovnu  mŕtvou. 

Literatúrou  a  linguistikou  se  zamestnáva 
\  JAN  (BLAHOSLAV)  BENEDIKTI  (1799- 
1847),  profesor  lýcea  kežmarského,  pŕítel 
Palackého  a  Safaŕíkúv  za  jejich  studií  preš- 
purských ;  napsal  (anebo  podepsal)  pŕedmluvu 
k  společnému  anonymnímu  spisku  jejich, 
pamätným  „Pocátkúm  českého  ^básnictví, 
obzvlášté  prosodie"  (1818),  a  se  Safaríkem 
a  Kollárem  sebral  „Písné  svetské  lidu  slo- 
vanského v  Uhŕích''  (ve  dvou  svazcích  1823 
a  1827). 

Také  BOHUSLAV  TABLIC.  JURO  FÁNDLI 
a  KAŠPAR  FEJÉRPATAKY ohirali  se  s  úspé- 
chem  teórií  literatúry ;  Tablic  se  zasloužil 
zvlášté  pilným  litcrárné-déjepisným  príspév- 
kem,  „Pamétmi  československých  básníŕúv 
anebo  veršovcuv'*,  jež  pripojil  ke  svým 
poesiím ;  Fándli  nekohka  kritickými  posudky. 
U  vdečné  paméti  literárni  žijí  dva  slovenští 
bibliofílové,  stojící  takŕka  mimo  slovesnou 
oblast  produktívni:  prvý  z  nich,  MICHAL 
REŠETKA  (1794-1854),  kat.  farár  na  Horní 
Súci,  sbératel  starých  kneh  a  rukopisu, 
mezi  nimi  únik  literárních,  chystal  se  na 
základe  autopsie  k  sepsání  prvých  déjin 
literárního  Slovenska ;  druhý,  starobvlý  ze- 
man jasenovský  VAVŔINEC  ČAPLOVIČ 
(1778 — 1853),  archivár  zichovský  a  stoličný 
asesor    prešpurský,    venoval    svou    cennou 

40 


Semiaii.  Institoris.  Bartholoinaeides.  O.  Hraxatori.s. 

knihovnu  o  60.(X)0  svazkú,  obsahující  i  radu 
vzácnych  tiskú  českých,  rodné  Orave  r.  1839 
(chová  se  dosud  v  Dohiím  Kubítié  ve  zvlášt- 
nítn  domé  jako  „Bibliotheca  Csaplovicsiana"). 
Skladateh  spisu  a  spisku  s  obsahem  histo- 
rickým a  poučným  jsou  v  této  dobe  skoro 
naporád  obetaví,  zemskými  statky  nikterak 
neoplývající  kneží  evanjehčtí ;  tím  zároveň 
si  vysvétlujeme,  že  púda  slovenská  ucho- 
vávala si  pomerne  dlouho  do  veku  XIX. 
panenskost  pred  útoky  osvícenských  myšle- 
nek  a  literatúry,  u  nás  i  v  celém  svete  ví- 
téznými.  Ev.  farár  pezinskv  MICHAL  SE- 
MľAN  (114\—1S\0)  vytiskrr.  1786  y  Preš- 
purce  ,slovenským'  jazykem  „Kratičké  hi- 
storické vypsání  knížat  a  králúv  uherských 
od  nejdávnejsíeh  až  do  prítomných  času**, 
spisek  plný  mih  historických  ;  tamže  r.  1793 
na  svetlo  vydal  ev.  farár  MICHAL  INSTI- 
TORIS MOŠOVSKÝ  (1733— 1803)  zajnnavou 
časovou  polemiku  proti  .nešťastné'  fran- 
couzské  revoluci,  vábivé  nadepsanou  „Strom 
bez  korene  a  čepice  bez  hlavy  (to  jest  ne- 
šťastný stav  krajiny  bez  krále  a  mesta  bez 
vrchnosti,  s  pŕídávkem  smrti  Ludvíka  XVI. "); 
ev. farár  LADISLAV  BARTHOLOMAEIDES 
(1754—1825)  vedie  latinských  i  českých  prací 
historických,  s  látkou  vétšinou  z  déjin  uher- 
ských a  nékolika  traktátu  náboženských 
venoval  se  hlavné  historické  "geografii  v  „Hi- 
stórii o  Americe''  (1794)  a  v  „Geografii  aneb 
Vypsání  okršlku  zemského**  (1798),  díle  na 
svúj  čas  pozoruhodném,  jež  opatril  šesti  ma- 
pami, vlastnoručné  vyrytými  —  Bartholo- 
maeides  je  snad  prvý  kartograf  slovenský; 
učitel  národních  škôl    v    Krupine.  ONDREJ 

41 


J.  Chalúpka.  G.  Grossmana.  Kadavý.  Ribay.  Holko  ml. 

BRAXATORIS,  otec  Sládkovičúv,  r.  1810 
píše  monografii  svého  púsobišté,  „Létopisové 
Krupinští'* ;  e  v.  farár  brezenský,  známy  autor 
kocourkoviád,  JAN  CHALÚPKA,  podobné 
sebral  v  tenké  knížce  „Historické  paméti 
církve  ev.  bŕezňanské  augs.  vyzn/  (1837), 
pŕedtím  již  uverejni  v  obšírnejší  „Hodnoverné 
vypsání  zeme  sv.  Kananejské"  (2  sv.,  1829, 
1831) ;  z  generace  let  tŕicátých  pokúsil  se 
wersovQQ^GUSTAV  GROSSMANN  o  podo- 
bi/nu  „Svätopluka,  krále  Moravského"  v  ,Plo- 
dech'prešpurskýcli(1836);  JANKO  KADAVÝ, 
rodilý  Čech  a  evanjelik,  v  Pešti  n  Kollára 
usedlý,  v  duchu  svého  ucitele  šíri  ideu  slo- 
vanskou ve^  spisku  „Vzájemnost  ve  pŕíkla- 
dech  mezi  Cechy,  Moravany,  Slováky,  Sle- 
záky  a  Lužičany"  (1843),  náhodné  snúšce 
dokladu  historických  o  národní  jednote  všech 
téchto  vetví  slovanských;  a  jiní  a  jiní  spi- 
sovatelé,  vesmés  skoro  se  strany  evanjelické, 
zahloubávají  se  s  oblibou  v  staré  dejiny  svého 
púsobišté,  krajiny,  národa,  lidstva.  Trebaže 
výtéžek  všech  téchto  prací  jejich  hrubé 
neváži,  jde  totiž  vétšinou  o  autory  neškolené 
a  diletanty,  pŕece  i  z  tohoto  suchého  seznamu 
jejich  jest  jasno,  na  které  strane  na  Slo- 
vensku spočívala  tíha  odpovédnosti  za  kul- 
túrni vývoj  a  pokračovaní  v  tradicích  staré 
národní  jednoty. 

V  národopise,  pomerné  bohatém  odvetví 
slovenského  písemnicLví,  kroiné  vyše  jme- 
novaných  autorú  pracuje  zejména  pilný 
folkloristík  JUR  RIBAY  (1754—1813),  ev. 
farár,  sbératel  Udových  prísloví  a  fraseolog, 
jehož  látkv  užil  Palkovic  pro  svuj  slovník; 
MATEJ  HOLKO  ml.  (1757— 1832),  ev.  knéz, 

42 


J.  M.  Hurban 


sbératel  písiií  a  bibliofil ;  konečné  ješté  této 
dobé  časové  náleží  prvá  práce  mladistvého 
JOSEFA  MILOSLAVA  HURBAN  A,  ^Cesta 
Slováka  ku  bratrúm  slavenským  na  Morave 
a  v  Čechách  r.  1839"  (vyd.  1841),  spisek 
národopisné  poutavý  —  zde  již  však  tluce 
na  dvere  doba  nová. 

ľím  Jsme  asi  zhruba  vj'^cerpali  —  kromé 
hteratury  čisté  teolo^^ické,  sbírek  kázaní, 
rečí,  duchovních  písní,  modliteb  atd. — pŕe- 
hled  literárni  tvorby  na  Slovensku  berno- 
lákovském  a  pobernolákovském  v  jeho  hla- 
vních  projevech  a  pŕedstavitelích.  Pŕehled,  jak 
patrno,  české  a  náŕeční  literatúry  na 
Slovensku;  neboť  teprve  doba  novéjší, 
doba  Štúrova,  jež  se  pripravuje  již  v  letech 
tŕicátých  na  ústavech  slovenských,  zaháji 
novou  spisovnou  epochu  literárního  Sloven- 
ska —  stručné  ŕečeuo,  založí  novou,  s  1  o- 
V  e  n  s  k  o  u  literatúru. 


43 


H  L  A  V  A   T  6  E  T  í. 

DOBA  ŠTÚROVA. 

[Úvod.]  Prerod  ducha  a  společnosti  v  letech 
tŕicátých  a  čtyŕicátých  minulého  veku  na  Slo- 
vensku se  uskutečňující  náleží  mezi  podivu  nej- 
hodnéjší  zjevy  sociálni  celého  tohoto  velikého 
století. 

V  začátcích  osvícenského  období  Evropy  ne- 
bylo  v  dejinách  je]ích  slovenský  národ  hrubé 
pozoroval.  Slovanské  povedomí  v  lidu  dŕín3alo 
spánkom  agonickým  ;  jiskŕičky  ducha  národního, 
Bajza,  Bél,  Krman  a  jiní  vlastenci  slovenští,  hasly 
uprostred  hluché  noci.  Nebylo  slovenské,  t.  j. 
slovanské  literatúry ;  rouchem  to,  co  se  literárne 
produkovalo  na  Slovensku,  byla  latina,  čeština, 
maďarština  a  nemčina,  obsahem  teológie  a  filo- 
lógie, a  jen  zrídka  kdy  nesmelý  projev  ducha 
opravdu  slovanského.  Jen  slovenská  domáci  reč 
žila  v  ústech  lidu  a  dédila  se  s  pokolení  na 
pokolení,  místo  její  bylo  však  nehodné :  ani 
v  knize,  ani  pred  úrady,  ani  v  cirkvi  ozvat  se 
nesmela  reč  helótú.  Pokorení  národa  bez  prí- 
kladu. 

Náhle,  jakoby  vzbuzena  čarovným  proutkem, 
nastala  v  nékolika  desetiletích  naprostá  zmena 

U 


Doba  Štúrova.  Úvod. 


starých  porádku.  Hlási  se  slovenský  lid,  vžíva  se 
slovenské  nárečí,  jehož  literatúra  siní  se  honosit 
Hollým.  Vedomí  národní  vytrysklo  nakonec  pla- 
meny  odboje ;  pochodne  ducha  národního,  Štúr, 
Hurban,  Hodža  a  jejich  pŕátelé,  svítí  uprostred 
revolucí.  Rodí  se,  roste  a  tvorí  slovenská  Htera- 
tura :  slovenská  rouchem  a  duchem  svým  tak 
lidová  a  národní,  že  plody  její  jsou  této  horké 
doby  pomníkem  pro  staletí.  A  slovenská  reč. 
ne  víc  reč  pariú,  žije  ve  svete  knižním  i  živote 
veŕejném,  je  vzdélávána  nadšenými  péstiteli 
krásne  literatúry,  je  povýšená  na  spisovnou  reč 
dvou  miliónu  procítajících  pod  Tatrami.  Vzkŕí- 
šení  národa  rovnéž  bez  príkladu. 

Tento  sociálni  , zázrak'  Ize  ovšem  vysvétlit 
historickými  a  sociálnimi  príčinami. 

Ovzduší,  vytvorené  francouzskými  encyklo- 
pedisty  a  filosofy-racionalisty,  duševnimi  otci 
všech  evropských  revolucí,  bylo  šiŕitelem  osvo- 
bozovacích  ideí  po  celém  svete :  lehlo,  s  pomer- 
ným zpoždénim  časovým,  i  na  ústavy  horno- 
uherské,  jež  se  tesily  ode  dávna  daleko  vétší 
svobodé  vzdelávací  nežli  ústavy  v  ostatních  ze- 
mích  metternichovského  Rakouska.  Tehdejší 
Prešpurk  byl  ješté  hlavou  uherských  mést, 
hlavou  osvicenou,  jako  česká  Praha.  Slávne  lý- 
ceum prešpurské,  ústav  prostŕedního  typu  mezi 
starým  gymnasiem  pétitŕídním  a  vyššími  tŕídami 
filosoficko-teologickými,  bylo  pusobištém  vynika- 
jícíph  učencu,  estetika  Grosse,  filosofa  Žigmon- 
diho  a  Schroera,  Martinyho  aj.,  jejichž  jména  vá- 
bila  studující  mládež  ze  všech  zemí  rakouských. 
Pokrokový  ruch  v  meste,  v  dobé,  kdy  vzduch  byl 
pln  svobodomyslných  idei  filosofických  a  národ- 
nostních,  účinkoval  velmi  blaze  zvlášté  na  mládež 
slovanskou,  jež  zde  zakladala  literárni  kroužky 

4S 


Doba  Štúrova.  Úvod. 


a  ústavy  vzdelávací  a  jež  mohla  odtud  navázati 
príiiié  stykyscizinou,  zejinéna  s  proslulými  uni- 
versitami  nemeckými  —  této  výsady  jiné  vistavy 
v  Rakoiisku  jí  nedávaly.  V  Prešpurce  se  učí  Kollár, 
Palacký  a  Šafárik^  zde  po  nich  se  vzdeláva  celá 
generace  až  po  Štúra,  generace  spočátku  ro- 
mantická, jejíž  literárni  projsv,  ,Plody  sboru 
iičencu  ŕečičeskoslovenské  prešpur- 
ského'  (1836)  prozrazuje  \iz  reformní  horečku 
v  písemnietví.  Proti  starým  časopisum  prešpur- 
ským,  Leškovým  novinám,  ,Starým  novi- 
nám liter  n  í  ho  umení'  Ondŕeje  Plaťhého 
(1785—1786  v  Baíiské  Bystnci)  a  Palkovicovu 
.Tý denníku'  smer  nových  tiskopisú  perio- 
dických, zejména  bystrické  ,H  r  o  ii-k  y'  Kuzmá- 
nyho  (1836 — 1838)  a  prvé  Hurbanovy  ,Nitry' 
(1842)  obráží  jasné  ducha  doby  nové.  Prešpurk, 
hlava  osvetového  hnutí  a  stredisko  inte  igencc, 
není  však  svými  snahami  výjimkou  me/.i  jinýini 
mésty  slovenskými ;  vedie  neho  pracuje  a  myslí 
mládež  i  v  Banské  Bystiici,  Trnave,  Kežmarku 
a  zejména  v  Levoči,  kde  r.  184D  vydáva  ,J  i- 
tŕenku,  čili  výbornéjší  práce  učenca  česko- 
slovenských augs.  vyz.  levočských',  almanach 
prešpurským  ,PlodLÍm'  podobný  —  ceié  nové 
Slovensko  pomalú  si  strháva  pouta  duševní  ne- 
svobody. 

Tyto  mohutné  vlivy  zahraniční  se  kiín  na 
Slovensku  s  mohutným  ohiasem  slávneho  vi-kií- 
šení  myšlenky  slovanského  bratrstvi.  ZaĹím  co 
Nemec,  Francouz,  Vlach  a  Hispan  mají  u":  po- 
ledne,  západ,  večer  i  noc,  má  ráno  Slovan 
—  vštepuje  svým  soukmenovcúm  zbožnou  víru 
veliký  Kollár;  a  veliký  Safah'k  živí  ji  vedeckými 
výsledky  svých  epochálních  výzkumú  jBŠté 
v  druhé  i  tretí  generaci.  Nevolné  slabé  Slovensko 


46 


Doba  Sti'irova.  Úvod. 


ľostli)  k  duševní  svobodé  pod  záštitou  mohut- 
ných krídel  obra  všeslovanského;  byla  v  tom 
trpká  irónie  otsudu,  že  práve  této  veliké  životní 
záštity  své  neužívalo  vždycky  k  prospéciiu  slo- 
vairikého  celku. 

Pŕicházíme  k  dobé,  k  níž  histórie  bude  se 
vracet  nikoli  bez  pohnutí.  Jako  prerod  slovenské 
spoleinosti  v  letet'ii  liicátých  a  ctyŕicátých  mi- 
nulé! lo  veku  jest  jedním  z  lieji'idšich  úkazu 
sociáliu'ch  celého  tohoto  století,  tak  v  užším 
rámci  dejin  slovenských  jest  v  nem  déjinou 
neipamáinéjší  pohnutá  doba  Štúrova. 


47 


I 

ŠTÚR. 

[Jeho  život.]  Ten,  Jenž  dal  po  sobé  jméiio 
významnému  období  od  let  čtyŕicátých  až  po 
samý  začátek  osmdesátých  let  minulého  veku, 
ĽUDEVÍT  (VeMslav)  ŠTÚR,  narodil  sevluné 
nezámožné  rodiny  evanjelického  učitele  v  Zay 
Uhrovci  na  Trenčínsku  dne  28.  ŕíjna  1815. 
V  pŕedmétech  elementárních  vychováván  byl 
zprvu  doma;  odtud  záhy  byl  poslán  na  ev. 
gymnasium  rábské,  kdež  se  vlivem  profesora 
Pece  po  prvé  seznámil  s  j  meny  Dobrovského 
a  Šafárikovým  a  procitl  ve  slovanském  po- 
vedomí. Z  Rábu  odchází  po  dvou  letech  na 
proslulé  ev.  lýceum  do  Pi  ešpurka,  stáva  se 
údem  a  záhy  hlavou  literárni  Jednoty,  sesku- 
pené  okolo  Palkovičovy  sLohce  reči  a  Htera- 
tury  ceskoslovanské,  v  letech  1839 — 1841 
študuje  filosofii  a  linguistiku  na  université 
v  Halle,  vraci  se  s  podzimkem  r.  1841  domú, 
cele  se  venuje  ruchu  národnimu  a  buditel- 
skému,  organisuje  ústav  prešpurský  a  pŕed- 
náší  na  nem,  bojuje  s  úklady  maďarisace,  až 
jest  jí  v  lednu  osudného  roku  1844  sesazen 
s  mista  učitelského;  v  letech  1844—1846  je 
duší  revoluce  literárni,  v  dvouletí  1848 — 1849 

48 


štúr.  Studie  a  vlivy. 


organisátorem  a  vúdcem  ozbrojeného  sloven- 
ského odboje  proti  Košutovi,  po  jehož  koiicích 
se  v  modranském  soukromí  obírá  dávnou 
histórií  a  mytológií  slovenskou  —  bohužel 
již  netušené  se  nachýlil  sklonek  jeho  dní, 
Umírá,  neženat.  tragickou  náhodou  :  vyšel  si 
v  prosinci  r.  1856  na  lov,  jenž  byl  jeho  je- 
dinou čisté  osobní  náruživostí,  padl  pŕes  pŕí- 
kop  a  náboj  z  pušky  vnikl  mu  do  levého 
stehna  ranou  smrtelnou.  12.  ledna  r.  1856  byl 
na  hŕbitové  modranském  vykopán  hrob  nej- 
vétšímu  národnímu  buditeli  Slovenska. 

[Studie  a  vlivy.J  Nemecký  filosofický^ro- 
mantism  byl  práve  v  rozkvetu,  když  Štúr 
vstoupil  na  universitu  v  Halle,  aby  své  ve- 
domosti, nabyté  v  Rábé  a  Prešpurku,  pro- 
hloubil  v  duchu  moderním  a  oprel  je  pro  svúj 
úkol  národní  filosofií.  Cesta  do  Nemec  pŕi- 
vádéla  skoro  všechny  Slováky  k  herderov- 
skému  humanitismu,  jenž  mocné  zdňrazňoval 
zvlášť  kultúrni  prvky  plenien  slovanských. 
Z  Berlína,  Heidelberku,  Jeny,  Halle  vracejí 
se  domú  místo  rozhorených  jinochú  mužove 
celí,  Slováci  zocelení.  Štúr  študuje  v  Halle 
(Dobrosoli,  jak  etymologisuje  koUárovsky) 
návodem  profesora  Potta,  filosofa-linguisty, 
obšírne  a  nadšené  náuku  Hegelovu,  tehdy 
oblíbenou;  Herder,  Hegel,  Rousseau  z  veli- 
kých rozsevačú  cizích,  Kollár.  Šafárik  a  HoUý 
z  apoštolú  domácich  skládají  zde  svým  uče- 
ním a  teoriemi  svetový  názor  mladého  Štúra  ; 
současné  ho  mohutné  poutají  náhledy  vúdcú 
ruských  slavjanofilú,  Aksakovovy  a  Chom- 
jakovovy.  Všechna  tato  jména  vztyčují  ve- 
liký, zárivý  ideál  svobody  duševní,  národní 

4  4» 


Ckarakter  Štúruv. 


i  politické;  Štúr  si  jej  horečné  osvojuje: 
svoboda  Slovákú  namísté  jejieh  hluboké  lidské 
nesvobody  jest  odtud  jemu  hvézdou  vúdčí, 
jež  ŕídí  všechna  ideálni  konaní  jeho  i  jeho 
oddaných  druhú. 

[Charakter  Štúrúv.]  Ocelové  pevný  a  ide- 
álne čistý.  Sám  k  sobé  velmi  prísny,  spoko- 
juje se  minimem  potŕeb  životních:  6  krej- 
carú  na  den,  na  chléb  vezdejší  opravdu  nej- 
nutnéjší,  zpravidla  mu  postačovalo.  Študuje 
pri  tom  ve  dne  v  noci ;  v  dobách  pro  národ 
nej  vážnejších  bdí  neustále,  nékolik  nocí  po  sobé 
nepreje  si  odpočinku.  Jest  asketou  k  svému 
telu  a  krotitelem  stejné  tvrdým  jest  i  nej- 
bytelnéjších  a  nejspravedlivéjších  lidských 
vášní  v  sobé.  Uvolňuje  svazky  s  rodinou  a 
krevnými  príbuznými,  aby  mu  nebyly  brzdou 
v  tuhé  práci  národní,  kterou  si  ustanovil. 
Pri  návrate  z  Halle  pŕes  Prahu  domú,  v  Hradci 
Králové  hluboko  je  zasažen  ve  svých  jinoš- 
ských  citech  milostnou  náklonností  k  sličné 
panne  Márii  Pospíšilové,  dceŕi  známeho  knéh- 
tlačitele  —  chvatné  odjíždí  z  Hradce,  pohŕi- 
žuje  se  v  práci  národní,  stápí  ve  večné  Lethe 
cit  lásky  k  žene,  na  pole  intensivního  života 
duše  pŕevádí  pohlavní  energii.  Tento  antický, 
silný  charakter  sugestívne  vábi  mládež ;  slova 
jeho  zapalují,  činy  nutí  k  nasledovaní.  Není 
u  neho  strojenosti  ani  v  situacích  nejchou- 
lostivéjších ;  ze  zŕídel  opravdových  bolú  trys- 
kají  slzy,  jež  pláče  nad  zŕíceninami  Devína, 
v  pŕísaze  se  tu  zasvécuje  svému  národu  a 
Slovanstvu;  je  v  tom  kus  pobožnosti  nej- 
vroucnéjší,  když  plachým,  chvejivým  krokem 
stoupá  po  sväté  škále  vyšehradské ;  oko  jeho 

50 


Spisovná  odluka  Strtrova. 


ji8kŕí  vešteckým  tušením  slávnosti  vzkŕíšení, 
pŕehlížejíc  vzdorné  smutnou  pláň  Bílé  Hory. 
Národ  a  Slovanstvo,  jeho  vzdelaní  a  osvícení, 
bvly  mu  nejsvétéjším  ideálem,  jehož  naplnení 
obetoval  —  pŕes  své  omyly  čisté  a  nezištné 
—  veškery  své,  žel  záhy  zlomené,  duševní 
sily. 

[Spisovná  odluka^  Štúrova.]  Z  pohnutek 
veskrz  ušlechtilých  Štúr  pristupuje  r,  1844 
k  odpovédnému  dílu  svého  života,  jež  se 
nejúže  pŕimyká  k  jeho  jménu  v  našem  kul- 
turním  i  literárním  dejepise:  k  slovenské 
o  d  1  u  c  e  od  spisovné  češtiny  a  k  založení 
samostatné  slovenštiny  literárni.  Jako  všude, 
i  v  tomto  podniku  je  výborným  organisáto- 
rem. 

Se  svými  vernými  druhy,  učeným  MICHA- 
LEM  MILOSLA  V  EM  HODŽOU  a  ráznym  JO- 
SEFEM  MILOSLAVEM  HURBANEM,  pro- 
mýšlí,  naposled  v  jeseni  r.  1843  na  fare  Hur- 
banove v  Hlbokém,  dúvody  pro  novou  reč 
knižní  na  Slovensku.  Zdalo  se,  že  od  Berno- 
láka  skutečné  jich  pŕibylo. 

Slovenský  lid  byl  v  úpadku  národním 
i  kulturním ;  povznést  jej  z  neho,  vyburcovat 
jej  z  duševního  spánku,  bylo  možno  jen  osvé- 
cováním  a  poučovaním.  Slovenský  lid  osvé- 
covat  a  poučovat  Ize  pouze  jeho  vlastním, 
slovenským  slovem.  Spisovná  čeština  není 
materským  nárečím  lidu  na  Slovensku ;  zdo- 
mácnéla  zde  v  knihách  a  cirkvi  jako  vyhna- 
nec pobélohorský,  kdy  jí  začali  užívatzejména 
bratrští  spisovatelé  jako  reči  cirkevní.  Ale 
tato  cirkevní  reč  není  ani  rečí  spisovnou: 
katolícka  cirkev  užíva  latiny.  Právo  na  vý- 

4*  .57 


Spisovná  odluka  Štúrova. 


chovu  a  vzdelaní  v  mateŕském  jazyku  mají 
však  na  svete  všichni  národové ;  zdúrazňoval 
je  již  Komenský,  který  kdysi^  pracoval  na 
Slovensku,  a  nejnovéji  Kollár  i  Safaŕík  se  vy- 
slovuj! pro  individualitu  slovanských  kmenú. 
Po  století  rada  spisovatelú  obou  nábožen- 
ských vyznaní  ukazovala  opét  a  opét  na  po- 
vinnost  literárního  vzdelávaní  domácího  ná- 
rečí slovenského;  na  konci  veku  XVIII.  ná- 
rodní jednota  byla  dokonce  porušená  pro 
tuto  spisovnou  otázku  se  strany  katolícke 
(bernolákovské) :  již  všechny  tyto  pŕirozené 
a  historické  dúvody  mluví  pro  to,  aby  i  Slováci 
konečné  se  ujali  svého  starobylého  a  zacho- 
valého slovenského  jazyka  v  slove  i  písme, 
aby  pomoci  jeho  se  spojili  opét  na  základe 
jednotné  národní  vzdelanosti.  Jsou  však  pro 
toto  národní  sjednocení  i  dúvody  zvláštni. 
Slovenština  má  svúj  odlišný  od  češtiny,  staro- 
dávnéjší  ráz;  jak  učí  Šafárik,  je  mezi  jazyky 
slovanskými  rečí,  nejbhžší  staré  slovanštiné, 
má  tedy  vynikající  znak  rečové  individuality. 
,Bibličtina'  není  více  tŕíbena  a  pestovaná 
na  Slovensku;  upadá  zde,  jsouc  hrubé  poru- 
šovaná nepretržitým  a  také  nepŕetržitelným 
vnikaním  slovenského  živlu  do  její  skladby 
i  slovníku :  Slovákum  ne\'yhovuje.  Avšak  ani 
slovenština  Bernolákova  nevyhovuje  národ- 
nímu  celku,  nejvýš  ješté  západní  oblasti  slo- 
venského lidu ;  není  čistým,  ústŕedním  náre- 
čím slovenským,  nýbrž  dialektem  místním, 
podléhajícím  silné  sousedním  vlivúm  českým ; 
užíva  jí  konečné  jen  zlomek  spisovatelú  ka- 
tolíckych. Z  téchto  všech  a  jiných  prúvodních 
príčin  treba  je  pŕedevším  spojitnárod  v  jed- 
notné, jeho  vlastní  spisovné  reči,  aby  si  v  ní 

•52 


Spisovnij  odluka  Štúrova. 


vlastními  silami  zabezpečil  pokrok  a  budouc- 
nost  kultúrni  a  politickou  —  tuto  zvlášť  vzhle- 
(lem  k  hrozícímu  nebezpečí  rozpínavé  maďa- 
ľisace.  Tak  asi  uvažovali  Štúr,  Hodža  a  Hurban 
v  onen  osudný  slovenský  podzimek  r.  1843.*) 
Z  techto  teórií  uzrál  čin  již  na  jaŕe  r.  1844: 
druhý  ročník  Hurbanova  almanachu 
yNitrij'  vychází  jako  prvá  slovenská 
kniha  v  novém  spisovném  rouše  tlačená 
—  české  Její  znení  puyodní  ješte  pŕes  zimní 
mesíce  redaktor  její  na  Štúrovu  radu  nahonem 
pŕepsal  do  slovenského  nárečí.  Na  oporu 
nové  slovenštiny  ŠTÚR  píše  r.  1846  spis 
„Nárecja  slovenskuo  alebo  potreba  písania 
v  tomto  nárečí'"' ,  v  némž  verejnosti  úŕedné 
ohlasuje  odluku  Slovákú  od  spisovné  češtiny, 
oduvodňuje  ji  názory,  svrchu  stručné  shrnu- 
tými  a  presné  vymezuje  stredoslovenskou 
povahu  nové  reči  spisovné.  Je  to  hotová 
výpoveď  literárni  češtine  na  Slovensku.  Téhož 
roku  HURBAN  zakladá  prvou  revui  nového 

*)  Stú  ľ,  Hurl)an  i  Hodža  byli  lidé  pHmí  a  jisté  ae- 
iiiéli  pri  svém  prvém  ro/hodnéin  kroku  postranních 
i'iinyslu:  že  by  Štúr  byl  chtél  svýin  spisovným  alo- 
inismem  douutit  všechny  Slovany  k  píijetí  jednot- 
ného spisovného  jazyka  všeslovanského,  totiž  ruštiny, 
je  doninénka  hodné  pozdní  i  hodné  zpozdilá:  bylo 
možno  docílit  toho  spisovným  odštépenim  hŕstky 
Slovák  u,  anebo  byla  snad  cáka  na  drobení  literárni 
jinue  u  Slovami?  V  ilyrském  obyvatelstvu  byl  na 
postupu  práve  proud  sjednocovací:  mezi  Slovany  j  e- 
d  i  n  í  Slováci  v  té  dobé  výstupu  jí  na  jevišté  jako 
separatisté.  Snad  domnénka  o  Štúrove  „slovenském 
odskoku  do  ruského  more"  vznikla  umele  na  základe 
všeslovanské  these  ruského  prekladu  jeho  posmrt- 
né knihy,  „OiaBíiHCTBO  a  MÍpb  óyiiyuiaro"  (1867), 
tekstu  ve  všem  asi  sotva  autentického;  jako  vysvetlení 
pro  r.  1844  se  slovenské  strany  neobstojí. 

é 

53 


Spisovná  odluka  Štúrova. 


smeru,  ^Slovenskje  pohFadi  na  vedi,  umeňja 
a  literatúnŕ,  jež  je  literárnímu  tvorení  iio- 
véjšímu  vítanou  základnou,  podobné  jako 
již  od  leta  1845  jsou  Štúrove  slovenštiné 
pomocníkem  velrai  úspešným  ,Slouenskie 
národné  nouini/  s  výpravnou  beletristickou 
prílohou  ,Oľloni  tatranským''  —  novinárska 
organisace  Štúrova  byla  pro  celý  ^  podnik 
štéstím  nemalým.  A  konečné  HODŽA  píše 
r.  1847  „Dobruo  slovo  Slovákom  súcim  na 
slovo"",  r.  1848  ^Vetín  o  slovenčine^',  obrany 
nového  spisovného  jazyka,  teoretické  i  filo- 
logické, prakticky  upravuje  pravopis  jeho 
v  latinském  spise  „Epigenes  slovenicus. 
Tentamen  orthographiae  slovenicae"  (1847). 
Do  r.  1852  vycházejí  ješté  dva  ročníky  slo- 
venské , Nitry'  s  príspevky  ve  verších  i  prose 
od  celé  rady  pŕátel  spisovné  reformy  Štú- 
rovy,  s  verši  druhdy  velmi  čestné  úrovne. 
Když  téhož  roku  1852  po  prešpurském  po- 
radní m  sjezdé  slovenských  fiíologu  vychází 
^po\eQnovi^[\\HODŽOVOUdiHAŤrAĽOVOU 
y,Krátka  mluunica  slovenská"",  definitívne 
ustavující  zákony  i  pravopis  nejmladší  slo- 
vanské spisovné  reči,  byla  tu  již  nejen  slo- 
venština  vecí  hotovou :  hotová  byla  i  mi- 
niatúrni, s  chutí  však  žijící  a  spisovným 
rouchem  úplné  samostatná  literatúra  slo- 
venská. 

Oprava  Štúrova  prijatá  byla  na  Slovensku 
s  jásotem  a  oduševnením.  V  tábor  její  vstou- 
pili  hned  všichni  Štúrovi  žáci  a  pŕátelé 
z  Jednoty  a  Ústavu  prešpurského,  skoro 
všechna  evanjelická  inteligence,  jež  po  Ber- 
nolákovi ješté  se  držela  ,bibličtiny',  a  do 
r.  1852  i  vétšina  nékdejších  stoupencú  Ber- 

5i 


SpisovaA  oJhikt  Štúrova.  Mqjejaí  , Hlasové"' . 

nolákova  smeru,  katolíckych  spisovatelú. 
Strana  protivná  na  Slovensku  byla  slabá 
počtem  a  ješté  víc  zpťisobem  boje  proti  Štú- 
rovcúm.  Ev.  farár  O.  H.  LANŠTJÁK  vydal 
proti  Štúrovi  nekalý  spisek  „Štúroucina  a 
posouzení  knihy  ,Nárecja  slovenskuo'"  (1847), 
hemžící  se  siláckymi,  ne  silnými  slovy  proti 
jejímu  púvodci  (podobné  proti  Hodžovinapsal 
podezŕelý  spisek  maďarský  .Antimagyar' !) ; 
a  ŠTEFAN  LAUNER  rovnež  v  nékolika 
hanopisech  ostouzí  pred  českou  a  denuncuje 
pred  maďarskou  verejností  své  protivníky. 
Nékolik  spočátku  nerozhodných  spisovatelú 
slovenských,  na  pf.  Líchard,  Radlinský.  Zá- 
horský a  j,  nakonec  vec  spisovné  slovenstiny 
vzali  úplné  za  svou. 

Ďaleko  vážnejší  odpor  proti  slovenské 
odluce  zdvihl  se  však  se  strany  české.  Histórie 
téchío  smutných  a  neblahých  bouŕí,  jež  na 
obou  stranách  znesvárily  mezi  sebou  mnoho 
vlivných  a  starých  prátel,  jen  letmo  se 
dotkneme:  jsou  to  dávno  tempi  passati, 
pomalú  snad  pŕebolel\\  jejich  trpké  ovoce 
pro  nás  již  nenabude  lahodnéjší  chuti, 

Ačkoli  Štúr.  Hurban.  Hodža,  a  po  nich 
rada  jiných  .separatistu'  neustávali  opa- 
koval, že  čin  jejich  není  namífen  proti  češtine 
nepí'átelsky.  že  cílem  slovenstiny  je  pouze 
probuzení  slovenského  lidu  ze  staletého 
spánku  náľodního,  že  ..písemiiost  slovenská 
s  literatúrou  českou  tvorí  i  nadále  jen  jedu  u 
literatúru  československou"  (Viktó- 
riu 1865),  že  všechno,  .,co  je  české,  to  je 
i  naše  a  co  je  slovenské,  to  je  i  české** 
(Kalinčák  1870)j  všechny  tyto  a  jiné  a  jiné 
hlas  v  znélv  v  Čechách  hluchvm  uším  hned 


Spisovná  odluka  Štúrova.  Odpor  v  Čechách. 


od  prvopočátku.  Známi  musejní  „Hlasové 
o  potrebe  jpdnotij  spisovného  jazi/ka  pro 
Čechij,  Moravanij  a  Slováki/'  (1846)  príkre 
odmítali  neslýchaný  čin  Štúruv  ústy  osob- 
nosti na  slovo  vzatých.  Zejména  Kollái\ 
jehož  sám*  Štúr  pokladá  za  duševního  otce 
slovenštiny  (pro  jeho  učení  o  individualite 
slovanských  kmenú  a  pro  jeho  činnost  fol- 
kloristickou) odvrátil  se  od  Slováku  s  roz- 
horčeným gestem ;  volil,  nnesen  hnévem 
i  prudkým  temperamentem,  často  príliš  bo- 
lestná slova  pro  sluch  slovenský,  v  jádŕe 
však  jeho  varovaní  skrývala  v  sobe  velikou 
lásku  i  starost  o  budoucnost  Slováku,  starost 
pohŕíchu  ne  zbytečnou,  jak  dosvedčila  po- 
zdejší  horká  zkušenost.  Také  vážny  Safaŕík 
se  nehlásil  k  dítku,  jehož  byl  bezdéčným 
spolutvúrcem  (svými  úvahami  o  svojskosti 
slovenských  nárečí  a  „Slovanským  národo- 
pisem");  Havlíčekspočátku  nékolikrát  se  za- 
kousl  velmi  jedovaté  (na  pŕ.  často  citovanými 
.tiskovými'  chybami  o  „tatárske  literatúre" 
a  „pras/dle  slovanském"),  jízlivé  se  choval 
Čelakovský  a  pohrdlivé  k  slovenské  „lite- 
raturce"  Vocel  a  hneval  se  všechen  snad 
literárni  svet  český:  mél  —  o  tom  ani  teď 
není  sporu  —  k  nevúli  dúvod  nejeden.  Mezi 
Čechami  a  Slovenskem  pro  spisovný  rozkol 
vznikl  nelad,  který  čas  byl  ovšem  velice 
zmĺrnil,  jehož  však  —  sit  venia  veritati 
—  z  korene  nevyhladjlo  ani  téch  osm  desetiletí, 
jež  ubíhají  zatím  od  Štúrovy  odluky :  politicky 
konečné  zas  sjednocený  a  osvobozený  národ 
se  staletými  společnými  kulturními  tradicemi 
užíva  nyní  dvou  rečí  literárních  ... 

Štúr  se   svou   spisovnou   novinou    zastihl 

56 


btiir  organisátor.  „Tatriiľ 


ješté  líp  než  Beinolák  svou  dobu.  Lví  podíl 
iia  čerstvém  rozšírení  nové  spisovn*^  reči 
vev.šech,  i  nejodlehlejšíchkontech  Slovenska, 
získal  si  však  sám  Stiir-oruanisátor.  On  ihned 
si  vyniohl  koncesi  pro  noviny,  aby  tiskem 
niohl  svou  myšlenku  propagovat  a  jí  hájit ; 
on  presvedčil  Hurbana,  aby  ješté  pŕes  zimu 
narýchlo  pŕepsal  českou  ,Nitru'  11  do  strední 
slovenštiny  a  vytvoril  tak  stav  veci  hotové; 
on,  sám  nefilolog,  vyhlédl  si  Hodžu,  dobrého 
filológa  a  znalce  nárečí  slovenských  za  ve- 
deckého pomocníka  pi'i  svéni  podniku,  plném 
i  odborné  odpovédnosti.  Z  Jeho  popudu  ko- 
nečné se  ustavila  již  v  lété  r.  1844  prvá 
významná  literárni  společnost  slovenských 
rozkolníku  v  čele  s,  Miloslavem  Hodžou, 
„Ta  t  r  in"  svato-mikulášský,  Jenž  až  od  re- 
voluce  rozmnožoval  po  Slovensku  slovenské 
spis}^  a  trvalou  památkou  se  zapsal  v  kul- 
turin'  dejiny  probuzeného  Slovenska  pro  svúj 
veliký  národní  čin  :  provedl  smír  ducho- 
venstva obou  hlavních,  z  dob  protirefor- 
mačních  oti  sebe  bočících  náboženských 
strán  .na  Slovensku. 

Za  téžké  doby,  jež  útly,  na  svépomoc 
odkázaný  organism  slovenštiny  („za  tú  našu 
slovenčinu"  znamená  vždycky:  za  slo- 
venský národ!)  prolrpél  v  následujících 
desetiletích,  Štúr  osobné  viny  nemá.  Provinil 
se  jisté  ružovým  optimismem  v  posuzovám' 
budoucnosti,  nekritickým  preceňovaním  sa- 
mostatnosti a  individuality  slovenského 
kmene  a  zvlášť  nové  slovenštiny  —  ale  není, 
jen  on  sám,  odpóvéden  za  ony  zkoušky, 
jež  bylo  preslát  slovenštiné  v  dobách  jejího 
détství.  Reakce  a  kultúrni  bída  po  revoluč- 

•     57 


Verše  Štúrov>\       ^^^^^ 

ním  roce  1848  prišla  ve  všech  zemích; 
Sládkovič,  Chalúpka,  Botto,  Král,  Kalinčák 
a  jiná  jména  jsoii  však  svédky,  že  ani  za 
mrazil  reakce  nebyly  nadobro  zmrtveny 
slovenské  kultúrni  proudy.  Nelze  všeho 
v  dejinách  vysvetlil  matematicky:  spisovná 
odluka  na  Slovensku  byla  bohužel  neod- 
vratitelnou  vúlí  doby  a  Štúr  byl  tím,  jenž 
nevyzpytateJným  ŕízením  v  osudech  národu 
easem  byt  musí. 

[Verše  Stúrovy.]  Štúr  byl  básnik  více 
svým  citem  než  posvécením  tvúrčím.  Poviu- 
nost  buditelská  i  sama  jeho  snadno  vzru- 
šená mysl  nutkaly  ho,  aby  zméŕil  své  sily 
v  umení  veršovém.  Prvé  své  plody  veršo- 
vané posila  od  r.  1835  do  ,Plodú',  ,Ta- 
tranky',  ,Hronky'  a  pražských  , Kvetú" 
z  domova  i  ciziny :  jsou  to  verše  ohnivé 
víry  a  vírných  citu  slovanských,  historickou 
elégií  kollárovsky  zbarvené,  ŕidčeji  milost- 
ným odŕíkáním  rozechvélé,  lehké  a  zpévné  ; 
po  r.  1844  arci  již  roucho  jejich  je  sloven- 
ské a  také  ráz  se  pŕizpusobuje  více  poesii 
hdové.  Štúr,  sám  skrovný  básnik,  je  zakla- 
datelem  prvé  veršové  slovenské  školy.  Prvky 
lidových  písní,  tradice  domáci,  povesti  a 
pohádky  lidu  ve  steré  obmene  stály  se  zá- 
kladem  jejiho  veršovaní  a  pramenem  do 
únavy  vyčerpávaným.  Z  veliké  východní 
slovanské  literatúry  pred  jal  Štúr  známou  teórii 
o  škodlivém  vlivu  západních  evropských 
kultúr  na  samorostlý  vývoj  a  rúst  domnelé 
mnohem  zachovalejších  a  púvodnéjších  kultúr 
slovanských  národu ;  jako  lidový  obsah  látky 
byl    hlavní    podmínkou     estetiky    Stúrovy, 

Ô8 


Politické  a  národopisaé  spisy  Štúrovy, 


tak  domácnost,  formálni  sloveiiskqst  její  byla 
prvým  zákonem  poetiky  školy  Stúrovy  až 
do  konce  let  sedmdesátých.  Takový  asi  obraz 
podávají  i  jeho  „Spevi/  i  piesne^\  jež  vyšlý 
—  jediná  veršová  sbírka  Štúrova  —  až 
r.  1853  v  Prešpurku,  „bratrovi  [Karlovi]  za 
hrobem  posvéceny" ;  z  nich  poznávame  ce- 
lého Štúra,  básnika  skrovných  fondu  tvúr- 
čích.  Kromé  dvou  obšírnéjšich  epických  látek, 
yySuatoboje^'  a  ^Maŕúse  z  Trenčína^,  s  národní 
tendencí,  chabé  však  zpracovaných.  obsahuje 
tato  knižka  výbor  jeho  buditelských  veršu 
a  pisni  revolučních,  pŕedtím  v  ,Kvétech% 
,Nitrách',  ,Orle  tatranskom'  *)  a  jinde  otišté- 
ných.  Všechny  verše  Stúrovy  zajímaji  dnes 
již  jen  literárni  dejepis. 

[Politické  a  národopisné  spisy  Stúrovy.] 

Literárni  žeň  Štúrova,  jež  je  povinností 
osvobozeného  Slovenska  vuči  jeho  prvému 
vúdci  národnímu,  by  byla  neveliká,  histo- 
rickou koristí  však  je  bohatá  a  zajímavá  : 
práve  tento  národní  vúdce  a  bojovník,  prú- 
kopník  a  obratný  organisátor  vyniká  všude 
nad  odborného  spisovatele.  Krome  ŕečeného 
již  spisku  „Nárečja  Slouenskuo^  Štúr  vydal 
téhož  roku  (1846)  ješté  druhou  laickou  knihu 
na  zdúvodnéni  slovenštiny,  ^Naiikii  reči 
slovenskej''^ ^  jež  šíre  rozvádí  dúvody,  sebrané 
v  knize  prvé.  V  letech  1848—18-1:9  Štúr  se 
oddal  télem  duší  vécem  politickým;  zvolen 
byl  poslancem  na  sneme  uherském,  vyslán 
do  Vídné   k    cisári  s    deputaci,    účastnil    se 

*)  Jinéua  slovenských  spisň,  íasopisuv  a  pod.  sklo- 
íiováua  slovensky  z  kiolého  nezbyti,  aby  nerušil  j^ro- 
teskni  dojem  tvan°i  polovičatých. 

5.9 


Politické  a  národopisné  spisy  Štiírovy, 


slovanského  sjezdii  v  Praze  a  po  nem  vedl 
slovenský  odboj  proti  Košutovi :  z  této  doby 
pochází  rada  jeho  článku  a  statí  politických 
v  ,Slovenských  národních  novinách',  ,Orle 
tatranskom'  i  ,Slovenských  Pohľadoch', 
účinné  potírající  úsilí  maďarisační.  V  nuce- 
"íiém  ústraní  porevolučním  Štúr  v  Modre 
pracoval  u  svého  bratra  o  díle  folkloristi- 
ckém:  „O  národních  písních  a  povéstech 
plemen  slovanských"^  (vyšlo  česky  v  Praze 
1853),  jež  je  výsledkem  nékdejší  jeho  čin- 
nosti učitelské  a  v  némž  lidovou  píseň  a 
vúbec  lidovou  literatúru  slovanskou  povyšuje 
z  dúvodň  filosofických  —  Slovanum  prý 
souzeno  dejinami  vyslovil  s  1  o  v  e  m,  písní , 
zpévem  to,  co ^starým  Indúm  a  Egypťanúm 
stavitelstvím,  Ŕekúm  dlátem,  Románúm  štét- 
cem,  Germánňm  hudbou  —  na  vzor  básnictví 
umelého.  Tuto  teórii,  jednostrannou  a  pre- 
hnanou, mladý  dorost  básnický  prijal  za 
prvý  článek  své  artis  poéticae.  Z  téhož  sou- 
kromí  a  téhož  roku  pochází  i  nemecky  psaný 
spis  Stúruv,  jenž  až  po  smrti  svého  púvodce 
vyšel  v  Moskve  v  ruském  preklade  prof.  La- 
nianského:  „Cjibbmhctbo  a  Mipb  óyjiymaro" 
(1867),  „Slovanstvo  a  svet  budoucnosti". 
v  némž  se  Štúr  neočekávané  jeví  naprostým 
panrusistou  a  horlitelem  pro  cára  a  samo- 
déržaví  —  nejsou-li  zde  cizí  rukou  Stúrovy 
názory  tendenčné  upravený  anebo  jemu 
podvrženy.  —  Pro  úplnost  sluší  se  uvésti 
menší  nemecké  Stúrovy  spisky,  obrany  slo- 
venské národnosti  proti  rdousící  hydŕe  ma- 
ďarisace:  „Kiagen  und  Beschwerden  der 
Slowaken  vvider  di  e  Uebergrif  f  e  der  Magy  arén  " 
(v   Lipsku   1844)  a    „Das   neunzehnte   Jahr- 


Vvznam  Štúruv, 


hundert  und  der  Magyarisinus"  (ve  Vídni 
1845);  kromé  toho  politické  zprávy  a  články 
téhož  obsahu  a  z  týchž  let  v  ziiáiném  liste  iie- 
meckém  ,Augsburger  Allgenieine  Zeitung', 

[Záver  o  Štúrovi.]  Rys  geniality  utkvívá 
na  povaze  Štúrove.  Nebyl  ani  posvécenym 
básníkem,  ani  velikým  umélceni,ani  pňvodníni 
mysliteleni,  ani  prúmérným  filologem,  ba  ani 
spisovatelem  zvlášť  produktivníni,  vúbec-, 
tvúrčí  zdroje  jeho  byly  zeela  na  povrchu ;  a 
pŕece  jméno  jeho  značí  pro  Slováky  více  než 
jméno  Kollárovo,  více  než  jméno  Šafárikovo  : 
značí  ^epochu  slovenského  národního  probu- 
zení.  Štúr  byl  rozeným  vúdcem  a  bojovníkem 
idey,  smelým  organisátorem ;  byl  pružným 
pérem,  jež  posunulo  ručičku  na  ciferníku 
národním  tam,  kde  jí  mela  zapotŕebí  doba 
nová.  Jeden  z  nejčistších,  tŕebaže  ve  svete 
neznámych,  ponévadž  práve  slovenských, 
charakteru  lidstva  jest  i  výkvétem  probu- 
zeného  Slovanstva  a  zústane  jím,  pokud 
pod  vékovitými  štíty  Tater  zvonit  bude  slo- 
venština  a  pokud  nad  nimi  kroužit  bude 
veliký,  symbolický  pták.  Slovanstva  orel 
bílý:  to  jest,  na  další  veky. 


Si 


n 

PRVÁ  SLOVENSKÁ  ŠKOLA  BÁSNICKÁ. 

[Zásady  a  smer],  jež  jsou  napsány  v  este- 
tickém  zákoníku  družiny  Štúrovy,  z  časti  byly 
již  vysvetlený  pri  výklade  národních  a  bás 
nických  teórií  jejího  zakladatele.  Lidová  slo 
venská  píseň,  domáci  tradice  a  prostonárodn- 
uméní  jsou  jí  posvátným  vzorem  v  lyrickémí 
i  epickéin  tvorení  umélém;  ideálem  jejím  je  co 
možná  nejvétší  sblížení  s  duchem  básnictví  li- 
dového,  v  némž  Štúr  vidí  sumu  dokonalosti. 
„Štúr  korigoval  dopodrobna  československé 
práce  študentov,  čiarku  za  čiarkou :  ale  na 
piesňach  národných  neopovážil  sa  ničoho  nie 
premeniť.  Bola  mu  národná  poesia  útlou :  ne- 
týkaj sa.  Tie  piesne  my  nesmieme  korigovať, 
hovoril,  lež  učiť  sa  z  nich  národne  písať  i  bás- 
niť'%  zapsal  podlé  mistrových  slov  jeho  oddaný 
druh  a  životopisec,  J.  M.  Hurban  (,Slov.  Po- 
hľady'  1881,  127). 

Tato  tesná  základná  básnické  školy  Štúrovy 
oinezena  byla  v  prvé  radé  na  slovenský  lid  a 
jeho  oblast  folkloristickou,  hlavné  písňovou ; 
kultúra  jiných  národu  slovanských  ozýva  se 
pomerné  porídku.  Slovensko  Štúrovcúm  se  zdalo 
novou    zemí   vyvolenou,    posledním    tajemným 

62 


Zásady,  smer  a  rozvoj  Školy  Štúrovy. 

záméreín  histórie ;  ukolébává  je  v  tento  milý 
prelud  pŕece  sám  učený  Šafárik  i  slovanské 
veštby  Kollárovy  a  jeho  domácího  epigóna 
Jana  Hollého;  lahodí  jim  tlusté  výklady  cizí 
o  saraoľostlosti  (vlastné :  zaostalosti)  slovanských 
kultúr,  hymny  a  dithyramby  slavjanofilú  na 
slovanský  rod  a  jeho  budoucnost  —  prapôvodní 
cit  a  vlastenecké  nadšení  |e  vudcem  téchto 
prvých  slovenských  básníkuv  i  veršovcíi,  nikoli 
umelecká  výchova,  vkus  anebo  kultúra.  Cit 
jest  ovšem  jedním  z  hlavních  zdroju  tvurčích 
konu  básnických,  sunt  autem  čerti  denique 
fines  —  na  tyto  hranice  umeleckých  možností 
a  nemožností  Štúrovci  radi  zapomínali. 

Na  padesát  básníku,  veršotepcú,  rýmaŕú 
druží  se  okolo  smeru  Štúrova;  sotva  pétina 
z  nich  žije  a  bude  žít  poesii.  Estetika  Štúrova 
sama  byla  krutou  šnérovačkou  volné  hrudi 
zralých  básníku,  tím  více  dusila  talenty  ne- 
dospelé. Botto,  Hodža,  Samo  Chalúpka,  Kráľ, 
Kubáni,  Kuzmány,  Sládkovič,  Žello  dostoupili 
nejvyššího  bodu  vývoje;  mimo  ne  poesie  štú- 
rovská jest  jednostranná  a  jednostrunná,  for- 
málne chudá;  svéží  zaván  cizí  básnické  kul- 
túry vnesl  do  ní  hlavné  hluboký  žal  Máchuv, 
miláčka  Štúrovcú,  kteŕí  nejživéji  pochopili  jeho 
melanchólii  a  citovou  rozladénost. 

Nejvérnéjší  pŕivržence  básnického  smeru  Štú- 
rova tvorí  trojice  :  Samo  Chalúpka,  -íauko  Kráľ, 
Jan  Botto;  okolo  nich  se  kupí  plejáda  ostatních 
veršovcú  doby  Štúrovy,  druhdy  pozoruhodných, 
vétšinou  však  časné  zamlklých ;  vlastním  chod- 
níkem  podlé  úŕední  cesty  štúrovské  kráčí  Ondrej 
Sládkovič,  hlavní  básnik  tohoto  období,  a  úzky- 
mi svojskými  stezkami  rada  talentu  jiných, 
málo  plodných,  nedozrálých  a  opozdených. 

68 


Samo, Chalúpka.  Jeho  život  a  dilo. 


SAMO  CHALÚPKA. 

[Život.]  Pévec  a  rapsod  pohronský,  SA- 
MO CHALÚPKA,  narodil  se  v  staré  písinácké 
a  literárni  rodine  slovenské  r.  1812  v  Horní 
Lehote  na  Zvolenskú.  Otec  Jeho  byl  tam  ev. 
faráŕem  a  občas  zabásnil  si  v  duchu  své 
doby ;  starší  bratr  Jan  je  znám  jako  satirik 
a  dramatik  kocourkoviád.  Začátkú  neval- 
ného vzdelaní  Chalúpka  nabyl  na  Gemeru  a 
v  Kežmarku ;  hlubšího  až  v  Rožňave,  kde  mo- 
hutné ho  chytly'  slavné  znelky  Kollárovy; 
slovanské  uvedomení  jeho  prohloubily  studie 
v  Prešpurku,  po  nichž  odešel  na  vídeňskou 
universitu  na  teológii;  r.  1834  stal  se  licen- 
ciátem  v  Jelša  vské  Teplici  a  r.  1840  e  v.  fa- 
ráŕem ve  svém  rodišti,  kde  po  více  než 
čtyŕech  desetiletích  zemŕel  r.  1883. 

[Dílo.]  Samo  Chalúpka  je  prvý  posvécený 
slovenský  básnik  prostonárodní.  Již  v  letec  h 
íŕicátých  veku  minulého  skladal  vlastenecké 
písné  v  duchu  slovenské  poesie  lidové  a 
jejím  nárečím ;  zvláštnost  tu,  osobitý  dialekt 
i  pravopis,  v  celém  svém  literárním  díle 
dúsledné  zachovával,  takže  k  novým  vyda- 
ním „Spevov"  býva  i  pro  Slováky  pridáván 
slovník  výrazu  neobvyklejších.  Formálne 
Chalúpka  je  snad  nejpečlivéjší  básnik  školy 
Štúrovy.  Balada  jeho  jest  opravdová  skladba 
baladická,  blízka  príbuzná  balady  Erbenovy  ; 
písné  jeho  plynou  pravým  písňovým  rytmem, 
vane  z  nich  ohlas  zpávanek  a  lidových  tráv- 
nic;  ducha  domácich  zkazek  a  povestí  básne 
jeho  zachycují  vítézné,  vzlet  jejich  je  vysoký. 

S4 


Samo  Chalúpka.  Pilo. 


dramatičnost  púsobivá,  idea  veliká  —  tvo- 
rivá sila  a  invence  básnikova  pritom  ome- 
zená,  plodnost  malá.  Ale  i  tak  „Spevy"  Cha- 
lupkovy  zústanou  živým  projevem  národního 
umení  pod  Tatrou. 

V  lyrice  národní  a  vlastenecké  Chalúpka 
vychází  z  lidových  tradic,  jež  v  ladné  a 
a  úpravne  forme  lidu  vraci:  proslulá  „Kráľo- 
hoľskď'  (1862),  „Smútok"  (,Nad  Tatrou  sa 
nebo  kalí . . .',  1834),  „  Vojín  na  úmore"  (,Ko- 
níku  môj  vraný',)  „Bolo  i  bude"  ("1861), 
,,Kozák"  (1846),  a  „Vojenská"  (1868)  jsou 
z  nich  nejznáméjší,  záhy  byly  opatrený 
melódií  a  zlidovély.  Jeho  epika  historická 
váži  látku  nejradéji  z  dob  tureckého  jha  na 
Slovensku,  líčí  spadne,  pohnutlivé,  drama- 
ticky: „Tiirčín  Ponican",  „Bombura",  „Boj 
pri  Jelšave'''  (vesmés  1863),  vovi\m\Q,e  „Križiak" 
(1868)  a  zádumčivý  hajducký  „Junák"  (1860) 
jsou  asi  nejzdaŕilejší  z  menších  epik  Cha- 
lupkových. Z  vlasteďecké  histórie  téží  s  ús- 
péchem  „Muráň"  (1863),  z  doby  Bethlénovy 
a  Vešelínovy,  a  „Likavský  väzeň",  púvodne 
jako  „Jánošíkova  náumka"  v  ,Orle  tatran- 
skom' 1846  otišténý;  až  v  časy  krále  Sväto- 
pluka vrací  se  prosté  a  jasné  vypravená 
balada  „Starí/  väzeň"  (1858).  Nejvétší  a  nej- 
slavnéjší  skladba  Chalupkova  je  však  vlaste- 
necká, tendenční,  strhující  epika  „Mor  hoľ* 
(po  prvé  v  ,Sokole'  1864),  s  déjem  promít- 
nutým  do  IV.  století  po  Kŕ.  „Sleteli  orli 
s  Tatry",  začína  se  živým  obrazem  prvý 
verš  její;  a  dej  vypraví:  Rímsky  císaŕ 
Konstancius  vtrhl  do  slovanské  Panónie; 
nečetné  slovenské  (t.  j.  slovanské)  poselstvo 
se  vypraví   k  nemu   s  mírumilovnými   dary 

5  65 


Samo  Chaiupka.  Dílo. 


chleba  a  soli  —  pán  Ríma  však  zpupné  od- 
mítne  a  žádá  vzdaní  na  milost  i  nemilost. 
Tu  vzkypí  krev  svobodným  slovanským  ju- 
nákúm,  bleskne  ocel  v  pesti  a  s  bouŕlivým 
kŕikem  ,Mor  ho!'  (bij,  zab  ho!)  vrhne  se 
hŕstka  téchto  reku  na  silnou  družinu  ca- 
rovu,  pádnou  do  jednoho,  každý  však  na 
kupé  vrahú.  „A  ty,  mor  ho !  —  hoj,  mor  ho ! 
detvo  môjho  rodu,  kto  kradnou  rukou  siahne 
na  tvoju  svobodu;  a  čo  i  tam  dušu  dáš 
v  tom  boji  divokom :  Mor  ho  len,  a  voľ  ne- 
byť, ako  byť  otrokom"  končí  se  pŕímým  do- 
bovým ostnem  mohutná  Chalupkova  rap- 
sódie. Báseň  má  vzácny  historický  kolorit, 
tfebaže  její  dej  je  pouhým  výplodem  obraz- 
nosti básníkovy;  pritom  z  každého  jejího 
verše  burácí  prudká  slovanská  krev. 

Po  roce  1868,  kdy  ctitelé  Chalupkovi  vy- 
dali v  Banské  Bystrici  soubor  jeho  ^,Spevov^\ 
uchýlil  se  skromný  básnik  do  ústraní, 
z  néhož  se  ozval  novým  slovem  až  v.  1875, 
uverejni  v  v  ,Orle'  historickou  epiku  „Odboj 
Kiipov*',  zpév  svuj  labutí,  silou  i  formou 
opozdilý  za  svými  pŕedchúdci  z  let  dŕí- 
véjších. 

Samo  Chalúpka  byl  geniálni  improvisátor. 
Výstižné  charakterisoval  ho  Vajanský  v  do- 
slovu k  3.  vydaní  jeho  „Spevov":  „Jeho 
poetické  plody  nepovstávaly  pri  písacom 
stolíku,  tak  rieknuc,  literárne,  ale  zkrsly 
nárazom  nejakej  počutej  pieseňky,  často 
i  pohovorky  .  -  .  potom  šumely  mu  hlavou 
dlhší  čas  a  pomaly  dostávaly  formu  a  podobu. 
Ony  sú  jadrom  národného  poetického  tvo- 
renia obsahom,  formou,  vozd uchom  i  ex- 
pressiou.  Preto  znárodnely,  preto  prešly  do 

m 


- KráF.  Životopis. 

Úst  ľudu,  ktorý  ani  ich  pôvodcu  nepozná. 
Každá  Chalupiíova  pieseň  je  večným  agitá- 
torom za  slovenčinu  a  pritom  dôkazom  ge- 
niálnosti nielen  samého  poeta,  ale  i  celého 
národa".  1  tak  Vajanský  sméle  mohl  napsat, 
aniž  zevšeobecňoval :  neboť  lid,  který  ze  sebe 
rodí  pévce  druhu  Chalupkova,  je  lid  nevšedné 
nadaný. 

„Spevif  Chalupkovy  zňstanou  pokladem 
slovenské  poesie;  znovu  vyšlý  v  chybné 
redakci  v  Ružomberku  1898  a  ve  tretím, 
pravopisné  upraveném  vydaní  v  T.  S.  Mar- 
tine 1912  péčí  J.  Škultétyho. 

KRÁE. 

[Život.]  Samu  Chalupkovi  nejblíže  stojí 
rázem  svých  poesií  JANKO  KRÁĽ,  v  lip- 
tovském  Sv.  Mikuláši  r.  1822  narozený;  bás- 
nik zrozením  a  životem,  právnik  omylem  a 
povolaním.  V  Prešpurku  byl  již  Štúrovým 
oblíbencem ;  ukončiv  práva  kratší  čas  v  Pešti 
vypomáhal  jako  sila  advokátní,  v  letech 
revolučních  vábil  k  sobé  mládež  jako  ide- 
ový komunista,  účastnil  se  boju,  byl  lapen 
a  jen  včasným  a  ráznym  zakročením  bána 
Jelačice  vyváži  zpod  šibenice.  Po  revoluci 
žil  tise  v  Zlatých  Moravcích,  básnicky  skoupé 
se  odtud  ozývaje  a  zemŕel  zde  v  zapomnéní 
r.  1876. 

„Divný  Janko":  tak  se  alegorisoval  bás- 
nik sám  v  jedné  z  prvých  svých  balád.  Byl 
podivínem,  samotáŕem,  rozháraným  tulákem, 
záhadou  nejbližším  pŕátelúm.  Nitro  jeho  pu- 
stošil slovenský  svétobol :  celé  noci  prý  maril 
v  toulkách  po  slovenských  lesích  aneb  aspoň 

5*  67 


Kráľ.  Verše. . 

iilicích  Pešti,  aby  potom  doma  narýchlo  na 
papír  vrhl  improvisované  verše  a  v  zápétí 
je  zničil ;  z  jeho  duševní  dílny  zachovalý  se 
pouhou  náhodou  ty  zlomky,  jež  tvorí  nyní 
obraz  jeho  básnického  díla.  O  jeho  živote 
duševním  záhy  kolovaly  legendy:  znal  prý 
z  paméti  celého  Shakespeara,  veliké  zá- 
padní literatúry  nebyly  mu  cizí.  Melancholický 
mrak  poesie  Machový  preletel  pŕes  jeho  čelo 
a  vtiskl  v  ne  bratrské  políbení:  Kráľ  mohl 
byt  slovenským  Máchou.  Improvisoval  svúj 
život  i  svou  poesii ;  podlé  názoru  modernícli 
Kráľ  je  nejopravdovéjším  básníkem  sloven- 
ským . . . 

[Verše]  Zvuky  i  barvy  Kráľovy  poesie 
splývají  v  čistou  náladu  mékké,  krásou  a 
bolestí  zraňované  slovenské  duše.  Také 
Kráľ  je  prostonárodní  pévec  a  baladik ;  for- 
málne Chalúpky  nedostihuje,  citovým  sub.- 
jektivismem  nad  neho  však  vyniká:  zají- 
mavý  prototyp  polo-dekadenta,  polo-impresi- 
onisty,  Ize-li  užít  moderních  kritérií  na  slo- 
venskou poesii  let  čtyŕicátých  až  šedesátých. 
Zmĺtané  vlny  svého  ducha  Kráľ  zachycoval 
v  krehkých,  churavé  plachých  verších  s  jem- 
ným písňovým  pŕízvukem ;  v  autobiografické 
balade  „Zakliata  panna  vo  Váhu  a  divný 
Janko''  (1844),  v  „Piesni  bez  mena''  (1844), 
v  symbolickém  autoportréte  „Orol"  (1845) 
a  jinde.  Písne  jeho,  melódie  z  úst  zpévaček 
trávnic  odposlouchané,  jsou  majetkem  lidu: 
yyZajasal  blesk  jasnej  zory"  (1861),  „Svidovo, 
Kamenná...",  „Nehorekaj,  mati!"  (1846), 
„Na  horách  býva"  (1847),  „Moja  pieseň" 
(1844)  a  jiné  ozývají  se  na  Slovensku  podnes. 

68 


Kráľ.  Verše. 


Epika  Kráľova,  vesmés  lyrickou  nežnou 
notou  podložená,  je  máchovsky  ponurá,  li- 
dové  baladická:  „Zverbovaný",  „Zabitý  {\SM)y 
„Pán  v  tinŕ  (1846),  „Kríz^  a  ciapkď'  (1847), 
„Skamenelý"  (1865)  mluví  již  svými  názvy ; 
vlastní  líčení  všude  prosté,  téžící  bohaté 
z  pover  a  povestí  prostonárodních.  Královy 
dumy,  zvlášté  pamätná  „Duma  bratislavská"^ 
(1847),  pri  exodu  Stúrovcú  z  Prešpurka  skla- 
daná, a  nékteré  verše  príležitostné,  jako 
báseň  „Ďuľkovi  Košiitovi'\  „Pesnička  na 
kare''  (1844),  „K  národom"  (1845),  „Slovenom" 
(1858),  „Vyslobodenie''  (1870),  „Orol  vták", 
„Pierko"  (ISTd),  „Husár",  „Rodina  slovanská" 
(1874)  a  jiné,  mají  znak  duchaplných,  temne 
rozjímavých  improvisací.  A  ze  všech,  lyricko- 
epických i  čisté  lyrických  veršu  Kráľových 
hovorí  hotová  básnická  osobnost,  jedna 
z  nejsamostatnéjších  individualít  v  píšem nictvi 
na  Slovensku;  pohŕíchu  že  ze  svého  nad- 
prúmérného  nadaní  a  orlího  ducha  zanechala 
budoucnosti  jen  nepatrnou  myšlenkovou  tŕíšť, 
nepatrné  zlomky. 

KráF  tiskí  málo,  jen  na  dúrazné  výzvy 
svých  pŕátel,  vesmés  v  časopisech  a  alma- 
naších  své  doby  (v  ,Nitŕe'  1844,  ,Orlu  ta- 
transkom' 1845—1847,  ,Goncordii'  1858,  ,So- 
kole'  1861,  1865—1866,  ,Táboru'  1870,  ,Orlu' 
1873—1874);  podlé  téchto  tiskú  a  cizí  ruko- 
pisné sbírky  vydal  Jaroslav  Vlček  „Verše 
Janka  Kráľa'*  v  T.  S.  Martine  1893,  nejno- 
véji  výbor  z  nich  vyšel  v  ,Knižnici  česko- 
slovenské' 1919. 


69 


Botto.  Život.  „Spevy". 


BOTTO. 

[Život.]  Vedie  Sama  Chalúpky  a  Janka 
KráFe  hlavní  dovršitel  smeru  Štúrova  v  poe- 
sii  je  JAN  BOTTO,  ve  Vyšším  Skabiíku 
na  Gemeru  r.  1829  narozený,  odchovanec 
levočský.  V  Levoč  spadají  začátky  jeho 
básnických  pokusu;  v  básnení  šťastné  po- 
kračoval i  jako  diplomovaný  geometr  až 
do  své  smrti  v  Banské  Bystrici  r,  1881. 
Život  Bottúv  plynul  bez  velikých  otresu 
vnéjších  a  zladil  moudŕe  jeho  povahu. 

[Spevy.]  Jan  Botto  pripjal  trvalé  své  bás- 
nické jméno  k  zidealisovanéinu  reku  povestí 
slovenského  lidu  v  oslavné  romantické 
skladbe  „Smrť  Jánošíkova"'  (v  ,Lipe'  11 1862), 
jež  vzrostla  časem  na  devét  zpévú  z  jeho 
,,Piesne  o  Jánošíkovi''  (1847).  Okolo  vatry 
na  Kráľovej  holi  sedí  dvanáct  horných 
chlapcú,  toužících  elegicky  za  svým  vúdcem, 
polapeným  Jánošíkem,  zatím  již  v  žalári 
dumajícím  o  ztracené  svobodé.  O  pulnoci 
ve  snách  pŕichází  dojemné  se  s  ním  rozlou- 
čit  jeho  milenka;  z  libého  snení  vytrhne 
Jánošíka  kat,  hotovící  jej  k  poslední  ceste. 
Z  brán  mesta  se  volné  hýbe  černý  prú- 
vod:  uprostred  na  káre  Jánošík,  ne  jako 
odsouzený,  nýbrž  jako  sám  soudce  a  vítéz. 
Stranou  na  vrcholu  hory  se  tyčí  kolo  a 
šibenice;  Jánošík  dumá,  rozhlíží  se  po  okolí, 
apostrofuje  svou  krásnou  milovanou  zemi 
a  pevným  krokem  kráčí  „na  oltár  volnosti''. 
Od  hor  se  ozvou  tri  výstrely,  ^^oslední  po- 
zdrav   horných    chlapcú   umírajícímu    Jáno- 

70 


Botto.  »Smrt  Jánošíkova". 

ši'kovi,  práve  v  okamžiku,  kdy  z  dálky 
cválají  poslove  s  patentem  o  cisárske  mi- 
losti. Jánošík  umírá  na  šibenici  za  právo 
svého  lidu,  ale  duch  jeho  žije  a  bude  žít 
mezi  slovenským  lidem  až  do  času,  kdy  sen 
svobody  se  mu  splní.  —  „Smrť  Jánošíkova'' 
podáva  tudíž  pouhou  výseč  ze  života  Ďura 
Jánošiaka,  poslední  akt  jeho  hrdinského 
zápolení ;  není  epickou  básní,  nýbrž  epickou 
záminkou  k  apotheose  neohroženého  zastánce 
práva.  Básnik  sám  zve  ji  ,romancí',  patrné 
pro  její  romantický  živel.  Z  histórie  Botto 
čerpal  pramálo:  „Nechcel  som  životopis  pí- 
sať toho  ,priestupníka'  vo  Sv.  Mikuláši  od- 
súdeného a  odpraveného,  ale  chcel  som 
malovať  toho  junáka  slobody  v  ústach  slo- 
venského ľudu  žijúceho,  ktorý  rástol  v  duši 
jeho  po  celú  päťstoročnú  epochu  poroby  a 
a  ktorému  onen  snáď  iba  meno,  aj  to  len 
z  čiastky,  dať  mohoľ'  vypravuje  sám  k  vy- 
svetlení idey  své  básne.  Celek  je  zpracován 
s  básnickým  zdarem  naprostým.  Mékká  a 
krásna  slovenština  Bottova  zaznela  tu  pu- 
vabem  neodolatelným,  hudbou  slov  jedi- 
nečnou; ona  má  Iví  podíl  na  slávnostní  ná- 
lade, jež  vzrušuje  čtenáŕe  v  celé  básni.  Ne- 
boť  Bottúv  zpčv  o  Jánošíkovi  ladén  je  spíše 
slávnostne  než  elegicky,  více  básnicky  než 
tradične :  Jánošík  i  v  poutech  a  na  čekané 
je  mravní  vítéz,  rek  podlehlý,  jehož  idea 
nepodlelila.  V  konečné  úprave  básne  v  ,Lipe' 
11  patrná  je  tesná  formálni  závislosť  Bottova 
na  našem  Machoví :  delení  na  zpévy,  ro- 
mantické intermezzo  s  duchy,  scenérie  ža- 
lární  i  popravní  a  celá  rada  podrobností 
vzatá  jest  obdobou  z  „Máje".    V  „Smrti  Já- 

71 


Botto.  Balady  a  lyrika. 


nošíkovej"  úkryt  jest  i  zárodek  idej'  sociálni: 
Jánošik,  typ  činné,  vítézné  vúle  je  prvý 
vzdálený  pŕedbojník  nových  sociálních  í-ádú 
v  lidské  a  národní  společnosti. 

Zásluhou  Bottovy  poesie  dospela  slovenská 
balada  svého  vrcholu ;  kráčeje  zprvu  ve  sto- 
pách Chalupkových  Botto  prekonal  svého 
mistra  básnickou  rečí  i  formou.  Jako  Cha- 
lúpka nezbásnil  ani  Botto  látek  mnoho,  aekoli 
rovnež  veršoval  dlouho,  od  let  čtyŕicátých 
až  do  konce  let  sedmdesátých ;  proto  co  kus 
jeho  poesie,  to  vždycky  klas  plný.  Baladický 
motiv  oblékal  rád  prúsvitným  rouchem  jino- 
taje:  v  „Báji  na  Dunaji"  (1846)  alegorisuje 
šťastné  novou  slovenskou  poesii  a  její  kŕi- 
sitele,  v  jiskrovskou  „BáJi Maginhradu"  (1849) 
vkladá  jasnou  alegórii  politickou,  v  „Báji 
Tuľca"  (1867)  silný  moment  národní  atd. 
Ani  nejlidovéjší  skladby  Bottovy,  na  pr. 
„Žltá  ľalia"  (1849),  „Povesť  bez  konca"  (1850), 
považská  povést  „Margita  a  Besná"  (1879) 
nejsou  prostý  tendence  —  jako  u  Erbena. 
Dramatický  spád  deje,  jasná  mluva  a  plynný 
prízvuk  veršový,  hudebné  ladený,  dávají 
baladám  Bottovým  zvláštni  púvab,  jenž  ne- 
vyprchá z  duše  posluchačovy  —  balady  Bot- 
tovy chtéjí  být  skutečné  posloucháňy,  jsou 
iiotovou  výzvou  k  melodramatúm :  Bottova 
mluva,  toť  stály  svátek  slovenštiny.  Nejinak 
je  tomu  v  drobné  lyrice  Bottove,  reílexivní» 
vlastenecké  i  tendenční  („Žiaľby  Svatobo- 
jove"  1850,  „Nad  mohylou  J.  Koílára"  1859, 
„Vrahom"  1874),  v  ohlase  dumek  {„Piesne 
vojenské"  1848 — 1850),  anebo  prostých  li- 
dových  popévcích  („Kukučka",  „Orol,"  „Na 
brehu  Rimavy",  „Prvý  sen") :  všude  je  Botto 

72 


Plejáda  Štúrovi-u-epigonu.  K.  Štúr. 


virtuos  výrazu  a  slova.  Látkové  Botto  není 
vždy  púvodní,  rád  v  osnovu  svých  básní 
vnáší  útky  cizí,  presto  však  z  jeho  dílny 
vychází  vždycky  púvodní  mistrovský  kus. 
Prvé  své  balady  Botto  psal  ješté  pred  Erbe- 
nem,  thema  jánošíkovské  zpracoval  nejdú- 
kladnéji  ze  všech  svých  pŕedchiidcú,  v  lyrice 
národní  je  silný  a  svuj  jako  málokdo  z  jeho 
vrstevníkň :  není  proč  Bottuv  odkaz  literárni 
cenit  pod  odkaz  Chalupkúv  a  nestavét  ho  po 
bok  básnickému  dílu  Sládkovičovu. 

„Spevij'  Botto  vy  vyšlý  souborné  po  prvé 
r.  1880  v  Praze  jako  I.  svazek  Pokorného 
,Knihovny  československé',  básníkem  samým 
uspoŕádány;  po  druhé  r.  1909  v  T.  S.  Martine 
vydal  je  J.  Skultéty.  „Smrť  Jánošíkova'*  vyšla 
po  prvé  samostatné  r.  1919  jako  IV.  číslo 
,Knižnice  československé'. 


[Plejáda  Štúrovcú-cpigonú.]  Pod  zá- 
stavou Stúro'va  básnického  smeru  se  verné 
seskupila  plejáda  básníkú  , menších  božstev', 
jimž  nikdy  nechybél  vrelý  cit  národní  a  tvúrCí 
vúle,  druhdy  ani  úspech  a  uznaní  současníkú, 
kteŕí  však  nadaním  vesmés  zustali  daleko  za 
vúdčími  básníky  doby.  Skoro  vsichni  v  za- 
čátcích  svých  veršovali  ješté  ,československy' ; 
skoro  všichni  od  vlastenecké  své  Musy  se 
obraceli  koborum  jiným,  začastoužitečnéjším, 
v  nichž  nékdy  spočíva  téžišté  jejich  práce 
národní  anebo  literárni. 

Mezi  tyto  verné  učné  bratislavského  mistra 
náleží  také  KAREL  ŠTÚR,  starší  bratr  Lu- 
devítúv  (1811 — 1851),  jeden  z  nejhorlivéjších 

7.? 


Lichai'd.  Záborskv. 


Členu  Ústavu,  nakonec  e  v.  kazatel  v  Modre. 
Spočátku  veršoval  pod  vlivem  starých  kla- 
siku, zejména  Homérovým;  v  ,Hronce'  (1838) 
je  od  neho  z  té  doby  preklad  Faidona  Pla- 
tónova. Slovenská  národní  situace  pred  r.  1844 
vzbudila  v  nem  dumné,  citové  verše,  lidovou 
notou  omžené,  jaké  hovorí  i  z  výboru  jejich 
„Ozvena  Tatry''  (1844);  po  odluce  pŕispíval 
verši  do  ,Orla  tatranského',  ,Slovenských 
Pohľadov,' , Domovej  pokladnice'  a  j.  Básnický 
talent  jeho  umlčela  náhla  a  predčasná  smrt. 

Krátce  veršoval  na  teológii  prešpurské 
DANIEL  G.  LICHARD  {1812—1882),  ev.  farár 
a  redaktor  vídeňských  vládních  ,Slovenských 
Novin'  a  dobrých  kalendáru  pro  lid,  t.  r.  ,Do- 
movej  pokladnice'  (1847 — 1851).  pozdéji  vý- 
znamný populárisator  véd  pŕírodních  a  zvlášť 
náuk  hospodárskych;  látku  k  svým  veršúm 
rád  čerpal  z  histórie  slovanské,  bez  zvláštního 
však  zdaru. 

Vrstevník  jeho  JONÁŠ  ZÁBORSKÝ  (1812 
— 1876),  „panslavistický  farár''  župčanský, 
života  bídou  tísnený  talent,  dlouholetý  a  tuhý 
zastánce  ,bibličtiny'  —  klamal  se  naprosto 
strany  svého  básnického  nadaní,  jehož  márnou 
nádeji  vzbudil  v  nem  bezdéčné  Kollár  otiskem 
vlastenecké  ódy  „Na  Slovákov*'  (v  ,Zoŕe'  1836): 
jeho  ,,Že/2ľi/'  (ve  Vídni  1851),  kritikou  slo- 
venskou —  cum  ira  et  studio  —  odmítnuté, 
a  zvlášť  faustiáda  „Vstúpenie  Kiista  do  raja" 
prozrazují  obsáhlou  učenosí  knižní,  ale  práve 
i  poesii  pergamenovou.  Slušného  úspechu  do- 
cílil  svými  „Bájkami"  (1840),  veršem  i  prosou, 
v  než  bŕitce  a  hladce  dovedl  vložiť  vlaste- 
necký cit,  satiru  i  tendenci. 

Ani  dlouholetý  chyženský  ev.  faráí*  SAMO 

u 


Tomášik.  L.  Paiiliuy.  Zoch. 


TOMÁŠIK  (1813-1887)  nebyl  obzvláštiiím 
miláčkem  Mus  básnických.  Nékteré  počáteční 
verše  jeho,  české  i  slovenské  (výboru  jich 
v  .Ústrední  knihovne'  1888  Tomášik  se  ne- 
dočkal), vlasteneckým  a  politickým  zápalem 
nesené,  rázne  a  jaré  notované,  záhy  zná- 
rodnély  {„Hej,  pod  Miiráném" ,  „Nie  se  iie- 
^starejme,  chlapci  od  Sajavy"  a  j.);  ale  jméno 
nepomíjející  Tomášikovi  zajistila  jediná  ná- 
hodná improvisace,  málo  púvodní,  pramálo 
cenná  literárne,  citem  doby  však  p.osvécená 
na  hymnu  všech  Slovana:  slavná  píseň  „Hej, 
Slované!"  („Hej,  Slováci  !'*  podlé  znení  púvoď- 
ního),  v  znémčilé  Praze  r.  1834  na  polský 
mazur  príležitostné  složená  a  r.  1838  po  prvé 
otišténá  v  kalendári  Fejérpatakyho.  Šťastnejší 
než  básnik  byl  Tomášik  novelista. 

Plodností  v  tesné  meze  odkázanv  ĹADI- 
SLA  V  PAULÍNY  (181.5—1894),  ev.  farár  prie- 
tržský,  vzbudil  nemalé  očekávání  veršovanou 
ale«rorickou  povestí  „Hrdoš alebo  Ztrateni'j  f/e- 
neráľ*  (v  ,Nitŕe'  IV  1847);  zrcadlí  se  v  ní 
bystrý  úsudek,  d  úkladná  znalost  života  hdu 
a  jeho  nicavii,  pekný  talent  reprodukční, 
ušlechtilá  tendence  sociálni;  jako  autokritik 
brzy  sám  postŕehl,  že  na  veliké  umení  nestačí 
jeho  sily  a  prestal  na  slibném  „Hrdoši",  zda- 
riloii  prosu  kocourkovskou  máje  již  z  r.  1842 
zálohou  literárni  do  svého  občanského  ústraní. 

Ve  všech  složkách  života  národního  a  kul- 
turního  uplatnil  se  zato  ev.  senior  oravskv 
CriBOH  ZOCH  (Cochius^  1815—1865),  kla- 
sický filológ,  pomocník  Stúrňv  pri  redakci 
,Plodiť  prešpurských,  hybný  a  rázny  živel 
let  čtyŕicátých  a  padesátých.  Ačkoli  filológ, 
historik   a    archeológ   povolaním   prece    mél 


J.  M.  Hurban-veršovec. 


dar  obraznosti,  nadšení  a  vzletu  vlastenec- 
kého, jak  svedčí  pŕehojné  príležitostné  impro- 
visace,  prízvučným  i  časomerným  metrem 
skladané,  zejména  však  pathetický  „Slovanov 
pohľad  na  seba'',  satira  na  odrodilství  „Hyd 
a  holuby''  (1847)  a  j.  Zocha  však  Ješté  daleko 
predčil  po  všech  stránkach  národního  i  osvét- 
ného  púsobení 

JOSEF  MILOSLAV  HURBAN.  Rodák 
z  Beckova  v  Trenčínské  (*  19,  brezna  1817), 
od  svých  čtrnácti  let  po  celé  desetiletí  študuje 
v  Prešpurku  filosofii  a  ev.  teológii,  od  po- 
čátku  je^  nejdúvernéjšíin  druhem  a  pomoc- 
níkem  Štúrovým,  ve  všech  jeho  podnicích 
jest  zúčastnén  v  radé  prvé,  takže  epocha 
Štúrova  bez  Hurbana  není  vubec  myslitelna. 
Doba  Štúrova  je  výstižnéji  vlastné  dobou 
Hurbanovou :  jeho  jméno,  práce  a  život  jsou 
jí  záštitou  od  počátkú  bratislavských  až  do 
jejího  západu  v  letech  osmdesátých.  O  ná- 
rodní a  osvétné  mnohostranné  činnosti  Hur- 
banove byla  reč  již  častéji  a  ješté  velmi 
často  setkáme  se  s  jeho  jménem.  Umírá  tise 
srdeční  slabostí  u  vysokém  starí  na  svéhlbocké 
fare  21.  února  1888,  dočkav  se  šťastnejších  dob 
Slovenska  aspoň  v  prospechu  jeho  literárním. 

Hurban  nevyryl  svého  jména  v  desky  ve- 
hkých  slovenských  básníkň.  Jako  Štúrovec 
télem  duší  veršoval  velmi  pilné;  sebraných 
veršu  jeho  bylo  by  na  nékolik  objemných 
svazkú:  do  všech  slovenských  časopisúv  a 
podniku  líterárních  za  celé  púlstoletí  1838 — 
1888  Hurban  psal  verše  nádejí  a  úzkostí, 
dumy,  touhy,  elégie,  písné  vzdoru,  časové 
nápisy  i  epické   básne  v   duchu   Štúrových 

76 


Xosák-Nezabiidov. 

ideálu.  Také  jeho  začátky  básnické  mají 
roucho  česko-slovenské:tak  „Osudové Nitry'^ 
(v  ,Nitŕe'  I  1842),  znárodnélé  písné  „U proii- 
dú  valných  Dunaje  sirého"',  „Bije  zvon  svo- 
body"  a  j. ;  zlidovély  i  nékteré  proslulejší  jeiio 
písné  slovenské,  podtržené  silnou  tendencí 
vlasteneckou,  zejména  povestná  „Umom  lebo 
päsťou".  Hrivny  .básnické,  kterou  omylem  po- 
kladal za  sviij  majetek,  užíti  chtél  k  oslave 
rodných  krajín  v  bizarní  skladbe  „Divadlo 
duchov  nad  Tatrami"  (1844)  a  k  sláve  Slávy, 
kterou  velmi  miloval  tento  Miloslav,  v  „Zn'ň- 
ském  na  Sihoti",  ale  vzlet  je|io  fantasie  pú- 
sobí  zde  spíše  groteskné  než  slávnostné.  Ze 
Hurbanovým  živlem  nebyla  poesie.  nejlépe 
zrcadlí  jediná  samostatná  sbírka  jeho  veršu, 
sešitek  politických  básnicek  „Piesne  na  teraz" 
(1861) :  když  se  rodily  na  svet,  jisté  dobrý 
Homér^  dŕímal . . .  Hurban  veršovec  je  typi- 
ckým Stúrovcem:  bohatý  básnický  cit  marné 
se  u  neho  snaží  vyvŕít  básnickou  formou 
na  povrch,  Hurban  však  veršoval  musí; 
domnívá  se,  že  pro  národ,  ve  skutečnosti 
však  jen  pro  literárni  dejepis.  Vdécnéji  pri- 
pína Hurbanovo  jméno  k  svému  rozvoji  slo- 
venská novela. 

V  úzkych  kolejích  štúrovské  poetiky  vol- 
néji  se  pohybuje  básnicky  vzdelaný  a  ev- 
ropsky  scetlý  BOHUŠ  NOSÁK-NEZABU- 
DOV  (1818-1877),  ev.  teológ,  vynikající 
účastník  v  národní  slovenské  revoluci,  jeden 
z  nejčilejších  duchú  doby  Stúrovy.  V  levočské 
,Jitŕence'  (1840)  otiskl  radu  ohlasu  lidových 
písní,  „Slovenka"  a  „Krajná"  (v  , Nitre'  I  1842) 
ukazují  ješté   na   prostonárodní   vzor   Cha- 

77 


A.  H.  Skultéty. 

lupkúv ;  ale  v  obou  cj^klech  „Spevov  tatran- 
ských*' a  drobné  lyrice  pozdéjší,  prírodní 
i  vlastenecké,  našel  Nosák  sama  sebe:  pú- 
vaby  slovenské  domoviny  vtiskly  se  v  jeho 
duši  dojmy  nesmazatelnými,  básnik  opévá 
jejich  krásy  uhlazeným  veršem  a  ladnou 
formou.  A  tak  i  „Kamzík"' ,  nejdelší  skladba 
Nosákova,  lidová  povést  z  dávne  slávy  slo- 
venského Horehroní,  kdy  na  nem  hlučné 
poloval  Matyáš  král,  vyniká  hlavné  skvelou 
malbou  krajinárskou  a  vúbec  víc  živlem 
malíŕským  než  vlastiiostmi  dobré  epiky. 
Pŕehled  Nosákúv  po  svetové  literatúre  a 
znalost  cizích  jazyku  vedly  jej  k  pŕekladúm 
z  Byrona,  Shakespeara,  Czajkowského,  Kry- 
lova,  Lermontova,  Puškina,  pokusúm  na  svúj 
čas  zdaŕilým ;  výbor  z  jeho  puvodních  i  prelo- 
žených básní  teprv  by  vhod  osvetlil  svérázný 
literárni  profil  Bohuše  Nosáka  Nezabudova. 
Z  oddaných  žákii  Štúrových  v  Prešpurku 
byl  nejskromnéjší  AUGUST  HORISLAV 
SKULTÉTY  (1819—1891),  ev.  farár  a  bý- 
valý ŕeditel  ev.  gymnasia  ve  Velké  Revúci. 
Již  v  letech  tíncátých  se  účastnil  živé  ná- 
rodního  ruchu  Stúrovcu  v  Prešpurku,  skladal 
verše  (v  Praze  1840  vyšlý  jeho  „5ás/2e")> 
jež  pro  svou  lebkou  notu  líbily  se  všeobecné 
a  záhj'^  znárodnély ;  slovenské  popevky  jeho,^ 
téze  zpévné  formy  lidové  a  silné  tendenční 
vyšlý  1846 — 1847  v  Levoči  o  3  svazcích  pod 
jménem  „Beda  a  rata",  kritikou  slovenskou 
velmi  vŕele  pozdravený.  Není  v  nich  ško- 
leného básnického  umení;  tím  mocnéji  básnik 
púsobil  však  na  prosté  slovenské  čtenáŕe 
vrozenou  vnímavostí  pro  všemožné  složky 
života  národního,  pro  jeho  realitu,  již  dovedl 


___  Hrobou. 

__  ^      -  . 

opÍM'sti  lelikým  závojetn  poesie.  Se  zdarem 
Skultéty  pracoval  i  v  oboru  slovenské  povídky , 
zetména  pro  mládež. 

Zjev  zvláštni,  i  mezi  nadšenými  ideaiisty 
školy  Štúrovy  nápadný,  je  nadaný  romantik 
SAMO  BOHDAN  HROBOŇ  (1820—1894). 
V  prvých  letech  pohybu  prešpurského  sli- 
boval  štát  se  novou  hvezdou  básnickému  Slo- 
vensku; pohi^ichu  záhy  lesk  její  se  zakalil :  od 
r,  1848  duch  neukrotitelného  blouznivce  pre- 
padal stále  víc  pathologii  a  zinaru.  Hroboň 
študoval  v  Halle  a  Praze,  nabyl  i  básnického 
nadprúmérného  vzdelaní,  jež  však  jen  drob- 
nými úlomky  zrcadh'  se  v  jeho  verších. 
Spočátku  psával  do  ,Včely'  a  ,KvétiV,  ozval 
se  nádejné  v  ,Jitŕence'  levočské;  z  Halle 
poslal  snoubence  své,  Bohumilé  Rajské,  s  níž 
se  tragicky  seznámil  v  Praze,  kytici  „Kvetín 
nadsálanských",  formálne  i  citové  Kollárem 
inšpirovaných,  v  nichž  vedie  básnika  jarého 
vzletu  a  neobyčejné  dynamiky  slovní  horlí 
již  prvý  slovenský  spisovný  enthusiast  pred 
Stúrem ;  slovenské  písné  jeho,  „Návrat  z  ciid- 
zim/'  (1843),  „Letí  sokol,  letí"  (1843),  hym- 
nický zpév  ,,Mládezr  v  ,Nitŕe'  IV  (1847) 
jsou  ukážkami  básnického  nadšení,  jehož 
skoro  již  nelze  stupňovat.  Slovenské  revoluce* 
Hroboň  ovšem  nezaspal ;  šavle  se  chytil  i  on 
s  nesmírným  oduševnením  a  stanul  mezi 
pravými  Slováky;  po  jejím  zdolaní  utáhl  se, 
patrné  již  s  chorobou  v  zárodku,  do  rodných 
sielnických  hor  v  život  trudného  podivína- 
samotáŕe. 

Z  pŕekypujícího  nadšení  ideálního  mladí 
Hroboŕí  upadl  nakonec  v  blouznéní  a  šílen- 
ství;  jeho  tvorení   z  doby  pozdéjší.  zejména 

79 


Matužka. __^ 

fantastická  „Slovopieseň"  (1862),  myslená 
jako  príklad  všeslovanského  jazyka  literár- 
ního,  Je  dokladem  všeho  možného:  chura- 
vého  mysticismu,  slovanského  idealismu,  bás- 
nické vúle  —  ale  poesie  ?  Vanitatum  vanitas ! 

Hvézdou  novému  Slovensku  Hroboň  se  ne- 
stal; pŕelétl  pŕes  jeho  literárni  nebe  jen 
chladnou  bi  udici.  Osud  jeho  pripomína  slá- 
vený kdysi  JANKO  MATÚŠKA  (1821—1877), 
rodem  Oravan  z  Dolniho  Kubína.  Také  Ma- 
túška  vyšel  z  Prešpurku  a  vzbudil  u  svých 
vrstevnikú  ilusi  posvéceného  slovenského 
pévce,  také  on  v  zápalu  notoval  slovenské 
revoluci  a  stanul  neohrožené  v  radách  do- 
brovolníkú  —  a  také  on  záhj'^  v  ústraní  a 
chorobe  pŕinucen  byl  porušit  básnický  zá- 
vazek  svého  ideálního  mladí.  Plodu  ducha 
Matuškova  zbylo  nemnoho,  a  i  ty  vétšinou 
dávno  již  dotlely  v  literárni  histórii.  Ne 
všechny  však  již  dotlely :  dosud  je  jiskŕička 
živého  ducha  v  jeho  raných  tŕech  baladách 
z  ,Nitry'  II  (1844:  ,,Kozia  skala"",  „Púchov- 
ská skala''  a  ^Hrdoš''),  pevné  stavených, 
mravní  tendencí  proniknutých ;  ješté  chytne 
leckterý  verš  jeho  ohnivého  pozdravu  „Pri 
uvítaní  bratov  v  Ústave  dňa  '\  r,  1843''''  v  téze 
.,Nitre';  ješté  žije  mezi  lidem  jeho  píseň 
^Preletel  sokolík  nad  tichým  Dunajom'* 
v  ,Orle  tatranskom'  1846;  i  historická  duma 
^.Orava'*  a  názvuk  poesie  sociálni  „Slepý 
starec""  (tamže)  ješté  se  drží.  To  vše  jest 
ovšem  pro  budoucnost  málo :  Štúrova  gene- 
race  má  v  Matuškove  brzkém  odumŕení 
jednu  ze  svých   za  živa  pohŕbených  nádejí. 

Štúrovcem,  který  tiskí  prvou  (a  spolu  svou 
poslední)  knižku  veršu  v  novém  slovenském 

SO 


Fraacisci.  Graichman.  Kaliačák-veršovec. 

nárečí  knižním,  jest  učeň  Stúrúv  a  druh, 
JANKO  FRANCISCI-RIMAVSKÝ  (1822— 
1905);  s  Jeho  Jménem  poznáme  se  lépe  na 
inísté  jiném.  R.  1844  vydal  a  y,SvoJim  vrstev- 
níkom"  (dvaceti  spoludruhúm,  kteŕí  s  ním 
uskutečnih  památný  odchod  z  Prešpurka) 
venoval  dvacet  lehkých  písní  v  ohlase  tráv- 
nic.  Dátum  vie  historické  než  literárni :  Fran- 
cisci  nebyl  veršovcem  ani  plodným  ani  na- 
daným. 

Plodnost  a  druhdy  i  zákmit  myšlenky 
tvúrčí  jsou  znaky  literárni  horlivosti  JAKUBÄ 
GRAI'CHMANA  (1822—1897),  zprvu  ev.  fa- 
ráŕe,  naposled  notáŕe  v  Hybech.  Tiskí  mnoho : 
v  ,Nitrách',  ,Lipách',  ,Minervé',  ,Orle  tatran- 
skom', ,Sokole'',  ,Orlu'  i  ,Cernokňažníku' ; 
oblíbeným  druhem  jeho  byla  balada  a  lidová 
píseň.  Balada  starého  typu  (vérnost  v  lásce, 
„hriešnym  pokuta,  smiereným  pokoj"  ;  y,Kost- 
livec"  (1861),  „  Umiiý''  (1863),  „Ivan  a  Ľudmila'' 
(1864),  „Zakliaty  tulipán''  (1864),  „Zima-baba" 
(1869)  ponášejí  se  mnohdy  již  názvy  na  své 
štúrovské  vzory,  jichž  Graichman  nedostihl. 
Ani  v  radé  epických  motivú  jánošíkovských; 
násilné  sloučených  v  cyklus  „Hôrni  chlapci'^ 
(v  alm.  ,Cernokňažníku'  1862)  Graichman 
se  nepovznesl  k  úrovni  jiných  vzdélavatelú 
domáci  tradice  zbojnícke  —  chabý  um  čiší 
z  veliké  píle.  A  rovnéž  zŕídka  jen  poštéstilo 
se  mu  uhodit  na  čistou  strunu  písné  lidové, 
jaká  zvučí  na  pŕ.  v  „Slepém  harfeníku^  (1861) ; 
„Pruá  lúbosť'^,  „Jaseň'',  „Dumka  ku  konci 
roku''  jsou  sic  ruže,  ale  papírové. 

Povinnou  daň  dobé  a  jejímu  vkusu  složil 
také  slavný  tvúrce  historického  genru  zeman- 
ského,    JANKO    KAĹÍNČÁK   (1822—1871), 

6  81 


Daxner.  Kellner-Hostinskv. 


ve  svých  letech  učebných.  Osmy  svazeček 
jeho  sebraných  povestí  (1889)  vedie  pfetisku 
autobiografie  pŕinesl  na  46  stránkach  celou 
jeho  úrodu  básnickou;  rostla  v  letech  1845 
až  1847  v  ,Orle  tatranskom'  a  ,Nitŕe'  III  a 
IV,  paberky  jsou  ze  ,Sokola'  1860.  Kalinčák 
veršoval  napred  česky  —  „Kľáluv  stú  ŕ  v  ,Ta- 
trance"  (1842)  je  práce  na  svou  dobu  pozo- 
ruhodná; v  slovenských  verších  vedie  ná- 
metu milostných  se  ozývají  nejčasteji  motivy 
x o\enské :  „Bojov n ŕk*' ,  ,,Šiihaj  zabitý^ ,  ,,Smut- 
ui'j  pohrah",  „On  parlera  de  sa  gloire'"  dosud 
nevyvétraly,  rovnéž  čilé  „Krakoviaky'\  Za- 
jímavá  je  ^Moja  mladosť"  (1847),  jejíž  úvodní 
paralelní  príméry  jsou  skoro  plagiátem  my- 
šlenek  Machových  v  záveru  IV.  zpévu  „Máje". 
Celkový  dojem  z  veršu  Xalinčákových  :  ne- 
treba Htovat  obratu  jeho  od  veršu  k  prose. 

V  letech  své  mladosti  štúrovský  si  zaver- 
šoval  i  velikj^  bo'ovník  za  národní  práva 
Slovákú,  MARKO  ŠTEFAN  DAXNER  (182^ 
—1891);  „Poklad  Jánošíkov''  (1845)  nepro- 
zrazuje  však  posvecení,  a  autor  jeho  také  tvoŕit 
ustal  nadobro.  Vytrvaleji  se  ozýval  prosto- 
národní  veršovec  JOSEF  JANČO.  V  letech 
čtyricátých  napsal  slibnou  povest  .,Milinu", 
(tiskem  1872)  a  hrst  národních  písní  do 
,Orla  tatránskeho'-ppo  revoluci  umlkl  &  ožil 
zas  až  v  letech  šedesátých  a  sedmdesátých, 
ale  jeho  prosté,  beznáročné  verše  rýchle  se 
minulý  v  souČasných  časopjsech. 

Rozeným  básníkem  nebyl  ani  PETR  KELL- 
NER,  básnickým  jménem  Záboj  Hostin- 
ský (1823—1873).  Po  všestranných  studiích 
práv,  teológie,  filosofie,  histórie  a  pestrých 
osudech  životních  usazen  konečne  nakrátko 

82 


Trokan.  Dobšinský.  Maróthy. 


v  Úrade  hlavního  slúžneho  na  Rimave,  zko- 
mírá  na  dobrovolném  pŕedeasném  odpočinku 
bídoú  a  umírá  tyfem.  Veršoval  v  duchu 
prostonáľodním,  historicky  rozjímavém  a  ale- 
gorickém;  ,,Hlasy  k  Nitre"  (1844).  „Ja  syn 
Slávy"* y  „Rozlúčenie"" ,  kollárovsky  ohnivé  a 
centro-slovanské  „Dumy  na  Tatrách"  (1845) 
a  fantasticky  divoká  „Siluestrova  noc''  (1846) 
jsou  jeho  básnickým  odkážem  paméti  lite- 
rárni —  odkážem  chudým. 

Kruh  verných  epigonú  štúrovských  v  poe- 
sii  uzavírají  slabosi  a  opoždénci :  JAN^  TRO- 
KAN, puvodce  nezáživné  „Mijavy  s  novým 
vekom"  (1851),  oslavy  slovenské  revoluce, 
pŕecpané  didaktikou  a  dialektem;  PAVEL 
DOBŠINSKÝ {1S2S—18S5),  ev.  farár,  pozdéjší 
zasloužilý  folkloristi-k,  jehož  nékteré  bajady 
nejsou  prostý  básnického  precítení  {..Život 
slovenshľ  1864,  .JJati'j  pliilr  1872);  DANIEL 
MARÓTHY  {Dänko  Maškovský,  1828— 18J5), 
ev.  farár  novohradský,  jeden  z  posledních  Štú- 
rovcň,  jenž  po  plná  tri  desetiletí  spoustou  veršu 
vážnych  i  žertovných  provázel  časové  udalosti, 
kterak  se  valily  pŕes  Slovensko,  vlastenecké 
didakce  nikdy  nespoušteje  s  očí,  zato  často 
poesii;  a  jiní,  bezejmenní  j  ž  za  svého  života. 

Soubéžné  se  Štúrovci,  verné,  ba  otrocký 
lp|cími  na  poetických  zásadách  svého  raistra, 
tvorí  a  zpívá  rada  jiných  básníkú,  kteŕí  jdou 
odhodlané  za  hlasem  svého  nitra  anebo  se 
ochotné  prikloňují  k  iiovéjším  proudúm 
v  evropské  západní  poesii.  Nejvétším  zjevem 
mezi  nimi,  vúbec,  hvézdou  nejvétší  svetlosti 
v  celé  Štúrove  epose  jest  Andrej  Sládkovič. 


(J*  83 


m 

SLÁDKOVIČ. 

^  [životopis.]  ANDREJ  SLÁDKOVIČ,  ob- 
čanským jménem Braxatoris,  spatŕil  svetlo 
sveta  po  prvé  dne  30.  bŕezna  1820  v  Kru- 
pine v  župe  hontské,  sám  osmy  mezi  sou- 
rozenci  z  chudé  rodiny  ev.  učitele  a  literáta ;  po 
nem  prišlo  detí  ješté  devét.  Hmotná  svízel 
byla  mu  již  od  kolébky  horkým  údélem  a  byla 
prúvodkyní  jeho  celou  cestou  životem.  Štiav- 
nické lýceum  byl  nucen  zaménit  za  učitelo- 
vání,  vrátil  se  však  k  studiu,  živé  se  hodi- 
nami a  vychovatelstvím ;  z  Prešpurka,  kde 
zastihl  práve  v  kvetu  a  nejpilnejší  práci 
mládež  Štúrovu,  odešel  jako  oduševnélý  Slo- 
vák k  rocnímu  pobytu  do  Halle  a  náležel 
tu  mezi  nejhorlivéjší  posluchače  estetiky 
Hegelovy;  navrátiv  se  pfes  Praliu  na  Slo- 
vensko, prijal  místo  šlechtického  vychovatele 
v  Rybárech  na  Zvolenskú,  oddán  již  pilné 
práci  literárni.  R.  1847  se  oženil  s  úŕednickou 
dcérkou  Júlií  Sekovičovou  a  zakotvil  konečné 
existenčné,  povoián  byv  za  ev.  faráŕe  na 
Hrochoť ;  zde  a  po  r.  1849  v  Radvani  básnil 
a  hloubal  o  reformách  náboženských,  stále 
štván  od  svých  církevních  protivníkú  a  soužen 

S4 


Sládkovičovo  dílo  (začátky). 

hmotným  nedostatkem  až  do  své  predčasné 
smrti  20.  dubna  1872.  Básnik  vzletných  ód 
a  písní,  plných  ohne  a  krve  —  zemŕel  prsní 
vodnatelností.. 

[Osoba  a  dílo.J  Sládkovič  byl  básnik  ve- 
liké idey.  Dústojnost  svobodného  človeka  a 
volných  národu,  bratrství  lidstva  —  tyto 
ideály  jeho  hymnických  písní,  tlumočené 
ješté  žhavejším  citem,  vyvŕelé  z  ješté  prudší 
niterní  výhné  než  sloky  jeho  slovenského 
rodáka  Kollára,  ozývají  se  nepretržité  v  jeho 
poesii.  Duševní  hlad  jeho  byl  neukojitelný, 
a  v  nemalé  míre  byl  príčinou  jeho  hladu 
telesného :  knihy  a  kultúrni  potreby  utrávily 
nékdy  až  tri  pétiny  jeho  skrovných  du- 
ch odú  mésíčních.  V  úrade  svém  prísny  do 
krajnosti  presnosti  požadoval  i  ve  všem  ži- 
vote veí'ejném ;  vyvstali  proto  množí  pro- 
tivníci a  osobní  nepŕátelé  proti  nemu,  všichni 
však  nakonec  zústali  v  hanbe.  Jako  básnik 
Sládkovič  nepŕisahá  slepé  na  slova  mistrova : 
silná  osobnost  jeho  nedala  se  spoutat  v  ne- 
volné  jho  všech  článku  štúrovského  záko- 
níka.  Proniknut  cele  nadšeným  slovanstvím, 
sčetlý  v  klasické  i  svetové  literatúre,  Slád- 
kovič je  pfece  veskrze  národní  péyec  slo- 
venský ;  jeho  „Marína",  perla  zprvu  Štúrovci 
pohozená,  pŕináší  živel  pokrokovosti  v  kon- 
servatism  štúrovského  básnení,  po  prvé  zcela 
novým  činem  ospravedliiujíc  mladou  sloven- 
skou poesii. 

[Básnické  začátky.]  Jako  slovenský  Ondrej 
Krasislav  Sládkovič  vystoupil  Braxatoris  pred 
veŕejnost  literárni  po  prvé  r.  1842  v  prvém 

85 


.Marína"  Sládkovičova. 


(českém)  ročníku  Hurbanovy  ,Nitry'  tŕemi 
vlasteneckými  a  národníini  lyrikami:  „Hla- 
sem  k  Nitre'',  „Potéchou"  a  „Ctiborem",  jež 
však  nevzbudily  zvláštni  pozornosti.  Rovnéž 
prvá  vétší  epika  jeho,  „Sôuety  u  rodine 
Diišanovej"  (1843 — 1844),  skladaná  za  stiidií 
hallskj'ch  a  cele  poplatná  soustavé  Hegelove, 
svou  mlhavou  filosofií  neprinesie  dosud  toho 
básnického  splnení,  jež  náhle  uskutečnil 
básníkuv  trvalý  návrat  k  prameňu  m  rodné 
zeme.  Roku  1846  byla  to  lyricko-epická  báseň 

[„Marína"].  Má  svou  histórii.  Sládkovia  po- 
slal rukopis  její  r.  184a  do  Sv.  Mikuláše, 
aby  ji  taméjší  Tatrín  vydal.  Ale  společnost 
mladých  askétu  erotických  nad  touto  básní 
lásky  a  krásy  vynesla  prísne  anathema  pro 
její  ,mrzká'  a  ,lascivní'  místa,  jež  byla  v  očích 
jejich  „hriechom  oproti  duchu  slovenskému 
a  oproti  budúcnosti  slovenskej"  (L.  Gross- 
mann).  A  když  mladí  ,Tatrínci'  záhy  litovali 
své  náhlivé  horlivosti  —  „Marína''  zatím 
vyšla  již  v  Pešti  péčí  Janka  Kadavého  a 
rozletia  se  po  Slovensku  jako  nové  básnické 
evanjelium.  „Marína"  je  zpovédí  prekypé- 
1ého  nitra  mladistvého  zamilovaného  básníka- 
národovce.  Vznikla  v  Rybárech;  jméno  jí 
propújčila  prvá,  marná  láska  básnikova,  Ma- 
rína Pišlová,  dcéra  mešťana  štiavnického, 
v  jehož  rodine  Sládkovič  mél  kondice ;  základ 
myšlenkový  dal  jí  Kollár,  umelecký  rámec 
Puškin  (báseň  tvorí  291  desetiŕádkových 
volných  stancí),  jednotlivé  prvky  četba  kla- 
siku svetových  i  literárních  polobohú:  ale 
všechny  tyto  výpújčky  Sládkovič  čestné  vy- 
rovnal hŕivnou  ^ého  tvúrčího  íkicha.  „Ma- 

8ti 


I 

.Marína"  Sládkovičova. 


rína"  je  prvá  moderní  báseň  slovenská  — 
moderní  asi  v  tom  smyslu,  v  jakém  je  mo- 
derní v  české  poesji  let  tricátých  Máchiiv 
„Máj" ;  kritika  v  Čechách  i  na  Slovensku 
v  obou  básních  poznala  naraz  smer  revoluční 
pro  současnou  poesii  a  obe  spoeátku  slepé 
zatratila. 

Také  Sládkovič  zcela  po  kollárovsku  kraj  í 
s vé  srdce  ve  dve  púle :  „ Jako  je  krásna  tá  moja 
deva,  jaká  k  nej  ľúbosť  vo  mne  horieva,  tak 
ty  a  k  tebe,  otčina!  Jako  tys  pekná,  krajina 
moja,  jako  mladistvosť  milá  mi  tvoja:  tak 
pekná,  milá  Marína"  (Spisy  básn.  u  Kobra  1878, 
269).  Básnik  však  nejde  slepé  za  velikým 
slavitelem  Vlasti  a  Míny;  ze  zméti  sterých 
myšlenek,  jež  se  rojí  v  úle  jeho  rozpoutané 
a  roztoužené  obraznosti,  váži  nakonec  je- 
dinou, svou  —  neboť  sám   si  ji  vybojoval 

—  pravdu,  pravdu  všeiidskou:  ^Boh  náš! 
až  pokiaľ  iskra  ľúbosti  nezblčí  y  plameíi 
ľudstva  šírosti,  tam  kľačať  v  prosbách  bu- 
deme :  Potom,  keď  v  ohni  tojn  zemskosť 
zhorí,  a  svet  sa  v  jeden  chrám  Tvoj  pre- 
tvorí. Boh  náš,  pred  trón  Tvoj  prídeme!" 
(jm.  Spisy  353).  Je  to  idea  nová  v  naši  poesii 

—  idea  všelidského  bratrství  v  božnosti  — 
vzrušeným  gestem  („vyhnite  z  cesty  pla- 
néty!") vyslovená,  jež  predstihla  Kollárovo 
pojetí  človéctví  a  slovanství  a  daleko  pŕe- 
rostla  obzory  štúrovské  i  své  doby.  Celá 
báseň  je  prcjevem  prudkého  varu  v  básni- 
kove duši:  je  nesoumérná,  bez  deje,  nesená 
proudem  tvúrčí  improvisace,  velkolepé  reč- 
nícke cvičení,  ozvena  bohaté  lektury  —  „Ma- 
rínu" uvádéjí  motta  ze  Shakespeara  a  Puš- 
kina  —  nejvíce  však  a  nade  vše  veliký  prú- 

87 


Sládkovičuv  „Detvan". 


bojný  básnický  čin.  Štúr  hlásal  nové  slovo, 
Sládkovič  stvoril  nový  čin:  „Marína"  značí 
epochu  v  slovenském  básnictví.  Prekrásne 
je  záverečné  desetiverší  „Maríny" :  „Marína 
moja !  teda  tak  sme  my  /  jako  tie  božie  pla- 
mene, /  jako  tie  kvety  na  chladnej  zemi,  / 
jako  tie  drahé  kamene ;  /  padajú  hviezdy,  aj 
my  padneme,  /  vädnú  tie  kvety,  aj  my  zväd- 
neme,  /  a  klenoty  hruda  kryje:  ale  tie 
hviezdy  predsa  svietily,  /  a  pekný  život  tie 
kvety  žily,  /  diamant  v  hrude  nezhnije!" 
(jm.  Sp.  básn.  357).  Je  to  smírné  a  sladce 
vychládající  konec  bourlivého  lávového  toku 
290]^  veršu  pŕedešlých. 

A  sotvaže  usychala  tiskaŕská  čerň  na  po- 
sledních  arších  „Maríny",  básnik  tavil  již 
v  uvolnené  hrudi  rudy  pro  nové"^  dílo,  které 
opét  po  delší  rukopisné  pouti  mezi  pŕáteli 
vyšlo  zpod  lisu  v  V.  ročence  ,Nitry'  na  rok 
1853  —  proslulý 

[„Detvan"],  básnický  pomník  Sládkovičuv. 
Deje  v  této  sldadbé  o  249  slokách  téhož  roz- 
meru jako  v  „Maríne"  je  skoupé.  Pod  di- 
vokou Poľanou  v  dedine  Detve  žije  volné 
urostlý  šuhaj  Martinko  Hudcovic  s  milou 
svou  Elenou,  nejvnadnéjším  kvétem  mládeže 
dívčí  celého  kraje.  Jednou,  na  hajducké  po- 
tulce  lesem,  Martinko  zabije  valaškou  so- 
kola, v  okamžiku,  když  se  již  již  vrhal  na 
malého  zajíčka  —  Martinko  nevi,  že  je  to 
cvičený  sokol  krále  Matyáše,  který  poloval 
v  okolí  Detvy.  Nazítŕí  je  jarmak  v  Slatine; 
Martinko  se  zabitým  sokolem  sméle  »tam 
predstoupí  pred  krále  a  vrací  mu  s  omluvou 
mŕtveho  miláčka.  Králi  se  líbí  driečny  šuhaj 

8S 


Sládkovičúv  -Detvan". 


i  jeho  nebojácnost;  odpouští  mu,  daruje  mu 
krásny  červený   kantár  a  hbitého   vrance  a 
propouští  ho  s  úsmévem:  sám  prý  si  v  buj- 
-ném  okolí  Detvy  krasšího  chytí  sokola.  Také 
jej  chytil:   jest  jím  Martinko   sám,  jehož  dá 
zverbovat    do    svého    povestného    Cerného 
pluku,    když   se    byl   pŕedtím   v  prestrojení 
s  márnou  potázal  na  námluvách  u  statočné 
Eenky.  Líčení  se  končí  náhle:    další  osudy 
úbohého   Martinka   básnika   nezajímaly,  ne- 
rozplašil   ani   obáv   čtenáŕových   o   sirotnou 
Elenku  —  o  dej  mu  nešlo.  V  iDČlidílný  rámec 
skladby  (I.  Martin,  II.  Družina,  III.  Slatinský 
jaimak,    IV.    Vohľady,    V.    Lapačka)    vsadil 
vzicný  obraz  života,   mravu,   zvyku  rázovi- 
tého lidu  détvanského,   celou   jeho   krásnou 
duši  Detva,  bujná  príroda  její  a  bukolický 
klidjejích   obyvatel;   umení   a  zábavy  lidu, 
jeho  hry,    tance    (od  zeme),    písné,   gajdy, 
drunble  i  cymbál ;  obraz  Tatry  v  rose  ranní, 
v  po  áru    krvavých    západu    i    v  tajemném 
nočnin  osvetlení;   život  salaše   a  zbojnícka 
episota,  živý  ruch  jarmaku  a  tichý  vnitŕek 
rodiniý:    tradice  slovenských   dolin,   rýchle 
mizejú'  pod  čerstvým  nánosem  nových  času 
zvéčnéiy  v  sladké  hodine   tvúrčí  mistrným 
pérem  básnikovým.    Martinko,    prímy    jak 
jedle,    mélý   a  čestný,   jest   oslava   sloven- 
ského šihaje;  Lienka,  verná  a  počestná,  rázna 
a  krásn^  jest  porfrét  slovenské  dívky;   pri 
všem  pdobizny  skutečnostní,  nikoli  zideali- 
sované  -    po  „Detvanu''   byly  v  slovenské 
poesii  pi'dstiženy  skutečné  až  v  ,,Hájnikovej 
žene".  Jao  báseň  s  živlem  epickým  „Detvan" 
není  vzortn  dokonalosti ;  než,  svítivý  démant 
má  svou  nití-ní  cenu,  i  do  zlata  nezasazen. 

89 


Lyrika  Sládkovičova. 

Vyše,  jíž  dostoupil  v  „Detvaím",  Sládkovič 
už  nedosáhl  v  žádné  své  epice  pozdéjší.  Ani 
v  ^Milicŕ  (,Concordia'  1858),  pomerné  nej- 
epičtéjší,  s  jevištém   z  boju   srbo-tureckých, 
cenné  v  jednotlivostech  lyrických,  v  kompo- 
sici  však  slabé  práci ;  ani  v  politicko-národ- 
ním  eposu  „Suätomartiniadé"  (1861),  pŕíleži- 
tostném  ohlase  oslavném  z  rušných  dnu  ná- 
rodního  sjezdu  v  T.  S.  Martine,  k  níž  Slád- 
kovič,  již   jako   uznaný,   úŕední   básnik  byl 
shromáždéníin  čestné  vyzván;    konečné- ani 
v  ,národni  pejmé'  „Gróf  Mikuláš Šubic  Zriňski 
na  Sihotŕ  (1866),  skladbe  rovnéž, objednané, 
tentokrát   Matici   slovenskou   k   300.   výrfčí 
hrdinského  boje  a  smrti  Zriňského  —  mi/no 
sugestívni  vzruch  rečníckeho  pathosu  aiié- 
které  reflexe,  v  celek  volné  včlenené,  v^de 
tu  spíš  pracoval  zvučný  a  zručný  dodavatel 
siavnostních  veršu,  nežil  posvécený  hájnik. 
Všechny  ti^i  rečené   poslední  epiky   Slalko- 
vičovy,    obsáhlá   paralipomena   jeho   Ijftsni- 
ckého  díla,   padlý   v  plen   literárni    hiftorii, 
zatím  CO  „Marína"   stále   svéží  a   „Dévan" 
púvabú  nevyprchalých  búdou  k  nemi/é   cti 
pohronského  pévce  téšit  ješté  drahnépoko- 
lení  pŕištích  v  básnikove  domovine  /mimo 
jej  í  vlastní  oblast. 


[Lyrika.]  Sládkovič  je  lyrik  moutného 
vzletu  a  dechu;  Slovák,  Slovan  i  íiyslitel. 
Vcršo  jeho  živelné  unásejí  sokolíi  letem 
básnické  fantasie,  strhují  silou  ide'  nie  ne- 
majíce  společného  s  planým  vlassneckým 
rýmováním,  jež  tehdy  v  Čechách  ípouštélo 
koŕeny.  Básnické  slovo  jeho  hí'íiá  kovem, 
sílí  a  teší  evanjeliem.  Jako  Slov^  péje  po- 

90 


Význam  Sládkovičňy. 

vzbudivou  píseň  y, K  Nitre" ^  privoláva  „Kra- 
janom" lásku,  víru  a  nádeji  v  ríši  pravdy, 
básní  tklivou  „Novembrovou  diimď\  péje 
píseň  o  svobodné  vlasti,  „Ohlas"  a  „Otčiny 
mojej  spevi/" ,  statečnou  výzvu  „Omladinám" 
(:  „a  muž  do  muža  čoby  ste  odvisli  —  viseť  bu- 
dete, ale —  neodvislí!"),  hanbu  volá  „Odro- 
dilcom" ;  jako  Slovan  krásne  tlumočí  víru 
svou  v  budoucnost  Slovanstva  v  širokém 
vlnivém  obraze  „More",  zdraví  nový'  politi- 
cký ruch  český  z  let  šedesátých  v  básni 
„To  české  táborí]!",  apostrofu] e  „Moravu" 
a  zvlášť  úchvatné  orlí  hnízdo,  hrdinnou 
„Čiernu  Horu",  v  „Pozdravu"  pak  objíma 
za  všechny  Slovany  svätou  mátušku  Moskvu 
vykupitelku :  od  Šumavy  až  k  Černému  mori, 
od  ledových  polí  ruských  až  k  bŕehúm  žha- 
vého Jadranu  rozprostírá  básnik  svou  náruč 
lásky,  bratrství  a  žehnaní.  A  jako  slovan- 
ský myslitel  Sládkovič  si  netají  odpovéd- 
ného  poslaní  generací  pri  štich  v  i'iloze  lid- 
stva ;  výrazem  jeho  je  pekná  alegórie  „Letel 
mladý  sokol  ponad  Hron  od  hora",  hluboká 
reflexe  písné  y^Nehaňte  ľud  môj",  dumy  nad 
y,Hronem",  typicky  slovenská  píseň  „tíojze. 
Bože"  a  verše  jiné.  Ohlas  lidové  tvorby  jest 
„Opustená" ,  ^Dcérka  a  mať",  „Na  hrobe  ma- 
teri" —  zde  však  Sládkovič  nebyl  nejšťast- 
néjší. 

[Význam  Sládkovičúv]  pro  slovenskou 
poesii  jest  epochálni.  Nebýt  Štúra,  nebylo 
snad  Sládkoviče,  nebýt  Sládkoviče,  nebylo 
snad  Hviezdoslava.  „Marína",  „Detvan"  i  ly- 
rika jeho  jsou  básnické  vrcholy  doby  Štú- 
rovy.  "Kdyhychom  pro  n  i  upravili  upŕílišený 

9í 


Vvznara  Sládkoviduv. 


výrok  Gladstoniiv,  že  o  sto  let  lidstvu  z  li- 
teratúry zbude  jen  bible  a  Homér,  smeli 
bychom^stejné  ŕíci:  o  sto  let  naši  literatúre 
z  doby  Štúrovy  zbude  jen  Štúr  a  Sládkovič ; 
Štúr  jako  Její  hybná  sila,  Sládkovič  jako 
její  vzlet.  Že  známostí  v  slovanském  svete 
nestanul  v  stejném  šiku  s  Mickiewiczem 
anebo  Kollárem,  zavinily  pomery  doby ;  Slo- 
váci musili  poznat,  že  pro  ne  cesta  do  kul- 
turního  sveta  —  nevede  pŕes  Slovensko.  Bu- 
doucnost  však  ješté  se  vráti  k  odkazu  Slád- 
kovičovu, ponévadž  význam  jeho  pŕečnívá 
štíty  Tatry. 


9S 


IV 

VRSTEVNICI  STÚROVCÚ  V  POESÍI.  OZVE- 
NY A  DOZVUKY   ŠKOLY   ŠTÚROVY.   DO- 
ROST  BÁSNICKÝ. 

[Úvod.]  Současné  s  básníky  smeru  Štúrova  a 
Chalupkova,  se  Sládkovičem  v  čele,  tvorí  v  poesii 
pod  Tatrami  rada  básníku  a  veršovou  jiných, 
samostatnéji,  zrídka  však  také  dokonaleji  než 
dovolovala  úrední  poesie  doby.  Jdou  také  za 
smérem  prostonárodního  básnictví,  často  však 
odchylnou  cestou  od  úŕedních  teórií;  rozvíjejí 
se  v  letech  padesátých  a  šedesátých  a  ztrácejí 
se  buď  v  mrtvém  období  let  sedmdesátých 
anebo  až  na  samém  konci  epochy  Stúro\^'. 
Básnici  a  veršovci  tito  zrídka  kdy  tvorí  látkové 
neb  zájmové  společenství,  nemají  následníkú 
a  v  literárním  dejepise  je  spojuje  pouze  jednota 
doby  a  místa.  Dvojí  generace,  jež  činné  vystu- 
puje v  tomto  období,  má  rúznou  výchovu  a 
zájmy  umelecké,  pôsobí  na  ni  ruzné  vlivy  kul- 
túrni a  literárni,  zejména  tlak  od  západu; 
v  jádŕe  je  spájí  všechny  ješté  tradice  štúrovská ; 
nejsou-li  mužove  tito  již  zaprisáhlí  Štúrovci, 
tož  aspoň  žádný  z  nich  prísahy  Štúrovy  dosud 
neporušil  a  proti  jeho  smeru  neyystoupil.  Jsou 
prosté  všichni  současníky  doby  Štúrovy :  patri- 

.95 


Kuzmány-básník. 


archální  zjev  Hurbanuv  zabírá  celou  tuto  dobu 
až  do  r.  1888  ve  jméné  mistrové;  proto  zde 
její  místo. 

KUZMÁNY. 

Jedním  z  nejhlubších  duchú  doby  Štúrovy 
byl  statečný  superintendent  KAREL  KUZ- 
MÁNY (1806—1866),  prísny  myslitel,  neú- 
navný bojovník  národní,  chlouba  církevního 
písemnictví  evanjelického,  mohutný  hymnik 
a  básnik  náboženský.  Vzdelaní  jeho,  odborné 
i  literárni,  nabyté  na  ústavech  slovenských 
i  v  Némcích,  bylo  velmi  obsáhié :  obory  teo- 
lógie, zvlášté  cirkevní  právo  evanjelické  a 
homiletiku,  slovanskou  filológii,  filosofické 
problémy  doby  i  její  politické  snahy  stejné 
ovládal  zkušený  duch  jeho,  jenž  na  své  sou- 
casníky,  na  Štúra  mezi  nimi,  mél  vliv  ne- 
malý. Charakter  jeho  ražeň  byl  z  kovu  filo- 
sofa,  tvrdý  a  mužný,  v  bojích  za  pravdu 
neústupný ;  tento  vzácny  mravní  statek  a  ve- 
decké jméno,  jemuž  se  tešil  po  všem  svete 
slovanském,  získaly  mu  také  sympatie  ciziny, 
jež  ho  r.  1849  povolala  na  stolici  ev.  teológie 
do  Vídné.  Církevních  i  svetských  spisu  jeho, 
myšlenkové  hutných  kázaní  a  ohnivých  rečí, 
v  nichž  uloženo  nejedno  ryzí  zrno  praktické 
moudrosti  jeho  života,  bohužél  dosud  není 
v  souborném  vydaní,  aby  nevšední  význam 
tohoto  muže,  fílosofa  práva  a  spravedlnosti 
a  humanisty  slovanského,  náležité  z  nich  \^- 
nikl.  Pokrokovost  jeho  názoru  nejlépe  vysvitá 
z  ,Hronky',  v  níž  se  ujal  Machy  i  Klácela 
proti  nesoudné  kritice  české,  podobné  zastal 
se  i  jindy  otevŕené  nových  smeru  v  litera- 
túre  i  živote,   vidél-li   v, nich   prospech   pro 

94 


Hymiiika  Kuzinányho. 

• 

celek.  Kuzmány  zemŕel  brzy  po  velikém 
ruclni  memorandovéin  jako  zvolený  místo- 
pŕe(íseda  slovenské  Matice,  v  nezlomné  víre, 
že  musí  nakonec  pŕijít  bílý  den  spásy,  který 
vykoupí  „slávou  blahoslavenou  Sloven  ta- 
tranských rodinu"  —  tak  se  svéŕil  „Matičnej 
družine"  v  poslechií  své  písni  2.  máje  1866, 
nékolik  dní  pred  smrtí. 

Kuzmány-básník  je  hluboký  filosof  ná- 
boženský („Harfoznéní")  a  vznešený  lyrik 
svetský.  Básnil  i  v  českém  rouchu  vždycky 
slovenským  citem,  duchem  moderním,  i  když 
užíval  časomíry  (v  ,Hronce'  I — III  1836—181:58, 
,Kvétech'  z  týchž  let  a  jinde) ;  KoUár  a  Mácha, 
lidová  poesie  a  domáci  zkazky  („Pévci  Slávy 
dcéry",  „Zpévec  a  Hronka*,  „Skazka  o  Svato- 
boiovi",  „Pľáč  nad  smrtí KarlaHynka Machy", 
„Zaduméní  u  bŕehú  Hro'^a")  jsou  zprvu-jeho 
vzory;  již  v  téchto  začátcích  formálne  \'^'^- 
niká  daleko  nad  své  —  české  i  slovenské  — 
vrstevníky.  K  velebné  hymnice,  z  hlubin 
duše  tryskající  a  duše  zapalující  vznesl  sé 
zpév  Kuzmányho  v  bouri  a^zmĺtání  let  čtyŕi- 
cátých :  „K Bohu"  (1848)  se  utíká  jako  k  večné 
kotvé  spásy  hned  v  prvé  své  štúrovské  písni 
a  víry  v  jeho  moudré  rízení  všech  vecí  ne- 
zríká  se  již  nikdy.  Když  politická  vrchnost 
počala  klást  prekážky  kulturnímu  ruchu  né- 
koHka  nadšených  slovenských  horlivcú  by- 
strických, Kuzmány  v  ,Orle  tatranskom' 
(1848)  v  spravedlivém  hnevu  ji  odsoudil,  a 
v  skvelé  básnické  improvisaci  provolal  „slávu 
šlechetným":  ten  je  vznik  proslulé  skladby 
ryzího  hymnismu  „Kŕo  za  pravdu  horí...". 
A  záhy  potom,  když  plameny  revoluce  vy- 
šlehly  až  k  štítinn   Tater   divokými   blesky, 

P5 


Hymny  a  zpévy  Kuzmányho. 


Kuzmány  znovu  v  plamenech  duše  horí  a 
notuje  svou  „Dobťo voľní cku"  (tiskem  v  ,Do- 
movej  Pokladnici'  1851),  úchvatnou  liymnu 
„Nad  Tatrou  sa  blýska",  jejíž  každé  slovo 
nese  plamennou  pečeť  Jeho  ducha  a  znaky 
jeho  tvorení ;  tamže  ješté  téhož  roku  otiskuje 
,  burcující  verše  „Do  zbroje,  Slovania"  —  pla- 
meny  revoluce  však  shasly  a  básnik  umlká 
v  zpévu.  Až  v  letech  šedesátých,  kdy  Slo- 
vensko znovu  čekalo  ješté  splnení  od  života, 
Kuzmány  se  hlási  novou  í'adou  mohutných 
reflexivních  a  hymnických  básní  v  ,Sokole' 
Dobšinského  i  Paulinyho-Tótha :  v  ,.Zadumení 
podzimnom"  (1860)  vylovil  jednu  z  nejčistších 
perel  naši  lyriky  rozjímavé,  v  „Povzbudení" 
(1866)  vidí  již  novou  zoru  ligotať  se  nad 
svätou  Tatrou,  v  „Horlivosti  proroka"  (1862) 
tuší  blízkost  dne  života,  nikdy  však  dne 
pomsty,  Y  „Hnevu  syáYo/7í "  (v  ,Cernokňažníku' 
1863)  z  duše  proklíná  bezduchou  podlost  a 
nízkost  moderních  materialistu,  v  „Hamamŕ 
(1864)  radí  svojeti  k  mužné  ceste  spravedli- 
vých,  v  „Proslove"  k  otevŕení  Svetlice  ná- 
rodní v  T.  S.  Martine  (1865)  provolává  slávu 
slovenské  mládeži  a  jejím  duševním  dobro- 
dincúm,  a  víra  neochvejná  v  královský  prí- 
chod pravdy^  života  provází  jej  až  do  konce 
jeho  duú  {„Co  ma  biješ?"  1866):  tak  v  čisté 
obeti  za  pravdu  horí  duše  básnikova  po  celý 
život.  Kuzmány  je  básnik  velebný;  čistotou 
své  citové  samožertvy  nemá  druha  v  naši 
poesii. 

Lyrickou  strunu  jeho  duše  šťastné  roze- 
zvučely  zvuky  lidových  písní;  jeho  lyrická 
intonace  „//e/,  len  vidy  veselo"  (v  ,Zoŕe'  1836) 
je  čistým  ohlasem  slovenských  trávnic,  stejné 

98" 


Hodža-básník. 


jako  ducheni  jejich  napojený  jsou  „Štyri 
čiastky  roku"  v  Kollárových  ,Národních  zpé- 
vankách'  (1835)  anebo  „Ohlasy  piesní  slo- 
venských" (v  ,Lipe'  1860)  a  drobné  písne 
jiné,  namnoze  skutečné  zlidovélé.  Na  soubor 
literárni  ho  díla  svého  velikého  Kuzmányho 
Slovensko  se  dosud  bohužel  nevzinohlo^  (vy- 
brané veršované  práce  jeho  vydal  J.  Škul- 
téty  v  T.  S.  Martine  teprve  r.  1906);  stejným 
dluheín  je  zavázáno  jeho  príbuznému  duchu 
a  druhu,  nedocenenému  dosud  Michalu  Milo- 
slavu Hodžovi. 

HODZA. 

Patriarcha  slovenské  národnosti  a  krajan 
Kollárúv,  MICHAL  MILOSLAV HODŽA,  na 
dedine  Rakši  v  Turci  22.  záŕí  1811  narozený, 
je  tichý  génius  duševního  Slovenska :  vynikl 
stejné  jako  buditel  a  bojovník  národní,  jako 
učený  filológ  a  teológ,  jako  praktický  sociológ 
a  pedagóg,  jako  myslitel  a  básnik,  jako  rečník 
a  spisovatel.  Životní  osudy  jeho  opŕedeny 
jsou  gloriolou  národního  mučedníka.  Všude 
v  čele  myšlenkového  a  politického  ruchu, 
stejné  za  spisovné  odluky  jako  v  dobe  revo- 
luční a  porevoluční,  v  zápase  za  národ  i  dlou- 
hých  bojích  s  konsistoŕí  seniorální,  všude 
v  borbe  jen  za  vec  spravédlivou  vzbudil  si 
četné  závistníky,  odpúrce  i  mocné  osobní 
protiVníky,  jejichž  zlobou  vyštván  z  úradu 
svého  i  domova  uchýlil  se  na  nehostinou 
pudu  slezského  Téšina,  kde  v  exilu  poli- 
tickém  životní  pout  svou  tise  dokonal  26. 
bŕezna  187  >.  A  touž  neprízní  sudby  proná- 
sledováno  jest  jeho  básnické  dílo :  až  na  ne- 
patrné zlomky   podnes   tlí  v  rukopisech,  za 

7  97 


Zello. 

celé  púlstoletí  od  skonu  jeho  púvodce  ne- 
našel  se  iiikdo,  kdo  by  se  ho  byl  ujal.  Co 
Hodža  buditel,  učenec  a  teológ  Slovensku 
dal,  bylo  již  ocenéno;  co  pro  ne  znamená 
Hoďža-básník  a  myslitel,  dosud  Ize  více  tušit 
než  vyslovit. 

Jako  Kuzmány  jest  i  ohnivý  evanjelický 
kazatel  Hodža  básnik  hluboce  náboženský, 
lyrik  mysticky  zadumaný,  „Dávid  s  nadzem- 
ským žaltáŕem"  podlé  Kollára;  vedie  zpévú 
čisté  duchovních,  církevních  básní  a  písní, 
dosud  vesmés  skoro  rukopisu,  pusobily 
druhdy  vlasteneckým  vzletem  jeho  kollá- 
rovské  „Zlomky  Vieroslavínovi/",  stejné  i  zlo- 
mek  „Matora",  epická  báseň  s  postavou 
Jánošíkovou ;  forma  téchto  veršu  prosodicky 
je  bezvadná,  idea  vznešená,  a  jest  dvojnásob 
litovat  jejich  dlouhého  zapomnéní. 

Z  ostatních  současných  básníkú,  vrstevníkú, 
ne  však  pŕímých  žákú  Štúrových,  zejména 
tri  jména  básnická  jsou^  posud  viditelna  na 
obloze  literárni :  Ľudovít  Žello, Ľudovít  Kubáni 
a  Viliam  Pauliny-Tóth.  Mohla  být  stálicemi ; 
v  sousedství  vétších  svétel  všem  témto  ne- 
hotovým a  nedotvoreným  svétúm  pokrokem 
času  ubývá  svetlosti. 

ŽELLO. 

ĽUDOVÍT  ŽELLO  (1809—1873),  rodák 
z  Banské  Bystrice,  na  celé  své  životní  dráze 
téžce  hnaný  „žitia  nevolou",  jako  básnik 
dlouho  byl  pŕeceňován.  Dílo  jeho  jest  epi- 
gónske; vlastní  vlohy  jeho  nakrátko  zasvítily 
jen  v  nékterých  lyrických  číslech  z  dob  jeho 

98 


Žellúv  „Pád  Miliducha' 


Časného  telesného  zhasínaní,  nesplnivše  ná- 
dejí, jež  vdéční  rodáci  od  jeho  druhého  li- 
terárního  mladí  s  jistotou  očekávali. 

Básnik  némectvím  vážne  již  ohrožený  pod 
účinkem  „Slávy  dcéry"  náhle  se  probudil 
k  slovanskému  povedomí;  „Básne  od  Ľudovíta 
Žella'%  jimž  obetavý  Janko  Kadavý  pomohl 
v  Pešti  1842  na  svetlo,  nesmazatelné  pro- 
zrazují  svou  epigónskou  Mušou  prameň  této 
promény.  V  Malém  Kereši,  kam  jej  r.  1834 
doživotne  zavál  svízelný  úrad  učitelský, 
vzniká  r.  1843  jeho  slávený  kdysi  epos  his- 
torický „Pád  Miliducha^'  (znovu  zpracován 
vyšel  v  ,Lipe'  II 1862),  obšírna  báseň  o  bojích 
polabských  Srbú  se  Istivými  Franky.  Jako 
j  meno  srbského  knížete  Miliducha  u  vadí  nás 
na  stopu  inspirace  Kollárovj%  tak  idea  básne, 
boj  mezi  Slovanstvem  a  Germánstvem,  vede 
nás  k  Hollému;  ale  ani  vznosné  formy  vidin 
prvého  vzoru  ani  epické  sily  vzoru  druhého 
nemá  epos  Žellúv.  Dvanáct  zpévú  jeho  de- 
jové je  rozkouskováno,  polomytická  a  polo- 
historická  látka  jeho  protkána  je  pitoreskní 
malbou  po  zpúsobé  stredoveké  rytíí'ské  ro- 
mantiky, vlivy  to  rané  četby  znémčilého 
básnika,  postavy  básne  jsou  schematické, 
neskutečnostní ;  vadný  je  rým  a  zhusta  kulhá 
i  metrum:  ^onoho  vrcliolu  poetického,  jejž 
v  skladbe  Žellové  spatrovali  jeho  současníci, 
kterým  opét  po  vňli  byl  odraz  národnostních 
tužeb  jejich  prítomnosti,  anachronismem 
v  skladbu  včlenený,  i  veliká  epická  látka 
sama,  doba  naše  v  ní  ovšem  vidéti  již  ne- 
múže.  Snaha  Žellova  o  nový  slovenský  epos 
hrdinský  jisté  je  sympatická,  selhala  však, 
jakmile  básnik  prikročil  k  jejímu  uskutečnéní. 

7*  99 


Kubáni. 

Po  pfestávce  deseti  let  Žello  začal  v  ,Orle' 
od  r.  1871  uveŕejňovati  zlomky  nové  epiky 
historické  „Rastislav",  opét  o  dvanácti  zpé- 
vech.  Celek  uvázl  v  péŕe  básnikove ;  nebyla 
škoda.  Ani  Rastislav  némcobijce  není  vy- 
touženým  slovenským  rekem;  vady,  jež 
umelecky  znemožnily  „Pád  Miliducha",  opa- 
kují  se  v  „Rastislavu"  v  míŕe  ješté  vétší. 

U  Žella  vývoje  není  pozoroval.  Jak  v  svém 
poetickém  mladí  byl  začal,  tak  v  predčasné 
zime  svého  šedého  života  končí :  epigónskymi, 
hodné  již  pozdními  vlasteneckými  verši.  Jeho 
doba  ctia  je  rada;  nám  jejich  idea  i  roucho 
jsou  již  obnosené. 

KUBÁNI. 

Nádeji  druhé  básnické  generace  po  Štúrovi 
pochoval  velmi  záhy  Ihostejný  Osud.  ĽU- 
DOVÍT KUBÁNI  (1830—1869),  Malohonťan, 
po  trudném  a  neusedlém  shonu  za  chlebem 
slúžny  v  Rimavském  Brezové,  r.  1867  jako 
,pansláv'  suspendovaný,  zabit  je  pri  hre 
v  karty  vášnivým  spoluhráčem  29.  listopadu 
1869.  Jediná  slepá  rána  nožem  zmarila  v  oka- 
mžiku setbu,  jež  tak  slibné  klíčila  na  slo- 
venský den. 

Tragické  uza vrení  života  básnikova  jako 
by  dýchalo  plachou  tuchou  z  jeho  básnických 
začátkú.  Mladý  básnik  stúné  spleenem ;  názvy 
jeho  raných  veršu:  „Apotňepsis  rumov^\ 
„Slzy  osudu'"'',  „Cmiteŕ\  „Čierny  oblak, 
„F  ničomnom  svete''  hovorí  churavostí, 
horkostí  a  smutkem;  naštéstí  byly  to  jen 
predjarní  mihy,  jež  lehly  na  citlivou  duši 
básnikovu  jako  léhají  na  neprobuzené  dosud 

100 


Básne  Kubániho. 


tajemství  tvoŕící  zeme.  Co  se  tvorilo  tajemné 
v  duši  básnikove,  vyslovil  sám  obrazy  la- 
pidárními.  Jeho  hlava  je  Saharou,  v  níž 
žeh  bídy  vysušil  vodní  zŕídla ;  jí  táhnou  ka- 
ravany myšlenek  za  slávou,  jimž  však  v  zá- 
pétí  smrtonosný  samum,  slovenská  chudoba, 
v  písku  ryje  hroby  {„Sahaia''  1860);  jindy 
hlava  jeho  je  Heklou,  v  níž  sebou  zrnitá  láva 
myšlenek,  vytryskši  však  na  povrch,  chladne 
a  kameni  („Šopka"  1860)  —  cítime  zde  mladou 
silu,  peknou  púvodní  obrazivost,  grandiosní 
rozpínaní  krídel  k  vesmírnemu  vzletu :  z  vulka- 
nického žáru  v  hrudi  mladého  poety  zbyly 
bohužel  jen  tyto  lesklé  strusky. 

Kubáni  nebojácne  se  pouští  i  do  patholo- 
gie  slovenské  národní  povahy  („Naša  hana", 
^Mraky");  vecný  soud  a  bystrý  časový  po- 
streh projevil  však  zvlášté  ve  svých  básních 
historicko-politických.  Apotheosou  památ- 
ných  dní  memorandových  napsal  obsáhlou 
báseň  „Deň  6.  a  7.  júna  1861  v  Turčianskom 
Sv.  Martine"  (1862),  v  níž  o  palmu  soutéží  se 
samým  Sládkovičem;  vedie  strojných  obrazu 
básnických  je  v  ní  mnoho  myšlenek  nevy- 
kvašených  a  forem  neustálených,  tŕebaže 
současníci  shovívavé  i  nekriticky  prehlíželi 
tyto  její  nedostatky.  V  úmrtním  svém  roce 
otiski  Kubáni  v  ,novoslovenském'  peštském 
almanachu  ,Minerve'  dejepisnou  básnickou 
povést  o  čtyŕech  zpévech  „Radziuillovnay 
královna  poľská",  z  dob  posledního  Jagai- 
lovce  Žigmunda  Augusta,  básnickou  fantasií, 
reflexemi  a  milostnou  romantikou  oplývající; 
pozde  po  jeho  smrti  vyšla  tiskem  dramatická 
báseň  jeho  „Traja  sokolľ'  (1905),  oslavující 
hrdinské   činy  smelých   slovenských  osma- 

101 


Pauliny-Tóth-veršovec. 


čtyŕicátníkú,  Daxnera,  Francisciho  a  Baku- 
líniho:  vesmés  stupne  umeleckého  zraní 
básnikova. 

Smrt  vyrazila  Kubánimu  pero  téméŕ  z  ruky: 
ješté  v  osudný  posledni  den  své  krátke  ži- 
votní pouti  napsal  pozdravnou  ódu  na  An- 
dreje  Sládkoviče  a  v  ní  zmĺnku  o  dlouhé 
noci  neosvéty :  sotva  poslední  verš  uschl  na 
papíŕe,  sám  u  večnou  noc  klesl  neosvétou, 
bylo  po  mladé  nádeji  slovenské  poesie.  Ta- 
lentu Kubániho  želí  neméné  mladší  sloven- 
ská beletrie. 

PAULINY-TÓTH. 

Verše,  jež  po  sobé  zústavil  bourlivák 
VILIAM  PAULINY-TÓTH  (1826-1817),  po- 
litik a  zemský  poslanec  na  snemu  uherském, 
právnik,  novinár,  historik,  filosof,  filológ  a 
teológ,  rečník  a  publicista,  prosaik,  dramatik, 
veršovec;  šlechtický  vychovatel  a  zemský 
úŕedník,  v  r.  1848  vojak  Košutúv  a  zajatec 
cisárskych,  bezmála  již  maďaron  a  zase  za- 
pálený rodolub  a  Slovan  — :  verše  tohoto 
neobyčejného  muže  mají  pŕímý  vztah  k  jeho 
dobé  a  jejím  náladám,  k  histórii  kultúrni 
i  literárni,  ne  však  již  k  naši  prítomnosti. 
Prudká  sanguinická  letora  nutkala  Paulinyho- 
Tótha,  aby  se  pokúsil  ve  všem  a  o  vše  — 
sklonu  k  tomuto  ,polyhistorismu'  ostatné 
na  Slovensku  nepozorujeme  pouze  u  neho; 
hrivnu  svou  rozmenil  v  drobné  mince,  podelil 
jimi  —  nestejnomérné  —  sic  všechna  pole, 
zadného  však  jimi  neobohatil;  výstižné,  tŕebaže 
pietne  nad  čerstvým  hrobem  druha  a  pŕítele  - 
kreslí  jeho  portrét  J.  M.  Hurban  v  ,Nitŕe'  VIL 

102 


Ozvéay  a  dozvuky:   Dolmáuy. 


Za  Života  Paulinyho-Tótha  vyšlý  verše  jeho 
v  malé  sbírce  v  Praze  r.  1863  jako  „Staré 
a  nové  piesne  Viléma  Podolského"  ;  po  smrti 
básnikove  vydala  všechny  uverejnené  i  ne- 
uverejnené veršované  práce  jeho  dcéra  Márie 
v  ^Básních  V.  P.-T."  (1877).  Také  nitro  Pau- 
linyho-Tótha je  vulkánem  večných  boju  citúv 
a  titánských  myšlenek,  daleko  však  zústává 
výraz  jejich  za  silou  a  púvodností  veršu  Ku- 
bániho.  Vlastenecká  a  milostná  struna  jeho 
lýry  pathos  a  Mínu  podédily  od  Kollára,  ro- 
mantism  od  Kollára  a  vnéjškové  od  Machy 
(harfu,  spévce,  v  samote  bloudéní).  epigra- 
matická  žíhavost  jest  jeho  vlastní  a  nápisu 
Kollárových,  a  v  celku  žádná  z  púl  druhého 
sta  básní  Paulinyho-Tótha  neudržela  si  živého 
zájmu  básnického:  časovost  jejich  čerstvé 
vyprchala  jako  vuné  flaconu.  Kdyby  bylo 
bývalo  v  moci  Paulinyho-Tótha  —  jako  to- 
lika  tékavých  talentu  j  iných  —  soustŕedit  se 
na  obor  jeden,  byl  z  neho  fenomén. 


[Ozveny    a    dozvuky    školy    Štúrovy.] 

Vrstevníkem  Paulinyho-Tótha  podlé  stáŕí  a 
jeho  blížencem  podlé  básnického  vkusu  byl 
nadaný  MIKULÁŠ  DOHNANÝ  (1825—1852), 
spolupracovník  Hurbaniiv  a  slovenský  Byro- 
novec,  tragicky  zesnulý  zastŕením  ducha  ve 
veku-  Machové.  Z  lyriky  Dohnányho,  rozsa- 
hem  skrovné,  nejvyspélejším  druhem  jsou 
jeho  reflexe  „Dumy"'  (v  ,Slov.  PohTadoch" 
1851 — 1852);  epika  „Trencanská  studňa"  (tis- 
kem  až  v  ,Lipe*  1862)  zapadla,  rovnéž  ne- 
zdarený dramatický  pokus  „Podmaní  nove  i" 
(1848).   Dohnaný   byl   duch  hluboký,   sčetlý 

103 


Čaják  st.  Capko.  Lojko.  Bachat. 


V  západních  evropských  literatúrach;  vedie 
Byrona  Shakespeare  a  Ossian  byli  Jeho  mi- 
láčky.  Na  jeho  trúchlivou  smrt  napsal  práve 
Pauliny-Tóth  tklivou  báseň  „Pomätenec". 

Zcela  na  pude  lidové  písné  slovenské 
stojí  lyrik  oblíbených,  citových  veršu,  ev. 
farár  JANKO  ČAJÁK  (1830—1867).  Básne 
jeho  vydal  Dobšinský  v  T.  S.  Martine  1875; 
v  jasnou  strunu  vlasteneckou  mísí  se  v  nich 
šťastné  živel  milostný,  zdravý  humor  i  vážne 
zadumaní,  bolestný  vzlyk  slovenského  srdce 
i  ostrý  satirický  šleh;  všude  forma  lehká, 
zpévná,  čisté  národní.  Epika  Cajákova,  zvlášté 
„Silvestrova  noc"  a  „Jánošíkova  náhrada", 
na  tuto  čistou  lidovou  notu  neuhodila. 

Na  Čajákovu  lyrickou  nehu  lidovou  se 
druhdy  ponášejí  prosté  vlastenecké  a  prosto- 
národní  písné,  které  skladal  JAN  CAPKO  čili 
básnickým  jménem  Miloslav  Zniovský 
(1846—1867),  horlivý  buditel  rodné  Banské 
Bystrice  a  sousedního  Turce ;  v  sirobé  jejich 
po  velmi  časné  smrti  Čapkove  ae  j  ich  ujal 
Ondrej  Trúchly-Sytniansky  (v  Bystrici  1868), 
doprovodiv  je  životopisem  mladistvého  bás- 
nika, nad  jehož  skonem  zalkal  sám  Sládkovič. 

Učený  klasický  filológ  a  teológ  GUSTÁV 
/.OJÄ^O-Hostivít  Tisovský  (1843—1871) 
znamená  rovnéž  JeTi  z  jará  pošlapaný  kvet 
na  luzích  slovenské  poesie ;  knižky  jeho  ly- 
rických veršu,  „Hlasy  z  cudziny'',  „Spom- 
níenky'^  a  „Nové  piesne"  i  výbor  z  nich  a 
jeho  nečetných  povídek  (v  Skalici  1871)  jeví 
my  si  ubolenou  a  časné  zesmutnélou,  epika 
pak  pouhé  začátky. 

Velmi  plodný  DANIEL  BACHAT,  literárne 
Miloslav  Dumný  (1840—1906),  ev.  farár 

104 


Slota.  Kovalevskv.  Mallý.  Pepkiu.  A.  Krčméry. 

a  superintendent  banského  dištriktu  v  Pešti^ 
vydal  v  Skalici  1870  posbírané  „Nevädze", 
tri  svazky  veršovaných  prací,  povídek  a  hu- 
moresek,  jež  konaly  sic  dobre  národní  po- 
slaní na  Liptove  i  mimo  nej,  jimž  však  pri 
všem  uznaní  veliké  píle  a  šlechetné  snahy 
jejich  autora  literárni  ceny  pro  nynéjšek 
nelze  pŕirknout  nejmenší.  Dumný  byl  činný 
i  v  jiných  oborec-h  literárních  —  s  úspéchem 
stejným. 

Drobnými  satelity,  již  verné  až  ke  hrobu 
provázejí  veršovou  školu  Štúrovu,  nikterak 
neztéžujíce  jejího  umírání,  jsou  ješté  tito  ne- 
časoví  veršovci:  JIRÍ  SLOTA  RAJECKÝ, 
kat.  farár,  jehož  spisy  v  Národní  bibliotéce 
jsou  hluchou  úrodou;  MIROSLAV  KOVA- 
LEVSKÝ-Z  o  r  o  v  í  t,  farár  ev.,  nevalný  básnik 
reflexívni  „ZIatini/\  raarné  se  pachtící  za 
ideálem  nové  „Maríny";  JAN  MALLÝ-Du- 
s  a  r  o  v,  doktor  teológie  na  vídeíiském  Pazma- 
neu;  DUŠAN  SAV  A  PEPKIN,  vlastním  jmé- 
nem  Medňanský,  autor  dv^ou  silných  a  prázd- 
nych kníh  veršu;  AUGUST  KRČMÉRY,  ev. 
farár  a  skladatel  písňov^ých  melódií  —  ale 
zde  zevšad  už  štúrovské  poesii  zvoní  hrany. 

V  dozvucích  Štúrovy  školy  nastáva  čirý 
úpadek.  Jsou  to  skutečné  dozvuky:  sláb- 
noucí  její  zvuky  umírají  v  hluši,  bez  ozveny, 
nezachycuje  jich  nikdo.  V  letech  sedmdesátých 
zhasína  tise  Štúrova  básnická  škola;  histo- 
rickou souvislost  s  ideovým  odkážem  Štú- 
rovým udržuje  nadále  jediné  HurbanVajanský. 


10.5 


Básnický  dorost  ,Napredu'. 


[Dorost-básnický.]  Nový  dorost  veršující 
hlási  se  za  téchto  smutných  pomeru  plaše 
a  nesmelé,  jako  by  se  bál  rušit  slavnost 
smuteční.  Soustfeďuje  se  v  posledních  roč- 
nících  , Sokola'  a  hromadne  vystupuje  na  ve- 
fejnost  v  almanachu  ,Napreď  r.  1871. 

Vydavatelem  ,Napredu'  je  KOLOM AN 
BANŠELL,  e  v.  knéz,  jako  spoluvydavatel 
je  podepsán  PAVEL  OŔSZÁGH.  Banšell  má 
v  nem  vedie  Országha,  jehož  pozdéji  pro- 
slavil  nad  všechny  slovenské  básníky  pseu- 
donym Hviezdoslav,  nejvážnéjší  podíl  písnémi 
čisté  lidové  i  umélejší  formy;  tiskí  je  po 
celé,  desetiletí  další  v  ,Orle'  Jl 870— 1879), 
v  ,Zivene'  (1871)  a  jinde;  nékteré  z  nich 
sebral  ve  sbírce  „Tuhy  mladosti''  (v  Skalici 
1886).  Uzrát  jeho  nespornému  talentu  nedala 
predčasná  smrt,  duševní  i  fysická  r.  1887. 
Stejný  osud  časného  zatišení  v  básnickém 
vývoji  stihl  i  ostatní  členy  ,Napredu' :  JANA 
ALEXANDRA  FÁBRYHO,  JURA  KELLA- 
PETRUŠKINA,  DANIELA  LAUČKA,  ADOL- 
FA  SVÄTOPLUKA  OSVALDA,  jichž  prvé 
zapéní  bylo  zároveň  jejich  zpevem  labutím. 

Slovenskou  poesii  vytrhout  ze  zakletí  a 
uvést  na  trate  nového,  moderního  ducha  bylo 
určením  až  let  osmdesátých  v  minulém  sto- 
letí;  splnila  je  dokonale. 


106 


v 

PROSA  HISTORICKÁ  A  JINÁ. 

fUvod,]  Jako  pro  tvorení  v  reči  vázané  byla 
oblíbeným  vzorem  Stúrovcu  lidová  poesie,  bá- 
ječný svet  povestí,  zkazek  a  tradic  národních, 
tak  pro  básnickou  tvorbu  jejicli  v  reči  nevá- 
zané  vedie  života  současnosti  zamilovaným  po- 
lení byla  domáci  a  slovanská  histórie.  Sám 
duch  doby,  tohk  obrácené  do  veliké  minulosti 
národu  slovanských,  pudil  a  prínio  \yzýval 
k  pokusúm  o  její  básnické  zobrazení;  Kollá- 
rova „Slávy  dcéra"  byla  vudcem  i  svúdcem 
mnohým  talenlúm.  Safaŕíkovy  „Slovanské  staro- 
žitnosti" nevyčerpatelným  látkovým  pramenem 
historické  skutečnosti  i  obraznosti  u  mnohých 
zanícených  duchú  jiných.  Pŕíkladem  byly  i  ve- 
4iké  epiky  Hollého.  jimž  však  vadilo  práve 
básnické  starobylé  roucho  ;  pobídkou  byly  i  hlasy 
z  ciziny,  jež  začínala  se  po  válkáeh  napoleon- 
ských zajímat  živéji  o  minulost  slovanských 
kmeňu,  zejména  velikého  národa  ruského.  V  hi- 
stórii svého  rozsáhlého  slávneho  plemene  dívali 
se  ovšem  básnici  títo  skly  romantickými,  v  nichž 
si  llbovala  móda  doby.  Konečne  i  literárni  vlivy 
slovanského  sousedství  silné  se  hlásily  v  četbé 
slovenské  mládeže.  Historické  povídky  Tylovy, 

107 


Prosa  historická  a  jiná.  Úvod. 


Jana  z  Hvézdy,  Chocholouškovy  byly  jí  pra- 
menem  vzpruhy  a  osvéžení;  mladý  Hurban  na 
príklad  putuje  pešky  po  Čechách  r.  1839  hltá 
cestou  ,,Rozinu  Ruthardovu'',  jež  práve  vyšla 
v  almanachu  ,Vesné'.  Mickiewiczuv  „Konrad 
Wallenroď'  a  „Pan  Tadeusz"  chytili  ji  za  srdce; 
a  pŕímo  jí  učarovaly  Czajkowského  „Povesti 
kozácke",  „I^rdžali"  a  „Wernyhora",  Rzewu- 
ského  ,,Paméti  starého  šlechtice  litevského" : 
nepotrebovala  mnoho  básnické  obrazotvornosti, 
aby  v  recích  téchto  povestí  polských  videla  své 
známe  postavy  na  Slovensku.  Z  Czajkowského 
prekladá  rada  básníkú ;  Mickiewicz  se  hlási 
u  Kuzmányho,  ohlas  Rzewuského  u  Kalinčáka 
a  stopy  vlivu  všech  téchto  básníku  polských 
skoro  u  všech  štúrovských  novelistu.  Okolo 
r.  1848  zbýval  z  nékdejší  slávy  slovenského 
zemanstva,  tolik  sbratŕeného  se  szlachcicem 
polským,  sice  již  pouhý  stín,  ale  rodinné  tra- 
dice  dosud  kouzlily  zapadlý  svet  pýchy  .pánu 
bratru'  v  takovéra  lesku,  že  obraz  jeho  konečné 
zachytil,  naštéstí  skutečný  mistr,  pérem  svým 
pred  úplným  zapomnéním.  Stručné :  beletrie 
pravých  Stúrovcú  žije  prevážne  historismem,  a  to 
naveskrz  slovanským,  od  svého  začátku  po  celá 
tri  desetiletí. 

Vstup  do  štúrovské  povídky  slovenské 
otvírají  práce  tŕí  dobrých  spisovatelia,  jež 
hledí  cele  k  své  prítomnosti  —  časové  vlastné 
nenáležejí  v  dobu  Štúrovu,  rovnéž  ne  ideou 
anebo  rouchem :  obsah  Jejich  je  reflexívni,  šat 
podivný,  česko-slovenský. 


108 


Kuzmáuy-noveiista.  „Ladislav". 

Prvou  z  nich  je  filosofická  skladba  KARLA 
KUZMÁNYHÓ  ^Ĺadislau\  uverejnená  v  III. 
behu  jeho  ,Hronky'  (1838).  Skladba  zvlášt- 
ního  druhu  literárního,  jíž  románové  prvky 
jsou  pouhou  záminkou  vzniku:  rámec  vy- 
pravovací  je  prostý.  Spisovatel  po  letech  na- 
vštívil svého  pfítele  Ladislava  Mníchovského, 
a  ten  mu  odevzdává  rukopis,  líčící  beh  jeho 
života  ve  forme  listú ;  tyto  listy  Ladislavovy 
jsou  vlastním  smyslem  skladby.  Kuzmány-La- 
dislav  vkladá  v  ne  své  odpovedi  na  všechny 
otázky  doby;  je  v  nich  poile  motta  reč  sku- 
tečné  „de  omnibus  rébus  et  quibusdam  aliis", 
jež  zaméstnávaly  mysle  současníkú :  o  herde- 
rovské  filosofii  dejin,  o  hegelianismu,  jejž 
Kuzmány  odmítá,  nahrazuje  si  jej  Kantem, 
o  umení  a  básnictví,  o  české  literatúre  a 
.slechté,  o  slovenském  lidu,  o  vzájemnosti 
slovanské,  o  Polácích  a  jejich  pomeru  k  Ru- 
súm,  o  Srbech  a  jejich  zpévech,  atd.  Vedie 
téchto  filosofických  úvah  realistických,  da- 
lekých  romantického  zbarvení  štúrovského, 
]e  všude  plno  poetické  malby  krajinárske, 
v  rámec  prosaického  líčení  vložená  rada  mo- 
hutných ód  vlasteneckých,  nekolik  prekladu 
z  Mickiewicze  a  Puškiiia,  polsk  ',  ruské  i  srbské 
zpevy  junácke  podány  v  rouše  púvodním: 
„Ladislav"  r.  1838  v  naši  novelistice  jest 
vrcholem.  Nemá,  nehledíc  ani  k  proslulým 
dialogickým  rozmluvám  Jungmannovým  o  ja- 
zyku českém  v  ,Hlasateli'  r.  1806,  té  doby 
skladby  formálne  lepší  a  filosoficky  hutnéjší, 
než  je  práce  Kuzmányho,  jazykové  bohužel 
již  nemálo  znešvaŕená.  Idea  její  není  sic 
Kuzmányho  majetkem  vlastním,  vnukl  mu 
ji  filosoficky   román   „Július   und   Evagoras 

109 


Prosy  J.  Chalúpky  a  L.  Paulinyho. 

oder:  Die  Schônheit  der  Seele"  od  Jakuba 
Friedricha  Friese,  učence  nemeckého,  ale  její 
provedeiií  a  naplnení  cele  je  púvôdním  ma- 
jetkem  vzácneho  slovenského  myslitele. 

,Hronka'  pŕinesla  v  tŕech  svazcích  í.  svého 
ročníku  (1836)  z  pera  satirika  JANA  CHA- 
LÚPKY jinou,  tvarem  i  hodnotou  zcela  od- 
lišnou, žhavým  zajmem  o  současnost  však 
„Ladislavovi"  pjadobnou  práci  prosaickou: 
„Kocourkovo^^  Cte-li  čtenáŕ  tuto  prosu  Cha- 
lupkovu po  jeho  stejnojmenném  kuse  dra- 
matirkém,  je  zklamán :  je  tu  opét  staré  Brezno 
se  svým  copaŕstvím,  jsou  tu  opet  staré,  známe 
figúrky,  ale  pokroku  tu  není  a  málo  umení. 
Plastika  a  životnost  líčení  se  ztrácí,  dialóg 
je  sušší,  vlip  krotší  a  méné  lípá,  všude  spíš 
opis  a  popis  než  pohyb  a  život.  Chalupko- 
vým pravým  ži  viem  bylo  jen  pódium:  na 
nem  jeho  typy  žijí. 

Groteskní  „  Výlet  do  Kocourkova'*  podnikl 
iBranislav  Podolinský,  recte  LADÍ' 
SLÁV  PAULÍNY,  básnik  „Hrdoše",  v  Hur- 
banove ,Nitŕe'  I  (1842).  Drobnost  jeho  jest 
skutečným  početím  slovenské  novely  spole- 
čenské :  svéží  humor  její  nevyprchal  podnes, 
satira  je  dosud  účinná,  povahokresba  mistrná, 
forma  vyniká  ve  všem  nad  prosu  Chalup- 
kovu. Škoda,  že  básnik  této  obraznosti  á  to- 
hoto bystrozraku  „výletu"  svého  neopakoval, 
jak  byl  pŕislíbil  v  záveru  své  práce.  — 

Tyto  tri  prosy  umelecké,  cele  pohŕížené 
ve  svou  dobu  a  její  žhavé  ovzduší,  časové 
jsou  úvodem  k  dlouhé  radé  slovenských  po- 

110 


Hurbanovy  povídky  historické. 


vídek  historických ;  současne  ji  zahajují  oba 
její  prední  péstitelé,  Josef  Miloslav  Hurbau 
a  Janko  Kalinčák. 

J.  M.  HURBAN. 

Novelistické  začátky  HURBANOVY  obra- 
cejí  se  v  nejstarší  a  nejslavnéjší  slovenskou 
minulost:  „Suatba  krále  velkomoravského^ 
obrazy  ze  století  devátého"  v  , Nitre'  I  (1842) 
a  yySvatoplukovci  anebo  pád  ríše  velkomo- 
ravské"  v  pražských  ,Kvétech'  XI  (1844) 
mají  jevišté  společné,  pod  Tatry  prenesené ; 
sem  básnik  pŕeniístil  dej  z  púvodní  české 
pudy  v  prepracovaném  „Olejkärŕ,  povesti 
z  veku  Matouše  Cáka,  psané  již  Štúrovou 
slovenštinou,  nejslavnéjší  kdys  prose  Hurba- 
nove (v  ,Nitŕe'  III  1846).  Co  témto  latkám 
nedala  anebo  nemohla  dát  skutečná  histórie, 
nahradila  skvelým  svétlem  romantiky  obraz- 
nost  básnikova.  Jsou  plný  dobových  ana- 
chronismú;  Svätopluk  a  Metod  jsou  ideálni 
slovenští  národovci,  z  Matouše  Cáka  horlí 
moderní  Slovan.  Jsou  plný  dejinných  ne- 
skutečností  a  nehorázností ;  v  histórii  z  veku 
XIV.  reči  její  zcela  nenucené  popijejí  na  Sil- 
vestra. Ale  jsou  také  plný  ohne  vlastene- 
ckého a  živého  líčení  zašlé  slovanské  slávy  — 
a  ty  rozhodly  u  domácího  publika.  „Olejkár" 
vzbudil  jeho  nadšení;  ješté  sám  Vajanský 
cíti  pri  nem  veliký  dojem.  Po  „Olejkári''' 
Hurban  k  látce  historické  se  uchýlil  až  r. 
1861  v  „Gottšalkovŕ,  povesti  z  jedenáctého 
století;  zde  už  však  dojem  není  veliký. 

Hurbanov  talent  nebyl  dosud  umelecky 
s   novelu  dejinnou;   Hurban   žije  silné   své 

m 


Huľbanovy  povidky  společeaské. 

prítomnosti,  neumí  se  podrídit  epické  nestran- 
nosti, i  pradávne  postavy  historické  obléká 
ideové  v  kroj  a  reč  lidí  moderních.  Pri  všem 
tom  líčí  obratné,  pozoruje  bystré,  soudí  trefné; 
téžišté  Hurbanova  nadaní  leží  v  současnosti  — 
v  ní  se  uplatnily  nejšťastnéji  jeho  vlohy  no- 
velistické.  V  ,Nitŕe'  II  (1844)  kreslí  verné 
slovenský  život  spolecenský  rozjímavá  práce 
„Prítomnosť  a  obrazy  zo  života  tatranského^'', 
a  jí  podobná  „Prechádzka  po  považskom 
svete";  v  ,Nitŕe'  IV  (1847)  pérem  chalup- 
kovským  líčí  rub  jeho,  sméšné  a  slabé  stránky 
„Bruchoslavicanú"  slovenských,  veselá  mo- 
saika  „Korijtnické  poháriky",  zvlášté  však 
noveletka  „Od  Silvestra  do  troch  kráľov''^ 
s  celou  obrazárnou  typických  figurek  malo- 
mestských, živé  a  lapidárne  predstavených, 
s  kritickými,  realistickými  postrehy,  jež  se 
dotýkají  sméle  i  pathologie  sociálné-národ- 
ního  života  domácího,  tonoucího  téméŕ  ve 
vodách  doktrín  a  teórií  teologických.  ,Nitra' 
V  (1853)  pŕináší  od  Hurbana  poslední  vétší 
realistickou  jeho  povídku  „Slovenskí  žiaci", 
obraz  ze  života  soudobého;  a  zmĺnéný  již 
„Gottšalk"  r.  1861  uzavírá  radu  jeho  nove- 
listických  prací  viibec. 

Tendence  povídek  Hurbanových,  historic- 
kých i  soudobých,  je  vlastenecky  zábavná 
a  sociálne  výchovná;  žádný  slovenský  spí- 
sovatel  nespouštél  pro  ni  s  očí  predmetu 
svého  tolik,  jako  Hurban ;  žádný  z  nich  také 
není  tolik  proniknut  subjektivismem  v  líčení, 
jako  on.  Doba  nová  postŕehuje  v  nejlepších 
pracích  jeho  veliké  umelecké  nedostatky, 
jež  pravé  nejvíce^  hovély  vkusu  doby  jiné; 
doba  nová  však  v  nich  také  správne  oceňuje 

112 


Kalinčák.  Životopis. 


veliký  jejich  význam  buditelský  —  Hurban 
je  v  povídce  slovenský  Tyl  anebo  Chocho- 
loušek.  Mistreín  slovenské  novely  historické 
Hurban  není  —  tím  je  Janko  Kalinčák. 

KALINČÁK. 

Současné  s  Hurbanem  ohlásil  se  v  prvé 
jNitŕe'  r.  1842  povestí  „Bozkovci";  ale  již 
pŕedtím  na  Ústave  prešpurském  psal  a  pŕed- 
čítäl  své  prvé  novelistické  plody. 

[Život.]  KALINČÁK  je  rodák  turčanský ; 
narodil  se  10.  srpna  1822  v  Horním  Záturčí 
u  Sv.  Martina.  Otec  jeho  byl  knézem  evan- 
jelickým, matka  pocházela  ze  staré  zemanské 
rodiny  a  rada  vyprávéla  o  míjejících  se  časech 
zemanské  slávy.  Mladý  Janko  za  chlapectva 
častéji  meškal  u  své  babičky  na  Vrútkach, 
"kde  osobné  poznal  ješté  nejednu  hrdou  po- 
stavu ,pana  bratra'.  Na  téchto  osobách,  jak 
sám  vypraví,  „v  detinstve  pásol  oči  svoje"  a 
ucho  jeho  se  zalíbením  poslouchalo  slova 
pýchy  a  povedomí  zemanského.  Matka  byla 
živou  kronikou  zemanstva  v  celém  Turci ; 
mnoho  ctia  a  pŕečtené  vyprávéla,  Kalinčák 
od  ní  po  prvé  zaslechl  leckterou  národní 
povést.  Otec  zase  rád  brával  synka  s  sebou 
na  svých  soukromých  cestách,  a  ten  se  rád 
seznamoval  se  všemi  stránkami  slovenského 
života.  V  Sv.  Jáné  byl  jeho  učitelem  Jan 
Chalúpka;  bystrý  žák  jeho  povestnou  .pa- 
ličku' a  inkvisiční  metódu  vychovatelskou 
klasicky  zvečnil  ve  svých  vzpomínkách.  Od 
neho  šel  na  další  studie  a  maďarštinu  do 
Gemeru,  kde  púsobil    uvedomelý  národovec 

8  113 


Kalinčák.  Životopis. 


Josef  Dlhányi;  z  Gemeru  otec  ho  zavezl  po 
dvou  letech  na  nemšinu  do  Levoče,  v  níž 
nabyl  národního  smýšlení ;  z  Levoče  konečne 
po  tŕech  letech  odešel  na  fysiku  do  Bratislavy, 
skončil  zde  filosofii,  Jus  i  teológii  a  oblíbil 
si  stav  učitelský.  Vdéčné  žákovské  upomínky 
má  odtud  zvlášte  na  prof.  Schroera,  „nejčist- 
šího  humanistu",  Jehož  poznal  v  svém  živote  ; 
zde  také  jako  pilný  úd  Ústavu  ]al  se  psát 
po  vzoru  Czajkowského  verše  i  povesti  ro- 
mantické. Po  návrate  z  Halle  stal  se  hlavou 
Ústavu  i  života  slovenské  mládeže  bra- 
tislavské Ludevít  Štúr;  on  podlé  vyznaní 
Kalinčákova  prvý  zapálil  v  ní  oheň  za  svet 
starodávny,  zapadlý,  kŕíse  spolu  její  cit  ná- 
boženský. Na  podzim  1843  Kalinčák  sám 
odchází  do  Halle,  staví  se  v  Praze,  a  když 
po  dvou  letech  z  Nemec  se  vrací,  čeká  ho 
doma  11  nabídek  na  místo  vychovatele.  Volí 
jedno,^  u  banského  rady  Landerera,  v  blíz- 
kosti Štiavnice ;  získava  zde  skvelou  výchovu 
společenskou  a  má  i  pokdy  na  práce  literárni. 
Po  roce  je  však  bez  zamestnaní ;  naštéstí  Již 
podzimkem  r.  1846  dostáva  místo  profesora 
filosofie  a  rektora  v  Modre,  kam  se  po  ne- 
zdaru  revoluce  uchýlil  i  Štúr  do  ústraní; 
púsobí  zde,  v  úzkém  a  šťastném  styku  se 
Štúrem  a  pŕáteli,  až  do  r.  1858,  kdy  je  po- 
volán  za  prozatímního  reditele  ev.  státního 
gymnasia  v  slezském  Téšíné.  I  zde  je  činný 
literárne;  dostáva  se  mu  poet  a  uznaní  0á 
€eské  společnosti,  ale  i  nevlídné  pozornosti 
rakouské  vlády;  konečné  r.  1869  je  dán  na 
predčasný  odpočinek.  Velmi  dojat  opouští 
Téšín ;  odchází  do  Turčanského  Sv.  Martina, 
zakladá  zde   beletristického    ,Orla',    pracuje 

114 


Kaliačákovy  rané  novely. 


neúnavné,  ale  vlastne  sem  prišel,  aby  v  ma- 
terské zemi  již  své  kosti  složil :  16.  června 
1871,  predčasné  zchŕadlý,  v  kruhu  svýeli 
pŕiitel  vypustil  duši.  Bylo  mu  neplných 
čtyŕicetdevét  let. 

[Dílo.]  Z  tohoto  nástinu  života  prvého 
slovesného  mahŕe  slovenského  patrný  jsou 
všechny  prameny  jeho  básnického  tvorení. 
Pŕedevším  domov  a  jeho  ovzduší,  návštevy 
u  príbuzných  a  zkazky  jeho  matky,  staré 
zemanky ;  vlastní  názor  na  mnohotvárny 
tehdejší  slovenský  život,  pány,  zemany,  ma- 
ďarony  a  úbohý  lid  —  dokonalá  autopsie 
je  základem  jeho  pozdéjšího  realismu  ume- 
leckého; vlivy  romantické  cetby  i  ovzduší 
Ústavu  a  Bratislavy  a  podmanitelský  vliv 
jejich  duševního  vudce;  cizina  a  hojné,  vét- 
šinou  smutné  zkušenosti  životní. 

Své  začátky  literárni  Kalincák  sám  vy- 
kladá takto:  „V  ,Talranke' ^ Palkovicovej, 
myshm  z  roku  1842,  keď  ju  L.  Štúr  redigoval, 
vyšiel  môj  preklad  Čajkowského  povesti  „Vý- 
prava na  Carihrad"  a  báseň  „Králúv  stúl", 
v  tom  istom  roku  v  ,Nitre'  podFa  diela  Šembe- 
rovho  „Páni  z  Bozkovic"  napísaná  a  v  ústave 
čítaná  povesť  „Bozkovcŕ.  Z  tohoto  času  ztra- 
tily  sa  mi  tri  povesti."  „V  „Bozkovcoch"  a 
v  y^Milkovom  hrobe*"  [v , Orie  tatranskom'  1845] 
redakcie  premieňaly  niektoré  scény,  a  tak  za 
všetko  stáť  nemôžem.  Mimochodom  hovorím 
tu,  že  obsah  „Milkovho  hrobu"  bol  mi  —  pravda 
len  jako  jednoduché  podanie  —  od  Ľ.  Štúra 
sdelený  a  tomuto  sdelil  ho  bývalý  kanonik 
kapitole  prešporskej,  Štvrtecký".  Látku  obou 
svých   prvotín   Kahnčák   mél   tedy   z  druhé 

S*  115 


Ostatní  novely  Kalinčákovy. 


ruky;  vyplnil  je  romantickým  živ! em  dobro- 
družným, zvlášté  však  rozjihlou   milostnou 
citovostí  a  teplem  úprimných,  z  duše  se  ro- 
nících  slov,  jež  méla  na  obrazotvornost  mlá- 
deže slovenské  účinek   neobyčejný.   Ostatní 
vétší  historické  novely  Kalinčákovy  v  ,Orle 
tatranskom'    následovaly   rýchle    za   sebou: 
„Bratova    ruka"    (1846),    tajemná    hrdinská 
histórie  podlé  vzoru  Czajkowského;  „Mládenec 
slovenský"  (1847),  obraz  ideálních  národních 
snáh  básnikovy  prítomnosti,  anachronistický 
posunutý  o  tisíc   let    zpátky   do  déjin;   dve 
junácke    povesti    z    času    tureckýcK    „Púť 
lásky"  (1847)  a  „Serbianka"  (1848^,  pi  vá  plná 
živlu  milostného,  druhá  junáckych  tužeb  po 
svobodé;  „Svätý  Duch"  (1848),  barvitý  obrá- 
zek  zemanských  mravu  z  dob  Rákocyho  — 
jím  se  však  začína  již  druhé,  slávnejší  období 
básnického  tvorení   Kalinčákova:   jeho  pro- 
slulé  novely  zemanské.  „Svätý  Duch''  byl  jen 
bedlivou  prípravou  k  velikému  historickému 
plátnu    „z    nedávnych    časov",    k    proslulé 
„Reštavľáciŕ  (v  ,Lipe'  I  1860),   jež    stvorila 
nový,  zemanský  genre   v  slovenské  noveli- 
stice  a  založila  slávu  svého  púvodce.  V  „Re- 
štavrácii"  Kahnčákovy  tvúrčí  sily  dostoupily 
_  zenitu ;  co  napsal  pred  ní  a  po  ní,  jsou  jen 
'pablesky   nékdejšího   talentu:   r.  1852  je  to 
„Knieža  liptovský",  povest   z  veku  XV.,  do 
zemanského   ovzduší   zabočvijící,  roku  1858 
„Láska  a  pomsta"  s  déjem  z  téhož  století,  s  po- 
nurým  „Mníchom"   z  r.  1864  dve  nejslabší 
práce  umdleného  pera  Kalinčákova ;  konečné 
r.  1870  vychází  rozsahem  nejvétší,  poslední 
práce   jeho   „Orava",  chvatné  pro   ,Orla'  na 
pokračovaní  hotovená. 

116 


„Reštavrácia". 


Do  roku  1848  Kalinčákovým  vzorem  je 
Polák  Czajkowski,  v  dobrých  i  zlých  strán- 
kach, jež  ovšem  rozlišuje  teprve  pozdéji 
ve  své  ,  autobiografii :  „Cajkowski  Hčí  život 
íudu  svojho  žive,  človek  s  prírodou  je  to 
isté,  ale  má  veFkú  chybu  —  je  básnik  ten- 
dencie . . .  Tak  som  ja  z  mojej  strany  nikdy, 
nikdy  nechcel,  líčac  život  uhorský,  preháňať 
vec  podľa  vlastného  kopyta,  ani  englizovaťjako 
Józsika,  ani  francúzovať  jako  Jókai:  ale  vy- 
nasnažoval  som  sa  líčiť  život  tak,  jak  je  a 
jaký  bol,  t.  j.  jako  my  v  Uhrách  dýchame 
a  myshme"  (Slov.  Nar.  záb.  VUI  63,  TSM 
1889),  Kalinčák  r.  1862  odmítá  vedomou  ten- 
denčnost  svých  prací,  pŕesto  však  do  r. 
1848  je  tendenční  proti  své  vúli  ve  všech 
novelách  historických  —  „Mládenec  sloven- 
ský" je  tendenčním  vykŕičníkem  pro  štú- 
rovskou mládež.  „Líčiť  život  tak,  jak  je  a  jaký 
bol"  Kahnčák  začal  až  r.  1848  v  „Svätom 
Duchu"  a  dúsledné  a  klasicky  v  slavné  „Re- 
štavráciŕ. 

Reštavrácií  sluly  hlučné  a  okázalé  staro- 
dávne zemanské  volby.  Pred  nimi  dlouho 
se.kortešovalo,  strojily  se  hostiny  a  slávnosti, 
byly  i  bitky  mezi  ,pány  bratry',  prúvody, 
hurhaj  v  celé  župe  —  ^hej,  deti  moje,  to 
boly  časy!  takých  na  moj'  hriešnu  dušu 
nikdy  viacej  nebude!"  vzdychne  si  na  konci 
^Reštavrácie"  starý  Barina,  s  ním  jisté  i  au- 
tor a  s  autorem  čtenáŕ,  který  zároveň  lituje, 
že  povídka  nebyla  delší.  Tak  plasticky, 
s  humorem  tak  jasným  a  s  lakovým  ume- 
ním pohledu,  jakým  vyniká  Kalinčák,  nebylo 
stvoŕeno  mnoho  básnických  dél  literárních. 
„Reštavrácia"    je    originál    mezi     originály: 

Í17 


Kalinčákovi  napodobítelé. 


básnik  čerpal  látku  jen  ze  své  vlastní  zku- 
šenosti,  sledoval  v  Gemeru  r.  1836  zemanské 
kortešačky  na  vlastní  oči,  osobné  znal  své 
typy  ,pánú  bratrú',  Adama  a  Matyáše  Be- 
šeňovských,  Potockých,  Levických  a  j.;  svým 
satirickým  nadaním  a  shovívaným  humorem, 
v  nemž  utkvelý  stopy  po  jeho  originelním 
svatojánském  učiteli,  Chalupkovi,  svou  "ze- 
vrubnou  znalostí  slovenského  lidu  a  jeho 
reči,  pokladu  slovních  a  poŕekadel  vytvoril 
dílo,  jež  Jar.  Vlček  prípadné  nazval  literár- 
nim  unikem.  Duchem  svým  je  čisté  slovenské, 
slovenskost  jeho  leží  ve  veci  samé:  „Sú  to 
temer  samé  portréty  a  prípady,  čo  sa  tu 
i  tam  stály",  poznamenal  Kalinčák  v  ,Lipe' 
(1860,  130)  a  mél  doslova  pravdu.  „Reštav- 
rácia"  je  kultúrni  a  historická  studie  doby 
již  zapadlé,  znovu  však  ožívající  v  kou- 
zelném  péŕe  Kalinčákové.  Byla  i  preložená 
do  polštiny,  chorvatstiny,  nemčiny,  maďar- 
štiny  —  tato  čest  zrídka  se  stala  dílu  slo- 
venskému ;  byla  z  nárečí  volné  pŕepsána 
i  do  češtiny  —  ale  chuti  originálu  tyto  ná- 
hražky  nikdy  nenahradí. 

Kalinčák  jest  jeden  z  nejlepších  ^sloven- 
ských spisovatelú-prosaikú  doby  Stúrovy, 
není-li  v  „Reštavrácii"  nejlepším  beletristou 
jejím  vúbec;  v  jeho  začátcích  závodih  s  ním 
sic  četní  vrstevnici  z  kruhu  nového  dorostu, 
záhy  však  zastali  všichni  po  prvém  anebo 
druhém  slibném  pokuse. 

Tak  JANKO  FRANCISCI-RIMAVSKÝ 
otiskl  v  ,Nitre'  II  (1844)  povést  ze  XVI.  sto- 
letí  „Janko  Podhorský'';  ŠTEFAN  MARKO 
DAXNER  uverejnil  svou  púvabnou  lidovou 

118 


Tomášik  novelista. 


rozprávku  „Statočný  valach"  v  , Nitre'  III 
(1846);  SAMO  BOHDAN  HROBOŇ  k\eá\nou 
slovenskou  povést  „Céru  povesti"  v  ,Orle 
tatranskom'  {\MQ)Mmze  JANKO  M  A  Ti]  SK  A 
má  svou  „Shodii  liptovskú,  povesť  z  pod 
Tatier  zo  XIV.  storočia";  BOHUŠ  NOSÁK 
ukrajinskou  povést  „Laborec""  tamže  (1848); 
JOSEF  JANČO  nékolik  menších  prosto- 
národních  obrázku  („Lúka  na  Kriváni'',  ^Slo- 
venská sirota"),  a  podobné  i  jiní:  to  jsou 
však  vesmés  jen  ukážky  nadaní,  jež  se  v  kvet 
nerozvilo. 

Prvotinou  novelistickou  sahá  do  let  ctyŕi- 
cátých  také  cinnost  SAMA  TOMÁŠIK  A: 
zahalen  v  pseudonym  Kozodolský  známy 
již  básnik  hymny  všech  Slovanú  uverejnil 
v  ,Orle  tatranskom'  historickou  povést  z  dob 
tatárskeho  plenu  na  Slovensku,  „Hladomru"' 
(1846) ;  básnik  rodného  Gemera  (Tomášik  se 
narodil  8.  února  1813  v  Jelšavské  Teplici, 
zemŕel  na  fare  v  Chyžném  na  Gemeru  10. 
záŕí  1887)  vyniká  v  ní  nad  epikem  i  histo- 
rikem.  Rázovitému,  husitskému  kdys  Ge- 
meru zústalo  posvéceno  pero  novelisty  To.- 
mášika  i  v  letech  šedesátých  a  sedmde 
satých,  kdy  se  vrátil  k  své  opustené  lásce 
z  mlada,  povídce  historické.  , Národný  ka- 
lendár' matiční  pŕinesl  r.  1867  jeho  beietri- 
sticko-déjepisný  nástin  „Vešelínovo  dobytie 
Muräňa^\  ,Sokoľ  1864  „Basovce  na  Miiráni" 
a  1865  povídku  „Sečovci,  veľmoži  gemerskí", 
,Oroľ  1870  „Odboj  Veselínoď',  1873  ,,Malko- 
tentij"  a  r.  1876  „Kiinice";  z  nich  v  o'ilibé 
čtenáŕstva  se  udrželi  podnes  ,,Malkotenti", 
povést  z  konce  veku  XVII.,  lícící  odboj 
Tôkôlyiovských   nespokojencú    proti    vláde 

119 


Ferjenčík.  Pauliny-Tóth. 


rakouské.  Líčení  Tomášikovo  je  prosté  a 
svéží,  jasné  a  zajímavé,  osnova  jeho  prot- 
kaná  historickými  útky  byla  živným  dušev- 
ním  chlebem  vdéčných  slovenských  čtenáŕú. 

Od  povídky  historické  k  novele  společen- 
ské  a  konvenční  se  obrátil  v  letech  pade- 
sátých  MIKULÁŠ  FERJENČÍK  (1825-1881), 
rodák  ze  Zvolena,  slovenský  dobrovolník 
v  revoluci  r.  1848,  nadaný  novinár,  obetavý 
buditel  národní,  redaktor  ,Peštbudínskych 
Vedomostí'  a  jejich  pokračovaní  v  ,Národ- 
ných  Novinách'  (od  r.  1870),  , Národného 
Hlásnika'  (od  r.  1867)  i  ,Orla'  (od  r.  1878) 
a  velmi  plodný  beletrista.  Pokusné  práce 
jeho,  vážené  ze  života  současného,  „Krá- 
lovna  plesu"  a  „Pri  kozube"  (1853),  odu- 
ševňovaly  mládež  slovenskou;  a  jméno 
M 1  a  d  e  n,  jímž  redaktor  Ferjenčík  podpisoval 
své  novely,  tešilo  se  i  pozdéji  dobrému  zvuku. 
Pevnou  rukou  a  pŕece  básnicky  kreslí  slo- 
venské typy :  vlastenec,  jehož  deti  pod  rod- 
nou strechou  se  odnárodňují,  v  povídce 
„Irma"  (,Sokoľ  1860),  dedinského  sociálního 
buditele  v  „Jecllovském  učitelŕ  (,Sokoľ'1862), 
pilného  úŕedníka-podivína  v  novele  „Bratia" 
(tamže),  svojského  ruského  poméščika  v  „Se- 
franiku"  (,Oroľ  1880),  zidealisovanou  trpé- 
Hvost  v  „Pestúnke"  (tamže),  atd.  „Jedlovský 
učiteT"  je  podnes  čtením,  hledaným  sloven- 
skými čtenáŕi. 

Mezi  obéma  druhy,  novelou  historickou 
a  společenskou,  rozvíjí  se  beletrie  vše- 
stranného VILIAMA  PAULINYHO-TÓTHA. 
V  obor  prvý  spadá  zejména  dejepisná  re- 
konstrukce  života  a  činu  slávneho  pána 
Váhu  a  Tater,  „  Trenčianskeho  Matúša'' ;  v  Ma- 

120 


Záborský  novel  istá. 


túšovi  a  jeho  nékdejší  ríši  vidí  Pauliny- 
Tóth  historické  ospravedlnení  požadavkú 
národního  Memoranda  z  r.  1861  na  slo- 
venské Okolie  a  neváha,  aby  je  zdúraznil, 
opustit  i  základní  historickou  objektivnost 
a  cele  se  oddat  básnici  fantasii:  je  veru 
víc  než  povážlivým  pokusem,  slyšíme-li 
z  úst  národního  hrdiny  veku  XIV.  citáty 
z  Kollára  anebo  Štúra.  A  takových  neho- 
ráznych anachronismu  a  epických  kazú  není 
prostá  ani  ostatní  jeho  novelistika  historická: 
dejepisná  povést  „Tatársky  f)len'\  o  vpádu  Ta- 
tarú  na  Slovensko,  povést  „  T'a/'/za",  srovnávající 
príliš  nápadné  tajný  sond  stredoveký  s  mo- 
derním  soudnictvím,  a  j.  práce.  Zdaŕilejší 
ruku  driihdy  mel  Pauliny-Tóth  (Rozmarín,  My- 
dloslav,  Podolský  a  pod.)  v  novele  ze  ži- 
vota souČasného,  společenské,  konvenční; 
v  „Ki/ciné^'  s  úspéchem  psychologickým 
i^  krajinárskym  kreslí  život  kavkazských 
Cerkesú;  ve  „Dvoch  hráčoch"'  líčí  hazard 
a  prepych  hry  lázeňské  společnosti ;  v  auto- 
biografické „Trinástej  piesni"  pestré  své 
osudy  životní;  satirou  a  didaktikou  se  blýska 
humoreska  „Slovenský  pravopis";  velebnou 
osudovostí  „Jedna  noc  na  Považí",  pestrostí 
a  názorností  historickou  oplývají  „Volebné 
rozpomienky"  a  náladou  roku  osmačty- 
ŕicátého  zbarvený  príbeh  „Tri  dni  zo  Štú- 
rovho života",  atd.  Z  povídek  a  preložených 
pros  Paulinyho-Tótha  vyšel  1867—1870  v  T. 
S.  Martine  čtyŕsvazkový  výbor  pod  nazvem 
(také  azbukou!)  „Besiedky";  zajímavé,  po 
nejedné  stránce,  jsou  v  nich  novely  všechny, 
hodnotným  kusem  není  z  nich  žádná. 
Také    JONÁŠ   ZÁBORSKÝ,    jehož    jsme 

Í21 


Kubáni  prosaik. 


poznali  Již  jako  básnika  a  jejž  poznáme 
ješté  Jako  dramatika,  nékolikrát  se  pokúsil 
na  poli  povídky  novoveké;  velmi  určitým 
povahopisem,  ponévadž  částečné  vlastním 
životopisem,  drsným,  až  naturalisticky  ver- 
ným a  sarkastickým  líčením  slyne  jeho 
„Panslavistickij  farár"  (v  ,Táboru'  I,  1870) 
a  osobitné  vydaná  a  znovu  vydaná  povídka 
z  nedávne  současnosti  ,,Dva  dni  v  Chujave" 
(1873) ;  vtipem  a  nevybíravou  lapidárností  né- 
které  jeho  starší  „Bájky''  prosou. 

Úroda  beletristická  na  Slovensku  vzrústá 
od  let  šedesátých  početné  a  druhdy  i  jakostí 
každým  rokem.  V  ,Sokole',  ,Orlu',  ,Táboru' 
a  jiných  listech  zhusta  se  objevují  nová 
jména  a  nové  práce,  jež  nejsou  jen  hluchými 
klasy.  Mnohá  z  téchto  jmen  bohužel  rýchle 
mizejí  ze  sloupcu  časopiseckých ;  mnohé 
z  téchto  prací  pohŕíchu  navždycky  uvázly 
v  péŕe  svých  osudem  uštvaných  tvúrcú. 

KUBÁNI. 

Slovenský  román  historický  nejvíce  želí  za 
svým  vyvoíencem  LUDEVÍTEM  KUBÁNIM. 
Z  jeho  živého  zájmu  o  národní  problém  slo- 
venský a  bystrého  smyslu  pro  život  reality 
vzniklo  již  záhy  nékolik  zdaŕilých  novel  hu- 
moristických a  satirických,  jež  teprv  posmrtné 
z  jeho  literárni  pozústalosti  dostaly  se  na 
veŕejnost:  tak  „Supplikanŕ  (v  ,Orle'  IV), 
^Mendík''  (v  ,Sokole'  1860),  ^Emigrantŕ 
(v  ,Táboru'  I)  „Pseudo-Zamojskŕ ,  (v  ,Sokole' 
1861),  y,Hlad  a  láska''  (v  ,Lipe'  1 1860)  a  jiné 
novelky  menší.  Ale  ty  všechny  by  slovenská 
beletrie  lehčeji  oplakala,  kdyby  bylo  bývalo 

122  ' 


Zecheiiter.  

Kubánimu   dopŕáno  šťastné   ukončit  jedinou 
velikou   slovesnou   práci,    historický   román 
zdob  Jiskrova  panství  na  Slovensku,  „Fa/- 
gathiŕ  (posmrtné  1872,  znovu  1909).  Zústal 
jen  zlomkem ;  avšak  i  jako  románové  torso 
má  pro  slovenskou  prosu  umeleckou  význam 
mimoŕádný.  Valcratha  je  Jiskrúv  prívrženec 
v  horních  Uhrách,  vnitŕními  nepokoji  a  zá- 
pasy strán  tehdy  rozervaných ;  velí  na  drien- 
čanském  zámku,   háji  ho  statečné  a  prísne, 
ale   dvé   osobní   slabosti    ho  ničí :    nedúvéra 
k  okolí,   jež   je   mu   cele   oddáno,   a  osudná 
auri   sacra   fames.  Pro  ne  jest  opuštén  od 
svých   rádcú,   slepé   se  vydá  v  ruce   zrádce 
Cilleiho,  Driencan  je  dobyto  (klasické  místo 
v  románe)  a  Valgatha  uprostred  pusté  zkázy 
zaniká,  Romanopisec  Kubáni  jest  objektivním 
historikem  XV.  století,  jeho  ovzduší,  postavy, 
mravy,    kroje    verné    ožívají   v   jeho   práci; 
Kubáni  jest  v  ní  i  umélcem,  stavitelem,  mo- 
hutným   epikem   a    zkušeným    dramatikem. 
Zbývalo  jen  završit  dílo  vítézným  krovem  a 
byli    bychom   méli   již   v    letech    šedesátých 
slovenský  protéjšek  k  Jiráskovým  slávnym 
tŕem  bratrským  rapsodiím  .  .  . 

Kubániho  novelistu  božským  darem  hu- 
moru a-  vtipu  daleko  prekonal  kremnický 
lékaŕ  GUSTÁV ZECHENTER  (Laskomerský, 
Štefan  Pinka,  a  j.,  f  1908).  Drobné  jeho  žarty 
a  rozmary,  prvé  než  vyšel  7.  nich  stejno- 
jmenný  výbor  (v  Turc.  Sv.  Martine  1878  a 
znovu  tamže  1907),  plnily  po  dvé  desetiletí 
1860 — 1880  slovenské  časopisy  a  slunecní 
pohodou  duše  svých  ctenáfú ;  jadrná  ŕec 
jejich,  groteskní  humor  i  sloh,  tŕebas  i  v  súše 

12S 


Križan,  Križko. 


vypravené  anekdote,  široký  slovenský  úsmev, 
nikdy  neselliávající  komický  účin  vyjasní  na 
chvilkutváŕi  nejvétšího  rnisantropa.  V  oboru 
svém  Zechenter  byl  špecialista.  Historky 
o  tom,  kterak  se  slávil  v  Bystrici  kdysi  štu- 
dentský majáles,  jak  trhali  v  zime  r.  1870 
pri  stavbe  dráhy  u  Kremnice  strelným  pra- 
chem  škálu  a  pŕece  j  í  neroztrhli,  sladkosti 
radvanského  ,jarmoku'  anebo  báječné  ma- 
sopustové  ostatky  v  Pešti,  rozmarná  líčení 
pokroku  v  umení  a  zázraku  vedy,  korenená 
rozkošnou  irónií,  vypravení  o  tom,  kterak 
počestná  panna  Gizela  ztratila  zásnubný 
prsteň  a  jak  se  objevil  záhadným  zpúsobem 
v  útrobách  pečeného  kapouna,  „tam,  kde 
býva  umiestený  majorán"  a  kousky  jiné  a 
jiné:  to  jsou  vesmés  pilulky,  jež  lékaŕ-allopath 
s  bezpečným  účinkem  podáva  omrzelému 
pacientovi.  Zechenter  v  humoru  je  klasikem  — 
jak  k  plači  úbohý  je  proti  nemu  kožený  Mark- 
Twain!  — ;  je  smutným  rúbem  tohoto  velkého 
humoru,  že  nemá  ve  svete  ozveny  . . .  Tolik 
by  uzdravil!  ^Lipovianska  maša''  (v  ,0^6*^ 
1874),  lovecký  obrázek  turgenévský,  bohužel 
osirelý,  prozradil  pekné  nadaní  Zechenterovo 
v  oboru  prosy  vážne;  podobné  jeho  cesto- 
pisy. 

Ostatní  novelistickou  produkci  z  let  šede- 
sátých  až  sedmdesátých  možno  shrnouti 
stručné;  vétšinou  jde  v  ní  o  pokusy  ojedinelé 
anebo  dávno  zapadlé.  Ev.  farár  súlovský 
ŠTEFAN  KRIŽAN,  pseudonymem  Ž  irán- 
sky, zachytil  živé  episodku  z  r.  1848  v  prí- 
behu „Sľienovskí  národovci"  (1863)  a  dobrou 
novelku  napsal  v  „Milana  a  Miliné" ;  historik 
PAVEL  KRIŽKO  zkusil  se  jako  básnik  v  po- 

.124 


Drobní  novelista. 


vídce  vesnické  y,Krívoprísazník"'  (1865),  ne 
bez  úspechu;  evanjelický  farár  aradacký 
LEOPOLD  ABAFFÝ,  literárne  BrankoRo- 
vinov  (t  1883),  v  ,Lipe'  III  (1864)  má  zda- 
ŕilou  rozprávku  zbojníckou  „Tri  hroby", 
v  jČernokňažníku',  ,Slov.  Pohladoch',  ,So- 
kole'  i  jinde  ukázal  slibné  začátky  pro- 
saické;  novely  a  besednice  v  ,Národných  No- 
vinách', , Národnom  Hlásniku',  ,Orlu',  ,Táboru' 
a  jinde  v  časopisech,  zvlášté  však  i  ve  3  svaz- 
cích  „Nevädzŕ  (1870)  má  velmi  psavý  DA- 
NIEL BACH  Aľ  {Mi\  osláv  Dumný);  KO- 
LOMAN  BANŠELL  (Maškovský),  redaktor 
, Slovenských  Novín'  Bobulových,  uverejnil 
v  Pešti  1873  literárne  neodpovédnou  ,histo- 
rickou  povesť  ^^Aíalantiŕ,  Hurbanem  po  zá- 
sluze  odmítnutou ;  drobné  prosy  psal  JO- 
NATAN  ČIPKAY  (Hradovský),  sbératel  li- 
dových  povestí;  spousta  kalendáí'ových,  do- 
brodružných a  fantastických  povídek  A.  E. 
TIMKA  náleží  mezi  bezcenný  brak  literárni; 
pokusem  o  novelu,  povídku,  drobnou  prosu 
vystoupili  ze  starších  i  DANIEL  LAUČEK. 
GUSTA  VLOJKO,  z  mladších  JOSEF KOVÁČ, 
JOSEF  ŠKULTÉTY  a  jiní.  Ale  to  jsou  jen 
jména  Hterární,  nikoli  činy. 

Prosa  doby  Stúrovy  vyvrcholila  v  povídce 
historické  Kalinčákem,  v  románe  Kubánim^ 
v  novele  společenské  Ferjenčíkem,  konvenční 
Paulinym-Tóthem,  v  humoresceZechenterem. 
Úrodné  období  umeleckého  druhu  novelistiky 
a  moderního  slovenského  románu  nastáva 
rovn  ž  až  v  letech  osmdesátých,  v  dobé  roz- 
kvetu  krásneho   písemnictví   na   Slovensku. 


125 


VI 

DRÁMA  NÁRODNÍ  A  HISTORICKÉ. 

Vlastné  jen  pokusy  o  dráma  národní 
a  dejinné;  od  času  Chalupkových  kocourko- 
viád  mlčela  slovenská  Musa  dramatická. 
Matúškúv  detinský  kus  „Siroty"  (1847)  a 
Dohnányho  „Podmanínovci"  (1848)  se^ztrosko- 
taly  literárne,  neŕku-li  dramaticky;  Štúrovci, 
činní  a  plodní  od  prvopočátkú  v  oboru  verše 
i  prosy,  vystoupili  v  dramaté  teprve  v  letech 
šedesátých  —  titánské  zámery,  jež  v  ne 
s  dúvérou  kládli,  zhroutily  se  v  praksi  jako 
domky  z  karet.  Cesta  dramatu  slovenského 
od  počátku  je  trnitá ;  nastoupil  ji  znovu  na 
konci  let  padesátých  Janko  Palárik. 

PALÁRIK. 

JANKO  PALÁRIK  (1822-1870),  svobodo- 
myslný  knez  katolícky,  vynikající  bojovník 
za  očistu  církve  v  hlavé  i  údech,  zasloužilý 
novinár  a  pokrokový  hlasatel  slovanské 
vzájemnosti,  uverejnil  pod  jménem  J.  B  e  s  k  y- 
dova  ve  Viktorinové  almanachu  ,Concordii' 
(1858)  čtyŕaktovou  veselohru  „Incognito", 
jíž  bezdéčne  se  vrátil  do  dob  Chalupkových : 

126 


Divadelní  hry  Palárikovy. 


divadelní  prostredky  jsou  tytéž,  komika  táž, 
l.'jdaže  ješté  mélčí,  psychologika  postav,  pri 
níž  Chalúpku  vedl  bezpečný  inštinkt,  u  Pa- 
lárika  je  drsná  anebo  naivní  —  a  tak  jen 
jako  obnovená,  pošetilá,  ne  duchaplná  fraška 
ze  současného  života  chytlo  dílo  Palárikovo 
nové  publikum,  nevybíravé  již  dlouhým 
postem. 

Vyššího  literárního  stupne  nedosáhla  ani 
druhá  veselá  hra  Palárikova  s  hlavní  po- 
stavou populárního  „Z)ro/a/-a"  (v  ,Lipe'  I 
1860);  naopak:  provedením  i  osnovou  stojí 
pod  úrovní  „Incognita"  a  nékolik  dobrých 
typických  postav  (na  pŕ.  žida  Maušla)  a  vložek 
písňových  nezachráni  kusu,  z  néhož  ke  všemu 
ješté  čpí  plagiát  podlé  jedné  starší  francoiiz- 
ské  komédie.  Púvodní  Palárik  nebyl  ani 
v  kuse  tretím,  „S/nierení  alebo  Dobrodruž- 
stve pri  obzinkoclŕ'  (v  ,Lipe'  II  18B2),  jenž 
i  název  si  vypújčil  (tentokrát  s  jmenováním 
predlohy)  od  veselohry  polského  autora 
Korzeniowského;  osnovou  a  déjem  vlastné 
druhé,  zhoršené  „Incognito". 

O  vážnou  látku  dramatem  Palárik  se  po- 
kúsil konečné  v  pčtiaktové  tragédii  z  déjin 
ruských  ^Dimitrij  samozvanec"'  (1864:,  tiskem 
až  v  jeho  Sobraných  dramatických  spisoch 
1870).  Thema  v  ciziné  hojné  zpracovávané 
raélo  r.  1870  již  i  na  Slovensku  pŕedchúdce 
v  dramaté  Záhorského;  Palárik  užil  formy 
dramatu  vlastné  jen  proto,  aby  mohl  opŕít 
a  ŕecnicky  široce  rozvést  své  názory  o  slo- 
vanské vzájemnosti,  jež  kdysi  vyložil  teo- 
reticky v  ,Lipe'  (III  1864).  Je  to  dráma 
chladné,  bez  účinku  i  jako  kus  knižní ;  doma 
je  kdysi,  stejné  jako    veselohry  Palárikovy, 

127 


Palárikovi  epigóni.  Qrmisúv  „Mátaj". 

nekriticky  preceňovali,  Palárik  sám  však  byl 
si  védom  pravého  významu  svého  v  slo- 
venské dramatice. 

Slo  mu  i  v  dramaté  o  pokrok  národní  a 
literárni;  jsou  to  jeho  vlastní  slova:  „nie 
márna  ctižiadosť  a  baženie  za  slávou  po- 
etickou, lež  čisto  vlastenectvo  ma  oduševňo- 
valo". Jeho  žertovná  Musa  Thalie  Je  vycho- 
vatelkou  a  buditelkou  národní,  vyšších  škôl 
učenosti  nenavštevovala,  k  úkolu  jejímu  sta- 
čila Jí  ideálni  láska;  pracovala  na  tomto 
poli,  seč  byly  její  sily.  Zatím  co  vdéční  sou- 
časníci  málem  ho  vznesli  mezi  prvé  svéto\  i 
mistry  dramatu,  Palárik  sám  se  cení  po  : 
slovenského  Kisfaludiho;  ve  skutečnosti  byl 
menším  slovenským  Tylem. 

V  slohu  frašek  Palárikových  jali  se  tvorit 
národní  hry  divadelní  četní  autori  jiní  — 
v  desetiletí  1861 — 1870  na  každý  rok  pru- 
mérné  pripadá  jedna  až  dve  komédie  nové; 
význam  všech  je  pouze  literárni.  Platí  to 
o  PAULINYHÓ-TÓTHA  „Kocúrkouskom 
bale''  (1861),  veselohre  FERJENČÍKOVÉ 
^Pravda  predsa  zvíťazŕ,  BACHATOVÉ 
„Z  iskry  býva  vatra*"  (1865),  GRAICHMAN- 
OVÉ  „Kto  zaplatí  nohavice''  (1867)  a  „Ro- 
manci''  (z  téhož  roku),  ZÁBORSKÉHO  „Pan- 
sláviŕ  (1867),  KRIŽANOVÉ  \,Obšitniku'' 
(1870)  aj.  —  Zapadly,  sotva  se  objevily 
tiskem  anebo  na  jevišti. 

Velikou  udalostí  literárni  zdal  se  štúrovské 
kritice  r.  1862  „Mátajú,  čtyŕaktová  činohra 
SAMUELA  ORMISE  {1822— 187b),  vzdelaná 
po  prvé  na  základe  prostonárodní  povesti 
z  Gemeru.  ,Sokoľ  I  pél  na  ni  chvalozpévy : 

]2S 


Dramatické  básné^  Záborského. 

spatŕoval  v  ní  začátek  veliké  slovanské 
epochy  dramatické,  kterou  slibovali  kdysi 
Štúrovci  ohrození  všemu  lidskému  umení. 
Dílo  životem  uštvaného  velkorevúckého  učitele 
gymnasijního  této  epochy  ovšem  nezahájilo : 
až  na  nékolik  Jednotlivých  výjevú  a  cha- 
rakteristík zdramatisováno  je  chvatné  a  ne- 
dostatečné.  Stopj  kvapne  práce  jeví  také 
Ormisova  veselá  ctyŕaktovka  „Pravda""  (1868), 
opét  prostonárodním  smerem  zpracovaná : 
slova,  která  o  „Mataji"  Ormisové  ve  svém 
,Sokole'  (1863)  napsal  Pauliny-Tóth,  púsobila 
na  prvotné  nadšení  sic  ledovou  sprchou,  byla 
však  v^eskrz  pravdivá. 

PAULINY-TÓTH  byl  nékdy  i  vzácny  auto- 
kritik :  spravedlivé  posoudil  a  odsoudil  svou 
^Ľudskú  komédiiŕ  (v  ,Sokole'  1862).  velice 
myslenou  báseň  historicko-filosofickou  o  de- 
víti(!)  déjstvích,  vážící  dej  z  povstaní  sedlákú 
Dóžových  r.  1514  a  véstící  skvelé  pŕíští 
slovenštiné:  báseň  vznikla  již  r.  1846,  byl 
to  tudíž  prohŕešek  mladistvého  romantika. 

Úžas,  ale  ne  nadšený,  budí  dlouholeté  dra- 
matické trudy  kat.  faráŕe  župčanského  JO- 
NÁŠE  ZÁBORSKÉHO.  V  letech  1864—1870 
vyšlo  z  jeho  dílny  dvacet  pét  knižních  dramat 
historických :  obetavý  Viktorin  vydal  z  nich 
vétšinu  svým  nákladem  v  „Básních  dra- 
matických'' (1865)  a  „Lzedimitrijadách'' {\%m, 
obe  v  Pešti).  Názvy  jejich  hovorí  s  dostatek 
o  jejich  obsahu  historickém;  v  svazku  prvém 
je  téchto  sedm  dramat :  „Odboj  podunajských 
Slovákov"  a  „Arpádovci"  (po  prvé  v  ,Lipe'  III 
1864),  „Poslednie  dni  Velikej  Moravy",  „Bitka 
u  Rozhanoviec",  „Felician  Sáh",  „Karol  Drač- 

9  VJi 


Dramatické  básne  Záhorského. 


ský",  „Alžbeta  Ludiekovna"  —  látka  z  déjin 
uhersko-slovenských  (mimo  „Básne  drama- 
tické" vj'šly  „Jánošíkova  večera"  a  „Striga" 
1870,  do  téze  skupiny  patŕící).  V  svazku 
druhém  dramat  devét:  „Ubitie  Dimitrija", 
„Očarenie  Godunova",  „Lžedimitrij  v  Poľsku", 
„Pád  Godunových",  „Prvý  Lžedimitrij", 
„Druhý  Lžedimitrij",  „Tretí  Lžedimitrij",  „Lia- 
punovci"  a  „Poslední  zločinci"  —  látka  z  déjin 
ruských.  Konečné  v  „Divadelných  hrách'^ 
(1870)  Záhorského  vyšlo  ješté  dalších  sedm 
dramatických  básní:  „Chorvátska  Helena", 
„Huňadovci",  „Dóža",  „Utišenič",  „Ztrosko- 
tanie  Srbska",  „Ďorde  čierny"  a  „Bátoryčka" 
—  látka  z  déjin  uhersko-srbských.  Co  svými 
tlustými  dramatickými  cykly  Záhorský  za- 
myslel, nynéjšímu  pokolení  jest  již  hádankou. 
Méŕítka  dramatického  nelze  k  nim  pfiložit  ani 
nejshovívavéjšího;  poesie  v  nich  není  naprosto; 
líčení  je  suché,  kronikárske,  únavné;  psy- 
chológie doby  jakoby  se  propadla,  po  snaze 
umelecké  v  nich  vúbec  ani  stopy.  Za  to 
v  téchto  fasciklech  napéchována  knižní  uče- 
nost  historická  po  sám  vrch.  Tech  pétadvacet 
dramat  psal  prísny  racionalista,  netvoril  jich 
básnik ;  psal  je  politik  a  slovenský  národovec, 
jednak  aby  provedl  rekonstrukci  slovenských 
a  slovanských  déjin  na  uherské  pude,  jindy 
aby  oslávil  severní  Slovanstvo  a  pozdvihl 
jeho  prestyž  v  ostatním  slovanském  svete; 
psal  je  slovenský  zapadlý  vlastenec,  který 
málem  se  stal  skutečným  historikem  a  který 
aspoň  s  miavenčí  píli  snesl  ohromnou  látku 
kulturné-historickou  svému  šťastnéjšímu  ná- 
stupci.  Volil-li  pro  své  historické  studie  pomoc 
drsného  verše  a  formu  dramat,  bylo  to  pre- 
dať? 


Kellner  Hostinsk}'.  Podhradský.  Lauček. 

cenení  vlastních  sil  tvúrčích  a  jisté  mu  záŕil 
pred  zrakem  Shakespeare;  jeho  čisté  roz- 
umový, rigorosní,  neobrazivý  intelekt  mél 
ovšera  k  tonuito  vrcholku  básnické  kultúry 
ješté  dále  nežli  je  cesta  ze  Zupčan  do  Strat- 
fordu.  Ze  však  mohl  sám,  bez  pomocníkú  a 
hmotných  prostŕedkii  vykonat  na  bídné 
brdárce  v  ztraceném  kouté  Šariše  tolik,  kolik 
vykonal,  budí  podnes  úžas ;  nedivme  se  jeho 
ješte  užaslejším  současníkúm,  vidéli-li  v  nem 
tehdy  slovenského  Goetha  anebo  Shakes- 
peara. 

Goethe  i  Shakespeare  byli  nezastíranými 
vzory  PETRU  KELLNEROVI-HOSTIN- 
SKÉMU  v  jeho  jediném  dramaté  z  ruské 
histórie,  tragédii  „Svätoslavičovcoch"  (v  alni. 
,Minervé'  1869).  Básnická  obraznost  stvorila 
zde  púvabnou  báseň  dramatickou  a  jediné 
poesie  ji  také  zachraíiuje;  mimo  básnické 
prvky  vratce  založená  a  vyvedená  stavba 
by  neobstála  pred  soudem  kritiky  divadelní. 

Z  ostatních  dramatiku  doby  Stúrovy  za- 
šlou ži  jpšté  dva  autori  stručné  zmĺnky  — 
míjíme  naprostým  odpustením  hríšný  plod 
Musy  Skačanského,  ukrutnou  ,smutnohru' 
„Jánošíka'*.  (1880) :  —JOSEF  PODHRADSKÝ 
(t  1916),  ev.  farár  v  Pešti,  nakonec  vyznavač 
pravosláví  a  jako  profesor  v  Srbsku  usedlý, 
a  DANIEL  LAUČEK,  účastník  básnický 
v  ,Napredu'.  Podhradský  napsal^již  r.  1850 
pétiaktovou  tragédii  „Holuby  a  Šiilek'%  bás- 
nickou oslavu  dvou  prvých  národních  mu- 
čedníkú  z  r.  1848,  dramaticky  velmi  slabou 
práci ;  v  ostatních  kusech,  zejména  v  „Prvej 
slze  v  nebŕ  (1865),  podobné  se  snaží  zobrazit 

9*  131 


Smysl  dramatu  doby  Stúrovy. 

ideálni  postavu  slovenského  hrdiny  národ- 
ního.  Dramatická  stavba  jest  mu  ovšem  ta- 
jemstvím,  zavŕeným  na  sedm  zámku.  Touž 
slabosti  chradne  slušný  jinak  Laučkiiv  pokus 
o  sociálni  tragédii  „Úklad  a  matka*'  (1871), 
s  bystrými  postrehy  dušezpytnými  a  peknou 
osnovou. 

Pred  dráma  doby  Stúrovy  doba  pŕiští  na- 
píše snad  otáznik:  zrodila  vúbec  doba  Štú- 
rova hotové,  skutečné  dráma?  Snad  prejde 
úplné  dramatická  ,a  d  h  o  c'  Palárikova,  trudy 
Záhorského,  volné  i  nevolné  zlomky  ostatních 
a  vyŕkne  pŕímý  prísny  soud,  že  doba  tato 
dramatu  slovenského  vúbec  nezrodila.  Ani 
potom  netreba  zoufat  nad  touto  jeji  sla- 
bosti :  pokusy  ty  pŕece  tesily  a  hŕály,  pŕece 
néco  z  nich  zbylo  histórii,  pŕece  ústum  lačným 
podaly  drobty  duševního  chleba,  pŕece  do 
tmy  vrhly  jiskŕičku  krásy  a  nadšení  —  a  co  je 
nakonec  cílem  a  smyslem  i  nejvyššiho  Umení? 


132 


HLAVA   Č  T  V  R  T  Á. 

DOBA  ROZKVETU. 

[Uvod.J  Leta  osmdesátá  minulého  veku  pn- 
uášejí  na  samém  prahu  dobrou  zvést  sloven- 
skému písemnictví.  Již  r.  1879  podal  Hurbanúv 
syn  Svetozár  slovenské  poesii  závažný  dar  zá- 
snubný, básnickou  knihu  ^Tatry  a  more". 
Májová  vlaha  na  umdlený  úhor  stéží  má  účinek 
krisivéjší,  než  méla  tato  básnická  sbírka  na  do- 
máci náladu  literárni  i  národní:  svéží  van  mla- 
dých a  zjasnéných  slok  „Tatier  a  mora",  kouzlo 
Jiového,  národné  a  slovansky  procíténého  ob- 
sahu, vzletné,  až  vášnivé  formy  ŕečnické  zrodily 
na  Slovensku  unaveném  nové  nadeje  v  budou- 
cnost,  chuť  k  životu  a  zápasu  o  jeho  cenu.  A 
zatím  CO  Hurban-syn  vítézné  zahájil  nové  jaro 
v  slovenské  poesii,  Hurban-otec  dechem  jeho 
v  podzimku  svého  života  vydal  ješté  druhý 
kvet:  obnovil  ,Slovenské  Pohľady',  revui  pro 
literatúru,  umení,  vedu  a  politiku,  jež  se  stala 
novému  ruchu  výdatnou  oporou  a  novému  tvo- 
rení slovesnému  pevnou  základnou.  V  ní  za-  ^ 
pustili  koŕeny  Vajanský  i  Hviezdoslav  i  Kuku- 
čín, v  ní  otiskují  své  práce  témér  všichni  jejich 
vrstevnici  menší  hŕivny  duševní. 

Literárni   renesanci    na    Slovensku    mohutné 

1HH 


Doba  rozkvetu.  Úvod. 


spolutvoŕily  vlivy  mimoslovenské.  V  českém 
živote  a  poesii  se  práve  probourávala  okna  do 
Evropy,  s  vyhlídkou  k  západu;  slovanský  jili 
vrel,  stfásal  |ho  stoletého  cizího  poručenství. 
Nové  smery  valy  od  západu,  stŕetaly  se  pod 
Tatrami  se  silnými  jižními  vetry,  procitlá  jinii 
a  rozevlátá  myšlenka  slovanská  utkala  se  v  boji 
s  mocným  cizím  vetŕelcem  —  a  z  tohoto  zá- 
pasu myšlenek  vznikal  blahodarný  kultúrni 
život.  Nový  vzduch  záhy  proudí  všude;  starší 
vrstve  pripadá  často  príliš  silný,  ale  slovenskou 
mládež  láka  jeho  zdravá  opojná  sila  a  vábi  ji 
nadýchal  se  ho  pŕímo  u  jeho  prameňu,  V  ko- 
ŕeny  staré  národní  tradice  se  tlačí  nové  životní 
šťavy;  a  tak  okolo  let  osmdesátých  šíre  opet 
se  poznávají  slovenský  východ  a  český  západ 
na  poli  kulturním  a  zvlášté  literárním. 

„Bratfím  Slovákúm"  posvécuje  r.  1876  Adolf 
Heyduk  své  národní  vyznaní  víry,  zpevník 
„Cymbál  a  husle",  burcující  zajem  o  Slovensko 
a  knihu  pro  ne  epochálni;  literárni  omladina 
moravská  naväzuje  se  Slováky  v  Praze  nitky 
styku  spoločenských ;  jižní  Čech  Josef  Holeček 
ve  vrelé  národní  výzve  „Podejme  ruku  Slová- 
kúm!"  (1880)  naväzuje  na  vzájemnost  hospo- 
dárskou a  politickou;  básnik  Rudolf  Pokorný 
podáva  Slovákúm  ruku  na  poli  prakse  literárni ; 
mladistvý  Jaroslav  Vlček,  slovenský  rodák,  píše 
v  Praze  prvou  knižní  monografii  o  literatúre 
na  Slovensku,  a  zároveň  prednáškami  budí 
zajem  o  jeho  kultúrni  život ;  a  jiní  a  jiní  zdatní 
pracovníci  neváhají  pripojil  ruky  k  dílu  bratrské 
dohody:  je  to  začátek  vzkríšení  citu  česko"- 
slovenského  krevního  bratrství  v  širokých  ma- 
sách mezi  Šumavou  a  Tatrami,  naše  národní 
Pascha. 

1S4 


Doba  rozkvetu.  Úvod. 


Na  obzoru  písemnictví  se  ustaluji  současné 
tri  svetla,  jaká  pŕedtírn  Slovensku  literárnírau 
nikdy  nesvítila  pohromade:  družné  básnické 
troijhvézdí  Vajanský-Hviezdoslav-Kukučin. 


136 


I 

HURBAN  VAJANSKÝ. 

[Jeho  život.]  Na  fare  hlbocké  v  iiitranské 
župe  narodil  se  Josefu  Miloslavu  Hurbanovi 
16.  února  1847  syn  Svetozár.  Základu  vý- 
chovy a  vzdelaní  nabyl  v  pŕísném  otcovském 
domé,  z  néhož  časné  byl  poalán  do  sveta 
za  vzdelaním;  nejprve  do  Horních  Stŕelic, 
jichž  škola  slynula  tehdy  dobrými  učiteli, 
pozdéji,  když  Kalinčák  se  stal  r.  1858  za- 
tímním  ŕeditelem  ev.  státního  gymnasia  v  slez- 
»kém  Téšíné,  odešel  za  ním.  Z  Téšína  však 
otec  brzy  ho  poslal  do  Nemec,  kde  v  pru- 
ském  Stendale  oblíbil  si  zvlášť  klasické  ja- 
zyky a  poznal  zevrubné  novou  nemeckou 
literatúru.  Ve  valce  r.  1866  stendalský  ústav 
byl  rozpuštén,  a  tak  na  podzim  téhož  roku 
vrací  se  Svetozár  domú  a  ukončuje  studia 
gymnasijní  v  Banské  Bystrici  pod  správou 
dobrého  slovenského  pedagóga  Martina  Cu- 
lena.  Po  maturite  dal  si  zapsat  na  prešpurské 
akadémii  práva ;  r.  1874  složil  v  Pešti  práv- 
nickou zkoušku  a  usadil  se  v  SkaHci  jako 
advokát;  Vystŕídal  dvakrát  své  púsobišté, 
nejprve  Námestovem,  potom  Lipt.  Sv.  Miku- 
lášem,   ale   prakse  presto  dlouho  neprovo- 


,Idey  hurbanovské', 

zoval  —  básnik  již  tehdy  v  nem  budil  nechuť 
k  praktické  stránce  života.  V  r.  1878  účastnil 
se  rakouské  okupace  Bosny  a  Hercegoviny, 
posílal  odtud  pozoruhodné  príspevky  do  ,Ná- 
rodných  Novín*  martinských  —  pro  prvý 
článek  jeho  V.  PauHny-Tóth  zvoHl  r.  1874 
pseudonym  V  a  j  a  n  s  k  ý  a  Hurban  trvalé  zú- 
stal  pri  nem  —  a  po  návratu  z  vojny  ješté 
téhož  roku  prijal  v  jejich  redakci  místo,  jehož 
už  neopustil:  takŕka  u  redakčního  stolku 
,Národných  Novín'  zemŕel  dne  17.  srpna 
1916,  na  bojišti  práce  za  lepší  pŕíští  sloven- 
ského lidu,  o  nemž  zatím  již  rozhodovaly  na 
krvavém  poli  v  (*iziné  vítézné  zbrane  českých 
a  slovenských  vojsk  revolučních. 

[jidcy  hurbanovské'.]  ,,S  jeho  snu'ťou 
ako  by  išla  k  svojmu  zavŕšeniu  jedna  doba 
slovenského  duchovného  života  — ;  tá,  ktorá 
sa  bude  počítať  od  Hollého,  od  Štúrovcov, 
od  Sládkoviča."  Tak  napsaly  v  nekrológu 
o  nem  .Národnie  Noviny*,  tak  o  nem  soudí 
i  literárni  histórie.  Vajanský  pŕes  nemalý 
význam  toho,  co  nového  pŕinesl  slovenské 
prose  i  poesii,  v  jádŕe  byl  ješté  pozdním 
Stúrovcem,  dovršitelem  oné  epochy,  jež  se 
začala  v  letech  čtyŕicátých  veku  XIX.  a  jež 
s  ním,  posledním  mohykánem  svým,  v  tretí 
generaci  po  Štúrovi  a  v  druhém  desetiletí 
veku  nového  klesla  do  hrobu.  „Un  poéte 
venu  trop  tard  pour  étre  prétre"  . . . 

Dvojí  ideový  princíp  žil  a  zápasil  neroz- 
lučné v  Svetozáru  Hurbanu  Vajanském.  Básnik 
a  pohtik,  umelec  a  publicista,  estét  a  gladi- 
átor: pouze  v  zorném  uhlu  této  duality  spo- 
číva verný  obraz  Vajanského   jako  jedineč- 

W7 


,Idey  hurbanovské". 


neho  typu  v  moderních  našich  dejinách  li- 
terárních.  Svetový  názor  jeho  uzrával  za 
zvláštních  podmínelí,  jaké  molilo  vytvoŕiti 
pouze  slovenské  prostredí  v  polovici  minu- 
lého století.  Prísny  evanjelický  duch  uvedo- 
melé slovenské  rodiny,  účelná  výchova  pod 
vedením  slávneho  jeho  otce  Josefa  Miloslava, 
souhrn  domácich  slovanských  tradic  a  ko- 
nečné štúdium  v  ciziné  skládají  se  záhy  na 
citlivou  povahu  mladého  Hurbana,  nadaného 
prudkým  osobním  temperamentem.  Takŕka 
doslovné  doma,  pod  strechou  hlbocké  fary, 
stála  i  kolébka  spisovné  slovenštiny,  Sve- 
tozár  Hurban  rostl  zároveň  s  ní  z  plének, 
s  materským  mlékem  ssál  v  sebe  její  ovzduší 
a  ideály,  bojoval  s  ní  její  boje  a  nakonec 
srostl  s  ní  vášnivou,  synovskou  láskou; 
odtud  si  vysvetlíme  jeho  houževnatost  v  zá- 
pase za  její  práva  a  prorocký  žár,  který 
vytryskl  pozdéji  bílými  plameny  v  obrane 
její  pred  herodesovskou  ukrutností  a  krve- 
lačností :  Svetozár  Hurban  se  uvažuje  v  dé- 
dictví  Štúrovo  s  veškerým  jeho  myšlenko- 
vým  pŕíslušenstvím.  Kollárova  ideológie  slo- 
vanská budí  v  nem  šumivé  nadšení,  i  jemu 
ješté  se  točí  hlava  závratí  nad  ladným  jeho 
plemenem,  jež  ^sto  miliónov  duší  číta,  nad 
pol  svetom  vládne."  I  podlé  jeho  presvedčení 
slovenský  národ  je  stŕedem  a  srdcem  této 
pokrevní  slovanské  masy;  nacionalism  jeho 
pŕekj'^puje  pathetickými  slovy :  „Ja  som  pyšný, 
že  som  Slovák  —  coky,  kto  ma  haní ! . .  /  — 
jako  kdys  u  nás  v  ére  rubšovských  dekla- 
movánek ...  —  zatím  však  slovenská  sku- 
tečnost  okolo  neho  má  tvárnost  takovou,  že 
veru  nedáva  zadného  dňvodu  k  národní  pýše. 

138 


,Idey  h urbanovskéV. 


Žít  v  ideách,  zbásnéných  svétech  budouc- 
nosti  stačilo  Vajanskéraii  —  jako  Štúrovcúin 
—  skoro  po  celý  život.  Poslední  plameň, 
v  némž  škola  Štúrova  neslávne  zhasínala, 
vrhá  ješté  stíny  na  prvou  sbírku  veršu  Va- 
janského.  1  v  ní  je  dosud  mnoho  chomja- 
kovštiny,  slepé  víry  v  neznámou  velikou 
budoucnost  Slovanstva  bez  nejmenší  záruky 
skutečnostní,  i  v  ní  ješté  žije  duch  isolační, 
jejž  slovanským  literatúram  vŕele  doporu- 
čoval ruský  Pypin.  Chomjakov  vede  nás 
u  Vajanského  k  slavjanofilúm,  a  Pypin,  tehdy 
veliká  autorita  v  literárním  svete  slovanském, 
svým  iisudkem  o  škodlivém  vlivu  západo- 
evropské  jzkažené'  kultúry  na  samorostlou, 
panenskou  vzdélanost  národu  slovanských 
ovláda  úplné  básníkúv  literárni  vkus.  Va- 
janský  staví  se  uvedomelé  proti  západu,  tvorí 
a  chce  tvoŕit  pouze  z  domácich,  prípadné 
kmeňových  prvku  (Puškin,  Turgenév);  vy- 
slovuje se  v  svém  básničkám  díle  pro  ideový 
konservativism. 

Od  téchto  názoru  literárních  byl  pouhý 
krok  k  jejich  úprave  pro  život  politický  a 
národní  filosofii;  Vajanský  se  ho  odvážil. 
R.  1897  kreslí  si  v  ,Národných  Novinách' 
,nálady  a  výhľady'  do  budoucnosti,  pokus 
o  zpŕítomnéní  veškerého  myšlenkového  vý- 
voje slovenského  s^pohledem  do  minulosti 
—  bez  Kollára  a  Šafárika.  Rámec  sloven- 
ských kulturních  déjin  byl  touto  smelou  vý- 
lukou  nutné  kusý;  Vajanský  tudíž  vsouvá 
veň  místo  obou  pilíŕú  slovenského  ohrození 
bernolákovského  véštce  Jana  HoUého  a  po- 
číta od  neho  „ako  spisovateľa  i  ako  osoby 
počiatok  slovenskej  duchovnej  renaissance." 


,ldey  hurbanovské'. 

^Bez  jeho  smelého  osamelého  pokusu  vložiť 
národný  slovenský  byt  do  umenia  neboli 
by  sme  mali  veľkého  prešporského  pohybu"  ; 
neboť  „do  kruhu  slovenskej  mládeže  vniklo 
HoUého  učenie  o  národe  ako  o  predmete 
umenia."^  Kollárov  folklór,  tradice  ,, Slávy 
dcéry",  Šafárikovo  monumentálni  dílo  o  slo- 
vanských starožitnostech  a  jeho  výzkumy 
v  oboru  slovanského  jazykozpytu,  jimiž  táž 
prešpurská  mládež  žila  a  rostla  —  Vajanský 
prosté  popírá,  a  v  ŕetéz  vývoje  slovenského 
myslení  dosazuje  místo  nich  náhradu  ne- 
rovnou v  Janu  Hollém,  jenž  sám  filosoficky 
vychází  z  ideológie  Kollárovy. 

A  odtud  opét  nebylo  daleko  k  dúsledkiun 
dalším  —  filosofická  soustava  Vajanského 
jest  i  v  omylech  veskrze  diisledná:  k  po- 
pŕení  aneb  aspoň  oslabovaní  kulturních  vlivii 
českých  na  literatúru  a  život  Slovakii  vúbec. 
Hurban  Vajanský  nikterak  netušil  česko- 
slovenské jednote  kultúrni,  pŕehlížel  ji  a 
dlouho  pochyboval  o  její  prosté  skutečnosti, 
natož  o  její  prospešnosti  pro  Slováky.  V  Če- 
chách stávali  se  zatím  v  poesii  i  vede  stále 
víc  evropskými  ,západníky' ;  svetový  názor 
Vajanského  byl  rozhodné  protizápadní,  ,zá- 
pad'  byl  mu  synonymem  cizoty,  zkaženosti, 
slovanské  ujmy  —  v  boji  proti  Vrchlickému 
vystoupily  tyto  podstatné  součástky  Vajan- 
ského ideológie  velmi  výrazné  do  popredí. 
V  Čechách  počali  budovat  na  vlastní  sile, 
soustavné  a  programové,  Masaryk  tehdy  již 
učil  trpélivé,  každodenní  drobné  práci;  Va- 
janský nemél  schopností  takto  drobné  a  tise 
pracovat,  potreboval  nutné  dalekých  per- 
spektív a  dogmatická  víra  v  náhly  netušený 

140 


„Tatry  a  more''. 

obrat  všech  vecí  v  prospech  Slovákúv  a  Slo- 
vanstva nahrazovala  mu  bezpečné  a  jisté 
výsledky  práce  uvedomelé  a  soustavné  pod- 
nikané. Vajanský  mél  otevŕený  plán  konser- 
vovat  Slovensko  až  po  rozhodnou  dobu, 
kterou  básnicky  neprestával  vždy  znovu  tušit 
a  prozírat,  naprosto  pŕesvédčen  o  blízkosti 
svetové  katastrofy.  Odtud  klíči  politická  pa- 
sivnost  jeho  i  martinské  družiny,  jež  takŕka 
až  po  začátek  svetové  války,  již  arci  vyvo- 
lali zcela  jiní  činitelé,  uchovávala  Slovensko 
v  nečinnosti  pro  tento  osudový  svetový 
okamžik;  odtud  klíči  i  napjatý  pomer  mezi 
ním  a  mladou  generací  na  Slovensku,  jenž 
se  mení  nakonec  v  otevŕený  boj  mezi  ,otci" 
a  ,détmi'  a  v  úplnou  porážku  jeho  zásad 
a  ideí.  ,Idey  hurbanovské'  v  literatúre  i  ži- 
vote národním  podnítily  silný  kvas  myšlen- 
kový,  plodné  a  životné  však  nebyly :  zhasly 
nadobro  spolu  se  svýni  duševním  otcem. 
Život  se  k  žádné  z  nich  nevráti,  zato  tím 
Častéji  bude  se  k  nim  vracet  histórie  kul- 
túrni a  literárni. 

[Tri  básnické  knižky  Vajanského.]  Okolo 
r.  1880  opét  bylo  již  treba  „zhrmeť  novej 
piesni"  na  Slovensku.  Poesie  jeho  bj'la 
v  úpadku;  v  letech  sedmdesátých  vymrel 
celý  rad  starších  štúrovských  básníkúv  a 
nové  talenty  v  ,Napredu'  a  jinde  hlásily  se 
pouze  nesmelé.  V  tiché  očekávání  nového 
Činu  Vajanského  sbírka  „Tatiy  a  nioi-e^, 
venovaná  vdéčné  Adolťu  Heydukovi  (1880), 
lehla  hlasitou  ozvenou.  Za  bosenské  okupace 
otevŕel  se  mladému  poetovi,  který  již  dŕíve 
se   pokoušel    ve   verších   i   básnické  prose, 

14f 


" „Tatry  a  more''. 

nový  svet:  život  pobratimú  na  slovanském 
jihu,  večné  vítézná  veleba  more  a  jeho  zla- 
tem  zalitých,  kvetoucích  brehu,  báječná  ríše 
junáckych  zkazek  a  povestí  —  to  vše  bylo 
živlem  novým  v  slovenském  básnictví  a  na- 
bývalo  ješté  osobitého  tvaru  v  básnikove 
vznícené  obraznosti.  „Maják",  historka  mi- 
lostná, položená  romantickým  déjem  v  oblast 
tajemného  a  kypícího  morského  živlu,  ne- 
méla  dosud  látkou  ani  formou  doma  pŕed- 
chúdce ;  rovnéž  bŕitká,  skoro  jako  u  Havlíčka 
\i:ipná  a  úsečná  forma  „Jaderských  listú" 
byla  v  slovenské  poesii  naprostou  novinkou. 
Duch  celé  sbírky  je  smelý  a  radostný;  ani 
hrdý,  mori  vládny  a  tvrdý  Albion  nesklání 
k  úcte  šije  básníkovy  („Anglii");  volný,  osvo- 
bozený  let  jeho  perutí  rozprostírá  se  široce 
od  slunné  Adrie  až  k  bílé  Moskve,  hrozí 
zradnému  Baltu  a  žehnaním  se  snáší  na 
verné  končiary  Tater;  zvlášté  však  prudce 
a  nebojácne  básnik  jako  soudce  „pošmúrny, 
drzký  a  odporný",  proklíná  domáci  Asijce 
za  všechny  zločiny  na  nevinných  sloven- 
ských detech  násilné  maďarisovaných,  v  ob- 
šírnejší tendenční  básni  „Herodesu".  Látkový 
úspech  „Tatier  a  mora"  byl  dokonalý ;  i  dávne 
zkazky,  jak  svedčí  „Gnóm",  „Kykymora", 
„Guslar"  a  jiné  povesti,  Vajanský  dovedí 
obméniti  rouchem  i  myšlenkou,  zhusta  skry- 
tou v  národní  alegórii,  téméŕ  k  nepoznaní. 
Vajanský  básnik  zvítézil  doma  hned  napo- 
prvé;  veliký  úspech  „Tatier  a  mora"  byl 
pravé  klíčem,  jenž  mu  otevŕel  pozdéji  cestu 
nejen  k  novým  vavŕínúm  literárním,  ale 
i  k  moci  a  autorite  skoro  neomezené  ve 
vécech  národních,  zvlášť  in  politici  s. 

142 


,Zpod  jarma".  „Verše". 


Druhá  sbíľka  Vajanského  vyšla  po  péti 
letech  v  Nerudových  , Poetických  besedách' 
(sv.  XX.,  1884)  pod  významným  nazvem 
^Zpod  jarma"".  Obsahem  jejím  jsou  úzkosti 
duše  a  vzdory  národní,  jež  volá  básnik  ne- 
svobodou  sklíčený  a  bolestne  zraňovaný 
tvrdým  osudem  svého  lidu  —  asi  slovenské 
„Písné  otroka";  vedie  zpévné  a  dumné  in- 
tonace  Heydukovy  nalezneš  v  nich  skutečné 
nejeden  odkaz  na  Čecha.  Vášnivé  vzlyky 
vlastenecké  a  plaché  nálady  básnické,  citová 
zrcadlení  rázu  dúvérného  a  verejná  poslaní 
ideová  stŕídají  se  tu  velmi  púvabné,  po- 
vznášejíce  se  v  nékterých  číslech,  na  pŕ. 
v  básni  ^Pôvod  maďaronstva",  úchvatné 
„Polárnej  piesni",  plaché  „Noci"  anebo  v  mo- 
hutné „Novej  vesne",  Hviezdoslavovi  posvé- 
cené,  k  vrcholným  cílúm  lyriky  reflexívni 
a  básnického  impresionismu.  Pŕinesla-li  tedy 
i  druhá  sbírka  Vajanského  slovenské  poesii 
obohacení  vnéjší  i  vnitrní,  pŕinesla  jí  jeho 
básnická   kniha  tretí   skutečné   prekvapení. 

Byly  to  „Fe/'se"  (1890).  Ideové  stanovisko 
básnikovo,  jež  je  náplní  obou  sbírek  pŕe- 
dešlých,  ztrácí  se  ve  „Verších"  úplné:  Va- 
janský  člení  je  podlé  délítka  čisté  formál- 
ního  v  pét  samostatných  oddílú,  vyplnených 
znelkami,  tercinami  i  stancemi,  hraje  si  zá- 
libné  s  trocheji  a  jamby  —  domáci  veršová 
tradice  štúrovská  ve  „Verších"  je  nadobro 
pohŕbena.  Vajanský  tehdy  neobyčejné  prudce 
odmítal  ,západníka'  Vrchlického,  potíral 
jej  ideové  všemi  zbranémi;  vítézný  mistr 
českého  verše  podrobil  si  jej  však  formálne. 
„Verše"  Vajanského  jsou  vynucenqu  daní 
témuž  módnímu  kultu  formy,  jejž  v  Čechách 


Prosa  Vajanského. 

vypestoval  se  svými  žáky  a  epigony  Jaroslav 
Vrchlický.  U  vývoji  slovenského  básnictví 
inají  pak  „Verše'^  místo  čestné:  nová  gene- 
race  učila  se  na  nich  stavbe  a  členení  slo- 
venského verše,  knižka  Vajanského  byla  jí 
dlouho  učebnou  príručkou  moderní  veršové 
techniky. 

Souborné,  ale  ne  úplné,  básnickou  žeň 
Vajanského  predstavuje  IIÍ.  a  Vi.  svazek 
jeho  Sobraných  diel,  jež  od  r.  1907  vychá- 
zejí  v  T.  S.  Martine;  prvý  díl  cele  za- 
plňuje nové  rozšírené  vydaní  „Tatier  a  mora", 
v  druhém  sloučeny  jsou  básne  „Zpod  jarma" 
i  „Verše"  s  prídavkem  starší,  nehrubé  zda- 
ŕilé  fantastické  skladby  „Vilín"  (z  r.  1885). 
Je  to  žeň  bohatá ;  sama  by  stačila,  aby  jméno 
Vajanského  v  našich  dejinách  literárních 
vdéčné  bylo  zapsáno.  Talentu  Hurbanovu 
byl  však  okres  reči  vázané  polem  príliš 
úzkym. 

[Prosa  Vajanského.]  „Vajanský  totiž  jest 
autorem  nejen  tŕí  básnických  knížek:  on  je 
také  prosaikem.  Vajanský-poet  má  soupeŕe, 
Hviezdoslava ;  s  Vajanským  beletristou  nikdo 
se  nemúže  meŕit:  je  tvúrcem  slovenského 
románu."  Ačkoli  tento  povšechný  úsudek 
Ondfeje  Sirotinina  nechceme  ve  všem  pode- 
psat,  pŕece  v  jeho  druhé  časti  s  hlediska  ča- 
sového dávame  mu  za  pravdu:  Vajanský 
skutečné  je  tvúrcem  nového  druhu  umelecké 
beletrie  v  písemnictví  na  Slovensku, 

Po  nékolika  zkušebných  pracích  začáteč- 
nických  Vajanský  otiskl  v  ,Orle'  r.  1880 
prvou  hotovou  svou  novelu :  jest  jí  „£a//a". 
Charakteristika,   stavba,    styl    i    látka    jej  í, 

144 


Frviii  novely  Xajaiiskéh';. 


velkopanské  zemanské  ovzduší,  hovorí  již 
o  zrozeíií  vyvoleného  lunélce  malby  slo- 
vesné. Potvľdily  to  v  zápétí  práce  jiné,  jež 
uverejňoval  v  i)oki-aeování  .Orla*,  v  prvých 
ročnících  .Slovenských  Pohľadov*:  zdarilé 
psycholojíické  a  realistické  kresbv  ^Kaii- 
(lidár  (1881),  ,,Búrka  v  zátisr  (188Í)  a  ^Ba- 
hie  leto"'  (1882),  jež  zachycují  slovenský 
život  po  jeho  stránkach  svetlých  i  stin- 
ných  péreín  zkiiseným.  Vzory  své  a  učitele. 
kteí'í  se  hlási  z  téchto  prvotín,  Kubániho. 
Zechentera,  Záhorského  i  Kalinčáka,  mladý 
Hurban  naraz  prekonal  plastickým  líčením 
osôb  i  situací  a  stanní  velmi  brzy  na.piidé 
talentu  svému  vlastní.  Dva  svazky  „Besied 
a  dúm"  (1888  a  1884)  ppnesly  již  z  jeho  pera 
vzor  novoklasické  slovenské  prosy  —  spolu 
však  také  typus  románového  umení  Va- 
janského. 

^Letiace  tiene""  ze  svazku  prvého  jsou 
obsáhlou  umeleckou  studií  záhadných  pováh 
slovenských,  jimiž  Slovensko  žije  i  hyne. 
Ve  skvelý  rámec  líčení  zasazeny  v  nich 
inistrné  portréty  obchodních  spekulantú,  ma- 
ďarónuv  a  némčíkii.  a  naproti  nim  podobizny 
čirých  idealistu,  čestných  slovenských  jedno- 
tlivcú,  tam  zpanštélá  vrstva  odrodilcuv,  tu 
zase  masy  trpného  slovenského  lidu  —  slo- 
venská pasivnost,  netečnost  a  její  prameny, 
vesmés  to  stíny,  letící  preš  obzor  slovenského 
života.  Líčení  mistrovské,  ruka  pevná,  umení 
•veliké:  pri  všem  však  ješté  štúrovské  resi- 
duum,  nadnášení  jasnejších  barev  na  sloven- 
skou skutečnost,  idealisování  postav,  pováh 
i  situací  a  ružový  optimism  do  budoucnosti 
—   nevylečitelný    neduh   umeleckého   zraku 

10  Í-A> 


„Suťhá    nitolesť".    ..Korefi  a    výhonlvy".  ..Kotlín"  a  j. 

Vajaiiského  —  zústavily  v  díle  patrné  vStopy. 
.^Letiace  tiene"  byly  jen  prípravou  k  veliké, 
umelecky  nejzralejší  práci  Vajanského,  ro- 
mánu ^Suchej  ratolesti^  (1884).  Vajanský- 
realista  odkrýva  tu  prímo  virtuosné  zasta- 
ralé zlo  rolničke  šlechty  a  panské  trídy, 
, suché  ratolesti'  na  slovenském  rodostromu; 
Vajanský-romantik  kreslí  v  ní  však  Slo- 
'  vensko  i  takové,  jakého  nebylo  ve  skuteč- 
nosti.  V  „Suchej  ratolesti*  vystupuje  zámožný 
zeman,  Stanislav  Rudopoľský,  duch  národné 
zanícený,  evropsky  vzdelaný,  spolecensky 
tŕíbený  Slovák  ;  vystupuje  v  ní  ideálni  ná- 
rodovec Tichý,  čestný  a  uvedomelý  statkár 
Vanovský  —  i)ohužel  však  odrodilec  Svatnaj 
z  téhož  románu  je  nejčastéji  slovenskou  sku- 
tecností  a  ne  preludy  uvedomelých  zemanú 
Rudopoľských,  Tichých  a  Vanovských  — 
práve  oni  jsou  témi  .letícími  stíny',  záhad- 
nými existeucemi  Slovenska.  A  jako  v  „Su- 
chej ratolesti",  Vajanskýzkresluje  slov^enskou 
skutecnost  i  v  ostatních  svých  pracích  o  týchž 
námétech,  jak  v  románech  ^Pastokveŕ  (1894), 
^Koreň  a  vi'jhonkii^  (1895 — 1896)  a  zvlášté 
v  ^Kotlíné'^  (1901).  tak  i  v  menších  novelisti- 
ckých  kresbách  svéžesti  pŕímo  turgenévské 
^Mier  diiše^,  ^Poďrosr,  „Dve  sestri/^  i  jinde 
—  vesmés  yuhlazených,  kabinetních  kouscích 
"sn^rpravéčského  umení,  aledokladechneskuteč- 
nostních:  jsou  to  obrazy  básnikova  umeleckého 
optimismu,  nikoli  slovenské  pravdy.  Stíny  ma- 
ďarisace,  jazykové,  a  ješté  osudnéjší  maďari- 
sace  mravní  plouží  se  pŕes  slovenský  pozem- 
ský ráj  zdlouha,  hrozivé,  po  staletí;  málo 
zmiiže  zbožná  básnikova  víra  v  ideály,  jež 
nemají    ozveny    ve   skutecném   živote.   Tato 


Vajaiiský  publicista. 


ťťstrojná  porucha  vjemových  schopností  básni- 
kových v  očích  mladší  generace  zastínila  vý- 
znam Vajanského-umélce,  zvlášté,  když  své 
zásady  literárni  ja'l  se  uplatňovat  na  širším  poli 
verejného  života :  nmélecky  se  tŕíbila  na  jeho 
pracích,  obsah  jejich  však  odmitla  a  tak  Va- 
janský  nakonee  piulil  ji  sám  proti  sobe  na 
dráhy  zdravého  kriticismu. 

Osobitým  (h-nhem  umelecké  prosy  Vajan- 
ského  jsou  jeho  duchaplné  cestopisné  črty 
a  studie,  štýlové  bezvadné,  tvorené  hlubokým 
intelektem,  leckde  však  známym  ideovým 
zaujetím  stranícky  zbarvené;  výbor  z  nich 
vyše!  v  X.  a  XI.  svazku  jeho  sebraných  dél. 
Umeleckou  prosu  Hurbanovu  obsáhlo  v  nich 
zatím  8  svazku ;  dosud  však  není  sebranými 
díly  vyčer})ána  ani  jeho  tvorba  básnická  ani 
prosaická  aniž  v  nich  je  zahrnut  zamyslený 
výbor  z  jeho  ohronnié  čtyricetileté  činnosti 
zpravodajské  a  novinái-ské. 

[Vajanský  publicista.)  Od  r.  1878,  kdy 
po  prvé  zasedl  za  redakčním  stolkem  v  ,Ná- 
rodných  Novinách",  až  do  leta  r.  1916,  kdy 
zlomené  pero  vypadlo  mu  z  ruky,  Vajanský 
vytvoril  úctyhodné  dílo  publicistické,  jež  svou 
všestrannosti  upojníná  na  publicistickou  čin- 
nost  otce  jeho  Josefa  Miloslava,  rozsahem  ji 
však  predčí.  Na  tisíce  článku  politických  a 
propagačních,  na  si  a  časových  polemík  a  tolik 
i  zpráv  a  kritik  literárních  chovají  z  té  doby 
,Národnie  Noviny',  ,Oroľ  i  , Slovenské  Po- 
hľady'; mezi  nimi  veci,  jež  neztrácejí  dô- 
kladné ceny,  syté  kreslíce  prostredí  své  doby 
a  jejich  čelných  účastníkú.  Vajanský  byl 
novinár    bystrý    a    vždy    jiohotove ;    umení 

10=:=  1 1: 


Vyznám  Vajanského. 


stručného  pohledu  nebyio  mu  tajemstvím. 
Tak  v  pbsáhlém  životopise  šlechetnélio  bi- 
skupa Štefana  Moyzesa  (1897)  podal  vebui 
cenné  príspevky  ke  kulturním  dejinám  slo- 
venského ohrození ;  tak  v  .,Literárnych  roz- 
pomienkach" (NN  XI)  zachytil  charakteristi- 
cké drobné  črty  a  rysy  k  povahopisu  štúrov- 
ských spisovatelia,  jež  by  jinak  byly  rýchle 
vymizely  z  lidské  paméti ;  zachoval  zápisnice 
všech  význačných  pravot  politických  (o  ru- 
žomberském  kriminálnim  procese  1906,  o  čer- 
novském  procese  1908),  v  nichž  sám  vét- 
šinou  byl  v  seznamu  obžalovaných  a  k  ža- 
lári odsouzených ;  atd.  —  vyčerpal  tento  roz- 
sáhlý  obor  verejného  púsobení  Hurbanova 
by  znamenalo  napsat  o  nem  knihu,  poučnou 
a   jisté   veskrze   puvodní   v   naši   literatúre. 

[Záver  o  Vajanském.]  Jaké  bndoucnosti 
Vajanskj'"  odkázal  své  horké  životní  dílo  — 
pochybné,  tenuié,  —  bezpečné,  svetlé?  Ve- 
ríme, že  sprav^ídlivé.  Byl  veliký  umelec  jako 
básnik  a  vétší  jako  beletrista;  budoucnost 
zváži  klad  a  hodnoty,  jež  dal  našemu  pí- 
senmictví,  odsune  cizí  pŕímésky  a  dílo  jeho 
bude  umelecky  nedotčeno.  Byl  veliký  bo- 
jovník; denné  sestupoval  v  hlučící  arénu  ži- 
vota a  zústal  čist  a  zemrel  v  evanjelické 
chudobe.  Mnoho  se  mýlil  a  mnoho  horkosti 
rozsel,  mnoho  trpkosti  také  sklidil.  I  v  boj  ich 
nejtvrdších  a  nejdrsnéjších  vyžaroval  ideálni 
ľásku  k  svojeti  a  Slovanstvu;  sám  osobne 
za  ni  nepoznal  mnoho  tepla  lásky.  A  nepadl : 
zemrel  takŕka  v  stoje,  uprostred  krvavých 
boju,  jež  kdysi  prorokoval  a  jichž  blahé  ovoce 
chutnal,    trebaže    se   nedočkal   jeho    uzrání. 

J48 


Význam  V'ajanského. 


Význam  svého  životního  boje  u  ciíla  rozlíšil 
ostatne  sám  nejjasnéji,  napsal-li  v  „Epilógu" 
k  druhému  vydaní  knihy  „Zpod  jarma"  (19()ô) : 
„Nie,  nezroní  ma  hhipca  škrek  a  vrava,  vy- 
soko nad  ním  tenie  orla  sláva;  on  strhať 
môže  so  m  ň  a  všedné  s  a  t  y,  m  ô  j  s  v  i  a- 
toený  háv  bude  rodu  svat  ý".  Literárni 
budoucnost  prijme  (lo<lovn  t^nto  odkaz 
mŕtveho  l^ásníka. 


14'i 


II 

HVIEZDOSLAV. 

[Životopis.]  Mikuláši  Országhovi,  vyiice- 
néiiiii  garhiarii,  potoinku  starého  rodu  ze- 
manského,  ode  dávna  nsedlého  ve  Vyšším 
Kubíiie  na  Orave,  vypnčela  2.  února  1849 
z  jeho  rodostromu  tretí  ratolest:  syn  Pavel. 
Mikuláš  Országh  byl  evanjelik  a  muž  vážny: 
zanechal  remesla  koželužského.  venoval  se 
biblickému  rolnictví  a  nade  vše  životu  ro- 
dinnénui.  jehož  hluboký  nn'r  a  štéstí  dýchají 
kouzlem  pohádkovým  z  poesie  Hviezdosla- 
vovy.  Malý  Paľko  Országh  je  pozdejší  veliký 
Hviezdoslav;  zde.  v  koutku  nebetycných 
'ľater  pod  dumným  Chočem  stála  kolébka 
prvého  klasika  slovenského  ^erše. 

Výchova  jeho  donui  dela  se  pod  obezŕelým 
vedením  obou  rodicu.  Nejvetší  vliv  na  díle 
mékké,  citlivé  povahy  méla  jeho  matka. 
Básnik  ji  vroucné  miloval,  uzavrel  pietni 
obraz  její  ve  švém  srdci,  zvéčniv  jej  ve  svém 
velikém  díle;  ona  vychovala  Slovensku 
Hviezdoslava,  nabádajíc  synka.  aby  od  ra- 
ného času  pracoval  o  téch  pokladech,  ..čf^ 
duše  zbožím  sú";  ona  mu  vštípila  do  duše 
čistou  náboženskost,  jež  je  prúvodcem  básní- 

150 


Hviezdoslav.  Živí»toi)i.-«. 

kovym  v  celéin  živote.  .,Mohli  pre  mŕia  filo- 
zoťi-materialisti,  pozdejsie  iiioiiisti,  co  chceli 
hovoriť,  mŕia  nikdy  iiezviklali  vo  viere  v  i)ra- 
príčinu  sveta",  sám  sebe  nejléj)e  poznáva. 
Mladý  Paľko  byl  postavy  útle.  nebyl  schopen 
byt  dédiceín  tvrdého  otcova  pluhn:  ,odrodil 
se'  mu,  jak  nn'steni  priponniiá.  aby  však 
naštéstí  vedl  daleko  hlubší  brázdy  na  du- 
ševním  lanu  svélio  národa.  .liž  jen  o  j)rázdni- 
nách  a  svátcích  nieškává  doma.  pešky  do- 
cházeje  k  rodičinn  s  maďarského  gymnasia 
v  Miškovci,  pozdéji  z  Kežmarku,  kde  matu- 
roval; a  jako  již  doma  se  pokoušel  o  slo- 
venské verše,  v  Miškovci  veršuje  macfarsky 
ve  stopách  Petôfiho,  v  Kežmarku  nemecky. 
Xa  právech  v  Prešove  zažehnaná  jest  šťastne 
krise  tápaní  národního,  Pavel  Országh  dal 
se  bezpečnou  cestou  k  slovenskénui  Hviezdo- 
slavovi. Jako  kandidát  práv  vstupuje  do 
prakse,  r.  1876  jest  již  okresním  soudcem 
v  Dolním  Kubíne  na  rodné  Orave,  z  néhož 
si  volí  družku  životní  pouti,  odtnd  po  trech 
letech  na  celá  dve  desetiletí  se  usazuje  jako 
advokát  v  oravském  Námestove,  žije  uprostred 
práce  a  nu'ru ;  ale  r.  1899  vrací  se  do  tichého 
Dolního  Kubína,  ai\v  se  cele  zasvétil  shiž- 
báin  národu  a  ])oesii.  Zde  pŕečkává  v  pil- 
ných prípravách  svetovou  válku:  odtnd,  ješte 
\"  dobách  nebezpečí,  spéchá  neohrožené  s  ra- 
dostným poselstvím  k  bratŕím  do  Cech 
o  velikých  divadelních  slavnostech  r.  1918: 
zde  se  záhy  potom  dožíva  svého  spasení 
simeonského  a  celý  národ  od  Šumavy  a 
Krkonoš  až  po  vrchy  užhorodské  zahrnnje 
ho  poctami  a  láskou  v  jeho  velebném.  své- 
žím  a  pracovitém  kmetství. 


Jhiásuickv  chaľakter  Hviezdoslavňv. 


[Básnický     charakter     Hviezdoslavúv.] 

Záhy  v  mladí  skládaly  se  již  ony  prvky, 
které  pozdeji  určiijí  trvalé  básnický  cha- 
rakter Hviezdoslavúv;  básnik  sám  snesl 
innožství  látky  k  výkladu  jeho  v  četných 
pohledech  do  svého  utešeného  détství  i  dal- 
ších  osudu  životních.  Vime  z  poesie  Hviezdo- 
slavovy,  že  otec  jeho  byl  horlivý  ctenár 
bible,  z  níž  v  podvečerech  rád  pŕedčítával 
celé  rodine:  obrazy,  postavy  a  podobenství 
z  Píšem  vtiskly  se  čerstvými,  iiesmazatel- 
nými  dojmy  v  duši  básnikovu  již  v  raném 
détství.  Matka  jeho  často  pfíjenuiým  hlasem 
zpívala  z  Tranosciusa  nábožné  i)ísné  a  malý 
Paľko  tehdy  nejednu  z  nich  bezdéčné  para- 
frasoval.  Tak  v  nem  sílela  hluboká  a  čistá 
víra  náboženská,  bez  níž  by  se  Hviezdoslav 
nebyl  stal  slovenským  básníkem.  Otec  jeho 
byl  rodem  zeman,  selský  šlechtic,  ale  po 
rodové  zemanské  pýše  nebylo  stopy  v  jeho 
chovaní;  cítil  úprimné  demokraticky,  žil  a 
pracoval  s  lidem,  slechtictví  ducha  máje  za 
vyšší  statky  než  staré  dedené  privileje  a 
zemanské  znaky  nad  kostelníirii  lavicemi. 
Po  jeho  príklade  učil  se  záhy  vnímavý  hošík 
pozoroval  duševní  stránky  života  lidu,  zá- 
chvevy jeho  -citlivé  a  čisté,  až  k  cudnosti 
plaché  duše ;  pohledy  do  ní  nejkrásnéjší  pri- 
nesla  „Hájnikova  žena'",  naše  zázračná  ven- 
kovská  „Miréio".  Básnik  poznal  dokonale 
život  lidu  a  proiuítl  jej  umením  neprekona- 
ným v  oblast  básnické  pravdj-:  jeho  realism 
je  báseň  i  pravda,  a  spíše  báseň  pravdu 
podmiňující.  Básnické  tvorení  Hviezdoslavovo 
predstavuje  dílo  milostivé,  plnost  lásky,  mou- 
■lirosti,  humanismu,  spravedlnosti.  činu  ;  v  své 

J.Hž 


Hviezdoslavovy  zaí*átkv  a  vlivy. 

slovenskosti,  slovaiiskosti,  lidovosti  je  stejne 
pravdivé  jako  v  své  výsostné  uméleckosti  — 
tvorí  je  básnický  realism  v  ideálním  smysle. 

[Začátky  literárni.)  Byly  ronianiické;  ale 
soucasné  již  se  prodíral  v  nich  realism,  jejž 
básnik  sám  pokladá  za  vlastní  svúj  živel, 
Lidový  smer  silné  jej  chytil  hned  v  Muse 
Petofiho.  Aranyové  a  j. ;  oblíbenými  predmety 
jeho  studií  byli  zvlášť  romantici  Jókai, 
Dumas.  pozdeji  realisti  Balzac,  Flaubert, 
nejvíce  i)ak  spisovatelé  anglictí  a  ruští. 
Z  básníkii  svetových  nejlépe  mu  hoveli : 
Mickiewicz,  Stowacki,  Puškin.  Lermontov; 
Burns,  Tennyson,  Bryant.  Lonsjfellow,  nikoli 
však  Byron;  Tégner,  Bjornson  (ale  k  Ibse- 
novi  básnik  má  necinif) ;  z  našich  starých 
Kollár.  Celakovský,  Mácha.  Sládkovic,  z  no- 
véjších  Xeruda,  Čech,  pozdeji  Vrchlický  a 
Zeyer;  z  nemeckých  zprvu  Schiller,  po- 
zdeji Goethe;  z  výchoilních  Firdúzi.  Kalidas: 
ale  nad  všechny  a  nadevše  Shakespeare, 
jehož  díla  si  básnik  zaopatril  již  v  gymna- 
sijní  kvarte.  Tak  zpravuje  sám  Hviezdoslav 
o  domácich  i  cizích  literárních  zdrojích  svého 
básnického  vzdelaní. 

V  almanachu  i^ežmarském  z  r.  1867  otiskl 
študent  Országh  PáF  své  básnické  prvotiny 
—  maďarsky:  soucasné  však  zaznívá  tu  a 
tam  v  casopisech  vlastenecká  struna  jeho 
čistým  slovenským  zvukem ;  konečné  r.  1868 
vydáva  v  Skalici  pod  jménem  .1  osefa  Zbran- 
ského  své  ,, Básnické  /j/viesenki/'\  jež 
(SOU  vítézným  znamením,  že  básnik  už  za- 
kotvil trvalé  v  piidé  domáci.  Mladistvý,  sotva 
ivacetiletý  .pán    jurisľ    vímIIh    svého  studia 


l'^pika  Hviezdoslavova. 


pilné  veršoval ;  r.  1871  vydáva,  opét  v  Skalici, 
spolčené  s  Kolomaneni  Banšelleín  almanach 
,Napred',  jehož  dobrou  polovici  sám  vyplnil 
novými  verši.  Telidy  byl  však  nádejný  bá- 
sník-debutant  také  již  autor. nn  dramatickvm. 
Paulinyho  ,Sokoľ  '  Vil  prinesl  r.  1868  Vi 
neho  krátkou  veršovanou  scénu  ..Vzhlecla- 
nie".  jež  má  pekný  dialóg  i  oduševnenou  ten- 
denci  národní;  v  následujícím  ročníku  , Sokola' 
r.  1869  básnik  uverejnil  tragédii  „Pomsta", 
v  níž  duch  jeho  rozepjal  krídla  za  nikýní 
menším  než  za  Sofoklem  a  Shakespearem"; 
a  v  ,Napredu'  r,  1871  prichází  s  novou  prací, 
činohrou  „Otcim"^,  svojsky  již  provedenou: 
byly  to  sic  až  po  mlhavé  ,.Oblaki/''  (1879) 
všechno  jen  pocátky  a  prípravy  velmi  na- 
daného a  vysoko  mírícího  básnika,  ale  zá- 
roveň sliby  talentu  tak  nevšedního,  •jak\'^  se 
v  slovenské  slovesnosti  nevyskytl  od  za-- 
cátkii  Sládkovičových.  Hviezdoslav  —  sym- 
bolickým jménem  tím  básnik  se  jal  trvalé 
podpisoval  své  práce  až  v  , Slovenských  Po- 
hľadoch' —  ovšem  brzy  predstihl  i  Slád- 
kovice. 

[Epika.]  Z  hrdého  pásma  básnických  ciel 
Hviezdoslavových  vysoko  nad  prúmér  ostat- 
ních  prací  se  tVcí  vrcholkv  tri  velikých  epik 
jeho:  „Hájnikovej  ženy""  (1886),  .,Eža  Vlko- 
iinského"  (1890)  a  „Gábora  Vlkolinského" 
(1897).  .    ^ 

„Hájnikona  zena^  jest  prevzácný  po- 
klad naši  puvodní  poesie;  v  básnictví  n;i 
Slovensku  znamená  ciii  zcela  mimorádný. 
Je  to  prvý  moderní  lidový  epos  slovenský. 
úchvatné   zobrazující    nezbásnénou   krásu  v, 

154 


^Hájnikova  žena". 

čistotu  slovenské  lidové  duše,  tragiku  jejílio 
bolestného  údelu,  ale  i  její  vítéznou  mravní 
silu.  Dt-j  básne  je  prostý.  Žena  hájnika  Čajky, 
šumná  Hana,  zabije  v  obrane  manželské  cti 
urozeného  záletnika;  za  i)achatele  činu  se 
však  sondu  pi-ihlásí  dobľovolne  její  muž. 
Neoilvratná  jinak  katastrofa  v  osudném 
okamžiku  jest  odklizena  zpusobem  pi-iroze- 
ným  :  pred  soudci  se  zjeví  náhle  silená  Hanka, 
dozná  s  von  viiui,  a  muž  jest  osvobozen.  Ale 
tu,  kde  básnik  mene  humanistický  by  se 
snad  spokojil  tímto  smírným  rozuzlením. 
Hviezdoslav^ještč  velmi  chai-akteristicky  dej 
dokresluje:  Čajka  náhodou  zacin-ání  panstvo, 
na  jehož  členu  se  Hana  zabitím  ])ľOvinila. 
v  osudném  okamžení,  dostane  se  ma  v  od- 
menu hájovny  zpét  a  vzkiMŠené  štéstí  obou 
manželĽi  slaví  v  chudé  lesní  chyši  svatky 
milostných  letnic.  Udalostí  je  v  skladbe  trociia 
—  pro  ne  vid)ec  psána  nebyla:  stavba  její 
jest  epický  nikoli  bezvadná;  ale  jakých  vy- 
i)raných  duševních  hodii  účasten  je  vní- 
mavý čtenáľ!  Nad  srázy  bouŕlivýcli  vášní 
i  ticiiými  výškami  pohody  vede  ho  básnik 
'hýi'ící  slovenskou  prírodou  primo  k  duši 
dol)ľéh()  a  statečného  slovenského  lidu,  dáva 
mu  nahlédnout  vjvi-jšťáiné  jasnou  studánku 
jeho  poesié  (prekrásne  jsou  tu  písné  mali- 
nái-ek),  z  úst  jeho  slyší  chvály  života,  skrom- 
nosti, mravnosti  a  duševního  míru.  Problém 
dvou  propastí.  který  pustošil  nitro  Ah'ti  Ka- 
ramazova.  problém  neresti  a  dobra,  vyrov- 
nán  moudľým  humanismem  Hviezdoslavovým 
v  celek  jedinečné  krásy.  V  „Hájnikovej  žene'" 
konečne  byla  umelecky  objevena  sama  slo- 
venská praskutečnost.  Ne  vysnení  a  zideali- 


K/.o  yikoliuskv". 


ŕovaiií  zemaiié,  nýbrž  drobní,  v  tisícich  ne- 
známi, ale  skuteční  Cajkové  a  jejich  mravné 
Hany  jsou  nadéjí  slovenského  lidu;  ne  skvelé 
ovzckiší  panských  salonú,  nýbrž  tichý  a 
plodný  domáci  krb  je  kotvou  slovenského 
života.  Básnika  tohoto  slovenského  realismu 
radostné  pozdravila  nová  mládež,  jež  svým 
úkolem  si  vytkla  obrodu  slovenských  vecí. 
Básnický  realism  Hviezdoslavuv  odkryl  na 
rozhraní  let  devadesátých  touž  pevninu,  k  níž 
jiným  smérem  dospel  i  Vajanský:  svet  slo- 
venské oentry,  drobné  zemanské  šlechty.  Ani 
obsáhlá  rodová  kronika  ,^Eio  Vlkolinskij''^ 
není  prostá  v  své  epické  skladbe  ústrojných 
kazu;  ty  však  vyváži  daleko  skvelé  Její 
stránky  básnické  i  mravoličné.  Zemanský 
široký  plein-air,  folklór,  patriarchálni  zvyky 
vymírajících  zemanských  rodu,  tŕídní  zvlášt- 
nosti kastovnických  Uher,  sytá  a  pevná  cha- 
rakteristika typii  byly  vlastním  podnétem, 
aby  básnik  podlé  autopsie  a  rodinných  tradic 
osnoval  historický  obraz,  dejové  opét  stŕízli vý, 
zkrášlený  však  pelem  básnického  líčení.  Dé- 
dici  zemanského  dvora  Vlkolinských,  Ežovi,. 
zalíbí  se  v  selské  nezemanské  krásce ;  matka- 
vdova  ho  proto  vydédí,  a  strýc  Eliáš,  s  nímž 
rodina  žila  dosud  v  sváru,  poskytne  mu 
prístreší;  stroji  se  okázalá  svatba.  Jež  na 
leta  zatvrdí  srdce  Ežovy  matky,  ale  ne  trvalé ; 
náhodné  setkání  s  nevinným  vnoučetem  jejím 
je  bezdéčným  mostem  k  materskému  srdci, 
k  lásce  usim'ŕené  a  novémíi  štéstí.  Jas  za- 
plaví nakonec,  jako  v  „Hájnikovej  žene",  do- 
ľiiácí  slovenský  krb ;  ŕešení,  jež  tryská  pŕímo 
z  jadra  moudrosti  Hviezdoslavovy,  rozséva- 
jirí   i   v   traíjických,   zdanlivé   neprekonatel- 

15^ 


„(iíibor  Vlkoliusky*'.  Menší  ej>ika. 

iiých  koiifliktech  bytostných  lidských  citu 
paprsky  mravní  očisty.  Po  letech  Hviezdoslav 
pripojil  k  této  kľonice  Vlkolína  druhý,  vol- 
nejší díl,  „Gáboľä  Vlkolinského"  \  opét  ini- 
strná  malba  prostredí,  kdy  do  starosvetske 
tvrze  Vlkolína  vniká  prudkým  nárazem  duch 
nové  doby.  s  hesly  svobody  a  konstituce, 
rušící  stará  zemanská  privilégia,  vztycující 
program  Košutiiv,  vyvolávající  zmatek  mezi 
,pány  bratry'  a  prináíející  vítézství  my- 
šlence  demokratismu.  Celý  slovenský  mikro- 
kosmos,  páni  i  lid,  stará  zhasínající  zemanská 
idyla  i  mladý  jarní  ruch  pobŕeznový  zobra- 
zen  v  díle  klasicky.  Rozdíl  mezi  zemanskýin 
genrem  Vajanského  a  Hviezdoslavovým  bije 
do  očí:  tam  báseh,  ale  ne  obrazy  skuteč- 
nostní,  zde  báseŕi  i  skutečnost  v  dokonalé 
jednote  idey  a  stylu. 

To  jsou  skutečné  vrcholy  slovesného 
umení,  dostupné  pouze  rídkým  vyvolencúm. 
Ale  i  na  ostatních,  drobných  a  nejdrobnej- 
ších  epických  latkách  Hviezdoslavových 
jiskŕí  se  zlatý  poprašek  básnického  pelu  a 
smavého  rozmaru.  ,,fíľifoľa  a  Čutora"'  (1888) 
líčí  s  humorem  prímo.  gogolovským,^  kterak 
se  povadil  kmotr  Bútora  s  kmotrem  Čutorou 
o  kousek  odorané  meze  a  kterak  je  sobáš 
jejičhdétí  zas  udobril;  ^Na  obnôcke'^  (1889), 
kreslí  púvabné  bezstarostné  slovenské  niládí 
pí'i  noční  pastve;  ^Poliidienok''  a  „F  zatoiŕ 
(1890)  jsou  slovenská  bukolika  i  georgica 
pospolu,  jako  hynuiický  „Roľník""  oslavy 
svrchovaného  rolníckeho  stavu;  podobné 
y,Prvý  záprah"',  „Večera""  a  jiné  obrázky 
menší:  každá  tato  drobnost  jest  sama  o  sobé 
kouskem  mistrovskvin.  dokladem   vzácneho 


157 


Hásué  biblické. 

nadaní  a  obsáhlé  tvorivé  síl^^  jež  neumdlévá 
v  žádnéni  druhu  slovesném. 

Zcela  zvláštním  a  naprosto  sv^ojským  okre- 
šem epiky  Hviezdoslavovy  jsou  jeho  básne 
biblické.  Zadný  náš  básnik  nevážil  z  bible 
látky  takovýni  kladným  zpňsobem,  jako  ná- 
boženský Hviezdoslav ;  žádný  také  nedovede 
biblické  postavy  tak  jasné  si  vybavovať,  tak 
oživovat  a  zprítomňovat,  jako  tento  v^eliký  a 
horlivý  slovenský  čtenáŕ  a  ctitel  bratrské 
bible.  Biblické  básne  Hviezdoslavovy  vzni- 
kaly  záhy,  v  raném  období  tvorení  básni- 
kova :  dojmy  z  otcovského  domu,  vzpomínky 
na  ony  tiché  podvečer\^  kdy  otec  ze  Zákona 
pŕedčítával  celé  rodine,  v  duši  jeho  byly 
dosud  čerstvé.  A  básnik  spatŕoval  obrazy 
a  podoby  biblické  kdekoli  v  slovenské  sku- 
tečnosti:  postavy  a  obrazy  biblické  jsou  mu 
pouhými  symboly  slovenského  lidu,  jeho 
ctností  a  nádejí.  Jako  ^Acjaŕ  (1882),  za- 
puzená  slúžka  Abrahámova,  bloudí  s  vonnou 
ratolestí  svou,  Ismaelkem,  vyhaslou  pouští, 
v  níž  sluneční  žeh  vysušil  všechny  prameny 
života,  tak  téká  dalekou  pouští  a  padá  pod 
kŕížem  svým  i  slovenský  lid,  o  néjž  se  stra- 
chuje jeho  bdelá  chiiva,  básnik,  reptá,  ale 
nezoufá  —  Agar  i  se  synkem  pro  víru 
svou  jsou  zachránení.  Dramatická  ^Rácheŕ 
(1891)  je  tklivý  obraz  slovenské  ženj'-matky, 
apotheosa  jejího  matei'ství.  Vidina  ^Kaina'"' 
(1892),  již  stvoril  si  slovenský  básnik,  jest 
čisté  slovanská ,  není  to  rozpolcený,  osudem 
štvaný  a  podlehlý  Kain  Byroniiv,  ani  gigan- 
tický stín-mstitel  francouzského  parnasisty 
Leconta  de  Lisle,  ani  chmúrny  nadliský  prí- 
zrak Baudelairuv:  zde  trpí  Kain  lidský,  bo- 

15H 


l>yiik;i   Hviezdoslavovu.  .. Leloľosty". 

lestný  a  iieiisinírený  syn  človeka,  ktérý 
pozbyl  práva  slouti  syneín  božím,  'ľolstojovské 
^Vianoce''  (1897)  a  puvabiiá  freska  ^Sen 
Šalíiniúnon'^  (1900)  uzavírají  u  Hviezdo- 
slava okruh  epických  látek  podlé  tekstú  sta- 
rozákonních:  ale  k  jejich  lákavým  zdrojúm 
ješte  diouho  byl  neodolatelne  piizen  Hviez- 
doslav-Iyrik  i  Hviezdoslav-dramatik. 

(Epické  básne  Hviezdoslavovy  obsahnjí  I. 
a  111.  svazek  ,Sobraných  spisov'  jeho.  Jež  r. 
1892  začaly  vycházet  v  T.  S.  Martine,  nyní 
vesinés  již  v  druhém  vydaní.) 

[Lyrika.l  Ve  své  výpravné  poesii  Hviez- 
doslav-lyrik  všude  má  vrch  nad  epikem.  Ani 
v  ,,Hájnikovej  žejie"  ani  v  kronice  „Vlko- 
linských'*  dejový  živel  nebyl  mu  konečným 
účeleni,  nýbrž  jen  nutnou  a  nejnntnejší  sta- 
vei)ní  kostrou,  již  ovesil  téžkým,  bohatým 
tkanivem  okrás  lyrických.  Ve  své  lyrice,  ne- 
vázán  epickou  prítéží,  je  klasikem. 

Druhý,  lyrický  svazek  jeho  sebraných  spisu 
je  pravou  klenotnici  básnických  obrazu,  my- 
slenek  a  tvarú.  V  oddíle  prvém  se  hlási  hlu- 
boký  žalmista  bolesií  národních,  než  i  hynniik 
výsostného  vzletu,  plný  vroucí  evanjelické 
víry  a  národních  nádejí  -  stopy  Písma  jsoii 
tu  ješte  príliš  patrný.  Ale  již  v  dalších  ^So- 
netech'^  básin'k  se  odjjoutává  od  jeho  vlivú 
a  tvorí  vlastní,  osobnostní -poesii  tak  iídké 
krásy,  že  nemá  sobé  rovné  v  domáci  bá- 
snické produkci.  Tri  knihv  „Ĺetorostľŕ 
(I.  1880—1886,  U.  1887,  111.  1893— 189."^)  jsou 
vrcholení  naši  osobní  lyriky  novodobé, 
básnik  jejich  pí-edstavuje  se  jimi  jako  po- 
slední náš  klasik  formy.  Fodle  obsahu  je  to 


-     „Letorosty''. 

básníkuv  lyrický  deník ;  zapisuje  ven  veršem 
udalosti  i  pŕeletné  dojmy  svých  dnu,  zachy- 
cuje veň  tékavé  my  sienky,  •  jež  včelkami 
obletují  jeho  „obraznosti  stromy'',  Bolest 
národní  vlní  jeho  duši,  pudí  ji  k  zoufalosti. 
ale  tyto  chmury  jeho  v  zápétí  vyzlacuje 
básnikova  víra  v  príchod  spásy.  Bolest 
osobní  bičuje  jeho  duši;  smrt  matčina  v  „čer- 
ném  roku"  1887  málem  zmrtviľa  srdce  bá- 
snikovo, ale  tu  milostnou  chiYvou  stala  se 
mu  milovaná  žena,  jež  tiší  jeho  žaly  a  })ro 
niž  v  práci  necíti  své  veliké  rany.  Svuj  filo- 
sofický  vztah  k  dennímu  životu  osvétluje 
v  bohaté  radé  drobných  forem  básnických, 
stej  ne  své  názory  na  poesii  a  vlastní  tvo- 
rení. —  „Letorosty"  jsou  cenným  pramenem 
k  dílu  i  životu  básnikovu.  V  den  svých  na- 
ľozenin  dumá  v  klidném  odevzdání  do  rukou 
osudu  o  behu  svého  tichého  života;  pozdra- 
vuje Vajanského  pri  jeho  návrate  z  vézení 
segedínského ;  putuje  áb  slovenské  Mekky. 
Mošovcú,  v  den  stých  narozenin  Kollárových; 
atd.  —  básnik  zde  skutečné  volné  kronikári. 
Jaké  však  kroesovské  bohatství  uloženo  jest 
v  téchto  básnikových  letopisech !  Zlatá  prška 
zvuku,  jasné  zvonení  rýmu,  čarovná  hudba  vše- 
možných rytmu,  shluky  a  strídy  nejpestiej- 
ších  forem,  sonety,  šestiny,  ritornely,  stance, 
gazely,  nony,  madrigaly  —  všechno,  co 
v  klenotnici  Umení  utajeno  jen  pro  nečetné 
posvécence,  zlato,  hedváb  i  kment  kmitá  se 
jasnými  útky  v  knihách  „Letorostú''.  Mistrov- 
skou  formou  a  filosofickou  ideou  jsou  tyto 
statečné  verše  Hviezdoslavovy  doma  vítézi; 
Ize  pri  nich  myslit  pouze  na  formálni  vy- 
spélost  Jaroslava  Vrchlického,  v  jehož  škole 

160 


„Stesky".  „Dozvuky".  „Krvavé  so uety " . 

pilný  Hviezdoslav  učil  se  technice  moderního 
verše  i  formy.  Není  mu  k  necti  ta  žákovská 
závislost:  v  „Letorostech''  pri  všem,  čisté 
jen  formálním  vlivu  Vrchlického,  Hviezdoslav 
je  pŕece  ideové  tak  piivodní  a  výlučné  slo- 
venský, že  otázka  vlivú  a  prameňu  má  u  nich 
význam  pouze  literárni,  podŕízený. 

Po  „Letorostech",  posledníni  cyklu,  uza- 
vŕeném  r.  1895,  básnik  se  pro  veŕejnost  od- 
mlčel.  Teprve  od  r.  1908  se  objevují  v  ,Slo- 
venských  Pohradoch'  nové,  plaché  verše, 
„Stesky""  a  y^Dozviikij^  nadepsané,  vížící  se 
úzce  k  „Letorostúm",  jež  pŕes  svúj  horký 
smutek  a  neveselou  šeď  nesvedčí  o  básni- 
kove únave. 

Jaký  žár  tvúrčí  plní  hruď  básníka-kmeta, 
prozrazují  nejlépe  jeho  „Krvavé  sonety""^ 
dvaatŕicet  prísnych  znélek,  zrozených  z  bídy 
a  krve,  ortelú  nad  hŕíšným,  lži  sloužícím 
lidstvem,  jež  prudce  vytryskly  z  hlubin  jeho 
duše  hneď  v  prvých  dvou  mésících  svetové 
války.  Když  byía  zneuctená  humanita,  musil 
promluvit  ochťánce  její;  když  mélo  Slovan- 
stvo být  ušlapáno,'  musil  se  ozvat  v  ném 
Slovan:  oba  učinili  tak,  že  „Krvavé  sonety" 
búdou  navždy  dokumentem  a  chloubou  smý- 
šlení  a  cítení  slovanského  v  dobách  všelidské 
hanby. 

V  ročnících  ,Slovenských  Pohladov'  i  jinde 
rozptýlené  zakopán  jest  dosud  nejeden  drahý 
kámen,  jenž  pred  časem  vyšel  z  ruky  bru- 
siče  Hviezdoslava  v  svítivém  lesku;  sbírání 
všech,  i  nejmenších,  je  povinností  budou- 
cnosti. 


11  Í67 


Dráma.  „Herodes  a  Herodias". 


[Dráma.]  Začátky  literárni  slibovaly  od 
Hviezdoslava  hojnou  úrodu  dramatickou; 
„Vzhledanie'\  „Pomsta'\  „Otčim'' i  ^Oblaky'" 
zústaly  však  Jako  rané  pokusy  bez  ná- 
sledovníkú.  Problém  dramatu  pŕesto  dlouho 
zamestnával  ducha  Hviezdoslavova,  jak  je 
vidét  i  z  dramatické  formy  jeho  básní  bibli- 
ckých; a  práve  biblické  dráma  lákalo  jej  ume- 
lecky. O  svých  šedesátinách  r.  1909  Hviezdo- 
slav konečné  radostné  prekvapil  veŕejnost 
literárni  svou  dramatickou  básní  „Herodes 
a  Herodias^  (ve  IV.  díle  Sobraných  spisov). 
Není  to  čisté  dráma  jevištní,  spíše  báseň 
tragická,  jejíž  filosofické  osnove  nejlépe 
hovela  forma  dramatu.  Pod  záminkou  biblické 
látky  jde  v  ní  o  zásadní  problémy  mravní, 
nikoli  o  historický  príbeh  o  Herodesu  vilném 
a  ukrutném  a  svúdné  smilnici  Salome,  nýbrž 
pŕedevším  o  filosofické  ŕešení  pomeru  hríchu 
a  viny,  pýchy  a  pokory,  dobra  a  zla  — 
Hviezdoslav  ze  Starého  zákona  zvolil  si 
k  tomu  pozadí  doby,  kdy  svet  starý  již  již 
se  rozpadá  v  trosky,  podemílán  výbojným 
duchem  nového  učení  z  Galiley.  Dílo  má 
pečeť  klasičnosti ;  je  v  nem  hluboká  analytická 
idea,  závratná  hloubka  ducha,  svetlé  stopy 
Shakespearovy  v  psychologice  i  stavbe,  ú- 
chvatná  poesie:  báseň  dramatická,  jediná 
dosud  veliká  pýcha  mladého  dramatického 
umení  na  Slovensku, 

[Hviezdoslav  pŕekladatel.]  Preklady  vy- 
nikajících  dél  svetové  literatúry  do  sloven- 
ského nárečí  nejsou  zjevem  pravidelným,  jen 
občasným;  mají  význam  jinde  než  v  pre- 
ložené 1  á  t  c  e,  zejména  jsou-li  z  pera  básnika, 

162 


Hviezdoslav  prekladatel. 


jakyni  je  Hviezdoslav.  Jungmanniiv  preklad 
Miltona  má  veliký  význam  práve  jako 
preklad,  ne  jako  zbásnéná  histórie  o  ztra- 
ceném  raji  a  pod. ;  Jungmann  zde  zméŕil  na 
svétovém  díle  literárním  silu  a  schopnosti 
českého  jazyka.  Podobný  smysl  mají  Hviez- 
doslavovy  preklady  slovenské  vedie  českých 
prekladu  týchž  dél:  chtéjí  rozvíti  bohaté 
schopilosti  slovenštiny,  čili,  jak  Hviezdoslav 
sám  se  vyslovil  po  preložení  „Hamleta**, 
ukázat,  že  slovenské  roucho  se  hodí  i  pro 
královského  prince. 

„Zvlášte  prekladom  Vrchlického  mám  ďa- 
kovať, že  som  sa  bližšie  oboznámil  s  lite- 
ratúrou francúzskou,  italskou  etc.  A  vtedy 
napadla  ma  i  chuť  prekladať  do  slovenčiny''. 
Tak  básnik  sám  o  sobé.  Hviezdoslav  prekladá 
z  rady  svetových  mistru,  jako  Vrchlický: 
Shakespeara  („Hamleta"  1903,  „Sen  noci  svä- 
tojánskej" 1905);  Goetha  (balady  a  lyriku, 
prológ  „Fausta""  1910)  a  Schilleľa  („Pieseň 
o  zvone") ;  Petôfiho,  Aranya,  Madáche  (,,Tra- 
gédia  človeka"  1906) ;  a  jako  srdce  Vrchlického 
tíhlo  k  západu,  Hugovi,  Shelleyovi  a  j.,  Hvie- 
zdoslav má  miláčky  své  na  slovenském  vý- 
chode: Pí/s7eí/2a  („Bgris  Godunov"  1909,  ,.Kav- 
kazský  zajatec"  1912)  a  Lennontova  („Pieseň 
o  čaru  Ivanovi"  1902,  „Démon'*  1909),  Mickie- 
ít)íc'2:e^(„Krymské  sonety"  1901)  a  Slowackého 
(„Vo  Švajčiarsku"  1912)  a  jiné.  1  v  pŕekladech 
Hviezdoslavových  je  podlé  spáru  poznať  Iva 
básnického  výrazu  a  obraznosti. 

[Význam  Hviezdoslavúv.]  Hviezdoslav 
prvý  ze  slovenských  básníku  od  svého  do- 
mácího  učitele  Sládkoviče,  krátkou  zastávkou 

11*  im 


Význam  Hviezdoslavuv. 


u  Českých  básníkú  Čecha,  Vrchhckého  a  ho- 
stem  v  cizine  spel  k  skutečné  svetovosti.  Po 
delším  putovaní  ve  znamení  romantismu 
ustáhl  se  na  pude  domáci  jako  básnik-realista^ 
který  týmž  právem  by  molil  být  vŕadén  také 
mezi  básniky-idealisty,  kdyby  práve  Slovákúm 
„nepostačovalo  milovanie  skutočnostia  pravdy 
už  k  tomu,  aby  sme  ho  pomenovali  realistou"^ 
(P.  Bujnák).  Hviezdoslavuv  vealism,  duchové 
na  dosah  blízky,  tvarové  vzdálený  jmeilovec 
smeru  Dostojevského,  spájen  je  koŕennou 
láskou  k  nejsrostitéjší  realite,  domovine  bás- 
nikove, v  celek  tak  puvodní  a  jedinečný,, 
umelecky  jinam  nepŕeložitelný,  že  nemá  ob- 
doby v  naši  ani  v  ostatních  slovanských 
literatúrach.  Poesie  Hviezdoslavova,  nadý- 
chaná kmeňovou  moudrostí,  stala  se  mladší 
generaci  buditelkou  a  kŕisitelkou  slovanského 
povedomí,  pramenem  ideálního  vznétu;  slo- 
venské Moderné  stala  se  východištém  este- 
tickým a  počátkem  básnického  ohrození.  Pri- 
zŕídlech  jeho  poesie  mladí  básnici  slovenští 
napájeli  své  žíznivé  duše;  dílo  jeho  budilo 
-V  nich  detinskou  lásku,  úctu  i  vdéčnost.  Jako 
český  génius  Jana  Nerudy,  jako  svetový 
rozlet  ducha  Vychlického,  tak  i  tichý  slo- 
venský génius  Hviezdoslavuv  zapsal  se  trva- 
lým rysem  v  dejiny  naši  poesie;  i  jeho  vý- 
znamným podílem  spela  literatúra  naše  cestou 
k  velikosti.  Dílo  jeho,  živé  i  živné,  nepozbude 
životnosti ;  neboť  to,  co  tvorí  obsah  jeho  — 
krása,  pravda,  ideál  —  mimo  horký  van  mód 
literárních  má  smysl  večný. 


lU 


m 
kukučín. 

[životopis.]  Slovenský  Gogol,  MARTIN 
kukučín  je  krajan  Hviezdoslaviiv ;  narodil 
se  r.  1860  v  oravské  dedine  Jaseňové  u 
Dolního  Kubína  a  v  občanském  živote  se 
jmenuje  Matej  Bencúr.  Študoval  /prvú 
slovensky  v  Klášteŕe  pod  Zniovem,  po  pét 
let  potom  byl  učitelem  ve  svéni  rodišti, 
r.  1885  složil  zkoušku  zralosti  na  šoproňském 
maďarském  gymnasiu  a  téhož  leta  odešel 
do  Prahy  na  medicínska  studia,  jež  ukončil 
r.  1893  doktorátem  lékaŕství.  Odtud  se  začína 
pestrý,  nezakotvený  život  Kukučinu  v.  Pri- 
jíma místo  lékare  v  Selci  na  jaderském 
ostrove  Brači,  cestuje  po  kraji  dalmatském, 
bosenském,  hercegovském,  delší  cestu  koná 
po  Cerné  Hore,  študuje  všude  lid  a  jeho 
obyčeje,  píše  znamenité  kresby  z  jeho  života, 
ožení  se  zde  se  sestrou  Hrvatkou  a  r.  1907 
odjíždí  náhle  do  jižní  Ameriky,  Buenos  Airy 
vystŕídává  za  chilské  Santiago,  opouští  však 
i  Santiago,  aby  se  usadil  v  malých  Punta 
Arenas,  v  nejjižnéjším  cípe  Ameriky,  v  tésném 
sousedství  ,Ohnivé  zeme',  kde  se  prozatím 
končí  jeho  životní  Odyssea. 

165 


Kukučiuovy  prvotiny. 


[Prvé  pokusy,]  Kukučinovy  začátky  lite- 
rárni vyrústají  z  české  pudy  clo  slovenského 
prostredí.  V  letech  1885 — 1892  počíta  ho  praž- 
ský „Detvan"  za  svého  úda;  ]iž  predtím  však 
byl  po  prvé  literárne  vystoupil  zdaŕilými 
pokusy  o  dedinskou  povídku  v  ,Národných 
Novinách'  a  , Slovenských  Pohľadoch' ;  v  Sal- 
vové kalendári  pro  r.  1884  uverejnil  prvou 
zralou  práci  svého  genru  ^Rysavú  jalovicu^ , 
V  českém  prostredí  rýchle  uzrává  Jeho  ume- 
lecký talent.  V  Praze  vzniká  Jeho  klasická 
povídka  ^Neprebudený'^  Již  s  kratší  črtou 
^O  Michale''  vydáva  společné  s  prosaickým 
pokusem  Antona  Bielka  („Za  cudzé  viny") 
v  ^Slovenských  besiedkach"  (1886);  zde  píše 
své  vzpomínky  na  českou  výstavu  Jubilejní 
^Slepá  kura  a  zrno"  (1891),  ,,Zäpiski/  zo 
smutného  domu''  (1892),  osnované  na  sku- 
tečué  tragické  udalosti  v  Jeho  dočasné  do- 
mácnosti, drobné  črty  do  ,Svétozoru'  i  Jinam ; 
odtud  posila  do  .Slovenských  Pohľadov'  po- 
zoruhodné práce  novelislické:  „Veľkou  li)- 
zicou^  (1886),  „Tiene  i  svetlo'' (1881),  „Mladé 
letá""  (1889)  aj.  —  ale  tu  Již  není  autor 
Jejich  pouze  slibným  začátečníkera,  nýbrž 
zralým  a  zkáznéným  umélcem. 

[Kukučín  novelista.]  Talent  Kukučinúv 
Je  silný,  svérázný,  svojský:  Kukučín  Je  Je- 
diný z  nových  beletristu,  na  néhož  umelecký 
smer  Vajanského  zústal  docela  bez  vlivu  ; 
Kukučiu  naopak  bezdéčné  proti  nemu  pro- 
testuje no\'^hn  realistickým  založením  a  po- 
jetím  dedinské  povídky  slovenské,  genru, 
Jehož  Je  tvúrcem.  Hlavníra  znakem  Jeho  Jest 
ostrá,  úsečná,  Jadrná  charakteristika  Sloven- 
iek 


Kukučín  novelista. 


ských  typu  vesnických  i  malomestských: 
tu  bŕitká  a  pádna,  zdravým  humorem  jiskŕící 
studie  pováh,  tu  opét  jemná,  až  nežná  a 
tklivá  dušekresba.  V  ^Rysavej  jalovicŕ  jest 
po  prvé  pozorovat,  kde  bude  téžišté  umení 
Kukučínova:  v  kresbe  pováh  a  typu;  v  ži- 
votním  realismu,  jaký  se  denné  žije  na  de- 
dinách slovenských;  a  zvlášté  v  hrejivé, 
slunné  nálade  líčení,  jež  „okrem  vecí  svätých 
a  bôľu''  všechno  zaplavuje  svéžím  humorem. 
Zprvu  i  Kukučiu  se  učí  pozorovat,  verné 
obkresluje  životní  jevy  a  déní,  zpodobuje 
své  okolí  a  jeho  zajímavé  figúrky;  záhy  však 
kreslí  samostatné,  tvorí  z  vlôh  vlastních. 
vnáší  nové  hodnoty  do  umení.  Povídka 
..Neprebudení/'^  jest  již  na  výši  umeleckého 
genru  Kukučínova ;  ona  založila  slávu  svého 
mistra.  Je  to  vlastné  dokonalá  studie  ze  ži- 
vota duše  dítéte-mrzáčka,  jež  by  délala  čest 
každému  pedopsychologu  po  stránce  od- 
borné, i  mimo  svou  vynikající  hodnotu  ume- 
leckou; tak  pronikavé  jako  Kukučiu  v  tento 
smutný  svet  se  pred  ním  nepodíval  na  Slo- 
vensku nikdo.  Svet  smutný,  vážny,  až  po- 
šmourný.  ale  kolik  i  v  ném  umelec  vidí  plaché 
a  tkhvé  krásy  duševní,  kolik  i  v  ném  nalé- 
záme  koutkú  čisté  a  jasné  pohody,  ozáŕené 
dobrým  a  shovívavým  úsmévem  spisovate- 
lovým!  Požár  uprostred  svatebního  veselí 
na  dédiné  jest  událost  jisté  osudná,  nehledíc 
ani  k  neblahým  následkiun  jeho  pro  úbohého 
Ondráše  Machuľu ;  všimnete  si  však,  kterak 
obratné,  nenásilné  spisovatel  dovede  ve  váž- 
nou osnovu  vsunouti  lehký,  neškodolibý, 
dobrácky  posméšek  náhlemu  shonu  vyde- 
sených sousedú  po  stŕíkačce,  pochybném  to, 

167 


Novely  Kukučinovy. 


rzí  ztráveném  artiklu.  tomu,  jak  sousedé 
bnétou  nahonem  tésto,  aby  v  ní  napred  za- 
lepili ohromné  díry  a  pod.  —  nebyl  by  to 
Kukučín,  kdyby  Jim  do  duše  nevidel,  kdyby 
tolik  neznal  svých  slovenských  postaviček 
a  jejich  trápení,  ,nerestí'!  „Neprebudený" 
po  prvé  dostoupil  vrcholu  Kukučínova  genru 
dedinského;  po  nem  octla  se  v  ieho  sou- 
sedství  ješté  rada  vzácnych  mistrovych  novel. 
Plodnost  Kukučínova  byla  veliká:  v  slo- 
venských časopísech  a  publíkacích  nyní  jíž 
málo  prístupných  roztraceno  jest  více  než 
sto  jeho  povídek,  novel  a  rozprávek;  veliká 
byla  však  í  jeho  autokrítika:  vetŕech  novehsti- 
ckých  svazcíchjeho  ,Sobrané  spisy',  od  r.  1910 
\'ydávané  v  T.  S.  Martine,  z  této  bohaté  žne 
autorovy  pŕinesly  pouze  šestnáct  vybraných 
prací  —  a  zastaly,  jako  pohríchu  v  ciziné 
uzavrel  asi  trvalé  literárni  své  dílo  jejich 
autor.  Kromé  nékterých  ŕečených  již  kusú 
Spisy  Kukučinovy  obsahují  ješté  tato  mistrov- 
ská  dílka  výpravného  umení:  rozprávky 
„Na  svitanŕ  a  „Z  teplého  hniezda''  (1885), 
^Tichá  voda'\  ^Zakáša — darmo  ./e''  (1886), 
„Sviatočne'  dumy'"  (1887),  „iSo  stupňa  na 
stupeň"",  „Dedinský  román''  a  kypící  rozmar 
gogolovský  „Keď  báčik  z  Chochoľova  umre . ." 
(1890),  venkovský  príbeh  „ReknUť",  výstižnou 
společenskou  kresbu  „Na  pod  kónickom  bale"" 
(1891),  nezapomenutelný  obrázek  „Mišo'^ 
(1892)  a  obsáhlý  príbeh  z  doby  cholerového 
moru  „Dies  irae'^  (1893).  Letopočtem  tím  není 
sic  ohraničeno  období  novelistické  činnosti 
Kukučinovy,  ale  po  r.  1893  nevytvoril  básnik 
v  tomto  oboru  svém  již  nie,  co  by  tvorení 
jeho  dávalo  rysy  podstatné  nové. 

-Í68 


Realistický  genre  Kukučinúv. 


[Realistický  genre  Kukučinúv.]  Genre 
realistického  umení  Kukučinova  zakladá  v  slo- 
venské prose  novou  epochu.  Básnikovo  ostré 
pero  se  pozná  v  ní  naraz;  nevychází  z  neho 
suchý  fotografický  popis  života,  nýbrž  zase 
sára  život;  občas  ti  pripadá,  jakoby  umélec- 
rezbáŕ  pred  tvým  zrakem  figúrky  své  vy- 
rezával a  výsostnou  moci  stvoŕitele  vdecho- 
val  jim  pohyb :  ostŕe,  jasné,  na  dlouho  vŕe- 
zává  se  každá  postava  Kukučínova  do  paméti. 
Nelze  zapomenouti  na  Misu,  poctivého  chlapa, 
Jak  Kukučiu  ho  vylíčil :  „Mišo  môže  byť  len 
jediný  na  svete  —  totiž  on'*  a  cítiš,  že  Je  to 
vskutku  pravda.  Stejné  z  mysli  nevymizí 
dobromyslný  pan  Aduš  se  svým  vysneným 
báčikem  z  Chochoľova  a  Jeho  báječným  dé- 
dictvíra ;  anebo  lidský  nezmar  Ondrej  Kutráň 
z  „Tieňov  i  svetla" ; .  zlomyslný  dialóg  kle- 
pavých  paniček  podkonických,  pam'  sudcové 
a  notárky,  na  nialoméstském  bale  zní  ti  Ješté 
nejednou  v  uších.  Rada  téchto  životných 
postav  a  lidiček  Jest  opravdu  nepŕehledná : 
koho  Kukučín  postaví  na  scénu,  to  Je  tvor 
živý,  tvúj  dobrý  známy  z  denního  života, 
dve  tri  slova  anebo  gesta  vybaví  ti  hbité 
celou  typickou  figúrku  pred  oči.  .Jsou  to  vét- 
šinou  drobné  a  nejdrobnéjší  osubky  našich 
dedín  a  zkušeností:  hubený  krajčír,  zlostný 
čižmár,  známy  husiar  aneb  cigán,  popanštélý 
gazda,  často  i  bruchatý  pán  farár  a  jeho 
čeleď  anebo  typický  rychtár;  pekné  urostlý 
šuhaj,  driečny  chlap,  šumná  dévečka  i  milá 
staruška,  duchem  prostá  hlava  rodiny  anebo 
rázna  a  rázovitá  Jeho  druhá  polovička :  v  tak 
jasném,  okouzlivém,  človeka  zlepšujícím  a 
s   lidskými    slabostrai    usmiŕujíeím    humoru 


,Dom  v  stráni". 


nepredstavil  slovenských  typu  po  Zechen- 
terovi  nikdo  jako  Kukučín.  Slovenský  živel 
v  latkách  slovenských,  jihoslovanský  kolorit 
v  črtách  dalmátskych  a  černohorských  ožíva 
stejné  virtuosné;  osobnost  básnikova  všude 
je  za  vécmi  a  v  nich,  zachováva  vždycky 
dokonalou  epickou  nestrannost.  Pri  tom  Ku- 
kučín, místr  slovesné  malby,  jest  i  mistrem 
slovenského  slohu,  pečlivé  tŕíbeného  a  roz- 
vitého, svérázného  a  bohatého,  a  tak  ume- 
lecké skladby  jeho  mají  nemalý  význam 
pro  vývoj  knižní  reči  na  Slovensku. 

[Nový  román  slovenský.]  Vyspelým  dru- 
hem  dedinských  povídek  Kukučín  ne\^čerpal 
svých  vlôh  tvúrčích,  čestný  název  prvého 
místra  slovenské  prosy  zasloužil  si  svrcho- 
vaným  činem :  vytvoril  nový  slovenský  román. 
Po  pŕestávce  nekolika  let  Kukučín  vystupuje 
na  veŕejnost  s  velikým  obrazem  z  dalmát- 
skeho prostredí,  dvousvazkovým  románem 
,,Doin  v  stráni"  (1903-1904  v  ,Slov.  Pohľadoch', 
1911  knižné  v  IV.  a  V.  sv.  sebraných  spisu). 
V  tomto  štédrém  díle  básuík  líčí  malebné 
vzrušený  tok  žití  dvou  společenských  rodu, 
selského  a  panského,  kterak  se  vybíjí  vedie 
sebe  v  starém  domé  na  stráni  pod  Grabovikem ; 
paleta  mistrova  hýri  tu  žhavými  barvami 
jižního  nebe,  dej  kypí  vznetlivým  živlem 
slovanským,  prudkými  výbuchy  milostných 
vášní,  zastírá  se  chmurami  obáv  a  úzkostí 
materských  o  blaho  dítéte  a  zas  se  zmirňuje 
v  sladkých  idylkách  vyrovnaného  štéstí  a 
rozvážlivé  nálady.  O  charakteristice  jeho 
pováh  zde  platí  dúrazné,  co  bylo  ŕečeno  již 
o  novelách  Kukučínových:  v  psychológii  a 

170 


Dramaticky  pokus  Kukučinuv, 


postrehu  ]e  neprekonaným  niistreni.  Starý 
zeman  Mate,  tvrdý  a  nepodajný  sedlák-roz- 
umec,  vábná  a  rozmarná  dcéra  jeho  Katica, 
prudký  její  milenec  šor  Niko,  vznešená  a 
rozvážna  šora  Anzula,  drsný  a  poctivý  kapitán 
Luka  a  celá  rada  tvárí  jiných,  selských 
i  panských,  záškodných  i  poctivých,  jest  albem 
jedinečných  mistrovských  podobizeň.  Líčení 
je  samý  ruch  a  vzruch,  živý  rozhovor,  barva 
a  napétí.  Vedie  této  umelecké  stránky  Ku- 
kučiu uložil  snad  v  svúj  dalmátsky  román 
také  určité  poslaní  ideové  pro  Slovensko : 
naznačuje  v  nem  velmi  zretelne,  kterak  je 
treba  pŕivykat  tuhé  a  úspešné  každodenní 
práci  na  tvrdé  domáci  pude,  učit  se  umení 
být  pánem  na  svém,  bez  cizí  milosti :  umelecký 
protest  presvedčeného  reahsty,  stoupence 
pokrokového  ,Hlasu',  na  známa  místa  doma 
namíŕený.  Slovenský  román  pŕedválečný  vy- 
vrcholil mistrovským  dilem  Kukučínovým. 

[Pokus  o  dráma  sociálni.]  Z  dílny  vel- 
kého  prosaika  vyšel  ojedinelý  pokus  o  slo- 
venské dráma  z  ovzduší  sociálního,  dejové 
položený  v  doby  delení  pudy  na  horních 
Uhrách, t.  ŕ.  „Komasácie''  (1912).  Kus  stŕízlivý; 
i  v  nem  patrný  všéchny  prednosti  realistické 
kresby  Kukučinovy,  bystrý  postreh  psycho- 
logický, pevná  ruka  v  kresbe  typu,  živý 
dialóg  a  vedie  zábavné  stránky  nevtíravá 
poučná  tendence  —  veliké  nadaní  dramatické 
pŕesto  však  neproráží  z  tohoto  ,obrazu  zo 
slovenskej  dediny'"  o  čtyrech  ,oddéleních'. 
Nároku  na  dramatický  vavrín  Kukučiu  si 
patrne  nečinil;  ^Komasácia"  podlé  svého 
podtitulu    chce     být    spíše    dialogisovaným 

171 


Význam  Kukučinňv. 


protéjškem    k    jeho     dedinským     historiím 
prosoii. 

[Záver  o  Kukučínovi.]  Jméno  Kukučínovo 
býva  zpravidla  uvádéno  v  literárním  spojení 
s  jmény  V^a jánskeho  a  Hviezdoslavovým, 
s  nímiž  tvorí  trojhvézdí  nejvétších  sloven- 
ských spisovateiú  novodobých.  Je  to  však 
spojení  pouze  technické.  Dílo  Kukučínovo 
^pŕináší  již  prvky  mladší  slovesné  kultúry, 
naplnéno  ješté  cele  žhavou  slovenskou  prí- 
tomností, oblečeno  po  prvé  v  púvodní  roucho 
slovenské  prosy  umelecké :  Martin  Kukučín, 
svérázný  vládce  literárni,  predčasné  bohužel 
zaralklý  v  svém  útulku  za  oceánem,  sám  dal 
zákony  své  ríši  umelecké,  spolu  jiztélesniv 
ve  svém  bohatém  díle,  jež  znamená  prvý 
milník  u  vývoji  nové  krásne  prosy  na  Slo- 
vensku. 


172 


IV 

OSTATNÍ  ŽEŇ  V  KRÁSNÉM  PÍSEMNICTVÍ. 

Svetozár  Hurbaii  Vajanský,  Hviezdoslav 
a  Martin  Kukučín  společné  vykouzlili  v  po- 
sledních  dvou  úrodných  desetileťích  minu- 
lého veku  na  Slovensku  umelecky  umoŕe- 
ném  a  politicky  utlačeném  dobu  nového 
rozkvetu  literatúry.  Vývoj  od  „Tatier  a 
mora"  k  obéma  kronikám  „Vlkolinských"' 
a  knihám  „Letorostov",  od  ^Suchej  ratolesti" 
a  panských  novel  Vajanského  k  „Domu 
v  stráni"  a  dedinskému  genru  Kukučinovu 
predstavuje  mílový  pokrok  na  všech  stra- 
nách, stvorení  nových  hodnôt  umeleckých 
i  ideových.  Nová  literatúra  podstatné  mení 
starý  názor  svetový;  nové  idey,  Jež  v  ni, 
každý  svým  zpúsolDem,  uvádéjí  tito  tri  ve- 
lící  reformátori  literárni,  rostouce  sami 
v  oblast  klasiku  slovenského  písemnictví,^ 
nezústávajíomezeny  pouze  na  význam  knižní. 
Doba  je  horká,  prúbojná,  citlivejší  vúči  všem 
novotám,  jak  býva  všude  f  i  n  de  s  i  é  c  1  e,  ko- 
nec  století  a  jeho  filosofie ;  noví  délníci  literárni 
bývají  tu  prví,  kdo  údery  svých  myšlenek 
prúkopnických  novým  bojovým  radám  razí 
cestu.  Tak  i  na  Slovensku  literatúra  s  konce 

17^ 


Sládkovičov. 


XIX.  veku  pripravuje  a  vychováva  nový  zítŕek 
nejen  v  umení,  ale  v  živote  kulturním  vúbec. 

Vedie  téclito  tŕí  lilavnícii  sloupu  novélio 
písemnictví  na  Slovensku  účastní  se  slo- 
vesného tvorení  ješte  rada  pracovníkú  ve 
všech  druzích  literárních ;  skutečná  ume- 
lecká hodnota  jejich  prací  a  svorná  vúle 
prospét  jimi  národnímu  celku  zpravidla  nejsou 
si  nikterak  úmerný.  Jsou  to  vétšinou  po- 
hotoví veršovci  a  pilní  ochotníci,  kteŕí  záso- 
bují  nečetné  slovenské  časopisy  prúmérnými 
i  podprúmérnými  príspevky;  prosodičtí  di- 
letanti a  prosaičtí  popisovači,  tvoŕící  ve  stínu 
slávy  velikých  svých  vzoru,  bohaté  nadaní 
sklonem  k  společenské  konvenci  sociálni. 
Talent  kladný  a  délný,  ne  pouze  napodobivý, 
objevuje  se  raezi  nimi  rídkou  výjimkou. 

Z  epigonú  Hviezdoslavových  nejpoctivéji 
uplatnil  své  básnické  vlohy  MARTIN  SLÁĎ- 
iíO F/CO F-B  r  axator  i  s  (*  1863),  ev.  farár 
senický.  Po  príklade  svého  slávneho  otce 
Andreje  Sládkoviče  a  zvlášť  učitele  svého 
Hviezdoslava,  u  néhož  se  vyučil  no^^é  tech- 
nice  veršové  i  symbolice,  poesii  bible  i  krbu 
domácího  skladá  lehké,  citové  ladené  písné, 
láskou  k  domovine,  jej  í  spáse  a  svobodé 
prochvélé;  verše  plynné,  bezvadné,  druhdy 
dosti  pokročilé  formy,  jako  jsou  sonety, 
terciny,  šestiny;  z  obrazu  dedinského  života 
a  jeho  biblických  dum  záŕí  smírný  svetový 
názor  evanjelického,  hluboce  véŕícího  básnika: 
poesie  jeho  zmirňuje  a  tlumí  časový  prechod 
od  generace  let  osmdesátých  k  slovenské 
Moderné.  Prvou  část  svých  básnických  hoj- 
ných 'žni  z  let  1888 — 1912  Sládkovičov  svezl 

174 


Hájomil.  Bella.  Milkin  a  j. 


teprve  r.  1919  v  prvém  díle  svých  vybra- 
ných „  Veršiŕ  (v  Trnave),  jež  objevily  v  pra- 
vém  svetle  jeho  místo  mezi  básníky  pod 
Tatrami:  skromné,  neoslnivé,  ale  poctivé 
své  místo  na  stráži  domácího  krbu  a  jeho 
tichého  štéstí. 

Ve  stopách  svého  mistra  jde  verné  také 
B  o  li  u  š  K 1  i  m  o,  básnickým  jménem  HÁJO- 
MIL; jaký  je  však  symbohcký  rozdíl  mezi 
tím,  kdo  svými  zpévy  oslavuje  hvézdy  a 
kdo  v  nich  jen  miluje  domáci  háje,  tak 
i  v  jejich  poesii.  Za  Hviezdoslavem  krácel 
Hájomil  slepé,  napodobuje  zvlášť  a  nešťastné 
jeho  obrazný  styl  a  vzkypélé  kvetnaté  pe- 
riódy; po  celá  desetiletí  v  ,Slovenských 
Pohľadoch'  i  jinde  neúnavné  zpíval  o  lásce 
milostné  i  lásce  k  slovenské  svojeti,  jejíž 
pŕíští  svobodu  tuší  vzrušeným  pathosem  po 
zpúsobé  Vajanského;  jeho  válecné  verše, 
dumky  „Z  niskijch  hôr  (v  ,Slov.  Pohľadoch' 
1919)  piisobí  prostou  a  čistou,  zpévnou 
náladou. 

Ev.  knéz,  ONDREJ  BELLA  (1851—1903, 
Bocko,  Bludár,  Dusný  a  j.  pseud.)  je  typický 
písničkáŕ  slovenský:  vydal  své  ,, Piesne'" 
v  Pešti  již  r.  1880  a  potom  tiskí  v  casopi- 
sech  melodické,  lidovou  notu  i  zpúsob  uclio- 
vávající  verše,  oznívající  tklivou  nostalgií 
po  domovine.  Lépe  než  v  poesii  se  osvedčil 
HORAL  (ps.  P.  Bell  v)  v  pŕekladech  ze 
slovanských  básníkú.  TÍCHOMÍR  MILKIN, 
vlastním  jménem  Jan  Do  nová  1,  F.  O. 
MATZENÁUER-BEŇOVSKÝ,  ZÁHORSKÝ, 
PavelKokes-KÝČERSKÝ,  PODTATRAN- 
SKÝ, SOMOLICKÝ  a  jiní  veršovci  oboha- 
covali po  leta   pouze  zevné,    množstvím,  ne 

17.5 


MarSall.  Kutlík.  S.  Bodicky.  Soltészová. 

jakostí  slovenskou  poesii ;  z  nich  zejména 
všestranný  PODTATRANSKÝ,  vi.  jniénem 
Ŕ  eh  o  ŕ  Uram  (*  1845),  povolaním  učitel, 
napsal  ohromnou  spoustu  veršu  pro  mládež 
i  dospelé,  z  výchovné  povinnosti,  ne  však 
z  básnického  posvécení;  SOMOLICKÝ,  ob- 
canským  jménem  Isidor  Žiak  (f  1918), 
plodný  novinár,  zejména  ve  sbírce  veršu 
r,Na  svite''  leckdy  pekne  zamíŕil  za  Vajan- 
ským.  Jeho  pathos  vlastenecký  podédil  i  verš 
ĽUDMILY  PODJAVORINSKÉ,  pootciRíz- 
nerové,  jež  v  knížce  „Z  vesny  života" 
i  mimo  ni  napsala  nékolik  dobrých  čísel 
národní  poesie  a  čisté  lyrické  nehy;  tvorení  její, 
zvlášť  v  novelistice,   spadá  v  údobí   mladší. 

V  prose  výpravné  umelecký  smer  Vajan- 
ského  vychoval  vlastní  školu.  Zákú  má  na 
dostač:  z  mladých  talentu  jediný  KukuČin 
se  v  ní  vúbec  nezastavil,  ostatní  více  nebo 
méné  učili  se  v  ní  všichni.  V  povídce  spo- 
lečenské,  druhdy  však  i  konvenční,  se  upíat- 
nily  slibné  vlohy  GUSTÁVA  MARŠALLA 
{„Novelly"  1887J,  brzy  zatichlého;  ev.  farár 
kulpínský  FELIX  KUTLÍK  (1843—1890) 
svou  vesnickou  beletrií  ze  srbského  prostredí 
(„Anastasia",  „Hajdúkova  nevesta",  „Hajdú- 
kova  smrť",  „Kralica",  „Lazár",  „Marko"  a  j.) 
rovnéž  budil  pekné  nadeje;  podobne  ev. 
farár  SAMO  BODICKÝ  nékolika  svými  „Po- 
vestmi"  (1882)  a  množí  jiní:  nad  všechny 
své  stoupence,  již  neméli  pokdy  plné  se 
vysloviť,  Vajanský  si  odchoval  nadanou  a 
učelivou  žákyni  v  ELENE  MABÓTHYOVÉ- 
SOLTÉSZOVÉ,  redaktorce  zábavno-poučné 
,Živeny'  a  vúdčí  slovenské  spisovatelce  starší 

176 


Soltészová.  Vausová. 


generace.  Elena  MaróthyováSoItészová(*l  855) 
vystoupila  na  veŕejnost  literárni  po  prvé  r. 
1881  novelou  „Na  dedine",  Jež  byla  odme- 
nená cenou  „Slovenských  Pohľadov'  a  v  níž 
se  Již  hlási  jako  vzdelaná  realistka  smeru 
Vajanského ;  jméno  její  utvrdil  záhy  široký 
román  „Proti  prúdiŕ  (1894).  Styl  umelecký 
„Suchej  ratolesti"  zrcadlí  se  v  nem  neza- 
stŕené:  Soltészová  syté  kreslí  panské  pro- 
stredí, v  némžjilavní  úlohu  má  zideaHso- 
vaný  zeman  Šalovský,  na  víru  obrácený 
národovec,  dvojník  Rudopoľských ;  osteň 
proti  odrodilectví  společensky  vyšších  tŕíd 
slovenských  i  zrakový  neduh  Vajanského 
optimismu  národního  vedie  jeho"  zvláštni 
slovenské  citovosti  odkazují  v  deji,  ume- 
lecky promítnutém,  k  vňdčímu  zdroji  doby. 
Vyspelé  novely  Soltészové,  „Fcer/z/cÄey  s7fo/e", 
„Letný  uečeŕ'  a  j.,  v  ,Slov.  Pohľadoch', 
,Zivené',  , Letopisoch  Živeny'  a  jinde  otiš- 
téné,  knižné  teprve  nyní  pripravované, 
oplývají  sytým  koloritem,  mistrnou  prírodní 
scenérii  a  krajinárskou  náladovostí  a  nesený 
Jsouce  mohutným  epickým  tokem  svedčí 
o  nevšedních  umeleckých  vlohách  spiso- 
vatelčiných. 

Literárni  souputnici  Eleny  Soltészové  je 
druhá  vynikající  feministka  starší  generace, 
TERÉZIE  VÄNSOVÁ  (*  1857),  redaktorka 
zaniklé  , Dennice'.  Také  ona  dala  slovenské 
beletrii  široký  románový  obraz  „Sirotu  Pod- 
hradských" (1889),  o  dobré  osnove  realistické 
bez  krivých"  postrehu  zrakových ;  ^do  ,SIov. 
Pohľadov',  ,Dennice',  , Letopisov  Živeny'  a 
jinam  uložila  radu  vytríbených  novel  spole- 
<íenských,  ženskými  prvky  prosycených;  prvý 

12  177 


Bielek.  Podtatranský. 


svazek  Sobraných  spisov  jejích,  od  r.  1919 
nakladení  ,Lipy'  v  T.  S.  Martine  vydávaných^ 
pŕinesl  její  čelné  práce  novelistické;  „Sup- 
plikant",  „Vlčia  tma'',  „Čo  komu  súdené", 
„Ohláškij"  a  „Julinkin  prvý  bár. 

Kukučin  má  v  slovenské  prose  jediného 
epigóna  v  ANTONU  BIELKOVI  (f  1911), 
s  níníž  společné  vydal  r.  1886  prvou  knihu 
^Slovenských  besiedok";  Bielek  v  ní  líčí 
v  obšírnejším  déjovém  rámci  „Pre  cudzé 
viny"  „krivdy,  biedy  a  útrapy  nášho  lidu". 
Týž  predmet  mají  jeho  práce  jiné,  obírající 
se  utrpením  dedinských  obyvatelú  sloven- 
ských, jimž  však  druhdy  rozciUivélost  auto- 
rova, znak  umelecké  nehotovosti,  je  na  zá- 
vadu, aby  se  čestné  probily  k  genru  vesnické 
povídky,  již  stvoril  klasik  Kukučin:  „Zdob 
utrpenia*'  (1890),  povídka,  líčící  živé  a  nikoli 
bez  tendence  maďarské  násilí  na  slovenských 
sirotcích,  odvlékaných  hromadné  na  Dolniaky 
a  tam  odnárodňovaných;  knižka  zdaŕilých 
„Obrázkov  z  hôr"  (1890),  utešené  horárske 
dojmy  a  zápisky  v  črté  „Na  vysokých  horách", 
knižka  príkrych  tendenčních  obázkú  voleb- 
nich  „Za  tú  našu  slovenčinu"  (1896)  a  rada 
skizz  v  časopisech ;  nekhdný  život,  tragicky 
ukončený  v  zajetí  steinhofského  blázince,, 
nesporný  talent  Bielkúv  odvádél  od  literárni 
práce  povýšenéjší. 

Plodnou  činnost  v  oboru  povídky  historické 
a  lidové,  velmi  plytké  úrovne  literárni,  roz- 
vila konečné  rada  spisov at^elú-učitelú  a  peda- 
gogú ;  zásoba  této  literatúry  chce  jediné  čelit 
nedostatkúm  školní  výchovy  lidu,  ŔEHOŔ 
URAM  PODTATRANSKÝ  plodností  svou,  a 
ovšem   Jen   touto   vlastností,  ^se   ponáší   na 

178 


i 


Salva,  Beblavý  a  j. 


slovenského  Kraszewského :  na  300  povídek, 
čŕt  a  lidových  kreseb  (kromé  veršu,  učebníc 
a  pod.)  vyšlo  z  jeho  pera  —  pŕívažkeni 
tlustý  román  „V  zajatí".  Podobné  z  povin- 
nosti národní  máčel  pero  do  inkoustu  KAREL 
SALVA,  krajne  obetavý  pestitel  styku  vzá- 
jemnostních,  ale  umelec  pražádný;  a  činili 
iak  jiní  a  jiní :  ev.  íaräv  PAVEL  BEBLAVÝ 
(1847—1910),  autor  histórie  o  Jánošíkovi 
(1910)  a  četných  povídek  historických  pro 
lid  („Na  cintoríne",  „Vykopali  ženu",  „Ztra- 
tený  pandúr"  •  a  j.),  SOMOLICKÝ,  Ľ.  V. 
RÍZNER  —  vyčerpati  seznam  všech  téchto 
spisovatelú  a  prací  v  ,Orloch',  ,Pohradoch' 
a  jinde  by  bylo  literárne  zhola  zbytečné. 
Tato  drobná,  výlučné  tendenci  a  výchove 
lidu  sloužící  beletrie,  vycházející  zhusta  v  ne- 
patrných  nékolikahaléŕových  sešitcích,  aby 
snáze  plnila  své  poslaní  —  nepatrí  do  lite- 
ratúry ;  místo  její  jest  spíše  v  kulturním  de- 
jepise a  ovšem  v  slovenském  knihopise, 
kde  tvorí  osobitý  a  početný  sociálni  druh 
,krásného'  písemnictví  bez  nejmenších  ná- 
roku na  krásu  umeleckou. 


Doba  rozkvetu  slovesnosti  na  Slovensku, 
ohraničená  lety  osmdesátými  a  devadesátými 
století  minulého,  pŕesahující  však  ješté  do 
veku  našeho,  je  teprv  na  povlovném  sestupu 
v  literárni  podsvetí;  souvislost  její  s  českým 
písemnictvím  byla  jí  samou  slavné  potvrzena. 
Látka  období  tohoto  a  posledního  je  dosud 
snad  príliš  živá  pro  trvalý  soud  literárni, 
nikoli  však  pro  výklad  pragmatický.  Význam 
dejepisu  literárního  nespočíva  v   ohledávání 

12*  179 


Prechod  k  dobé  nové. 


slávnych  a  méné  slávnych  mŕtvol  literárních, 
úkolem  Jeho  není  bloudéní  hrob  od  hrobu 
historického.  Literatúra  je  večnou  poutí  ži- 
votem  a  umením,  večným  snoubením  prchající 
skutečnosti  holých  faktu  s  nesmrtelnou  sku- 
tečností  ideí,  tak  ŕečená  mrtvá  látka  neexistuje 
pro  ni:  co  bylo  počato  bez  ducha,  navždy 
je  vyhošténo  z  jejího  království.  Každý  hod- 
notný slovesný  plod  má  duchové  stigma, 
pouze  prístup  k  nemu  býva  uvolnén  aneb 
omezen. 

Obraz  literárního  Slovenska  do  začátku 
svetové  války  by  byl  nesprávny  a  necelý, 
kdyby  poslední  rušná  leta  pred  jejím  vzpla- 
nutím, leta  zápasúv  o  nové  ceny  života  a 
umení,  z  ostychu  pred  teplým  dotekem  živé 
prítomnosti  zústala  literárne  nepovšimnutá, 
kdyby  nebylo  vysvétleno,  kterak  se  rodily, 
zrály,  bojovaly  a  vítézily  myšlenky  mladého 
Slovenska. 


180 


HLAVA    V  ATA. 
BOJE  O  ZÍTŔEK. 


,OTCOVÉ'  A   ,DETľ.    VLIVY   KULTURNÍ 
A  SOCIÁLNI. 

Slovenské  ,boje  o  zítŕek',  podlé  iiesla 
slavné  knihy  Saldovy,  bojují  se  rov  než  ve 
znamení  pokroku  kulturního  a  umeleckého. 
Vyplňují  téméŕ  dve  desetiletí ;  pro  sloVenskv 
život  duševní  a  zejména  pro  slovenské  pí- 
semnietví  mají  význam  základní. 

Okolo  začátku  let  90.  minulého  století  za- 
čína se  soustavnéjší  naväzovaní  na  kultúru 
českou  se  strany  doriistající  slovenské  ge- 
nerace,  jež  obrací  se  do  Cech  a  na  Moravu, 
aby  ukojila  duchové  potreby  probouzejícího 
se  kriticismu.  Záhy  patrné  se  odlišují  dva 
proudy  v  ideovém  živote  slovenském,  na- 
venek  dotud  svorné  klidném  a  svorné  za- 
ostalém.  Jeden  zjevné  odporuje  duchu  času 
a  sblížení  s  českým  západeni  —  strana  Hur- 
banova v  TurčanskémSvatém  Martine;  druhý 
vychází  pŕátelsky  vstŕíc  novým  proudúm 
myšlenkovým    a    českým    vlivúm    ideovým, 


, Otcove'  a  ,déti'. 


prijíma  je  a  stravuje  —  mládež,  prodlévající 
dočasné  mimo  Slovensko,  zejména  v  Praze. 
Lze  opét  užíti  starého  symbolu  turgenév- 
ského,  že  neusedlé  ,déti'  počínají  se  trhati 
od  zmoudŕelých  a  usedlých  ,otcú'.  Rostou 
dva  protivné  tábory,  mezi  nimiž  se  schyluje 
valem  k  rozhodné  bitvé. 

Smer  ,otcu'  jest  již  príliš  ztrnulý,  auto- 
kratický, moudrý  a  neomylný,  slovem  má 
všechny  znaky,  jež  vznécují  v  šum  a  var 
kvas  mladých  myšlenek.  V  čele  martinské 
strany,  záhy  jím  ztypisované,  stojí  muž. 
stejné  odvážny  v  svátečním  i  všedním  šate. 
básnik  a  politik  Hurban  Vajanský ;  po  boku 
jemu  pomocník,  téze  veci  oddaný  Josef 
Škultéty.  Pronikavý  úspech  knihy  „Tatry 
a  more"  r.  1880  získal  Vajanskému  po- 
čátek  vlivu  a  hegemónie,  již  vybudoval 
časem  v  dokonalý  oligarchický  systém.  Ná- 
zory jeho  jsou  národními  dogmaty;  stoupenci 
jejich  tvorí  malou,  ale  útočnou  cirkev,  v  níž 
není  svobody  slova,  cítení  a  presvedčení. 

Hurban  Vajanský,  politicky  opozdený  žák 
slavjanofilúv  a  literárne  stoupenec  bludné 
teórie  Pypinovy  o  zhoubném  vlivé  západo- 
evropské  kultúry  na  samorostlost  a  svoj- 
skost  národu  slovanských,  buduje  soustavné 
ideálni  slovenské  osamocení  uprostred  mo- 
derní Evropy:  vzory  jeho  smyšlených  ze- 
manu-národovcú  tvorí  v  nečin  ném  slo- 
venském  vzdélanectvé  osudnou  ilusi  o  práci. 
Co  Slovensko  pod  vedením  Hurbanovým 
hnije,  pracují  ostatní  národové  horečne  v  ce- 
lém  svete;  ani  Maďari  nezahálejí.  'jOtcové' 
jsou  plni  ružových  nádejí,  zatím  co  po  radé 
zavírají  jim  ústavy  a  ,déti'  vylučují  ze  škôl  — 

1S2 


strediska  studující  mládeže. 


z   Martina   se   stáva  pomalú    —   slovenský 
Kocourkov. 

,Déti',  pronásledované  doma  pro  pan- 
slavism,  odcházejí  do  sveta  za  chlebovou 
i  duchovou  postatí;  nejblíže,  kultúrne  i  zeme- 
"  pisné,  jest  český  západ  a  sousední  rakouská 
púda.  Praha  a  Vídeň  jsou  hlavní  strediska 
této  z  domova  hnané  studující  mládeže;  za- 
kládají  zde  spolky,  scházejí  se  v  nich  pra- 
videlné, ale  veselost  aneSo  lehkomyslnost 
mladícke  povahy  tratí  se  na  téchto  vážnych 
pracovních  schuzkách.  Pocínají  samostatné 
myslit,  pozoroval,  srovnávat  a  zvolna  se 
vymykaj  í  z  tvrdé  autority  ,otcú',  kterí  umlčuj  í 
a  potírají  je  i  jejich  rádce  ve  jméné  vlaste- 
nectví  a  mravnosti  bez  výberu  všemi  zbra- 
némi.  Ale  již  pozde. 

Slovenské  mládeži  za  rodným  chotárem 
otvírají  se  teprv  oči.  Poznáva,  že  Hurbanuv 
úsudek  není  neomylný.  Jiní  nečekají,  nýbrž 
pracují;  jiní  neverí  v  cizí  osvobození,  osvo- 
bozují  se  sami.  Jinýin  neškodí  vliv  západní 
kultúry,  nýbrž  zúrodňuje  jejich  snahy,  ne- 
pŕestávají  býti  Slovany.  Jiní  vyrovnávají 
sméle  krok  s  osvíceným  svétem  a  pro- 
spívají;  jiní  péstují  v  národním  duchu  umení 
i  vedy,  rostou  hospodársky  —  Slovensko 
hnije.  Znamení  prerodu  se  množí,  varovné 
hlasy  domácího  Antaia  nemají  již  kouzla 
iini  sily. 

U  této  mládeže  roste  chuť  k  práci;  príklad 
má  pred  očima.  Pomoc  musí  pŕijíti  bez  od- 
kladu, nelze  prozahálet  ani  okamžiku.  Mladí 
horlivci  v  pracovních  spolcích  doplňují  kusé 
vzdelaní  z  maďarských  škôl,  a  setŕásajíce  se 
sebe  Ihostejnost  a  tupou  pasivnost  slovenské 

188 


Vlivy  Prahy.  Život  v  „Detvanu". 


povahy,  vychované  k  protestu  inlčením  a 
pohtickým  utopiím,  vychovávají  se  sami, 
rýchle  a  bez  zretelú  k  tomu,  co  jejich  sme- 
losti feknou  ,otcové'  doma. 

Ruch  mládeže  rozvíjí  se  zvlášť  slibné 
v  Praze.  Záhy  po  vybudovaní  samostatných 
vysokých  škôl  českých  počína  se  sem  častéji 
obracet  slovenský  dorost  za  účely  vzdelá- 
vacími a  kulturními.  Dostáva  se  mu  pŕá- 
telského  pŕijetí;  účastní  se  čile  spolkového 
života  v  študentských  spolcích  českých,  ale 
nezapomíná  na  hlavní  účel :  vzdelali  se  zde^ 
v  starém,  tradičním  sídle  učenosti  a  kultúry 
v  zdatné  odborné  pracovníky,  kteŕí  jednou 
búdou  novými  vudci  slovenského  lidu. 
Hŕstka  slovenských  studentú  zakladá  tu  |iž 
r.  1882  spolek  „Detvan",  „spolek  ke  vzá- 
jemnému  vzdelávaní  a  poučení,  jakož  i  k  ušle- 
chtilé  zábave".  „Detvan"  soustŕeďoval  časem 
všechny  Slováky,  kteŕí  dieli  v  Praze  za  aka- 
demickým vzdelaním  i  na  učení  technickém; 
mezi  členy  jeho,  prevahou  mediky,  práv- 
níky,  filosofy,  obchodními  akademiky,  ale 
i  kupeckými  učni,  strojníky,  sazeči  není 
tŕídních  rozdílú.  Pod  prvým  spolkovým 
pŕedsedou,  Jaroslavem  Vlčkem,  tehdy  studu- 
iícím  filosofie,  pestuje  „Detvan"  horlivou 
činnost:  čtou  se  práce  púvodní.  kriticky 
se  soudí  o  dílech  domáci  i  cizích  literatúr,  ko- 
nají  se  slovenské  večírky.  oslavují  se  vý- 
znamná slovenská  výročí,  pŕetŕásají  se  veci 
z  českého  a  slovanského  kulturního  sveta. 
Vuči  Cechum  ujíma  se  „Detvan"  úlohy  pŕed- 
stavitele  mladých  duševních  proudň  bratr- 
ské  vetve  podtatranské.  Získava  oddané 
prátele  v  radách  mladých    českých  literátú, 

184 


Styky  společenské  a  pŕespolni. 


Jana  Herbena,  Fr.  Táborského,  nadšeného 
Rudolfa  Pokorného,  študentského  vúdce 
Josefa  Baraka;  a  jako  tito  zanícení  jednot- 
livci razí  nui  cestu  pred  veŕejnost  i  česká 
sdružení  študentská,  společenská  a  kultúrni, 
zejména  sesterská  „Moravská Beseda",  „Ume- 
lecká Beseda"  „Akademický  Čtenárský  Spo- 
lek",  „Slávia"  ajiné  spolky.  Ačkoli  „Detvan" 
nepí-estává  na  této  činnosti  místní,  naväzuje 
styky  s  bratrským  „Tatranem"  ve  Vídni, 
„Slovenskýni  Spolkem"  v  Pešti,  srbským 
sdružením  „Sumadije'*  i  s  Poláky  —  ne  na- 
darmo ze  Slovákú  vyšel  pred  stem  let  Jan 
Kollár  —  pŕece  pražský  duševní  život,  jeho 
vzpružiny  i  úspechy,  byl  dorostu  sloven- 
skému prvým  velikým  učitelem. 

Mladí  Slováci  v'Praze  nenapodobovali 
slepé  českého  vzoru,  nýbrž  soudili  a  strá- 
vili jej.  Horlivá  činnost  slovenské  ndádeže 
pražské  z  téchto  časuv  upomína  zdaleka  na 
památný  ruch  prešpurský  pred  padesáti 
lety;  pražský  ruch  stal  se  neméné  památný. 
Odchoval  verejné,  literárni  i  umelecké  pra- 
covníky,  z  jichž  rady  jest  v  téchto  letech 
medik  Matej  Bencúr,  pozdéjší  klasik  slo- 
venské prosy,  pokrokový  novinár  Milan 
Hodža,  známy  Tolstojovec  Dušan  Makovický, 
jeho  bratr  Petr,  významný  prumyslník,  fol- 
klorista Pavel  Socháh,  štatistik  Em.  Stodola, 
Jan  Smetanay  (O.  Kalina),  V.  Škarvan,  Vavro 
Srobár,  malír  Joža  IJprka,  Jaroslav  Vlček, 
pozdéji  Josef  Gregor-Tajovský  a  jiní  —  mnohá 
z  jmen,  jež  na  konci  XIX.  veku  obrodila 
slovenskv  život  ve  všech  smérech. 


18.ý 


Národuí  situace  v  letech  90. 


Vlastní  idea  nového  Slovenska,  kypŕená 
a  pripravovaná  literatúrou,  kotví  svými  ko- 
reny  v  celkové  národní  sitiiaci  let  devade- 
sátých. 

Ve  svetle  četnické  palby  do  bezbranného 
lidu  v  Černové  na  podzim  r.  1907  objevil 
se  užaslé  Evropé  v  pozadí  klidných  a 
vznešených  Tater  príšerný  obraz  utrpení 
a  mravního  nevolnictví  celého  národa,  J  í 
dotud  téméf  neznámeho :  byl  to  však  pouhý 
krvi  zbrocený  cíp  širokého  tragického  plátna, 
jímž  dejiny  šetrné  pŕikrývaly  dionhou  marty- 
rologii  slovenského  lidu. 

Od  surového  výroku  maďarského  štátnika 
o  vyhubení  slovenského  národa  v  Uhrách 
nepretržitý  retéz  násilných  skutku  se  strany 
Maďarú  a  jejich  pŕíživnikú  usiloval  o  splnení 
tohoto  podlého  cíle.  Politické  i  kultúrni  pro- 
následování  v  denním  i  velikém  slohu,  sou- 
stavné  koŕisténí  ze  slovenské  krve  i  majetku 
tvoŕily  v  slovenské  národní  inteligenci  váb- 
nou  vidinu  Osudu-mstitele,  zrodivše  spolu 
osudnou  my  sienku  politické  pasivnosti.  Mezi 
vzdelanci  a  lidem  na  Slovensku  strmí  té 
doby  zeď;  na  jedné  strane  vzdelané  vrstvy 
a  zbytky  drobné  zemanské  šlechty  mlčí  anebo 
mravné  i  skutkem  od  národního  kmene  od- 
padávají  jako  jeho  suchá  ratolest;  a  bez- 
právny, v  temnotách  tápající  lid  jest  tlačen 
k  téze  zdi  s  druhé  strany  jak  štvaná  zver, 
vyssáván  danémi,  cizáckým  morem  a  trestán 
k  umdlení  velkomožným  panstvem  rozlič- 
ných Esterházyú,  Pallfyúv  a  Zichyii. 

,Prvý'  kdys  národ  Uher  pro  uskutečnéní 
smutné  proslulé  maďarské  statní  idey,  t.  j. 
zákonem  schvalované  maďarisace  všech  uher- 


186 


^Maďarská  štátni  idea'.  Židovstvo.  Zbytky  zemanstva. 

•ských  národu,  nasazoval  všechny  páky :  kul- 
túrni prameny  osvety  zasypal  anebo  zne- 
čistil, bibliotéky  zapečetil,  na  lidu  vydíral 
povestnou  wekerlovskou  soustavou  takové 
poplatky,  že  lid  pozbýval  chuti  k  práci  na 
cizí.  Statní  sroub  tlačil  s  jedné  strany  a 
s  druhé  rdousil  nenásytnými  chapadly  tučný 
a  vítaný  cizopasník-pomahač  statní  perse- 
kuce:  polyp  židovstva.  Uchvátil  skoro  sám 
obchod  v  slovenských  dedinách  a  méstech, 
vyhradil  si  takrka  po  celém  Slovensku  mo- 
nopol krčmy  a  úžery  (lichvy),  stav  se  záhy 
hlavním  sloupem  snáh  maďarisačných. 

Jiné  príčiny  hlubokého  úpadku  slovenského 
národního  života  jsou  vnitŕní  povahy.  Slo- 
venští  zemané,  ,páni  bratŕí',  nezpozorovali 
príchodu  nových  času  po  Košutovi,  slovenští 
nevolní,  r.  1848  osvobození  sedlád  nevzdali 
se  své  slovensky  lehkomyslné  povahy;  sítí 
železníc  v  jižních  krajinách  Uher  klesly  na' 
cene  pozemky  na  Slovensku  a  malý  rolník 
vázl  záhj^  v  dluzích  u  žida  i  v  bance.  To- 
várny  současné  ohrozily  domáci  prumysl  — 
hmotná  škoda  množí  se  na  všech  stranách. 

Rub  téchto  neslávnych  pomeru  jest  ješté 
neslavnéjší:  v  slovenskou  povahu  vniká  jed 
mravní  maďarisace.  Styk'  s  židem  ruší  sta- 
rou slovenskou  ,statočnosť,  poctivost;  lásku 
k  rodné  reči  vytlačuje  v  neuvédomélých 
mestských  vrstvách  opovržení  a  stud  za 
domnelé  nízky  slovenský  puvod ;  klíči  sémé 
úolatnosti,  bují  sobeckost  a  napodobovaní 
.panských'  mravu,  rozmarilosti,  ješitnosti  a 
požitkáŕství  rozrústá  se  jako  plevel.  Slo- 
venský sedlák  straní  se  okázalé  slovenského 
vzdélance  z  mesta:  tuší  v  jeho  zpanštélých 

187 


Mravní  a  kultúrni  poroba  lidu. 


zpúsobech  pro  sebe  nebezpečí.  Lid  osirel; 
jediný  krčmáŕ-žid  zdá  se  mu  pŕítelem,  nej- 
častéji  ve  vécech  penéžních.  Radí-li  se  však 
chlap  se  židem,  cíti  se  povinen  pít  u  neho 
pálenku;  ničí  sebe,  rodinu,  povést  sloven- 
ského jména  doma  i  ve  svete,  kam  uchází 
druhdy  jako  nešťastný  prototyp  slovenské 
bídy.  Lid,  oloupený  o  školy  a  svetlé  dary 
kultúry,  nevi  si  sám  pomoci:  upadá  v  neŕest 
anebo  v  netečnost  —  ale  zustává  dále  na 
své  pude  temným,  podvedomým,  pudovým 
Slovákem,  množitelem  kletého  národního 
osudu,  nositelem  tvrdého  slovenského  jarma 
—  a  tak  i  národním  zachráncem. 

Ješté  v  devadesátých  letech  minulého  veku 
v  tomto  nejtemnéjším  kouté  staré  Evropy 
kvete  poddanství  ducha  i  tela,  kryjíc  se  na- 
venek  oprýskaným  nátérem  kultúry.  Lid  je 
poroben,  od  detského  veku  ssaje  ducha  tmy 
a  opovržení,  nemá  mluvčích,  nemá  obrancu ; 
reptá-li,  ostatné  velmi  zŕídka,  odpor  jest  zlo- 
men  železem  i  krvi.  Stín  občana,  prízrak 
človeka.  Výbojná  vlna  maďarisace  slaví  na 
tomto  uštvaném,  plachém  Slovensku  laciné 
vítézství:  slovenská  pevnost  za  téchto  po- 
meru- pohasíná. 

Uvnitŕ  zdĺ  slovenské  domácnosti  je  tupé 
ticho ;  naprostá  pasivnost  a  odevzdané  trpé- 
livé  čekání,  kríšené  a  v  zápétí  klamané  kaž- 
dým novým  jarem  byly  prohlášeny  s  vúd- 
čích  míst  za  jedinou  spásu  národa.  Skoro 
všechny  ruce  jsou  netečné  skrížený  v  klin  — 
,Národnie  Noviny'  péstovaly  občas  zvláštni 
politickou  beletrii,  prinášejíce  bezvadné  psané 
a  ozdobné  úvodníky  o  nuceném  slovenském 
protestu  mlčením,  jež  čtlo  anebo  nečtlo  né- 

188 


Slovenská  obloniovštiua  a  kotliuovština. 

kolik  set  slovenských  Oblomovii  a  jež  pi-i- 
nášely  redakci  četné  politické  pravoty  —  to 
byl  denní  politický  program.  Jinak  ponuré 
ticho,  v  némž  denné  bez  výkriku  klesaly  ke 
dnu  politické,  tiospodáŕské  i  mravní  bídy 
tisíce  bezejmenných  a  vydedených  obetí  sebe- 
vražedné  slovenské  národní  idey  . .  . 

Fro  ulehčení  poroby  lidu  vrstvy  vzdela- 
nejší, .panské',  zhola  nie  nekonaly;  lid  byl 
bez  vúdcii,  bez  rádcú,  a  hlavné  bez  trpéli- 
vých  ucitelu.  Nebylo  tiskú  pro  lid,  aby  své- 
týlkem  poznávaní  plašil  zákernou  tmu  okolo 
neho  —  ,Národný  Hlásnik'  konal  tehdy 
pout  pouze  jednou  mésícné  v  poctu  asi  3000 
výtiskú  mezi  dva  a  púl  miliónu  Slovákú,  a 
to  bylo  pokládáno  již  za  významný  úspech. 
V  duševní  tmu  horelo  nékolik.  velikých  stráž- 
nych ohnú  literárních  —  ty  byly  pro  lid 
úplné  studené,  nehŕály  ho,  anebo  byly  mu 
ztracené  vatry  na  nedostupných  výších.  Va- 
janského  „Kotlín"  jest  prvého  druhu  do- 
kladem  príznačným :  osvítil  velikým  bleskem 
pustou  slovenskou  noc,  pronesl  slovo  o  usy- 
chaní a  k  neprečkání  daleké  m  svitaní  — 
tím  pŕíšernéjší  odraz  vrhl  dolu  na  bédnou, 
ješté  hluboko  spici  masu.  A  znamení  času 
nepochopil:  posteskl  si  sice,  že  doma  „niet 
obrodenia",  že  se  všech  strán  ŕítí  se  lavína 
nebezpečí,  ale  na  záchranné  práce  nepomyslil 
ani  on  aniž  kdo  jiný.  Ve  výlučném  stave 
, skvelého  osamocení'  ŕídil  salónni  klub  mar- 
tinského kasína  bez  svetového  kompasu  i  bez 
kormidla  vratkou  skoŕápku  slovenské  ná- 
rodní politiky,  obsazenou  jen  nékolika  stejné 
Ihostejnýini  a  netečnými  spoluspáči  —  nikdo 
nepomyslil,  že  vetchá   loď  slovenského  ná- 

189 


Triumf  Maďarstva,  úpadek  ,národností'. 

rodního  života  tančí  snad  smrtelný  tanec  nad 
propastmi. 

Maďari  slávili  za  téchto  smutných  pomeru 
r.  1396  okázalé  po  celých  Uhrách  milenární 
slávnosť.  Navenek  skvelý  se  pred  Evropou 
svéží  barvy  maďarské  trikolóry,  uvnitŕ  vzty- 
čovány  pomezné  sloupy  maďarskému  pánu- 
bohu  —  maďarská  národní  situace  byla  na 
výši  slávnostní  nálady.  ,Národnosti'  upa- 
daly,  byly  tlačený  ke  zdi  a  umlčovaný.  Kro- 
nika slovenských  trestních  procesu  a  red- 
akčních  pravot  roste  denné:  Slovákúm  škodí 
—  neškodí,  Maďarúm  prospívají.  Skolství  ná- 
rodní jest  zplenéno  skoro  celé,  život  slovenský 
doma  pro  vlastní  viny  stíhají  nezdary  na 
poli  hospodáŕském,  finančním  i  prúmyslovém^ 
na  poli  náboženském  rozštépením  pŕeddu- 
najského  dištriktu  trpí  slovenská  evanjelická 
inteligence  novou  osudnou  porážku  —  chýli 
se  k  zákerné  noci. 

V  tomto  zoufalém  stavu,  kdy  národní  krise 
jest  vypjata  až  k  bodu  peripetie,  protrhne 
sméle  čerňou  oponu  duševní  noci  jitŕní  pa- 
prsek  nového  slovenského  dne:  —  pŕichází 
se  slibem  práce  a  obrody  nová  slovenská 
mládež,  slavná  „držiteľka  rána",  rozsevač 
nových  myšlenek,  od  nichž  konečné  svitá 
spása  i  bédné  slovenské  láji. 


190 


II 

,HLAS',  JEHO  ZÁSADY  A  VÝZNAM. 
REVOLUCE  SE  ZAČÍNA. 

Na  konci  let  devadesátých  pokroková  mlá- 
dež slovenská  jest  Již  skoro  vymanena  ze  za- 
kletého  vlivu  martinského  vedení.  Český  rea- 
lism  a  hnutí  pokrokové,  jež  povšimlo  si  béd- 
ného  stavu  Slovákú,  nová  orientace  v  české 
politice,  program  české  Moderny,  kultúrni  a 
hospodársky  rozmach  na  všech  stranách,  ho- 
rečný  chvat  za  životem  púsobily  podnetné  na 
procitlou  slovenskou  mládež,  jež  rovnéž  horí 
touhou  po  pilné  národní  práci,  nespokojena 
s  hŕíšnou  domáci  zápačí  ducha.  Česká  bro- 
žúrka „Slovensko"  od  Jana  Smetanayho, 
posluchače  filosofie,  i  jeho  slovenský  leták 
.,Zkaza  ľudu  slovenského"  jsou  prud- 
kým výrazem  nového  myšlenkového  varu 
mezi  mládeži. 

Vudce  nového  hnutí,  VAVRO  ŠROBÁR, 
vzpominá  pozdéji  v  retrospektíve  (ve  ,Sbor- 
níiíu  slovenskej  mládeže'  1909)  zejména  dvou 
jmen,  pod  jichž  prímým  vlivem  zrála  idea 
slovenského  ohrození:  L.  N.  Tolstého  a  T,  G. 
Masar^'ka.  Tolstého  náboženská  filosofie  a 
jeho  humanism  vytlačují  účinné  romantické 


V'liv  Mčisarykuv  na  mládež  slovenskou. 


názory  slavjanofila  Danilevského,  spisovatele 
díla  „Rossija  i  Jevropa",  doma  nadšené  ve- 
lebeného ;  Dušan  Makovický,  pozdéjší  du- 
vérník  Tolstého,  V".  Škarvan,  M.  Bencúr 
(Kukučiu)  a  sám  Srobár,  vesmés  poslucliači 
lékarství  na  české  université,  pilné  pŕeklá- 
dají  Tolstého  spisy.  Masaryk  zajímal  se  o  ruch 
v  ^Detvanu"  již  od  počátku,  kdy  slovenští 
Tolstojovci  nechápali  ješté  jeho  podnetného 
zájmu;  vliv  jeho  osobnosti  i  práce  byl  v  kaž- 
dém  smeru  strhující.  Šrobár  vdéčné  a  úprimné 
mluví  o  nem  j  ako  o  velikém  rozsevači  my- 
šlenek  a  lásky  k  práci;  stali  se  jeho  žáky 
prvé  než  s  ním  na  vazali  styky  osobní.  „Ma- 
saryk budil  chuť  k  práci,  k  životu  v  každom, 
kto  len  prišiel  do  styku  buď  s  jeho  osobou 
alebo  s  jeho  spismi.  Masaryk  nás  učil  ceniť 
si  mravnú  podstatu  života,  vzpružoval  k  du- 
chovnej práci  ,zabudnutých'  študentov,  krie- 
sil asfiktické  duše  mládeže.  Tolstoj  učil  nás 
milovať  Boha  a  bližnélio,  Masaryk  naučil 
nás  ctiť  si  duchový  základ  človeka:  dušu  a 
rozum".  Vliv  Masarykúv  byl  stejné  suge- 
stívni na  slovenské  „Detvance"",  jako  byl 
silný  na  mládež  českou,  jihoslovanskou  a 
rusínskou:  a  tak  tento  veliký  Osvoboditel, 
sám  hodonský  Slovák,  spájí  duchové  Cechy 
se  Slovenskem  již  dvé  desítky  let  pred  mi- 
strovským  dilem  svého  kováŕsky  silného 
života,  pred  spojením  politickým. 

Vnéjšího  podnetu  k  organisaci  hnutí,  jež  se 
rozvinulo  v  samostatném  mésíčníku  ,Hlasu'", 
podlé  svedectva  Šrobárova  poskytl  rovnéž 
Masaryk.  O  národních  slavnostech  r.  189^7 
zašli  tŕi-čtyŕi  mladi  nespokojenci  od  velko- 
panského    banketu   v  Martine   k  nemu    na 

192 


Vznik  ,Hlasu'. 

letovisko  do  Bystričky,  aby  se  poradili  strany 
práce,  prostŕedkú  a  cesty.  Masaryk  dal  j  im 
vecné  rady  a  naznačil  zhruba  ideový  rámec. 
Lze  milovat^  vlastní  národ  a  netreba  cizího 
nenávidét.  Štúr  a  jeho  škola  jsou  romantici, 
kteŕí  nikdy  v  politice  nedomohli  se  úspechu 
—  Vajanského  sebevražedný  fatalism  pokra- 
čuje v  jejich  duchu.  Je  treba  studovat  prí- 
činy a  vedecké  zbrane  raaďarisace  a  výsledky 
tohoto  studia  uveŕejňovat  pred  forem  domá- 
cim i  svetovým;  jest  nutno  dále  studovat 
hospodárske  pomery  slovenského  lidu,  prí- 
činy alkoholismu  a  vystéhovalectví ;  treba 
obírat  se  náboženskou  a  etickou  povahou 
Udu,  štatisticky  shromažďovat  údaje  o  soci- 
álních  pomérech  lidu  poddaného  a  závislého, 
pochopit  jeho  duši  a  kultúru.  Otázky  kme- 
ňové i  domáci  Masaryk  analysoval  s  vecnou 
prísností,  podal  diagnosu  slovenské  národní 
choroby,  pasivnosti,  odsoudil  veliká  slova 
domácich  vúdcú,  jež  se  neopírají  ani  o  nej- 
menší  skutky,  a  vzbudil  mladou  odvahu  v  ne- 
spokojených  tazatelích.  Schúzka  V.  Šrobára 
s  medikem  P.  Blahem  v  Skalici  o  prázdni- 
nách téhož  roku  utvrdila  oba  v  úmysle  za- 
ložiti  vlastní  časopis,  jehož  vúdčí  myšlenky 
by  púsobily  jako  reakce  vúči  neblahému 
smeru  národní  filosofie  hurbanovské. 

V  červenel  r.  1898  vychází  v  Slovenské  Ska- 
lici, v  tésném  sousedství  s  českou  oblastí, 
prvé  číslo  mesíční  revue  ,H  1  a  s  u'  za  re- 
dakce  doktora  lékaŕství  PAVLA^  BLAHA. 
Histórie  vzniku  .Hlasu',  v  stručnosti  zde 
vysvetlená,  ručila  skoro  za  nevlídné  pŕijetí 
se  strany  martinského  vedení  a  všech  k  pádu 

13  193 


Pokrokové  hnutí  na  Slovensku. 


odsouzených,  ale  dosud  trvajících  zpátečni- 
ckých  živlu  domácich.  Slovenské  časopisy 
volnéjšího  obzoru,  zejména  Salvový  ,Slo- 
venské  Listy'  a  Janoškovy  ,Cirkevné  Listy', 
dále  český  tisk,  zvlášté  ,Čas',  pozdravily 
však  radostné  nového  bojovníka  za  obrodu 
národniho  česko-slovenského  povedomí  v  kul- 
turních,  sociálních  i  politických  vztazích.  Ska- 
lický ,Hlas'  jest  po  spisovné  odluce  prvý  list 
slovenský,  který  pracuje  svedomité  v  duchu 
národní  jednoty  česko-slovenské. 

Snahy  a  cíle  tohoto  složitého  pokrokového 
hnutí  Ize  tu  shrnout  aforisticky.  Nutno  po- 
ctivé poznat  a  priznat  si  —  se  stanoviska  let 
pred  válkou  —  úbohou  slovenskou  skuteč- 
nost  a  nekrášlit  jí  ružovou  perspektívou.  Co 
jest  národní  a  slovenské,  není  proto  vždy 
dobré;  naopak,  práve  vétšina  současných 
zjevú  na  Slovensku  jest  velmi  špatným  zna- 
mením. Dlužno  kriticky  soudit  o  vécech  ve- 
rejného života;  v  poznaní  chyb  jest  cesta 
k  náprave,  již  treba  nastoupit  ihned.  Bez 
otálení  treba  se  chytit  do  práce  a  pracovat 
na  jediném  skutečné  slovenském  základe: 
demokratickém  a  pokrokovém.  Li d  jest  pŕed- 
stavitelem  slovenského  národa,  nikoli  polo- 
vičatá  a  vlažná  inteligence,  jež  háji  dogmat 
národních  i  církevních.  Treba  jest  pokroko- 
vosti,  ne  konservativismu;  Slovensko  nesmi 
býti  museem  minulosti,  nýbrž  musí  se  státí 
dílnou  ducha  a  lidskosti,  chce-li  mít  svou 
budoucnost.  Proti  desorganisaci  celku  staví 
,Hlas'  organisaci  vybraných  a  čestných 
jednotlivcú,  již  nejsou  naplnení  starým  po- 
žadavkem  lichého  autoritáŕství,  nýbrž  usi- 
lují   denné   o   úzky   styk   s  lidovou   postatí. 

194 


Zásady  ,Hlasu'. 


V  myšlenkách  „Hlasu"  dostalo  se  Slovensku 
zaostalému  a  duševné  pohodlnému  druhého 
pólu  k  ideám  hurbanovským. 

Ačkoli  ,H  1  a  s'  nevyšel  s  presné  vymeze- 
ným  pracovním  programem,  ŕídé  se  v  kaž- 
dém  čísle  látkou,  jež  došla  od  necetných 
pŕispévatelú  a  formálne  byla  schopná  uve- 
rejnení, hned  v  prvém  ročníku  idey  jeho  pro- 
nikají  tak  výrazné,  že  Ize  z  nich  ustrojiti 
rámec  jeho  snáh  programových. 

Již  vúdčí  zásada  ,Hlasu',  v  níž  obráží  se 
vliv  českého  realismu  i  náboženské  filosofie 
jasnopoljanského  proroka,  vnáší  v  slovenské 
pomery  obrat  revoluční:  „Chceme  predne  a 
nadovšetko,  aby  slovenský  človek  sa  obrodil 
mravne.  Žiadame  u  seba  samých  nie  hmotnú 
lož,  ale  pravdu,  nie  lien,  lež  prácu  na  osoh 
blížneho,  nie  nenávisť,  ale  lásku  k  človeku". 

V  slovenské  společnosti  nebylo  dosud  ani 
téchto  základních  predpokladu  úspešné  práce 
národní  a  kultúrni ;  ,H  1  a  s'  již  v  prvém  svém 
čísle  dotyká  se  ostrým  nožíkem  chirurga 
otevŕených  ran  na  neduživém  tele  sloven- 
ského Lazára,  mravné  a  hmotné  zmaďariso- 
vaného,  hovéjícího  si  v  klidné  zápači  ducha 
bez  vedomí  odpóvédnosti  za  osud  lidu,  bez 
pokusu  o  nápravu,  ba  bez  pochopení  svého 
smutného  stavu.  Bankety,  prípitky  a  bás- 
nickými úvodníky  nevykoná  se  obroda  slo- 
venského života ;  treba  je  vnitrního  očistení 
od  nánosu  mravní  maďarisace,  nahé  sokratské 
pravdy,  drobné  denní  soustŕedéné  práce 
v  duchu  demokratickém  a  humanitním :  —  to 
jest  obsah  slovenského  ohrození,  jež  ,Hlas' 
si  vztýčil  za  veliký  cíl. 

V    jednotu vostech    svého    úkolu    ,H  1  a  s' 

13*  195 


Jeho  revolucionism  ideovv, 


postupoval  metodicky.  Svetlo  osvety  musí 
vniknout  do  nejzapadlejšího  koutu  Slovenska, 
do  každé  dediny  a  samoty;  proto  je  treba 
odborne  vzdelaných  učitelú,  kterí  by  lidu 
vyhoveli  v  jeho  denních  potrebách.  Pracov- 
níky  kultúrni  a  zvlášté  hospodárske  nutno 
vychovat  účelné  pro  domáci  pomery  —  ,Hlas' 
prvý  venuje  praktický  zŕetel  otázkam  zemé- 
delským  v  nejširsím  smysle.  Politicky  nutno 
lidu  vštípiti  presvedčení  o  význame  a  cene 
drobné,  i  nejmenší  práce,  poučit  ho,  kterak 
treba  denné  hájit  svých  občanských  práv  a 
zejména  —  což  ,H  1  a  s'  plnil  záslužné  v  kaž- 
dém  čísle  —  nahraditi  mu  neplodnou  ilusi 
hurbanovskou  o  ohromné  stomiliónové  zá- 
loze  bratŕí-osvoboditelú  daleko  bližší  a  klad- 
néjší  skutečností:  vedomím  o  společném  du- 
ševním  majetku  vyspelé  a  úspešné  česko- 
slovenské kultúry. 

,Hlas'  odkrýval  slovenské  inteligenci 
i  lidu  doslovné  nové  svety,  nové  obzory  na 
všech  stranách.  Boŕil  se  statečné  po  šest  let 
s  nenávistí  a  zlobou  ,Národných  Novín' 
i  ,Slov.  Pohľadov' ;  bez  zŕetelú  vpravo  vlevo 
šel  za  novým  cílem  a  zdarilo  se  mu,  že  za- 
krátko mohl  již  jeho  redaktor  P.  Blaho  hrdé 
napsat:  „Okolo  nás  skupily  sa  tie  lepšie 
elementy  mládeže  slovenskej"  (I  81). 

Mladé  osení  ,H  1  a  s  u'  vzklíčilo  úrodné  snad 
i  proto,  že  rozsevačú  a  hospodáŕú  jeho  byla 
jen  hŕstka.  Nebylo  aspoň  tŕíšténí  názoru,  ne- 
bylo  nejasností:  vyhranení  pracovníci  pŕiná- 
šeli  vyhranené  práce,  uzrálé  plody  svých 
úvah  a  zkušeností.  V  prvém  ročníku  otisklo 
své  príspevky  pouze  patnáct  pracovníkú; 
v  dalších   péti    ročnících   tento    malý   počet 

196 


Vúdcové  „hlasistu". 


ješté  klesal.  ,Hlas'  má  znak  práce  osobní 
a  osobnostní,  práce  v  jistém  smysle  jedno- 
tlivcovy  —  v  tom  tkví  klíč  jeho  pronikavého 
úspechu  a  vyrovnané,  velmi  čestné  úrovne 
revuelní.  ^       •« 

Prvý  ročník  ,Hlasu'  jest  kriticky  sméro- 
datný  pro  názory  a  myšlenky  „hlasistu" ; 
v  dalších  bézích  jde  práce  spíše  do  šíre, 
opakují  a  rozvádéjí  se  námety,  teoreticky 
již  vysvetlené.  PAVEL  BLAHO,  skalický 
lékaŕ,  nejzdatnéjší  organisátor  práce  na  slo- 
venském  západe,  predstavuje  svou  činností 
prvou  epochu  mladého  Slovenska;  teoreticky 
shrnuje  svúj  smer  v  stati  „Mládež  a  drobná 
práca",  jež  jest  prvým  článkem  vyznaní  víry 
„hlasistu".  MASARYKOVA  prednáška  „Jak 
pracovat?"  jest  vedeckým  prohloubením 
smeru  nové  revue.  Blahuv  souputník  a  nej- 
bystŕejší  hlava  hnutí,^  VAVRO  ŠROBÁR, 
lékaŕ  v  Ružomberku,  nékdejší  predseda  „Det- 
vana", pŕináší  radu  premyslených  a  podnet- 
ných studií  kultúrne  politických:  „Maďari- 
zácia" vyvozuje  totožnost  snáh  maďarských 
s  druhem  národního  náboženství,  „O  národ- 
nom úspechu  a  jeho  podmienkach"  a  „O  vzde- 
lávaní rudu  a  sebavzdelávaní  inteligencie" 
psány  jsou  v  duchu  ideí  českého  realismu. 
K  ,,hlasistúm"  pripojil  se  již  v  prvém  roce 
jejich  činnosti  jiný  vynikající  Slovák,  český 
a  slovenský  literárni  dejepisec  JAROSLAV 
VĹČEK,  „Besedami  literárnymi",  jež  v  rámci 
filosofie  literárního  tvorení  presvedčivé  pro- 
kázaly  nesmyslnou  a  záhubnou  púsobnost 
obecné  víry  domácich  slavjanofilú  v  politický 
katastrofism.  ,H  1  a  s'  uvítal  pod  hostinou 
strechou  i  nékolik  mladých  teologú.  zvlášté 

197 


Ostatní  prívrženci  pokroku. 


katolíkú,  kteŕí  púsobili  vlivné  na  národní 
dorost  knéžský.  Moderním  výkladem  ideí 
politických  a  sociálních  obírá  se  v  nem  poz- 
déji  ANTON  ŠTEFÁNEK,  politicky  vzdelaný 
novinár,  jeden  z  prvých  pŕedstavitelú  česko- 
slovenského pochodu  slučovacího;  FEDOR 
HOUDEK  seznamuje  s  novými  teoriemi  ve 
vedách  pŕírodních;  DUŠAN  MAKOVICKÝ, 
redaktor  MILAN  HODŽA,  dr  JOZEF  MI- 
NÁRIK,  farár  L.  NOVOMESTSKÝ,  každý 
v  svém  oboru,  druží  se  k  této  hrstce  prú- 
kopníkú  veliké  slovenské  noviny  v  I.  roč- 
níku ,Hlasu';  v  dalších  ročnících  objeyují 
se  nejhustéji  jména  Šrobárovo,  Blahovo,  Ste- 
fánkovo,  Hodžovo  a  Houdkovo. 

Obsah  ,Hlasu'  vymezen  jest  smérnicemi 
pokrokového  demokratismu ;  zásada  demo- 
kratismu,  určeného  již  od  pŕirozenosti  za 
kmeňový  znak  našeho  národa,  byla  ne- 
pŕirozenými  teoriemi  a  velkopanskou  ze- 
manskou  frází  se  slovenského  života  skoro 
setŕena.  Literatúra  až  po  romány  a  novely 
Vajanského  hemžila  se  urozenými  pány  a 
velkými  dámami,  vedia  k  lživému  ideálu 
výchovy  ozdobných  paňácú  a  francouzsky 
hovoŕících  slečinek,  z  prúmerné  rodiny  slo- 
venské robila  jenom  prechodnou  stanici 
k  vyššímu  typu  spoločenskému  —  lidový 
podklad  její  docela  zaznávala.  Proto  „hla- 
sisté"  uvítali  Kukučina  a  Hviezdoslava  jako 
své  prúkopníky;  zejména  v  tvorbe  Kukučí- 
nove, jež  vlastné  objevila  Slovensko  takové, 
jaké  jest  v  denním  živote,  zračí  se  zdravá 
reakce  proti  Ižikulturnímu  náteru  Hurbanova 
beletristického  smeru,  esteticky  vyspelého. 
Ideové  však  neplodného. 

198 


,Hlas'  a  národní  jedaota  česko-slovenská.   - 

Neboť  „hlasista"  chápou  shcdné  s  Masa- 
rykem  demokratism  jako  problém  osvety 
a  vzdelaní  národa  ve  všech  tŕídách;  demo- 
kratism i  jim  jest  svetovým  názorem  mo- 
derní doby,  zorným  úhlem,  pod  nímž  hod- 
notí se  veškeré  kony.  ,Hlas'  venuje  zvý- 
šenou pozornost  školské  výchove  a  peda- 
gogice,  vécem  na  Slovensku  zanedbaným. 
V  nedostatku  slovenských  ústavu  obrací 
zŕetel  k  české  vzájemnosti,  českým  školám 
vysokým,  stŕedním,  zvlášté  však  hospodár- 
skym a  prúmyslovým.  Tradice  českého 
školství  jest  nejlepší,  slovenští  žáci  mohou 
české  školy  považoval  v  duchu  i  obsahu  za 
své:  odtud  počína  se  skutečné  príliv  slo- 
venských žákúv  a  učňú  na  Moravu  i  do 
Čech,  jak  zkušený  pedagóg  KAREL  KÁLAL 
s  radostí  v  ,Hlase'  oznamuje.  ,Hlas' 
zhusta  zdúrazňuje,  že  české  ovzduší  samo 
o  sobé  má  na  slovenského  mladíka  vliv 
úrodný:  není  zde  rozdílú  stavovských  jako 
v  stŕediscích  maďarských,  púsobí  zde  prí- 
klad vytrvalé  české  práce  a  jejích  úspechu, 
není  tu  lži  a  pseudo-kultury,  již  ve  velikém 
slohu  péstují  ústavy  v  Uhrách.  Pro  českou 
vedu,  jíž  jest  vodítkem  čisté  poznaní,  ,Hlas' 
se  netají  nadšeným  obdivem ;  a  tak,  stávaje 
se  hlasatelem  česko-slovenské  jednoty  a  tr- 
valého návratu  Slovákú  k  zdrojum  společné 
kultúry,  ,H  1  a  s'  občerstvuje  Slovensko  sku- 
tečné z  pramene  vody  živé. 

V  druhém  ročníku,  jehož  každé  číslo  vy- 
cházelo  již  v  kŕížovém  ohni  se  strany  mar- 
tinské i  odjinud,  ustupuje  zásadní  politicko- 
národní  a  programový  smer  praktickým 
otázkam  doby  a  slovenského  prostredí.  IGOR 

199 


Boje  a  príčiny  zániku  ,Hlasu'. 


HRUSOVSKÝ  uverejňuje  zde  cenný  mate- 
riál k  studiu  národního  hospodáŕství  a 
FEDOR  HOUDEK  pečlivé  údaje  topogra- 
fické, jichž  pozdéji  užil  český  učenec  LUBOR 
NIEDERLE  k  známe  „Národopisné  mape 
uherských  Slovákú"  (III.  zkrácené  a  upra- 
vené  vydaní    r.  1919). 

Tretí  ročník  ,Hlasu'  vyšel  ješté  pod 
samostatnou  redakcí  Blahovou,  čtvrtý  ŕídí 
Blaho  společné  se  Šrobárem;  pátý  a  šestý 
roční  beh  vede  již  sám  Srobár,  pŕesídliv 
redakci  do  svého  púsobišté,  Ružomberku 
v  župe  liptovské.  Tato  okolnost,  že  totiž 
časopis  vzdálen  byl  materské  skalické  pudy 
a  pozbyl  pŕímého  styku  s  kultúrne  silnejší 
západní  oblastí,  nevraživost  martinské  strany, 
zaryté  v  útocích  na  nepohodlné  „ateisty", 
„pokrokáre^',  „masaríkovce"  —  abychom 
uvedh  pomerne  nejslušnéjší  prívlastky  „hla- 
sistu" z  ,Nár.  Novín'  —  konečné  ústrojné 
vady  vlastní  učinily  ,H  1  a  s  u'  r.  1905  konec. 
Nikoli  jeho  ideám :  ty  púsobily  úrodné  dále 
a  trvají  zvlášté  dnes  v  teórii  i  praksi  osvo- 
bozeného  Slovenska. 

Sestiletí  ,Hlasu'  vytvorilo  v  moderní 
histórii  Slováku  epochu  významu  zásadního. 
,H  1  a  s'  hlavné  kŕísil  a  živil  novou  slo- 
venskou myšlenku,  revolučním  dechem  osvo- 
bodil  tvúrčí  sily  ze  zakletí.  Bezútešný  kon- 
servativism  slovenský,  pestovaný  v  Martine, 
byl  ,Hlasem'  mravné  poražen,  tŕebaže  ješté 
načas  dodával  si  zdaní  vítéze:  bylo  to  již 
poslední  vítézství  náhody  a  hmoty. 

Slovenské  národní  práci  naznačilo  hnutí 
,Hlasu'  nové  dráhy  a  cíle,  demokratické, 
pokrokové,  ve  znamení   vyšší  duševní  jed- 

200 


Význam  ,Hlasu'. 


noty  česko-slovenské.  Samo  práce  nedovŕšilo; 
ustalo  práve  v  poloviční  ceste  mezi  teórií 
ideového  boje  a  jeho  praksí.  V,  Srobár  poz- 
náva po  letech,  že  nejednou  „jed  kompro- 
misu a  bezcharakternosti  porazil  údy  naše". 
Za  heslo  národní  svornosti  skryla  se  rada 
osôb,  jež  v  dobé  tŕídéní  duchú,  o  než  ,H  1  a  s' 
bojoval,  nutné  by  byly  zústaly  v  pozadí 
verejného  života  —  na  ,Hlase'  mstil  se 
nedostatek  politické  zkušenosti  a  prakse. 
Jinou  slabinou  hlasistického  hnutí  bylo  jeho 
upŕílišené  politikum:  „My  sme  postaviU 
v  dobe  prímeria  všetko  na  vratký  osud 
politickej  karty"  (Prúdy  IV,  1  d.)  —  odtud 
zklamání  nové,  jemuž  nebylo  protiváhy 
v  úspešné  kultúrni  činnosti,  jež  by  rušila 
v  zápétí  prípadný  nezdar  politický. 

Ale  v  celku  i  za  podmínek  nejpŕísnéjších 
obstojí  záverečná  kultúrni  rozvaha  ,Hlasu' 
velmi  čestné:  vykazuje,  pri  všech  ztrátách 
a  nedostatcích,  pro  mladé  Slovensko  veliký 
myšlenkový  klad.  ,Hlas'  pročistU  sešeŕený 
slovenský  obzor  natolik,  že  v  zásade  bylo 
již  nakonec  jisto,  kdo  je  pro  pokrok,  pro 
nový  život,  a  kdo  vézí  zatvrzele  v  ŕidnou- 
cím  tábore  zpátečníkú.  Nová  mládež,  odko- 
jená  ,Hlasem',  „heroldové  svitajúcich  ča- 
sov", podlé  krásne  Hviezdoslavovy  apostrofy, 
vi  již  bez  rozpakú,  v  kterém  tábore  jest 
její  místo. 


201 


m 

,SLOVENSKÝ  OBZOR'. 

Okolo  roku  1906  mladý  kultúrni  ruch  na 
Slovensku  dosahuje  velmi  slibného  rozpétí; 
zdá  se  opravdu,  že  „pravda  slovenského 
ľudu"  je  na  pochode,  aby  podlé  starých  bás- 
nických véšteb  zasedla  za  stúl  dejinné  spra- 
vedlnosti. 

Lid,  ješté  v  letech  80.  a  90.  „misera  con- 
tribuens  plebs*,  národné  zatemnélá,  bigotní 
a  otupela,  procítá  ze  stoleté  ztrnulosti;  cte 
s  chvatem,  zastáva  sebe,  svá  občanská 
i  lidská  práva,  vtelená  v  dúvérné  heslo 
„za  tú  našu  slovenčinu".  Deje  se  v  nem  ta- 
jemný  vnitŕní  prerod.  Obrozenské  poslaní, 
jež  ,Hlas'  konal  mezi  inteligencí,  plní  od 
roku  1903  mezi  lidem  Hodžúv  ,Sloven- 
ský  Týždenník'  a  prešpurské  ,Sloven- 
ské  ľudové  noviny';  tam,  kde  ješté  ne- 
dávno 150.000  výtiskú  klerikálních  tiskovin 
spolku  SV.  Vojtecha  lid  duše\Tié  ožebračo- 
valo,  asi  20.000  exempláru  dobrého  tiskú 
koná  hotový  zázrak.  Lid  vyhýba  se  najed- 
nou  nemravným  knéžím,  nenavštevuje  chrá- 
mu, v  nichž  káží  mu  cizí  duchovní  cizí  rečí. 
s  hrdostí  celé  obce   snášejí  náboženskou  a 

202 


Politické  procitání. 


národní  persekuci.  Zejména  katolícka  hierar- 
chie všech  stupňu  svou  cirkevní  i  národní 
nesnášelivostí  lid  od  sehe  odpuzuje:  boyko- 
tuje  ji.  Malá  pohorská^obec  Lúčky  a  záhy 
potom  krvavé  jevišté  v  Cernové  jsou  svedky 
živelné  sily  odporu,  jenž  se  v  lidu  vzmáha. 
Je  to  zjevný  duševní  prerod  z  mravního  pod- 
danství  a  otupélosti  k  občanské  volnosti  a 
hrdosti.  A  pomalú  budí  se  lid  i  politicky. 

Roku  1906  zuŕil  v  stoličné  politice  uherské 
boj  odumírající  liberálni  strany  s  národní 
stranou  Košutovou;  nemravný  systém  libe- 
rálni strany  chýlil  se  k  pádu.  Uherské  , ná- 
rodnosti' hlásily  se  o  její  dedictví.  Na  slo- 
venské kraje  činila  si  nárok  t.  ŕ.  ,lidová' 
strana  maďaronsko-klerikální ;  proti  ní  ve- 
rejné i  tajné  organisoval  se  probuzený  slo- 
venský lid  pod  zástavou  slovenské  lidové 
a  slovenské  národní  strany.  Maďarská  koalice 
nelenila,  násilím,  hrozbami  i  pálenkou  hledéla 
pŕivésti  Slováky  na  svou  stranu.  Ale  lid  nedal 
se  zaleknout  násilím  a  pálenky  nepil :  odušev- 
nén  slovenským  slovem  svých  vúdcú  svo- 
dúm  odolal  a  do  jarních  voleb  roku  1907  šel 
semčen  v  pevný  šik  a  s  neochvejnou  vúlí. 
Z  osmnácti  poslaneckých  okresu  dobyl  na 
prvý  ráz  sedmi;  jinde  poražen  jen  hmotným 
násilím.  Slovensko  ožilo  po  letech  mladou 
národní  nádejí . . . 

Vzrúst  politického  probuzení  zračí  se  v  této 
dobé  výmluvné  v  statistice  politických  pra- 
vot.  Celá  rada  pŕedních  Slovákú  jest  roku 
1907  odsouzena  do  žaláre  i  k  penežité  po- 
kute :  Vajanský,  Pietor,  Somolický,  Škultéty, 
Markovič,  Dula,  Mudroň,  Hodža,  Halaša,  z  rad 
nepolitické    inteligence    Tajovský    a   množí 

203 


Rozvoj  časopisectva.  , Slovenský  Obzor'. 

jiní  —  odtud  vznikla  svojská  slovenská  po- 
učka, že  každý  „poriadny  Slovák  aspoň  raz 
v  živote  musí  čušať  ( =  mlčet )  vo  väzení" . 

Jiným  tlakomérem  stoupajícího  politického 
zájmu  na  Slovensku  Jest  vzrúst  a  rozšírení 
politického  časopisectva.  Podlé  štatistiky 
,Hlasu'  by] o  roku  1898  pét  slovenských 
politických  hstú  (Národnie  Noviny,  Sloven- 
ské Listy,  Ľudové  Noviny  [v  T.  S.  Martine], 
Národný  Hlásnik  a  Nová  Doba),  jichž  náklad 
dohromady  činil  9100  výtiskú.  Roku  1907 
vychází  politických  časopisu  devét  (nové: 
Ľudové  Noviny  [v  Uh.  Skalici],  Slovenský 
Týždenník,  Slovenské  Robotnícke  Noviny, 
Napred,  Naša  Zástava,  Dolnozemský  Slovák 
a  Zvolenské  Noviny)  o  42.500  výtiskú  — 
počet  odbératelú  politických  časopisu  vzrostl 
více  než  čtvernásobné,  počet  čtenáŕú  aspoň 
ďesateronásobné.  To  byl  již  velmi  slušný 
úspech. 

Za  tohoto  stavu  rozvitého  politického  zá- 
jmu cítil  se  dvojnásob  téžce  zánik  ,Hlasu'. 
Nedostatek  vážne  revue,  jež  vyhrazena  my- 
šlenkám  a  soudúm  odborné  vzdelaných  čini- 
telú,  pestovala  by  politiku  a  sociológii  s  vyš- 
šího  hlediska  vedeckého,  udávala  smer  širo- 
kému lidovému  proudu  a  kriticky  jej  ŕídila. 
Potreba  nové  politické  tribúny  byla  naléhavá. 

15.  ledna  roku  1907  vychází  prvé  číslo 
,Slovenského  Obzoru',  mésíční  revue, 
vydávané  v  Pešti  za  redakce  ANTONA 
ŠTEFÁNKA.  Úvodní  článek  „Naše  snahy", 
vymezuje  s  dostatek  úkol  nového  Hstu 
„Slovenský  ideál  treba  hladať  výlučne  v  de- 
mokratickej práci,  ale  nikdy  nie  v  dákoms 

204 


Jeho  program. 


aristokraticky-aesthetizujúcom  a  klerikálnom 
blúziiení.  Nie  výlučný  ideál  kmeňový,  nie 
slaviansky  imperializmus,  ale  kultúrny,  spo- 
ločenský a  hospodársky  pokrok  najširších 
vrstiev  nášho  národa,  všetkých  Slovanov  a 
skrze  nich  pokrok  celého  človečenstva  musí 
byť  našou  panaceou".  Časopis  bude  usiloval 
o  vytvorení  nové,  moderní  a  pokrokové 
strany  slovenské,  nestotožňuje  se  prozatím 
s  žádnou  trvající  stranou.  Slovenský  národ 
tvorí  dve  hlavní  vrstvy:  malí  rolníci  a  drobní 
pracovníci,  délníci  hlavou  i  rukou  —  odtud 
dana  smernice  v  duchu  čisté  demokracie.  Jako 
v  politice  i  v  literatúre  a  umení  bude  pro- 
pagovat  nové  smery,  klestit  jim  cestu,  dávat 
popudy.  Se  stanoviska  uherských  pomeru 
bude  se  pilné  zajímal  životem  uherských 
,národností^ ;  se  stanoviska  slovanského  ur- 
čuje smer  demokratické,  pokrokové  a  národní 
hledisko,  jež  s  vyloučením  veškeré  pla- 
tonické lásky  bude  pŕihlížet  k  skutečnosti  a 
praksi.  Zvlášté  pilné  bude  proto  stopoval  život 
nej  bližších  slovanských  bratrú.  Cechu.  ,Slo- 
venský  Obzor'  píše  si  v  čelo  program 
praktický:  méné  teórie  a  kriticismu,  tím 
více  kladné  práce  politické  a  kultúrni. 

K  úkolu  tomuto  sdružuje  se  okolo  ,Slo- 
venského  Obzoru'  rada  pracovníka ; 
k  starší  hlasistické vrstve  pŕipojují  se  homi- 
n  e  s  n  o  v  i  —  jediný  ročník  ,Slovenského 
Obzoru"  soustŕedil  více  pfispévatelú  nežil 
všech  šest  ročníku  ,Hlasu'.  Z  „hlasistu" 
zústává  i  zde  V.  Šrobár,  P.  Blaho,  A.  Štefánek, 
A.  Ráth,  Iv.  Dérer,  M.  Hodza;  nové  zjevují 
se  jména  dra  J.  Rumanna,  B.  Paulu,  P. 
Bujiiáka,  Fr.  Votruby,  M.  Frice  aj.;  literárne 

205 


Skupina  , Slovenského  Obzoru'. 


zastoupeni  pouze  J.  Jesenský,  pseudonym 
Lenskýy  preklady  Horal,  J.  Uram,  V.  Škarvan 
a  zajímavý  kryptonym  Bohd.  J.  Potokinová. 
Ráz  jSlovenského  Obzoru'  vyvíjí  se 
stále  ostŕeji  v  politickou  a  sociálni  revui 
o  širokém  odborném  rozhledé.  Jednotlivé  prí- 
spevky jsou  studie  pozoruhodné.  J.  RUMANN 
piše  prvou  štatistickou  úvahu  o  pohybe  slo- 
venského obyvatelstva,  pracovanou  podlé 
moderní  vedecké  metódy ;  priblíži  již  k  pro- 
blémúm  vystéhovalectví,  plodnosti,  úmrtnosti 
a  rodinných  svazkú.  V.  ŠROBÁR  pozdravuje 
úsvit  svobody,  jež  se  rodí  v  duši  slovenské- 
ho lidu;  J.  A.  WÁGNER  se  zabýva  pálčivou 
časovou  otázkou  sociálního  pojišťování  dél- 
nictva;  redaktor  Ä.  ŠTEFÁNEK  \  obšírne 
a  obsažné  historicko-politické  studii  podáva 
vývoj  politických  ideí  v  XIX.  století,  vyčer- 
pávaje  v  ní  čelná  jména  celé  moderní  Evropy ; 
jinde  týž  autor  pŕináší  cenný  pŕíspévek 
k  smutné  originelní  statistice  slovenského 
utrpení  a  studii  o  kolektívni  psychológii  ve 
službe  národa ;  M.  HODŽA  určuje  cesty  slo- 
venské demokracie,  dané  hospodárskym  po- 
ložením slovenského  lidu;  IGOR  HRUŠOV- 
SKÝ  zabýva  se  pŕehledem  prúmyslu  na 
Slovensku  jindy  a  nyní ;  P.  BLAHO  v  stati 
o  „Našom  národnom  hospodárstvu"  nabáda 
pilné  učit  se  od  Cechúv  a  Némcú  v  sousedních 
Rakousích,  atd.  A  každé  číslo  hstu  pŕináší 
radu  poznámek  politických:  k  povestným 
zákonúm  Apponyiovým,  daňové  pŕedloze 
Wekerlové,  volební  oprave,  vede  pŕehlídku 
domáci,  české  a  slovanské  politiky;  radu 
poznámek  sociálních  a  školských :  o  maďar- 
ské soustavé  pedagogické,  o  vyučovací  reči 

206 


Nová  hesla  literárni. 


V  maďarské  škole  a  jiné  —  vytrvalé,  rychlé 
a  šťastné  štúdium  domácich  pomeru  a  cizich 
obdôb  prosvitá  ze  ,Slovenského  Ob- 
zoru' na  prvý  pohled. 

Časopis  pro  kult  lidových  ideálu  hlasá 
odtud  demokratickou  výlučnost  i  na  poli 
literárni  výchovy  a  tvorby.  Smérodatné  jsou 
v  tomto  smeru  kapitolky  BOH  DANA  P  A  VLÓ, 
baleného  v  pseudonym  Paľo:  Literárne  túžby. 
Pisatel  shledává,  že  hnutí  ,Hlasu'  nepŕinesío 
vlastné  literatúre  občerstvení.  Poznaní  jeho 
vyniká  bystrým  úsudkem :  slovenské  myslení 
od  Štúra  nezmenilo  svých  cest,  kotlínovská 
literatúra  stále  úctivá  génia  a  jeho  jedinečný 
hypotetický  čin  —  a  nepracuje  pro  lid. 
Demokratická  podstata  jí  chybí;  jest  sice 
krásna  literatúra  o  hdu,  ale  není  literatúry 
pro  lid ;  mylným  instinktem  demokratického . 
presvedčení  Paľo  staví  pro  slovenskou  lite- 
ratúru heslo:  ľa  r  t  pour  la  vie,  umení  pro 
život  a  jeho  denní  potreby;  ,Slovenský 
Obzor'  šel  tu  ješté  dále  vlevo  nežli  ,Hlas', 
jenž  proklamoval  pouze  umelecký  realism. 
Vedie  téchto  kritických  poznámek,  jež  vy- 
hraňují  literárni  teórii  skupiny,  zasluhují 
pozornosti  články  PAVLA  BUJNAKA,  samo- 
rostlého  talentu  kritického  o  chvatné  kultúre 
knižní  a  bystré  soudčí  schopnosti,  zejména 
v  psychologické  analysi.  Bujnák  soudí  v  pŕís- 
ném  pŕehledé  nejnovéjší  poesii  slovenskou, 
Jesenského,  Hájomila,  Cigáňa  (začátečníka 
Kraska)  a  Galia,  v  jichž  tvorbe  spatŕuje  nad- 
merný subjektivism,  dosud  Ihostejný  k  hro- 
madnému prerodu  v  myslích  slovenské  inte- 
ligence.  Druhá  pilná  a  výdatná  práce  Buj- 
nákova,   ^Romantizmus  v  literatúre  sloven- 

207 


Význam  ,Sloveaského  Obzoru'. 


skej",  vzdelaná  na  širokém  dejepisném  po- 
zadí, nedozrála  k  výši  kritického  prozáŕení. 
Jako  literárni  zpravodaj  vecného  soudu,  od- 
kojený  literárni  kultúrou  českou,  hlási  se 
v  ,Slovenském  Obzoru'  český  rodák 
FRANTIŠEK  VOTRUBA  —  po  prvé  po- 
hromade objevují  se  tri  nová  jména.  Jež  stá- 
vaji  se pozdéji prúkopníky  a  „arbitri  ele- 
gantiarum"  literárního  dorostu,  slovenské 
Moderny. 

Nová  literárni  mládež,  jsouc  již  časové 
nablízku,  dosud  se  v  nové  tribúne  nehlási. 
,Slovenský  Obzor'  púvodnímu  tvorení 
vyhradil  málo  místa;  byly  otázky  naléhavéjší, 
a  také  neudeŕila  dosud  hodina  mladých.  Ňe- 
hledíc  k  básním  J.  JESENSKÉHO  nový 
talent  psychologickým  prokreslením  prozra- 
zují  portrétové  studie  „Naši"  od  zastŕeného 
autora,  BOHDANY  J.  POTOKINOVÉ  — 
pravdepodobné  první  psychologická  zkouška 
v  prose  pozdéjšího  Ivana  Kraska. 

,Slovenský  Obzor'  zanikl  po  ukon- 
čení prvého  ročníku  pro  hmotné  nesnáze  — 
kruh  téch,  kdo  chápali  slovenskou  novinu, 
stále  jest  malý.  Proti  ,Hlasu'  jeví  se 
v  nové  revui  ostrejší,  politicky  vyhranený 
program,  objímající  soubor  časových  otázek 
sociálních  —  literárni  obrody  ani  ,Slo- 
venský  Obzor'  nepfinesl,  skoro  jí  ne- 
pŕislíbiv  —  svou  slávnou  pri  mládež  vy- 
bojovala si  sama.  Ale  i  za  jediný  rok  vzdélal 
časopis  Stefánkuv,  vedený  s  rozhledem  vážne 
revue,  značný  úhor  v  slovenském  živote  ve- 
ŕejném,  vymeziv  zvlášť  presné  lidovou  smer- 
nici pro  budoucnost.  Mél  své  vady  a  chyby; 
ani  on   nelíšil   prísne   mezi   zásadou  a  za- 

208 


X'vznam  .Slovenského  Obzoru' 


streným  komproinisem  (Jehlicka-Margin,  Jii- 
riga.  Hlinka  a  j.) ;  ale  klad,  jejž  ,S  1  o  v  e  n  s  k  y 
Obzor*  domácíniu  životu  pMnesI,  jest  nad 
tento  lidský  omyl  vétší:  ztélesnen  v  néin 
cíaisí  stupeň  k  ríW  slovenského  ohrození. 


2(>f/ 


IV 

NOVÍ     BOJOVNÍCI:    .SBORNÍK     SLOVEN- 
SKEJ  MLÁDEŽE-  A  ,PRÚDY\  REVOLUCE 
TRVÁ. 

V  dobé,  kdy  se  činih'  prímými  nové  cesty 
ideového  Slovenska  v  živote  veŕejném,  ob- 
zvlášť národin'm  a  politickém,  trídily  a  tr-íbily 
se  také  nové  umelecké  živly  v  samostatnou 
skupinu.  Pochod  literárni  krystalisace  byl 
nenáhlý,  dlouho  zrálo  to,  co  dalo  nový  lesk 
a  nový  obsah  novým  společenským  útvarum 
—  mladé  Slovensko  literárni.  Rané 
osení  klíči  v  tučné  spodní  prsti,  zkypŕené 
pilnou  prací  Hviezdoslavovou  a  Kukučínovou, 
tlačí  se  k  svetlu  nesmelé,  ale  za  bdelého 
opatrovaní  nových  hospodáril ;  rúét  jeho  jest 
tichý,  nerušený,  slibujicí  žeň  bohatou  a  slad- 
kou. Bylo  již  príliš  mnoho  príprav,  príliš 
očekávání,  aby  prekvapilo  naprostou  novostí : 
určitý  rys  revolucionismu  prináší  však  i  ono, 
ladnou  shodou  nových  myšlenek  i  tvaru,  a 
touto  novou  silou  vítézí. 

Za  deset  let  po  založení  , Hlasu"  r.  19U8 
prihlasuje  se  na  srpnové  schúzcp  v  Turčaň- 
ském  Svatém  Martine  nová  vrstva  mládeže 
k  ideové   revisi,   zprvu   jen    krátke    epochy 

210 


Zaôátkv  .mladého  Slovenska'. 


„hlasistu".  Tehdejší  predseda  pražského  -Det- 
vana", na  jehož  podnet  porada  svolána, 
BOHDAN  P  A  VLÚ,  promluvil  v  úvodní  reči 
na  schiízi  mimo  jiné:  „Je  tomu  práve  desať 
rokov,  čo  založený  bol  orgán  mladého  hnutia 
slovenského,  .Hla s\  Chceme  akosi  súčtovať 
s  týmto  pohybom,  ktorý  vyvolal  toľkú  zmeiui 
vo  verejnom  živote  slovenského  národa. 
Dnes  ])0  desiatich  rokov  vidíme,  že  to  boly 
idee  blahodárne,  že  to  nebol  jalový  kriticiz- 
inus,  ale  kriticizmus  tvoriaci.  Opakuje  sa 
u  nás  to,  čo  sa  dialo  za  Turgenieva  v  Rusku. 
\^  borbe  medzi  .otcami'  a  .deťmi'  z\  íťazily 
deti.  Ako  vtedy  vyrástol  z  lona  ruskej  spo- 
ločnosti týp  Bazárová,  ktorému  vytýkali  prí- 
lišnú triezvosť  a  racionalizmus,  týp,  ktorému 
—  ako  dnes  vieme  —  vzorom  bol  Mendele- 
jev,  pozdejšie  chlúba  vedeckého  mena  rus- 
kého, učenec-  svetového  mena.  Bolo  by  "žia- 
dúce, aby  i  na  Slovensku  viac  bolo  takých 
Bazarovov,  z  ktorých  by  vyrástli  Mendele- 
jevi.''  Záver  porady  vyznel  slÍM'zlivé,  bazaro- 
vovsky :  mládež  prijíma  program  stále,  každo- 
denní, drobné  práce  a  tímto  zásadním  stano- 
viskem  ocítá  se  v^príkrém  rozporu  s  úŕednín: 
názorem  martinské  strany,  jež  trvaj íc  v  ne- 
činnosti čeká  fatalisticky  na  jediný  veliký 
čin,  který  spasí  n^árod. 

Myšlenka  kritické  prehlídky  slovenského 
/.ivota  pŕináší  prvé,  ranními  opary  ješté 
omžené  ovoce  již  po  roce:  r.  1909  vychází 
.Sborník  slovenskej  mládeže*,  skrom- 
né, neokázale,  bez  velikých  hesel ;  redakčne 
stojí'  za  ním  J.  Burián,  J.  Halla,  B.  Pavlú  a 
Fr.  Votruba  —  tu  již  se  významné  hlás' 
-eská  škola  kritická  a  literárni. 

14''  211 


.Sborník  slovenskej  mládeže". 

Prvý  verejný  podnik  nového  dorostu  lite- 
rárního  charakterisnje  ješté  obvyklý  prúvodní 
zjev  každé  mladé  oposice:  metóda  analy- 
tická. PAVEL  BUJNÁ  K  vrací^  se  k  rozboru 
estetických  náhledú  Ludevíta  Štúra  a  vyvo- 
zuje  púvodné  a  šťastné  shodu  mezi  ideovými 
požadavky  zakladatele  prvé  slovenské  ver- 
šové školy  a  názory  Hurbana  Vajanského; 
v  tomto  poznaní  Ize  spatrovat  záruku,  že 
mládež,  jež  shledává  od  Štúra  síce  pokrok, 
ale  pokrok  malý,  obracejíc  frontu  proti  Štú- 
rovi, záhy  ji  obráti  tnn  usilovnéji  proti  pozd- 
nímu  Štúrovu  pokračovateli.  Druhý  kritický 
rozbor,  týkající  se  nejmladší  slovenské  slo- 
vesné tvorby,  J.  Jesenského,  J.  Gregora-Ta- 
jovského  a  J.  Cigáné  (Kraska),  podáva  FR. 
VOTRUBA;  ŕecení  čelní  zástupci  mladého 
literárního  Slovenska  po  prvé  zde  ocenení. 
Známv  skladatel  a  hudební  teoretik  M. 
SCHŇEIDER-TRNA  VSKÝ vozhkä  a  utŕiďuje 
prvky  sloyenské  a  maďarské  lidové  písné; 
B.  PAVLÚ  otiskuje  zde  sv^ou  reč  o  neosla- 
vismé,  konanou  na  martinské  porade  mlá- 
deže r.  1903,  a  na  záver  ideového  obsahu 
sborníku,  spolu  na  znak  soudržnosti  starší 
a  mladší  vrstvy  nové  generace  uverejňuje 
vúdce  „hlasistu",  V.  ŠŔOBÁR,  kultúrne  de- 
jepisnou stať  o  počátcích  slovenského  ohro- 
zení. V  ,Sborníku'  současné  vystupuje 
v  rámci  tohoto  ideového  obrazu  nový  ume- 
lecký dorost:  J.  JESENSKÝ  čtvŕmi  osobné 
procíténými  „Sonety",  V.  RO  Ý  a  J.  CIGÁŇ 
i-adou  nových  veršu,  zejména  formálne  pozoru- 
hodných, (Kosorkin)  DANIELOVIČ  slibnou 
piivodní  novelou  „Vytrezvenie"  —  záruka 
nové  umelecké  prakse  v  rámci  rečenj^ch  teórií. 

212 


Vy/iiani  .Sl)uľ[iiku"- 

Hlavní  v^^znani  .S  h  o  v  ii  í  k  u  s  1  o  \-  e  n  s  k  e  j 
mládeže*  tkví  v  odvaze  vlnu.  Je  to,  jak- 
koli  pocátecní,  prvý  novy  čin.  Padlo-li  niezi 
slovenskoj-i  mládeži  slovo  o  blízke  turge- 
névské  analógii  k  typu  Bazarovovn.  nutno 
se  upainatovati.  že  i  zde  predchudcem  jeho 
byl  osudný  slovenský  Rudin.  ohnivý  reČ-ník. 
deklamátor  o  národní  práci  a  pathetický  hor- 
litel,  ale  typ  zlomené,  pasivní  vide.  Slovenská 
obdoba  Bazárová  jest  již  prvm'  krok  k  ná- 
prave; tŕebaže  ,Sborník'  svolává  zatím 
jen  nékolik  nespokojených  ,détí'"  v^  zápas 
proti  patrné  spokojeným  ,otciim',  má  již 
mocného  spojenec  v  nové  idei,  vítézící  y  ce- 
lém  kulturním  svete  —  v  svétovém  názoru 
mravné  demokratickém.  dédictví  ,Hlasu' 
a  .Slovenského  Obzoru'.  Analysa  jest  pouze 
prvá  vývojová  stanice  každé  nové  opo- 
sice;  místo  analysy  nastupuje  dí'íve  neb 
pozdéji  metóda  vlastní  kladné  práce.  Mládež, 
vzty  čující  si  ve  ,S  b  o  r  n  í  k  u'  iikol  revise  krátke, 
dosud  plné  nezažité  epochy  .Hlasu',  pri- 
kročuje  záhy  k  vlastnímu,  vecné  již  založe- 
nému úkolu:  vidí  se  nucenou  revisi  epochy 
.Hlasu"  nahraditi  širší  a  pronikavéjší  re- 
visi celého  slovenského  života,  nejen  hurba- 
nismu,  ideové  již  prekonaného,  nýbrž  v  prvé 
radé  základní  kritickou  prehlídkou  národních 
a  kulturních  ideálu  pocátecní  doby  Stúrovy. 

K  tomuto  širšíuui  a  závažnéjšímu  národ- 
nímu  úkolu  slovenská  mládež  pristupuje 
v  zápétí  po  prvéni  verejném  ohlásení  svého 
zásadního  odporu:  ješté  téhož  roku  zakladá 
stálou  volnou  tribúnu  k  práci  a  šírení  no- 
.uých  ideí  —  vlastní  revuelní  časopis. 


2í  v 


.Prúdy'. 

Myšlenka  časopisu  jako  verejného  fóra 
pred  svétem  domácim  i  mimo  domov  iizrála 
rovnéž  na  martinských  poradách  mládeže. 
v  srpnu  r.  1909.  Po  čtvrt  roce,  v  listopadé 
téhož  roku  vychází  v  Peštbudíné  prvé  číslo 
.Prúdov',  revue  mladého  Slovenska,  jak 
mládež  sama  hrdé  si  vepsala  v  štít. 

Odhodlanost  a  sebevédomí,  jež  véi'í  svýju 
silám  a  zná  svúj  cíl,  hovorí  z  úvodního 
článku  prvého  čísla,  jenž  vztyčuje  znovu 
nepodlehlou  zástavu  .Hlásiť.  Pri  samém 
početí  nového  časopisu  padla  z  protivného 
tábora  pŕezíravá  výtka  o  mladické  nevyspé- 
iosti;  ,Prúdy'  ji  na  míste  odrazily.  „Lebo 
tam,  —  praví  se  v  proslové  —  kde  sa  mlá- 
deži kladie  za  cieľ  len  spievať,  zabávať  seba 
a  druhých,  tancovať,  robiť  národnú  štatistiku, 
tam  je  treba  znova  a  znova  dokazovať,  že 
činnosť  mládeže  tým  vyčerpaná  byť  nemôže 
a  nesmie,  že  mládež  musí  mať  ďalšie  a  vyššie 
ideály  a  cieľe".  Tak  zatuchlý,  úzkoprsý,  v  nej- 
horším  smysle  buržoasní  duch  moril  ideu 
mladého  Slovenska  ješté  pred  deseti  lety  — 
.otcove'  chtéli  doslovné  umačkat  mládež 
tvrdou  patriarchálni  péstí. 

Hlásat  pochopení  pro  veliké  kulturiu',  po- 
litické, hospodárske  úkoly  slovenské  mládeže 
v  národní  práci  označuje  se  dútklivé  za  po- 
vinný program  nového  listu.  „Mladé  Slo- 
vensko musí  jasnejšie  precítiť  svoje  Jiárodné 
povinnosti,  musí  striasť  so  seba  úzkoprsý, 
konservatívny  názor,  ktorý  sa  javí  v  takom 
obmedzovaní  snáh  mládeže.  Vynikajúcou 
známkou  národného  myslenia  slovenského 
je  usilovanie  zachrániť  staré,  slovenské,  uložiť 
to   do   archívov,   museí,  sbierok,   časopisov^ 

2U 


Zásad  v  a  siiiér  .Prúdov. 


Ale  či  nám  staeí  zachovať  iba  pamiatky  mi- 
nulej histórie,  či  nám  netreba  skôr  starať  sa 
o  budúcu  históriu?'^  Proti  ztrnulému  histo- 
rismu  starých  staví  mládež  svii]  realism : 
zrak  majíc  uprený  na  smutný  prítonmý  stav 
vecí  usiluje  o  zvelebení  duchových  statku 
slovenskéiio  lidu. 

Xenacházejíc  doma  pomocné  ruky.  mládež 
se  utíká  k  zdravé  svépomoci.  Povestná,  prímo 
poverečná  hrúza  hurbanovská  z  nových  smeru 
a  myšlenek  kupí  jí  v  cestu  pi-ekážky  na  pre- 
kážky; pout  bude  daleká  a  obtížná.  ale  dueli 
i7iladých  dobj'vatelň  jest  v  pŕedsevzetí  svém 
duch  Lakedaimonských:  .,Ak  padneme  i  my, 
padneme  s  povedomím,  že  naša  myšlienka 
nepadla,  ale  že  musí  skoro  dakto  druhý  snád 
šiastlivejší  alebo  schopnejší  začať  zase  tam, 
kde  sme  my  prestali.  Môžeme  priniesť  časo- 
pisu svoju  lásku  k  veci  a  mladistvé  odušev- 
nenie s  povedomím,  že  bolo  našou  povin- 
nosťou v\"konať  toľko,  koľko  sme  vládali,  a 
že  životnej  borby  báť  sa  nesmieme."  Pevnost 
vúle  a  zaujetí  myslí  za  novým  velikým  cílem 
jest  takŕka  ješté  duchovým  pozústatkem  ne- 
zlonuié  nápravné  vúle  Stúrovcú  z  klasických 
let  prešpurských.. 

Xový  list  píše  si  v  čelo  zásadu  sobesla- 
čnosti:  od  mládeže,  o  mládeži,  pro  mládež. 
Bude  vychovávať,  ukazovať  nové  dráhy  a 
cíle,  zápasiť  proti  myšlenkové  lenosti  domáci. 
..sbližovať  s  ostatným  svetom,  zvlášte  so  ži- 
votom českým  a  slovanským  vôbec,  ale 
nebáť  sa  ani  pohľadu  do  života  z  á  p  a  d  u*". 
Bude  usilovat  o  nápravu  kí'ivd,  jež  zasela 
madarská  škola;  bude  pojítkem  mládeže,  roz- 
ptýlené po  jednotlivých  drobných  stŕediscích 

ľ/.5 


Zásady  a  siuér  , Prúdov 


doma  i  za  hranicemi,  chce  pestovať  mezi  ní 
cit  pospolitosti  a  vzdélávati  ji  na  budoiicí 
učitele  lidu.  Konečné  bude  časopis  ,pro  mlá- 
dež*; volná  tribúna  všech,  treba  odlišných, 
ale  poctivých  názoru,  bez  predsudku  a  zŕe- 
telú  společenských  tŕíd.  „To  je  cieľom  Prú- 
dov': rozvíriť,  rozprúdiť  stojaté  vody  slo- 
venského národného  života  a  v  prvom  rade 
života  mládeže.  Povolávame  celé  mladé  Slo- 
vensko a  jeho  priateľov  k  súčinnosti  a  pod- 
])ore.  Je  treba  dokázať,  že  slovenská  mládež 
túži  von,  na  svetlo,  za  prácou.'" 

V  podstate  opét  program  a  duchové  dé- 
dictví  ,Hlasu',  k  némuž  se  nový  dorost 
prihlásil  po  prvé  již  ve  ,Sborníku  slo- 
venskej mládeže'.  Tábor  nové  oposiční 
mládeže  jest  založen  a  prohlášen  bez  slav- 
nostních  gest:  na  radé  jest  strízlivých  šest 
dní  drobné,  vytrvalé  práce.  Cit  národní  po- 
vinnosti žije  svorné  v  tomto  tábore  slo- 
venské nadeje:  zbylí*  „hlasisté"  druží  se 
k  nové  jaré  vrstve  pod  demokratický  a  po- 
krokový prápor  ,Prúdov'  a  tak  druhá  ob- 
rodná vlna,  semčená  v  jedno  na  výboj 
i  odboj,  slibiije  v  budoucnosti  být  vlnou 
vítéznou. 

Mladé  Slovensko  sdružuje  v  pétiletí  1909 — 
1914  téinéi-  všechnu  intehgentní  vrstvu  nej- 
mladšídoby.  Kmeň  prispévatelú  do  ,P  r  ú  d  o  V 
trvá  v  prvé  m  i  poslední  m  ročníku  skoro 
nezuiénén;  zatím  roste  vždy  rada  nových 
oddaných  privržencu.  Ideovým  vňdcem  to- 
hoto mladého  Slovenska,  jeho  tvúrcem  a 
organisátorem,  jest  myslivý  a  vzdelaný  duch 
o  vážne  kultúre  ideové,  vysokém  slovanskéin 
uvedomení,  a  co  treba  zdurazniti,  hbitý  no- 

2í  H 


SkiipiiKi  .Prúdov. 

vinái-  BOHDAN  PAVLÚ:  ieiiui  po  boku 
stojí  právnik  IVAN  MAŔKOVIČ,  zprvii 
hlavní  redaktor  ,Prú(lov".  dále  právnik 
MILOŠ  VANCX),  národní  liospodár  JAN 
HALLA,  JAN  MEDVECKÝ,  redaktor  ,Slo. 
v  e  n  s  k  é  h  o  T  y  ž  ci  e  n  n  í  k  n'  MILÁ  N.  HO  D  Ž  A: 
ze  starších  pracovfiíkii  ,Hííisu'  pŕiniykají 
se  k  mladší  sesterské  skupine  ,Prú(lov' 
opet  V.  SROBÁH,  hlavní  sloup  realistického 
hnutí  let  devadesátých,  a  bluboký  znalec 
slovenského  života,  .4 A' 7'.  ŠTEľAŇEK,  re- 
daktor ,Slovenského  Denníku'.  O  kri- 
tické viidcovství  v  smeru  literárním  delí  se 
zkušenv  literárni  historik  ERANT.  VOTRUBA. 
ľodilv  Čech,  s  pozoruhodnvm  slovenskvin 
kritikem  PAVLEM  BUJNÁ  K  EM:  kromé 
nich  o  poslaní  slovenského  písemnictví  pre- 
myslí zejména  ĎURO  SLÄVIK-NERES- 
NICKY,  také  činný  účastník  literárni.  Bás- 
nicky mladé  Slovensko  pfináší  obrodu  ob- 
sahu i  formy.  Mluvčím  a  vlastním  básní- 
kem-|)ľedstavitelem  jest  jennív,  umeleckv 
procitlý  lyrik  IVAN  KRASKO,  v  jehož  kraj- 
né osobnostní  poesii  proniká  vyspelá  syn- 
thesa  západních  kultúr  literárních,  zvlášť 
moderních  vzoru  českých,  s  domorodým 
prvkem  slovenského  pro.stredí;  vedie  neho 
puvodní  a  slibný,  pohi'íchu  záhy  unavený 
talent  reflexívni.  /r.LY  GAĹĹ,  šťastnv  ná- 
ladový improvisátor  VLADIMÍR  RÓV  a 
jeden  z  nejmladších  slibii  slovenské  po- 
esie,  velmi  plodný  MARTIN  RÁZUS,  jsou 
hlavin'mi  zástupci  nového  smeru  z  vrstvy 
mladší.  Kážem  a  cílem  svvch  básní  druží 
se  k  nim  JANKO  JESEŇSK}\  v  ,P ru- 
doch' (jako  Ivan  (iall)  nezastoupený.  V  no- 

217 


Sk\ipiaa  .Piúdov". 


vele  a  povídce  vedie  Jesenského.  Kraska.. 
Ráziisa  do  popredí  vvnikl  JOSEF  GREGOR- 
TAJOVStiÝ,  šťastný  péstitel  dedinského 
genru  realistického,  rovnéž  pilný  spisovatel 
her  divadelních.  Z  ostatních  jmen  dlužno 
iivésti:  A.  DE  VÉČKU,  J.  HANZALÍKA, 
dále  autora  zdatné  monografie  o  D.  Lichar- 
dovi,  hterárních  a  popularisujíoích  článku 
v  .Slovenskéin  Denníku'.  ŠTEFANA  JAN- 
ŠÄKA.  štatistika  EMILA  STODOLU,  JO- 
SEFA  URAMA,  S.  ZOCHA.  I)ratry  IVANA 
a  FEDORA  HOUDKA,  JOSEF  A  BURJANA. 
obetavého  technického  pracovníka  JANA 
PÁRIČKU  nakladatele  ,P  r  ú  ti  o  V,  prvou  obét 
války  z  kruhu  mládeže;  z  ženskýih  vrstevníc 
sluší  se  jmenovati  nadanou  TAŤJANU  ŠTE- 
FANOVIČOVOU  horlivou  feminislku  HANU 
GREGOROVOU  a  HELENU TURCEROVOU. 
doktorku  filosofie,  spisovatelku  francouzské 
vedecké  monografie  o  L.  Štúrovi  a  jeho 
dobé.  Domácich  spolupracovníkú  .Prúdy* 
mají  již  s  dostatek  —  širší  tribúna  prispé- 
vatelú  je  charakterisuje  velmi  výstižné  vuci 
tesné  plošine  .Hlasu'  i  , Slovenského  Obzoru'. 
Časopis,  vyzbrojený  stálymi  rubrikami  je 
skutecné  pojítkeni  mládeže,  roztracené  „na 
chlebovej  postatí"  —  podlé  slov  Sládkovi- 
čových —  ,,po  tom  šírom  sveta  poH":  nejen 
v  domácich  méstech,  Martine.  Prešpurkn. 
Zvolené,  Kluži,  Pešti  („Slovenský  spolok''), 
nýbrž  i  za  hranicemi  Uher,  ve  Víílni  („Tatran" 
a  „Národ"),  v  Praze  („Detvan"),  ba  až 
v  Berlíne  a  Moskve.  Pilná  činnost  její  od- 
razí se  viditelné  v  .Prúdoch'.  Konají  pra- 
videlné schúzky,  debatují  na  nich  o  latkách 
ze  slovenské,  české,   ruské,   svetové    litera- 

21S 


Obzor  a  lásky  nové  inláiieže. 


íiiry,  vsíniají  si  pilne  vecí  polilickýcli,  zvlášté 
uherskýcli.  zabývají  se  otázkou  stiuleiitskou, 
abstinentní,  ženskou;  v  praktickéni  oboru 
obracejí  zretel  k  penéžniclví,  slovenskému 
dorostu  renieslnickéniu  a  hospodárskemu, 
jenž  se  vzdeláva  na  českých  odborných 
školách  —  rámec  úspešné  čhinosti  značne 
široký. 

Mládež  má  své  osobní  lásky.  Z  velikých 
vrstevníkii  literárních  cení  si  vedie  Kuku- 
čina zejména  Hviezdoslava,  z  nehož  členové 
její  estetickým  rozborení  vycházejí;  v  ,,De- 
jinách  literatúry  slovenskej"  od  svého  veli- 
líého  rodáka,  Jaroslava  Vĺčka,  vidí  obraz 
celého  duchového  slovenského  života;  Ma- 
saryk  a  Kramáŕ  jsou  j  im  vzory  pilné  ná- 
rodní a  kultúrni  práce;  z  ostatního  Slo- 
vanstva Tolstoj.  veliký  nčitel  „hlasistu"  a 
z  ostatního  kulturního  lidstva  spravedlivý 
Bjornson,  jehož  jn-íkladu  práce  váži  si  nad 
jeho težký hlas ve prospech  Slovákú.  .Prúdy", 
zvlášť  v  prvých  dvou  ročnících,  nevyhýbají 
se  bŕitké  a  vecné  polemice  —  v  odpúrcích 
jejich  sešli  se  ku  podivu  svorné  všichni. 
kdo  byli  kdysi  proti  .Hlasu*. 

Trvalý  klad,  jenž  nepozbude  ceny,  jest 
jejich  prakse  v  tak  rečené  vzájemnosti  česko- 
slovenské, jak  do  nedávna,  snadíliplomaticky, 
snad  opatrnicky,  se  ÍM'kalo  skutečné  národní 
jednote  Cechu  a  Slovákú.  .Prúdy'  jsou 
v  jistém  smysle  novou  česko-slovenskou 
revuí:  hledí  si  soustavné  a  vecné  českého 
života,  otiskují  dňsledné  i  česky  psané  prí- 
spevky, prosu,  verše,  state  ])Oučné.  Na  otázku 
součiiuiosti  odpovídají  statečným  činem.  Pro 
názor  jejich  nejlépe  svedčí  nu'sto,  jehož  zá- 

•2i!r 


, Prúdy'  H  vzájeninosi:  r-esko-sloveiiská 


vérečná  stylisace  hledéla  ovsem  ješte  k  po- 
inériiin  pred  válkou  (I  223):  „Ide  o  to,  aby 
kultúrna  jetlnota  československého  národa, 
dokumentovaná  celou  kultiirnou  históriou, 
bola  obnovená,  aby  vykorenené  boly  stopy 
zhubného  vplyvu  maďarizačného  v  sloven- 
skom smýšlaní.  Otázka  rečová  je  tu  pod- 
riadeného rázu,  a  jej  násilným  riešením  ani 
zďaleka  by  sa  problém  československý  ne- 
vybavil. Československá  vzájomnosť  spočíva 
na  jednotnom  vývoji  kultúrnom,  na  jednom 
cieľi  —  utvorení  jednotného  svetového  ná- 
zoru v  Čechách  i  na  Slovensku,  na  našom 
duchovnom  sblížení  s  českým  kultúrnym 
životom :  lebo  ak  sa  k  českému  životu  pri- 
blížime, vrátime  sa  sebe  samým  a  emanci- 
pujeme sa  od  škodného  a  nám  kultúrne 
cudzieho  živlu  maďarského  aristokratizmu. 
Našim  cieľom  nech  je  vzdor  rôznosti  podmie- 
nok politického  vj'voja  tvoriť  jedon  kultúrny 
harmonický  celok,  a  postaviť  sa  do  slnžby 
spoločného  národného  ideálu,  aby  sme  boli 
pripravení  k  spoločným  bojom  budúcnosti''. 
Zásadní,  bez  zretelu  vpravo  vlevo  usku- 
tečhované  stanovisko  ve  veci  česko-slovenské 
jednoty  ,Prúdy'  šíi'e  objasnily  obsáhlou 
anketou,  ukončenou  práve  v  posledních  ne- 
délích  pi'ed  válkou,  jež  vyšla  na  svetlo  z  vá- 
lečného  úkrytu  teprve  po  ríjnovém  prevrate 
Y  posledním  dvojčísle  V.  ročníku  ,Frúdov': 
Její  látka  nyní  v  retrospektíve  znamená  sku- 
tečné  začátek  ideového  protirakouského  od- 
boje národního  ješte  z  dob  pred  svetovou 
válkou.  Pomer  ideálni  a  spolu  praktický  roz- 
víjel  se  v  ,Pr údochV  stále  utéšenéji:  pét 
dosúd  vyšlých  ročníku  .P  r  ú  d  o  v'  jest  oprávne- 

220 


N'ýziiiiiu  .ľnídov'. 

iioLi  pýchou  mladého  Slovenska  a  spolu  opráv- 
nenou nádejí  neporušené,  v  téžkýeh  dobách 
znova  utužené  kultúrni  a  národní  souvislosti. 
Jako  kritická  revue  ndadých  revisionistii 
.Prúdy'  prospívaly  slovenské  kultúre  ne- 
smime :  okolo  nich  soustredila  se  z  časti  činné, 
prímou  účastí,  z  časti  trpne,  recepcí  jejich 
smeru    a  ideí.    slovenská    M()>ierna  literárni. 

Boje  o  slovenský  zíti-ek  končí  se  slibné 
aspoň  pro  nové  písemnictví:  nový,  zdravý 
proud  vj^tryskl  z  útrob  zeme  na  povrch. 
Ztratil-li  se  v  skrytech  zenniích  prv  než 
mohl  zesíleti,  nebyla  tím  vinná  závada  orga- 
nická: petiletá  vnucená  válečná  i)restávka 
nyní  již  je  híjhdá  prekonaná. 


221 


H  LÁVA    Š  E  STÁ. 

NOVÁ  DOBA. 

I 

SLOVENSKA  MODERNA  BÁSNICKÁ. 

[Úvod.]  Ideovými  teoretiky  mladého  Slo- 
venska, kteií  kyprili  pudu  novým  myšlenkán 
a  smérum  umeleckým,  jsou  vudčí  činiíelé 
,H  1  a  s  u'  i  ,P  r  ú  d  o  v'.  Okres  práce  jejich  o 
mladém  Slovensku  jest  účelné  rozhraničen: 
mladí  jsou  prukopníky  nových  ideí  v  teórii  ú 
básnické  praksi,  starší  jsou  i>ŕísnými  kritiky  jejieli 
teórií  a  činnými  účastníky  v  praksi  politické  ;- 
sociálni. 

VAVBO  ŠROBÁR  (*  1867).  po  pievraté  prvý 
ministr  pro  Slovensko,  bývalý  lékar  v  Ružom- 
berku, ztélesimje  svým  dilem  ideu  mladého 
Slovenska  ve  všecli  hlavních  bodech :  pokro- 
kovosti.  demokratismu,  ,  drobné  práci,  reali- 
stickém  ]iázoru  i  pomeru  k  česko-slovenské  jed- 
note. Z  púvodních  sklonu  literárních,  vzbu- 
zenýcli  v  Praze,  oddal  se  záhy  výlučné  bu- 
ditelské  práci  politické  a  národní.  Šrobárovo 
životní  dílo,    vyvrcholené    ,Hlasem'.    má    pro 

009 


L'Vod.  Sľobár.  Puvlú. 


Sl')veii.-;ko  vý/.naiu  základní;  v  nem  klíčízačátky 
slovenského  obrození.  Novému  dorostii  udáva 
nékdcjší  vudcc  „hlasistu"  smernici  zásadní  po- 
kťokovosli,  koľektiv  proti  nebezpečným  kompro- 
misinn,  Jichž  z  trpké  zkušenosti  vlastní  mládeži 
nedopoľU('ii|e;  a  když  ,PťĽidy'  rozvíŕily  hádku 
'O  pokrok,  Šrobár  znovu- vybízí  mládež,  aby  du- 
sledné  šla  za  hlasem  svého  piesvédčení.  bez 
zretelu  osob.ních,  vždy  se  zretelem  na  spolec-nou 
vec.  Velice  platné  prospívala  mládeži  i  pokro- 
ková slovenská  žurnalisiika.  iízen;í  nékdejšími 
„hlasisty"  a  „oúzorási ",  Hodžuv  ,S1  o  v  e  n  s  k  ý 
Týždenní  k",  jenž  od  r.  1903  konal  obrodu  slo- 
venské politiky  a  kulturné-sociálního  života, 
pridružuje  pokrokové  živly  mladší. 

Z  novéjších  jmen  očitá  se  záhy  v  čele  my- 
šlenjíového  mladého  Slovenska  bvstiý  a  vzde- 
laný novinár  moravský.  Čech  BOHDAN PAVLÚ 
(=••  1883),  tvurce  programu  ,Pľúdov".  Od  .Slo- 
venského Obzoru',  kde  prohlašuje  hesla 
literatúry  o  lidu  a  pro  lid  a  umení  pro  život, 
vývoj  jeho  smeruje  stále  jasnéji  k  národní  a 
kmeňové  filosofii.  Obeznámen  dokonale  s  po- 
}néry  minulými  i  prítonniými  velikého  národa 
ruského,  literárne  oplodnén  mohutnýni  roz- 
machem  české  kultiu'ní  práce,  ustrojuje  pro 
mladé  Slovensko  nový  svetový  názor.  Píedevšíni 
kácí  štúrovský  ideál  mládeže,  jenž  stal  se  již 
vnitrní  nepravdou  :  navenek  se  mu  korí.všichni, 
v  zásade  však  se  ho  nedrží  nikdo.  Novým 
ideálem  slovenským  jest  mládež  pokroková; 
v  studii  o  pokrokovosti  a  konservativismu  nu 
Slovensku,  jež  vzbudila  doma  zvučnou  ozvenu, 
po  historickém  a  ťilosofickém  prehledé  slo- 
venského života  od  Hollého  a  Štúra  docházĹ 
k  záveru,  jímž  dovozuje  zhoubnost  Vajanského 

22.5 


úvod.  Bujuúk 

prograinovéhn  koiiservativismu  a  plodiiost  ideí 
pokrokových.  Kriticisni  mládeže  byl  plodný  — 
stačí  ukázat  na  čestné  výsledky  .Hlasu'.  Veliký  a 
šíre  neznámy,  protože  anonymní  kus  praktické 
práce  pro  česko-slovenskou  jednotu  Pavlu  vy- 
konal v  ročiíících  ,Casu'  pravidelnými  pon- 
délními  zprávaini,  vynikajícími  širokým  obzorem 
a  vecnou  dukladnoslí.  Slovansky  uvedomelý  ve 
smeru  Tolstého  a  Dostojevského,  nové  oriento- 
ván  v  dráhach  Kramáŕova  novoslovanství  B.  Pavlú 
stal  se  bohatým  reservátorem  myšlenek  nového 
Slovenska  a  ideovým  vudcem  skupiny  ,Pr  ú  d  o  v' : 
jeho  rozvitá  činnost  revoluční  "na  Rusi  za  sve- 
tové války  byla  praktickým  osvedčením  zásad, 
jím  hlásaných  a  slovenské  jnládeži  vočkova- 
ných. 

O  význam  literárne  kritických  predbojníku 
ideí  mládeže  delí  se  kritik  a  historik  P.  Bujnák 
s  Cechem  Fr.  Votrubou. 

PAVEL  BUJNÁK,  spočátku  autodidakt,  je 
typický  slovenský  odborný  pracovník :  pre- 
kotnou,  a  proto  ne  vždycky  zažitou  kultúrou 
knižní  dopracoval  se  ve  slovenských  vécech 
samostatného  estetického  stanoviska  velmi  čestné 
úrovne.  Velmi  záhy  a  velmi  určité  obrad  se 
proti  staré  estetice  Štúrove,  jež  byla  popŕením 
umelecké  osobnosti,  žádajíc  od  básnika  jedno- 
stranné národní  i'ikol  a  za  vzor  mu  stavéjíc 
lidovou  literatúru.  „Pracovať,  učiť  sa,  vhĺbiť  sa 
do  seba,  poznať  dušu  svoju  i  druhých:  toto  sa 
žiada  a  toto  chybuje  našim."  Literárních  a  este- 
tických článku  Bujnákových  pŕinesl  ,Slovenský 
Obzor',  .Sborník  slovenskej  juládeže",  , Prúdy' 
a  jiné  časopisy  radu:  zejména  jeho  kritické 
state  hviezdoslavovské,  knižné  sebrané  (1919) 
a    jeho  monografie    o    tomto    nejvétším    zjevu 

224 


Krasko:  Životopis. 


slovenské  poesie  (rovnéž  k  jubileu  1919)prozra- 
zují  soud  zdravý  a  odborné  štúdium. 

FRANTIŠEK  VOTRUBA  (*  1880),  zamestnaný 
zprvu  v  redakci  ,Slovenského  Denníku',  pozdéji 
slovenský  zpravodaj  ,Casu',  jest  osvedčený  lite- 
rárni historik  a  kritik  o  dúkladné  ideové  zna- 
losti Slovenska,  jež  kŕížem  krážem  procestoval 
ve  skutečnosti  i  v  jeho  dejinách.  Kriticky  jest 
stoupencem  umeleckého  individualismu,  nadán 
schopností  bystré  analysy ;  prvý  výdatné  vy- 
svetlil Kraska,  Jesenského,  lidový  smer  tvorby 
Tajovského,    smery  a  cíle   slovenské  Moderny. 

Bojovný  manifest  české  Moderny  z  r.  1895 
v  jednom  ze  svých  článku  obsahoval  také 
obrnený  protest  proti  výstŕednímu  vlastenec- 
kému smeru  v  české  literatúre.  Slovenská 
Moderna  nepodepsala  sic  formálního  protestu 
proti  pŕepjaté  vlastenecké  tradici  v  domáci 
literatúre,  zjednala  však  svému  jménu,  pa- 
mátkou  zdedenému  po  bývalých  českých  mo- 
dernistech,  oprávnení  jinak :  novým,  silné 
osobnostné  a  umelecky  zbarveným  smérem, 
který  zahájila  v  slovenské  poesii. 


KRASKO. 

Mluvčím  a  vúdcem  slovenské  Moderny 
jest  jemný  duch  tvúrčí,  básnik  Ivan  Krasko ; 
jím  zatím  vyvrcholila  moderní  poesie  slo- 
venská. 

[Život.]  IVAN  KRASKO,  vlastním  jménem 
Jan  Botto  ml.,  narodil  se  r.  1876  v  Luko- 
višti  na  Gemeru;   študoval    na   madarském 

15  225 


Krasko.  Začátky.  „Nox  et  solitudo". 

gymnasiu  v  Rimavské  Sobote,  na  nemeckém 
a  rumunském  ústave  v  Brašove  a  naposled 
na  české  technice  v  Praze ;  pred  válkou  byl 
inženýrem  v  chemické  továrne  ve  Slaném, 
za  války  v  poli,  po  osvobození  Slovenska 
pracoval  k  povznesení  jeho  nového  života 
v  ministerstve  bratislavském. 

[Začátky.]  R.  1905  pŕinesly  ,Slovenské 
Pohľady'  a  skoro  současné  ,Dennica'  né- 
kolik  —  hŕstku  dohromady  —  téžce  zamy- 
slených veršu,  jež  formou  dosud  nevytŕí- 
benou,  ale  novou  a  svojskou  pŕinášely 
ŕídkou  lyrickou  plnost.  Púvodce  jejich  ukryl 
se  za  neprúhlednqu  šifrou  J.  C,  v  básních 
pozdéjších,  rýchle  vyzrávajících,  místo  jmen- 
nou  zkratkou  se  plné  podepsal :  Janko  Cigáň. 
Melancholické,  plaché  verše  s  tímto  prostým 
lidovým  pseudonymem  objevovaly  se  opét 
v  ,Slovenských  Pohľadoch',  ,Sborníku  slo- 
venskej mládeže'  a  jinde,  celkem  ŕídce,  ale 
vždy  budily  napjatéjší  očekávání.  V  literárni 
mládeži  rázem  vzklíčila  víra,  že  roste  Slo- 
vensku silný  talent  básnický;  dúvéra  její 
zklamána  nebyla. 

[„Nox  et  solitudo".]  Již  r.  1909  vyšel  y  T. 
S.  Martine  tenký  sešit  této  snivé  a  téžké, 
pelem  krásy  a  smútku  nadýchané  lyriky, 
symbolicky  nazvané  „Nox  e  t  solitudo"; 
básnik  podepsal  se  naň  po  prvé  novým 
literárním  jménem:  Ivan  Krasko. 

V  prvé  knize  své  lyriky  Krasko  se  pred- 
stavuje jako  mysticky  zasnéný,  námésíčný 
sensitiv  a  ostrý  analytik  svého  nitra.  Jest 
zranén    životem,    zmrzen   zhrzenou    láskou, 

226 


Krasko :  -Nox  et  solitudo' 


niučen  záhadami  a  otázkami  po  tajemném 
účelu  lidskélio  bytí,  zlomen  a  rozdvojen  — 
a  kojen  márností,  bezútešným,  srdce  pus- 
tošícím  smutkeni.  Vnímavost  jetio  jest  chii- 
•ravé  jemná:  hmota  jest  jí  jen  tajemnou 
zkratkou,  symbolickým  písmenem  vyššího 
tekstu,  jenž  hovorí  k  jeho  plaché  duši  hor- 
kostí a  steskem.  Príroda  zdá  se  básnikovi 
lidskou  sestrou,  naplnenou  týmž  temným 
osudem;  zjevy  tohoto  sveta  stíny,  preludy, 
jež  v  smyslovém  vytržení  promitá  v  svou 
stonavou  duši.  A  tyto  city  neskonalé  jemné, 
neskonalé  teskné  vlévá  v  krehkou,  krajné 
osobnostní  formu:  jeho  poesie  pŕipomínají 
hebké,  pobledlé  kvetiny  téžké  a  opojné  vúné, 
dŕímající  v  nežné  porculánové  váze.  Tyto 
kvety  rané  lyriky  Kraskovy  lišily  se  tolik 
od  jiných  druhú,  pestovaných  v  ŕádcích 
domácího  záhonu,  že  budily  dojem  stroje- 
nosti  a  cizoty. 

A  pŕece  je  Krasko  poctivý  Slovák,  veskrze 
díté  svých  drsných  gemerských  hor.  Jde 
za  hlasem  svého  užaslého  nitra  s  prísností 
bezohlednou:  slyší  výčitky  a  káravé  hlasy, 
cíti  dusivou  mihu  okolo  sebe  a  chce  se  mu 
ji  zaplašit ;  v  nahé,  anarchoretsky  rozkoš- 
nické  zpovédi  duše  žaluje  on,  askéta  bez 
rozkoše,  svou  velikou  lidskou  bídu.  N  o  x  e  t 
solitudo:  to  je  bolestné  pravdivý  symbol 
milence  noci  a  samoty  duše.  Je  pozde  na- 
večer, smráká  se,  veliký  mésíc,  nemý,  bledý, 
jak  obličej  mŕtvoly  neslyšné  putuje  po 
obloze;  hejna  havranú  veslují  do  temnôt; 
vysoké,  vetry  zcuchané  topole  stojí  u  cesty 
jak  prízraky  z  nirvány;  mží  jednotvárnym 
drobným  deštém  a  vsmyslové  asociací  sliz- 

lô*  227 


Krasko:  „Nox  et  solitudo". 


nice  chutná  mokrou  vúni  dalekého  opuste- 
ného hrobu,  na  néjž  prší;  hlasy  tesknících 
starých  smrkú,  zakleté  mlčení  lesa,  vézení 
čtyŕ  nahých  smutných  stén  s  obrazem  ukri- 
žovaného syna  človeka  —  tyto  tlumené 
spodní  akordy  loudí  na  jemných  stru- 
nách své  duše  chorobný  samotár.  Vzpomínky 
z  détství  na  domov,  na  bílou  dedinku  v  čer- 
navých  rodných  horách,  kde  stará  matička 
se  modlí  pokojné  z  Tranosciusa,  kmitnou 
letmo  myslí  jako  lítostivý,  nenávratné  ztra- 
cený  prelud.  K  ostré  bolesti  osobní  druží 
se  bolest  príslušníka  utlačeného  slovenského 
rodu:  mstou  bez  príkladu  musí  vyhladit 
prísny  Jehovah  jeho  tupý  nečinný  národ, 
„nechce-li  vedieť,  že  sa  pripozdieva,  že 
s  chmúrnej  túrni  poplašný  zvon  hučí" 
(„Jehovah !")  —  s  fysickým  hnusem  se  od- 
vrací  básnik  od  uboze  malé  prítomnosti 
svého  kmene.  Bolestmi  zraňovaná,  ale  ne- 
ubitá  duše  básnikova  verí  však  pfese  vše 
v  nové  ráno,  jež  pokáním  smyje  staré  hŕí- 
chy  a  temné  viny  včerejška. 

„Nox  e  t  soli  t  u  do"  je  téžká  kniha  — 
není  snad  téžšího  stesku  v  celé  slovenské 
poesii.  A  téžká  osobní  kniha  —  osobnéj- 
šího  básnického  projevu  slovenská  literatúra 
nad  Kraskúv  rovnéž  nemá.  Jednotlivá  čísla : 
„Romanetto",  „Zmráka  sa",  „Plachý  akkord", 
„Už  je  pozde",  „Topole",  „Na  cmiteri",  „Šesť 
hodín  je . . .",  „Vesper  Dominicae"  —  jsou  ostré 
fezy  do  vlastního  tela,  jest  v  nich  pŕímo  patho- 
logická  sebeanalysa.  Krasko  se  tu  priblížil 
zrejmé  českým  dekadentúm;  podobá  se  jim 
i  vzrušenou,  metaforami,  téžkými  symboly 
a  sugestivním  rytmem  nadanou  formou. 

228 


Krasko:  -Verše" 


Nová  lyrika  vzbudila  doma  rozpaky. 
Hviezdoslav  se  ulekl  zoufalých  stenu  mla- 
dého básm'ka,  ale  uznal  v  nem  umélce; 
Vajanský,  ,krstný  otec'  sbírky  —  byla  to 
u  Kraska  již  jen  společenská  zdvoŕilost, 
etiketa  —  vtiskl  jí  znak  neslovenskosti :  ne- 
byla  mu  s  dostatek  nadýchaná  „tatranským 
vetrom".  Vlažný  zatuchlý  vzduch,  na  který 
pomalú  si  zvykli  doma,  ovšem  v  ní  nebyl : 
zadul  z  ní  drsný  dech  smutných  sloven- 
ských hor  a  holí,  opojné  silný,  jenž  boŕil  ve 
jméné  lásky  i  nenávisti,  odmítal  lež  a  pro- 
klínal  nečinnost,  ztrhoval  masky  tvrdošijným 
ilusionistúm.  Nejen  formou,  raná  lyrika  Kras- 
kova vyznela  nakonec  i  ideovým  revolucio- 
nismem. 

Výsledek  prvé  knihy  Kraskovy  znamená 
ideové  trojí  zápor:  osobní,  lidský,  národní. 
Básnik  byl  povinen  ŕíci  i  své  kladné,  vítézné 
slovo.  Závazek  splnil  ve  .,Verších''  (1912). 

[„Verše".]  —  V  tŕíleté  pŕestávce,  jež  delí 
„Verše"  od  knihy  „N  o  x  e  t  solitudo", 
básnik  došel  osobního  uklidnéní.  Je  moudrý, 
tichý  a  mírný;  obrat  napovídá  snad  veno- 
vaní „Veršu"  jeho  snúbenici.  Básnik,  jenž 
zakúsil  téžká  múka  nevery,  dospel  po  ne- 
gaci  života  k  novému  názoru :  „život  žiť  sa 
musí  pre  človeka."  Skepsi  vystŕídává  krušné 
získané  vedomí  povinnosti  ke  všemu  a  ke 
všem.  Je  treba  poznat  veci  i  sebe,  nelze  se 
již  dele  šálit  starou  Istí;  život  nutí  k  prí- 
kremu asketismu  vúle  („Askéti"):  je  nutné, 
neodvratné  nutné  myslit.  Záhady  mlčících 
nebes  nemají  dŕívéjší  temné  hrúzy  („Už  nad 
vodami ..."),  básnik  se  naučil  zatím  moudré 

229 


Krasko.  Vlivy  a  studia. 


pokore,  žije  v  nem  nadeje  ve  vzkŕíšení  („Tak 
nedočkavé  ...").  Pomalú  svitá  milostivé  ráno, 
v  némž  ptáci  mláďatá  svá  učí  pisni  žití  — 
blíži  se  den,  kdy  ohrozený  človek  bude  hoden 
pŕijmouti  velké  milosti  („Dnes ...").  A  nade 
vše  významné  ozýva  se  zde  dúvérný  tlukot 
domáci  pudy:  skoupá  je  rodná  zeme  ke 
kvetúm  jesene,  jež  tlejí  na  stole  v  bílých 
vázach,  ale  vždy  hodná  lásky  a  vzpomínání 
(„Hôrne  kvety  vädnú...").  Nékdejší pasivní 
pomer  k  životu  a  déní  vystŕídává  nyní  prudká 
aktivní  vúle,  vyzývaj  ící  život  do  rozhodného 
boje:  „Až  hmla  sa  ztratí  z  údola,  mňa,  život, 
nikto  nezdolá,  a  než  sa  celkom  zvečerí,  tam 
ležať  budeš  v^  pancieri  ty  —  lebo  ja,  ty  — 
lebo  ja  . . ."  („Život").  Pŕicházejí  nové  vítézné 
zvuky.  Silou  a  vzdorem,  jenž  rodí  odvahu, 
dýcha  báseň  „Otrok";  bezručovská  výčitka 
„Otcova  rola"  tvorí  již  prechod  k  ideové  nej- 
plnéjšímu,  radostné  uvedomelému  číslu  celé 
knihy,  k  „Baníkom".  Démon  pokouší  syna 
Človeka  vábnými  sliby.  Za  úpis,  jímž  se  vzdá 
rodných  dédin,  slibuje  mu  bohatství  a  va- 
vríny, Istné  mu  vykladá,  že  marná  je  práce 
doma:  že  „naše  poklady  príliš  sú  hlboko, 
pod  vrstvou  pravekou,  pod  vrstvou  zo  skaly, 
že  v  rudých  plameňoch  doposiaľ  nezraly  ..." 
—  démon  čeká  na  zradu,  sedm  let,  marné. 
Básnik  zatím  čeká  na  príchod  soudruhú,  jichž 
kahance  kmitly  se  již  na  obzoru  —  syn  člo- 
veka zvítézil.  Krasko  po  krutých  zmĺtáních 
života  vrací  se  v  bezpečný  prístav  míru, 
jejž  si  na  živote  vybojoval  nemalou  cenou. 

[Vlivy  a  studia.]  České  kultúrni  snažení, 
ež  poznal  zblízka,  bylo  mocnou  oporou,  která 

230 


Krasko  a  česti  inodernisté. 


básnika  knihy  „Nox  et  solitudo"  pŕivedla 
k  vítézství  ideovému  i  umeleckému  ve  „Ve  r- 
ších",  posledním  zralém  slove  nového  bás- 
nického umení  na  Slovensku. 

Cesta  Kraskova  umeleckého  zraní  ]de 
^z  tieňov  ku  svetlu'',  jak  mu  úprimné  v  úvod- 
ním  lístku  „Na  cestu"  privolával  Vajanský. 
Vývoj  jeho  jde  však  k  svetlu  z  jiných  zdroju, 
než  jaké  Hurbanmél  na  mysli.  Krasko  je  první 
uvedomelý  Evropan  v  slovenské  poesii,  svým 
svetovým  názorem  i  vyspelou  kultúrou  lite- 
rárni. Pilné  štúdium  české  Moderny  a  deka- 
dence,  zejména  poesie  A.  Sovy  v  intonaci, 
O.  Breziny  v  téžké  symbolice  a  metaforách. 
K.  Hlavačka  a  Jiŕího  Karáska  ve  forme, 
pozdéji  také  samovolné  užitý  vzdorný  daktyl 
Bezručúv,  prosvítá  z  lyrikj'-  Kraskovy  na 
každé  stránce ;  štúdium  zažité  a  silnou 
umeleckou  osobností  pretavené  v  nové  slo- 
venské formy, 

Tvarem  umeleckým  otvirá  osobnostní,  vohiý 
verš  Kraskúv  nové  obzory  slovenskému  bás- 
nictví.  I  verš  Kraskúv  íze  technickým  ter- 
mínem  nazvati  dekadentním  veršem.  Je 
mékký,  volné  členený,  sugestívni,  pŕímo  stvo- 
rený pro  nahou  lidskou  zpovéď.  Slovník 
Kraskúv,  jeho  obrazy  a  pŕíslušenstvi,  jest 
čiŕe  dekadentní;  i  duchovou  zkušeností,  zá- 
žitky, vkusem  a  kriticky  omezenou  plod- 
ností upomína  zhusta  na  naše  autory  mo- 
dernisty,  jichž  díla  zanechala  v  jeho  tvorbe 
jasné  stopy. 

Ivan  Krasko  jest  veliký  objevitel  v  slo- 
venské poesii,  silný,  svojský  talent  jako  bás- 
nik i  jako  umelec.  Výrazná  osobitost  jeho 
veršu  učarovala  vrstevníkum ;  Krasko  jest  i 

231 


Roy.  Rázus. 

významný  zakladatel,  od  néhož  vychází  nej- 
mladší  slovenská  poesie. 

[Skupina  nové  mládeže  literárni.]  Okolo 
Ivana  Kraska  seskupila  se  hŕstka  literárni 
mládeže,  jež  pokladá  ho  za  svého  učitele  a 
soudce  ve  vécech  umeleckého  vkusu;  vliv 
jeho  verše  mél  však  na  ni  dosud  účinek 
jen  epigónsky. 

Slibné  se  vyvíjí  vloha  VLADIMÍRA  ROVE 
(*  1886),  evanj.  faráŕe  v  Púchové,  nyní  red- 
aktora , Slovenského  Týždenníka'. 

Veršu  jeho,  šťastných  básnických  nálad, 
jest  v  slovenských  časopisech,  zvlášť  ovšem 
v  ,Slovenských  Pohľadoch',  ,Prúdoch', 
,Sborníku  slovenskej  mládeže'  a  jinde  roz- 
ptýlená slušná  rada  pod  neméné  slušnou 
radou  pseudonymu  a  značek,  z  nichž  krypto- 
gramy Havran,  Jochanaan,  V.  R.  vyskytují 
se  nejhustéji  a  pod  plody  nejzralejšími.  Roy 
jest  nesporný  lyrický  talent,  improvisátor, 
v  plodnosti  umoudŕelý,  obratný;  od  neho 
Ize  si  slibovat  pekný  vývoj  básnický. 

Prvým  básnickým  slovem  se  ozval  skoro 
současné  nadaný  a  velmi  plodný  básnik  po- 
slední vrstvy  mládeže,  MARTIN  RÁZUS 
(*  1888),  ev.  farár  v  Pribyliné,  nyní  lektor 
slovenské  reči  na  Komenského  université 
v  Bratislave.  Již  v'prvém  ročníku  ,Prúdov' 
prihlásil  se  k  slovenské  Moderne ;  tiskí  však 
zároveň  i  v  revui  starého  smeru,  ,Sloven- 
ských  Pohľadoch'  a  pozdeji  o  pŕekot  skoro 
ve  všech  domácich  časopisech.  Zprvu  v  ly- 
rice  zápasil  titánsky  s  téžkým  stylem,  vzru- 

232 


Rázus.  Neresnickv. 


šeným  extatickým  rozletem  a  téžce  zastŕe- 
nými  symboly;  rada  čísel  jeho  drobné  de- 
dinské epiky,  zejména  „Ballada  o  práve"  a 
^0  Mariene  Kalinovej"  upozornila  i  na  jeho 
plný  a  lidové  zvučný  výpravný  talent.  Bás- 
nicky sytým  dojmúm  i  jeho  nadšeným  ná- 
rodním  reflexím  dlouho  byly  na  závadu  četné 
nedostatky  formálni,  chatrné  porozumení  pro 
členení  verše  a  vadné  metrum.  Vlastní  bás- 
nickou činnost,  rozsahem  i  snahami  úcty- 
hodnou, rozvil  Rázus  v  období  svetové  války : 
snad  jediný  z  mladých  pévcú  neumlkl  pod 
Tatrami,  psal  a  tiskí  s  chvatem  verše  na- 
deje, sily  i  pathetického  vzdoru,  tešil  a  pri- 
pravoval mysle  rodákú  na  lepší  budoucnost. 
Rázus  pronikl  i  do  Cech,  a  navázal  záslužné 
na  praktickou  vzájemnost  mezi  českým  a 
slovenským  svétem  literárním.  Ovocem  jeho 
velmi  pilného  a  plodonosného  apoštolátu 
básnickým  slovem  za  války  jest  jednak  svazek 
básní  lyrických  a  epických  „Z  tichých 
i  búrnych  chvíľ"  (1917),  v  némž  vedie 
nékterých  kvapných  improvisací  je  rada 
básní  vyzrálé  krásy  a  vzácne  slovesné  pla- 
stiky; jednak  cyklus  obrázku  dedinských  a 
válečný  deník  básníkúv,  „To  je  vojna! 
(C'est  la  guerre!"  1919). 

Vedie  Roye  a  Rázusa  zkoušel  v  ,Prúdoch' 
své  sily  zejména  lyrik  NERESNICKÝ  (Ďuro 
Slávik),  nevyspév  z  vlivu  diletantismu. 

K  básnické  Moderné  slovenské  tesné  se 
pŕimykají  moderním  rázem  svého  tvorení 
dva  jiní  zralí  básníci-umélci,  kteŕí  se  uplatnili 
již  v  raných  začátcích  Cigáné-Kraska :  Janko 
Jesenský  a  Ivan  Gali. 

233 


Jeseaskv-básnik. 


JESENSKY. 

BývalÝ  advokát  bánovský  JANKO  JE- 
SENSKY (*  1873),  rodilý  ze  staré  slovenské 
zemanské  rodiny,  vydal  r.  1905  soubor  svých 
„Veršu".  Básnickou  dráhu  započal  pod  zá- 
štitou Vajanského,  jenž  upozornil  Je]  na  poesii 
Puškinovu;  Jesenský  je  lyrik onéginské  lásky 
s  veškerým  jejím  umeleckým  skladem.  Láska 
milostná  jest  mu  projevem  sobectví,  zvlášť 
se  strany  ženy,  je.jíž  činy  a  rozmary  soudí 
s  lebkou  francouzskou  irónií.  Úplné  po  zpň- 
sobu  Vajanského,  jehož  osobní  vliv  as  vy- 
svétluje  návrat  moderního  slovenského  bás- 
nika k  staré  tradici  puškinské,  promítá  v  slo- 
venské prostredí  dámy  vybrané  společnosti, 
flirt  a  vyšší  sloh  konvence  a  tvorí  pro  tyto 
kruhy  jemnou  salónni  poesii  milostnou.  Velmi 
šťastný  jest  Jesenský  i  v  lehké  milostné  písni 
podlé  lidové,  mékké  a  plastické  noty  („Fujaru 
ja  lacnú  mám",  „Nespievajte  moju  pieseň", 
„Malovaná  zora"  a  j.),  druhdy  však  ješté  ne- 
čekané  pozdní,  starosvetske  nálady  („Je  láska 
ako  vetra  šum").  Z  veršovaného  románu  jeho 
„Náš  hrdina"  vyšlo  časopisecký  jen  né- 
kolik  úryvku.  Dúvérný  cit  a  teplý  prožitý 
pomer  básníkúv  k  dílu,  dualism  mezi  snem 
lásky  a  drsnou  skutečností,  ironický  výsledek 
jeho  zkušeností  blíži  ho  k  slovenské  Mo- 
derné a  Kraskovi,  od  néhož  však  obsahem 
své  poesie  príkre  se  liší.  V  moderním  slo- 
venském  básnictví  Jesenský  stvoril  svými 
„Verši"  ojedinelé  salónni  portréty;  jako 
rodilý  šlechtic  zanedbával  dlouho  námety 
všední  a  národní,  anebo  ŕešil  je  pochmúrnou 
skepsí.  Teprve  v  období  svetové  války  a  pod 

284 


Gali. 


jejím  pŕímým  vlivem,  kdy  jako  zajatec  a  po- 
zdéji  príslušník  národního  vojska  česko-sloveii- 
ského  velini  platné  se  účastnil  na  Rusi  v  čin- 
nosti revoluční,  procitl  náhle  živelnou  silou 
u  neho  národní  problém  slovenský :  Jesenský 
chopil  se  pera,  aby  se  ve  všech  zahraničních 
listech  česko-slovenské  propagandy  revoluční 
boŕil  za  myšlenku  svobodného  Slovenska,  spo- 
jeného se  svobodnými  Čechami.  Sbírka  téchto 
veršu  „Zo  zajatia"  (1919),  obrážející  city  a 
nálady,  jež  básnik  v  sobé  bojoval,  velmi 
vkusné  a  plasticky,  uchová  v  naši  poesii  kus 
ovzduší  z  veliké  doby  Osvobození. 

IVANA  GALLA  (vlastné  Jana  Hallu,  *  1886) 
Ize  pokládati  za  pŕímého  pŕedchúdce  Kraskova 
umeleckého  smeru.  Gali  napsal  velmi  málo 
veršu,  vétšinou  v  , Dennici'  otišténých,  ale 
vesmés  veci  zralé.  Básne  jeho,  vybroušené 
formy  a  určité  analytické  idey  svédčily 
o  vzácném  nadaní.  Hotová  umelecká  osobnost, 
slučující  nežný  smutek  intelektu  s  vnitŕní 
vážností  a  kritickou  odpovédností,  pronikavá 
jasnost  jeho  soudu  a  kult  tŕíbené  formy  za- 
ručovaly  slovenské  poesii  skvelou  budoucnost 
—  kdyby  téžký  spleen,  zrozený  z  horké  slo- 
venské skutečnosti,  nebyl  predčasné  uhasil 
v  popelu  resignace  jeho  moudré  jiskry  tvúrčí. 

Tvorení  ostatních  veršuj  ících  vrstevníkú 
a  epigonú  slovenské  Moderny  vétšinou  se 
vymyká  dosud  kritickému  soudu.  Pŕinášejí 
zpravidla  dílu  ochotnou  vúli  i  lásku,  ale 
malou  prípravu  umeleckou,  talent  spíše  na- 
podobivý  nežli  tvúrčí ;  dusí  se  všichni  v  mlhách 
diletantismu. 

235 


Ostatní  současní  veršovci. 


IGNÁC GRfEBÁČJ  OÄZOV,  katolícky knéz, 
vydal  r.  1912  samostatnou  knihu  „Pie- 
sní a  dumiek",  nezdarilý  pokus  o  kato- 
líckou Modernu  v  duchu  umeleckého  kultu 
Máriina.  Náladový  a  nesoustfedéný  HORÍN 
(Jan  Uram)  jest  šťastnejší  jako  tlumočník  cizí 
poesie  než  jako  púvodní  básnik;  PETR 
KOMPIŠ  ml.  skrýva  za  početné  zvučné  pseu- 
donymy dosud  méné  zvučného  básnika  ero- 
tika, pohŕíženého  v  pesimism  z  neukojené 
lásky,  v  básních  o  čisté  a  lahodné  reči,  ale 
o  chudé  strune ;  ANDREJ  OBUCH  ohlásil  se 
r.  1907  v  jLetopise  Živeny'  delší  lidovou 
povestí,  zpracovanou  podlé  dobrých  domá- 
cich i  českých  baladistu  s  naprostým  omy- 
lem  umeleckým;  pseudonymové  NEVÄDZA, 
VRBICKÝ,  (P.  Zgúth),  ZOROVSKÝ,  ANDREJ 
KLAS,  V.  H.  V.  (Vladimír  Hurban),  z  novéj- 
ších  veršovcú  SMREK,  ŠTEFAN KRCMÉRY, 
KOVALIK  ÚSTIANSKY  a  četní  jiní  jsou 
zatím  pouhé  sliby  anebo  masky. 

Slovenskou  Modernu  charakterisuje  osobitý 
a  dovŕšený  básnický  čin  Kraskúv.  Gali  záhy 
se  unavil,  Jesenský  se  dal  jiným  chodníkem, 
Roy  a  Rázus  jsou  ješté  poutníky  na  ceste  do 
zaslíbené  zeme.  Leta  válečná  násilne  vývoj 
prerušila,  ale  renesance  literárni,  svéží  proudy 
a  nové  kultúrni  chténí  pŕíznivéjší  poválečné 
doby  ohlási  se  i  v  písemnictví  na  Slovensku. 


256- 


II 

NOVÁ  PROSA. 

Živný  chléb  duševní,  jehož  požadovaly 
,Hlas'  i  ,SIovenský  Obzor',  opatrili  slovenským 
lidovým  vrstvám  v  posledních  dvou  deseti- 
letích  noví  slovenští  spisovatelé  povídek, 
novel  i  prací  románových. 


GREGOR-TAJOVSKY. 

V  samých  začátcích  pokrokového  hnutí 
slovenského  z  let  90.  dal  se  novým  smérem 
na  cestu  k  slovenské  lidové  duši  nadaný  a 
poctivý  její  pozorovatel,  JOSEF  GREGOR- 
TAJOVSKÝ  (*1874  v  Tajové  na  Zvolenskú). 

[Život,  studie,  spisy.]  Narodil  se  „z  otca 
obuvníka  a  matky  sedliacky",  z  drobného 
slovenského  rodu,  v  némž  procitl  záhy  k  ná- 
rodnímu  povedomí.  R.  1893,  kdy  složil  uči- 
telskou  zkoušku,  byl  již  horlivým  národov- 
cem;  již  tehdy,  povzbuzen  čtením  ruských 
spisovatelú-realistú,  zvlášť  Cechová,  psal  po- 
vídky  (i  verše)  do  rozličných  lidových  časopisu. 
Učiteloval  po  pét  let;  v  tu  dobu  spadají  jeho 

237 


Gregora-Tajovského  život  a  spisy. 

zralejší  prvotiny  v  beletrii  a  dramatických 
pokusech:  knižka  povídek  „Omrvinky" 
(1896),  besednice  „Z  dediny"  (1897)  a  ,obraz 
z  ľudu  v  jednom  dejstve'  „SUiby"  (1898). 
Jako  pokusné  práce  jsou  to  veci  dosud  ne- 
liotové,  nesvoj ské,  spíše  napodobené  nežli 
tvorené,  ale  s  klíčivým  jádrem.  V  čas  stého 
výročí  narozenin  Moyzesových  mél  Tajovský 
,národní  aféru'  se  státním  dozorcem  škôl, 
pro  niž  byl  nucen  vzdáti  se  dráhy  učitelské, 
literárne  již  nepohodlné.  Odebral  se  do  Prahy, 
kde  študoval  na  českoslovanské  obchodní 
akadémii  po  dva  roky.  „V  Praze  počaly  sa 
mi  otvárať  oči"  —  vzpomíná  sám  na  mo- 
hutné pražské  dojmy.  Navrátiv  se  domú  za- 
stihl  již  mladé  Slovensko  pohŕížené  v  obrod- 
nou práci  národní ;  pridružil  se  k  „hlasistúm" 
a  v  jejich  duchu  konal  svúj  úkol  jako  lidový 
spisovatel.  R.  1904  vydáva  novou  knihu  „Be- 
sedníc", v  níž  se  zračí  pekný  pokrok  jeho 
pozorovatelského  i  vypravečského  talentu. 
Casem  povídky  jeho,  otiskované  pod  čarou 
v  „Národnom  Hlásniku"  a  ve  všech  lidových 
časopisech,  rostou  do  počtu  i  ceny:  knihy 
„Smutné  nôty"  (1907),  „Zpod  kosy" 
(1910)  a  „Trp  k  y"  (1911)  neobsahují  všech 
dedinských  obrazu  Tajovského.  R.  1907  Ta- 
jovský se  oženil  s  chotí  Hanou,  již  povzbudil 
k  dráze  spisovatelské ;  do  r.  1912  byl  ban- 
kovním  úf edníkem  ve  službách  banky  „Tatry" 
na  rozličných  místech  bývalých  Uher,  v  Nad- 
laku, Prešove,  T.  S.  Martine ;  naposled  zvolen 
za  tajemníka  slovenské  národní  strany.  Válka 
ho  jinam  odvolala:  na  jaŕe  r.  1915  se  dostal 
šťastné  do  ruského  zajetí  a  naše  légie  oce- 
nily  jeho  statečné  služby, 

2S8 


Tajovsky  jako  bojovnik  sociálni. 


[Bojovník  sociálni.]  Gregor  -  Tajovsky, 
osvéžen  vlivem  slávnych  ruských  beletristu, 
roste  v  pozorného  vykladače  duševního  ži- 
vota slovenského  lidu  v  jeho  svátečních 
chvílích  i  o  dnech  všedních ;  formálne  jest 
uvedomelý  realista,  ideové  horlivý  sociálni 
reformátor.  Slovenské  písemnictví  nemélo 
pred  ním  sociálne  probudilého  spisovatele, 
ačkoli  celé  Slovensko  od  století  bylo  otevŕe- 
nou  ranou  společenských  neduhu :  nesvo- 
boda  občanská,  maďarisace,  výboje  maďar- 
sko-židovského  kapitalismu,  pálenka-otrava, 
v  posledních  letech  i  vystéhovalectví  hlodaly 
vytrvale  na  tuhém  koreni  jeho  národního 
života.  Již  v  starých  hrách  Chalupkových 
jsou  znatelny  sic  určité  sociálni  prvky,  a  také 
hry  Palárika-Beskydova,  jinak  nevýznamné, 
potírají  pŕímo  alkoholism  lidu  a  jiné  jeho 
neresti.  Ani  Vajanský  ve  svých  prosách 
se  nevyhnul  „letícím  stínúm"  vleklých  cho- 
rôb společenských;  chápal  je  však  jedno- 
stranné a  léčiti  je  nemél  odvahy.  Sociálni 
procíténi  ve  smysle  poznaní  a  léčení  téchto 
neduhu  probudilo  se  teprve  vlivem  novéjších 
proudú,  zanesených  na  Slovensko  ,Hlasem' : 
z  j  ej  ich  stredu  vychází  i  Josef  Gregor-Ta- 
jovský,  nejplodnéjší  péstitel  a  dosud  prvý  uvé- 
idomélý  pŕedstavitel  tohoto  smeru  literárního. 

Tajovsky  staví  poslaní  slovesného  díla  nad 
jeho  stránku  umeleckou.  Slovenský  spiso- 
vatel  je  podlé  neho  bojovníkem  za  pravdu, 
pokrok,  čisté  formy  života;  lid  potrebuje, 
aby  nékdo  mu  ukazoval  na  pravou  cestu. 
Proto  každá  tišténá  ŕádka  má  mluviti  k  slo- 
venskému lidu ;  hŕíchem  je  každé  slovensky 
psané   slovo,   jež   vyznívá  jinak.   Heslo  lite- 

239 


Realism  Tajovského. 


ratury    pro   lid   Tajovský   vtelil   v   príkrou 
praksi  ve  svých  pracích. 

[Jeho  realism.]  Základním  znakem  poví- 
dek  Tajovského  jest  čisté  životní  realism, 
skoro  naturalism  —  jím  se  liší  jeho  dedinský 
genre  podstatné  od  umeleckého  realismu  Ku- 
kučínova. Smysl  pro  skutečnost,  postreh  pro 
pálčivou  časovost  jest  u  Tajovského  vyvinut 
tak  silné,  že  spisovatel  podlé  vlastních  slov 
vedomé  volí  zhusta  drsnéjší  výraz,  menší 
umení  formy,  nežli  by  se  zpronevéŕil  životní 
pravde.  Kreslí;  vétšina  jeho  rozprávek,  črt 
a  besedníc  má  skromný  podtitul  „obrazy  zo 
života" ;  jde  v  nich  však  o  více,  než  o  pouhé 
obkreslování,  popis  osôb  a  vecí.  Tajovský 
je  všude  bystrým  psychologem,  proniká 
k  duši  svých  vesnických  postav  —  v  tom 
je  zdarný  protiklad  jeho  zásadního  formál- 
ního  stanoviska.  Vykreslit  takovou  vzneše- 
nou duševní  podobiznu  bezejmenné  ženičky, 
jakou  je  „Mamka  Pôstková"  v  knize  „Zpod 
kosy",  pŕedvést  tak  verné  slovenského  inte- 
ligenta Oblomova,  jakým  je  Tonko  Čierny 
v  „Korteši",  v  svetle  i  stínu  zobrazil  mravní 
bídu  slovenské  proletárske  rodiny  v  genru 
„Aby  odvykaly . . .",  anebo  tak  rodové  dú- 
vérné  a  teple  oslavit  poctivou  slovenskou 
práci  svých  rodičú,  jak  učinil  již  v  rané 
vzpomínkové  črté  „Do  konca"  z  „Besedníc" 
—  to  je  vzácne  povahopisné  umení.  A  kolík 
postav  a  postaviček,  pravdivých  a  známych, 
oživují  jeho  volebné  rozprávky,  kolik  lako- 
vých slovenských  „bojkú",  kteŕí  se  bojí 
voleb,  nerozhodných  rychtáŕú  a  jiných  fi- 
gurek  z  kortešaček  žije  na   Slovensku!   A 

240 


Význam  Tajovského. 


dále :  kterak  žive  Tajovský  líčí  pout  s  prin- 
cipálem  (nebožtíkem  Ondŕejem  Halašou)  za 
slovenskými  pesničkami!  SÍoh  rušný,  hbitý, 
púvodní  a  tvorivý,  hovor  pŕímo  odposlou- 
chaný  z  úst  lidu,  zejména  zvolenských  krá- 
janú, vyznačuje  vétšinu  lidových  rozprávek 
Tajovského.  Vane  z  nich  silná  zemitá  vúné 
černe  slovenské  prsti;  prostá,  nestrojená,  ale 
živná  strava  pro  lid.  Nestojí  ovšem  ume- 
lecky Tajovský  všude  na  stejné  čestné  výši 
—  vrcholu  dostupuje  genre  jeho  v  knize 
^Zpod  kosy",  v  poslední  knize  „Tŕpky"  zpla- 
zuje  se  druhdy  k  vehni  plytké  úrovni  —  ale 
stíny  spéchu,  nuceného  zákazkového  psaní 
pro  časopisy  nezastrou  predností  onéch  po- 
vídek,  jež  psal  v  šťastných  chvílích  umelecké 
intuice. 

Slovenský  život  dedinský  jest  v  podaní 
Tajovského  téžký,  chmúrny  —  tak,  jaký  byl 
v  denním  živote  slovenského  rolníka,  živ- 
nostníka, malého  človeka  ve  skutečnosti. 
Ale  Tajovský  není  pesimistou.  Slovenský 
smutek  jeho  má  i  veselejší  rub  —  zdravý, 
selský  humor;  Tajovský  podal  jej  druhdy 
mistrovsky.  Denní  Slovensko  vysvetlil  v  ži- 
votním  nerve  jeho  déní,  bez  romantické 
pŕítéže  a  zkrašlování,  poctivé ;  lidu  dal  po 
prvé  skutečný  jeho  obraz,  neminuv  se  tak 
nakonec  svým  určením  učitelským.  Obdobné 
zásluhy  o  slovenský  život  v  svetle  pravdy 
zobrazený  má  i  Tajovský  dramatik. 

Talentem  pozorovatelským,  príbuzným  vlo- 
hám Tajovského,  nadán  jest  i  druhý  lidový 
spisovatel  dedinských  kronik  z  ovzduší  Ge- 
meru a  barvitých  realistických  kreseb  z  pro- 

16  241 


Čaják. 

stŕedí  Dolní  zeme  (jižních,  kdys  uherských 
rovin),  JANKO  ČAJÁK  {''  1880).  Okolo  r.  1905 
vstoupil  do  literatúry;  svazkem  „Tri  roz- 
právok" (1907)  predstavil  se  již  jako  ho- 
tový spisovatel.  Prvá  z  nich,  „Únos",  pred- 
vádí  výstižné  ohnivý  temperament  dolno- 
zemských Slovákú  a  pobratimú  Srbú,  nesená 
je  plynným  slohem,  s  citem,  ale  bez  senti- 
mentálnosti  v  starších  pracích  obvyklé,  vy- 
nikajíc  znalostí  vecnou  i  místní.  Rovnéž  druhá 
kratší  črta  „Baťa  Kalinský"  a  obšírna  práce 
„Z  povinnosti"  púsobí  dobrou  charakteristi- 
kou, psychologickou  osnovou,  púvodními  typy 
a  námety  ostré  časovosti.  Rada  povidek  jeho, 
z  nichž  knižne  vyšla  r.  1908  sbírka  „Pred 
oltárom",  r.  1910  „Suchoty",obrazzDolní 
zeme  a  r.  1913  soubor  „Jožkova  svatba 
a  iné  rozprávky",  vyznačuje  se  realisti- 
ckou životností,  korenená  je  vétšinou  mír- 
ným,  ale  i  jadrným  rozmarem,  v  némž  se 
zračí  porozumení  pro  četné  lidské  slabosti 
a  „neresti"  —  genre  skoro  z  techniky  Ku- 
kučinovy.  Jako  tento  veliký  mistr  sloven- 
ského románu  pokúsil  se  Aliquis-Caják,  ov- 
šemže  s  menším  zdarem  umeleckým,  o  romá- 
novou práci  „Rodina  Rovesných"  (1909); 
charaktery  a  dialóg  svedčí  v  ní  opét  o  dob- 
rém  a  poctivém  pozorovateli  i  vypravéči, 
umelecká  osnova  její  trpí  však  neúmérností. 
Caják  se  odvážil  v  této  své  prose  literárne 
ŕešit  vážny  slovenský  problém:  kterak  by 
bylo  s  úspéchem  možno  vyrušili  Slováka 
z  jeho  majetkového  úpadku  zprúmyslnéním" 
zeme  a  obchodem  —  umelecky  snaha  jeho 
zde  selhala,  Čaják  soudí  schematicky,  chladné, 
bez  procíténého  pomeru  k  životu. 

242 


o.  Kalina.  P.  Kuzmány.  Jesensky-uovelista. 

Stejný  asi  čas  s  Čajákem  zkoušel  své  sily 
v  genru  dedinské  povídky  jiný  talent,  záhy 
zamlklý  ONDREJ  KALINA,  vi.  jm.  Jan  Sme- 
tanay;  povídky  „Návrat",  „Z  ďob  našich 
otcov"  a  jiné  pŕinesly  slib  pekného  nadaní. 
Kalina  získal  si  zásluhu  o  slovenskou  prosu 
téz  jako  obratný  pŕekladatel  z  anglických 
autorú  realistu,  Dickense  a  Goldsmitha.  Do- 
vedným  a  uhlazeným  vypravéčem  se  osvedčil 
i  autor  „Rozponiienok  akresieb"  (1900), 
P  A  VEL  KUZMÁNY;  v  písemnictví  se  ozval 

jen  mimochodem. 

* 

Současné  s  Ijdovými  spisovateli  povídek, 
Tajovským  a  Čajákem  rostou  slovenskému 
písemnictví  dva  vyspelí  péstitelé  moderní 
slovenské  novely,  umelecky  bezvadné.  No- 
vehstický  útvar  starší  pŕedstavují  v  slovenské 
literatúre  menší  prosy  Vajanského  —  Ku- 
kučín je  povídkáŕ-charakterolog.  Ostatní  spi- 
sovatelé  pros,  zvlášť  Timrava  a  Podjavorin- 
ská,  o  stavebních  zákonech  moderní  no- 
vely mají  známost  velmi  chatrnou. 

Slovenskou  moderní  novelu  založily  né- 
které  zralé  práce  JANKA  JESENSKÉHO, 
tohoto  Maupassanta  Slovákú.  Tŕíbený  vkus, 
jenž  jest  vrozeným  znakem  literárního  na- 
turelu Jesenského,  zemanského  šlechtice, 
šťastné  mu  usnadnil  pochopení  pro  umelecký 
úkol  moderní  noveh^;  jeho  „O  t  r  o  c  i",  „S  1  o  v  o 
lásky"  a  „Konec  lásky"  jsou  salonními 
ukážkami  naši  nové  novelistiky.  Nejčastéjší 
námet  novelistický,  večná  forma  lásky  mi- 
lostné, obráží  se  v  nich  stejné  jako  v  celé 
současné  beletristické  tvorbe;  umení  novosti 

16*  243 


Krasko-novelista. 


apúvodnosti  genru  Jesenského  spočíva  v  jeho 
uméleckém  zraku  a  tvarovém  podaní.  Je- 
senský  jest  znamenitý  psychológ  mestské 
slovenské  společnosti ;  analysuje  a  prozaŕuje 
její  duši  do  nejtajnéjších  záhybu,  obnažuje 
city  svých  ,hrdinú'  a  ,hrdinek',  výborné 
zná  fysiognomii  dívčí  duše ;  nékohka  diskret- 
ními  pqhledy  odhaluje  složité  nitro  detí  svého 
veku.  Reč  jeho  jest  vybraná,  jemná  a  mékká, 
charakteristika  úsečná,  s  lehkým  úhozem  na 
pravdivou  sentimentálnost  mladí ;  citové  mladí 
vrstevníkú  a  vrstevníc  ze  svých  společen- 
ských  kruhu  Jesenský  si  zde  ješfé  s  vétším 
úspéchem  než  ve  svých  verších  učinil  bo- 
hatým zdrojem  umeleckého  téžení.  Pohŕíchu 
pozdéji  váze  odtud  námety  nakvap  a  ŕeme- 
slné,  básnik  uvázl  v  mélčinách  slovenské 
společenské  konvence  a  druhdy  číreho  ne- 
uméní,  zobrazuje  šablonovité  všední,  mali- 
cherné i  sméšne  úbohé  situace  filisterského 
prostredí  duchem  chudých  méšťákú  v  „Ma- 
lomestských rozprávkach"  (1913), jež 
otiskoval  ve  feuilletoné  svých  místních  po- 
litických novin;  s  „Otroky"  nebo  „Slovem 
lásky"  pojí  tyto  nešťastné  deti  slabých  chvíli 
pouze  jméno  společného  púvodce. 

Také  IVAN  KRASKO  otiskl  nékolik  ŕíd- 
kých,  jemné  vybroušených  novelistických 
prací,  jež  znamenají  pozoruhodný  vzestup 
novéjšího  novelistického  tvorení.  „List  mŕt- 
vemu", príbeh  poeovsky  chmúrny  a  pŕece 
svojsky,  slovensky  podaný,  jest  názorným 
dokladem  novelistického  genru  a  sily  Kras- 
kovy;  rada  „Sentimentálnych  príbehov" 
obsahuje  cyklus  portrétových  studií  s   du- 

244 


Prosy  Rázusovy  a  Neresaíckého.  Kosorkia. 

verným  osobním  pozadím,  pohledy,  zŕené 
zralým,  príliš  moudrým  intelektem.  V  nove- 
listickém  oboru  Krasko  pohŕíchu  podal  pouze 
zralé  ukážky  talentu,  nikoli  zralý  čin. 

Z  nejmladších  členu  slovenské  Moderny 
zlákaní  byli  genrem  drobné  umelecké  prosy 
zejména  MARTIN  RÁZUS^  a  NERESNľCKY; 
oba  vytvorili  nekolik  zdaŕilých  drobných  črt 
s  psychologickým  prokreslením  —  pokusy 
jejich  o  „básne  v  prose"  ješte  selhaly. 

Hledisko  vedomé  neumelecké  si  osvojil 
pri  ŕešení  námetu  o  sociálni  tendenci  jiný 
mladý  prosaik,  STE  VO  KOSORKIN  (vi.  Samo 
Czambel  ml.).  V  ,Sborníku  slovenskej  mlá- 
deže' debutoval  obsáhlejší  prací  „Vytre- 
zvenie"  vydanou  pod  pseudonymem  Da- 
nielovič  a  pojatou  realisticky,  spíše  popisné 
nežli  názorné ;  pozdéji  se  pokúsil  o  tendenční 
zpracování  j  iného  sociálního  problému  slo- 
venského, amerikanismu,  v  novele  „Pochy- 
benie" (1912),  v  záveru  shodné  se  součas- 
nou  divadelní  prací  Tajovského,  „Hriechom**. 
Knižní  debut  Kosorkinúv  nesplnil  však  ná- 
dejí. Jež  vzbudil  počáteční  žákovskou  prací 
ve  ,Sborníku':  ŕesí  thema  vystéhovalectví 
jednostranné,  s  príkreho  hlediska  etického, 
pokouší  se  vsunout  v  práci  mélkou  psycho- 
lógii pohlavní  morálky  slovenské  ženy,  od- 
loučené  od  muže  vystéhovalce,  a  mimo  ne- 
kolik dobrých  situací  drobí  Jednotné  pásmo 
novely  v  radu  volných  episod.  Povahokresba 
a  realistický  názor  zjevné  jest  u  neho  vštípen 
druhem  Tajovského. 


2*5 


Podjavorinská. 


V  posledních  dvou  desetiletích  čestné  se 
uplatnilo  v  slovenské  beletrii  púvodní  tvorení 
žen  spisovatelek.  Literatúra  byla  do  nedávna 
jedinou  rolí  duchovního  života,  v  níž  vzde- 
laná slovenská  žena  navenek  činné  vystu- 
povala; zdomácnéla  v  ní  pomerné  rýchle. 
Vedie  Eleny  Soltészové  a  Terézie  Vansové 
vyrústá  již  v  letech  devadesátých  mladší 
vrstva  literárních  pracovníc,  v  čele  s  L.  Pod- 
Javorinskou  a  Timravou;  a  zatím  co  vrstva 
prvých  feministek  dosud  neumdlévá  a  druhá 
ješté  činné  se  hlási  v  literatúre,  tvorí  se  již  sku- 
pina nejmladší,  tretí,  jež  propaguje  moderní 
smer  duchových  úkolu,  práv  a  povinností  slo- 
venské ženy.  Uvedomelé  ženským  rázem  své 
tvorby  liší  se  obé  mladší  vrstvy  této  generace 
od  tvorení  svých  vrstevníkú  i  vrstevníc. 

ĽUDMILA  PODJAVORINSKÁ  (vi.  jm.  Ľ. 
Ríznerová,  *  1872),  básníŕka  knihy  „Z  vesny 
života",  je  také  plodná  spisovatelka  po- 
vídek.  Začátky  její  byly  krušné,  bila  se  do- 
slovné o  uvolnení  svých  schopností,  tonula 
dlouho  v  dívčí  sentimentálnosti  a  sladko- 
hoŕké  rozjihlosti.  Z  téchto  zápasu  o  vlastní 
styl  vzešla  rada  pekných,  realisticky  kresle- 
ných dedinských  obrázku,  z  nichž  psycholo- 
gickou pravdivostí  asi  nejvýše  stojí  „Žena"; 
než  i  novely  jako  „V  otroctve"  a  „Blud" 
j  SOU  kresby  zdaŕilé.  Stará,  zbožné  roman- 
tická tradice  ženské  literatúry,  již  Soltés- 
zová  a  Vansová  právem  odmítly,  pohŕíchu 
nejednou  zvábila  Podjavorinskou  na  scestí: 
spisovatelka  zhusta  prepína  ve  svých  pracích 
tendenci  —  jinak  ušlechtilou  —  na  úkor  ume- 
lecké pravdepodobnosti,  píše  mélce  osnované 

24t) 


Timrava. 

povídky  pro  lid  a  snižuje  se  i  k  zhola  bez- 
náročným  tendenčním  rozprávkam  tuctové 
úrovne  tržní,  svúj  bohatý  citový  prameň  svá- 
déjíc  v  písčitou  poušť  konvence  a  neuméní. 

Určitéji  a  odpovédnéji  zastala  si  v  svém 
tvorení  TIMRAVA  (vi.  jm. Božena Slánčiková, 
*  1874).  Spočátku  rovnéž  bojuje  boj  proni- 
kavého  pozorovacího  talentu  s  tvrdou  neob- 
lomnou formou,  která  rečové  vyznačuje  vét- 
šinu  jejích  prací;  ale  umelecky  Timrava  stojí 
na  své  pude,  pevné,  bez  tápaní  a  kompromisu. 
Prací  jejích,  skoro  výlučné  otiskovaných 
v  ,Slov.  Pohľadoch',  kde  r.  1896  vystoupila 
prvou  novelkou  („P  o  m  o  c  n  í  k"),  jest  početná 
rada;  vétšinou  tak  obsáhlých  a  dejové  slo- 
žitých,  že  název  novel  pŕikládán  jim  shoví- 
vavé  pro  formálni  podobnost.  Timrava  nemá 
pochopení  pro  stavbu  a  vnitŕní  nutnost  mo- 
derní novely,  jež  má  být  klíčem  románového 
deje  a  jeho  trestí  epickou ;  její  novela  „V  e  T  k  é 
šťastie"  je  vlastné  román, roztŕíšténý  v  radu 
volných  episod,  ne  vždy  bez  násilí  slouče- 
ných  v  celek.  Z  povídek  jejích  sluší  se  jrae- 
novati:  „Z  kú  s  e  no  s  ť",  v,Bez  hrdosti'', 
^Tá  zem  vábna",  ^Márnosť  všetko"; 
volí  s  oblibou  námety,  jež  osvétlují  rozdíl 
mezi  lidem  a  pány,  ,lateinery' ;  v  život  lidu 
jest  zasvécena  s  podivuhodnou  dúvérností. 
Umelecká  snaha  Timravina  a  její  úspechy 
jsou  doma  nemálo  cenény,  jak  svedčí  stať 
L.  Groeblové  „Timrava  a  jej  novelly"  (,SIov. 
Pohľady'  1906):  v  zralejším  uméleckém  ovzduší 
talent  Timravin    by  byl  pfinesl   téžší  plody. 

Povzbuzena  svým  chotém,  spisovatelem  a 
dramatikem   Gregorem-Tajovským,  pokúsila 

247 


Gregorova,  Janovská  a  j. 


se  HANA  GREGOROVA  (*  1885)  o  literárni 
vavrín.  Ziznivý  neukojený  duch  jeji  toužil 
chvatné  uhasili  „smäď  duše"  z  kulturních 
zásob  současnosti;  študovala  dychtivé,  do- 
hánéla  soukromou  píli  zpoždéné  vzdelaní,  ctia 
o  pŕekot  a  bez  výberu  všechno,  co  mélo 
známku  nové  kultúry  —  a  na  základech 
samoučných  jala  se  púvodné  psáti.  Práce 
její,  časopisecký  otiskované,  i  sbírka  hor- 
kých feministických  improvisací  „Ženy" 
(1912),  z  časti  autobiografických,  svedčí  o 
prudkém  chaotickém  varumyšlenek  astudiu 
dosud  nezažitom ;  jest  v  nich  mnoho  ochotné 
vúle,  ale  umení  v  nich  není.  V  pozdéjších 
pracích  duševní  neklid  se  usazuje  a  tvorení 
nabývá  klidnéjší  formy.  Hana  Gregorova 
má  značný  význam  pro  slovenský  feminism 
posledních  let:  stvorila  typ  nespokojených 
žen,  jež  usilují  v  duchu  západních  ideí  o  úplnou 
občanskou  i  mravní  rovnoprávnost  s  muži, 
a  postavila  se  na  levé  krídlo  moderního  žen- 
ského hnutí  na  Slovensku. 

R.  1911  objevilo  se  nové  ženské  jméno 
v  literatúre:  ANNA  JANOVSKÁ  vydala 
v  dobré  Páričkove  ,Slovenskej  knižnici'  sva- 
zek  péti  povídek  „Pastierča  a  iné  po- 
viedky". Debut  její  má  znak  slibné  začá- 
tečnice:  líčí  verné  lidové  zvyky  a  mravy, 
ale  vyšší  umelecké  snahy  v  jejích  kon- 
venčních  črtách  zatím  není.  Kristína  Royová, 
Elena  Petrovská,  V.  MikuUčová,  Fr.  Svobo- 
dová-Goldmannová  a  jiná  jména  ženská  (i  muž- 
ská) tvorí  v  slovenské  literatúre  „zadní  voj 
tvúrčích  duchú  doby"  —  smíme-li  je  méŕit 
méŕítkem  Brandesovým. 


248 


m 

ZAČÁTKY  LIDOVÉHO  DRAMATU. 

Tradice  slovenského  dramatu  lidového  od 
starých  kocourkovských  satir  Chalupkových 
i  kusú  Palárikových  sledovala  s  pŕímočarou 
tendencí  účel  buditelský  a  mravné  neb  ná- 
rodné výchovný;  v  dobé  novéjší  se  mení 
pouze  její  predmet,  nikoli  smer  a  účel :  nové 
dráma  má  budit  hospodársky  a  sociálne,  prí- 
jemné osvéžit  a  poučovat  pro  život.  Jest 
určeno  výlučné  lidu ;  aby  vyhovelo  dokonale 
svému  poslaní,  treba  jest  ochotníckych  jevišť, 
úrovne  blízke  lidu-dítéti,  s  níž  by  byl  s  to, 
aby  porozumel  mluvenému  slovu.  Pro  toto 
ješté  detské  obecenstvo  píší  se  i  naivní  kusy : 
čím  více  romantických  scén  a  bujné  fantasie 
vméstnal  v  ne  povolný  jejich  autor,  ovšem 
nedramatik,  tím  pronikavéjší  má  úspech.  Vét- 
šina  všech  púvodních  slovenských  her  jest 
tohoto  nízkeho  druhu;  druhá  menší  část 
autorú,  jimž  by  šlo  vážne  o  skutečný  lidový 
styl  divadla,  jest  nucena  psát  pro  tato  malá 
ochotnícka  jevišté,  chce-li,  aby  kusy  její  vúbec 
pŕešly  pŕes  prkna,  jež  prý  znamenají  svet. 
Spotreba  divadelnícli  her  jest  značná,  divadlo 
teší  se  široké  popularite ;  proto  je  pomerné 

249 


Gregor-Tajovskv. 


velmi  mnoho  slovenských  spisovatelú  diva- 
delních  a  pomerné  velmi  mnoho  divadelních 
kusú  —  hodnotou  literárni,  nepravím  dra- 
matickou, zachrániš  z  tohoto  množství  ne- 
patrnou hŕstku. 

Zde  jest  aspoň  kus  vysvetlení,  proč  slo- 
venské dráma  jest  celou  radu  let  stále  v  stave 
embryonálnim,  a  proč  vývoj,  jenž  v  poesii 
a  druhdy  i  v  beletrii  docílil  záhy  zname- 
nitého pokroku,  jest  u  slovenského  dramatu 
hlemýždí.  Není  v  tom  ovšem  vysvetlení  celé ; 
príčina  jest  i  vnitŕního  rázu.  Slovenští  diva- 
delní autori  dosud  ve  vétšiné  nejsou  s  vy- 
spelé dráma;  pozorovali  jsme  to  již  pri  ob- 
tížích  dramatu  historického.  Umelecká  krise 
slovenského  dramatu  jest  svrchované  pálčivá ; 
na  Slovensku  bojují  v  divadle  ješté  problém 
tylovský,  ne-li  ranéjší  obdobu  českých  za- 
čátkú  dramatických. 

V  púvodním  divadelním  repertoiru  lidovém 
učinén  pŕesto  v  poslední  dobé  zjevný  pokrok. 
Divadelní  knižnice  vhodných  lidových  kusú 
o  živém  dialógu,  púvodních  situacích  a  bystré 
charakteristice  byla  obohacena  radou  nových 
vzdélavatelú ;  seznam  púvodních  lidových 
her  z  posledních  asi  deseti  let  pred  válkou 
dovŕšil  plné  sto  kusú  —  počet  pomerné 
značný. 

Divadelní  literatúra  slovenská  je  v  tomto, 
ne  pravé  nejlepším,  smysle  ryže  demokra- 
tická, nejlidovéjší  obor  slovesné  domáci  vý- 
roby. 

V  čelo  dobrých  lidových  spisovatelú  di- 
vadelních pronikl  záhy  prvý  dedinský  povíd- 
káŕ  moderní,  JOSEF  GREGOR-TAJOVSKÝ, 

250 


Dramata  Tajovského. 


pŕirozeným  vývojem  od  svých  nejlepších  roz- 
právek  a  besedníc,  oplývajících  charakteristi- 
kou a  živým  dialogem.  Dar  význačné  slovesné 
plastiky  umožnil  mu  znamenité,  aby  své  so- 
ciálne nápravné  poslaní  uplatnil  v  kratších 
živých  obrazech  o  dramatické  osnove  s  pro- 
nikavéjším  zdarem  nežli  v  stŕízlivé  prose. 
Tajovský  dramatik  jest  si  védom  svého  vy- 
chovatelského  úkolu;  stačí  opét  čisti  pod- 
tituly jeho  divadelních  prací :  „S  F  u  b  y"  (1898), 
obraz  zo  života,  „Nový  život"  (1905),  dráma 
v  troch  dejstvách,  „Matka"  (1906),  obraz 
zo  života  v  jednom  dejstve,  „Statky  zmä- 
tky" (lí)09),  obraz  zo  života  dolnozemských 
Slovákov  v  5  dejstvách,  „Hriech"  (1911), 
tri  scény,  ^V  službe"  (1911),  hra  v  jednom 
dejstve,  „Ženský  zákon"  (1911),  obraz 
z  rudu  v  štyroch  dejstvách,  „Tma"  (1912), 
výjav  z  Tudu  —  v  téchto  názvech  není  ná- 
roku na  vyspelé  merítko  umelecké.  Co  platí 
o  dedinských  povídkách  Tajovského,  platí 
ješté  zvýšenou  mérou  o  jeho  dedinských 
obrazech  divadelních :  proniká  je  do  krajnosti 
lidovýchovná  a  poučná  tendence.  Nékteré 
z  vyjmenovaných  her  Tajovského  povznášejí 
se  však  čestné  nad  prúmér  ostatní  slovenské 
tvorby  pro  divadlo  ;  jsou  to  kusy:  „Hriech", 
„Matka",  „Statky-zmätky"  a  „V  službe". 

„Hriech"  jest  dramatickým  náčrtem  o  the- 
maté  vystéhovaleckém.  Statkár  Kvaško  se 
vrací  po  letech  z  Ameriky,  mladá  žena  jeho 
zatím  se  s  čeledínem  zapomnéla  a  povila 
decko  —  okolo  tohoto  chudého  deje  význačná 
psychologisace  a  charakteristika  vskutku 
dramatická.  Dramatem  „Hriech"  ovšem  není, 
jen  jeho  nápovédí,  skizzou,  práve  jen  tŕemi 

251 


Dramatici:  Kukučia  a  Josef  Hollý. 

vypjatými  scénami  z  dramatu.  „Matka"  má 
základní  rys  opravdového  dramatu :  konflikt 
obou  živelných  citu,  lásky  materské  a  mi- 
lostné v  osobe  pŕedstavitelky  této  úlohy  ]e 
pravdivý  a  otŕásající  —  Tajovský  psychológ 
jest  zde  na  výši  podaní.  Dolnozemský  obraz 
„Statky  zmätky"  a  aktovka  „V  službe"  do- 
týkají  se  zdaŕile  sociálních  teórií,  druhá  hra 
pohybuje  se  již  na  vlastní  púdé  socialismu, 
napovídajíc  pŕes  četné  umelecké  rozpaky, 
že  na  Slovensku  pomalú  svitá  sociálni  ohro- 
zení. Všechny  hry  Tajovského  jsou  ostré 
realistické  kresby,  psychologicky  motivované, 
o  spádných  situacích  a  živém  dialógu  —  účelu 
,lidové  hry'  Tajovský  dramatik  dosáhl  úplné. 

Také  MARTIN  KUKUČÍN  píše  svou  „Kó- 
ma saciu"  (1907,  dele  v  rukopise),  ,obraz 
zo  slovenskej  dediny  vo  štyroch  oddeleniach", 
pouze  pro  užitečnou  zábavu  a  poučení  lidu ; 
hra  jeho  rozvádí  syté  a  barvité  scény  z  dob 
delení  pudy  v  Uhrách,  ale  deje  má  nedosta- 
tek,  hbujíc  si  spíše  v  epickém  živlu  nežli 
v  pohybu  dramatickém. 

Výlučné  divadelní  tvorení  za  literárni  obor 
zvolil  si  ev.  knéz  JOSEF  HOLLÝ  (1882— 
1912).  „Márnotratný  syn",  dráma  s  ost- 
nem  proti  alkohohsmu  a  „Kubo",  veselohra 
vlastné  bez  veselého  živlu,  dočkaly  se  záhy 
nového  vydaní;  „Amerikán",  činohra,  do- 
tyká se  povrchné  otázky  majetkové,  a  lehká 
veselohra  „Geľo  Sebechlebsk ý",  s  histo- 
rickou postavou  slovenského  intrigána  Geľa, 
nahrazuje  komický  účin  levným  vtipem, 
pŕinášejíc  aspoň  púvodní  látku.  Pod  pseudo- 
nymem  Sergéj  Tritonovič  napsal  Hollý   tra- 

252 


Dramatici :  Socháň,  Urbánek  a  j. 


gedii  „Černová"(  1908),obírající  se  známou 
smutnou  udalostí  z  r.  1907.  Styl  her  Hollého 
je  starý,  tendence  stará,  stará  jest  i  jeho 
divadelní  technika  (,deus  ex  machina' .'), 
psychologická  osnova  stará,  komika  stará; 
od  „Márnotratného  syna"  zakrsal  talent 
Hollého,  usychaje  v  uméleckém  diletantismu. 

O  divadelní  vavrín  snažil  se  úsilné  i  folk- 
loristík PAVEL  SOCHÁŇ  (*  1882),  autor 
veselé  hry  „Tobiáš  Klepeto",  bezná- 
ročné  aktovky  o  strojené  komice,  „Sedli- 
ackej nevesty"  a  „Honorár a",  obhroub- 
lé  komédie  bez  dušezpytného  prokreslení 
i  deje.  Socháň  aspoň  záhy  ustal  ve  výrobe 
této  dramatické  literatúry;  ani  této  malé 
zásluhy  nemá  však  neobyčejné  psavý  FERKO 
URBÁNtK,  autor  nékolika  tuctu  ,obrazú 
ze  života',  ,fantastických'  a  ,púlnočních  scén' 
se  zpévy,  robených  na  stejné  úctyhodné 
otŕelé  nieritzovské  schéma,  bez  trošky^vkusu. 
Jeho  „R  o  z  ma  j  r  in",  „Bludár",  „Škria- 
tok", „Strídža  zpod  Hája"  a  jak  se 
jmenují  všechny  ty  úžasné  naivní  kusy 
„s  ukrutnou  romantikou  ztratených  synov 
a  šťastlivo  nájdených  dcier,  cnostných  a 
hrozne  dobrotivých  grófov  alebo  aspoň  ba- 
rónov, ktorých  ľud  miluje  a  ctí"  (Votruba), 
získaly  si  vytrvalou  poutí  po  slovenských 
(novéji  i  českých!)  ochotníckych  jevištích 
smutnou  zásluhu  o  nebývalé  zplazení  úrov- 
ne lidového  dramatu,  z  néhož  šťastné  načer- 
pal Tajovský  —  jiného  významu  bohužel 
nemaj  í. 

Vážnéji  se  pokusily  o  slovenské  lidpvé 
dráma  nékteré  ženské  spisovatelky :  TEREZA 
VANSOVÁ  („Svedomie",   činohra;   „Môj 

2S3 


Problém  slovenského  dramatu. 


Jožko",  veselohra),  MARÍNA  OĽGA  HOR- 
VÁTHOVA („Sirota'')  a  FR.  SVOBODOVÁ- 
GOLDMANNOVÁiJánoWk'')  —  pokroku 
ani  úspechu  však  nepŕinesly.  O  hrách,  jež 
ze  starší  generace  napsal  všestranný  POD- 
TATRANSKÝ, SOMOLICKÝ,  z  mladší  V.  H. 
V.  a  /.  GR.  ORLOV  Ize  souditi  pouze  j  ako 
o  projevech  ochotné  vúle. 

Dramatická  Musa  slovenská  Je  tudíž 
posud  domáci  literárni  obor  nejchudši:  na- 
konec  zbude  nekolik  herTajovského,Hollého, 
Kukučínova  a  dva  tri  kusy  ženských  auto- 
rek  z  veškeré  novéjší  rozsahem  bohaté  pro- 
dukce,  Jež  snesou  pŕísnéjši  méŕitko  a  mají 
význam  pro  vývoj  slovenského  lidového 
divadla. 

Dráma  a  Jeho  problém  umelecký  Jest  od 
slovenských  spisovatelú  divadelních  poklá- 
dáno  stále  spise  za  výchovný  prostŕedek, 
za  národni  potrebu  slovenskou,  nežli  za  mé- 
ŕitko slovesné  vyspelosti.  Umelecké  sebe- 
určeni  slovenského  dramatu  Jest  velikým, 
nemálo  slibným  závazkem  šťastnejší  budouc- 
nosti :  doufejme,  že  Jsme  již  na  jejim  prahu. 


DODATEK. 

PŔEHLED    NÁUKOVÉHO   A   VEDECKÉHO 
PÍSEMNICTVÍ  NA  SLOVENSKU. 

Pro  pestovaní  náuk  a  véd  Slovensko  nemélo 
nedostatek  vlôh  anebo  podmínek.  Z  malé  brdárky 
horské  v  Gemeru  vyšel  Slovanstvu  veliký  Ša- 
fárik, a  kvetoucí  Bratislava  byla  kolébkou  ducha 
Palackého ;  jisté  i  po  odluce  by  Slovensko  bylo 
cile  vedecky  pokračovalo.  Již  raný  ,Tatrín'  je 
malou  učenou  společností,  zafízenou  po  vzoru 
cizích  ústavu  náukových ;  záhy  po  revoluci  Slo- 
váci, s  Kollárem  a  Kuzmánym  v  čele,  znovu 
se  namáhají  vytvoŕiti  si  pevné  ústredí  osvétné 
a  konečné  po  mnohých  trudech  zakládají  si  je 
s  nadšením  v  , Matici  slovenské';  oduševnení 
jejich  za  Maticu  pohŕíchu  záhy  utuchlo  a  tak 
v  polovici  let  sedmdesátých  lehko  bylo  prudší 
vlné  madarisační  smésti  ji  i  téžce  dobytá  gym- 
nasia  s  povrchu  zeme  a  Slováky  vrci  daleko 
zpét  od  zdroju  vzdélanostních.  Nemají-li  Slováci 
ve  svém  nárečí  pésténého  písemnictví  náuko- 
vého a  vedeckého  v  té  míŕe,  v  jaké  míti  je 
mohli,  nemají  ho  z  veliké  časti  také  svou  vinou. 

Slovensko  po  spisovné  odluce  vedecky  bylo 
odkázáno  skoro  veskrze  na  zásobárnu  českou, 


Dodatek:  Príčiny  vedecké  zaostalostí. 

maďarskou  a  nemeckou,  s  nimiž  arci  soutéžit 
nemohlo.  Prvý  zásadní  separatista  Štúr  sám 
prvý  po  odluce  jde  r.  1853  k  bratrum  Čechum, 
aby  mu  vydali  jeho  úvahy  o  písních  a  povéstech 
plemen  slovanských;  chodník  ten  po  nem  lo- 
puchou  nezarastá :  až  po  Ríznera  jde  jím  ješté 
nejeden  slovenský  spisovatel  odborný  neb  ná- 
ukový, jenž  svou  práci  chce  dostat  do  sveta. 
A  nehledá-li  Prahy,  hledá  Pešti,  Vídne,  arci 
v  poutním  rouše  cizím :  to  je  veru  velmi  malá 
sobéstačnost  a  pramalá  samostatnost  slovenské 
literatúry,  od  níž  si  práve  Štúr  hory  doly  sli- 
boval.  Byla  to  vina  Slovákú,  že  kromé  zpéva- 
vých  Mus  ostatní  helikonské  družky  prchly 
zpod  Tater;  príčiny  toho  svádét,  jak  zhusta  se 
deje,  pouze  na  nepŕízeň  pomeru  politických, 
jest  laciné  odbytí.  Vždyť  jejich  bratrí  za  stup- 
ňovaných boju  o  svou  národnost  a  v  poddanství 
vlád  cizích,  krajné  jim  nepŕíznivých,  dosáhli 
vedecké  samostatnosti  a  skoro  všech  podmínek 
pro  rozvitý  duševní  život.  Zde  se  nejvíce  vy- 
mstil na  Slovácích  rok  1844;  poznali,  co  je  to 
délat  —  prý  jen  formálni  —  odluku  od  pra- 
mene staleté  společné  vzdelanosti. 

Ačkoli  je  pravda,  že  pochopitelný  a  opráv 
néný  český  hnev  pro  odluku  vehce  ochabl  hned 
v  zápétí,  zvlášť  po  smutných  výsledcích  slo- 
venské revoluce,  pfece  jest  povážlivé  upadat 
hned  v  druhou  krajnost  tvrzením,  že  by  kul- 
túrni nelad  mezi  Čechami  a  Slovenskem  byl 
jen  a  jen  legendou.  Veci  se  nemély  tak  nevinné. 
Slovenské  cesty  Boženy  Nemcove  v  letech  pa- 
desátých,  táborový  ruch  v  Čechách  v  letech 
šedesátých,  slávnosti  Jungmannovy  a  zhaténí 
Matice  v  letech  sedmdesátých  byly  slavnostními 
nebo    smutečními    okamžiky,  vzrušenými  peri- 

256' 


Dodatek:  Pŕičiay  vedecké  zaostalosti. 

petierni  celého  národa  —  jak  by  zde  byl  ne- 
cítil bratr  s  bratrem !  Ale  ten  klidný,  pravidelný 
beh  kulturního  déní,  stály  kultúrni  kompas 
české  vetvi  na  Slovensku  bohužel  chybél  od 
začátku  odluky  až  do  konce  let  sedmdesátých. 
Vocel,  který  jako  musejní  úŕedník  zajisté  mél 
tenkrát  správny  rozhled  po  kulturních  vécech 
současných,  oznamuje  v  únoru  r.  1845  Peliká- 
novi, že  „vétší  díl  Slovákú  již  ani  Mu- 
sejníka  ba  ani  knéh  českých  nečíta, 
vlastní  nejakou  literaturku  slovenskou  sobé 
vytvoŕiti  hodlaje."^  Jaroslav  Pospíšil  stéžuje  si 
v  lednu  r.  1846  Štúrovi,  že  „od  toho  kroku 
Vašeho  —  Buh  dejž,  aby  vše  k  dobrému  se 
obrátilo!  —  žalostné  ubylo  Vašich  [t.  j. 
slovenských]  pŕedplatitelu  ,Kvétú'  a 
vubec  mého  knéhoskladu  —  co  to  znamená? 
Jsou  ,Kvéty'  snad  horší  než  jindy  ?"  ;  a  v  dubnu 
téhož  roku  píše  lakonicky:  „S  Tatrami  hotov. 
Nepošli  tam,  žel,  jediného  kvetu  více"  — 
patrné  se  odhlásil  i  poslední  jejich  pŕedplatitel. 
,Co  to  znamená?'  Ano,  to  jest  otázka:  ,Kvéty' 
nebyly  horší  než  jindy.  A  jisté  jsou  i  jinde 
podobné  doklady  ješté  v  prachu  zahrabány: 
slovenská  odluka  n  e  n  í  dosud  docela  jasné  vy- 
svetlená, objevují-li  se  nové  a  nové  zprávy,  jež 
vrhají  na  jeji  vznik  a  cíle  svetlo  jiné  než  úrední 
prameny  a  úrední  názor.  Jisto  je,  že  Slováci, 
spisovné  se  oddélivše,  pozbývali  brzy  (a  priro- 
zené)  i  pravidelného  literárního  styku 
s  Čechami.  Vúle  k  literárni  odluce,  jak  vidét, 
u  nich  byla;  že  nezvítézila  a  že  zustalo  jen 
pri  jejím  vnéjším  projevu  spisovném,  o  to  nemá 
zásluhy  Štúr  a  ostatní  slovenští  ujišťovatelé,  že 
prý  Slováci  nechtéjí  trhať  (a  trhali!)  staré  jed- 
noty  literárni,    o  to    má    zásluhu  jediné  holá 

17  257 


Dodatek:  Diletantism  a  nadeje  Štúrovcú. 

nemožnost  prevedení  tohoto  skutku :  od- 
lúčte od  sebe  srdce  neb  mozek  v  jednom  orga- 
nismé,  a  pritom  nezabte  celku!  Ceši  a  Slováci 
jsou  práve  takto  životné  navzájem  na  sebe  od- 
kázaní ;  každý  separatism  mezi  nimi  je  buď  ší- 
lenstvím  —  anebo  zločinem. 

Nadaní  básnické  samo  si  stačí  a  v  jakémkoli 
prostredí  vzdélanostním ;  odtud  kvete  lidová 
poesie.  Nestačí  si  však  pouhá  vule  vedecká  — 
dokonce  již  ne  v  prostredí  kultúrne  slabém. 
Štúr,  Dobšinský,  Pauliny-Tóth,  chtéjí-li  vedecky 
pracovat,  stávají  se  blouznivci  a  diletanty.  Je 
líto  nadaného  Kellnera-Hostinského  a  pilného 
Záhorského,  že  jejich  vedecké  snahy  se  ztrácejí 
u  prvého  v  extasi  básnických  vidin,  u  druhého 
v  bludišti  temných  dohadu  historických;  a  líto 
jest  i  Hodži  a  Kuzmányho,  že  o  jejich  hlubo- 
kém  duchu  a  filosofických  myšlenkách  svet 
vúbec  nevi  a  nezví.  Hroboh  je  šilenec ;  nevšedné 
sčetlého  Dohnányho  uchvacuje  smrtelná  moz- 
ková  kŕeč  v  šestadvaceti  letech  —  na  nepatrnou 
náukovou  literatúru  štúrovskou  je  to  ran  pre- 
mnoho. A  pritom  Slováci  pro  sebe  chtéli  vlastné 
víc  než  kultúrni  sobéstačnost.  Štúr  snil,  že 
slovenská  literatúra  bude  majákem  a  vúdcera 
Slovanstvu;  Hostinský  blouzní  o  slovenské 
vede,  že  ona  dá  lidstvu  „večnemájové  jaro", 
že  „Sloven  bude  Tatrou  na  pohorí  vševedy 
ľudstva",  že  „jedine  umením  sloven- 
ským môže  sa  obnoviť  v  ďalšej  sláve  ume- 
nie ľudské"  —  v  kalných  blescích  tohoto 
churavého  ducha  nejeví  se  slovenské  schisma 
nevinným  ŕešením  vnéjší  formy,  nýbrž  hlubo- 
kým  tragikem. 

Vše,  CO  se  od  doby  Štúrovy  náukové  a  ve- 
decky vytvorilo  v  spisovném  nárečí  slovenském, 

25S 


Dodatek:  Dejepis,  národopis. 


a  CO  má  význam  širší  než  je  zajem   literárné- 
historický,  stručné  zde  shrnujeme. 

Oblíbeným  oborem  vedným  již  z  času  Štú- 
rovcú  byl  dejepis  a  národopis.  V  histórii  pracuje 
M.  Dohnaný  („História  povstania  slovenského", 
1850,  nedok.),  a  druhdy  s  peknými  výsledky 
J.  Záhorský ;  S.  Chalúpka  se  obírá  archeológií, 
rovnéž  L.  Reuss,  J.  B,  Klemens  a  J.  Kohút; 
mytológie  slovanská  vábila  i  svedla  V.  Paulíny ho- 
Tótha  („Slovenské  bájeslovie",  1876).  V  letech 
šedesátých  rozvíjí  se  plodný,  nekritický  však 
talent  Fr.  V.  Sasinka  (1830—1912),  horlivého 
sbératele  dejinných  památek  a  listín ;  jeho  „De- 
jiny počiatkov  terajšieho  Uhorska"  1868,  „De- 
jiny královstva  Uhorského"  1869,  „Dejiny  drie- 
vnych  národov  na  území  terajších  Úhor"  1870 
nesnesou  méfítka  vedeckého.  Látkové  cenný 
jest  jeho  „Archív  starých  československých  li- 
stín, písomností  a  dejepisných  pôvodín  pre 
dejepis  a  literatúru  Slovákov"  (1872,  o  2  sv.). 
Sasinek  byl  činný  se  zdarem  i  v  oboru  cír- 
kevního  práva.  K  Sasinkovi  se  druží  Št.  Hyros 
(1812 — 1888),  dejepisec  Likavy  a  Liptova; 
z  novéjších  historiku  cenné  príspevky  a  práce 
podal  P.  Križko  (f  1908)  a  životopisec  Tra- 
novského  J.  Mocko  (t  1911). 

V  kultúrni  histórii  pracoval  zejména  Július 
Botto  (t  1912).  Jeho  dvoudílná  kniha  „Slováci. 
Vývin  ich  národného  povedomia"  (TSM  1906 
a  1910)  má  význam  pro  svuj  pilné  snesený 
materiál;  k  ideovým  pramenum  slovenského 
ohrození  neproniká.  Z  pera  Bottova  vyšlý  i  dve 
populárni  monografie  o  Jonáši  Záborském  (1911) 
a  M.  M.  Hodžovi  (1912). 

Národopis  je  nejúspéšnéjší  pole  odborné  lite- 

17*  25.9 


Dodateb*  Národopis,  filosofie. 


rární  činnosti  Slovákú;  pracovala  na  nem  a 
pracuje  posud  slušná  rada  délníkú.  Celkový 
obraz  lidopisné  oblasti  slovenské  nacrtl  již 
slibný  žák  Stúruv  Benjamin  Červenák  v  „Zrcadle 
Slovenska"  (v  Pešti  1844);  folklórom  se  zabýval 
i  Ludevít  Štúr  (viz  tam);  slovenské  povesti 
sebral  a  vydal  Janko  (Francisci)  Rimavský  v  Le- 
voči 1845  v  5  svazečcích,  dále  je  sbíral  Július 
Plošic  a  zvlášté  mnoho  jich  zapsal  Samuel 
Reuss  a  jeho  synove  Adolf  a  Ludevít  —  sbírky 
Francisciho,  látky  Plošicovy  a  rukopisu  Reus- 
sových  použila  Božena  Nemcova  ve  svých  Slo- 
venských pohádkách  a  povéstech.  Po  Tereze 
Ardtnerové  vétší  svod  slovenských  povestí  vydal 
až  Pavel  Dobšinský  (TSM,  1890,  o  9  sv.);  sbírku 
slovenských  prísloví  a  poŕekadel  A.  P.  Záturecký 
(v  Praze,  nákladom  České  Akadémie  1880); 
písňových  tekstú  slovenských  na  sta  vydal 
Štefan  Mišík  (TSM  1898)  a  na  tisíce  jich  sebral 
neúnavný  národní  pracovník  Ondrej  Halaša 
(t  1913);  o  lidovém  umení  slovenském,  krojích, 
výšivkách,  majolice  radu  statí  napsal  Pavel 
Socháň.  Z  krajinných  monografií,  jež  se  týkají 
také  místního  folklóru,  na  pekné  úrovni  jsou 
práce  K.  A.  Medveckého  „Detva"  (1906)  a  Júlia 
Bodnára  „Myjava"  (1911).  Topografie  byla 
zajmem  Daniela  Licharda,  geografie  a  geológie 
Dionýsa  Štúra  a  Gustáva  Zechentera.  V  ná- 
rodní statistice  nejnovéji  s  úspéchem  pracovali 
.lan  Rumann  (v  Slovenském  Obzoru  1907)  a 
zvlášté  Emil  Stodola  („Štatistika  Slovenska" 
1912). 

V  okrese  filosofickém  položeny  teprve  v  mo- 
derní dobé  začátky.  Starší  práce  Daniela  Laučka 
.,Eudské  povedomie"  (1889)  je  kompilací  z  ci- 
zích  autoru;  teprve  Jan  Kvačala  {*  1862),  pro- 

260 


Dodatek:  Filosofie,  literárni  histórie. 

slulý  komeniolog  na  jurjevské  université,  na- 
psal  (česky  a)  slovensky  prvé  dílo,  schopné 
vedecké  representace.  v  spise  „Viera  a  veda", 
bohužel  i  stranícky  a  polemicky  vyhroceném. 
O  národní  filosofii  Slovákú  se  pokúsil  povéstný 
P.  Jeh líčka- Marg in  v  klerikální  hádce  „Novo- 
veká filosofia  a  Slováci''  —  ovšemže  mame : 
týž  problém  moderné  si  ŕeší  Pafo-Bohdan  Paulu 
v  „Pokrokovosti  a  konservativismu  na  Sloven- 
sku" (Prúdy  III  1912) ;  z  teologu  evanjelíkú 
nad  prumér  církevnické  literatúry  vyniká  nékte- 
rými  studiemi  Jur  Janoška  v  Cirkevných  Listech. 
Praktického  filosofa-Tolstojovce  Slováci  maj  í 
v  Dušanu  Makovickém,  dúvérníku  jasnopoljan- 
ského  myslitele ;  vy-dal  slovensky  preklady  z  dél 
a  učení  svého  mistra. 

Dejepis  literárni  založil  Slovákúm  teprve  prof. 
Jaroslav  Vlček  (*  1860  v  Banské  Bystrici,  z  otce 
Čecha  a  matky  Slovenky)  svými  genetickými 
„Dejinami  literatúrj^  slovenskej"  (TSM  1890). 
Pred  ním  —  nehledíc  k  obéma  „Slovesnostem" 
Ondŕeje  Radlinského  (1863)  a  Ondŕeje  Trúchlého- 
Sytnianského  (1873)  —  pšstován  monograficky 
celou  radou  spisovatelú.  Vyniká  z  nich  Josef 
Miloslav  Hurhan  ranou  prací  o  „Slovensku  a 
jeho  živote  literárnom"  (v  SPI  1845 — 1851) 
a  pozdní  m  nedokončeným  životopisem  Ludevita 
Štúra  a  jeho  doby  (v  SPI  1881);  dále  zaslou- 
žilý  Josef  Viktorin  (1822—1874),  kat.  knéz. 
vydavatel  a  životopisec  Hollého  (1863),  vyda- 
vatel  Sládkoviče  (1861)  a  historických  dramat 
Záhorského  (1865  — 1866),  redaktor  almanachu 
,Concordia'  (1858),  a  ,Lipa'  (1860,  1862.  1864), 
kde  soustŕedoval  nejlepší  literáty  své  doby. 
Viktorin  byl  oddaným  stoupencem  česko-slo- 
venského  sblížení  spisovného.   Sládkovičúv  ži- 

261 


Dodatek:  Lit.  histórie,  bibliografie. 

votopis  podlé  vlastních  vzpomíjiek  napsal  Ľu- 
devít  Grossmann  (1874  a  1878);  o  slovenských 
Shakespearech  a  Goethech  dithyrambicky  psal 
Pavel  Hečko;  nejčetnéjší  látku  literárne  deje- 
pisnou i  k  studiu  doby  pŕinášejí  však  vlastní 
paméti  nékterých  spisovatelň  (víz  Literatúru). 
Mnoho  se  zasloužil  o  dejiny  domácího  písera- 
nictví  i  Josef  Škultéty  (*  1849),  dlouholetý  red- 
aktor SP  a  NN  v  Turčanském  Sv.  Martine,  také 
jazykozpytec  a  novelista,  pŕítel  a  ctitel  Vajan- 
ského,  dobrý  jeho  i  Hviezdoslavúv  znalec,  vúči 
mladší  generaci  slovesné  však  upjatý;  znovu 
vydal  básne  Bottovy,  Hollého,  Chalupkovy, 
Sládkovičovy,  a  napsal  do  SP  ohromnou  radu 
literárních  statí  a  zpráv,  látkové  cenných. 
O  mladších  déjepiscích  a  kriticích  literatúry  na 
Slovensku,  Pavlu  BujnákovU  Fr.  Voirubovi  a 
Neresnickém  byla  již  zmĺnka  (v  hlavé  V.  a  VI.) ; 
z  ostatních  treba  jmenovat  ješté:  Michala 
Bodického  (1852 — 1919),  životopisce  Kollárova, 
Štefana  Janšáka  a  jeho  dobrou  monografii  o  Da- 
nielu  Lichardovi  (v  Skalici  1912),  a  Helenu 
Turcerovou,  jež  parížske  Sorbonné  predložila 
svou  thesi  „Louis  Štúr  et  ľidée  de  ľindépen- 
dance  slovaque"  (v  Paríži  1913),  kde  k  štú- 
rovské literatúre  pŕináší  radu  nových  pŕíspévkuv 
i  oprav. 

Pilné  a  cenné  dílo  bibliografické  vypracoval 
učitel  a  pedagóg  Ludevít  V.  Rízner  (t  1913) :  ve- 
likou „Bibliografii  písemnictví  slovenského  od 
doby  nejstarší  do  konce  r.  1900"  (vychází  v  Praze 
nákladem  České  Akadémie),  ve  zpúsobé  slov- 
níku; týž  autor  napsal  radu  bibliografií  spe- 
ciálních  (díla  Hviezdoslavova).  Bibliografií  starší 
písemnosti  se  zabýval  také  Alexandr  Lombar- 
dini. 


262 


Dodatek:  Jazykozpyt,  pedagogika.  Botanika. 

Slovenský  jazykozpyt  vzdelávali  Michal  Mi- 
loslav Hodža,  Martin  Hattala  (1821—1903),  vše- 
stranný Ctiboh  Zoch  a  spisovatelé  jiní  vedie 
svých  vlastních  oboru ;  o  Hodžovi  a  Hattalovi 
byla  reč  již  dŕíve.  Pro  moderní  slovenskou  lin- 
guistiku  velmi  mnoho  znamená  jméno  českého 
učence  Františka  Pastrnka,  jenž  prvý  v  letech 
devadesátých  soustavné  študoval  slovenské  dia- 
lekty a  nezvratné  potvrdil  jejich  skupinovou 
pŕíslušnost  k  jazyku  českému.  Jeho  pokračo- 
vatel,  Samo  Czambel  (1850  —  1910),  rodem  Slo- 
vák, je  tvurcem  umelé  hypothesy  o  jihoslovan- 
ském  puvodé  Slovákú,  vedecky  vyvrácené.  Jako 
dobrý  znalec  slovenštiny  zasloužil  se  o  ni  svou 
„Rukovätí"  (3.  vyd.  1919),  leckde  však  tvrdou 
a  násilnou ;  jeho  díla  jiná,  „Príspevky  k  deji- 
nám jazyka  slovenského",  „Slováci  a  ich  reč"  a 
zejména  spis  „Slovenská  reč  a  jej  miesto  v  ro- 
dine slovanských  jazykov"  pohŕíchu  jsou  ma- 
ďaromanská. 

Ve  školství  a  pedagogice  je  pracovníkú  s  do- 
statek  a  druhdy  i  vyvolených.  Ze  starších  vynikl 
Samuel  Ormis  svou  dvousvazkovou  „Výchovo- 
vedou"  (1871,  1874),  opírající  se  o  Komenského  ; 
z  mladších  vétšinou  učitelé  a  duchovní,  Samo 
Bodický,  Jur  Janoška,  Gustáv  Kordoš,  Jan 
}raliak,  J.  Markovič,  Karel  Salva,  Ŕehoŕ  Uram, 
A.  P.  Záturecký,  Jan  Zigmundík  a  j.  účastní 
se  práce  výchovné  v  časopisech  (,Domácnosť 
a  Škola'  a  ,Rodina  a  Škola')  i  v  praksi. 

V  ostatních  vedeckých  disciplínách  Slováci 
stojí  dosud  vétšinou  teprv  na  stupni  populari- 
sace.  Starší  generace  má  čilé  pracovníky  zvlášté 
ve  vedách  pŕírodních ;  všechny  obory  jejich 
zobecňoval  zejména  Daniel  Lichard;  v  botanice 
šťastné  pracovali  Gustáv  Reuss,  Ondrej  Kmet\ 

263 


Dodatek:  Vedy  prírodní.  Politika. 


Daniel  Sloboda  a  J,  Ľ.  Ho  ľúby ;  J.  A.  Wágner 
píše  lidové  články  o  zjeveeh  nebeských,  me- 
teorologických a  pokrocích  technických ;  Gustáv 
Kordoš  (Magurský)  o  matematice  a  zjeveeh 
pŕírodních  vydával  titérné  „Ľudové  prednášky'' ; 
Vavro  Srobár  napsal  populárni  „Ľudovú  zdravo- 
vedu",  Josef  Burjan  lékaŕské  state  poučné,  atd. 
Vedie  spousty  této  literatúry,  sledující  vétšinou 
<3íl  výchovný  a  lidový,  tratí  se  ojedinelé  váž- 
nejší pokusy  mladších  pracovníku  (Fedora 
Houdka  ve  vedách  pŕírodních,  a  pod.). 

Početná  i  poučná  je  slovenská  literatúra  poli- 
tická. Prvé  místo  v  ní  mají  kritické  práce  Sa- 
m.\xé[aiŠtefanomče  (1821 — 1910),  politického  revo- 
lucionáŕe  a  svérázného  myslitele,  historika 
„Slovenského  povstania  z  roku  1848 — 1849", 
v  némž  se  odvážil  bŕitké  kritiky  vúdcu  sloven- 
ského odboje,  hlavné  Ľ.  Štúra ;  reálneho  politika, 
který  mladší  pokrokové  generaci  radu  zdravých 
podnetu  a  myšlenek  pŕinesl  do  vínku.  Poli- 
ticko-sociální  zbarvení  mají  state  Šrobárovi/ 
v  , Hlase',  právnické  Konšelovy  (Aug.  Rátha) 
tamže,  sociologické  studie  Štefánkovy  v  ,Slo- 
venském  Obzoru'  a  články  v  ,Slovenském 
Denníku' ;  nemilosrdnou  pitvou  slovenské  po- 
vahy se  obírá  Ladislav  Novomestský  (Meakul- 
pínský)  v  knížce  „Co  hatí  Slováky"  (1901); 
z  praktických  politiku  sluší  se  jmenovat  Milana 
Hodžu,  redaktora  , Slovenského  Týždenníku', 
lékaŕe  Pavla  Blaha  a  J.  Okánika,  Júlia  Marho- 
viče,  Ambra  P/eto/-a  („Nápor-odpor"  1905)  aj., 
vesmés  také  politické  spisovatele  a  národoho- 
spodárske buditele.  Ve  všech  časopisech  slo- 
venských, zejména  od  V.  Paulinyho-Tótha  a  jeho 
,Národných  Novín'  skoro  až  do  posledního  tahu 
pera  Sv.  Hurbana  Vajanského  je  bohatý  archív 

264 


Dodatek:  Význam  slovenských  časopisu. 

k  politickým  snahám  Slováku  v  posledním  pui- 
století  jejich  poroby,  doplňovaný  početnou  kniž- 
nici brožúr  a  aktúv  o  politických  pravotách  a 

kriminálních  procesech  jejich  vudcú. 

* 

Kultúrni  život  slovenský  zobrazují  výstižné 
časopisy ;  nékteré  z  nich  jsou  nejvydatnéjší 
oporou  krásnemu  i  vedeckému  písemnictví  na 
Slovensku.  Prvá  generace  štúrovská  má  jedinou 
záštitu  literárni  v  Hurbanových  ,Slovenských 
Pohradoch'  (1846—1851)  a  v  ,Orle  tatranskom' 
<1845 — 1847),  beletristické  pŕíloze  k  Štúrovým 
novinám.  Pro  druhou  generaci  vítaným  útulkem 
je  baňsko-štiavnický  , Sokol'  Dobšinského  (1860 
— 1862),  jejž  vystŕídal  budínský  , Sokol'  Pauli- 
nyho-Tótha  (1862—1870);  Pauliny-Tóth  od  r. 
1861  vedie  neho  vydával  v  Budíné  pro  humor 
a  beletristiku  list  druhý  , Černokňažníka' ;  ko- 
nečné sedm  ročníku  Kalinčákova  a  Trúchlého 
,Orla'  (1871—1877)  zahrnuje  zbytek  upadající 
slovesné  produkce  tohoto  období.  Púdou,  v  níž 
bezpečné  zakotvila  generace  tretí  po  Štúrovi, 
Hviezdoslavova,  Kukučínova  a  Vajanského,  byly 
opét  obnovené  ,Slovenské  Pohľady'  Hurbanovy 
(od  1881  doposud):  jmenované  časopisy  a  vedie 
nich  rada  almanachu  (Hurbanova  ,Nitra' :  1. 
1842,  II.  1844,  111.  1846,  IV.  1847,  V.  1853. 
VI.  1876,  Vil.  1877;  Viktorinova  ,Concordia' 
1858  a  jeho  ,Lipa' :  1.  1860,  11.  1862,  111.  1864; 
,Minerva'  1868,  ,Napreď  1871,  ,Živena'  1871, 
, Dunaj'  1874,  ,Tatľan'  1878)  obsahují  témér 
celou  literárni  sklizeň  slovenskou  od  Štúrovy 
školy  po  dobu  novou. 

Rozvoj  časopisectva  v  rozličných  obdobích 
byl  nestejný;  nikdy  však  počet  všech  sloven- 
ských časopisu  v  dobé  piedválečné  neprekročil 

265 


Dodatek:  Rozvoj  časopisectva  po  valce. 

číslice  30.  Podlé  seznamu  z  konce  r.  1919  vy- 
cházelo  na  Slovensku  osvobozeném  celkem  40 
listu  —  z  toho  32  listu  politických  (4  denníky : 
Slovenský  Denník  v  Bratislave,  Robotnícke  No- 
viny tamže,  Národnie  Noviny  v  T.  S.  Martine  a 
Slovenský  Východ  v  Košicích),  2  literárni  (Slo- 
venské Pohľady  a  Živena  v  T.  S.  Martine)  a  2 
evanjelické  cirkevní  mésíčníky,  2  časopisy  mlá- 
deže (Mladé  Slovensko  v  Praze  a  Vatra  v  Ru- 
žomberku, 1  sokolský  (Slovenský  Sokol  v  No- 
vém  Meste  n.  V.)  a  1  vojenský  spolkový  list 
(Svornosť  v  Komárne)  —  potreba  nových  kul- 
turních  a  literárníeh  listú  a  revuí  slovenských 
je  velmi  naléhavá. 


POZNÁMKY 


I 

LITERATÚRA. 

(I) 

K  všeobecným  déjiaám  kulturniho  a  narod- 
il i  h  o  života  na  Slovensku  látka  byla  souvisle  se- 
bnina  nékolikrát.  Po  prvé  doma  tak  učinil  Josef  Milo- 
slav /^urĎa/i  v  pfehledé  ^Slovensko  a  jeho  život 
literárny''  (Slovenské  PohPady  I  1846—1851),  na 
svou  dobu  vyspelé  studii,  jež  je  takrka  púdorysem 
slovenského  dejepisu  literárního,  zasahujíc  z  dob  nej- 
starších  až  k  samým  počátkúm  slovenské  revoluce. 
Rušná  tato  leta  odboje  barvité  líčí  na  základe  auten- 
tickém  , História  povstania  slovenského" 
(1850)  od  Mikuláše  Dohnányho,  bohužel  nedokončená; 
obe  ty  doby  shrnuje  a  časové  pokračuje  studie  Ladi- 
slava Piče  „OsepK-b  nojíHTMMecKOíí  h  JiwTepaTvpHOH 
iiCTopia  CiOBaKOBTj  3a  nocTbaHia  cto  JitTi"  (Cjia- 
bíihckííí  C6opHHK-b  1875  a  1877) ;  látkové  významný 
je  Sasínkúv  „Slovenský  letopis  pre  históriu, 
topogríifiu,  archaeologiu  a  ethnografiu"  o  šesti  dilech 
(v  Skalici  1876—1882).  Bibliograficky,  ovšem  v  roz- 
sahu velmi  omezeném,  jej  doplňuje  Ondreja  Szebe- 
rinyiho  .,Pantheon  slovenských  církevnich  augšb. 
vyznaní  spisovatelu"  (^Korouhev  na  Sionu  I  d.).  O  cel- 
kový obraz  slovenského  vývoje  národniho,  opét  jen 
se  zdarem  látkovým,  novéji  se  pokúsil  Július  Bolto 
v  dvoudilném  spise:  „Slováci.  Vvvin  ich  národného 
povedomia"  (TSM  1906  a  1910). 

Ve  filosofii  národniho  vývoje  na  Slovensku  marné 
se  snažila  vniknout  rada  pilných  domácich  spisovatelia  ; 
výsledky-  práci  jejich  jsou  filosofické  mlhoviny,  libo- 
volné  dohady  historické  a  mytologické  a  romantická 

269 


Literatúra. 

blouznení,  z  nichž  veda  prospechu  nemá.  Jmenujeme 
z  nich:  Petra  Kellnera-Hostinského  a  jeho  „Prvo- 
tiny vedy  slovanskej"  (Slovenské  PohPady  I 
1851),  „Starou  vieronauku  slovenskou"  (TSM 
1870)  a  horouci  „Rozpravy  večerné  o  umení 
staroslovenskom"  (Orol  1871 — 1872);  Samuela  Or- 
misa  a  jeho  „Filozofické  úvahy"  (LMS  VI  1874), 
v  nichž  však  je  rada  správnych  postrehu  o  Štúrov- 
cích  a  jejich  romantismu,  vlastné  diletantismu  filosofi- 
ckém;  Pavla  Dobšinského  a  jeho  ztroskotaný  pokus 
o  filosofickou  sousta\ai  národní  na  základe  slovenské 
mytológie  v  „Úvahách  o  slovenských  pove- 
stiach" (TSM  1871);  konečné  Viliama  Paulinyho- 
Tótha,  kterv  se  o  podobné  romantické  úskalí  ztrosko- 
tal  v  „Slovenskom  bájesloví"  (TSM  1876).  Po- 
zorujeme, že  leta  sedmdesátá  byla  skutečné  pro  Slo- 
vensko lety  duševní  ochablosti  a  úpadku. 

(II) 

Z  literárne  dejepisných  príspevku  starších, 
které  souborné  podávají  pohled  na  Slovensko  v  pí- 
semnictvi,  cenu  si  zachovalý  jediné  Tablicovy  „Pa- 
méti  československých  básnífúv  anebo 
veršovcúv",  pripojené  ke  každému  ze  čtyŕ  dílú 
jeho  „Poézií"  (ve  Vácové  1806,  1807,  1809,  1812).  Zato 
dve  díla  novéjší  vedecké  literatúry  české  mají  ve- 
lilo,^ VA'znam  i  pro  literárni  Slovensko.  Prvé  jest 
psáno  nemecky:  jsou  to  pamätné  Šafaŕíkovy  „Ge- 
schichte  der  slavischen  Sprache  und  Lite- 
ratúr nach  allen  Mundarten"  (PB  1826),  jež 
práve  svým  kritickA,'m  zajmem  o  slovanská  nárečí 
hluboce  zasáhly  v  osudy  naši  literatúry  na  Slovensku; 
dilem  druhvm  jest  neméné  pamätná  Jungmannova 
„Histórie*  literatúry  české"  (1825,  2.  vyd.  1849), 
jež  pfinesla  radu  životopisu  slovenských  spisovatelú 
a  bibliografických  záznamu  jejich  dél.  Po  ni  teprve 
„Slovesnosť"  Ondŕeje  Radlinského  (1863  v  Skalici), 
obratne  fízená,  a  deset  let  potom  obsažná  „Sloves- 
nosť" Ondfeje  Trúchlého-Sytnianského  všimly  si  po- 
zornéji  domácího  písemnictví.  Ale  ani  jimi  literárni 
dejepis  doma  dosud  nezakotvil.  Pozdéji  je  to  opét 
Čech,  Josef  Jireček,  který  ve  svou  dvoudilnou  „Ru- 
kovéť  k  dejinám  literatúry  české  do  konce  XVIII. 
veku"  (v  Praze  1875  a  1876)    dúsledné  včlenil  i  slo- 

270 


Literatúra. 

venské  spisovatele ;  a  skoro  zároveň  s  ním  opét  Ne- 
slovák  ukázal  vydatnéji  na  slovesnost  pod  Tatrami  — 
Rus  P//p/n  v  2.  vydaní  své  proslulé  kdysi  „Histórie 
slovanských  literatúr"  (v  Petrohradé  1881)  ve- 
noval jí  v  ďruhém  svazku  na  padesát  stránek.  Zatím 
však  již  prvý  slovenský  skutečný  historik  literárni 
se  prihlásil  —  Jaroslav  Vlček. 

Literárne  dejepisné  dílo  Vlčkovo  má  pro  Slovensko 
dvojí  význam  epochálni :  jako  hluboký  prameň  vedo- 
mostí o  jeho  snahách  kulturních  a  jako  začátek  moder- 
ního  vedeckého  písemnictví  slovenského.  „Literatúra 
na  Slovensku,  její  vznik,  rozvoj,  význam  a  úspechy" 
<v  Praze  1881)  je  prvé  mužné  hodnocení  domáci  slo- 
vesné produkce;  chyby  jejiho  „radikalismu  mladosti" 
prof.  Vlček  záhy  opravil  ve  svých  genetických  „De- 
jinách literatúry  slovenskej"  (TSM  1890).  Ale 
i  ostatní  hlavní  statí  Vlčkovy  o  slovenské  literatúre : 
v  Slovenských  Pohľadoch  (zejména  či.  „Anton  Ber- 
nolák  a  jeho  škola"  X  388),  v  Slovanském  Sborníku 
(II  23),  Národných  Novinách  (o  Kukučínovi,  XVll 
č.  125),  skalickém  Hlase  (klasické  „Besedy  literárne"), 
studie  jeho  ve  sborníku  Slovensko  G>Literatura,  slo- 
venská", v  Praze  1901),  v  Slovenské  Čítance  („Škola 
Štúrova",  v  Praze  1912),  slovenské  monografie  v  jeho 
životním  pamätníku,  „Dejinách  české  literatúry" 
(v  Praze,  I.  1.  1894,  11.  1.  1898,  II.  2.  1914),  v  „Lítera- 
tui^e  české  XIX.  století"  (2.  v>'d.  I.  1911,  H.  1917), 
články  v  Ottove  Slovníku  Naučném  a  konečné  po- 
slední časové  spisek  o  „Slovensku  od  reakce 
Bachovy  do  zrušení  Matice  Slovenské  (1850 — 1875)" 
(v  Praze  1913)  —  všechny  tyto  prísne  kritické  studie 
i  jeho  púvabné,  umelecké^a  pŕesto  veskrze  vedecké 
slovenské  ,kapitolk>''  (o  Šafárikovi,  Kollárovi,  Hol- 
lém)  v  knihách  jiných  jsou  neporušitelným  základera 
dejín  líterárního  Slovenska. 

Kromé  príslušných  hesel  v  Ríegrové  í  Ottove  Slov- 
níku naučném  pro  literárni  dejepis  Slovenska  jako 
prameň  všeobecný  má  dalekosáhlý  význam  veliká 
„Bibliografie  písemnictví  slovenského 
od  doby  nejstarší  do  konce  roku  1900",  dilo  mra- 
venčí životní  píle  Ludevíta  V.  Ríznera  (t  1913),  jež  — 
vinou  pomeru  bohužel  postupem  hlemýždím  —  vy- 
chází  v  Praze  v  náklade  České  Akadémie  za  vedení 
prof.  Vĺčka  (dosud  vyšla  jen  pn-ého  dílu  část  prvá 
r.  1917). 

271 


Literatúra. 


(Ill) 

Zvláštni,  špeciálni  literatúry  o  pisemnictví  na  Slo- 
vensku, monografií  o  význačných  obdobích  a  osob- 
nostech  literárnich,  roztroušena  je  spousta  po  všech 
slovenských  časopisech  všech  dob,  po  mnohých  re- 
vuich  a  iistech  českých,  slovanských  a  tu  a  tam  i  ci- 
zich.  Zaznamenáva  ji  veítni  pečlivé  a  pro  starši  údobi 
skoro  úplné  prof.  Vlček  v  „Poznámkach"  k  svým 
„Dejinám  literatúry  slovenskej"  (na  str.  264—274); 
zde  uvádíme  jen  príspevky  význačnéjší,  ŕadíce  je  za 
sebe  podlé  dob  literárnich  a  doplňujíce  je  hlavní  li- 
teratúrou novéjší. 

* 

K  dobé  Bernolákove :  O  Gavlovičové  činnosti  lite- 
rárni píše  J.  M.  Hurban  v  SP  I  29  (1847),  o  jeho  „Va- 
laské škole"  Sv.  Hurban  Vajanskv  v  NN  (Rozpomienka 
na    starú    knihu    XVI   č.  39-40  1885). 

Máčayúv  pokus  o  uvedení  dialektu  slovenského 
do  reči  knižní  popírá  S.  Czambel  v  Živené  (O  , prvej' 
knihe  slovenskej)  II  238. 

O  M.  Rešetkovi  psal  M.  Chrástek  v  Sokole  I  395 
(1861). 

J.  Čaploviče  ocenil  Alex.  Lombardini  v  SP  VII  111 
(1887).  Týž  autor  (tamže  241)  M.  Bela. 

J.  Ribayovi  venoval  studii  knižní  Ferd.  Menčik 
(v  Praze  1892);  vecné  o  ném  psal  i  prof.  Palkovič 
v  Týdenníku  I  6  a  IV  36,  v  Tatrance  IV  3  posoudiv 
i  novinárskou  púsobnost  Leškovu. 

Bernolákem  se  obírá  M.  Chrástek  v  Slovanské 
Čítance  II  392  (1866),  Vlček  v  SP  X  388  (1890)  a  j., 
v  Prúdoch  IV  (1913)  a  četná  drobná  jubilejní  litera- 
túra z  r.  1913. 

O  Fándliho  se  zajíma  rovnéž  M.  Chrástek  v  Nár. 
kal.  1867,  252;  týž  autor  píše  o  Hamuljákovi  v  Sokole 
II  (1862). 

Z  úvah  o  HoUéni  jsou  nejcennéjší  (kromé  kriti- 
ckých studii  nových,  svrchu  jmenovaných)  stati 
Viktorinovy,  zvlášť  jeho  životopis,  pripojený  úvodem 
k  výboru  Hollého  básní  (v  Budí  ne  1863). 

K  dobé  Štúrove :  O  Štúrovi  samém  :  J.  M.  Hurban 
v  SPI  1847—1851;  Lichard  v  Sokole  I  (1862);  Pau- 
liny-Tóth    beletristický  v  Besiedkach    IV  (1870,  „Tri 

272 


Literatúra. 

dni  zo  Štúrovho  života");  J.  M.  Hurban  vobsažném, 
ale  nedokoačeném  obraze  jeho  života  v  obnovených 
SPI  (1881);  nové  kritické  hodnoceuí  i  nové  doku- 
(jienty  pŕinesla  práce  dry  Heleny  Turcerové  „Louis 
Štúr  et  ľ  idée  de  ľ  indépendance  slovaque"  (v  Pa- 
ríži 1913)  a  prvá  knižní  publikace  dopisu  Štúrových 
Jar.  Pospíšilovi  z  let  1837—1842  (1919,  vyd.  Frýdecký). 

O  dobé  Štúrove:  SPI  1847-1851,  z  pera  J.  M. 
Hurbana;  musejní  „Hlasové  o  potrebe  jednoty  spi- 
sovného jazyka"  (v  Praze  1846) ;  Dohnányho  „História 
povstania  slovenského"  (1850);  Lichard  v  Domovej 
Pokladnici  (1851);  týž  autor  v  Sokole  I  (1862);  M. 
z  Bohuslavic:  „Zaváté  ale  nezapomenuté  listí"  v  So- 
kole I  (1862);  S.  Ormis  ve  „Filozofických  úvahách" 
(o  národní  filosofii  školy  Stúrovy,  LMS  VI  1867); 
pseud.  Vrahobor  (D.  Maróthy)  v  „Rozpomienkach  na 
dni  peknej  mladosti"  v  Orie  IV  (1873),  kde  jest  i  pekná 
drobnomalba  literárni ;  a  četné  paméti  autobiografické 
(Kalinčákovy  1861,  Chalupkovy  1863,  Francisciho 
1870  a  j.). 

Vzpomínky  na  J.  M.  Hurbana  napsal  již  za  života 
jeho  V.  Pauliny-Tóth  v  Sokole  I  (1861),  posmrtné 
vydal  v  jeho  upomínku  J.  Škultéty  spisek  „Pamiatka 
J.  M.  Hurbana"  (T,S  M  1888) ;  mimo  to  hojné  o  nem 
v  literatúre  doby  Štúrovy. 

M.  M.  Hodža  byl  hodnocen  od  Ct.  Zocha  v  Sokole  II 
(1862),  novéji  v  populárni  monografii  Júlia  Botta 
(T  S  M  1911);  vedecky  je  však  dosud  nedocenén, 
stejné  i  Hodža  básnik. 

O  Sládkovičove  „Maríne",  mikulášskym  „Tatrínera" 
zprvu  zatracené,  psal  pf  íznivé  M.  Dohnaný  již  v  Orie 
tatr.  II 444  (1846) ;  velmi  živé  ho  vzpominá  Kalinčák 
v  „Rozpomienkach  na  Ondreje  Sládkoviča"  v  Sokole 
I  399  (1862) ;  zevrubné  o  živote  i  díle  jeho  vykladá 
Ľud.  Grossmann  v  Orie  V  (1874)  a  v  doslove  k  se- 
braným  s^isum  Sládkovičovým  v  Národní  bibliotéce 
(1878) ;  nekteré  rysy  jeho  básnického  tvorení  do- 
kresluje  J.  Maliak  v  SP  VII  (1887,  kterak  vznikl 
ideál  „Maríny")  a  tamže  Vn239  a  VIII 19  (1887— 1888 
„Tragika  v  Sládkovičovej  Maríne").  Také  starší  bratr 
Sládkovičov,  Karel  Braxatoris  (1807 — 1869),  veršoval: 
v  Hronce  1(1836)  má   povést    „Oleg,  vévoda  ruský". 

Portrét  nešťastného  M.  Dohnányho  načrtl  J.  M. 
Hurban  v  SP  1 191  (1852);  týž    autor   pŕedtím   poslal 

18  273 


Literatúra. 

vrelou  vzpomínku  za  Časné  zemfelym  bratrem  Eude- 
vítovym,  Karlem  Štúrem  SP I  (1851). 

Životní  dáta  S.  B.  Hroboné  pŕinesla  stručne  Jung- 
raannova  „Histórie"  (II.  vyd.  1849,  565) ;  k  milostným 
jeho  osudúm  mnoho  látky  poskytiijí  dopisy  Bohuslavy 
Rajské  ve  sborníku  „Z  let  probuzeni"  I  (1872^;  ne- 
kritickým jeho  velebitelem  se  ukázal  P.  Hečko  v  So- 
kole  II 159  (1861). 

S.  Tomášika  nadšené  pozdravil  v  Sokole  II 251 
(1861)  V.  Pauliny-Tóth ;  celkový  uznalý  obraz  jeho 
podal  až  Albert  Pražák  v  pekné  své  knižce  o  nem 
(v  Praze  1919). 

J.  Záhorský  podal  vlastní  béh  života  v  R  S  N  X 
200;  o  jeho  dramatech  historickvch  kritickv  soud 
vyslovil  J.  Palárik  v  Sokole  II 306  (1862),  jímž  se 
uvádí  na  pravou  míru  bezuzdné  nadšení  pro  jeho 
Musu  dramatickou  se  strany  P.  Hečka  v  Orie  IV 139. 
Dobrou  studii  knižní  o  nem  napsal  Július  Botto 
(T  S  M  1912). 

V  LMS  XI,  II 137  o  P.  Kellnera-Hostinském  píše 
P.  Dobšinský ;  týž  autor  pozdéji  v  S  P  III  455  (1883) 
a  IV  172  (1884)  uverejňuje  charakteristické  drobnosti 
k  významu  Jana  Botta.  O  jeho  „Spevoch",  jež  vyšlý 
1880  v  Praze  v  Pokorného  Knihovne  československé, 
referoval  s  porozumením  S  v.  Hurban  Vajanskv  v  N  N 
XI  č.  59—63  (1880). 

O  K.  Kiizinánym  dobré  literatúry  dosud  je  málo ; 
CO  napsal  Danilovič  do  Sokola  I  220  (1861),  M.  Chrástek 
do  Lukšicových  Slavische  Blätter  I  (1865)  a  do  Nár. 
kal.  1867,  270  nehoví  jeho  skutečnému  významu.  Na 
vvznam  Kuzmánvho  „Ladislava"  upozornil  J.  Jakubec 
v'  ČMFL  III  326  d.  (1913). 

Správne  ocenil  L.  Žella  teprve  pro  f.  Vlček  v  „De- 
jinách" 203—212  (1890) :  stať  Budiševského  v  Sokole 
11123  (1862)  precenila  jeho  sily. 

O  Kubánim  psal  v  Táboru  1 277  (1870)  Kellner- 
Hostinský ;  ze  zpráv  časopiseckých  pomerné  nejcen- 
néjši  —  stejné  u  ostatních  jmenovaných  již  i  nejme- 
novaných  Stúrovcú  —  jsou  „Literárne  rozpomienky" 
Sv.  Hurbana  Vajanského  v  N  N  XI  a  d.  uverejňo- 
vané —  živá  literárni  freska  menioirová. 

Velmi  malebné  zachytil  vlastní  životní  osudy 
v  Lipe  II  (1861),  potom  í  osobitné  (T  S  M  1877) 
Ralinčák ;  voxxiQŽ  Francisciho  vlastní  životopis  (znovu 
T  S  M  1910)  je  cenným  autentickým  pramenem  k  stu- 

274 


Literatúra. 

diu  doby.  K  životopisu  Kalinčákovu  nové  zprávy 
shledal  Al.  Adamus  v  Mor.-slez.  sborníku  II  :^6  d. 
(1920). 

PauUnifho-Tótha  jako  svého  současnika  prípadné 
zobrazil  v  jeho  roce  úmrtnim  a  v  pozadi  jeho  doby 
a  boju  J.  M.  Hurban  v  poslední  Nitre  (VIL,  1877). 
Dobšinského  vylíčil  S.  Bodický  v  Dome  a  Škole  V  2; 
v  téniž  časopise  podal  tvž  spisovatel  nástin  života 
A.  H.  ŠkuUéti/ho  (IV,  7),  vedie  stati  Škultétyho- 
syna  v  S  P  VÍ1  213  (1887).  Bodický  psal  v  témž 
listé  také  o  pedagogu  S.  Ormisovi  (I,  225);  o  jeho 
.,Mataji"  pľedtím  Kellner-Hostinskv  v  Sokole  1 206 
(1861)  a  v  Sokole  11263  (1862)  Paulmy-Tóth;  vlastní 
jeho  curriculum  vitae  otišténo  v  Našem  Slovensku  II 
1909). 

Puvodni  prameny  o  ostitních  spisovatelích  školy 
anebo  doby  Štúrovy  jsou  celkem  skrovné ;  prof.  Vlček 
sám  byi  nucen  tvrdo  shánét  materiál  a  mnohých  zpráv 
a  dat  životních  se  dožadovat  prímo  od  autorú  anebo 
od  jejich  príbuzných. 

O  b.  Maróthym  psal  Koloman  Banšell  v  Korouhvi 
na  Sionu  I  118;  o  Viktorinovi  hlavné  Dobšinskv 
v  LMS  XI  133  (1874);  Diimného  význam  zkreslil 
Hečko  v  Orlu  IV  160  (1873) ;  o  Lichardovi  se  zmĺnil 
J.  M.  Hurban  v  NN  XIII  137  (1881)  —  pekný  a  ce- 
Ijstvý  obraz  jeho  života  a  pusobení  podal  však  teprve 
Štefan  Janšák  v  knižní  své  monografii  (1912) ;  Cti- 
boha  Zocha  posoudil  M.  Chrástek  v  Nár.  kal.  1867, 
262 ;  životopis  dra  G.  Reussa  napsal  do  Sokola  I  57 
(1861)  S.  Ormis  ;  J.  Škultéty  v  SP  VII  47  (1887)  popsal 
činnost  Ondfeje  Hadlinského  a  tamže  1 233  (1881) 
M.  Š.  Ferjenčíka ;  v  Orlu  II  292  psal  Zoch  o  H.  G. 
Lojkovi,  atd.  —  vyloupnout  zdravé  literárne  historické 
jadro  ze  všech  téchto  roztĺíšténých,  pestrých  síc,  ale 
kriticky  neukáznéných  úvah  a  vzpomínek  bylo  druhdy 
pernou  prací,  s  niž  byl  snad  jen  neutuchajicí  zajem 
prof.  Vĺčka. 

K  dobé  nové:  Hviezdoslavúv  sUvélv  básnickv 
vývoj  tušil  Vlček  již  v  Lit.  na  Slov.  206  (1881).  Oce- 
není jeho  klasického  chvalozpévu  na  „RoFnika"  na- 
psal Vajanský  v  NN  XIII  135  (1882)  a  v  SP  VI  23 
(1886)  podáva  prvý  zevrubnéjši  nástin  jeho  poesie. 
K  padesátinám  básnikovým  r.  1899  prínesl  pozoru- 
hodný pŕíspévek  zejména   Hlas  I :  pozdéji   o  básníku 

18*  275 


Literatúra.  

poučuje  J.  Karník  (J.  Svítil)  v  ,Poesii  pod  Tatrami" 
ve  Vlasti  XXIII  (1906);  SP  XXVII  (1907)  prinášeji 
srovnávací  studii  P.  Bujnáka  o  „Kainu"  Hviezdosla- 
vove a  Byronove;  a  šedesátlay  básníkovy  r.  1909 
snesly  radu  cenné  látky  k  jeho  dilu  i  životu.  SP 
XXIX  otiskly:  Bujnákovy  psychologické  studie  poesie 
Hviezdoslavovy,  ČL,  ,Dramatické  diela  Hviezdoslavove' 
od  téhož  autora ;  Škultétyho  nové  príspevky  k  životo- 
pisu básnikovu;  Ríznerovu  pilnou  bibliografii  jeho 
díla.  V  NN  XXX  Škultéty  píše  o  Hviezdoslavove  ná- 
rodním  vN'znamé  a  Vajanský  tamže  o  jeho  epice; 
v  Prúdoch  I  Neresnický  podáva  zprávy  o  mladosti 
Hviezdoslavove;  v  Cirkevných  Listech  Jur  Janoška 
študuje  ho  jako  básnika  a  rečníka ;  v  českých  listech 
zejména  Alb.  Pražák  venuje  jubilantovi  pozornost 
(vSlovanském  Pŕehlede,  Zlaté  Praze,  Lumíru).  R.  1911 
J.  Karnik  rozebírá  v  Meditacích  IV  „Kaina"  Hviezdo- 
slavova; r.  1912  Fr.  Votruba  v  Novine  V  radi  básnika 
v  okruh  Lumírovcú  a  v  SD  merí  jej  s  Vrchlickým; 
téhož  roku  Fr.  Frýdecký  vydal  v  Svetové  knihovne 
výbor  z  biblických  básní  Hviezdoslavových  s  úvodem 
o  básnikovi.  R.' 1914  vénují  Prúdy  V  svému  literár- 
nímu  vúdci  dvojčíslo  (3-4):  P.  Bujnák  v  nem  študuje 
básnikovu  estetiku,  Vlček  hodnotí  „Eža  Vlkolinského'', 
Neresnick>'  promlouvá  o  pomeru  Hviezdoslavove  k  mlá- 
deži, Votruba  o  jeho  literárním  vvznamu,  St.  Kjčméry 
o  jeho  umení  prekladatelském.  Ŕ.  1916  v  SP  XXXVI 
P.  Bujnák  rozebírá  Hviezdoslavova  díla  dramatická; 
ve  Sborníku  Spol.  Jar.  VrcMického  1916  Fr.  Frýdecký 
prináší  formálni  rozbor  jeho  (a  Vajanského)  poesie, 
■dokumentuje  v  nem  vlivy  Vrchlického,  r.  1917  v  Ná- 
rode I  uverejňuje  či.  „Genius  HWezdoslavúv"  a  r.  1918 
píše  o  jeho  vlivu  na  básnický  dorost  v  knížce  „Mladé 
Slovensko".  K  70.  narozeninám  r.  1919  objevuje  se 
nová  rada  literatúry  hviezdoslavovské :  Alb.  Pražák 
v  Zraní  I  (1)  otiskuje  posudek  „KrvaWch  sonetu" 
básnikových,  tamže  (4)  píše  o  nove  chystaných  dilech 
mistrových,  jenž  sám  v  témž  čísle  podáva  zajímavé 
zprávy  „O  sebe",  ve  Zvone  XIX  259  podáva  pŕehled 
literatúry  o  Hviezdoslavovi  z  posledního  desetiletí,  do 
Zlaté  Prahy  XXXVI  uložil  o  nem  stať  jubilejní.  P.  Bujnák 
v  čas.  Mladé  Slovensko  I  oceňuje  „Krvavé  sonety"  a 
dále  určuje  misto  ženy  v  poesii  Hviezdoslavove.  Fr. 
Táborský  vydáva  informační  spisek  o  básnikovi  ve 
sbírce   Naše   hlavy   (II).    Konečné    —  vedie  spousty 

276 


Literatúra. 

časopisecké  literatúry  oslavné  —  vycházejí  téhož  roku 
dve  knihy  o  jeho  živote  a  díle  z  pera  P.  Bujnáka 
(„P.  O.-Hviezdoslav'^,  L  S  M  J919  —  .,Sobrané  kritiky^ 
I.  Hviezdoslav,  Brat.  1919).  Čelné  listy  české  i  tisk  slo- 
venský chovají  se  stále  pozornéji  k  nejvétšímu  bás- 
nickému zjevu  současného  Slovenska. 

Vajanského  „Tatry  a  more"  radostné  pozdravil 
Vlček  v  Lit.  na  Slov!  207—208  (1881),  Škultéty  v  Orie 
X  376  (1880),  v  Čechách  téhož  roku  R.  Pokorny 
v  Ruchu  a  j.  Vajanskv-novelistíi  vvstižné  vylíčen 
u  Vĺčka  v  Dej.  lit.  slov.  248—252  (1890)  a  v  posudcích 
Skultétyho  v  SP  a  NN  od  let  osmdesátveh.  Dále 
psali  o  Vajanském:  J.  Karnik  ve  Vlasti  XXIII  (1906), 
Fr.  Votruba  v  Prehledé  VII  (1909),  Alb.  Pražák  v  Slov. 
Pí-ehledéXII  (1910),  Fr.  Frýdecký  v  Lumiru  XL1V;(1916), 
Pražské  lidové  revui  (1916)  a  j.  SP  a  NN  až  po  samý 
prah  svetové  války  podávaji  v  bezpočtu  článku  a  statí 
Vajanského  nejlepši  jeho  obraz  jako  myslitele,  politika 
a  publicisty.  Ideové  prudce  se  utkal  s  Vajanskvm 
Hlas  (1898— 1905) ;  ješté  i  Pnídy  (1909—1914)  prináseji 
nejeden  pfíspévek  k  jeho  charakteristice. 

Kukučinúv  literárni  profil  napsal  do  OSN  XIII 
728  Rizner;  stručná,  ale  mistrná  charakteristika  jeho 
u  Vĺčka  v  Dej.  lit.  slov.  260—261  (1890);  pfispévky 
k  pfištímu  studiu  jeho  dila  podali  dále:  J.  Karnik  ve 
Vlasti  XXIII  (1906)  a  tamže  XXVI  (1909),  Fr.  Votruba 
v  Prúdoch  I  (1910);  zde  také  (k  jeho  životu)  Ne- 
resnický. 

Pia  desideria  nové  literatúry  na  Slovensku  tlumočí 
PaFo  (Bohdan  Pavlú)  v  „Literárnych  túžbach"  (Slo- 
venský Obzor  1907);  tam  také  zpráva  od  P.  Bujnáka 
o  nové  generaci  literárni,  Jesenském,  Cigáňovi,  Há- 
jomilovi,  Gallovi.  Sbórnik  slovenskej  mládeže  1909 
pŕináši  o  témž  predmete  píehledný  článek  z  pera  Fr. 
V^otruby  .,Z  novej  literatúry" ;  týž  kritik  referuje 
o  novém  slovenském  pisemnictvi  soustavné  v  Pre- 
hledé VII  1909,  ve  feuilletonech  Lidových  novín  1912, 
o  potrebách  jejích  (a  o  živote  kultúrni  m  viibec)  v  Čase 
1912—1914  a  j.  K  nové  dobé  .sahá  také  literárni  nástin 
Alb.  Pražáka  v  Slovenské  Čitance:  „Literatúra  slo- 
venská od  let  šedesátých  po  prítomnosť'  (1912).  O  po- 
kusech  divadelnich  z  po.sledni  doby  piše  P.  Bujnák 
v  Prúdoch  I:  „O  novšom  slovenskom  dramate''  (1910). 

O  Gref/orii-Tajoľskéin  poučuje  Fr.  Votruba  v  Pre- 
hledé  víl  (1909)  a  v   Sborniku  slovenskej   mládeže 

277 


Literatúra. 

1909,  J.  Karník  v  či.  „Život  a  literatúra  na  Sloveasku" 
v  Meditacích  IV  (1911),  Fr.  Frýdecky  v  51.  „Jozef 
Gregor  Tajovský  jako  sociálni  reformátor"  v  literárni 
Hlídce  Času  21  (1914)  a  sp.  „Mladém  Slovensku" 
86—89  a  99—100  (1918);  z  knih  Tajovského  uspo- 
fádal  dva  vj'bory  (1912  ve  Chvilkách,  1917  v  Lidové 
knihovne),  úvody  o  Tajovském  a  jeho  pracich  dopro- 
vázené. 

Sládkovičovovy  „Verše"  posoudil  Fr.  Frvdeckv  v  Zlaté 
Praze  XXXVII  (1919)  a  J.  Menšík  v  Zŕáni  IÍ  (1920). 

Timravinu  činnost  v  novelistice  ocenila  pekné  Ĺ. 
Groeblová  v  stati  „Timrava  a  jej  novely"  v  SP  (1906). 

O  Kraskovi  psali:  P.  Bujnák  v  Slovenském  Obzoru 
(1907),  Fr.  Votruba  v  Sborníku  slovenskej  mládeže 
1909  a  v  Prúdoch  I  (1909),  Neresnickv  v  Prúdoch  I 
(1909),  Fr.  Frvdeckv  v  Lumiru  XLV  (1917)  a  „Mladém 
Slovensku"  75  d.  (1918);  ukážky  moderní  slovenské 
poesie  se  stručnými  charakteristikami  autorú  podáva 
malý  výbor  ze  slovenských  básníkú  „Hlas  Tatry"  (1918). 


27S 


II 

LETOPIS. 

OD  BERNOLÁKA  AŽ  PO  ŠTÚRA. 

1783  „Prešpurské  Slovenské  noviny."  —  .los.  Ign.  Bajzy 
„René  mládenca  príhody  a  zkúsenosti"  (Pšp.), 
v  západním  nárečí  slovenskéra. 

1784  Bartholomaeidesova  „Summa  náboženství  kre- 
sťanského" (BB). 

1785  Ondŕeje  Plachého  „Staré  novinyjliterného  ume- 
ní" (BB). 

1783  Semianovo  „Kratičké  historické  vypsáni  knižat 
a  králúv  uherských"  (Pšp.). 

1787  Bernolákovu  teórie  literárni  slovenštiny :  „Dis- 
serfatio  philologicocritica  de  litteris  Slavorum" 
a  „Linyuae  slavicae  per  regnum  Hungariae 
usitatae. .  .orthographia"  (Pšp.).  Začátky  roz- 
kolu literárního, 

1789  Bajza  :  „Kresťanského  katolíckeho  nábožen- 
stva .. .  pjef  diluv"  (v  Trn.,  5.  dil  1796);  živel 
náreční  proniká. 

1790  Bernolákova  „Grammatica  slavica"  (Pšp.)  s  pri- 
pojenou sbírkou  slovenských  prísloví  podlé  Do- 
ležala. —  [Jungmann,  iHíst.,  493,  1790:  „V  r. 
1790  vyšla  histórie  bezženstvi  kat.  knéžstva 
slováckym  dialekte  m  v  8.  str.  97.  bez 
místa  (v  Bystrici)."] 

1791  Bernolákova  , Etymológia  vocum  slavicarum" 
(Trn.).  —  Aug.  Doležala  „Pametná  celému  sve- 
tu tragoedia"  (Sk.). 

279 


Letopis. 

1792  „  Tovaryšstvo  Uterného  umeňá  slovenského'^  (kato- 
lícke, t.  j.  bernolákovské)  v  Traave  založeno.  — 
Fándliho  „Hospodár"  (až  1800). 

1793  Fándli:  „ZeFinkár"  (Trn.).  —  M.  Institorise  Mo- 
šovského  „Strom  bez  korene  a  čepice  bez  hla- 
vy" (Pšp.). 

1794  Bernolák:  „Néco  o  epigrammatech  a  nebožto 
málorádkoch"  (ŽIn.).  —  Bajzova  „Slovenská  dvoj- 
násobná epigramraata"  (Trn).  —  Bartholomaei- 
desova  „Histórie  o  Americe"  (Pšp.). 

1795  Fándliho  „Príhodné  a  svátečné  kázne"  (Trn., 
2.  díl  1796). 

1798  Kartografa  Bartholomaeidesa  „Geografia  aneb 
vypsání  okršlku  zemského"  (BB)  a  „Kratičká 
histórie  pfírození"  (PB).  —  Hamaljarova  „Agen- 
da" cirkevní  (BŠ). 

1800  Palkovičova  ,slovenská  komédie':  „Dva  buchy 
a  tri  šuchy"  (Pšp.). 

1801  Evanj.  „Spolek  literatnry  slovenské"  v  Preš- 
purce  ustaven.  —  Palkovičova  „Muža  ze  slo- 
venských hor"  (Vv.). 

1802  Fándli:  „O  uhoroch  ai  včelách"  a  „Slovensky 
včelár"  (Trn.).  —  Palkovičúv  „Kalendár  novv  a 
starý"  (Pšp.,  až  do  1836). 

1803  Založen  prešpurský  „  Ústav''  (Institutum  linguae 
et  lítteraturae  slavicae)  a  pri  nem  zfízena  na 
ev.  lýceu  stolice  feži  a  literatúry  českoslovanské . 

1804  Palkovičova  zveršovaná  „Známost  vlasti  zeme- 
pisná" (Pšp.). 

1805  „Slovenšti  veršovci"  (sv.  L,  ,Sors  Pilárikiana', 
Sk.),  péčí  Tablicovou.  —  Bartholomaeidesúv 
preklad  z  Josefa  Flavia  kníh  „O  valce  židovské" 
(Lč.). 

1806  Tablicových  „Poézií"  dil  I.  (Vv.). 

1807  „Poézií"  díl  II.  (Vv.). 

1808  Palkovičovo  vydaní  „Biblí  sväté"  (Pšp.).  — 
Čerňanského  „Památné  príhody  M.  Aug.  Be- 
ňovského"  (Pšp.). 

1809  „Poézií"  díl  III.  (Vv.).  —  „Slovenských  ver- 
šovcú"  sv.  II.  (Vv.). 

1810  „Letopisové  Krupínští"  Ondŕeje  Braxatorisa  (Pšp.). 

280 


Letopis.  

1812  „Poézii"  díl  IV.  (posl.,  Vv.).  —  „Slovenská  li- 
terárni společnost  banská"  (evanj.)  založená.  — 
Palkovičúv  „Tydenník"  (až  do  1818). 

1813  (15  ledna:)  Smrt  Bernolákova. 

1814  Šafárikova  básnická  prvotina:  „Tatranská  Múza 
s  lýrou  slovanskou"  (Lc.). 

1818  Prešpuršti  „Počátkové  českého  básnictvŕ\-  ve- 
decky kriticism  se  hlási  se  Slovenska. 

1820  Cesko-némecko-latinského  slovníku  Palkovičova 
dil  I.  (Pr.). 

1821  Palkovičova  slovníku  dil  II.  (Pšp.).  —  ,.Básné" 
Kollárovy  —  zárodek  „Slávy  dcéry"  —  vyšlý 
v  Praze. 

1822  Jana  Čaploviče  „Slovenské  verše"  (bemoláčti- 
nou,  PB). 

1824  Hollého  preklady  z  klasikxi:  „Básne  rozličné" 
(Trn.).  —  „Slávy  dcera^''  v  Budíné. 

1825  Bernolákäv  „Slovár  slovenskí^*  šestidilnv  (6.  dil 
v  PB  péči  kanovníka  Jura  Palkoviče). 

1826  Šafárik:  „Geschichte  der  slavischen  Sprache  und 
Literatúr"  (PB). 

1827  Vznik  „Svätopluka"  Jana  Hollého. 

1828  HoWého preklad „Aeneidf/'^.  —Základ  študentské 
literárni  „Jednoty"  prešpurské. 

1829  Godra :  „Múzy  dcéra"  (Pšp.).  —  „Paméti  Jelšavské 
a  Muránske"  (PB). 

1830  Satirická  fraška  Jana  Chalúpky:  „Rocourkovo" 
(Lč.).  Úpadek  ,bibličtiny'.  —  Godrovy  „Púvodní 
mravné  bájky"  a  povídka  „Zlatovič"  (Sk.).  — 
Fejérpatakyho  kalendáre  a  šlabikáre. 

1831  Tablicovy  „Anglické  múzy  v  československém 
odevu"  (PB).  —  .,Hodnovérné  vx.psáni  zeme  sv. 
kananejské"  od  Jana  Chalúpky  (BS).  —  Rešetkova 
sbírka  „Kázni  príhodných"  (Trn.). 

1832  í7/)/ne  (definitívni)  vydaní  „Slávy  dcéry'  (PB).  — 
Tablicú  v  preklad  Boileauova  „Uméni  básníŕského" 
(PB).  —  Palkovičovy  „Tatranky"  beh  prvni.  — 
Chalúpka :  „Všecko  naopak"  (Lč.).  —  „Kázne  prí- 
hodné a  iné"  Alex.  Rudnaye  (f  1831),  prímasa 
uherského,  velikého  Slovana  a  vlastence  slo- 
venského (Trn.). 

281 


Letopis. 

1833  Prvý  tisk  Hollého  „Svätopluka"'  (Trn.). 

1834  Hainuljákúv  bernolákovský  „Spolek  Milovníkov 
reči  a  liter aturi  slovenské j'^  v  Pešti  založen.  — 
V  Praze  vznikla  Tomášikova  píseň:  ,Hej,  Slo- 
vana!' (Hej,  Slováci!)  [tiskem  po  prvé  1838  v  ka- 
lendári Fejérpatakyho]. 

1835  Hollého  ,víťazská  báseň'  „Cyrillo-Methodiada" 
(PB).  —  Prvý  ročník  budínské  „Zory"-. 

1836  „Sláv"  Hollého;  selanky.  —  „Plody  sboru  učenca 
reči  československé  prešpurského" .  —  Alma- 
nachu „Zora"  II.  SV. :  básne  Hollého,  Záhorského 
óda  „Na  Slovákov".  —  Kuzmányho  „Hronka"  I. : 
Chalupkova  prosa  „Kocourkovo". 

1837  Šafafíkovy  „Slovanské'  starožitnosti"  (Pr.).  — 
„Hronka"  II.  —  Vzrúst  maďarisace :  zápovéď 
prešpurské  ,Jednoty'. 

1838  „Hronka"  III.  (posl.). 

1839  „Zory"  Hl.  sv.:  Hollého  „Žalospevy".  —  (V  lété:) 
Cesta  J.  M.  Hurbana  na  Moravu  a  do  Čech.  — 
(Na  podzim:)  Odchod  Ľ.  Štúra  k  dvouletému 
studiu  do  Halle. 

1840  „Zory""  sv.  III.  a  poslední.  —  „Bájky"  Záhor- 
ského (LSM).  —  České  „Básne"  A.  H.  Škultétyho 
(Pr.).  —  Levočská  „Jitŕenka"-. 

1841  Prvé  (peštské)  souborné  vydaní  „Básní"  Hollého 
o  4  sv. :  I.  idylly,  elégie,  ódy;  II.  „Svätopluk" 
a  „Cyrillo-Methodiada".  —  Hurbanuv  cestopis 
vyšel  tiskem:  „Cesta  Slováka  ku  bratrúm  sla- 
venským  na  Morave  a  v  Čechách  r.  1839"  (PB).  — 
„Tatranky"  beh  druhý.  —  Štáruv  návrat  z  Nemec. 

1842  Hollého  „Básní"  sv.  III.:  „Sláv",  život  sv.  Cyrilla 
a  Metoda,  „Bájesloví  pohanskích  Slovákov", 
„Katolícki  spevník"  (PB).  —  Hurbanova  „Nitra"  I. 
(česká) :  „Osudové  Nitry"  od  Hurbana,  „Bozkovci" 
od  Kalinčáka,  „Výlet  do  Kocourkova"  od  Lad. 
Paulinyho  (Podolinského).  —  „Básne"  Ľudovíta 
Žella  (PB). 

1843  Hollého  „Básní"  sv.  IV.:  Preklady  z  klasikúv 
(PB).  —  Sládkovič:  „Sôvety  v  rodine  Duša- 
novej".  —  Vznik  „Pádu  Miliducha".  —  „Ta- 
tranky" beh  III.  a  poslední.  —  Štúr  na  lýceu 
prešpurském.  Maďarské  pikle  proti  „Ústavu".  — 
Hurban  v  Hlbokém. 

282 


Letopis. 


OD  ŠTÚRA  A  PO  ŠTÚROVI. 

1844  {\  lednu:)  Vyšetrovaní  proti  „Ústavu*.  Štúr 
zbaven  professury.  —  (V  bfeznu:)  Exodus  slo- 
venské mládeže  z  Prešpurka  do  Levoče.  — 
„Tatrín"'  v  Lipt.  Sv.  Mikuláši  založen.  -  Štúr: 
„Klagen  und  Beschwerden  der  Slowaken"  (v  Lip- 
sku). —  Janko  Rimavský :  „Svojim  vrstovníkom" 
(Pšp.).  —  Prvá  kniha  v  nove'  (Štúrove)  slouen- 
štiné:  Hurbanova  „Nitra"  II.:  Sládkovíč,  KráF, 
Hroboň,  Nosák-Nezabudov.^—  Štúr  Karel :  „Ozvena 
Tatry"  (Pšp.,  česky).  —  Červenákovo  „Zrcadlo 
Slovenska"  (PB). 

1845  (1.  srpna :)  Štúrovy  „Slpvenskje  národnje  noviny" 
a  „Orol  tatranskí"'.  —  Štúrúv  spisek:  „Das  neun- 
zehnte  Jahrhundert  und  der  Magyarismus"  (ve 
Vídni).  —  Kalinčák:  „Milkov  hrob"  (v  „Orlu 
tatr.").  —  Hurbanovi  „Svatoplukovci"  (Pr.,  otisk 
z  „Kvetu"  1844). 

1846  Štúrovo  „Nárečja  slovenskuo""  a  „Náuka  reči  slo- 
venskej" (Pšp.).  —  Hurbanovy  „Slovenskje  Po- 
hľadi"  založený.  —  Musejní  „Hlasové  o  potrebe 
jednoty"' :  boje  o  spisovný  jazyk.  —  „Nitra"^  III. : 
Hurbanuv  „Olejkár",  Kalinčákova  „Bratova  ruka". 
—  V  Pešti  vyšla  Sládkovičova  „Marína^.  —  „Beda 
a  rata"  od  A.  H.  Škultétyho  (Lč.).  —  Janka  Ri- 
mavského „Slovenské  povesti"  (Lč.). 

1847  Hodža:  „Dobruo  slovo  Slovákom"  a  „Epigenes 
slovenicus"  (Lč.).  —  Zánik  „Tatrína".  —  „  Nitra"  IV. : 
„Divadlo  duchov  nad  Tatrami"  od  Hurbana, 
„Hrdoš"  od  L.  Paulinyho,  „Mládenec  slovenský" 
a  „Púť lásky"  od  Kalinčáka.  —  Vznik  „Detvana".  — 
Hurban:  „Slovensko  a  jeho  život  literárny"  (SP).  — 
Lichardova  „Domová  Pokladnica"  zahájená  (5  sv. 
do  1851). 

1848  Hodžuv  „Vetín  o  slovenčine"  (Lč.)  a  „Der  Slowak" 
(Pr.).  —  Kalinčák:  „Serbianka",  „Svätý  Duch".  — 
Dohnaný:  „Podmanínovci".  —  (V  kvetnú:)  Ná- 
rodní memorandum  shromáždéní  v  L.  Sv.  Mi- 
kuláši. Prípravy  k  revoluci  v  Uhrách:  Štúr — 
Hurban— Hodža  v  čele  slovenského  lidu.  Zánik 
Štúrových  novín  a  jiných  časopisu.  Slovensko 
v  odboji. 

283 


Letopis. 

1849  Revoluce  potlačená.  —  Vládni  „Slovenské  no- 
viny" ve  Vídni.  —  Hollý  t- 

1850  Hattalova  „Grammatica  linguae  slovenieae'^  (BŠ). 
—  Dohnaný:  „História  povstania  slovenského" 
(Sk.).  -  Podhradský:  „Hoľuby  a  Šulek".  —  Bás- 
nické začátky  Bottovy.  —  „Cyrill  a  Method" 
Palárikúv. 

1851  Doba  mdloby  a  únavy  v  písemnictví.  —  „Žehry" 
Záhorského  (V.).  —  Vozárúv  politický  „Hlas  od 
Tatjer"  (BB).  —  Prvá  cesta  Boženy  Ňémcové  na 
Slovensko. 

1852  Zánik  „Slovenských  Pohľadu".  —  Dohoda  ve 
veci  pravopisu:  „Krátka  mluvnica  slovenská" 
Hattalova  a  Hodžova  —  literárni  slovenština 
definitívne  ustavená.  —  Kalinčák:  „Knieža  lip- 
tovský". —  Druhá  slovenská  cesta  Boženy  Nem- 
cove. 

1853  Štúrovy  „Spevy  a  piesne"  (Pšp.).  —  Štúr:  „O  ná- 
rodnich  písních  a  povestech  plemen  slovanských" 
(Pr.).  —  „Nitry^  ročník  V. :  „Detvan"^  Sládkovičúv, 
,,Slovenskí  žiaci"  Hurbanovi.  —  G.  Reusse  „Kvetná 
slovenská"  (BŠ).  —  Nemcova  po  tretí  na  Slovensku. 

1854  Národní  svátek  pri  slávnosti  odhalení  pomníku 
Jana  HoUého  na  Dobré  Vode.  —  Chalupkovi 
„Dobrovoľníci".  —  „Katolícke  noviny"  Paláríkovy 
a  Radlinského. 

1855  Čtvrtá  slovenská  cesta  Boženy  Nemcove'. 

1856  (12.  ledna:)  Smrt  Štúrova. 

1857  Hattala:  „Srovnávací  mluvnice  jazyka  českého 
a  slovenského"  (Pr.).  —  Godrovy  „Epigramy" 
(BĎ).  —  Chalupkúv  „Starouš  plesnivec"  (Lč.).  — 
Obnovený  „Cyrillo-Method"  Radlinského. 

1858  Literárni  probuzení.  Viktorínova  ročenka  .^Con- 
cordia'' :  Sládkovičova  „Milica",  Kalinčákova 
„Láska  a  pomsta",  Palárikovo  „Incognito". 

1860  „Sokol"  Dobšinského.  —  Národní  zábavní  k 
„Lipa'^  1.:  „Reštavrácía"  Kalinčákova.  „Drotár" 

^od  Palárika.  —  „Mendík"  Kubániho. 

1861  (6.  a  7.  června:)  Slávnostní  memorandum  ná- 
roda slovenského  na  shromáždéní  v  T.  Sv.  Mar- 
tine. —  Sládkovič:  .^Sväto-martiniáda"^  (PB).  — 
Kubáni:  „Deň  6.  a  7.  júna  v  T.  Sv.  Martine".  — 

284 


Letopis. 

Sládkovičovy  „Básne'^  (vyd.  Viktorinovo  v  PB).  — 
Hurbanúv  český  „Gottšalk"  (Pr.).  —  ,Pešt- 
Budínské  Vedomosti"  zahájený.  —  „Černo- 
kňažník" Paulinyho-Tótha. 

1862  „Lipa"  IL:  „Pád  Miliducha''  od  L.  Žella,  Bottova 
„Smrť  Jánošíkova"',  Palárikovy  „Obžinky".  — 
Dalši  pokusy  o  draraa:  „Ľudská  komédia"  ód 
PauIinyho-Tótha,  „Mátaj"  Ormisiiv,  „Pravda 
predsa  zvíEazí"  od  Ferjenčika.  —  Ferjenčíkova 
povídka  „Jedlovský  učiteP".  —  (4.  listopadu:) 
Matica  slovenská  utvorená;  provolání  k  národu. 

1863  Peštské  (Viktorinovo)  v>'dání  „Spisu  básnických'" 
Jana  Hollého.  —  „Slovesnosť"  Radlinského.  — 
(4.  srpna :)  Prvá  valná  hromada  Matice  slovenské 
v  T.  S  v.  Martine. 

1864  „Lipa"  IIL:  „Mnich"  Kalinčákúv,  Palárikovy 
úvahy  „O  vzájemnosti  slovanskej",  dramata  Zá- 
borského  „Odboj  zadunajských  Slovákov"  a 
„Arpádovci".  —  Hattalova  „Mluvnica  jazyka 
slovenského"  (I.  dil  v  PB). 

1865  Záhorského  „Básne  dramatické"  (od  Viktorina 
v  PB).  —  Druhý  díl  Hattalov\'  „Mluvnice"  (BB). 

1866  Sládkovič:  „Gróf  Mikuláš  Šubic  Zrinski  na  Si- 
hoti".  —  Záhorského  „Lžedimitriady"  (PB). 

1867  Štúr  £.,  CnaBaHCTBO  a  MÍpb  6yjivuj.aro  (Mo- 
skva). —  Pauliny-Tóth:  Besiedky  I.  (TSM).  — 
Slovenské  gymnasium  v  T.  Sv.  Martine.  —  „Ná- 
rodný Hlásnik"  Ferjenčikúv. 

1868  „Spevy  Sama  Chalúpky"  (BB).  —  „Sirôtky" 
J.  M.  Capka-Zniovského  (BB).  —  Ormisova  ve- 
selá hra  „Pravda".  —  „Básnické'  prviesenky'^ 
Josefa  Zbranského  (Hviezdoslavovy  zacátky).  — 
Dejepisné  práce  Sasinkovy. 

1869  Peštský  almanach  „Minerva" :  Kubániho  „Radzi- 
villovna".  —  „Svätoslavičovci",  tragédie  Kellnera- 
Hostinského.  —  Zánik  „Sokola". 

1870  „Orol"  I.  Kalinčákúv.  —  „Orava".  —  „Besiedky"  IV. 
Paulinyho-Tótha.  —  Dumného  „Nevädze"  (Sk.).  — 
Tomášik:  „Odboj  Vešelínov".  —  Palárikúv  „Di- 
mitrij  samozvanec". 

1871  Dobšinského  „Úvahy  o  slovenských  povestiach" 
(TSM).  —   Ormisova  „Výchovoveda".    —  Lojko- 

285 


Letopis. 

Tisovský ;  Lauček.  —  „Živena".  ^-  Nová  básnická 
generace  v  Banšellové  a  Országhové  almanachu 
„Napred".         íítíf  • 

1872  „Valgatha"  Kubániho  (TSM).  —  Ballady:  „Zlatý 
pluh"  Dobšinského  a  Nosákuv  „Kamzík". 

1873  Tťúchlého-Sytnianského  „Slovesnosť".  —  Prosa  r 
„Supplikant"  Kubániho,  „Trenčanský  Matúš" 
Paulinyho-Tótha,  „Malkotenti"  Tomášikovi. 

1874  Novela  Zechenterova  „Lipovianská  maša".  — 
Nová  persekuce. 

1875  Černý  rok  v  dejinách  slovenských:  (6.  dubna) 
Matica  zrušená. 

1876  Od  západu  svitá:  Heydukúv  zpévník  „Curnbál 
a  husle"  zahajuje  novou  epochu  v  stycích  Cechu 
se  Slováky  na  poli  literárním.  —  Hurbanúv 
marnv  pokus  o  návrat  k  spisovne'  češtine 
v  „Niti^e"  VI. 

1877  „Nitra"  VII.  (poslední,  česká).  —  „Básne"  Pauli- 
nyho-Tótha (TSM).  —  Zánik  „Orla". 

1878  Sládkovičovy  „Spisy  básnické"  v  souboru  vy- 
cházejí  v  Praze.  —  Zechenterovy  „Žarty  a  roz- 
mary" (TSM). 

1879  Vajanský:  Tatry  a  more  (TSM).  —  „Oblaky"  — 
nomen  et  omen  —  Hviezdoslavovy. 

1880  Dva  druhy  výpravného  prosaického  umení :  starý 
—  Ferjenčíkúv  „Šefranik",  a  nový  —  „Ľalia" 
Vajanského. 

1881  Obnovený  „Slovenské  Pohľady". 


ZKRATKY: 
BB  =  Banská  Bystrica.  —  BĎ  =  Balažove  Ďarmoty.  — 
BŠ  —  Banská  Štiavnica.  —  Lč.  =^  Levoča.  —  Lps.  = 
Lipsko.  —  LSM  =  Liptovský  Svätý  Mikuláš.  — 
PB  =  Pešť,  Budín.  —  Pšp.  =  Prešpurk  (Bratislava).  — 
Pr.  =  Praha.  —  Sk.  =  Skalice  Slovenská  (býv.  Uher- 
ská). —  SP  =  Slovenské  Pohľady.  —  Trn.  =  Trna- 
va. —  TSM  =  Turčiansky  Svätý  Martin.  —  V  =  Vi- 
deň.  -    Vv.  =  Vácov.  —  Žln.  =  Žilina. 


286 


III 

SBÍRKA  LITERÁRNÍCH  PSEUDONYMU 
SLOVENSKÝCH. 


Aeneas  Phyllo  [SP..]  Vla- 
dimír Roy. 

Aliquis  [rom.:  „Rodina 
Rovesnvch"]  Jan  Čaják 
ml. 

Ambrosius 

1.  Jifi  Ambrózy,  ev.  su- 
perint.,  1694—1746. 

2.  Samuel  Ambrózy,  ev. 
far.,  1748—1806. 

Anonymus    [SP. .]     Pavel 

Beblavý. 
Aquarius  Jan  Kord  os. 
Arfjiis   [SO]    Anton    Šte- 

fánek. 
.4.  A.  [NN..]  Ondrej  Ha- 

laša. 
A.  Z.  [=  Anselm  Zábran- 

sky,  SP. .]  Jur  Petrovič. 

Báta  [NN..]  Daniel  Lau- 

ček. 
Bebravín  Michael  Kiss  ze 

Stankovcu. 
Bedlivý    Milovník    Matej 

Bél. 
Belan  .losef  Bohúfi. 
Belius  Matej  Bél. 


Belkovič  Karel  Bielek  (f 

ia57). 
Bélopotocký  Kašpar  Ka- 

špar  Fejérpataky. 
Beňovský    F.    O.   Matze- 

nauer, 
Beskydov  Janko  Jan  Pa- 

lárik. 
Bý  M.  Michal  Bodický. 
Bysterský    [CL]    Jur    Ja- 

noška. 
Bytčanov  [SP. .]  Hermene- 

gild  Tausk. 
Blaho  [„Milujme  se !"]  Lad. 

Novomestský. 
Blahoslav  Ján  Jan  Bene- 

dikti. 

Bludár[SF..]  Ondrej  Bella. 

Boc-ko  [NN . .]  Ondrej  Bella. 

z  Bohuslavic  M.  Josef  Mi- 
loslav Hurban. 

Bohiitiensky  Michal  Bo- 
.  dický. 

Boroška-Loviškin  S.  Ka- 
rel Salva. 

Borovohájsky  A.  P.  Zá- 
tureckv. 


287 


Literárni  pseudonymy. 


Bránecký  Michal  Michal 

Boor  (t  1891). 
Budínsky  A.  Ondrej  Bella. 
b.  [Prúdy]  Pavel  Bujnák. 
bj.  [Dom  a  škola]  Jan  Dráb. 
—b— n—    [Sokol]    Pavel 

Dobšinský. 
—by   [SD..1   Anton    Ste- 

fánek. 
B— k  P.  Pavel. Bujnák. 
Bp.  [Prúdy]  Bohdan  Pavlú. 
B.    P.    [Prúdy]    Bohdan 

Pavlú. 

CelMosa  [SP,  NN . .]  Karel 

Ballay,  bank.  úfed.  (f 

1908). 
Cigáň  Janko  [SP,  D,  SSM..] 

Jan    Botto    ml.    (Ivan 

Krasko). 
Cilka    [SP,    Ž]    Hermina 

Orphanidesová  z  Hýb. 
Cochius  Ctiboh  Zoch. 

Čamburský  Petr  Korapiš. 
Čankovský  Michal  Kova- 

levský. 
Čárda  Martin  KoUár. 
Čebratský    K.    S.    Karel 

Salva. 

Danielovič  [SSM . .]  Samo 

Czambel  ml. 
Darinka    [SP,    NN,     SD, 

DŠ..]    Šarlota  Andrej- 

ková. 
Dedinec  Ondrej  Bella. 
Diviakov  Svedernický 

Medňanský. 
Dlhopoľský  Ďuro  Čajda. 
Dobrodruzský     Ogneslav 

Anton  Martiš. 
Dobroslav  Daniel  Bothár. 
Dobroslava  Adéla  Ballová. 


Dolinský  [NN . .]  Jan  Bra- 

ďan. 
Dolinský  D.  [Nitra  II.]  = '? 
Dolniak  Felix  Kutlik. 
Dovalovský  Petr  Kompiš. 
Drahomír  P.   Pavel   Be- 

blavy'. 
Drienčanský  Slavoj  [Lipa 

III.,    Orol    72]     Pavel 

Dobšinský. 
Dumná  Mária  Márie  Ho- 

ľubyová. 
Dumný    Miloslav    Daniel 

Bachat. 
Ďurko  z  pod   Ďubna  Jur 

Bartaky. 
Dusarov  Jan  Mallý. 
Dusný  Ján  Ondrej  Bella. 

Fedor(drotár)  [Sokol,  Čer- 
nokňažník] Jonáš  Zá- 
horský. 

Fedorov  J.  [NN..]  Ďuro 
Čajda. 

F.  V.  [Prúdy]  František 
Votruba. 

Gali  Ivan  [D . .]  Jan  Halla. 
Gavril  Josipovič  Ľudevit 
Thurzo-Nosický. 

Hájomil  Bohuš  Klimo. 

Havran  Vladimír  Roy. 

Heluška  Márie  HoPubyová. 

Hýmerský  Samo  Tomášik. 

Hla  J.  [Prúdy]  Jan  Halla. 

Holubica  Márie  HoPuby- 
ová. 

Horal  Petr  Bella. 

Horín  Jan  Uram. 

Hostinský  Záboj  Petr 
Kellner. 

Hradovský 

1.  Jonatan  Cipkay. 

2.  [NN..]  Jan  Braďan. 


288 


Literárni  pseudonymy, 


Hraničiar  Felix  Kutlik. 
Hrochotins  Izák   Abraha- 

mides,   superint.,   *  na 

Hrochoti    (1575—1021). 
Hrochovský  Izák  Abraha- 

mides. 
Hšk.  [Pľúdy]  Karel  Hu.šek. 
Hviezdoslav    Pavel    Ors- 

zágh. 
Hvizdák  Anton  Bielek. 

Chamilov  [Sokol  II]  Michal 

Godra. 
Chumelev  M.  Kovalevskv. 
Chvojnický  Franko  Fr.  V. 

Sasinek. 

Idea  Márie  Hoľubyová. 
/^or[NN . .]  Paľko  ValáŠek. 
Ivan  Ivanov  L.  V.  Rizner. 

JacovskýJán  Jan  Klerapa. 
Jáchnm     [NN . ,]    Ondrej 

Halaša. 
Jančík  Mikuláš  Št.   Fer- 

jenčík. 
Janko  Alexandr  J.  A. 

Fábry. 
Jaroslavič  Daniel    D.    J. 

Bôrik. 
Javorinská  Mária 

1.  Márie  Holubyová. 

2.  [SP  III.  4.]    Svetozár' 
Hurban  Vajanský. 

Javorov  Samoslav  Samo 

Bodický, 
Jochanan  Vladimír  Roy. 
Jonáš  K.  Guoth. 
Jona/a/2  JonatanS.Čipkay . 
Josipovič  Gavril  Lud. 

Thurzo-Nosicky. 
Jošifovič  Vojan  Jonáš  Zá- 

borsky. 

Kalina  Ondrej  Jan   Sme- 
tanay. 


Kapitán  Michal   Hodicky. 
Kyčerská  Márie  HoFuby- 

ová. 
Kýčerskij  Pavel  Kokeš. 
Kyjnaki/J  F.  Kutlik. 
Kmotor  Neboziec   K. 

Bielek. 
Konšel  Kazimír  Au<í. 

Ráth. 
Korimov  M.   Kovalevskv. 
Kosorkin  Števo  Samo 

Czambel  ml. 
Kozodolský  Samo  Tomá- 

šik. 
Kozar  Karel  Kallay. 
Krasko  Ivan  Jan  Botto  ml. 
Krásoslav  [Orol  70]  Pavel 

Kočkovsky  (t.  1870). 
KresťanovičEá.  Sándorffi. 
Krupinský  Jan   Búr 

(t  1689). 
Kukučin  Martin  Matej 

Bencúr. 

Laskomerský  Gustáv  Ze- 

chenter. 
Leštinský   J.  Gašparik. 
Levársky  Anton  Štefánek. 
Lipovský  Slavomil  Ondrej 

Trúchly-Sytniansky. 
Liptay  Fráňa  S.  B.  Hroboň. 
Loboda  Marcin  \L.  V. 

Rizner. 
Loviškin  BoroškalS.'Karel 

Salva. 
Lrd  Daniel  Lichard. 
EuboreckýMichalAlgôveľ. 
Lužanský  Michal  Kiss  ze 

Stankovcú. 

Maginhradský  Janko  Jaa 

Botto. 
Magurský 

1.  Jonáš  Záborsky. 

2.  Gustáv  Kordoš. 


19 


289 


Literárni  pseudonymy, 


Malenický  Pavel  Bednár, 

kat.  far. 
Maleničan    Ondrej    Bed- 
nár, kat.  far. 
Malina    Jarolav    [Nitra 

VI.]  =? 
lfa///70í'/c  [NN . .]  Jan  Bra- 

ďan. 
^alinskij    Jaroslav    Jan 

Groner. 
Maloparížan  [NN,  SP,  H] 

Gustáv  Augustíny" 

(1851—1910). 
Maľučký  Felix  Kutlík. 
Margin  P.  Fr.  Jehlička. 
Mar  o  Jur  =  ? 
Mariiškin  Pavel  Beblavý. 
Maruškov  Pavel  Beblavý. 
Mankovský  Danko 

1.  Daniel  Maróthy. 

2.  Koloraan  Banšell. 

Martinov  Fr.  Dúbravský. 

Meakulpínský  Lad.  Novo- 
mestský. 

Mikuláš  z  Povážia    [SP, 

OT]   Mikuláš  Dohnaný. 
Milkin  Tichomír  Jan  Do- 

noval. 
Miloslava  [Nitra  II.]  J.  M. 

Hurban. 
Miloslavín     V.     Pauliny- 

Tóth. 
il/íYos  [Concordia  1858]  =r? 
Milovník  Boží 

1.  Matej  Bél. 

2.  Michal  Bodický. 
Milovník  Božích  Pri  Ká- 
zaní Matej  Bél. 

Mydloslav  [Č]  V.  Pauliny- 

Tóth. 
Mylnar  Boh.   D.  Molnár. 
Mladen   Mikuláš  Št.  Fer- 

jenčik. 
Mlynár  Boh.   D.  Moluár. 


Mošovský  Michal  Insti- 
toris. 

Neboziec  Kmotor  Karel 
Bielek. 

Nechtík  L.  V.  Rizner. 

Nemo  [SO]  =  ? 

Neresnický   Ďuro    Slávik. 

Nezabudov  Bohuš  Nosák. 

Nikodéni  Karel  Ballay. 

Nosičky  Lud.  Thurzo." 

N— ý  [Prúdy]  Neresnic- 
ký =  Ďuro  Slávik. 

Obrázkar    Pavel    Blaho, 

kat.  far. 
Obrov  Lud^  V.  Rizner. 
Očovský    Štefan    Pilárik 

(1616—1675). 
Olyt  P.  Daniel  Laiiček. 
Oriási  Tahytum   Lud.  V. 

Rizner. 
Orlov  I.  Gr.  Ign.  Grebáč. 
Oskerdák  L.  V.  Rizner. 
Ostriežsky  S.  Osuský. 
očka   [NN]    Ondrej 

Bella. 

Paľo  Bohdan  Pavlú. 
Panán  [Orol].  =? 
Pepkin  Dušan  Sava  Med- 

ňanskv. 
Perohri/z  X.  Y.  A.  E. 

Timko. 
Petrov  A.   Ambro  Pietor. 
Petrovská  Elena    Kompi- 

šová-Okrucká. 
Petrovský  Felix  Kutlik. 
Petruškin  Juraj  Kello. 
Phyllon  Aeneas  Vladimír 

Ŕoy. 
Pinka  Ondrej  Bella. 
Pinka  Štefan  Gustáv  Ze- 

chenter. 


290 


Literárni  pseudonymy. 


Podjavorinská   Ľudmila 

L.  Ríznerová. 
Podolinski/  Branislav  La- 
dislav Pauliny. 
Podolski]  V.  Viliam  Pau- 

liny-Tóth. 
Podtatranský  Ŕehof 

Uram. 
Podzniovski}  Gabriel  [NN] 

Gabriel  Bargár. 
Pohrebník  Ondrej  Bella. 
Poly  t  Daniel  Lauček. 
Pondelsliý     Michal     Bb- 

dicky. 
Potokinova     Bohd.     Jan 

Botto  ml. 
z  Povážia    Mikuláš  [SF, 

OT]  Mikuláš   Dohnaný. 
Považský  L.   V.    Ľud.  V. 

Rizner. 
Pravda  ľudu  Márie  Hol'u- 

byová. 
PravdoFub  Jan  Bella. 
Pravoslav  Josef  Podhrad- 
ský. 
Puritán  Pavel  Stacho. 
pb.    [NN]    Pavel    Blaho, 

kat.  far. 
P.  B -k    [Prúdy]    Pavel 

Bujná  k. 
P.  P.  Z.  Petr  Pavel  Zgúth. 

Radmír  Kompánelv. 

Rajecký  Juro  Juro  Slota. 

Ranka  Petar  Rudolf  Po- 
korný (Cech). 

Rimavský  Janko 
\.  Jan  Francisci. 
2.  [NN]  Jan  Braďan. 

RodoCub  L.  V.  Rizner. 

Rodomil  Igrín  [PBV]  Jan 
Galbavý. 

Rothwalď  Gustáv  Izák. 

Rovinou  Branko  Leopold 
Abaffv. 


Rovinov  Peter  Petr  Rov- 

nianek. 
Rozmarín  [Sokol]  V.  Pau- 

liny-Tóth. 
Ružodolská  L.  V.  Rizner. 
Ružomber.iký  Jáchym  Ka- 

linka. 

Samo  Samnvič  Samo  Bo- 
dický. 

Samoslav  Javorov  Samo 
Bodickv. 

Sekáč  Mirko  [NN,  SN] 
Imrich  Bardy. 

Selovský  J.  M.  Hurban. 

Synapius  Daniel  Horčička. 

Syiniansky  Ondrej  On- 
drej Trúchly. 

Skačanský  Michal  Vŕba. 

Skalický   Pavel  Pavel 
Blaho  (lékar). 

Sládkovič  Andrej  Ondrej 
Braxatoris. 

Sládkovičov  Martin  Mar- 
tin Braxatoris. 

Slanický 

1.  Anton  Bernolák. 

2.  Jan  Mallý. 
Slavínsky  Petr  Kompiš. 
Slavoslau  L.  V.  Rizner. 
Slavoš   (Strýčko)     L.    V. 

Rizner. 

Slovenčina  Márie  HoFu- 
byová. 

Slovenka  Márie  Hoľuby- 
ová. 

zo  Slovian  Maťko  Ondrej 
Hodža. 

Smrek  Jan  Cietek. 

Smutnohájsky  Petr  Kom- 
piš. 

Somolický  Isidor  Žiak, 

Strýčko  Ferd.  Ferd.  Dú- 
brav^kv. 


19=i 


291 


Literárni  pseudonymy. 


Strýčko  z  Martina  Martin 
Braxatoris-Sládkovičov 

Svedernický  Divinkov 
Medňanský. 

Šajavský  [Nitra  II.]  Samo 
^  Tomášik. 
Šenkvičan  Alois  Behúnek, 

kat.  far.    • 
Šeršelín  E.  V.  Rizner. 
Šk.  J.  Š  kul  tety. 
Slahor  Lud.  Boor,  ev.  far. 
Šumena  Márie  Hoľubyová. 

Tajovský  Josef  Gregor. 
Táres  [Concordia  1858]  =? 
Targo    R.     Karel     Kálal 

(Čech). 
Tatran  B.  [Orol]  J.  Škui- 

téty. 
Telkovský  Felix  Kutlik. 
Teodorovič  B.  Desider 

Rodičky. 

Tesnoskalski/  B.  [Orol  70] 

Bela  Klein   (maďaron). 
Tíchomlr  (Milkin)  Jan  Do- 

noval. 
Timrava  Božena    Slánči- 

ková. 
Tiro   [Prúdy]    Ivan    Mar- 

kovič. 
Tisousltý  Hostivít  Gustáv 

Lojko. 
Tmavohorský  Petr 

Kompiš. 
Topol  Jan  Boor. 
Tranoscius  Jiŕi  Tf  anovský 
Trenčians/iyJ.  M.  Hurban. 
Trihranský  Pavel  Križko. 
Trihviezdin  Samo  B. 

Hroboň. 
Tritonovič   Sergéj   Josef 

Hollý. 


Trnavský    Mikuláš    Mik. 

Schneider  (hud.  sklad.). 
dr.    Trnavský  Milan 

Ivanka. 
dr.  Trnobranský   Fr.  Vo- 

truba. 
Tuhytiim     Oriási    Ľ.    V. 

Rizner. 
Turanský  [Orol  70]  A.  S. 

Osvald. 
Turcan  Martin  [Napred]. 

Uderiansky  Jul.  Bodnár, 
evanj.   far.,   *  1870    na 
,  Uderiné. 
Ústiansky  Jan  Kovalik. 

Vacovský  Milan  Ivanka. 
Vajanský   Svetozár  Hur- 
ban. 
Velisíav  Ludevit  Štúr. 
Vepran  [NN..]  Jan 

Braďan. 
Vesnín  Janko  =  ? 
Viera   Márie   Hoľubyová. 
Viridion  A.  E.  Timko. 
Vlastimil  F.  R.  [Orol  1870] 

b\  R.  Russel. 
Vojan  Josifovič  Jonáš 

Záborský.     ^ 
Vojta    Beíla    Štefan,    ev. 

far.  (t  1909). 
Vraha  bor  [Orol  IV]  Dan. 

Maróthy. 
Vrbický  P.  P.  Zgúth. 
Vrták  Hvizdák  Anton 

Bielek. 
Vrzalovský  Ľ,  V.  Rizner. 
V.  H.  V.  Vladimír  Hurban 

(Vajanskv). 
F.  R.  [Prúdy]  Vladimír  Roy. 

Zábranský  ^4 /íseZm  [SP..] 
Jur  Petrovič. 


292 


Literánii  pseudonymy. 


Záhorský  Boleslav  [Kvety] 

L.  Štúr. 
Zbranský  JozefPavel  Ors- 

zágh  (Hviezdoslav). 
Zniovsky  Miloslav  Jan 

Capko. 
Zorenka  Sarlota    Andrej- 

ková. 
Zorovlt    Miroslav     Kova- 

levskv. 


Zvolenčan    Samo    Stefa- 
novič. 

Žihadlo  [NN..]  Anton 

Bielek. 
Žilinskí)  [NSJ  Ivan  Hálek 

(Čech).  ^ 
Žiranský  Štefan  Križan. 
z  Žulotýna  Peter  K.  Salva. 
Ž— k  [ŇN..]  Isidor  Žiak- 

Somolický. 


P  R  A  M  E  N  Y  : 

a)  Údaje  časopisné  a  literárné-histoncké ;  b)  sbírka 
vlastní,  zprávami  autom  overená;  c)  sbírka  pi.  M. 
HoPubyové,  prostfednictvím  spisovatele  p.  St.  Klímy 
(42  zápisu);  d)  Dolenského  slovník  českých  a  slo- 
venských pseudonymu  (Pr.  1912)  [v  slovenské  časti 
nepatrný  i  chybný] ;  e)  Bibliografie  Ríznerova  I.  1. 
(Pr.  1915).  Slovenských  pseudonymu  literárních  je 
na  sta  —  byly  veru  i  steré  dúvody,  aby  se  slovenští 
spisovatele  kryli  kryptonymitou ;  sbírka  tato,  jako 
prvý  pokus  svého  druhu  velmi  neúplná,  chce  prece 
usnadnit  čtenáŕi  orientaci  v  slovenském  písemnictví 
a  vzbudit  zajem  o  záznamy  pseudonymu,  rýchle 
z  pameti  mizejících. 

Z  K  R  A  T  K  Y  ; 

CL  =  Cirkevné  Listy.  Č  =  Černokňažník.  D  =  Den- 
nica. DS  =  Dom  a  Škola.  H  =  Hlas.  NN  =  Národnie 
Noviny.  NS  =  Naše  Slovensko.  OT  =  Orol  Tatranskí. 
PBV  =  Pešť-Budínske  Vedomostí.  SD  =  Slovenský 
Denník.  SN  =  Slovenské  Novinv.  SP  —  Slovenské 
Pohrady.  SSM  :.=  Sbornik  slovenskej  mládeže  1909. 
Ž  =  Živena. 


293 


IV 
UKAZATEL. 


Abaffy   Leopold,   novely 

125. 
Adamus  Aloi^s,  Lit.  275. 
Aksakov,  u  Štúra  49. 
Aliquis   v.    Čaják  Janko, 

nov. 
Arany,    u    Hviezdoslava 

153,  163. 
Ardtnerqvá  Tereza,   sbírá 
-slov.  povesti  260. 

Bachat  Daniel,  verše  104— 
105 ;  prosa  125  ;div.  128 ; 
Lit.  275. 

Bajza  Josef  Ignác,  odvrací 
se  od  češtiny  12;  bu- 
ditel  44. 

Balzac,  u  Hviezdoslava  1.53. 

Banšell  Koloman,  verše 
106;  prosa  125;  154; 
Lit.  275. 

Barak  Josef,  prítel  Slo- 
vakii 185. 

Bartholomaeides     Ladi- 
slav, historik  41. 

Baudelaire,    u    Hviezdo- 
slava 158. 

Beblavv  Pavel,  hist.  pov. 
179. 


Bél  Matej,  velebí  sloven- 
štinu  12 ;  u  P.  Doležala 
14;  spis.  teoretik  23; 
buditel  44;  Lit.  272. 

Bella   Ondrej,   pisné  175. 

Bella  Petr,  ver^e  175. 

Bélopotocký  v.  Fejérpa- 
taky  Kašpar. 

Bencúr  Matej  v.  Kukučín 
Martin. 

Bened  ikti  Jan,  linguista  40, 

Benedikti  Vavfinec,  gra- 
matik 13. 

Beňovskv  v.  Matzenauer 
F.  O.  ' 

Bernolák  Anton,  „Disser- 
tatio"  11,  15;  ovzduší 
doby  16—18;  ,bernoláč- 
tina'  19—20;  život,  po- 
vaha, dúvody  odluky 
21—23;  „Slovár"  24;  li- 
terárni organisace  25— 
31;  32;  u  prof.  Palko- 
viče  39;  rozkol  v  národe 
52;  54;  56;  Lit.  271,272. 

Beskydov  J.  v.  Palárik  Jan 

Bezruč  Petr,  u  Kraska 
2.30,  231. 


294 


Ukazatel. 


Bielek  Anton,  „Besiedky" 
166;  novely  178. 

B.jornson,  u  Hviezdoslava 
153;  v  ,Prúdoch'  219. 

Blaho  Pavel,  lékar,  red. 
,  H  lasu'  193,  19t>;  orga- 
nisátor  197,  198,  200; 
v  ,Slov.  Obzoru'  205- 
206;  polit.  buditel  a  nár. 
Iio.spodáf  264. 

Bobula  Jan,  , Slovenské 
Noviny'  125. 

Bodický  Michal,  životo- 
pisec Kolláruv  '262. 

Bodický  Samo,  „Povesti" 
176;  pedagóg  263;  Lit. 
275. 

Bodnár  Július,  folkloris- 
tík 260. 

Z  Bohuslavic  M.  v.  Hur- 
ban  J.  M. 

Boileau,  pŕekl.  Tabliceni 
34. 

Botto  Jan  (otec),  57;  život, 
„Spevy",  vvznam  70— 
73;  262;  Lit.  274. 

Botto  Jan  (syn)  v.  Krasko 
Ivan. 

Botto  Július,  kult.  historik 
2.59;  Lit.  269,  273,  274. 

Braudes,  cit.  248. 

BraxatorisKarel,  veršovec 
273. 

Braxatoris  Martin  v.  Slád- 
kovičov Martin. 

Braxatoris  Ondrej  (otec), 
sf)is.  histor.  41— 42;  84. 

Braxatoris  Ondrej  (syn) 
v.  Sládkovič  Andrej. 

Bryant,  u  Hviezdoslava 
153. 

Brezina  Otakar,  u  Kraska 
231. 

Budiševský,  Lit.  274. 


Bujnák  Pavel,  o  Hviezdo- 
slavovi 164.  v  ,Slov. 
Obzoru'  205;  lit.  kritik 
207-208;  estetik  212; 
v  ,Prúdoch'  217,  224- 
225;  262;  Lit.  276,  277, 
278. 

Burian  Jan,  v  red.  ,Sbor- 
iiiku'  211. 

Burjan  Josef,  v  ,Pri'idoch' 
218;  lékar.  spis.  264.  * 

Burns,  u  Hviezdoslava  153. 

Byron,  pŕekl.  od  Nosáka 
78;  vlivy  na  Dohnánvho 
103,  104;  u  Hviezdo- 
slava 153,  pojeti  „Kaina" 
158;  Lit.  276. 

Capko  Jan,  verše  104. 

Cigáň  Janko  v.  Krasko 
Ivan. 

Cochius  v.  Zoch  Ctibch. 

Czajkowski,  pľekl.  od  -No- 
sáka 78;  vzorem  Štú- 
rovcum  108;  vlivy  u 
Kalinčáka  114,  115,116, 
117. 

Czambel  Samo  (otec),  fi- 
lológ 263;  Lit.  272. 

Czambel  Samo  (syn)  v. 
Kosorkln  Števo. 

Čaják  Janko  (ml.),  nove- 

^  lista  '242,  243. 

Čaják  Janko  (st.),  štúrov- 
ský veršovec  104. 

Caplovič  Jan,  bernolákov- 
ský veršovec,  etnograf 
a  prekladatel  26-27; 
vyd.  Aug.  Doležala  33; 
Lit.  272. 

Caplovič  Vavľinec,  biblio- 
fil  40—41. 


2ff5 


Ukazatel. 


Čech  Svätopluk,  vlivy  u 
Vajanského  143;  u  Hviez- 
^  doslava  153,  164. 

Cechov,  u  Tajovského  237. 

Čelakovsky  Fr.  L.,  o  slo- 
venštiné  56;  u  Hviez- 
doslava 153. 

Cervenák  Benjamín,  „Zr- 

cadlo   Slovenska"    260. 

'  Čipkay  Jonatan,  f olklorls- 

.  tik  125. 

Čulen  Martin,  pedaeoff 
136. 

Dauielovič     v.     Kosorkin 

Števo. 
Danilovič    (pseud.),    Lit. 

274. 

Danilevskij,  slavjanofil 
192. 

Daxner  Štefan  Marko,  ver- 
šovec  82;  cit.  102;  no- 
velista 118. 

Demian  Ondrej,  u  Tablice 
34. 

Denis,  o  rozkladu  Rakous- 
ka  16. 

Dérer  Ivan,  v  ,Slov.  Ob- 
zoru' 205. 

Devečka  Anton,  v  .Prú- 
doch' 218. 

Dickens,  pfekl.  od  O.  Ka- 
liny 243. 

Dlhányi  Josef,  uc.  Kalin- 
čákúv  114. 

Dobrovsky  JoseJ,  u  Pal- 
koviče  39;  u  Štúra  48. 

Dobšinský  Pavel,  balady 
83;  ,Sokoľ96;  vyd.  Ča- 
jáka  104;  258;  folklori- 
stík 260,  265;  Lit.  270, 
274,  275. 


Dohnaný  Mikuláš,  dílo 
103—104;  drám.  pok. 
126;  258;  historik  slov. 
povstaní  259;  Lit.  269, 
273. 

Doležal  Augustín,  „  Pa  mét- 
ná  celému  svetu  tragé- 
dia" 32-33;  u  Tablice 
34. 

Doležal  Pavel,  gramatik 
14. 

Donoval  Jan  v.  Milkin 
Tíchoniír. 

Dostojevskij,  u  Hviezdo- 
slava 164;  uPavlu  224. 

Dubnícay  Štépán,  horlivec 
protireformační  15. 

Dula  Matúš,  politik  203. 

Dumas  st.,  u  Hviezdoslava 
153. 

Dumný  Miloslav  v.  Bachat 
Daniel. 

Dusarov  v.  Mallý  Jan. 

Erben  K.  J.,  u  Botta  64,  72, 
73. 

Fábry  Jan  Alexandr,  v  ,Na- 
predu'  106. 

Fándli  Jur,  spoluzakl.  „To- 
varyšstva"  22;  lid.  spis., 
osvícenec  a  kazatel  25— 
26;  lit.  kritik  40;  Lit.  272. 

Fejérpataky  Kašpar,  ver- 
šovec  34;  vyd.  Chalup- 
kúv  36;  lit.  teoretik  40 ; 
u  Tomášika  75. 

Ferjenčík  Mikuláš,  nove- 
lista 120;  125;  div.  128; 
Lit.  275. 

Firdúzi,  u  Hviezdoslava 
153. 

Flaubert,  u  Hviezdoslava 
153. 


296 


Ukazatel. 


Francisci  Jau,  verše  81 ; 
cit.  102;  novela  118; 
folklór  260  ;Lit.  273,274. 

Frič  Milan,  v  ,Slov.  Ob- 
zoru' 205. 

Fries,  nem.  filosof,  for- 
málni vliv  na  Kuzmá- 
nyho    , Ladislava**    110. 

Frvdeckv  František,  Lit. 
273,  276,  277,  278. 

Gali  Ivan,  207;  v  ,Prú- 
doch'  217;  233;  verše 
235;  236;  Lit.  277. 

Gavlovič  Hugolín,  „Va- 
laská škola"  14;  Lit.  272. 

Gladstone,  cit.  92. 

Godra  Samuel,  epigón 
Kolláruv  34—35. 

Goethe,  u  Záhorského  131: 
vzorem  Hostinskému 
131 ;  u  Hviezdoslava  153, 
163;  262. 

Gogol,  u  Hviezdoslava  157; 
srovn.  s  Kukučineni  165, 
168. 

Goldsmitli,  pfekl.  od  O. 
Kaliny  243. 

Graichman  Jakiib.  verše 
81;  div.  128. 

Grebáč  Ignár,  verše  236; 
div.  254. 

Gregor-Tajovskv  Josef,  ' 
člen  Detvana  185 ;  203 ; 
212;  218;  225;  život  a 
spisy  237-238;  soc.  re- 
formátor 239 — 240 ; jeho 
realism  240  -241 ;  243  ; 
vliv  u  Kosorkina  245; 
247 ;  draniatik  250—252 ; 
253;  254;  Lit.  277     278. 

Gregorova  Hana.  218 ;  238 ; 
„Ženy"  248. 

Groebiová  Ľudmila,  o  Ti- 
mrave 247;  Lit.  278. 


Gross,  estetik,  vliv  na  Štú- 
■  rovce  45. 
Grossmann  Gustáv,  ver- 

šovec  42. 
Grossmann  Ludevit, 

o    „Marine"    86,    život 

Sládkovieúv    262;     Lit. 

273. 
Guoth  Karel  v.  Jonáš. 

Hájomil,  žák  Hviezdosla- 
va v  175;  207;  Lit.  277. 

Halaša  Ondrej,  novinár 
203;  241;  folkloristík 
260. 

Halla  Jan  (v.  též  Gali 
Ivan),  v  red.  ,Sborniku' 
211;  nár.  hospodár  217. 

Ha  mal  jar  Martin,  veršovec 
33. 

Hamulják  Martin,  bihliofil 
28;vyd.Hollého31;LiL 
272. 

Hanzalik  J.,  v  „Prúdoch" 
218. 

Hattala  Martin,  spolupra- 
covník Hodžúv  54;  ja- 
zykozpytec  263. 

Havliček  Karel,  o  slov. 
literatúre  56 ;  u  Vajan- 
ského  142. 

Havran   v.  Roy  Vladimír. 

Hečko  Pavel,  lit.  kritík 
262;  Lit.  274,  275. 

Hegel,   vliv  na  Štúra  49; 
na    Sládkoviče  84,  86; 
odmitán  Kuzmányni 
109. 

Herben  Jan,  pomocník 
vzájemn.  185. 

Herder,  vlivy  u  Štúra  49; 
v  Kuzmánvho  „Ladi- 
slava" 109.^ 


297 


Ukazatel. 


Heyduk  Adolf,  venuje  Slo- 
vákúm  „Cymbál  a  hu- 
sle" 134;  Vajansky  se 
vdéči  „Tatrami  a  mo- 
rom" 141 ;  vlivy  u  Va- 
jaaského  143; 

Hlaváček  Karel,  u  Kraska 
231.  .     - 

Hlinka  Ondrej  209. 

Hodža  Michal  Miloslav, 
míji  Bernoláka  23;  bu- 
ditel  45;  podíl  na  od- 
luce  51 — 53;  „Dobruo 
slovo",  „Vétín",  „Epige- 
nes"  54;  „Krátka  mluv- 
nica"  54;  napaden  Lanšt- 
jákem  55;  o  slovenštiné 
55 ;  v  čele  „Tatrina"  57 
život,  básaé  97—98 ;  258 
259;  jazykozpytec  263 
Lit.  273. 

Hodža  Milan,  studie  v 
Praze  185;  hlasista  198; 
red.  ,Slov.  Tvždenníku' 
202;  politik  203;  v, Slov. 
O  bzoru'  205-206:  v  ,Prú- 
doclť  217:  223;  264- 

Holeček  Josef,  slovákofil 
134. 

Holko  Matej  (otec),  o  české 
emigraci  14. 

Holko  Matej  (syn),  sbér. 
písní  a  bibliofil  42. 

HoUý  Jan,  sloup  Berno- 
lákovcú  20,    24;    život 
dilo,  význam  27 — 31 ;  45 
pomocník    Štúrovi    49 
63 ;  vlivy  na  Žella  99 ;  na 
prosu   historickou  107 
137 ;  článkem  ve  filosofii 
Vajanského     139—140 
223;  261;  262;  Lit.  271, 
272. 

Hollv  Josef,  spis.  draraat., 
252—253;  254. 


Hoľuby  Josef  Ľudovít,  bo- 
tanik 264. 

Homér,  u  Hollého  27;  u 
K.  Štúra  74;  47;  cit.  92. 

Horal  v.  Bella  Petr. 

Horatius,  u  Hollého  27, 30, 
31. 

Horčička  Daniel,  círk.  spis. 
13;  „Neoforum"  14. 

Horín,  veršovec  236. 

Horváthova  Olga  Marína, 
div.  pokus  254. 

Hostinskv  Záboj  v.  Kellner 
Petr. 

Houdek    Fedor,    hlasista 

198;   topogr.   spis.  200; 

218 ;  pŕírodovéd.  či.  264. 
Houdek  Ivan  218. 
Hroboň     Samo     Bohdan, 

život    a    verše    79—80; 

novelista  119;  258;  Lit. 

274. 
HrHšovskv  Igor,  v  , Hlase' 

200;    v'  ,Slov.    Obzoru' 

206. 
Hugo,  u  Hviezdoslava  163. 
Hurban    Josef    Miloslav, 

jeho    „Cesta"    43;    45; 

,Nitra'  I.  novým  smérem 

46 ;     pomocník    Štúriiv 

51—53;  prvá  slovenská 

kniha,    ,Nitra'    II.    53; 

,Slovenské  Pohľady' 53; 

o  cilech  slovenštiny  55 ; 

,Nitru'  II.  prepisuje  57; 

život,  verše  76—77 ;  86 ; 

94;  o  Paulinym-Tóthovi 

102;103;vlivTylúvl08; 

novely  111—113 ;  o  Ban- 

šellovi   125;    133;    136; 

138;    147;    lit.   historik 

261;  265;  Lit.  269,  272, 

273,  275. 


298 


Ukazatel. 


Hurban  Vajansky  Sveto- 
zár,  o  S.  Chalupkovi 
66—67;  dédic  Štúruv 
105;  o  „Olejkári"  111; 
133;  135;  život  136—137; 
,idey  hurbanovské'  137- 
141 ;  „Tatry  a  more" 
141 — 142;  „Žpod  jarma" 
143;  „Verše"  143-144; 
novely  144  -145;  „Suchá 
ratolesť",  romány  a  ost. 
prosa  umelecká  146 — 
147;  publicista  147  -148; 
vvznam  148—149;  156; 
157;  160;  166;  172; 173; 
vlivy  jeho  u  Hájomila 
175,  Somolického  176, 
Podjavorinské  176,  na 
novou  prosu  176,  u  Sol- 
tészové  177  ;  181 ;  rozpor 
raeziním  a  mládeži  182— 
183;  teórie  „Kotlina" 
189;  jeho  polit.  fatalism 
193;  195;  ,kotlínovská 
literatúra'  198;  203;  re- 
vise  jeho  idei  212,  213; 
215;  223;  o  Kraskovi 
229,  231;  vliv  na  Je- 
senského234;  239;  243; 
262;  264;  265;  Lit.  272, 
274,  275,  276,  277. 

Hurban  Vladimír  (Vajan- 
sky), 236;  254. 

Hus  Jan,  u  Bernoláka  22. 

z  Hvézdy  Jan,  četbou  Štú- 
rovy  mládeže  108. 

Hviezdoslav,  pomer  k 
Sládkovičovi  91;  v  ,Na- 
predu'  106;  133;  136; 
143;  144;  život  150-151; 
charakter  152— 153;  kul- 
túra literárni  153;  za- 
čátkj'  153—154;  „Hájni- 
kova   žena"    154—156 ; 


obe  kroniky  „VJkoliu- 
ských" 156—157 : drobná 
epika  157;  básne  bi- 
blické 158—159;  lyrika, 
„Letorosty"  159-161; 
„Stesky",  „Dozvuky",  _ 
„Krvavé  sonety"  161; 
dramat.  pokusy  a  „He- 
rodes a  Herodias"  162 ; 
básn.  preklady  162  163; 
význam  163—164;  172; 
173;  vliv  na  Sládko- 
vičova 174,  Hájomila 
175 ;  vítán  od  hlasistu 
198;  cit.  201;  210;  219; 
224;  o  Kraskovi  229; 
262;  265;  Lit.  275-277. 
Hyroš  Štefan,  historik  259. 

Clialupka  Jan,  satirik  a 
skladatelfrašek  kocour- 
kovskych  35—38;  spis. 
hist.  42;  jeho  prosa  110; 
učitel  Kalinčákuv  113, 
118:126;  u  Paláľika  127; 
239;  249. 

Chalúpka  Samo,  57;  život, 
dilo  a  význam  64 — 67  ; 
vzorem  Královi  68;  70; 
Bottovi  72, 73 ;  Nosákovi 
77;  smer  jeho  93;  ar- 
cheológ 259;  262;  Lit. 
273. 

Chocholoušek    Prokop, 
četbou    Štúrovcú    108 ; 
srovn.  s  Hu^banem  113. 

Chomjakov,  u  Štúra  49; 
u  Vajanského  139. 

Chrástek  M.,  Lit.  272,  274, 
275. 

Chrastina  Jan,  u  Tablice 
34.         ť 

Ibsen,  u  Hviezdoslava  153. 


2.W 


Ukazatel. 


Institoris  Michal,  sklad, 
nábož.  písní  14 ;  čas, 
piiblic.  41. 

Jakubec  Jan,  Lit.  274. 

Jančo  Josef,  veršovec  82 ; 
•  novelista  119. 

Janoška  Jur,  ev.  far.  194 ; 
teológ  261;  pedagóg  263; 
Lit.  276. 

Janovská  Anna,  povídky 
248. 

Janšák  Štefan,  218;  živo- 
topis Lichardúv  262 ; 
Lit.  275. 

Jehlička  Fr.  P.,  209;  261. 

Jesenskv  Janko,  v  ,Slov. 
Obzoru'  206,  207;  208; 
212;  217;  218;  225;  233; 
verše  234— 235;  236;  no- 
vely 243—244;  Lit.  277. 

Jirásek  Alois,  srovn.  u 
Kubániho  123. 

Jireček  Josef,  Lit.  270. 

Jókai,  u  Kalinčáka  117; 
u  Hviezdoslava  153. 

Józsika,  u  Kalinčáka  117. 

Jungmann  Josef,  o  Dole- 
žalo vé  sbírce  prísloví  14; 
o  Rožnayovi  33;  u  Pal- 
koviče  39;  u  Kuzmá- 
nyho  109 ;  význam  jeho 
prekladu  básnickvch 
163,  256;   Lit.  270,  274. 

Juriga  Ferdiš,  209. 
/■ 

Kadavý  Jan,  spisek  o  vzá- 
jemnosti  42;  vyd.  „Ma- 
ríny" 86;  vyd.  básní 
Žellovvch  99. 

Kálal  Karel,  v  ,Hlase'  199. 

Kalidas,  četb<í^  Hviezdo- 
slavovou 153. 

Kalina  Ondrej,  novely  243. 


Kalinčák  Jan,  o  vzájem- 
nosti  literárni  55;  57; 
verše  81 — 82 ;  ohlas  Rze- 
wuského  108;  111;  ži- 
vot, novely,  „Reštavrá- 
cia"  113—118;  125;  u 
Vajanského  136,  145; 
265 ;  Lit.  273,  274,  275. 

Kant,  u  Kuzmányho  109. 

Karásek  Jif  í,  u  Kraska  231. 

Karník  J.  v.  Svítil  Josef. 

Kellner-Hostinský  Petr 
Záboj,  verše  82—83; 
dráma  131;  258;  Lit.  270, 
274,  275. 

Kello  Jur,  verše  v  ,Na- 
predu'  106. 

Kisfaludi,  srovn.  s  Palá- 
rikem  128. 

Klácel  Fr.  M.,  u  Kuzmá- 
nyho 94. 

Klas  Ondrej,  236. 

Klemens  Josef  Božetéch, 
archeológ  259. 

Klimo  Bohuš  v.  HájomiL 

Kmeť  Ondrej,  botanik  263. 

Kohút  Josef,  archeológ 
259. 

Kokeš  Pavel  v.  Kýcerský. 

Kollár  Jan,  spis.  konser- 
vativec  20 ;  vlivy  u  Hol- 
1ého  28,  30;  u  Godry 
34 ;  spolupracuje  s  Be- 
nediktim  40,  s  Kadavým 
42;,v  Prešpurce  46;  vliv 
na  Štúrovce  46 ;  na  Štúra 
49 ;  na  odluku  52 ;  v  ,Hla- 
sech  musejních  56;  61; 
63;  u  Botta  72;  uvádí  Zá- 
horského 74;  inspirace 
u  Hroboné  79,  u  Hostin- 
ského 83,  u  Sládkoviče 
85, 86, 87,  pomer  k  nemu 
92;  u  Kuzmányho  95; 
„Národní  zpévanky"  97 ; 


300 


Ukazatel. 


o  Hodžovi  98;  vlivy  u 
Žella  99,  u  Paulinyho- 
TóthHl08;107;cit.  121; 
XI  Vajanského  138,  139, 
140;  u  Hviezdoslava  153; 
160;  185;  255;  Lit.  271. 

Komenský  Jan  Amos, 
vzorem  Aug.  Doležalovi 
33;  51;  232;  261;  u  Or- 
mise  263. 

Kompiš  Petr,  verše  236. 

Konšel  v  Ráth  Augustín. 

Kopitar,  o  J.  Chalupkovi 
38. 

Kordoš  Gustáv,  pedagóg, 
263,  popularisátor  264. 

Korzeniowski,  predlohou 
Palárikovi  127. 

Kosorkin Števo,  debut212, 
„Pochybenie"  245. 

Kováč  Josef,  novel.  po- 
kusy 125. 

Kovalevskv    Miroslav, 
„Zlatina"  105. 

Kovalik  Jan,  verše  236. 

Kozodolskv  v.  Tomášik 
Samo. 

KráP  Janko,  57;  život  a 
dílo  67-69;  70. 

Kramáŕ  Karel,  219;  u 
Pavlu  224. 

Kramerius   Václav,     17 ; 
vzor  Fándlinui  25. 

Kramerius  Václav  Rodo- 
mil,  34. 

Krasko  Ivan,  206;  207; 
začátky  208;  212;  ve 
,Sborníku'  212;  v  ,Prťi- 
doch'  217,  218;  život 
225-226;  „Nox  et  soli- 
tudo"  226—229;  „Verše" 
229— 230;  studie  a  vlivy 
230-232;  233;  234;  235; 
236;  novely  244—245; 
Lit.  277,  278. 


Kraszewski,  srovn.  s  Pod- 
tatranským 179. 

Krčmér\'  August,  sklad, 
písní  10.5.. 

Krčmérv  Štefan,  verše 
236;  Lit.  276. 

Križan  Štefan,  novely  124 ; 
div.  pokus  128. 

Križko  Pavel,  novely  124; 
histor.  sp.  259. 

Krman  Daniel,  sláv  í  slo- 
venštinu  U — 12;  hádka 
s  Dubnicayem  15;  bu- 
ditel  44. 

Krylov,  pfekl.  od  Xosáka 
78. 

Kubáni  Ludevít,98;  život, 
básne  100—102;  103;  no- 
vely, „Valgatha"  122— 
128;  125;  u  Vajanského 
145;  Lit.  274. 

Kukučiu  Martin,  133 ;  136 ; 
život  165  ;  novel.  gem-e 
166 — 168;  jeho  realisni 
169-170;  „Dom  v  stráni" 
170-171 ;  drám.  pokus 
171 — 172;  vvznani  172; 
173 ;  176 ;  vl'iv  na  Bielka 
178;  vPraze  185;  pfekl, 
Tolstoje  192 ;  u  hlasistu 
198;  210;  219;  srovn. 
s  Tajovskvm  240;  ohlas  u 
Čajáka  242;  243;  „Ko- 
masácia"  252 ;  254 ;  265 ; 
Lit.  271,  277. 

Kutlík  Felix,  novely  176. 

Kuzmány  Karel,  46;  život, 
básne  94—97 ;  srovn. 
s  Hodžou98;  vliv  Mic- 
kiewiczuv  108 ;  novela 
„Ladislav"  109-110; 
255;  258;  Lit.  274. 

Kuzmány  Pavel,  kresby 
novel  243. 


301 


Ukazatel. 


Kvačala  Jan,  filológ  a  fi- 

losof  260-261. 
Kyčerský,  veršovec   175. 

Lamanskij,  pfekl.  a  vyd. 
Štúľuv  60. 

Lani  Eliáš,  dialektisujell; 
12. 

Lanštják  O.  H.,  pamflety 
proti  Štúrovi  a  Hodžovi 
5.5. 

Laskomersky  v.  Zechenter 
Gustáv. 

Lauček     Daniel,    verše 
v  ,Napredu'  106 ;  novely 
125;    div.   pokus   131— 
132 ;  filosof.  pokus  260. 

Lauček  Martin,  ev.  kaza- 
tel  15^ 

Launer  Štefan,  denuncuje 
druhy  Štúrovy  55. 

Leibniz,  ozvena  jeho  filo- 
sof ie  u  Aug.  Doležala  82. 

Lanský  (pseud.),  verše  206. 

Leška  Štefan,  bernolák. 
veršovec,  lexikograf,  no- 
vinár 33,  46;  Lit.  272. 

Lermontov,  prekl.  od  No- 
sáka  78;  u  Hviezdo- 
slava 153,  163. 

Lichard  Daniel,  spis.  ne- 
rozhodný 55;  veršovec 
74;  218;^  topograf  260, 
262;  popularisátor  263; 
Lit.  272,  273,  275. 

de  Lisle  Leconte,  u  Hvie- 
zdoslava 1.58. 

Lojko  Gustáv,  verše  104; 
povidky  125;  Lit.  275. 

Lombardini    Alexander, 
lit.  historik  262;  Lit.  272. 

Longfellow,    lekturou 
Hviezdoslavovou  153. 

Lukšic,  Lit.  274. 


Luther,  ve  sbírce  Tranov- 
ského  13. 

Máčay  Alexandr,  kazitel 
,bibličtiny'  15 ;  Lit.  272. 

Madách,  píekl.  od  Hvie- 
zdoslava 163. 

Magursky  v.  Kordoš  Gu- 
stáv. 

Máclia  Karel  Hynek,  vliv 
na  Štiirovce  63 ;  u  Kráľe 
68;  vzorem  Bottovi  71; 
veršúm  Kalinčákovým 
82:  „Máj"  srovn.  s  „Ma- 
rínou" 87;  u  Kuzmá- 
nvho  94,  95;  u  Paulí- 
ny ho-Tótha  103;  u  Do- 
hnányho  103;  četbou 
Hviezdoslavovou  153. 

Makovickv  Dušan,  v  Praze 
185;  Tolstojovec  192; 
hlasista  198;  261. 

Makovickv  Petr,  185. 

Maliak  Jan,  pedagóg,  263; 
Lit.  273. 

Mallý  Jan,  verše  105. 

Margin  v.  Jehlička  Fr.  P. 

Mark  Twain,  124. 

Markovič  Ivan,  v  ,Prú- 
doch'  217. 

Markovič  Július,  203  ;  pe- 
dagóg 263,  264. 

Maróthv  Daniel,  verše  83; 
Lit.  273,  275 

Maróthyová  v.  Soltészová 
Elena. 

Maršali  Gustáv,  novely 
176. 

Martialis,  u  HoUého  31. 

Martiny,  prof.,  učitel  Štú- 
rovcú  45. 

Masaryk  Tomáš,  140;  vliv 
na  hlasisty  191—193; 
v  ,Hlase'  197,  199,  200, 
219. 


302 


Ukazatel. 


Matúška  .lauko,  život  a 
verše  80 ;  novel.  pokusy 
119  ;  diainat.  pokus  126. 

Matzenauer   F.  Otto,  175. 

Maupassant,  srovn.  s  Je- 
senskym  248. 

Meakulpínský  v.  Novo- 
mestský L 

Mednanský  v.  Pepkin  D.  S. 

Medvecky  .lan,  217. 

Medvetký  K.  A.,  „Detva", 
folklór,  studie  26j. 

Menčík  Ferdinand,  Lit. 
272. 

Mendelejev,  cit.  211. 

Menšik  Josef,  Lit.  278. 

Mickiewiez,  u  Sládkoviče 
92;  vlivy  na  hist.  prosu 
108;  uKuzmányho  108, 
109;  u  Hviezdoslava  153, 
163. 

Mikuličová  V.,  248. 

Milkin  Tichomir.  verše 
175. 

Milton,  u  Holíého  27;  u 
Doležala  Aug.  srovn.  33; 
prel.  Jungmannem  163. 

Minárik  Josef,  v  ,Hlase' 
198.  , 

Mišík  Štefan,  písňové 
teksty  260. 

Mladen  v.  Ferjenčik  Mi- 
kuláš. 

Mocko  Jan,  historik  259. 

Mošovský     V.  .  Institoris 

Michak 
Moyzes  Štefan,  biskup  a 

vlastenec  148;  238. 
Mudroň  Pavel,  politik  203. 

Nemcova  Božena,  256,  slo- 
venský folklór  260. 
Neresnickv  v.  Slávik  Ďuro. 


Neruda  Jan,  vyd.  „Zpod 
jarma"  143;  u  Hviezdo- 
slava 153;  164. 

Neumanu  Kašpar,  piekl. 
od  Horčičky  14. 

Xevädza  (pseud.).  23tj. 

Xezabudov  v.  Xosák 
Bohuš. 

Neznámy  veršovec  o  Já- 
nošíkovi   u   Tablice  34. 

Niederle  Lubor,  statist.k 
200. 

Nieritz.  vlivv  u  Urbánka 
253. 

Nosálc  Bohuš,  verše  77 — 
7S;  novely  119. 

Novomestský  LadisFdv, 
v  ,Hlase'  198;  „Co  hatí 
Slováky"  264. 

Obuch  Ondrej,  236. 

Okánik  Jan,  nár.  hospo- 
dár a  buditel  264. 

Orlov  v.  Grebáč  Ignác. 

Ormis  Samuel,  div.  po- 
kusy 128—129;  pedagóg 
263;  filosof  270;  Lit. 
.  270,  273,  275. 

Országh  Pavel  v.  Hviezdo- 
slav. 

Ossiau,  miláčkem  Dohná- 
nyho  104. 

Osvald  Adolf  Svätopluk, 
verše  106. 

Ottúv  Slovník  Naučnv, 
Lit.  271,  277. 

Ovídius,  \i  Hollého  27. 

Palacký    František,    prá- 

telství  s  Benediktim  40; 

ucí  se  v  Prešpurce  46; 

255. 
Palárik  Jan,  dramata  126 — 

128;  132;  239;  249;  Lit. 

274. 


303 


Ukazatel. 


Palkovič  Jifí  (kanovník), 
vyd.  „Slovár"  Bernolá- 
kúv  24 ;  pfekl.  bibli  27. 

Palkovič  Jifi  (profesor), 
verše  33;  „Muža",  ,Tv- 
denník'  34 ;  fraška  35— 
36  ;  filológ  -  staromilec 
39-40;  čerpá  z  Ribaye 
42 ;  46 ;  Štúr  u  neho  48 ; 
115;  Lit.  272. 

Paľo  v.  Pavlú  Bohdan. 

Papánek  Jirí,  pŕekl.  od 
Fándliho  26. 

Párička  Jan,  nakl.  218; 
248. 

Pastrnek  František,  určuje 
slovenská  nárečí  263. 

Pauliny  Ladislav,  básnik 
„Hrdoše"  75;  prosaik 
„Kocourkova"  110. 

Pauliny-Tóth  Viliam,  ,So- 
koľ  96 ;  98 ;  život,  verše 
102—103;  104;  novely 
120—121;  125;dramata 
128,  129;  soud  o  „Ma- 
táji"  129;  uvádíVajan- 
ského  137,  Hviezdoslava 
154 ;  258 ;  raytolog  259 ; 
264;  265;  Lit.  270,  272, 
273,  274,  275. 

Paulinyová-Tóthová  Má- 
rie, vyd.  „Básne"  otcovy 
103. 

Pavlú  Bohdan,  v  ,Slov. 
Obzoru'  205 ;  lit.  teoretik 
207;  predseda  „Det- 
vana" 211 ;  v  red.  ,Sbor- 
niku'  211 ;  o  neoslavisme 
212 ;  vúdce  mládeže  217 ; 
tvúrce  programu  ,Prú- 
dov'  223—224 ;  jeho  nár. 
f ilosofie  261 ;    Lit.    277. 

Pec,  prof.  rábskv,  vliv  na 
Štúra  48. 


Pelikán  Josef  Vladimír, 
cit.  257. 

Pepkin  Dušan  Sava,  verše 
105. 

Petôfi,  vlivy  na  Hviezdo- 
slava 151,  153;  pfekl. 
od  neho  163. 

Petrovská  Elena  (pseud.), 
prosy  248. 

Petruškin  v.  Kello  Jur. 

Píč  Ladislav,  Lit.  269. 

Pietor  Ambro,  polit.  spis. 
203,  264. 

Pilárik  Štefan,  zveršoval 
své  osudy  životni  15, 
vydal  je  Tablic  34. 

Plachý  Ondrej,  ,Staré  no- 
viny' 46. 

Plato,  „Faidona"  prel.  K. 
Štúr  74. 

Plošic  Július,  prameň 
Nemcove  260. 

Podhradskv  Josef,  div.  hry 
131—132! 

Podjavorinská  Ľudmila, 
verše  176;  243;  prosy 
246-247. 

Podolinský  Branislav  v. 
Pauliny  L. 

Podolskv  Vilém  v.  Pau- 
liny-Tóth V. 

Podtatranský,  verše  175— 
176;  povídky  178— 179; 
div.  254;  pedagóg  263. 

Poe,  u  Kraska  244. 

Pokorný  Rudolf,  vyd. 
„Spevy"  Bottovy  73; 
,Knih  ovnu  českosloven- 
skou' 134 ;  slovákofil 
185;  Lit.  274,  277. 

Pospíšil  Jaroslav,  dopis 
Štúrovi   257;    Lit.   273. 

Pospíšilová  Márie,  milost- 
ný prelud  Štúrúv  50. 


304 


Ukazatel. 


Potokinová  Bohd.  J.  v. 
Krasko  Ivan. 

Pott,  prof.,  v  Halle  rádce 
Štúruv  49. 

Pražák  Albert,  Lit.  274, 
276,  277. 

Propertius,  u  HoUého  žiO. 

Puchmajer  A.  J.,  u  Pal- 
koviče  84. 

Puškin,  pŕekl.  od  Nosáka 
78;  formálni  vzor  Slád- 
kovičovi 86;  motto  v 
„Maríne"  87 ;  u  Kuzmá- 
nyho  109 ;  u  Vajanského 
139;  četbou  Hviezdo- 
slavovou 153;  pfekl.  od 
neho  163;  u  Jesenského 

,     234. 

Pypin,  lit.  historik,  auto- 
ritou V'ajanskému  139, 
182;  Lit.  271. 

Hadliusky    Ondrej,    spis. 

nerozhodný  55;  lit.  hi- 
storik 261 ;' Lit.  270,27.5. 
Rajecký  v.  Slota  Jiŕí. 
Rajská  Bohuslava,  pomer 

sHľoboném  79;  Lit.  274. 
Ráth    Augustín,    právnik 

255,  264. 
Rázus  Martin,  v  , Prúdoch' 

217,218;  verše  232-233; 

236;  drobné  prosy  245. 
Rešetka  Michal,   bibliofil 

40;  Lit.  272. 
Reuss  Adolf,   folkloristík 

260. 
Reuss    Gustáv,     botanik 

263;  Lit.  275. 
Reuss  Ludevít,  archeológ 

259. 
Reuss  Saimiel,  folkloristík 

260. 


Ríbay  Jur,  studie  od  Pal- 
kovíče  39;  folklór,  a 
fraseolog   42;   Lit.   272. 

Riegruv  Slovník  Nauenv, 
Lit.  271,  274. 

Rimavsky  Janko,  v.  Fran- 
cisci  Jan. 

Rizner  Ludevít  V.,  povíd- 
ky  179;  256;  „Biblio- 
grafie" 262;  Lit.  271, 
276,  277. 

Ríznerová  v.  Podjavorín- 
ská  L. 

Rousseau,  u  Štúra  4Ô. 

RovinovBranko  v.  Abaffy 
Leopold. 

Rožnay  Samuel,  náb.  bás- 
nik 33. 

Roy  Vladimír,  212,  217, 
verše  232,  233,  236. 

Royová  Kristína  248. 
Rumann  Jan,  štatistik  205, 

206;  260. 
Rzewuskí,    vzoreín    Štú- 

rovcúm,  ohlasu  Kalin- 

čáka  108. 

Sabo,  u  Tablice  34. 

Salva  Karel,  179;  novinár 
194  ;  spis.  pedagóg.  263. 

Sasinek  Fraňo  Vitézslav, 
historik  259;   Lit.   269. 

Semian  Michal,  spis.  hist. 
41. 

Shakespeare,  u  Kráľe  68 ; 
pfekl.  od  Nosáka  78; 
motto  v  „Maríne"  87 ; 
lekturou  Dohnányho 
104;  vzorem  Záborské- 
nui  131,  Hostinskému 
131,  Hviezdoslavovi  153, 
154, 162;  píekl.  od  neho 
163;  262. 

Shelley,  163. 


20 


:íO'> 


Ukazatel. 


Schiller,  u  Hviezdoslava 
153,  163. 

Schneider-Trnavskv  Mi- 
kuláš, 212. 

Schroer,  učitel  Štúrovcú 
45,  Kaliačákuv  114. 

Sirotinin,  úsudek  o  Va- 
janskéin  144. 

Skačansky,  pokus  div.  131. 

Sládkovič  Andrej,  otec 
jeho41;57;uBotta73; 
83 ;  život  84—85 ;  osob- 
nost  85;  básn.  začátky 
85—86;  „Marína"  86— 
88;  „Detvan"  88—89; 
ost.  epika  90;  lyrika 
90—91 ;  význam  91— 
92;  93;  Kubáni  s  ním 
soutéží  101 ;  óda  Ku- 
bániho  naň  102;  na 
smrt  Čapkovu  104;  137; 
u  Hviezdoslava  153, 154, 
163;  u  Sládkovičova 
174;  261;  262;  Lit.  273. 

Sládkovičov  Martin,  verše 
174—175;  Lit.  278. 

Slánčiková  Božena  v.  Tim- 
rava. ^ 

Slávik  Ďuro,  217;  verše 
233 ;  prosy  245 ;  lit.  hist. 
262;    Lit.  276,  277,  278. 

Sloboda  Daniel,  botanik 
264. 

Slota  Jifi,  verš.  spisy  105. 

Slowacki,  u  Hviezdoslava 
153;  pfekl.  od  neho  163. 

Smetanay  Jan  (v.  též  Ka- 
lina Ondrej),  člen  „Det- 
vana" 185;  pol.  bro- 
žúrky 191. 

Smrek  (pseud.),  236. 
Sofokles,  u  Hviezdoslava 
154. 


Socháň  Pavel,  185;  div. 
pokusy  253;  folklór  260. 

Soltészová  Elena,  „Proti 
prúdu"  a  novely  176— 
177;  246. 

Somolický,  verše  175 — 
176;  povídky  179;  no- 
vinár 203;  div.  pokus 
254. 

Sova  Antonín,  u  Kraska 
231. 

Stodola  Emil,  v  „Det- 
vanu"  185;  218;  štatistik 
260. 

Svítil  Josef,  Lit.  276,  277, 
278. 

Svobodová-Goldmannová 
Fr.,  248;  div.  2.54. 

Szeberinyi  Ondrej,  Lit.  269. 

Synapius  v.  Horčička  Da- 
niel. 

Sytniansky  v.  Tníchly 
Ondrej. 

Safafik  Pavel  Josef,  pro 
spis.  konservativism  20 ; 
tvurce  ceutro-slovanské 
teórie  u  Štúrovcú  30; 
práce  s  Benediktim  40; 
studia  v  Prešpurce  46; 
vliv  jeho  vvzkumň  na 
mládež  46—47 ;  u  Štúra 
48,  49  ;  na  odluku  52 ; 
proti  spis.  separatismu 
56 ;  61 ;  63 ;  prameň  ume- ' 
leckvl07;139;140;255; 
Lit.  270,  271. 

Salda  František  X.,  cit. 
181. 

Šembera  Alois  Vojtech, 
predlohou  Kalinčákovi 
115. 


H06 


Ukazatel. 


ŠlciiĽvan  Vojtech,  v  ^Det- 
vanu"  185:  píekl.  Tol- 
stého  192 ;  v  ,Slov.  Ob- 

,  zoru'  206. 

Skultéty  Aug.  Hoŕislav, 
verše  78—79;   Lit.   275. 

Skultéty  Josef,  lit.  histo- 
rik, vyd.  S.  Chalúpku 
67,  Bottovy  „Spevy"  73, 
výbor  z  Kuzmányho 
veršu  96;  pokusy  v  no- 
vele 125;  s  Vajaaskvm 
18i;  uoviiiáf  203;  Ht. 
kritik  262;  Lit.  273,  275, 

,  276,  277. 

Šrobáť  Vavro,  v  „Det- 
vanu"  185;  vúdce  po 
krok.  hnuti  191-193 
v  ,Hlase'  197,  198,  200 
201 ;  v  ,Slov.  Obzoru 
205— 203;  ve,Sborniku 
212;  v  ,Prúdoch'  217 
teoretik  mladého  Slo 
venska  222-223;  odb 
(lékaŕ.)  spis.  264. 

Stefánek  Anton,  v  ,Hlase 
198 ;  red.  ,Slov.  Obzoru' 
204—209;  v  ,Prúdocli 
217 ;  politik  sociálni  264 

Stefanovlč    Samuel,    po 

^  litik  264. 

Štefanovičová  Tatjana, 

,  218. 

Štúr  Dionýs,   geológ  260. 

Štúr  Kareí,  u  iLudevita  Š. 
59;   verše  73—74;   Lit. 

,  274. 

Štúr  Ludevit,  mimo  Berno- 
láka  23 ;  Hollý  mu  svéd- 
kem  pro  odluku  31;  32; 
u  prof.  Palkoviče  39; 
zakL  slovenské  spis. 
reči  a  liter.  43;  jeho 
doba  44—132;  45;  v 
Prešpurce  46 ;  život  48 — 


]  49;  studia  a  vlivy  49— 
50;  charakter  .50—51 ; 
spis.  odluka,  pohnútky 

I  a  význam  51 — 57  ;  Š-ovy 
noviny  a  organisace  57 ; 
verše  58—59 ;  „Xárečja" 
a  „Náuka  reči  sloven- 
skej" 59;  „O  nár.  pis- 
ních",  „CnasíiHCTBo"  a 
polit.  spisky  60;  význam 
61;  pomer  ke  Kráľovi 
67;  69;  70;  73;  se  Zo- 
chem  v  ,Plodech'  pre- 
špurských  75 ;  pomer 
k  Hurbanovi  76 ;  k  No- 
sákovi  77;  78;  79;  80; 
81;  84;  88;  k  Sládko- 
vičovi 91  ;  92;  93;  pod- 
léhá  Kuzmánymu  94; 
98;  ozveny  a  dozvuky 
jeho  školy  103—105 ; 
107;  108;  111;  114; 115; 
cit.  121;  125;  126;  129; 
131; 132;  u  Vajanského 
137,  138,  139,  141;  kri- 
tika jeho  teórií  u  hla- 
sistii  193, 207 ;  revisioni- 
stickv  pomer  mládeže 
k  néinu  212,  213,  21,5, 
218;  223;  224;  256;  257; 
258;  260;  261;  262;  264; 
265;  Lit.  270,  272,  273, 
274,  275. 

Tablic  Bohuslav,  vyd.  Pi- 
lárika  15;  „Poézie",  „An- 
glické Múzy",  pŕekl.Boi- 
leaua,  „Slovenští  ver- 
šovcr*'  34;  „Paméti"  40; 
Lit.  270. 

Táborský  František,  185; 
Lit.  276. 

Tajovský  v.  Gregor-Ta- 
jovský  Josef. 


20* 


:U)7 


Ukazatel. 


Tamáši  Mikuláš,  dialekti- 

suje  12. 
Tégneľ,    u     Hviezdoslava 

153. 
Teuuyson,  u  Hviezdoslava 

153. 
Theokritos,  u  HoUého  27, 

30. 
Tibullus,  u  Hollého  30. 
Timko  A.  E.,  125. 
Timrava,    243;    246;     po- 

vídky  247;  Lit.  278. 
Tisovský  Hostivít  v.  Lojko 

Gustáv. 

Tolstoj,  u  Hviezdoslava 
159 ;  vliv  na  „Detvance" 
185,  191-192;  219;  u 
Pavlú  224;  261. 

Tomášik  Samo,  verše  74— 
75;  novely  119—120; 
Lit.  274. 

Tranoscius  v.  Tranovský 
Jiŕi. 

Tranovský  Jifi,  „Cithara 
sanctorum"  13. 

Tritonovič  Sergéj  v.  Holly 
Josef. 

Trokan  Jan,  opozdený 
veršovec  83. 

Trúchly     Ondrej,      vyd. 
Capka  104;  „Slovesnosť' 
261;  265;  Lit.  270. 

Turcerová  Helena,  spis  o 
Štúrovi  218,  262:  Lit. 
273. 

Turgenév,  124;  u  V  a  ján- 
skeho 139;  cit.  182,211. 

Tyl  Josef  Kajetán,  vliv 
na  .štúrovské  novelisty 
107;  na  Hurbana  108, 
srovn.  sním  113;  s  Pa- 
lárikem  128;  250. 

Tyrtaios,  u  Hollého  27. 


Úprka  Joža,  v  „Detvanu" 
185. 

Urara  Jan,  206;  236. 

Uram  Josef,  218. 

Uram  Ŕehof  v.  Podta- 
transký. 

Ľľrbánek  Ferko,   div.  hry 

.  253. 

Ústiansky  v.  Kovalik  Jan. 

Vajansky  v.  Hurban  Va- 
janský  Svetozár. 

Vančo  Miloš,  v  ,Prúdoch' 
217. 

Vansová  Tereza,  117—118; 
novely  a  román  246; 
div.  pokusy  253—254. 

Vergilius,  u  Hollého  27, 
30;  pfekl.  od  neho  (Ae- 
neis)  28. 

Viktóriu  Josef,  o  jednote 
české  a  slovenské  lite- 
ratúr v  55;  126;  vyd. 
Záboŕského  129;  lit. 
hist.  261 ;  265 ;  Lit.  272, 
275. 

Vinafickv  Karel,  chvála 
Hollého  30. 

Vlček  Jaroslav,  o  Berno- 
lákovi 15;  vyd.  verše 
Král'ovy  69 ;  o  Kalinčá- 
kové  „Reštavrácii"  118; 
134;  predseda  „Det- 
vana" 184, 185;  „Besedy 
literárne"  v  ,Hlase'  197; 
v  ,Prúdoch-  219;  zakla- 
datel  lit.  histórie  slo- 
venské 261;  Lit.  271, 
272,  274,  275,  276,   277. 

Vocel  Jan  Erazim,  o  slov. 
,literaturce'  56,  257. 

Voltaire,  u  J.  Chalúpky  38. 

Votruba  František,  lit. 
historik,  v  ,Slov.  Ob- 
zoru' 205,    208;    v   red. 


308 


Ukazatel. 


.Sborniku'  211,  212; 
v  ,Prúdoch'  217,  224, 
225;  o  Urbánkovi  258; 
262;    Lit   276,  277,  278. 

Vrbickv  (pseud.),  verše 
236.  ' 

Vľchlicky,  140;  formálni 
vlivy  na  Vajanského 
143-144;  na  Hviezdo- 
slava 153,  160—161,163; 
164;  Lit.  276. 

Wágner  Jan  A.,  v  ,Slov. 
Obzoru'  206;  popiilari- 
sátor  264. 

Záborsky  Jonáš,  háji  ,bi- 

blictinv'  55;   ver.še    74; 

novely    121-122;    div. 

128;     draraata     histor. 

129-131;  132;  145;  258; 

historik  259;    261;   Lit. 

274. 
Záhorský,  verše  175. 
Záturecký   P.   A.,    sbirka 

prísloví    260 ;     pedagóg 

263. 


Zbransky  Josef  v.  Hvie- 
zdoslav. 

Zechenter  Gustáv,  humo- 
rista 123— 124;  125; 145; 
170;  geograf  260. 

Zeyer,  u  Hviezdoslava 
153. 

Zgútii  F.  P.,  236. 

Zigmundík  Jan,  pedagóg 
263. 

Zniovsky  v.  Capko  Jan. 

Zoch  Ctiboh,  verše  75— 
76;  filológ  203;  Lit.  273, 
275. 

Zoch  Samo,  218. 

Zorovít  v.  Kovalevský 
Miroslav. 

Zorovsky  (pseud.),  236. 

Žello  Ludevit,  život  a 
dílo  98—100;  Lit.  274. 

Žiak  Isidor  v.  Somolický. 

Žigmondi,  filoso'',  uritel 
Štúrovou  45. 

Žiranskv  v.  Križan  Štefan. 


0  P  R  AV  Y. 

5tr 

.  VI  ŕ. 

15. 

zd. 

m.  odvetven/7e'    ;■ 

ipr. 

odvéívené 

v 

13  „ 

9. 

„ 

„    staletí 

n 

století 

n 

21  „ 

8. 

» 

„    ztroskotalo 

„ 

se  ztroskotalo 

» 

21  „ 

7. 

n 

„    vytí/čiti 

„ 

vyíycňi 

» 

32  „ 

7. 

?) 

„    apolegotickou 

n 

apologetickou 

» 

57  „ 

17. 

sh. 

„    od 

v 

do 

» 

117  „ 

8. 

» 

na  začátku  škrtni 

:  nikdy 

» 

120  „ 

16. 

v 

m.  Kráfovna         spr. 

Krá/'ovna 

» 

163  „ 

11. 

zd. 

„    slovenském 

•n 

slovanském 

M 

178  „ 

17. 

sh. 

„    Z  dob 

» 

Z  ddb 

n 

232  „ 

16. 

zd. 

„    Jochanaan 

^ 

Jochanan 

n 

236  „ 

3. 

sh. 

„    dum/ek 

1? 

dumdk 

v 

243  „ 

4. 

„    Z  dob 

« 

Z  ddb 

Omyly  menší,  jež  jdou  na  vrub  tiskú,  láskavý  čtenár 
opraví  sám. 


OBSAH 

stránku 
(Slovo  úvodní.) V— VIII 

Hlava  prvá.  SLOVENSKO  LITERÁRNÍ  DO 
KONCE  VEKU  XVIII. 
I.  Slovensko  pred  Bernolákem :  Lani,  Kr- 
nian,  Tamáši,  Bél,  Bajza;  Benedikt!  z  Nu- 
dožier,  Tranovský,  Horčička,  Holko  st., 
Pavel  Doležal,  Gavlovič,  Institoris  Mošov- 
skf,  Pilárik,  Diibnicay,  Máčay,  Martin 
Lauček.  —  II.  Ovzduší  doby  Bernolákovi/       11—18 

Hlava  druhá.  OSMNÁCTÉ  STOLETÍ.  OD 
BERNOLÁKA  PO  ŠTÚRA.  (1787-1844.) 
(Pŕehled).  —  I.  Bernolák  (21).  —  Družina 
Bernolákova :  Fándli,  Jan  Čaplovič,  kan. 
Palkovič;  Jan  H  o  1 1  y  (25).  -  III.  Ostatní 
krásne'  písemnictví  do  r.  1844:  Aug.  Do- 
ležal, Leška,  Hamaljar,  Rožnay,  prof.  Pal- 
kovič,  Tablic,  Fejérpataky,  Godra;  Jan 
Chalúpka  (.32).  —  IV.  Učení  a  odborní 
spisov atelé  do  r.  Í6'4^  .•  prof.  Palkovič,  Jan 
Benedikti,  Tablir,  Fándli,  Fejérpataky, 
Rešetka,  Vavr.  Čaplovič,  Semian,  Insti- 
toris Mošovský,  Bartholomaeides,  Ondrej 
Braxatoris,  Jan  Chalúpka,  G.  Grossmann, 
Kadavv,  Ribav,  Holko  ml.;  Hurbanova 
„Cesta"  1841  (39) 19-48 

Hlava  treti.  DOBA  ŠTÚROVA. 

(Úvod).  —  I.  Štúr.  Jeho  život.  Studie  a 
ylivy.  Charakter^Štúruv.  Spisovná  odluka 
Štúrova.  Verše  Štúrovy.  Politické   a   ná- 


stránka 
rodopisné  spisy  Stúrovy.  Záver  o  Štúrovi 
(48).  —  II.  Prvá  slovenská  škola  básnická  : 
(Úvod);  Samo  Chalúpka  (64),  KráP 
(67),  Botto  (70).  Plejáda  Štúrovcú-epi- 
gonä:K.  Štúr,  Lichard,  Tomášik,  L.  Pau- 
líny, Zoch,  J.^M.  Huľban,  Nosák-Neza- 
budov,  A.  H.  Škultéty,  Hroboň,  Matiíška, 
Fraucisci,  Graichman,  Kalinčák,  Daxner, 
Jančo,  Kellner-Hostinský,  Trokan,  Dob- 
šinský, Maróthy  (73).  —  ^III.  S 1  á  d  k  o  v  i  č 
(84).  —  IV.  Vrstevnici  Štúrovca  v  poesii : 
(Úvod) ;  K  u  z  m  á  n  y,  H  o  d  ž  a,  Ž  e  1 1  o. 
Ku  bán  i,  Pauliný-Tóth  (93).  Ozveny 
a  dozvuky  školy  Stúrovy:  Dohnaný, 
Caják,  Capko,  Loj  ko,  Bachat-Dumný,  Slota- 
Rajecký,  Kovalevský-Zorovít,  Mallý-Dusa- 
ľov,  Dušan  Sava  Pepkin(103).  Dorost  bás- 
nický:  Banšell,  Országh,  Fábry,  Kello- 
Petruškin,  Dan.  Lauček,  A.  S.  Osvald  (106). 

V.  Prosa  historická  a  j  iná:  (Úvod);  Kuz- 
mány,  J.  Chalúpka,  L.  Paulíny  (107) ;  J.  M. 
Hurban  (111),  Kalinčák  (113);  Fran- 
cisci,  Daxner,  Hroboň,  Matúška,  Nosák, 
Jančo  (118);  Tomášik,  F  e  r  j  e  n  č  í  k, 
Paulíny-Tóth,  Záborskv(119);Kubáni 
(122);  Zechenter  (12.3)';  Križan,  Križko, 
Abaffy,  Bachat,  Banšell,  Čipkay,  Tímko, 
Lojko,  Lauček,  Kováč,  J.  Škultéty  (124).  — 

VI.  Dráma  národní  a  historické ;  P  a  I  á  r  i  k, 
Pauliny-Tóth,  Ferjenčík,  Bachat,  Graich- 
man, Záborsky,  Križan,  Ormis,  Pauliny- 
Tóth,  Z  á  b  o  r  s  k  v,  Kellner-Hostinskv, 
Podhradský,  D.  Lauček  (126) \     44—132 

Hlava  čtvrtá.  DOBA  ROZKVETU. 

(Úvod). —  L  Hurban  Vajanskv  (136). 
—  H.  Hviezdoslav  (150).  —  III.  Ku- 
kučín (165).  —  IV.  Ostatní  žeň  doby 
v  krásném  písemnictví:  Básnici:  Sládko- 
vičov, Hájomil,  Bella,  Horal, Milkín,  Matzen- 
auer.  Záhorský,  Kýčerský,  Podtatranský, 
Somolický,  Podjavorinská  (173);  prosaici: 
Maršali,  Kutlík,  Bodický,  Soltészová,  Van- 
sová,  Bielek,  Podtatranský,  Salva,  Beblavv, 
Somolický,  Bodický,  Rížner  (176)  ....'.  133—180 


stránka 
Hlava  pátá.  BOJE  O  ZÍTŔĽK. 

I.  ,Otcové^  a  ,détŕ.  Vlivy  kultúrni  a  80> 
ciální  (181).  —  II.  ,Hlas-\  jeho  zásady  a 
vvznam.  Revoluce  se  začína  (191).  —  III. 
^Slovenský  Obzor  (202).  —  IV.  Noví  bo- 
jovníci: ,Sborník  slovenskej  mládeže*^  a 
,Prúdy'.  Revoluce  trvá  (210) 181—221 

Hlava  šestá.  NOVÁ  DOBA. 

1.  Slovenská  Moderna  básnická:  (Úvod); 
Krasko  (22.5) ;  Roy,  Rázus,  Slávik-Neres- 
nický  (232);  .Tesensky  (234),  Gali; 
Orlov,  Horín,  Kompiš,  Obuch,  Nevädza, 
Vrbícký,  Zorovský,  Klas,  V.  H.  V.,  Smrek, 
Krčméry,  Kovalik-ÚstiansUy  (235).  —  11. 
Nová  prosa:  Gregor-Ta jo vský  (237); 
Čaják,  Kalina,  P.  Kuzniány  (242);  nove- 
listé :  J  e  s  e  n  s  k  y,  Krasko  (243) ;  Rázus, 
Neresnický ;  Kosorkin  (245) ;  P  o  d  j  a  v  o- 
rins ká,  Timrava,  Gregorova, Janovská 
:t  j.  (246).  —  111.  Začátkii  dramatu  lido- 
vého :  G  r  e  g  o  r-T  a  j  o  v  s  k  y  (249) ;  Kuku- 
í^ín ;  Josef  Holly  ;  Socháň,  Urbánek,  Van- 
sová.  Hoľvátliová,  Goldmannová-Svoho- 
dová;  Podtatranský,  Soraolickv,  V.  H.  V., 
Orlov  (252)     .  .  .  .' ' 222  -254 

Dodáte  k.  PŔEHLED  NÁUKOVÉHO  A  VE- 
DECKÉHO PÍSEMNICTVl  NA  SLOVEN- 
SKU   255— 26tí 

Poznámky ; 

I  Literatúra      269—278 

II  Letopis     279—286 

III  Sbírka  literárních   pseudony- 
mu slovenskvch    287—293 

IV  Ukazatel    .  '. 295—309 

Oprav>' 310 


PLEASE  DO  NOT  REMOVE 
CARDS  OR  SLIPS  FROM  THIS  POCKET 

UNIVERSITY  OF  TORONTO  LIBRARY 


PG      Frýdecký,  František 

54-01       Slovensko  literárni  od  doby 

F77     Bernolákovy