'^U^^Ú-tÍ^
SLOVENSKO LITERÁRNI
SLOVENSKO
I . I T E R Á E N I
OD DOBY BERNOLÁKOVY
N A p s A L
F R. FRÝDECKÝ
v MORAVSKÉ OSTRAVE
N AKI.ADATEL ADOLF PEROUT KNIHKIPĽC
19 2 0
9 1972
W^-^
^11
TISKÉ M .POLITIKY' V PRAŽ E.
^Slovensko literárni od doby Bernolákovy" mélo
púvodné titul jiny: „Pŕehledné dejiny slovenského
pisemnictvi". Tato forma vystala — nikoli z dúvodú
formálnich.
Na územi Čech, Moravy, Slezska a Slovenska žila
a žije ode dávna v souvislosti jednotná literatúra
česká. Má-li pravdu Hettner, že totiž dejiny literárni
nejsou letopisy knih, nýbrž jejich i d e í a tvarú ume-
leckých, a má-li pravdu Salda, že literárni histórie
neni jen kronikou literárnich dokumentu, ale také a
pŕedevším histórií a objevem hodnôt — potom na-
štésti podnes je neporušená jednotná vývojová cesta
národní literatúry ve všech trech (nebo čtyŕech) Te-
čených spisovných oblastech. Profesor Jaroslav Vlček,
veliký zakladatel moderniho českého dejepisu li-
terárniho, po „Dejinách literatúry slovenskej" pŕikro-
čuje záhy k „Dejinám české literatúry", zahrnuje v ne
dňsledné také spisovnou oblast na Slovensku a tak
geniálne obnovuje v stíiv púvodní a skutečný české
dejiny literárni.
' Na Slovensku žije naše literatúra ; vztah písemni-
ctva na Slovensku k materské literatúre české budiž
dovoleno srovnat s pisemnictvim kruhu félibristú a
materskou francouzskou slovesností : Hviezdoslav jest
— a síce bez nadsázky — český Mistral. Svérázné Slo-
vensko literárni leží ve skutečnosti jen nékolik kilo-
metru za ríizovitou literárni Moravou: obojí oblast
jest krajové zbarveuou součástkou české literatúry,
tŕebaže Slováci svého spisovného nárečí užívají
tradičné a pravidelné a Moravané pouze vyjimkou.
Pisemnictvi na Slovensku je tudíž pouhým doplňkem
české literatúry ; zaujmout k nemu dobové stanovisko
nebylo vecí nejlehčí. Není možno po vzoru staré
metódy bibliografické pouze podlé spisovného kroje
soudit živé projevy a hodnoty literárni, abys duše
v nich nezabil : a pŕec je nutno vyslovil í tento
svéráz tak, aby ses vyhnul zdaní separatismu, abys
netvoril obrazu neskutečného. Proto titul této knihy
se vyhýba nepresnosti í neskutečnosti, jež se tají
v pfedmétném názvu „slovenská literatúra" a volí
misto neho radéji název místopisny „Slovensko lite-
rárni'", jež jest ovšem nepopérnou skutečností. Je-li
\: ni pŕesto druhdy reč o „slovenské literatúre'', deje
se tak v plném vedomí technického termínu, zkratky,
ve stručném smysle anebo zkráceném opise „litera-
túry na Slovensku, psané slovenským spisovným
nárečím'' ; ideové a podle hodnôt je všude považovaná
za literatúru českou. A z tohoto pojetí literatúry
odvétvenné vyplýva dalši diisledek: v monografický
jeji obraz velicí slovenští rodáci, Kollár a Šafárik,
nejsou vsazeni literárne, t. j. výkladem celého svého
dila literárního, nýbrž ideové a priigmaticky, t. j. potud,
pokud a kterak idey jej ich žily a žijí v slovenském
déní literárním a kulturním.
Rok 1844 je dátum historické, ale ne tragické.
Do roku toho jednotný — až na výjimku Berno-
lákovcu — proud české literatúry od roku toho teče
oddelené dvéma rameny: široký starý žlab plní
projevy a hodnoty literárni, pestované v spisovné
češtine, užší a novéjši koryto jeho pisemnictvi, pésténé
v spisovném nárečí slovenském. Obe ramena mají
touž výplň a patrné i touž snahu — vytváŕejíce nyní
mezi sebou ostrov spisovného .separatismu — opét se
TV
spojiť v jediný iilerárni proud. Nemají-li snahy té
dosud, búdou ji mít v budoucnosti — kdy, na tom
Itonečné nesejde. Nevím, Ize-li populárnéji a maka-
véji presvedčil i méné zbehlého ítenáŕe v dejinách
naši literatúry o jednotnosti českého pisemnictví
v Čechách i na Slovensku, nežli tímto opsanym dia-
gramem. —
^Slovensko literárni" delím od Bernoláka na šest
hláv. Je to delení pfirozené; približné tolik se vy-
strídalo literárních generaci, z nichž každá pfinesla
aneb aspoň se snažila pŕinést néco svého v společny
poklad literárni.
O vétšiné dél a spisu z období starších hovorím
v „Slovensku literárním" z vlastního názoru; pouze
nékolika tiskii, ostatné nevýznamných, z doby Berno-
iákovy a dvou-tŕi raných a vzácnych spisu štúrov-
ských nebylo mi Ize se dopátrat. Zde i v jiných pŕi-
padech je.-;t — a musi být — vi'idcem profesor Mček:
probádal tak Slovensko literárni, ,,že již jiným sotvy
inísta zbude", podie slov jeho velikého slovenského
rodáka, kde by, zvlášť v starší dobé, mohli uskutečnit
objevy. Doplnky a zmeny ovšem jsou nejen možný,
nýbrž druluiy nutný; o tom tuším i tato kniha po-
dáva svédectvi. O všech spisech z doby uovéjší (od
r. 1881) piši pouze z autopsie; hlavu pátou a šestou
znovu jsem zpracoval podlé príslušných míst v „Mla-
dém Slovensku" (V Praze u Topiče 1918), jež vyvoláno
pfedloni potrebou doby záhy bylo rozebráuo a nového
pŕohlédnutí pro nový účel potrebovalo. Prílohy vzadu
hledi čtenáŕúm usuaduiti prehled po siovenském
pisemnictví.
Knihu svéŕuji lisku v dobé, kdy púsobi na Slo-
vensku rainistr „unifikačni", jsa naprosto pŕesvédčen
o nutnosti sjednocení také obou literárních oblastí,
VU
české i slovenské, v jediný obrozeny a silný proud
národního písemnictvi zde i pod Karpatami. Uctívám
ji skrovné velikou památku Ľude vitá Štúra,
idey pokroku bojovuika, bezdéky nejvétšiho svedka
literárni Jednotnosti Cech a Slovenska.
V Praze dne 29. února 1920.
F. F.
SLOVENSKO LI ľ ERÁRNI
OD DOBY BERNOLÁKOV Y.
H I. AVA F R V A.
SLOVENSKO LITERÁRNI DO KONCE
VEKU xvin.
1
SLOVENSKO PRED BERNOLÁKEM.
Roku 1787 vyšla v Prešpurce filologicko-
kritická disertace mladého katolického teo-
lóga, jež v zásade a s velikým dúrazem
prohlásila práva samostatného spisovného
nárečí slovenského. Nebylo to po prvé, co
v národopisné oblasti slovenské myštenka
spisovné samostatnosti v učených kruzích
byla zkoumána a riizno pŕetŕásána; nikdo
jí však netlumočil sjnéleji a v čas pŕíhodnéjší,
než práve ANTONÍN BERNOLÁK.
Když na samém začátku veku XVII.
siíperintendent tŕí stredoslovenských žup,
oravské, turčanské a liptovské, ELIÁŠ LANI
(1570 — 1617), skladá písné duchovní nikoli
rečí bible Kralické, nýbrž živou mluvou
svých církevníkú ; když statečný, ve vézení
pro svou víru umučený superintendent
DANIEL KRMAN (1663—1740) slaví časo-
íl
Krman. Tamáši. Bél. Bajza.
mernými verši „náš jazyk obz vlastní, staro-
dávny dosti, slovenský" jako plodnou mater
všech ostatních reČí slovanských : když roku
1691, téméŕ celý vek pred Bernolákem,
tiskne katolícky zeman MIKULÁŠ TAMÁŠI
v Trnave svou ^ Pravú katolícku ručnú
knižku^, napsanou již dúsledné v záf)adním
slovenském nárečí ; když učený MATEJ BÉL
(1684 — 1749) se strany evanjelické opévá
zvuky rodné slovenštiny nadšenými chvalo-
zpevy, uvádéje i prakticky prvky^ západního
nárečí slovenského do ,bibliČtiny' ; když,
krátce již pred vystoupením Bernolákovým,
katolícky farár JOSEF IGNÁC BAJZA
(1754 — 1836) vedomé se odvrací od češtiny,
slovensky vydáva dva díly „René mládenca
príhod a skiisenostr (1783) a sní dokonce
o védeckém vzdelávaní spisovné reči nové :
— jsou to vesmés podnety, plodné pro pre-
myslení, které však nestihly dosud své doby.
Dlouhé období toto, téméŕ dva veky vy-
plňující, stále jest navenek obdobím ú redni
češtiny literárni na Slovensku, nehledíc
k zbytkúm zapadající vedecké latiny ani
k ŕečeným pokusúm o priilom slovenských
dialektu do jednotné spisovné reči české,
dialektu, jež se liší velmi od pozdéji utvorené
spisovné slovenštiny.
Vedie Lániho, Krmana, Tamášiho, Bela
a Bajzy, mužu, domácim nárečím zrejmé
naklonených, prevažná vétšina soudobých
spisovatelú na Slovensku, zvlášté na strane
evanjelíkú-exulantú a jejich potomkú pra-
cuje dále o zvelebení písemnictví domácího
jazykem úredním, to jest spisovnou češtinou.
Snahy tyto pronikají zejména z predních
12
Benedikt! Nudož : Tranovsky. Horčička.
slovesných plodú této periódy, jež búdou
vždy slávne zapsány v dejinách naši litera-
túry pred národnírn probuzeniin a Jež navždy
český národ zavázaly vdéčností k bratrskému
Slovensku.
VAVŔINEC BENEDIKTI Z NUDOŽIER
(1555 — 1615), piivodem nitranský Slovák,
mistr pražského vysokého učení, píše se
znalostí velikou a nemenší láskou proslulou
latinskou inluvnici jazyka českého, ^Grani-
maticae bohemicae ad lec/es natiiralis methodi
conforniatae . . . librí dno" (v Praze 1608),
máje ušlechtilou vúli jazvk český udomácnit
v okresích vedeckých. JIŔÍ TRANOVSKY
čili TRANOSCIUS {\r>^—\QTi), .slovenský
Luther', ze slezského Téšína rodilý, ve svém
exilu v liptovském Svatém Mikuláši skladá
nadnu'ru oblíbenou knihu žalmu a písní du-
chovníeh, kterých dosud užíva slovenská
cirkev evanjelická, památnou sbírku ^Cithara
sanctoľuni"^ (1635), svod JrOO písní, z nichž
25 preložil z Luthera, -iS prevedl z jiných
nemeckých a latinských spisovatelu v české
roucho, 150 sám obratné zveršoval a ostatek
vybral z kancionálu českých : tento „T r a-
n ose i u s", bezpočtukráte znovu vydávaný a
nakonec na 998 písní rozmnožený, stáva se na
tri staletí biblické reči na Slovensku štítem
nedobytelným a jest vedie bible jejím posled-
ním útočištém. Katolícky knéz a kazatel DA-
NIEL HORČIČKA SYNAPIUS (zemŕel po
roce 1703). Turčan rodem, žijící po leta v pol-
ském vyhnanství, kromé jiných církevních
dél („Perlička dítek božích" 1701, „Hortulus
animae piae. Záhradka dušičky pobožné**
1706, preklad „Duchovního kresťanského ka-
/.?
Holko st. P. Doležal. Gavlovič. Institoris.
toliokého jadra všech modliteb" od Kašpara
Neumanna, 1703) vydáva tu r. 1678 dúležitý
spis „Neoforiim latino-slavonicum čili Nouý
trh latinsko-slovenský" , obsáhlý svod slo-
venských prísloví a poŕekadel, v predmluvé
burcuje Slováky ze spánku národního k vlast-
nímu povedomí. Evanjelický knéz MATEJ
HOLKO (1719—1785) obírá se horlivé osudy
českých vystého valcu pobélohorských, váze si
vysoko náplne duševní, jíž vzkŕísili umdlené
Slovensko. PAVEL DOLEŽAL (zeníŕel po
roce 1760), evanjelický kazatel, ke své pro-
slulé kdysi mluvnici „Grammatica slavico-
bohemica^ (1746 — 1748), opatrené horovnou
Bálovou pŕedmluvou, pripojil skrovnou sbírku
českých a slovenských prísloví, aby po jeho
príklade jiní „více jich shledali a v lepší
poí^ádek uvedli" [Jungmann, .^Histórie 258,
1849]. Zkušený minorita HUGOLÍN GAVLO-
VIČ (1712—1787) pracuje v polovici XVHL
veku o nejobsáhlejší české veršované skladbe
celého století, dvousvazkové mravoučné básni
„ Valaská škola mraviw stodola'' (vydána až
roku 1830), kde v rámci 21 príbehu (zpévú)
ze života biblických pastýŕú uložil bohaté
zážitky svého dlouhého života a zajímavá
zrnka moudrosti životní, vlastní i cizí, zejména
ze starých klasikúv a otcú církevních vy-
pújčené. Skladba Gavlovičova i rouchem
svým zajíma: básnéna sic česky, ale není
česká, jsouc již výdatné prosycena prvky
slovenského nárečí. Ale všichni tito mužove
i spisovatelé jiní, teologové a filologové po
vétšiné, evanjelici i katolíci, jako MICHAL
INSTrWRISMOŠOVSKÝ{17S3-180'd),ev3in-
jelický farár, skladatel nábožných písní a
14
ľiláľik. Dubnicay. Máčay. D. Lauček.
inodliteb pro vojáky, ŠTEFAN PILÁRIK
(1616 — 1674), evanjelický kazatel,muž učený,
autor veršované skladby „Soľs Pilarikiana.
Osud Pilarikúu'^ (1666, po druhé u Tablice
1804), v níž vylíčil podivuhodné své osudy
v zajetí tatarském, STÉ PÁN DUBNICAY
(zemŕel po roce 1725), katolícky horlivec proti-
reformační, známy svou prudkou hádkou se
súperi ntendentem Danielem Krmanem, ALE-
XANDER MÁČAY, mních pavlánský, jenž
ve svých lidových kázáních „Chleby prvotín"
(1718) po prvé užíva nárečí, prý trnav-
ského, a je tak pŕímým vzorem Bernolákovi,
plodný MARTIN LAUČEK (1732—1802),
farár evanjelický a skalický kazatel, púvodce
„Slovámé aneb konkordancí biblické'' (1791),
jmenného a vecného rejstŕíku k Písmu, hoj-
ných církevních výkladu, rečí a modliteb:
— všichní títo pracovníci literárni, hlavní
sloupy písemnictví na Slovensku pred Ber-
nolákem, neotvírají dosud perspektívy slo-
venštiné literárni a skutečné slovenské slo-
vesnosti.
Obzory tyto otvírá najednou neveliký
spisek ,prostoslovenského' spisovatele An-
tona Bernoláka roku 1787, ŕečená již „Dis-
sertatio philologo'-critica de litteris Slavonim'U
tŕebaže ješté nekolik desetiletí po nem nebylo
vlastní slovenské literatúry, slovenské de-
jiny literárni, jak postrehl Vlček [Lite-
ratúra na Slovensku 31, 1881], časové od
neho se počínají. Programu slovensky pesto-
vaného písemnictví, jejž Bernolákova roz-
prava nesoustavné rozvíjí, výkonného vlivu
a moci dodali významní činitelé vnitŕní,
političtí i sociálni.
15
n
OVZDUŠÍ DOBY BERNOLÁKOVY.
V posledních letech vlády Márie Terézie
a spoluvladaŕení Josefova začína se v telidejší
ríši habsburské vyvíjet otázka národ-
nostní. Rok 1780, kdy Josef II. po matce
trun nastoupil, Denis Jmenuje nejdúležitéjším
datem rakouských déjin od r. 1526 — jím,
práve pro začátek zápasu a trenie národ-
nostních, zahájen i rozklad feudálni mo-
narchie. Práva národu ožila pod útlakem
germanisačním ; ostatne již kvapem se chýlilo
k výbuchu Veliké revoluce, jejíž plameny
svítily práve v raný Josefúv západ. Kŕíšení
národního povedomí účastnily se zeme české,
jižní kraje slovanské, Uhry — celá mnoho-
národní dunajská ríše začala býti zmĺtána
prudkou horečkou nevolných národu, tou-
žících po svobodé.
V Uhrách pomery byly, jako obvykle —
neobvyklé. Maďarský lid v jádfe svém byl
práve tak pohŕížen v mrákotný národní
spánek, jako lid slovenský ; u Maďarú bdela
jen vrstva ctižádostivých magnátú, která,
jsouc dosud slabá politickým vlivem, neméla
ke sklonku osvíceného století na násilí ja-
16
Ovzduší doby Bernolákovy.
zykové ani pomyslení ; u Slovákú ošetrovala
plainínek slovenského života hŕstka jineno-
vaných mužú, kteŕí sami namnoze cítili jen
nejasné národní povedomí. V Čechách jose-
finských ruchem buditelským zachváceny
byly naproti tomu skutečné široké vrstvy
lidu; uspaný cit národní príslušnosti oživí
najednou v tisícich a tisícich typických čes-
kých vlastencú z Boudy, Krameriovy expe-
dice i odjinud, kteŕí jej kŕísili zase v koutech
zeme nejzapadlejších. Český lid byl buzen
českou knihou; slovenský lid nemohl být
" buzen slovenskou knihou, ponévadž jí prosté
nebylo a kdyby i bývala byla, lid by jí byl
nerozumel. Pri tom však stupeň celkové,
učenecké vzdelanosti na Slovensku byl značné
vyšší nežli v Čechách : byla to učenost
gramatická a teologická. Česká, latinská,
nemecká i maďarská, nikoli však slovenská.
Slovenský domorodý prvek literárne byl
v písemnictví na Slovensku tak mocné po-
tlačován, že bylo patrno: musí se dostavit
dlouho odkladaná literárni reakce, jakmile
pomery uzrají pro ni. Tak se stalo konečné
asi v letech osmdesátých veku XVII., kdy
veci uzrály nadobro : vzdutá vlna národnostní,
smés tolika cizích literárních rečí v pracích
slovenských učencú, západ spisovné latiny,
pomalý ústup čisté biblické češtiny a naprostý
nedostatek vzdelaného spisovného dialektu
slovenského složily se vedie príčin soukro-
mého rázu na onu tajnou silu, která častéji
již vzpružena teórií pudila neodvratitelné
k slovenské spisovné praksi.
Bernolákovo símé roku 1787 padlo již
v zkypf enou pudu : nové slovo našlo svou
Ovzduší dobj- Bernolákovy.
dobu. Proto bylo možno, že toto nevedecký
vyzbrojené, s dostatek nepromyšlené a nikoíi
nestranné vyslovené laické slovo tentokrát
již nezapadlo, nýbrž došlo pfívétivéjšího
sluchu. Dúvody osobní a mimorádné. Jež
Bernoláka a pŕátele jeho vedly k prvé,
částečné spisovné odluce od češtiny, reči,
staletou tradicí i usem spisovným posvécené,
shrnuje období další.
18
H L A V A I) R U H A.
OSMNÁCTÉ STOLETÍ.
OD BERNOLÁKA PO ŠTÚRA.
(1787—1844.)
[Pŕehlcd.] Ackoli Bernolák a jeho stoupenci
vičinili již prvý praktický pokus o slovenský
jazyk literárni, slovenského písemnictví stále
není ješté po více než púi století. Tomu, co vy-
tvoreno byío literárne tak rečenou bernoláčtinou,
hodí se stále ješté lépe starý název literatúr)'
na Slovensku pestované než jniéno slovenské
literatúry a ovšem i české literatúry: prechodné
jazykové obtíže vtlačují ráz í-elému tomuto ob-
dobf. Pokus Bernolákúv nepíisobil pronikavéji
na spisovatele domáci; hrubý byl nástroj, jímž
obrat proveden, ješté více pak podniku tomuto
vadil naprostý nedostatek základu ideového.
Zrodil se piíliš zvenčí, z prúvanu doby, za
podpory šťastných okolností, nedostalo se mu
však dosud dukladného promyšlení a posvécení
ideou tvurčí.
Jazykové jest literatúra tohoto období hotový
Bábel dialektický. Tu a tam ješté čeština po-
merné čistá, nikdy a nikde však již čistá ŕec
2* 19
Od Bernoläka po Štúra. Pŕehled.
Kralické bible ; nejčastéji čeština úpadková, gro-
teskní polotvar ,česko-slovenštiny', to jest, če-
ština skladbou i kmenoslovím se slovenskými
koncovkami, slovenskými zmenami hláskovými,
čili : kostra češtiny v pestrém kostýme slo-
venském ; konečné bernoláčtina rúzných odstínu.
podlé libovule spisovatelú — naprostá volnost^
vlastné bezuzdnost formálni jest hlavním zna-
kem slovesných plodu této periódy. Druhem
plodu a počtem péstitelú lícha tato není nej-
chudší. Pracuje na ní soustavné 15 délníkú verše,
beletristu a satirikú dramatických, nejméné
dvakrát tolik spisovatelú obrábí rozličné obory
vedné, zejména filológii a literatúru, dejiny
kultúrni a národopis; arci že ani obsáhlá role
církevního písemnictví neleží ladem. .Takostí
však všechny tyto plody váži málo : velmi prísne
rýžování ze spousty této pravé všehochuti 11-
i erárni vy získa jen nékolik čistých zrnek ; vét-
šinou zbude surovina, umelecky nezpracovaná,
ceny jen historické. Budoucnost literárni dedí
z téchto počátku jediné dílo Jana Hollého ; na
nem tkví pečeť umení ; ostatní veci jsou zlomky
idey, documenta temporis acti. Nízko se zdvihá
úroveň písenmictví na Slovensku v dobé, kdy
veliký básnik, Slovák Jan KoUár, a veliký učenec,
Slovák Pavel Josef Šafárik české literatúre
odevzdávají nejzralejší plody svého geniálního
ducha, pokračujíce bez rozpakú v staré tradici
jednotné národní literatúry pred Malými Karpa-
tami i za nimi.
20
BERNOLÁK.
Lidová moudrost slovenská učí: I slepá
kura zrno nájde. Tak našel své jinéno lite-
rárni i ANTON BERNOLÁK, katolícky knéz,
roku 1762 na oravské Slanici v zemanské
rodine narozený, který v stáŕí nevysokéni
jako dekan a dozorce školní umírá na Nových
Zámcích r. 1813.
V povaze a schopnostech Bernolákových
není stopy po duševní velikosti; naopak, je
spíše obmezený v tvurčích i soudčích mož-
nostech, prozrazuje sobeckou ctižádost, jíž
nemúže ukojit leda vzdoreín, ne však zá-
palem tuhé práce; v duchu jeho není vzne-
šených myšlenek, osobné je stranne zaujatý
a hašterivý; dílo jeho je pouze prumérné,
aspoň nikterak nevyniká nad úroveň jiných
vrstevníku; zásady jeho, o než nakonec ztro-
skotalo, niohl mu vytýčili pouze skutečný
slepec filologický; a pŕece muž tento byl
osudem pŕedurčen, aby propújčil své j meno
celé epose literárni.
Nad učený suchopar filologický, uložený
vedie i-ečené rozpravy z r. 1787 v díle „Gram-
matica slavica ad systema scholanim natio-
21
Bernolák.
nalium accomodata'' (1790), významnejší, pre-
tože životnéjší byl jinj^ smer cíle vedomé
rozkolnické činnosti Bernolákovy : zalo-
žení trnavského „Towarišstwa li-
terného u mená slowenského" roku
1792 (společné s Jurem Fándlim). Spolek tento,
tŕebaže púsobi! pouze dobu nedlouhou, roz-
šíril sám i svými pobočkami v čelných més-
tech slovenských na tisíce tiskú bernolákov-
ských po celém Slovensku, jsa tak živitelem
my sienky odluky ve všech vrstvách slovenské
společnosti bez rozdílu vyznaní. Po jeho
príklade vzrústaly podobné spolky jinde,
zejména dúležitý „Ústav'' pri evanjelickém
lýceu prešpurském (roku 1803) : katolík Ber-
nolák bezdéčné vnukl metódu práce i slo-
venským evanjelíkňm, proti nimž v skryté
vedl vec spisovné slovenštiny.
Bernolákova spisovná odluka jest totiž jen
odlukou časti slovenských kat ol í kú od li-
terárni češtiny, jazyka Husova, jazyka bible
Kralické ; Bernolákúv čin opravdu byl hoden
svedomí jezuitova. Pi a fraus jeho spočíva
v tom, že poí^ložil, prý slovenskému lidu,
slovenský jazyk místo českého; ve skuteč-
nosti však jen slovenským k a t o 1 í k ú m bral
husitskou češtinu. Lidu si Bernolák ani pŕá-
telé jeho nikdy nezískali, zato úmysl druhý
zdaril se jim nad očekávání: mezi literáty
obou strán náboženských zaseli trpkost a
tajnou nenávist, jež se až po letech vyrov-
nala vzájemnou dohodou. V Bernolákove
vystoupení proti češtine mnoho spadá na
vrub jeho osobní zaujatosti vúči slovenským
evanjelíkúm, jichž mravní prevahy Bernolák
byl si védom. Vec, která spočívala na téchto
22
Bernolák.
sypkých základech, od počátku byla ohro-
žená ; a zhroiitila se tím spíše, když ani kostra
této vzdorovité budovy nebyla vyzdéna zdi-
veni poctivým.
V rozprave z r. 1787 a pripojené k ní
úvaze „Lingiiae slavicae per regnum Hun-
gariae usitatae compendiosa simul et facilis
Oľthographía" , Bernolák stanovil hlavní pra-
vidla nové spisovné reči na Slovensku. Ná-
rečí, v jehož oblasti náhodou žil — zrozen
na Orave, ve stredu Slovenska, púsobil po
celý svúj život v západních krajích jeho —
povýšil prosté na reč knižní pro všechny
Slováky ; v tom byla již patrná veliká krátko-
zrakost, ba vášnivá zaslepenost, jež nevidela
ani za hranice Trnavy: dialekt místní nebyl
pŕec nikterak ideálním vzorem pro spisovnou
slovenštinu, kromé toho byl velmi blízek
práve nenávidené češtine a nejsnáze pŕí-
stupen jejím vliviim. A tento dialekt z okolí
Trnavy, starého ohniska protireformační čin-
nosti na Slovensku, náhodné a docela proti
kritickým duvodúm Bélovým za ústrední
spisovnou reč Slovakii prohlášený, Bernolák
vlastní rukou pomáha ubíjet hned v rozprave
druhé; nepríliš obratné se háje domnelou
demokratickou tendencí své spisovné reformy,
tento nešťastný reformátor uvádí do ní jako
prostredníka — pravopis fonetický. Pra-
vopis, jímž jednota spisovné reči tŕíštila se
od prvopočátku ; každý spisovatel jeho radou
psal podlé své místní výslovnosti ; kolik bylo
bernolákovských spisovatelú, tolikerý aneb
skoro tolikerý byl slovenský pravopis. Tyto
vážne nedostatky, kvapem a straníckou horli-
vostí zavinené, vymstily se ovšem na díle
23
Bernolák.
samém: tantae molis erat, tolik sil vy-
čerpáno o nem, ^ aby nakonec zaniklo bez
valného úžitku. Štúr a Hodža, pracujíce po-
zdéji o nových základech spisovné reči slo-
venské, z Bernolákovy rozpadlé budovy ne-
upotŕebili do nich ani jediného kamene.
A pŕece po tŕicet let svého života Bernolák
budoval pomník své namáhavé činnosti filo-
logické, obsáhlý „Slowáľ Slowenskí Česko-
Latinsko-Ňemecko-Uherskŕ , aniž této stavby
sám dovŕšil: Když „Slovár'* vyšel po jeho
smrti o šesti dílech v Budmé 1825—1827 péčí
ostrihomského kanovníka Jiŕího Palkoviče,
životní snaha Bernolákova byla již vlastné
pochovaná v pŕevaze odchylnou, to jest starou
spisovnou praksí na Slovensku. „Slovár"
Bernolákúv nad jeho hrobem trčí jen jako
•pamätník mravenčí píle svého puvodce, jež
trpélivé snášela bohatý materiál slovníkový,
etymologicky a fraseologicky nezpracovaný,
prakticky sotva upotrebitelný, pro slovenský
jazykozpyt však nikoli nevy^^znamný.
Dost podivno pri všem, že smelý podnik
Bernolákúv, velmi vratce založený, neopŕený
ani o vynikající autoritu, ani o vynikající
základ vedecký, získal pŕece stoupence v ra-
dách vážnych katolíckych spisovatelu do-
mácich, z nichž básnik nejvážnéjší, Jan Hollý.
stal se zachráncem školy Bernolákovy pred
literárním zapoinnéním. Prvá vlna, pŕedzvést
chystajícího se revolucionismu v našich ze-
mích, rozhodla patrné proti upadajícím ŕádúm
starým, tentokrát v otázce reči spisovné.
24
Ií
[Družina Bernolákova.] Bernolák sám ne-
psal veršu, aniž se jiiiak účastnil života li-
terániího než jako filológ. Proto nezaložil
básnické školy s určitým programem, cílem
a zásadami, nýbrž sdružil pod praporem
svým nékoiik pŕátel a jiných pracovníkú
literárních, kteŕí ho oddane nasledovali ve
spisovné praksi.
Družina Bernolákova počtem je neveliká,
duševní hfivnou slabá. Bernolák nezískal
pro svou niyšlenku ani u katolíkň vétšiny:
vdéčné ji pŕijmout z nich mohli vlastné jen
katolíci z okolí Trnavy.
Prední místo mezi Bernolákovými stou-
penci smérem své lidové výchovné činnosti
zaujíma osvícený farár nahačský, JURO
FÁNDLI (1754—1810), slovenský Kramerius.
Fándli, spoluzakladatel významného „Tova-
ryšstva" trnavského, jest horlivým i úspešným
buditelem slovenského lidu pomoci knihy,
knihy poučné, svéže a populárne psané v du-
chu a zásadách osvíceného století. Charakter
učitele a osvécovatele lidu hovoí'í již z pro-
stých názvu jeho knih, jež zároveň na ukážku
25
Fándli. Jan Caplovič.
bernolákovské slovenštiny uvádíme v plném
znení: ^Dúiverná zmliiwa medzi mňichom
a djablom o pnvňích počiatkach^ o staro-
dáwnicti a wčulegších promenách rehol-
ňickich, která spisal we štirech stránkach pre
mladích prešpurskích kňzow " (1"89),
kteréž knihy však vyšel toliko prvý díl
(2 stránky = 2 částky) ; „Pilní doniagší a
polňí hospodár, winaučiigjci newedomého,
pochibugjciho hospodára, téz napomínagjci
leniwii gazdinú k potrebným prácam celého
rokii^ od Mnohowelebu'' 'atd. (1792—1800),
o péti dílech; .^Zelinkár z weľkích zeťi-
nárskích knich witáhnutí"' (1793) ; „O úhoroch
ai wčelách" a „Wčelár slowenskí" (1802);
výtah z Jiŕího Papánka „História gentis sla-
uicae" (1793) a j. A jako kniha, schopným
prostŕedníkem lidové osvety bylo i živé slovo,
jež presvedčivé a poutavé k lidu mluvil Fándli-
kazatel ; cirkevní ŕeci své vydal ve 2 svazcích
jako „Príhodné a swátečné kázne" (1795 —
1796). Fándli byl duch vzdelaný a živý, za
národ a pokrok jeho zaujatý, jenž se vyznal
v umení chytit srdce lidu: tím byl bohužel
mezi spisovateli bernolákovskými, teology,
suchými filology a naivními archeology vý-
jímkou osamocenou.
Na príklad práce JANA ČAPLOVIČE
(1780— 1847), zemana jasenovského, advokáta
a stoličného asesora oravského, nepronikly
mezi lid vňbec. R. 1822 vydal v Pešti „Slo-
venské verse^ v trnavském nárečí, sbírku
ne vždy prívodní a neživnou ; životnéjší byla
jeho díla národopisná a národné obranná
(etnograficky zajímavé „Gemälde von Un-
garn", v Pešti 1829 o 2 svazcích; z nemčiny
26
Jur Palkovič kan.. Hollv.
preložené a doplnené „Rozjímaní o zmaďaŕení
zeme uherské aneb o Nemaďarú v Uhŕích na
Maďary obracování" v Praze 1842) — ta však
urcena pouze vzdélancúm.
Štedrým mecenášeín snáh Bernolákovýcli
by! kanovník ostrihomský JUR PALKOVIČ
.(1763—1835), jenž platil náklad jeho „Slovára" ;
sám zanechal po sobe slovenský, to jest berno-
lákovský preklad bible, o némž púl žití svého
pracoval (vyšel v Ostrihome 1829 — 1833).
O disidenty Bernolákovy hojné se zajímali
mocní a obetaví pHznivci v kruzích vyšší
šlechty a katolícke hierarchie — sotva as
z pece o prospech bernolákovské litera-
túry. Prospech její mél však na zŕetelu
nejpilnéjším nejvétší básnický duch této pre-
chodné doby, Jan Hollý.
HOLLÝ.
Básnik JAN HO L L fse narodil r. 1785 v Bú-
rech SV. Mikuláše na Nitra nsku, byl po tŕi-
cet let katolíckym faráŕem v považských
Madunicích a zemŕel uprostred bouŕlivého
leta 1849 na Dobré Vode, kde v opustení,
strastech hmotných i duševních a úplné
skoro slepote — slovenský Homér anebo
Milton — posledních šest let dlouhého svého
života trávil na odpočinku.
Hollý jest mohutný, ale i podivný a slo-
žitý zjev v našich dejinách literárních.
V prvém desetíletí veku XIX. na trnavské
teológii obírá se Homérem, Theokritem,
Tyrtaiem, Vergiliem, Ovidiem, Horatiem,
prekladá pilné z téchto i jiných klasiku
(1824 pŕináší z nich knižní výbor, 1828 pŕe-
27
HoUv.
klad „Aeneidy*"), a podlé nich v pŕesném
metru antickém skladá své púvabné selanky,
elégie, písné a ódy, které jsou ješté v letech
1835 — 1840 prední ozdobou budínského al-
manachu „Zory", vydávaného „Spolkeni
milovníkov reči a literatúri slovenskej'* [za-
ložen hmotnou i mravní pomoci vynikají-.
cího slovenského vlastence a bibliofila,
Martina Hamuljáka (1789—1859)].
Od počátku Hollý je nadšený stoupenec
Bernolákúv ; jediné on svým básnickým na-
daním zachraňuje pro budoucnost celou jeho
epochu, umelecky neplodnou. Být Berno-
lákovec m znamená pŕestat být českým spi-
sovatelem; Hollý je však ideové úplné čes-
kým spisovatelem, jsa velikým poplatníkem
Kollárovým, jsa zavázán i velice českým opož-
déncňm anakreontským — jeho vlastenecká
a arkadská poesie na Slovensku jest obdobou
a doplňkem hlavních smérú v poesii sou-
dobých Cech. Hollý je knézem Mus antic-
kých, ale i vyznavačem romantismu : Helien,
odkojený leskem dávneho pohanství, a pri
tom (zajisté ŕádný) knéz katolícky — a vrelý
Slovan duší télem. Tak tichý farár madu-
nický je zosobneným zrcadlem pestré, ci-
tové zvlnené, činy již již kvasící své doby.
Tohoto nejvýznačnéjšího bernolákovského
separatistu nadobro zajal spisovné konserva-
tivní básnik ., Slávy dcéry": Hollý je do-
slovné v zajetí Kollárove. Tri velké epiky
jeho, formálne napodobující príliš patrné
skladby klasické, jsou cele ve službách my-
šlenky všeslovanské.
Prvá z nich, „Svätopluk, víťazská báseň
ve dvanásti spevoch" (1833, skladaná v le-
28
Hollý. ■ "
tech 1827 — 1830), o časoniernýc}i hexame-
trech, jest anachronisující oslavou slovan-
ského hrdiny, Jenž po všech ukrutenstvích^
nástrahách, Istech a zradách zvítézí u ve-
likém boji nad násilníckym Némcem : rozvitá
zde prastará idea o konečném účtovaní
Slovanstva s Gerniánstvem, historická ku-
lisa veku. Básnik, unesen obrazy mohutné
ťantasie, je tu zároveň skvelým malíŕem
bitev, jež podáva pérem klasickým, obratným
portrétistou vznešených postav krále Sväto-
pluka, Rostislava i jejich vúdcú. Slovanstvo
zvítézí: Hollý není tu myslitelem, není tu
kritikám, je tu jen tlumočníkem víry a
vešteckých tužeb všech národu slovanských,,
pod archaickou maskou jeho eposu prudce
bije tepna slovanské prítomnosti.
Podobné druhá ,víťazská báseň' „Cijnllo-
Methodiada"' (1836, pred r. 1835 dokončená),
o šesti zpévech, opét s déjištém velko-mo-
ravským, preneseným však na Slovensko,
slouží myšlence slovanské a protinemecké:
Cyrill a Method vítézí v Ríme nad ŕevnivými
nemeckými žalobníky a vracejí se do svých
zemí, aby v nich šírením kŕesťanství z ko-
rene vymýtili cizácké panství. Pro chudobu
deje básnik skladbu svou rozvedl v radu
episod a tak „Cyrillo-Methodiada" umelecky
zústaía za „Svatoplukem"; báseň má vétší
význam historický, jsouc umele sestrojeným
dokladem pro Bernolákovu odluku katolíckou
a její oprávnení.
Ješté dál do nepsaných déjin sveta sahá
poslední vítézná báseň Hollého, „S/áď^ (1836),
o šesti zpévech, formou nejslabší; slaví bá-
ječného Sláva, vúdce Slovákú (=Slovanú),
29-
• Hollý.
který s pomoci Svatovitovou v krvavé bitvé
na hlavu potŕe čudského krále Bondora a
jeho vojska, jež v loiipežném úmysle zapla-
vila kraje pod Tatrami.
Epika HoUého byla novým evanjeliem
jeho krajanúm a našla, preš syúj separati-
stický šat, radostné pŕijetí i v Čechách, zej-
ménau Vinaŕického. Hned napoprvé v „Sväto-
plukovi'* Hollý se ukázal umélcem ; a umení
usmiŕuje. Štetec jeho hýri barvami v popise
zápasu a velikých scén, proud deje je silný,
klasický; i tam, kde se tŕíští v drobné
ručeje, svítí púvaby, místy dosud nevypr-
chalými. Hollý po vétšiné se vzácnym vku-
sem ztlumil v díle strunu tendenční; ana-
chronismy, jež tu a tam čteme, na pŕ, v pre-
historickém „Slávovi" ohlasy kŕesťanství,
jsou patinou dél všech klasiku. A ze všech
tŕí hrdinských eposu hlási se a vysvétluje
Hollý-Bernolákovec, který mocné podepŕel
doma oblibenou chiméru o slovenské m
prapúvodé všeho Slovanstva, živenou bez-
déčné úsudkem Šafárikovým o starobylosti
a zachovalosti slovenských náŕeči.
Vergilius, Propertius, Tibullus a Horatius,
z ŕeckých básnikú Theokritos méli velmi
úrodný a šťastný vliv také na Hollého-
lyrika. Klasický „Jaroslav" z idýl jeho živé
budi ohlas bukolik; ale malba slovenské
pŕirody a jejich čaru, zvlášť z okolí oblibe-
ného básnikova háje pod Mliečem, je tu
púvodním majetkem Hollého. Elégie jeho
usedají po výtce bolesti jeho národa; néko-
likerý „P/a'c matky Slávy ^ zrejmé má za
veliký vzor slavný Kollárúv ,Pi^edzpév''
k „Slávy dceŕi". Ódy, z nich nejznáméjší
30
HolK.
y^Na slovenský národ"", y,Na Antona Berno-
láka'", „Na Slovákov'", formálne jsou horati-
ovsky presné; z vtipného nápisu „Na zlého
básnika"" ozýva se žíhavý posmech Martiak'iv ;
a tak dále. Hollý ve všem jde v šlépéjích
klasiku, tak verné, že v nich se ztrácí druhdy
i jeho doba i jeho prostredí. Básne jeho,
vzorné vydané ve 4 svazcích pŕítelem jeho,
obetavým Martinem Hamuljákem, v Budíné
1841 — 1843, prístupný byly jen vzdelaným
kruhňm na Slovensku. Rozmnožily významné
slovenský poklad literárni; pro slovenský
lid chlebem však nebyly.
Generace Štúrova, pŕipravujíc v letech
čtyŕicátých rozkol spisovný po druhé a trvalé,
vrátila se s povdékem k jejich umelecké
hodnote jako k platnému svédku pro odluku ;
a tak Jan Hollý, separatista prvého smeru,
Bernolákova, navázal bezdekj' i na druhý,
zásadní separatism smeru Štúrova.
31
III
[Ostatní krásne písemnict\í do r. 1844.]
Slovesné plodx jiného druhu z období od
Bernoláka po Štúra Ize shrnouti stručné pod
jedno časové záhlaví; vnitfné se rozštépují,
obsahem Jsou rúznorodé a rúznorodé jsou
i proveniencí : v perióde této vystŕídává i se-
tkává se trojí literárni generaee, pokolení
z poloviny veku XVIII., pokolení z konce
téhož století a konečné generaee tretí, jež
se hlási od začátku let tŕicátých v nových
almanaších a časopisech a jež svým púso-
bením se uplatňuje téméŕ celá teprve v škole
Štúrove a dobé jejího kvetu.
Z nejstarších účastnikú literárni tvorby
smeru náboženského hlási se r. 1791 evan-
jelický kazatel sučanský v župe turčanské,
AUGUSTÍN DOLEŽAL, apolegotickou sklad-
bou, veršovanou ve forme dramatu: „Pa-
métnou celému svetu tragédľŕ ; ,svatým ro-
mánem', v némž Adam, Eva a syn jejich
Sét rozmlouvají v duchu obrany teodicey —
ozvena časové náuky Leibnizovy. Nábo-
žensko-filosofická skladba Doležalova, kdysi
32
Ležka. Hamaljar. Rožnay. Piof. Palkovič.
pŕeceňovaná, je výmluvným dokladem ži-
votnosti české literatúry ve veku XVIIL,
jsouc pojivým článkem mezi didaktickým
dilem Komenského „Labyrintem sveta'' a Mil-
tonovým duchovním eposem, ^Ztraceným
rájem". Evanjelického osvícence zajímavé
prozrazuje zpév vydaný k udelení toleran-
čniho patentu r. 1781, ^Veselosť rolí boží
Hybské pod rakoiiskijni skŕivánkem^ , otišténý
až r. 1809 ve sbírce Caplo vičových „Slo-
venských veršu**.
. Evanjelický superintendent ŠTEFAN LE-
SK A (1757 — 1818) vedie četných spisu cír-
kevních a príležitostných veršu svatebních
vydával v letech 1783 — 1785 v Prešpurce
^Noviny Česko slovanské'" či! i ^Noviny pre-
spurské'*, do nichž pŕispíval verši i prosou.
Pokus jeho o lexikografickou práci, „Elenchus
vocabulorum europaeorum imprimis slavico-
rum magyarici usuš" má význam pouze hi-
storický.
Rovnež jiní dva knéží evanjeličtí, MARTIN
HAMALJAR (1750—1812) a SAMUEL ROŽ-
NAY (t po r. 1815) pilné veršovali v duchu
náboženském ; Rožnay, evanjelický farár
v Banské Bystrici, o némž Jungmann licho-
tivé poznamenal, že zemŕel >v kvetu mla-
dosti, k znamenité ztráté básnictví českého*^,
upozornil na sebe i obratnými preklady z kla-
siku ŕeckých, spisovatelú polských, ruských
a maďarských.
Vzor konservativce, mimo néjž až do samé
poloviny veku XIX. hlucho se valily nové
smery aproudy v literatúre, JIŔt PALKOVlC
(1769 — 1850), profesor reči a literatúry česko-
slovanské na evanjelickém ústave prešpur-
3 .i?
Tablic. Fejórpataky. Godra.
ském, „okúsil se" také pri své mnohostranné
činnosti literárni v umení veršovém. Ovšem
bez úspechu. V epigónske anakreontice jeho
„Múzy ze slovenských hoŕ\ 1801 ve Vácové
vydané, Musa plače ; je to čirý odvar do
omrzení promrskávaných, pri vší oslave ži-
vota neživotných veršu školy Puchmírovy.
Pozdéji v /ľatrance' (1832— í846) osedlávai
Palkovič Pegasa znovu, ale vždy počestné.
Asi podobný obsah jako „Muža" Palkovi-
čova niají čtyŕi svazky „Poezľŕ (1806 — 1812)
BOHUSLAVA TABLICE (1769—1832), evanj.
faí áre, naposled v Kosteiních Moravcích :
opét anakieontika, podlé českých vzoru na-
podobená, nepúvodní; místo živého citu bá-
sni la za Tablice filológie. Z té ož pramene
vznikla i jeho antológie „Angli* ké Múzy
v českoslovanském odevu' (lb31), pieklatl
Boileauova „Umení rečníckeho" (1832) a
zejmena dvousvazkový soubor ^Slovensíiýc/i
veršovciŕ (1805 a 1809), obsahující zlomky
a ortatky slovenské poeíit; z obou vékú
pŕedešlých (od Štefana Pil -lika, Ondreje De-
miana, Jana Chrastiny, Jana babova, Aug.
Doležala a od neznámeho likladatele zlomek
o Jánošíkovi), životopisy téchto spisovatelia
doprovozené.
Paikovičúv ,Týdenník' r. 1318, o rok
pozdéji jeho kalendár, kcnečuč jČechoslav*^
V. R. Krameria r. 182ô olisLly lírslku rnt^
toužených veršu miio iných z ptra KAŠPARA
FEJÉŔPATAKYHO (Bélopotockv ho, 1794;—
1874), obetavého pŕítele a šiŕitele reslcé knihy
na Slovensku pŕedrevolučnÍHi ; uvedomelý
Slovák SAMUEL GODRA (180J— 1873) ev.
farár, podlé „Slávy dcéry" Ko!. rovy napsal
34- •
Jan Chahipkii.
i nazval svou ^Musq dcéru, ve tŕech zpévích"
(1829), „Sedmen/ znélkij" (1829), „Fľwodní
mrauní bájky" (1830), nápisy — epigónska,
ač obetavá cinnost jeho literatúre však ne-
pŕinesla úžitku nižádného ; zapadl i jeho pro-
saický príbeh „Zlalonič'' (1880) a docela již
padlý v propast nepaméti pozdéjší jeho
„Nápisy milené, dvou zimních dítky niésíeú",
jež vydal k téše ,,pro každého Slovana" ve
tŕech svazeccích (r. 1857 — 1858).
Lety tŕicátými ocítánie se na prahu doby
nové a plodnejší, která v základech mení
smysl a určení literárni prod ikce na Slo-
vensku. Začátek této doby nové, aby prechod
nebyl príliš náhly, zpestŕuje však ješté dra-
matická Musa podivínského brezenského
evanjelického pastora, borící statečné prúlom
do epochy nové, sama ješté cele ostatek
starého sveta.
JAN CHALÚPKA.
Autor anonymné vydávaných, od r. 1830
ob rok neb ob dva pravidelné slovenský
svet znepokojujících divadelních satir kocour-
kovských, JAN CHALÚPKA (1791—1871),
mohl by být pokládán za skutečného zakla-
datele slovenského divadla lidového, ačkoh
nepsal pro jevišté. Pred ním nikdo, ani
z ,prostoslovenských' ani z ,česko-slov^en-
ských' spisovatelú se nezajímal o dráma
lidové nebo národní, nikdo z nich se nepo-
kúsil o sepsání skutečného dialogisovaného
kusu literního, který by s jevišté vedie zá-
bavy a osvécování hdu šíril do sveta slávu
svého autora. Výjimka zdá se pŕece jedna:
:^* 35
Prof. Palkovič. Jan Chalúpka.
profesor PALKOVIČ již roku 1800 v Preš-
purku složil a vydal „slovenskou komédii
k zasmání se pro pána i sedláka", nazvanou
velmi vkusné a zvučné „Dva buchy a tri
šuchy^. Ale ,pán' by byl na tuto ,veselosť
nešel a jadrný sedlák teprve ne : fraška
Palkovicova nedbala ani základních vecí di-
vadelní techniky, chtéla snad dobrosrdečné
otŕást bránicemi svých čtenáŕú, nebylavšak
psána pro herce a diváky a pŕesto, že po
deseti letech se dočkala druhého tiskú, zmi-
zela úplné v propadle literárním. Chalúpka
tedy po tŕiceti letech je skutečné prvým
lidovým divadelním spisovatelem na Slo-
vensku. Ne dramatikem: vézí v ném vždy
spíše společenský satirik, komik, národní
vychovatel, spisovatel krátce má všude vrch
nad stavitelem dramatickým ; ale jinak hry
jeho jsou plný dravého postrehu, je v nich
nemalý kus umení psychologického i repro-
dukčního a tak i jako knižní kusy mély na
slovenské obecenstvo púsobnost neobyčejnou.
Prvý z nich je také Chalupkúv kus nejpro-
slulejší: je to fraška „Kocourkovo, alebo:
Len abysme v hanbe nezostali'* a vyšla r.
1830 v Levoči v náklade Kašpara Fejér-
patakyho. Námet: Kocourkov, malé, šosácké,
zaostalé mestečko, považující se pŕesto div
ne za stred sveta — protéjšek ve skuteč-
nosti bylo patrné Brezno, doživotní púsobišté
Chalupkovo. Dramatis personae : soused
Tésnošil János, zmaďarčený Slovák a mistr
poctivého cechu čižmárskeho ; ostatní ratolesti
jeho rodiny, rozšafná žena Madlena, cudná
Anička, duchaplný Honzík ; pán z Chudobic,
dozorce cirkevní a kovaný ,Maďar', znající
36
Jan Chalúpka.
maďarsky sotva se podepsat; Jindy doktor
Lesebuch, léčící všechny nemoci poušténím
žilou, stafáž klepavých babek, žvanivý ko-
stelník, dve tri figúrky studentú, večné o iiladu
a bez groše : všechen ten dobre povedomý,
drobnohledný svet kocourkovský, ŕezán a
pitván nemilosrdným nožíkem výborného
pathologa charakteru Hdských takŕka až do
duše. Charakteristika téchto postav a posta-
viček, pronikavá a jasná až po tu symboUku
jmen, vedie dialógu, plynného a vtipného
Je také jedinou spásou dramatických
her Chalupkových, „Kocourkovem" počínajíc
a pokračujíc potom veselohrou „Všecko na-
opak (alebo: Tésnošilova Anička se žení a
Honzík se vydáva", 1832), „Trasorítkou
(alebo: Stará láska se pŕedce dočekala",
1833), „Trinástou hodinou (alebo: Veď se
nahradíme, kto bude hlásnikem v Kocour-
kové", 1836), aktovkou „Huk a fuk, (alebo:
Prvý apríl"), proslulým kdysi „Staroušem
plesnivcem (alebo : Čtyry svatby na jednom
pohrebe v Kocourkové", 1837), jímž v ma-
ďarském originále („Vén szereímes") získal
v soutéži prvou cenu, a končíc velmi pozde,
až r. 1868, „Juvelírem", hŕíchem Chalupkova
stáŕí. Thema kocourkovské, dialogisované,
bylo jeho vlastním živlem ; pokusil-li se zmoci
je také prosaicky (v ,Hronce' 1836), bez
souvislého dialógu, uvázl na mélčiné. Adocela
na suchu se octl, vykročil-li z kruhu svých
kocourkoviád : jediná jeho hra vážna, činohra
^Dobľovolhícŕ (1851), vážená z ovzduší slo-
venských dvou let revolučních, je školským
pŕíkladem dramatu, jaké být nemá. Vážna
tvár neslušela rozenému satirikovi. A tak
.^7
Jan Chalúpka.
pri dramatických prostŕedcích prajednodii-
chých, pri spisovné ŕeci pfímo pitoreskní
— není to již ani spisovná čeština a ovšem
dosud ani slovenština v kusech Chalupko-
vých — v mistrném vylíčení sméšných a
slabých stránek pováh lidských, koŕenéném
zdravým humorem a bŕitkými šlehy, dobre
Iípavými na malomestské copaŕství všeho
druhu, Chalúpka vyvážil prece četné a veliké
umelecké nedostatky svých dramatických
prací: nestal se sice slovanským Voltairem,
jak ho v zdvoí'ilém latinském dvojverší nazval
Kopitar, ale skromnejší cestou došel téhož
cíle : — ridendo castiffavit more s.
3S
IV
lUčeiii a odborní spisovatelé do roku
1844.1 Uceni spisovatelé telo doby velikou
vétsinou jsou teologové, kterí vedie boho-
sloví peslují podlé svých sil i jiué obory
vedné : Hurbanovo kritické slovo o , teologické
národnosti' má zdravé jadro.
Predníin a vytrvalým pestiteleín véd filo-
logických je profesor JIŔÍ PAĹKOVIÚ na
«v. lýceu prešpurském : po pul veku sedí
tu na stolici reči a liteiatuiy cosko:jlovaiiské
jako tuhý zastance veleslavínské češtiny a
staroinilec, odpurce separatistických snáh
fíérnoltíkových i Štúrových, ale také prudký
protivník DobrovskéhoaJuagmaimúv vputce
o moderní pravopis analogický. Vsechny
stčU'é porádky véd literárních niély k nemu
bezpečné útočište. Učenec v svéin čase skoro
již nečasový uverejnil j^Mi uckolik sveiicj.ších
prací literárních, na pr. o Ribayovi, ve svém
,Týdenníku' (1812—1818) a pô nem v ,Ta-
trance' (1832 — 1846), „spise pokračnjícím
rozličného obsahu j)ľo učené, pŕenčené a
neučené" ; vydal dvoudilný slovník Česko-
J. Benedikti. Tablic. Fándli. Rešetka. V. Čaplovič.
némecko-latiiiský (1820—1821), radu kalen-
dáru starých a nových, vétších a zvláštnej-
ších, zemepisnou učebnici ve verších, bibli,
katechismus, výtahy z artikulúv snemovních
a jiné knížecky všelijaké : suma veškeré
životní píle Palkovičovy by predstavovala
slušnou bibliotéku. Knihovnu mŕtvou.
Literatúrou a linguistikou se zamestnáva
\ JAN (BLAHOSLAV) BENEDIKTI (1799-
1847), profesor lýcea kežmarského, pŕítel
Palackého a Safaŕíkúv za jejich studií preš-
purských ; napsal (anebo podepsal) pŕedmluvu
k společnému anonymnímu spisku jejich,
pamätným „Pocátkúm českého ^básnictví,
obzvlášté prosodie" (1818), a se Safaríkem
a Kollárem sebral „Písné svetské lidu slo-
vanského v Uhŕích'' (ve dvou svazcích 1823
a 1827).
Také BOHUSLAV TABLIC. JURO FÁNDLI
a KAŠPAR FEJÉRPATAKY ohirali se s úspé-
chem teórií literatúry ; Tablic se zasloužil
zvlášté pilným litcrárné-déjepisným príspév-
kem, „Pamétmi československých básníŕúv
anebo veršovcuv'*, jež pripojil ke svým
poesiím ; Fándli nekohka kritickými posudky.
U vdečné paméti literárni žijí dva slovenští
bibliofílové, stojící takŕka mimo slovesnou
oblast produktívni: prvý z nich, MICHAL
REŠETKA (1794-1854), kat. farár na Horní
Súci, sbératel starých kneh a rukopisu,
mezi nimi únik literárních, chystal se na
základe autopsie k sepsání prvých déjin
literárního Slovenska ; druhý, starobvlý ze-
man jasenovský VAVŔINEC ČAPLOVIČ
(1778 — 1853), archivár zichovský a stoličný
asesor prešpurský, venoval svou cennou
40
Semiaii. Institoris. Bartholoinaeides. O. Hraxatori.s.
knihovnu o 60.(X)0 svazkú, obsahující i radu
vzácnych tiskú českých, rodné Orave r. 1839
(chová se dosud v Dohiím Kubítié ve zvlášt-
nítn domé jako „Bibliotheca Csaplovicsiana").
Skladateh spisu a spisku s obsahem histo-
rickým a poučným jsou v této dobe skoro
naporád obetaví, zemskými statky nikterak
neoplývající kneží evanjehčtí ; tím zároveň
si vysvétlujeme, že púda slovenská ucho-
vávala si pomerne dlouho do veku XIX.
panenskost pred útoky osvícenských myšle-
nek a literatúry, u nás i v celém svete ví-
téznými. Ev. farár pezinskv MICHAL SE-
MľAN (114\—1S\0) vytiskrr. 1786 y Preš-
purce ,slovenským' jazykem „Kratičké hi-
storické vypsání knížat a králúv uherských
od nejdávnejsíeh až do prítomných času**,
spisek plný mih historických ; tamže r. 1793
na svetlo vydal ev. farár MICHAL INSTI-
TORIS MOŠOVSKÝ (1733— 1803) zajnnavou
časovou polemiku proti .nešťastné' fran-
couzské revoluci, vábivé nadepsanou „Strom
bez korene a čepice bez hlavy (to jest ne-
šťastný stav krajiny bez krále a mesta bez
vrchnosti, s pŕídávkem smrti Ludvíka XVI. ");
ev. farár LADISLAV BARTHOLOMAEIDES
(1754—1825) vedie latinských i českých prací
historických, s látkou vétšinou z déjin uher-
ských a nékolika traktátu náboženských
venoval se hlavné historické "geografii v „Hi-
stórii o Americe'' (1794) a v „Geografii aneb
Vypsání okršlku zemského** (1798), díle na
svúj čas pozoruhodném, jež opatril šesti ma-
pami, vlastnoručné vyrytými — Bartholo-
maeides je snad prvý kartograf slovenský;
učitel národních škôl v Krupine. ONDREJ
41
J. Chalúpka. G. Grossmana. Kadavý. Ribay. Holko ml.
BRAXATORIS, otec Sládkovičúv, r. 1810
píše monografii svého púsobišté, „Létopisové
Krupinští'* ; e v. farár brezenský, známy autor
kocourkoviád, JAN CHALÚPKA, podobné
sebral v tenké knížce „Historické paméti
církve ev. bŕezňanské augs. vyzn/ (1837),
pŕedtím již uverejni v obšírnejší „Hodnoverné
vypsání zeme sv. Kananejské" (2 sv., 1829,
1831) ; z generace let tŕicátých pokúsil se
wersovQQ^GUSTAV GROSSMANN o podo-
bi/nu „Svätopluka, krále Moravského" v ,Plo-
dech'prešpurskýcli(1836); JANKO KADAVÝ,
rodilý Čech a evanjelik, v Pešti n Kollára
usedlý, v duchu svého ucitele šíri ideu slo-
vanskou ve^ spisku „Vzájemnost ve pŕíkla-
dech mezi Cechy, Moravany, Slováky, Sle-
záky a Lužičany" (1843), náhodné snúšce
dokladu historických o národní jednote všech
téchto vetví slovanských; a jiní a jiní spi-
sovatelé, vesmés skoro se strany evanjelické,
zahloubávají se s oblibou v staré dejiny svého
púsobišté, krajiny, národa, lidstva. Trebaže
výtéžek všech téchto prací jejich hrubé
neváži, jde totiž vétšinou o autory neškolené
a diletanty, pŕece i z tohoto suchého seznamu
jejich jest jasno, na které strane na Slo-
vensku spočívala tíha odpovédnosti za kul-
túrni vývoj a pokračovaní v tradicích staré
národní jednoty.
V národopise, pomerné bohatém odvetví
slovenského písemnicLví, kroiné vyše jme-
novaných autorú pracuje zejména pilný
folkloristík JUR RIBAY (1754—1813), ev.
farár, sbératel Udových prísloví a fraseolog,
jehož látkv užil Palkovic pro svuj slovník;
MATEJ HOLKO ml. (1757— 1832), ev. knéz,
42
J. M. Hurban
sbératel písiií a bibliofil ; konečné ješté této
dobé časové náleží prvá práce mladistvého
JOSEFA MILOSLAVA HURBAN A, ^Cesta
Slováka ku bratrúm slavenským na Morave
a v Čechách r. 1839" (vyd. 1841), spisek
národopisné poutavý — zde již však tluce
na dvere doba nová.
ľím Jsme asi zhruba vj'^cerpali — kromé
hteratury čisté teolo^^ické, sbírek kázaní,
rečí, duchovních písní, modliteb atd. — pŕe-
hled literárni tvorby na Slovensku berno-
lákovském a pobernolákovském v jeho hla-
vních projevech a pŕedstavitelích. Pŕehled, jak
patrno, české a náŕeční literatúry na
Slovensku; neboť teprve doba novéjší,
doba Štúrova, jež se pripravuje již v letech
tŕicátých na ústavech slovenských, zaháji
novou spisovnou epochu literárního Sloven-
ska — stručné ŕečeuo, založí novou, s 1 o-
V e n s k o u literatúru.
43
H L A V A T 6 E T í.
DOBA ŠTÚROVA.
[Úvod.] Prerod ducha a společnosti v letech
tŕicátých a čtyŕicátých minulého veku na Slo-
vensku se uskutečňující náleží mezi podivu nej-
hodnéjší zjevy sociálni celého tohoto velikého
století.
V začátcích osvícenského období Evropy ne-
bylo v dejinách je]ích slovenský národ hrubé
pozoroval. Slovanské povedomí v lidu dŕín3alo
spánkom agonickým ; jiskŕičky ducha národního,
Bajza, Bél, Krman a jiní vlastenci slovenští, hasly
uprostred hluché noci. Nebylo slovenské, t. j.
slovanské literatúry ; rouchem to, co se literárne
produkovalo na Slovensku, byla latina, čeština,
maďarština a nemčina, obsahem teológie a filo-
lógie, a jen zrídka kdy nesmelý projev ducha
opravdu slovanského. Jen slovenská domáci reč
žila v ústech lidu a dédila se s pokolení na
pokolení, místo její bylo však nehodné : ani
v knize, ani pred úrady, ani v cirkvi ozvat se
nesmela reč helótú. Pokorení národa bez prí-
kladu.
Náhle, jakoby vzbuzena čarovným proutkem,
nastala v nékolika desetiletích naprostá zmena
U
Doba Štúrova. Úvod.
starých porádku. Hlási se slovenský lid, vžíva se
slovenské nárečí, jehož literatúra siní se honosit
Hollým. Vedomí národní vytrysklo nakonec pla-
meny odboje ; pochodne ducha národního, Štúr,
Hurban, Hodža a jejich pŕátelé, svítí uprostred
revolucí. Rodí se, roste a tvorí slovenská Htera-
tura : slovenská rouchem a duchem svým tak
lidová a národní, že plody její jsou této horké
doby pomníkem pro staletí. A slovenská reč.
ne víc reč pariú, žije ve svete knižním i živote
veŕejném, je vzdélávána nadšenými péstiteli
krásne literatúry, je povýšená na spisovnou reč
dvou miliónu procítajících pod Tatrami. Vzkŕí-
šení národa rovnéž bez príkladu.
Tento sociálni , zázrak' Ize ovšem vysvétlit
historickými a sociálnimi príčinami.
Ovzduší, vytvorené francouzskými encyklo-
pedisty a filosofy-racionalisty, duševnimi otci
všech evropských revolucí, bylo šiŕitelem osvo-
bozovacích ideí po celém svete : lehlo, s pomer-
ným zpoždénim časovým, i na ústavy horno-
uherské, jež se tesily ode dávna daleko vétší
svobodé vzdelávací nežli ústavy v ostatních ze-
mích metternichovského Rakouska. Tehdejší
Prešpurk byl ješté hlavou uherských mést,
hlavou osvicenou, jako česká Praha. Slávne lý-
ceum prešpurské, ústav prostŕedního typu mezi
starým gymnasiem pétitŕídním a vyššími tŕídami
filosoficko-teologickými, bylo pusobištém vynika-
jícíph učencu, estetika Grosse, filosofa Žigmon-
diho a Schroera, Martinyho aj., jejichž jména vá-
bila studující mládež ze všech zemí rakouských.
Pokrokový ruch v meste, v dobé, kdy vzduch byl
pln svobodomyslných idei filosofických a národ-
nostních, účinkoval velmi blaze zvlášté na mládež
slovanskou, jež zde zakladala literárni kroužky
4S
Doba Štúrova. Úvod.
a ústavy vzdelávací a jež mohla odtud navázati
príiiié stykyscizinou, zejinéna s proslulými uni-
versitami nemeckými — této výsady jiné vistavy
v Rakoiisku jí nedávaly. V Prešpurce se učí Kollár,
Palacký a Šafárik^ zde po nich se vzdeláva celá
generace až po Štúra, generace spočátku ro-
mantická, jejíž literárni projsv, ,Plody sboru
iičencu ŕečičeskoslovenské prešpur-
ského' (1836) prozrazuje \iz reformní horečku
v písemnietví. Proti starým časopisum prešpur-
ským, Leškovým novinám, ,Starým novi-
nám liter n í ho umení' Ondŕeje Plaťhého
(1785—1786 v Baíiské Bystnci) a Palkovicovu
.Tý denníku' smer nových tiskopisú perio-
dických, zejména bystrické ,H r o ii-k y' Kuzmá-
nyho (1836 — 1838) a prvé Hurbanovy ,Nitry'
(1842) obráží jasné ducha doby nové. Prešpurk,
hlava osvetového hnutí a stredisko inte igencc,
není však svými snahami výjimkou me/.i jinýini
mésty slovenskými ; vedie neho pracuje a myslí
mládež i v Banské Bystiici, Trnave, Kežmarku
a zejména v Levoči, kde r. 184D vydáva ,J i-
tŕenku, čili výbornéjší práce učenca česko-
slovenských augs. vyz. levočských', almanach
prešpurským ,PlodLÍm' podobný — ceié nové
Slovensko pomalú si strháva pouta duševní ne-
svobody.
Tyto mohutné vlivy zahraniční se kiín na
Slovensku s mohutným ohiasem slávneho vi-kií-
šení myšlenky slovanského bratrstvi. ZaĹím co
Nemec, Francouz, Vlach a Hispan mají u": po-
ledne, západ, večer i noc, má ráno Slovan
— vštepuje svým soukmenovcúm zbožnou víru
veliký Kollár; a veliký Safah'k živí ji vedeckými
výsledky svých epochálních výzkumú jBŠté
v druhé i tretí generaci. Nevolné slabé Slovensko
46
Doba Sti'irova. Úvod.
ľostli) k duševní svobodé pod záštitou mohut-
ných krídel obra všeslovanského; byla v tom
trpká irónie otsudu, že práve této veliké životní
záštity své neužívalo vždycky k prospéciiu slo-
vairikého celku.
Pŕicházíme k dobé, k níž histórie bude se
vracet nikoli bez pohnutí. Jako prerod slovenské
spoleinosti v letet'ii liicátých a ctyŕicátých mi-
nulé! lo veku jest jedním z lieji'idšich úkazu
sociáliu'ch celého tohoto století, tak v užším
rámci dejin slovenských jest v nem déjinou
neipamáinéjší pohnutá doba Štúrova.
47
I
ŠTÚR.
[Jeho život.] Ten, Jenž dal po sobé jméiio
významnému období od let čtyŕicátých až po
samý začátek osmdesátých let minulého veku,
ĽUDEVÍT (VeMslav) ŠTÚR, narodil sevluné
nezámožné rodiny evanjelického učitele v Zay
Uhrovci na Trenčínsku dne 28. ŕíjna 1815.
V pŕedmétech elementárních vychováván byl
zprvu doma; odtud záhy byl poslán na ev.
gymnasium rábské, kdež se vlivem profesora
Pece po prvé seznámil s j meny Dobrovského
a Šafárikovým a procitl ve slovanském po-
vedomí. Z Rábu odchází po dvou letech na
proslulé ev. lýceum do Pi ešpurka, stáva se
údem a záhy hlavou literárni Jednoty, sesku-
pené okolo Palkovičovy sLohce reči a Htera-
tury ceskoslovanské, v letech 1839 — 1841
študuje filosofii a linguistiku na université
v Halle, vraci se s podzimkem r. 1841 domú,
cele se venuje ruchu národnimu a buditel-
skému, organisuje ústav prešpurský a pŕed-
náší na nem, bojuje s úklady maďarisace, až
jest jí v lednu osudného roku 1844 sesazen
s mista učitelského; v letech 1844—1846 je
duší revoluce literárni, v dvouletí 1848 — 1849
48
štúr. Studie a vlivy.
organisátorem a vúdcem ozbrojeného sloven-
ského odboje proti Košutovi, po jehož koiicích
se v modranském soukromí obírá dávnou
histórií a mytológií slovenskou — bohužel
již netušené se nachýlil sklonek jeho dní,
Umírá, neženat. tragickou náhodou : vyšel si
v prosinci r. 1856 na lov, jenž byl jeho je-
dinou čisté osobní náruživostí, padl pŕes pŕí-
kop a náboj z pušky vnikl mu do levého
stehna ranou smrtelnou. 12. ledna r. 1856 byl
na hŕbitové modranském vykopán hrob nej-
vétšímu národnímu buditeli Slovenska.
[Studie a vlivy.J Nemecký filosofický^ro-
mantism byl práve v rozkvetu, když Štúr
vstoupil na universitu v Halle, aby své ve-
domosti, nabyté v Rábé a Prešpurku, pro-
hloubil v duchu moderním a oprel je pro svúj
úkol národní filosofií. Cesta do Nemec pŕi-
vádéla skoro všechny Slováky k herderov-
skému humanitismu, jenž mocné zdňrazňoval
zvlášť kultúrni prvky plenien slovanských.
Z Berlína, Heidelberku, Jeny, Halle vracejí
se domú místo rozhorených jinochú mužove
celí, Slováci zocelení. Štúr študuje v Halle
(Dobrosoli, jak etymologisuje koUárovsky)
návodem profesora Potta, filosofa-linguisty,
obšírne a nadšené náuku Hegelovu, tehdy
oblíbenou; Herder, Hegel, Rousseau z veli-
kých rozsevačú cizích, Kollár. Šafárik a HoUý
z apoštolú domácich skládají zde svým uče-
ním a teoriemi svetový názor mladého Štúra ;
současné ho mohutné poutají náhledy vúdcú
ruských slavjanofilú, Aksakovovy a Chom-
jakovovy. Všechna tato jména vztyčují ve-
liký, zárivý ideál svobody duševní, národní
4 4»
Ckarakter Štúruv.
i politické; Štúr si jej horečné osvojuje:
svoboda Slovákú namísté jejieh hluboké lidské
nesvobody jest odtud jemu hvézdou vúdčí,
jež ŕídí všechna ideálni konaní jeho i jeho
oddaných druhú.
[Charakter Štúrúv.] Ocelové pevný a ide-
álne čistý. Sám k sobé velmi prísny, spoko-
juje se minimem potŕeb životních: 6 krej-
carú na den, na chléb vezdejší opravdu nej-
nutnéjší, zpravidla mu postačovalo. Študuje
pri tom ve dne v noci ; v dobách pro národ
nej vážnejších bdí neustále, nékolik nocí po sobé
nepreje si odpočinku. Jest asketou k svému
telu a krotitelem stejné tvrdým jest i nej-
bytelnéjších a nejspravedlivéjších lidských
vášní v sobé. Uvolňuje svazky s rodinou a
krevnými príbuznými, aby mu nebyly brzdou
v tuhé práci národní, kterou si ustanovil.
Pri návrate z Halle pŕes Prahu domú, v Hradci
Králové hluboko je zasažen ve svých jinoš-
ských citech milostnou náklonností k sličné
panne Márii Pospíšilové, dceŕi známeho knéh-
tlačitele — chvatné odjíždí z Hradce, pohŕi-
žuje se v práci národní, stápí ve večné Lethe
cit lásky k žene, na pole intensivního života
duše pŕevádí pohlavní energii. Tento antický,
silný charakter sugestívne vábi mládež ; slova
jeho zapalují, činy nutí k nasledovaní. Není
u neho strojenosti ani v situacích nejchou-
lostivéjších ; ze zŕídel opravdových bolú trys-
kají slzy, jež pláče nad zŕíceninami Devína,
v pŕísaze se tu zasvécuje svému národu a
Slovanstvu; je v tom kus pobožnosti nej-
vroucnéjší, když plachým, chvejivým krokem
stoupá po sväté škále vyšehradské ; oko jeho
50
Spisovná odluka Strtrova.
ji8kŕí vešteckým tušením slávnosti vzkŕíšení,
pŕehlížejíc vzdorné smutnou pláň Bílé Hory.
Národ a Slovanstvo, jeho vzdelaní a osvícení,
bvly mu nejsvétéjším ideálem, jehož naplnení
obetoval — pŕes své omyly čisté a nezištné
— veškery své, žel záhy zlomené, duševní
sily.
[Spisovná odluka^ Štúrova.] Z pohnutek
veskrz ušlechtilých Štúr pristupuje r, 1844
k odpovédnému dílu svého života, jež se
nejúže pŕimyká k jeho jménu v našem kul-
turním i literárním dejepise: k slovenské
o d 1 u c e od spisovné češtiny a k založení
samostatné slovenštiny literárni. Jako všude,
i v tomto podniku je výborným organisáto-
rem.
Se svými vernými druhy, učeným MICHA-
LEM MILOSLA V EM HODŽOU a ráznym JO-
SEFEM MILOSLAVEM HURBANEM, pro-
mýšlí, naposled v jeseni r. 1843 na fare Hur-
banove v Hlbokém, dúvody pro novou reč
knižní na Slovensku. Zdalo se, že od Berno-
láka skutečné jich pŕibylo.
Slovenský lid byl v úpadku národním
i kulturním ; povznést jej z neho, vyburcovat
jej z duševního spánku, bylo možno jen osvé-
cováním a poučovaním. Slovenský lid osvé-
covat a poučovat Ize pouze jeho vlastním,
slovenským slovem. Spisovná čeština není
materským nárečím lidu na Slovensku ; zdo-
mácnéla zde v knihách a cirkvi jako vyhna-
nec pobélohorský, kdy jí začali užívatzejména
bratrští spisovatelé jako reči cirkevní. Ale
tato cirkevní reč není ani rečí spisovnou:
katolícka cirkev užíva latiny. Právo na vý-
4* .57
Spisovná odluka Štúrova.
chovu a vzdelaní v mateŕském jazyku mají
však na svete všichni národové ; zdúrazňoval
je již Komenský, který kdysi^ pracoval na
Slovensku, a nejnovéji Kollár i Safaŕík se vy-
slovuj! pro individualitu slovanských kmenú.
Po století rada spisovatelú obou nábožen-
ských vyznaní ukazovala opét a opét na po-
vinnost literárního vzdelávaní domácího ná-
rečí slovenského; na konci veku XVIII. ná-
rodní jednota byla dokonce porušená pro
tuto spisovnou otázku se strany katolícke
(bernolákovské) : již všechny tyto pŕirozené
a historické dúvody mluví pro to, aby i Slováci
konečné se ujali svého starobylého a zacho-
valého slovenského jazyka v slove i písme,
aby pomoci jeho se spojili opét na základe
jednotné národní vzdelanosti. Jsou však pro
toto národní sjednocení i dúvody zvláštni.
Slovenština má svúj odlišný od češtiny, staro-
dávnéjší ráz; jak učí Šafárik, je mezi jazyky
slovanskými rečí, nejbhžší staré slovanštiné,
má tedy vynikající znak rečové individuality.
,Bibličtina' není více tŕíbena a pestovaná
na Slovensku; upadá zde, jsouc hrubé poru-
šovaná nepretržitým a také nepŕetržitelným
vnikaním slovenského živlu do její skladby
i slovníku : Slovákum ne\'yhovuje. Avšak ani
slovenština Bernolákova nevyhovuje národ-
nímu celku, nejvýš ješté západní oblasti slo-
venského lidu ; není čistým, ústŕedním náre-
čím slovenským, nýbrž dialektem místním,
podléhajícím silné sousedním vlivúm českým ;
užíva jí konečné jen zlomek spisovatelú ka-
tolíckych. Z téchto všech a jiných prúvodních
príčin treba je pŕedevším spojitnárod v jed-
notné, jeho vlastní spisovné reči, aby si v ní
•52
Spisovnij odluka Štúrova.
vlastními silami zabezpečil pokrok a budouc-
nost kultúrni a politickou — tuto zvlášť vzhle-
(lem k hrozícímu nebezpečí rozpínavé maďa-
ľisace. Tak asi uvažovali Štúr, Hodža a Hurban
v onen osudný slovenský podzimek r. 1843.*)
Z techto teórií uzrál čin již na jaŕe r. 1844:
druhý ročník Hurbanova almanachu
yNitrij' vychází jako prvá slovenská
kniha v novém spisovném rouše tlačená
— české Její znení puyodní ješte pŕes zimní
mesíce redaktor její na Štúrovu radu nahonem
pŕepsal do slovenského nárečí. Na oporu
nové slovenštiny ŠTÚR píše r. 1846 spis
„Nárecja slovenskuo alebo potreba písania
v tomto nárečí'"' , v némž verejnosti úŕedné
ohlasuje odluku Slovákú od spisovné češtiny,
oduvodňuje ji názory, svrchu stručné shrnu-
tými a presné vymezuje stredoslovenskou
povahu nové reči spisovné. Je to hotová
výpoveď literárni češtine na Slovensku. Téhož
roku HURBAN zakladá prvou revui nového
*) Stú ľ, Hurl)an i Hodža byli lidé pHmí a jisté ae-
iiiéli pri svém prvém ro/hodnéin kroku postranních
i'iinyslu: že by Štúr byl chtél svýin spisovným alo-
inismem douutit všechny Slovany k píijetí jednot-
ného spisovného jazyka všeslovanského, totiž ruštiny,
je doninénka hodné pozdní i hodné zpozdilá: bylo
možno docílit toho spisovným odštépenim hŕstky
Slovák u, anebo byla snad cáka na drobení literárni
jinue u Slovami? V ilyrském obyvatelstvu byl na
postupu práve proud sjednocovací: mezi Slovany j e-
d i n í Slováci v té dobé výstupu jí na jevišté jako
separatisté. Snad domnénka o Štúrove „slovenském
odskoku do ruského more" vznikla umele na základe
všeslovanské these ruského prekladu jeho posmrt-
né knihy, „OiaBíiHCTBO a MÍpb óyiiyuiaro" (1867),
tekstu ve všem asi sotva autentického; jako vysvetlení
pro r. 1844 se slovenské strany neobstojí.
é
53
Spisovná odluka Štúrova.
smeru, ^Slovenskje pohFadi na vedi, umeňja
a literatúnŕ, jež je literárnímu tvorení iio-
véjšímu vítanou základnou, podobné jako
již od leta 1845 jsou Štúrove slovenštiné
pomocníkem velrai úspešným ,Slouenskie
národné nouini/ s výpravnou beletristickou
prílohou ,Oľloni tatranským'' — novinárska
organisace Štúrova byla pro celý ^ podnik
štéstím nemalým. A konečné HODŽA píše
r. 1847 „Dobruo slovo Slovákom súcim na
slovo"", r. 1848 ^Vetín o slovenčine^', obrany
nového spisovného jazyka, teoretické i filo-
logické, prakticky upravuje pravopis jeho
v latinském spise „Epigenes slovenicus.
Tentamen orthographiae slovenicae" (1847).
Do r. 1852 vycházejí ješté dva ročníky slo-
venské , Nitry' s príspevky ve verších i prose
od celé rady pŕátel spisovné reformy Štú-
rovy, s verši druhdy velmi čestné úrovne.
Když téhož roku 1852 po prešpurském po-
radní m sjezdé slovenských fiíologu vychází
^po\eQnovi^[\\HODŽOVOUdiHAŤrAĽOVOU
y,Krátka mluunica slovenská"", definitívne
ustavující zákony i pravopis nejmladší slo-
vanské spisovné reči, byla tu již nejen slo-
venština vecí hotovou : hotová byla i mi-
niatúrni, s chutí však žijící a spisovným
rouchem úplné samostatná literatúra slo-
venská.
Oprava Štúrova prijatá byla na Slovensku
s jásotem a oduševnením. V tábor její vstou-
pili hned všichni Štúrovi žáci a pŕátelé
z Jednoty a Ústavu prešpurského, skoro
všechna evanjelická inteligence, jež po Ber-
nolákovi ješté se držela ,bibličtiny', a do
r. 1852 i vétšina nékdejších stoupencú Ber-
5i
SpisovaA oJhikt Štúrova. Mqjejaí , Hlasové"' .
nolákova smeru, katolíckych spisovatelú.
Strana protivná na Slovensku byla slabá
počtem a ješté víc zpťisobem boje proti Štú-
rovcúm. Ev. farár O. H. LANŠTJÁK vydal
proti Štúrovi nekalý spisek „Štúroucina a
posouzení knihy ,Nárecja slovenskuo'" (1847),
hemžící se siláckymi, ne silnými slovy proti
jejímu púvodci (podobné proti Hodžovinapsal
podezŕelý spisek maďarský .Antimagyar' !) ;
a ŠTEFAN LAUNER rovnež v nékolika
hanopisech ostouzí pred českou a denuncuje
pred maďarskou verejností své protivníky.
Nékolik spočátku nerozhodných spisovatelú
slovenských, na pf. Líchard, Radlinský. Zá-
horský a j, nakonec vec spisovné slovenstiny
vzali úplné za svou.
Ďaleko vážnejší odpor proti slovenské
odluce zdvihl se však se strany české. Histórie
téchío smutných a neblahých bouŕí, jež na
obou stranách znesvárily mezi sebou mnoho
vlivných a starých prátel, jen letmo se
dotkneme: jsou to dávno tempi passati,
pomalú snad pŕebolel\\ jejich trpké ovoce
pro nás již nenabude lahodnéjší chuti,
Ačkoli Štúr. Hurban. Hodža, a po nich
rada jiných .separatistu' neustávali opa-
koval, že čin jejich není namífen proti češtine
nepí'átelsky. že cílem slovenstiny je pouze
probuzení slovenského lidu ze staletého
spánku náľodního, že ..písemiiost slovenská
s literatúrou českou tvorí i nadále jen jedu u
literatúru československou" (Viktó-
riu 1865), že všechno, .,co je české, to je
i naše a co je slovenské, to je i české**
(Kalinčák 1870)j všechny tyto a jiné a jiné
hlas v znélv v Čechách hluchvm uším hned
Spisovná odluka Štúrova. Odpor v Čechách.
od prvopočátku. Známi musejní „Hlasové
o potrebe jpdnotij spisovného jazi/ka pro
Čechij, Moravanij a Slováki/' (1846) príkre
odmítali neslýchaný čin Štúruv ústy osob-
nosti na slovo vzatých. Zejména Kollái\
jehož sám* Štúr pokladá za duševního otce
slovenštiny (pro jeho učení o individualite
slovanských kmenú a pro jeho činnost fol-
kloristickou) odvrátil se od Slováku s roz-
horčeným gestem ; volil, nnesen hnévem
i prudkým temperamentem, často príliš bo-
lestná slova pro sluch slovenský, v jádŕe
však jeho varovaní skrývala v sobe velikou
lásku i starost o budoucnost Slováku, starost
pohŕíchu ne zbytečnou, jak dosvedčila po-
zdejší horká zkušenost. Také vážny Safaŕík
se nehlásil k dítku, jehož byl bezdéčným
spolutvúrcem (svými úvahami o svojskosti
slovenských nárečí a „Slovanským národo-
pisem"); Havlíčekspočátku nékolikrát se za-
kousl velmi jedovaté (na pŕ. často citovanými
.tiskovými' chybami o „tatárske literatúre"
a „pras/dle slovanském"), jízlivé se choval
Čelakovský a pohrdlivé k slovenské „lite-
raturce" Vocel a hneval se všechen snad
literárni svet český: mél — o tom ani teď
není sporu — k nevúli dúvod nejeden. Mezi
Čechami a Slovenskem pro spisovný rozkol
vznikl nelad, který čas byl ovšem velice
zmĺrnil, jehož však — sit venia veritati
— z korene nevyhladjlo ani téch osm desetiletí,
jež ubíhají zatím od Štúrovy odluky : politicky
konečné zas sjednocený a osvobozený národ
se staletými společnými kulturními tradicemi
užíva nyní dvou rečí literárních ...
Štúr se svou spisovnou novinou zastihl
56
btiir organisátor. „Tatriiľ
ješté líp než Beinolák svou dobu. Lví podíl
iia čerstvém rozšírení nové spisovn*^ reči
vev.šech, i nejodlehlejšíchkontech Slovenska,
získal si však sám Stiir-oruanisátor. On ihned
si vyniohl koncesi pro noviny, aby tiskem
niohl svou myšlenku propagovat a jí hájit ;
on presvedčil Hurbana, aby ješté pŕes zimu
narýchlo pŕepsal českou ,Nitru' 11 do strední
slovenštiny a vytvoril tak stav veci hotové;
on, sám nefilolog, vyhlédl si Hodžu, dobrého
filológa a znalce nárečí slovenských za ve-
deckého pomocníka pi'i svéni podniku, plném
i odborné odpovédnosti. Z Jeho popudu ko-
nečné se ustavila již v lété r. 1844 prvá
významná literárni společnost slovenských
rozkolníku v čele s, Miloslavem Hodžou,
„Ta t r in" svato-mikulášský, Jenž až od re-
voluce rozmnožoval po Slovensku slovenské
spis}^ a trvalou památkou se zapsal v kul-
turin' dejiny probuzeného Slovenska pro svúj
veliký národní čin : provedl smír ducho-
venstva obou hlavních, z dob protirefor-
mačních oti sebe bočících náboženských
strán .na Slovensku.
Za téžké doby, jež útly, na svépomoc
odkázaný organism slovenštiny („za tú našu
slovenčinu" znamená vždycky: za slo-
venský národ!) prolrpél v následujících
desetiletích, Štúr osobné viny nemá. Provinil
se jisté ružovým optimismem v posuzovám'
budoucnosti, nekritickým preceňovaním sa-
mostatnosti a individuality slovenského
kmene a zvlášť nové slovenštiny — ale není,
jen on sám, odpóvéden za ony zkoušky,
jež bylo preslát slovenštiné v dobách jejího
détství. Reakce a kultúrni bída po revoluč-
• 57
Verše Štúrov>\ ^^^^^
ním roce 1848 prišla ve všech zemích;
Sládkovič, Chalúpka, Botto, Král, Kalinčák
a jiná jména jsoii však svédky, že ani za
mrazil reakce nebyly nadobro zmrtveny
slovenské kultúrni proudy. Nelze všeho
v dejinách vysvetlil matematicky: spisovná
odluka na Slovensku byla bohužel neod-
vratitelnou vúlí doby a Štúr byl tím, jenž
nevyzpytateJným ŕízením v osudech národu
easem byt musí.
[Verše Stúrovy.] Štúr byl básnik více
svým citem než posvécením tvúrčím. Poviu-
nost buditelská i sama jeho snadno vzru-
šená mysl nutkaly ho, aby zméŕil své sily
v umení veršovém. Prvé své plody veršo-
vané posila od r. 1835 do ,Plodú', ,Ta-
tranky', ,Hronky' a pražských , Kvetú"
z domova i ciziny : jsou to verše ohnivé
víry a vírných citu slovanských, historickou
elégií kollárovsky zbarvené, ŕidčeji milost-
ným odŕíkáním rozechvélé, lehké a zpévné ;
po r. 1844 arci již roucho jejich je sloven-
ské a také ráz se pŕizpusobuje více poesii
hdové. Štúr, sám skrovný básnik, je zakla-
datelem prvé veršové slovenské školy. Prvky
lidových písní, tradice domáci, povesti a
pohádky lidu ve steré obmene stály se zá-
kladem jejiho veršovaní a pramenem do
únavy vyčerpávaným. Z veliké východní
slovanské literatúry pred jal Štúr známou teórii
o škodlivém vlivu západních evropských
kultúr na samorostlý vývoj a rúst domnelé
mnohem zachovalejších a púvodnéjších kultúr
slovanských národu ; jako lidový obsah látky
byl hlavní podmínkou estetiky Stúrovy,
Ô8
Politické a národopisaé spisy Štúrovy,
tak domácnost, formálni sloveiiskqst její byla
prvým zákonem poetiky školy Stúrovy až
do konce let sedmdesátých. Takový asi obraz
podávají i jeho „Spevi/ i piesne^\ jež vyšlý
— jediná veršová sbírka Štúrova — až
r. 1853 v Prešpurku, „bratrovi [Karlovi] za
hrobem posvéceny" ; z nich poznávame ce-
lého Štúra, básnika skrovných fondu tvúr-
čích. Kromé dvou obšírnéjšich epických látek,
yySuatoboje^' a ^Maŕúse z Trenčína^, s národní
tendencí, chabé však zpracovaných. obsahuje
tato knižka výbor jeho buditelských veršu
a pisni revolučních, pŕedtím v ,Kvétech%
,Nitrách', ,Orle tatranskom' *) a jinde otišté-
ných. Všechny verše Stúrovy zajímaji dnes
již jen literárni dejepis.
[Politické a národopisné spisy Stúrovy.]
Literárni žeň Štúrova, jež je povinností
osvobozeného Slovenska vuči jeho prvému
vúdci národnímu, by byla neveliká, histo-
rickou koristí však je bohatá a zajímavá :
práve tento národní vúdce a bojovník, prú-
kopník a obratný organisátor vyniká všude
nad odborného spisovatele. Krome ŕečeného
již spisku „Nárečja Slouenskuo^ Štúr vydal
téhož roku (1846) ješté druhou laickou knihu
na zdúvodnéni slovenštiny, ^Naiikii reči
slovenskej''^ ^ jež šíre rozvádí dúvody, sebrané
v knize prvé. V letech 1848—18-1:9 Štúr se
oddal télem duší vécem politickým; zvolen
byl poslancem na sneme uherském, vyslán
do Vídné k cisári s deputaci, účastnil se
*) Jinéua slovenských spisň, íasopisuv a pod. sklo-
íiováua slovensky z kiolého nezbyti, aby nerušil j^ro-
teskni dojem tvan°i polovičatých.
5.9
Politické a národopisné spisy Štiírovy,
slovanského sjezdii v Praze a po nem vedl
slovenský odboj proti Košutovi : z této doby
pochází rada jeho článku a statí politických
v ,Slovenských národních novinách', ,Orle
tatranskom' i ,Slovenských Pohľadoch',
účinné potírající úsilí maďarisační. V nuce-
"íiém ústraní porevolučním Štúr v Modre
pracoval u svého bratra o díle folkloristi-
ckém: „O národních písních a povéstech
plemen slovanských"^ (vyšlo česky v Praze
1853), jež je výsledkem nékdejší jeho čin-
nosti učitelské a v némž lidovou píseň a
vúbec lidovou literatúru slovanskou povyšuje
z dúvodň filosofických — Slovanum prý
souzeno dejinami vyslovil s 1 o v e m, písní ,
zpévem to, co ^starým Indúm a Egypťanúm
stavitelstvím, Ŕekúm dlátem, Románúm štét-
cem, Germánňm hudbou — na vzor básnictví
umelého. Tuto teórii, jednostrannou a pre-
hnanou, mladý dorost básnický prijal za
prvý článek své artis poéticae. Z téhož sou-
kromí a téhož roku pochází i nemecky psaný
spis Stúruv, jenž až po smrti svého púvodce
vyšel v Moskve v ruském preklade prof. La-
nianského: „Cjibbmhctbo a Mipb óyjiymaro"
(1867), „Slovanstvo a svet budoucnosti".
v némž se Štúr neočekávané jeví naprostým
panrusistou a horlitelem pro cára a samo-
déržaví — nejsou-li zde cizí rukou Stúrovy
názory tendenčné upravený anebo jemu
podvrženy. — Pro úplnost sluší se uvésti
menší nemecké Stúrovy spisky, obrany slo-
venské národnosti proti rdousící hydŕe ma-
ďarisace: „Kiagen und Beschwerden der
Slowaken vvider di e Uebergrif f e der Magy arén "
(v Lipsku 1844) a „Das neunzehnte Jahr-
Vvznam Štúruv,
hundert und der Magyarisinus" (ve Vídni
1845); kromé toho politické zprávy a články
téhož obsahu a z týchž let v ziiáiném liste iie-
meckém ,Augsburger Allgenieine Zeitung',
[Záver o Štúrovi.] Rys geniality utkvívá
na povaze Štúrove. Nebyl ani posvécenym
básníkem, ani velikým umélceni,ani pňvodníni
mysliteleni, ani prúmérným filologem, ba ani
spisovatelem zvlášť produktivníni, vúbec-,
tvúrčí zdroje jeho byly zeela na povrchu ; a
pŕece jméno jeho značí pro Slováky více než
jméno Kollárovo, více než jméno Šafárikovo :
značí ^epochu slovenského národního probu-
zení. Štúr byl rozeným vúdcem a bojovníkem
idey, smelým organisátorem ; byl pružným
pérem, jež posunulo ručičku na ciferníku
národním tam, kde jí mela zapotŕebí doba
nová. Jeden z nejčistších, tŕebaže ve svete
neznámych, ponévadž práve slovenských,
charakteru lidstva jest i výkvétem probu-
zeného Slovanstva a zústane jím, pokud
pod vékovitými štíty Tater zvonit bude slo-
venština a pokud nad nimi kroužit bude
veliký, symbolický pták. Slovanstva orel
bílý: to jest, na další veky.
Si
n
PRVÁ SLOVENSKÁ ŠKOLA BÁSNICKÁ.
[Zásady a smer], jež jsou napsány v este-
tickém zákoníku družiny Štúrovy, z časti byly
již vysvetlený pri výklade národních a bás
nických teórií jejího zakladatele. Lidová slo
venská píseň, domáci tradice a prostonárodn-
uméní jsou jí posvátným vzorem v lyrickémí
i epickéin tvorení umélém; ideálem jejím je co
možná nejvétší sblížení s duchem básnictví li-
dového, v némž Štúr vidí sumu dokonalosti.
„Štúr korigoval dopodrobna československé
práce študentov, čiarku za čiarkou : ale na
piesňach národných neopovážil sa ničoho nie
premeniť. Bola mu národná poesia útlou : ne-
týkaj sa. Tie piesne my nesmieme korigovať,
hovoril, lež učiť sa z nich národne písať i bás-
niť'% zapsal podlé mistrových slov jeho oddaný
druh a životopisec, J. M. Hurban (,Slov. Po-
hľady' 1881, 127).
Tato tesná základná básnické školy Štúrovy
oinezena byla v prvé radé na slovenský lid a
jeho oblast folkloristickou, hlavné písňovou ;
kultúra jiných národu slovanských ozýva se
pomerné porídku. Slovensko Štúrovcúm se zdalo
novou zemí vyvolenou, posledním tajemným
62
Zásady, smer a rozvoj Školy Štúrovy.
záméreín histórie ; ukolébává je v tento milý
prelud pŕece sám učený Šafárik i slovanské
veštby Kollárovy a jeho domácího epigóna
Jana Hollého; lahodí jim tlusté výklady cizí
o saraoľostlosti (vlastné : zaostalosti) slovanských
kultúr, hymny a dithyramby slavjanofilú na
slovanský rod a jeho budoucnost — prapôvodní
cit a vlastenecké nadšení |e vudcem téchto
prvých slovenských básníkuv i veršovcíi, nikoli
umelecká výchova, vkus anebo kultúra. Cit
jest ovšem jedním z hlavních zdroju tvurčích
konu básnických, sunt autem čerti denique
fines — na tyto hranice umeleckých možností
a nemožností Štúrovci radi zapomínali.
Na padesát básníku, veršotepcú, rýmaŕú
druží se okolo smeru Štúrova; sotva pétina
z nich žije a bude žít poesii. Estetika Štúrova
sama byla krutou šnérovačkou volné hrudi
zralých básníku, tím více dusila talenty ne-
dospelé. Botto, Hodža, Samo Chalúpka, Kráľ,
Kubáni, Kuzmány, Sládkovič, Žello dostoupili
nejvyššího bodu vývoje; mimo ne poesie štú-
rovská jest jednostranná a jednostrunná, for-
málne chudá; svéží zaván cizí básnické kul-
túry vnesl do ní hlavné hluboký žal Máchuv,
miláčka Štúrovcú, kteŕí nejživéji pochopili jeho
melanchólii a citovou rozladénost.
Nejvérnéjší pŕivržence básnického smeru Štú-
rova tvorí trojice : Samo Chalúpka, -íauko Kráľ,
Jan Botto; okolo nich se kupí plejáda ostatních
veršovcú doby Štúrovy, druhdy pozoruhodných,
vétšinou však časné zamlklých ; vlastním chod-
níkem podlé úŕední cesty štúrovské kráčí Ondrej
Sládkovič, hlavní básnik tohoto období, a úzky-
mi svojskými stezkami rada talentu jiných,
málo plodných, nedozrálých a opozdených.
68
Samo, Chalúpka. Jeho život a dilo.
SAMO CHALÚPKA.
[Život.] Pévec a rapsod pohronský, SA-
MO CHALÚPKA, narodil se v staré písinácké
a literárni rodine slovenské r. 1812 v Horní
Lehote na Zvolenskú. Otec Jeho byl tam ev.
faráŕem a občas zabásnil si v duchu své
doby ; starší bratr Jan je znám jako satirik
a dramatik kocourkoviád. Začátkú neval-
ného vzdelaní Chalúpka nabyl na Gemeru a
v Kežmarku ; hlubšího až v Rožňave, kde mo-
hutné ho chytly' slavné znelky Kollárovy;
slovanské uvedomení jeho prohloubily studie
v Prešpurku, po nichž odešel na vídeňskou
universitu na teológii; r. 1834 stal se licen-
ciátem v Jelša vské Teplici a r. 1840 e v. fa-
ráŕem ve svém rodišti, kde po více než
čtyŕech desetiletích zemŕel r. 1883.
[Dílo.] Samo Chalúpka je prvý posvécený
slovenský básnik prostonárodní. Již v letec h
íŕicátých veku minulého skladal vlastenecké
písné v duchu slovenské poesie lidové a
jejím nárečím ; zvláštnost tu, osobitý dialekt
i pravopis, v celém svém literárním díle
dúsledné zachovával, takže k novým vyda-
ním „Spevov" býva i pro Slováky pridáván
slovník výrazu neobvyklejších. Formálne
Chalúpka je snad nejpečlivéjší básnik školy
Štúrovy. Balada jeho jest opravdová skladba
baladická, blízka príbuzná balady Erbenovy ;
písné jeho plynou pravým písňovým rytmem,
vane z nich ohlas zpávanek a lidových tráv-
nic; ducha domácich zkazek a povestí básne
jeho zachycují vítézné, vzlet jejich je vysoký.
S4
Samo Chalúpka. Pilo.
dramatičnost púsobivá, idea veliká — tvo-
rivá sila a invence básnikova pritom ome-
zená, plodnost malá. Ale i tak „Spevy" Cha-
lupkovy zústanou živým projevem národního
umení pod Tatrou.
V lyrice národní a vlastenecké Chalúpka
vychází z lidových tradic, jež v ladné a
a úpravne forme lidu vraci: proslulá „Kráľo-
hoľskď' (1862), „Smútok" (,Nad Tatrou sa
nebo kalí . . .', 1834), „ Vojín na úmore" (,Ko-
níku môj vraný',) „Bolo i bude" ("1861),
,,Kozák" (1846), a „Vojenská" (1868) jsou
z nich nejznáméjší, záhy byly opatrený
melódií a zlidovély. Jeho epika historická
váži látku nejradéji z dob tureckého jha na
Slovensku, líčí spadne, pohnutlivé, drama-
ticky: „Tiirčín Ponican", „Bombura", „Boj
pri Jelšave''' (vesmés 1863), vovi\m\Q,e „Križiak"
(1868) a zádumčivý hajducký „Junák" (1860)
jsou asi nejzdaŕilejší z menších epik Cha-
lupkových. Z vlasteďecké histórie téží s ús-
péchem „Muráň" (1863), z doby Bethlénovy
a Vešelínovy, a „Likavský väzeň", púvodne
jako „Jánošíkova náumka" v ,Orle tatran-
skom' 1846 otišténý; až v časy krále Sväto-
pluka vrací se prosté a jasné vypravená
balada „Starí/ väzeň" (1858). Nejvétší a nej-
slavnéjší skladba Chalupkova je však vlaste-
necká, tendenční, strhující epika „Mor hoľ*
(po prvé v ,Sokole' 1864), s déjem promít-
nutým do IV. století po Kŕ. „Sleteli orli
s Tatry", začína se živým obrazem prvý
verš její; a dej vypraví: Rímsky císaŕ
Konstancius vtrhl do slovanské Panónie;
nečetné slovenské (t. j. slovanské) poselstvo
se vypraví k nemu s mírumilovnými dary
5 65
Samo Chaiupka. Dílo.
chleba a soli — pán Ríma však zpupné od-
mítne a žádá vzdaní na milost i nemilost.
Tu vzkypí krev svobodným slovanským ju-
nákúm, bleskne ocel v pesti a s bouŕlivým
kŕikem ,Mor ho!' (bij, zab ho!) vrhne se
hŕstka téchto reku na silnou družinu ca-
rovu, pádnou do jednoho, každý však na
kupé vrahú. „A ty, mor ho ! — hoj, mor ho !
detvo môjho rodu, kto kradnou rukou siahne
na tvoju svobodu; a čo i tam dušu dáš
v tom boji divokom : Mor ho len, a voľ ne-
byť, ako byť otrokom" končí se pŕímým do-
bovým ostnem mohutná Chalupkova rap-
sódie. Báseň má vzácny historický kolorit,
tfebaže její dej je pouhým výplodem obraz-
nosti básníkovy; pritom z každého jejího
verše burácí prudká slovanská krev.
Po roce 1868, kdy ctitelé Chalupkovi vy-
dali v Banské Bystrici soubor jeho ^,Spevov^\
uchýlil se skromný básnik do ústraní,
z néhož se ozval novým slovem až v. 1875,
uverejni v v ,Orle' historickou epiku „Odboj
Kiipov*', zpév svuj labutí, silou i formou
opozdilý za svými pŕedchúdci z let dŕí-
véjších.
Samo Chalúpka byl geniálni improvisátor.
Výstižné charakterisoval ho Vajanský v do-
slovu k 3. vydaní jeho „Spevov": „Jeho
poetické plody nepovstávaly pri písacom
stolíku, tak rieknuc, literárne, ale zkrsly
nárazom nejakej počutej pieseňky, často
i pohovorky . - . potom šumely mu hlavou
dlhší čas a pomaly dostávaly formu a podobu.
Ony sú jadrom národného poetického tvo-
renia obsahom, formou, vozd uchom i ex-
pressiou. Preto znárodnely, preto prešly do
m
- KráF. Životopis.
Úst ľudu, ktorý ani ich pôvodcu nepozná.
Každá Chalupiíova pieseň je večným agitá-
torom za slovenčinu a pritom dôkazom ge-
niálnosti nielen samého poeta, ale i celého
národa". 1 tak Vajanský sméle mohl napsat,
aniž zevšeobecňoval : neboť lid, který ze sebe
rodí pévce druhu Chalupkova, je lid nevšedné
nadaný.
„Spevif Chalupkovy zňstanou pokladem
slovenské poesie; znovu vyšlý v chybné
redakci v Ružomberku 1898 a ve tretím,
pravopisné upraveném vydaní v T. S. Mar-
tine 1912 péčí J. Škultétyho.
KRÁE.
[Život.] Samu Chalupkovi nejblíže stojí
rázem svých poesií JANKO KRÁĽ, v lip-
tovském Sv. Mikuláši r. 1822 narozený; bás-
nik zrozením a životem, právnik omylem a
povolaním. V Prešpurku byl již Štúrovým
oblíbencem ; ukončiv práva kratší čas v Pešti
vypomáhal jako sila advokátní, v letech
revolučních vábil k sobé mládež jako ide-
ový komunista, účastnil se boju, byl lapen
a jen včasným a ráznym zakročením bána
Jelačice vyváži zpod šibenice. Po revoluci
žil tise v Zlatých Moravcích, básnicky skoupé
se odtud ozývaje a zemŕel zde v zapomnéní
r. 1876.
„Divný Janko": tak se alegorisoval bás-
nik sám v jedné z prvých svých balád. Byl
podivínem, samotáŕem, rozháraným tulákem,
záhadou nejbližším pŕátelúm. Nitro jeho pu-
stošil slovenský svétobol : celé noci prý maril
v toulkách po slovenských lesích aneb aspoň
5* 67
Kráľ. Verše. .
iilicích Pešti, aby potom doma narýchlo na
papír vrhl improvisované verše a v zápétí
je zničil ; z jeho duševní dílny zachovalý se
pouhou náhodou ty zlomky, jež tvorí nyní
obraz jeho básnického díla. O jeho živote
duševním záhy kolovaly legendy: znal prý
z paméti celého Shakespeara, veliké zá-
padní literatúry nebyly mu cizí. Melancholický
mrak poesie Machový preletel pŕes jeho čelo
a vtiskl v ne bratrské políbení: Kráľ mohl
byt slovenským Máchou. Improvisoval svúj
život i svou poesii ; podlé názoru modernícli
Kráľ je nejopravdovéjším básníkem sloven-
ským . . .
[Verše] Zvuky i barvy Kráľovy poesie
splývají v čistou náladu mékké, krásou a
bolestí zraňované slovenské duše. Také
Kráľ je prostonárodní pévec a baladik ; for-
málne Chalúpky nedostihuje, citovým sub.-
jektivismem nad neho však vyniká: zají-
mavý prototyp polo-dekadenta, polo-impresi-
onisty, Ize-li užít moderních kritérií na slo-
venskou poesii let čtyŕicátých až šedesátých.
Zmĺtané vlny svého ducha Kráľ zachycoval
v krehkých, churavé plachých verších s jem-
ným písňovým pŕízvukem ; v autobiografické
balade „Zakliata panna vo Váhu a divný
Janko'' (1844), v „Piesni bez mena'' (1844),
v symbolickém autoportréte „Orol" (1845)
a jinde. Písne jeho, melódie z úst zpévaček
trávnic odposlouchané, jsou majetkem lidu:
yyZajasal blesk jasnej zory" (1861), „Svidovo,
Kamenná...", „Nehorekaj, mati!" (1846),
„Na horách býva" (1847), „Moja pieseň"
(1844) a jiné ozývají se na Slovensku podnes.
68
Kráľ. Verše.
Epika Kráľova, vesmés lyrickou nežnou
notou podložená, je máchovsky ponurá, li-
dové baladická: „Zverbovaný", „Zabitý {\SM)y
„Pán v tinŕ (1846), „Kríz^ a ciapkď' (1847),
„Skamenelý" (1865) mluví již svými názvy ;
vlastní líčení všude prosté, téžící bohaté
z pover a povestí prostonárodních. Královy
dumy, zvlášté pamätná „Duma bratislavská"^
(1847), pri exodu Stúrovcú z Prešpurka skla-
daná, a nékteré verše príležitostné, jako
báseň „Ďuľkovi Košiitovi'\ „Pesnička na
kare'' (1844), „K národom" (1845), „Slovenom"
(1858), „Vyslobodenie'' (1870), „Orol vták",
„Pierko" (ISTd), „Husár", „Rodina slovanská"
(1874) a jiné, mají znak duchaplných, temne
rozjímavých improvisací. A ze všech, lyricko-
epických i čisté lyrických veršu Kráľových
hovorí hotová básnická osobnost, jedna
z nejsamostatnéjších individualít v píšem nictvi
na Slovensku; pohŕíchu že ze svého nad-
prúmérného nadaní a orlího ducha zanechala
budoucnosti jen nepatrnou myšlenkovou tŕíšť,
nepatrné zlomky.
KráF tiskí málo, jen na dúrazné výzvy
svých pŕátel, vesmés v časopisech a alma-
naších své doby (v ,Nitŕe' 1844, ,Orlu ta-
transkom' 1845—1847, ,Goncordii' 1858, ,So-
kole' 1861, 1865—1866, ,Táboru' 1870, ,Orlu'
1873—1874); podlé téchto tiskú a cizí ruko-
pisné sbírky vydal Jaroslav Vlček „Verše
Janka Kráľa'* v T. S. Martine 1893, nejno-
véji výbor z nich vyšel v ,Knižnici česko-
slovenské' 1919.
69
Botto. Život. „Spevy".
BOTTO.
[Život.] Vedie Sama Chalúpky a Janka
KráFe hlavní dovršitel smeru Štúrova v poe-
sii je JAN BOTTO, ve Vyšším Skabiíku
na Gemeru r. 1829 narozený, odchovanec
levočský. V Levoč spadají začátky jeho
básnických pokusu; v básnení šťastné po-
kračoval i jako diplomovaný geometr až
do své smrti v Banské Bystrici r, 1881.
Život Bottúv plynul bez velikých otresu
vnéjších a zladil moudŕe jeho povahu.
[Spevy.] Jan Botto pripjal trvalé své bás-
nické jméno k zidealisovanéinu reku povestí
slovenského lidu v oslavné romantické
skladbe „Smrť Jánošíkova"' (v ,Lipe' 11 1862),
jež vzrostla časem na devét zpévú z jeho
,,Piesne o Jánošíkovi'' (1847). Okolo vatry
na Kráľovej holi sedí dvanáct horných
chlapcú, toužících elegicky za svým vúdcem,
polapeným Jánošíkem, zatím již v žalári
dumajícím o ztracené svobodé. O pulnoci
ve snách pŕichází dojemné se s ním rozlou-
čit jeho milenka; z libého snení vytrhne
Jánošíka kat, hotovící jej k poslední ceste.
Z brán mesta se volné hýbe černý prú-
vod: uprostred na káre Jánošík, ne jako
odsouzený, nýbrž jako sám soudce a vítéz.
Stranou na vrcholu hory se tyčí kolo a
šibenice; Jánošík dumá, rozhlíží se po okolí,
apostrofuje svou krásnou milovanou zemi
a pevným krokem kráčí „na oltár volnosti''.
Od hor se ozvou tri výstrely, ^^oslední po-
zdrav horných chlapcú umírajícímu Jáno-
70
Botto. »Smrt Jánošíkova".
ši'kovi, práve v okamžiku, kdy z dálky
cválají poslove s patentem o cisárske mi-
losti. Jánošík umírá na šibenici za právo
svého lidu, ale duch jeho žije a bude žít
mezi slovenským lidem až do času, kdy sen
svobody se mu splní. — „Smrť Jánošíkova''
podáva tudíž pouhou výseč ze života Ďura
Jánošiaka, poslední akt jeho hrdinského
zápolení ; není epickou básní, nýbrž epickou
záminkou k apotheose neohroženého zastánce
práva. Básnik sám zve ji ,romancí', patrné
pro její romantický živel. Z histórie Botto
čerpal pramálo: „Nechcel som životopis pí-
sať toho ,priestupníka' vo Sv. Mikuláši od-
súdeného a odpraveného, ale chcel som
malovať toho junáka slobody v ústach slo-
venského ľudu žijúceho, ktorý rástol v duši
jeho po celú päťstoročnú epochu poroby a
a ktorému onen snáď iba meno, aj to len
z čiastky, dať mohoľ' vypravuje sám k vy-
svetlení idey své básne. Celek je zpracován
s básnickým zdarem naprostým. Mékká a
krásna slovenština Bottova zaznela tu pu-
vabem neodolatelným, hudbou slov jedi-
nečnou; ona má Iví podíl na slávnostní ná-
lade, jež vzrušuje čtenáŕe v celé básni. Ne-
boť Bottúv zpčv o Jánošíkovi ladén je spíše
slávnostne než elegicky, více básnicky než
tradične : Jánošík i v poutech a na čekané
je mravní vítéz, rek podlehlý, jehož idea
nepodlelila. V konečné úprave básne v ,Lipe'
11 patrná je tesná formálni závislosť Bottova
na našem Machoví : delení na zpévy, ro-
mantické intermezzo s duchy, scenérie ža-
lární i popravní a celá rada podrobností
vzatá jest obdobou z „Máje". V „Smrti Já-
71
Botto. Balady a lyrika.
nošíkovej" úkryt jest i zárodek idej' sociálni:
Jánošik, typ činné, vítézné vúle je prvý
vzdálený pŕedbojník nových sociálních í-ádú
v lidské a národní společnosti.
Zásluhou Bottovy poesie dospela slovenská
balada svého vrcholu ; kráčeje zprvu ve sto-
pách Chalupkových Botto prekonal svého
mistra básnickou rečí i formou. Jako Cha-
lúpka nezbásnil ani Botto látek mnoho, aekoli
rovnež veršoval dlouho, od let čtyŕicátých
až do konce let sedmdesátých ; proto co kus
jeho poesie, to vždycky klas plný. Baladický
motiv oblékal rád prúsvitným rouchem jino-
taje: v „Báji na Dunaji" (1846) alegorisuje
šťastné novou slovenskou poesii a její kŕi-
sitele, v jiskrovskou „BáJi Maginhradu" (1849)
vkladá jasnou alegórii politickou, v „Báji
Tuľca" (1867) silný moment národní atd.
Ani nejlidovéjší skladby Bottovy, na pr.
„Žltá ľalia" (1849), „Povesť bez konca" (1850),
považská povést „Margita a Besná" (1879)
nejsou prostý tendence — jako u Erbena.
Dramatický spád deje, jasná mluva a plynný
prízvuk veršový, hudebné ladený, dávají
baladám Bottovým zvláštni púvab, jenž ne-
vyprchá z duše posluchačovy — balady Bot-
tovy chtéjí být skutečné posloucháňy, jsou
iiotovou výzvou k melodramatúm : Bottova
mluva, toť stály svátek slovenštiny. Nejinak
je tomu v drobné lyrice Bottove, reílexivní»
vlastenecké i tendenční („Žiaľby Svatobo-
jove" 1850, „Nad mohylou J. Koílára" 1859,
„Vrahom" 1874), v ohlase dumek {„Piesne
vojenské" 1848 — 1850), anebo prostých li-
dových popévcích („Kukučka", „Orol," „Na
brehu Rimavy", „Prvý sen") : všude je Botto
72
Plejáda Štúrovi-u-epigonu. K. Štúr.
virtuos výrazu a slova. Látkové Botto není
vždy púvodní, rád v osnovu svých básní
vnáší útky cizí, presto však z jeho dílny
vychází vždycky púvodní mistrovský kus.
Prvé své balady Botto psal ješté pred Erbe-
nem, thema jánošíkovské zpracoval nejdú-
kladnéji ze všech svých pŕedchiidcú, v lyrice
národní je silný a svuj jako málokdo z jeho
vrstevníkň : není proč Bottuv odkaz literárni
cenit pod odkaz Chalupkúv a nestavét ho po
bok básnickému dílu Sládkovičovu.
„Spevij' Botto vy vyšlý souborné po prvé
r. 1880 v Praze jako I. svazek Pokorného
,Knihovny československé', básníkem samým
uspoŕádány; po druhé r. 1909 v T. S. Martine
vydal je J. Skultéty. „Smrť Jánošíkova'* vyšla
po prvé samostatné r. 1919 jako IV. číslo
,Knižnice československé'.
[Plejáda Štúrovcú-cpigonú.] Pod zá-
stavou Stúro'va básnického smeru se verné
seskupila plejáda básníkú , menších božstev',
jimž nikdy nechybél vrelý cit národní a tvúrCí
vúle, druhdy ani úspech a uznaní současníkú,
kteŕí však nadaním vesmés zustali daleko za
vúdčími básníky doby. Skoro vsichni v za-
čátcích svých veršovali ješté ,československy' ;
skoro všichni od vlastenecké své Musy se
obraceli koborum jiným, začastoužitečnéjším,
v nichž nékdy spočíva téžišté jejich práce
národní anebo literárni.
Mezi tyto verné učné bratislavského mistra
náleží také KAREL ŠTÚR, starší bratr Lu-
devítúv (1811 — 1851), jeden z nejhorlivéjších
7.?
Lichai'd. Záborskv.
Členu Ústavu, nakonec e v. kazatel v Modre.
Spočátku veršoval pod vlivem starých kla-
siku, zejména Homérovým; v ,Hronce' (1838)
je od neho z té doby preklad Faidona Pla-
tónova. Slovenská národní situace pred r. 1844
vzbudila v nem dumné, citové verše, lidovou
notou omžené, jaké hovorí i z výboru jejich
„Ozvena Tatry'' (1844); po odluce pŕispíval
verši do ,Orla tatranského', ,Slovenských
Pohľadov,' , Domovej pokladnice' a j. Básnický
talent jeho umlčela náhla a predčasná smrt.
Krátce veršoval na teológii prešpurské
DANIEL G. LICHARD {1812—1882), ev. farár
a redaktor vídeňských vládních ,Slovenských
Novin' a dobrých kalendáru pro lid, t. r. ,Do-
movej pokladnice' (1847 — 1851). pozdéji vý-
znamný populárisator véd pŕírodních a zvlášť
náuk hospodárskych; látku k svým veršúm
rád čerpal z histórie slovanské, bez zvláštního
však zdaru.
Vrstevník jeho JONÁŠ ZÁBORSKÝ (1812
— 1876), „panslavistický farár'' župčanský,
života bídou tísnený talent, dlouholetý a tuhý
zastánce ,bibličtiny' — klamal se naprosto
strany svého básnického nadaní, jehož márnou
nádeji vzbudil v nem bezdéčné Kollár otiskem
vlastenecké ódy „Na Slovákov*' (v ,Zoŕe' 1836):
jeho ,,Že/2ľi/' (ve Vídni 1851), kritikou slo-
venskou — cum ira et studio — odmítnuté,
a zvlášť faustiáda „Vstúpenie Kiista do raja"
prozrazují obsáhlou učenosí knižní, ale práve
i poesii pergamenovou. Slušného úspechu do-
cílil svými „Bájkami" (1840), veršem i prosou,
v než bŕitce a hladce dovedl vložiť vlaste-
necký cit, satiru i tendenci.
Ani dlouholetý chyženský ev. faráí* SAMO
u
Tomášik. L. Paiiliuy. Zoch.
TOMÁŠIK (1813-1887) nebyl obzvláštiiím
miláčkem Mus básnických. Nékteré počáteční
verše jeho, české i slovenské (výboru jich
v .Ústrední knihovne' 1888 Tomášik se ne-
dočkal), vlasteneckým a politickým zápalem
nesené, rázne a jaré notované, záhy zná-
rodnély {„Hej, pod Miiráném" , „Nie se iie-
^starejme, chlapci od Sajavy" a j.); ale jméno
nepomíjející Tomášikovi zajistila jediná ná-
hodná improvisace, málo púvodní, pramálo
cenná literárne, citem doby však p.osvécená
na hymnu všech Slovana: slavná píseň „Hej,
Slované!" („Hej, Slováci !'* podlé znení púvoď-
ního), v znémčilé Praze r. 1834 na polský
mazur príležitostné složená a r. 1838 po prvé
otišténá v kalendári Fejérpatakyho. Šťastnejší
než básnik byl Tomášik novelista.
Plodností v tesné meze odkázanv ĹADI-
SLA V PAULÍNY (181.5—1894), ev. farár prie-
tržský, vzbudil nemalé očekávání veršovanou
ale«rorickou povestí „Hrdoš alebo Ztrateni'j f/e-
neráľ* (v ,Nitŕe' IV 1847); zrcadlí se v ní
bystrý úsudek, d úkladná znalost života hdu
a jeho nicavii, pekný talent reprodukční,
ušlechtilá tendence sociálni; jako autokritik
brzy sám postŕehl, že na veliké umení nestačí
jeho sily a prestal na slibném „Hrdoši", zda-
riloii prosu kocourkovskou máje již z r. 1842
zálohou literárni do svého občanského ústraní.
Ve všech složkách života národního a kul-
turního uplatnil se zato ev. senior oravskv
CriBOH ZOCH (Cochius^ 1815—1865), kla-
sický filológ, pomocník Stúrňv pri redakci
,Plodiť prešpurských, hybný a rázny živel
let čtyŕicátých a padesátých. Ačkoli filológ,
historik a archeológ povolaním prece mél
J. M. Hurban-veršovec.
dar obraznosti, nadšení a vzletu vlastenec-
kého, jak svedčí pŕehojné príležitostné impro-
visace, prízvučným i časomerným metrem
skladané, zejména však pathetický „Slovanov
pohľad na seba'', satira na odrodilství „Hyd
a holuby'' (1847) a j. Zocha však Ješté daleko
predčil po všech stránkach národního i osvét-
ného púsobení
JOSEF MILOSLAV HURBAN. Rodák
z Beckova v Trenčínské (* 19, brezna 1817),
od svých čtrnácti let po celé desetiletí študuje
v Prešpurku filosofii a ev. teológii, od po-
čátku je^ nejdúvernéjšíin druhem a pomoc-
níkem Štúrovým, ve všech jeho podnicích
jest zúčastnén v radé prvé, takže epocha
Štúrova bez Hurbana není vubec myslitelna.
Doba Štúrova je výstižnéji vlastné dobou
Hurbanovou : jeho jméno, práce a život jsou
jí záštitou od počátkú bratislavských až do
jejího západu v letech osmdesátých. O ná-
rodní a osvétné mnohostranné činnosti Hur-
banove byla reč již častéji a ješté velmi
často setkáme se s jeho jménem. Umírá tise
srdeční slabostí u vysokém starí na svéhlbocké
fare 21. února 1888, dočkav se šťastnejších dob
Slovenska aspoň v prospechu jeho literárním.
Hurban nevyryl svého jména v desky ve-
hkých slovenských básníkň. Jako Štúrovec
télem duší veršoval velmi pilné; sebraných
veršu jeho bylo by na nékolik objemných
svazkú: do všech slovenských časopisúv a
podniku líterárních za celé púlstoletí 1838 —
1888 Hurban psal verše nádejí a úzkostí,
dumy, touhy, elégie, písné vzdoru, časové
nápisy i epické básne v duchu Štúrových
76
Xosák-Nezabiidov.
ideálu. Také jeho začátky básnické mají
roucho česko-slovenské:tak „Osudové Nitry'^
(v ,Nitŕe' I 1842), znárodnélé písné „U proii-
dú valných Dunaje sirého"', „Bije zvon svo-
body" a j. ; zlidovély i nékteré proslulejší jeiio
písné slovenské, podtržené silnou tendencí
vlasteneckou, zejména povestná „Umom lebo
päsťou". Hrivny .básnické, kterou omylem po-
kladal za sviij majetek, užíti chtél k oslave
rodných krajín v bizarní skladbe „Divadlo
duchov nad Tatrami" (1844) a k sláve Slávy,
kterou velmi miloval tento Miloslav, v „Zn'ň-
ském na Sihoti", ale vzlet je|io fantasie pú-
sobí zde spíše groteskné než slávnostné. Ze
Hurbanovým živlem nebyla poesie. nejlépe
zrcadlí jediná samostatná sbírka jeho veršu,
sešitek politických básnicek „Piesne na teraz"
(1861) : když se rodily na svet, jisté dobrý
Homér^ dŕímal . . . Hurban veršovec je typi-
ckým Stúrovcem: bohatý básnický cit marné
se u neho snaží vyvŕít básnickou formou
na povrch, Hurban však veršoval musí;
domnívá se, že pro národ, ve skutečnosti
však jen pro literárni dejepis. Vdécnéji pri-
pína Hurbanovo jméno k svému rozvoji slo-
venská novela.
V úzkych kolejích štúrovské poetiky vol-
néji se pohybuje básnicky vzdelaný a ev-
ropsky scetlý BOHUŠ NOSÁK-NEZABU-
DOV (1818-1877), ev. teológ, vynikající
účastník v národní slovenské revoluci, jeden
z nejčilejších duchú doby Stúrovy. V levočské
,Jitŕence' (1840) otiskl radu ohlasu lidových
písní, „Slovenka" a „Krajná" (v , Nitre' I 1842)
ukazují ješté na prostonárodní vzor Cha-
77
A. H. Skultéty.
lupkúv ; ale v obou cj^klech „Spevov tatran-
ských*' a drobné lyrice pozdéjší, prírodní
i vlastenecké, našel Nosák sama sebe: pú-
vaby slovenské domoviny vtiskly se v jeho
duši dojmy nesmazatelnými, básnik opévá
jejich krásy uhlazeným veršem a ladnou
formou. A tak i „Kamzík"' , nejdelší skladba
Nosákova, lidová povést z dávne slávy slo-
venského Horehroní, kdy na nem hlučné
poloval Matyáš král, vyniká hlavné skvelou
malbou krajinárskou a vúbec víc živlem
malíŕským než vlastiiostmi dobré epiky.
Pŕehled Nosákúv po svetové literatúre a
znalost cizích jazyku vedly jej k pŕekladúm
z Byrona, Shakespeara, Czajkowského, Kry-
lova, Lermontova, Puškina, pokusúm na svúj
čas zdaŕilým ; výbor z jeho puvodních i prelo-
žených básní teprv by vhod osvetlil svérázný
literárni profil Bohuše Nosáka Nezabudova.
Z oddaných žákii Štúrových v Prešpurku
byl nejskromnéjší AUGUST HORISLAV
SKULTÉTY (1819—1891), ev. farár a bý-
valý ŕeditel ev. gymnasia ve Velké Revúci.
Již v letech tíncátých se účastnil živé ná-
rodního ruchu Stúrovcu v Prešpurku, skladal
verše (v Praze 1840 vyšlý jeho „5ás/2e")>
jež pro svou lebkou notu líbily se všeobecné
a záhj'^ znárodnély ; slovenské popevky jeho,^
téze zpévné formy lidové a silné tendenční
vyšlý 1846 — 1847 v Levoči o 3 svazcích pod
jménem „Beda a rata", kritikou slovenskou
velmi vŕele pozdravený. Není v nich ško-
leného básnického umení; tím mocnéji básnik
púsobil však na prosté slovenské čtenáŕe
vrozenou vnímavostí pro všemožné složky
života národního, pro jeho realitu, již dovedl
___ Hrobou.
__ ^ - .
opÍM'sti lelikým závojetn poesie. Se zdarem
Skultéty pracoval i v oboru slovenské povídky ,
zetména pro mládež.
Zjev zvláštni, i mezi nadšenými ideaiisty
školy Štúrovy nápadný, je nadaný romantik
SAMO BOHDAN HROBOŇ (1820—1894).
V prvých letech pohybu prešpurského sli-
boval štát se novou hvezdou básnickému Slo-
vensku; pohi^ichu záhy lesk její se zakalil : od
r, 1848 duch neukrotitelného blouznivce pre-
padal stále víc pathologii a zinaru. Hroboň
študoval v Halle a Praze, nabyl i básnického
nadprúmérného vzdelaní, jež však jen drob-
nými úlomky zrcadh' se v jeho verších.
Spočátku psával do ,Včely' a ,KvétiV, ozval
se nádejné v ,Jitŕence' levočské; z Halle
poslal snoubence své, Bohumilé Rajské, s níž
se tragicky seznámil v Praze, kytici „Kvetín
nadsálanských", formálne i citové Kollárem
inšpirovaných, v nichž vedie básnika jarého
vzletu a neobyčejné dynamiky slovní horlí
již prvý slovenský spisovný enthusiast pred
Stúrem ; slovenské písné jeho, „Návrat z ciid-
zim/' (1843), „Letí sokol, letí" (1843), hym-
nický zpév ,,Mládezr v ,Nitŕe' IV (1847)
jsou ukážkami básnického nadšení, jehož
skoro již nelze stupňovat. Slovenské revoluce*
Hroboň ovšem nezaspal ; šavle se chytil i on
s nesmírným oduševnením a stanul mezi
pravými Slováky; po jejím zdolaní utáhl se,
patrné již s chorobou v zárodku, do rodných
sielnických hor v život trudného podivína-
samotáŕe.
Z pŕekypujícího nadšení ideálního mladí
Hroboŕí upadl nakonec v blouznéní a šílen-
ství; jeho tvorení z doby pozdéjší. zejména
79
Matužka. __^
fantastická „Slovopieseň" (1862), myslená
jako príklad všeslovanského jazyka literár-
ního, Je dokladem všeho možného: chura-
vého mysticismu, slovanského idealismu, bás-
nické vúle — ale poesie ? Vanitatum vanitas !
Hvézdou novému Slovensku Hroboň se ne-
stal; pŕelétl pŕes jeho literárni nebe jen
chladnou bi udici. Osud jeho pripomína slá-
vený kdysi JANKO MATÚŠKA (1821—1877),
rodem Oravan z Dolniho Kubína. Také Ma-
túška vyšel z Prešpurku a vzbudil u svých
vrstevnikú ilusi posvéceného slovenského
pévce, také on v zápalu notoval slovenské
revoluci a stanul neohrožené v radách do-
brovolníkú — a také on záhj'^ v ústraní a
chorobe pŕinucen byl porušit básnický zá-
vazek svého ideálního mladí. Plodu ducha
Matuškova zbylo nemnoho, a i ty vétšinou
dávno již dotlely v literárni histórii. Ne
všechny však již dotlely : dosud je jiskŕička
živého ducha v jeho raných tŕech baladách
z ,Nitry' II (1844: ,,Kozia skala"", „Púchov-
ská skala'' a ^Hrdoš''), pevné stavených,
mravní tendencí proniknutých ; ješté chytne
leckterý verš jeho ohnivého pozdravu „Pri
uvítaní bratov v Ústave dňa '\ r, 1843'''' v téze
.,Nitre'; ješté žije mezi lidem jeho píseň
^Preletel sokolík nad tichým Dunajom'*
v ,Orle tatranskom' 1846; i historická duma
^.Orava'* a názvuk poesie sociálni „Slepý
starec"" (tamže) ješté se drží. To vše jest
ovšem pro budoucnost málo : Štúrova gene-
race má v Matuškove brzkém odumŕení
jednu ze svých za živa pohŕbených nádejí.
Štúrovcem, který tiskí prvou (a spolu svou
poslední) knižku veršu v novém slovenském
SO
Fraacisci. Graichman. Kaliačák-veršovec.
nárečí knižním, jest učeň Stúrúv a druh,
JANKO FRANCISCI-RIMAVSKÝ (1822—
1905); s Jeho Jménem poznáme se lépe na
inísté jiném. R. 1844 vydal a y,SvoJim vrstev-
níkom" (dvaceti spoludruhúm, kteŕí s ním
uskutečnih památný odchod z Prešpurka)
venoval dvacet lehkých písní v ohlase tráv-
nic. Dátum vie historické než literárni : Fran-
cisci nebyl veršovcem ani plodným ani na-
daným.
Plodnost a druhdy i zákmit myšlenky
tvúrčí jsou znaky literárni horlivosti JAKUBÄ
GRAI'CHMANA (1822—1897), zprvu ev. fa-
ráŕe, naposled notáŕe v Hybech. Tiskí mnoho :
v ,Nitrách', ,Lipách', ,Minervé', ,Orle tatran-
skom', ,Sokole'', ,Orlu' i ,Cernokňažníku' ;
oblíbeným druhem jeho byla balada a lidová
píseň. Balada starého typu (vérnost v lásce,
„hriešnym pokuta, smiereným pokoj" ; y,Kost-
livec" (1861), „ Umiiý'' (1863), „Ivan a Ľudmila''
(1864), „Zakliaty tulipán'' (1864), „Zima-baba"
(1869) ponášejí se mnohdy již názvy na své
štúrovské vzory, jichž Graichman nedostihl.
Ani v radé epických motivú jánošíkovských;
násilné sloučených v cyklus „Hôrni chlapci'^
(v alm. ,Cernokňažníku' 1862) Graichman
se nepovznesl k úrovni jiných vzdélavatelú
domáci tradice zbojnícke — chabý um čiší
z veliké píle. A rovnéž zŕídka jen poštéstilo
se mu uhodit na čistou strunu písné lidové,
jaká zvučí na pŕ. v „Slepém harfeníku^ (1861) ;
„Pruá lúbosť'^, „Jaseň'', „Dumka ku konci
roku'' jsou sic ruže, ale papírové.
Povinnou daň dobé a jejímu vkusu složil
také slavný tvúrce historického genru zeman-
ského, JANKO KAĹÍNČÁK (1822—1871),
6 81
Daxner. Kellner-Hostinskv.
ve svých letech učebných. Osmy svazeček
jeho sebraných povestí (1889) vedie pfetisku
autobiografie pŕinesl na 46 stránkach celou
jeho úrodu básnickou; rostla v letech 1845
až 1847 v ,Orle tatranskom' a ,Nitŕe' III a
IV, paberky jsou ze ,Sokola' 1860. Kalinčák
veršoval napred česky — „Kľáluv stú ŕ v ,Ta-
trance" (1842) je práce na svou dobu pozo-
ruhodná; v slovenských verších vedie ná-
metu milostných se ozývají nejčasteji motivy
x o\enské : „Bojov n ŕk*' , ,,Šiihaj zabitý^ , ,,Smut-
ui'j pohrah", „On parlera de sa gloire'" dosud
nevyvétraly, rovnéž čilé „Krakoviaky'\ Za-
jímavá je ^Moja mladosť" (1847), jejíž úvodní
paralelní príméry jsou skoro plagiátem my-
šlenek Machových v záveru IV. zpévu „Máje".
Celkový dojem z veršu Xalinčákových : ne-
treba Htovat obratu jeho od veršu k prose.
V letech své mladosti štúrovský si zaver-
šoval i velikj^ bo'ovník za národní práva
Slovákú, MARKO ŠTEFAN DAXNER (182^
—1891); „Poklad Jánošíkov'' (1845) nepro-
zrazuje však posvecení, a autor jeho také tvoŕit
ustal nadobro. Vytrvaleji se ozýval prosto-
národní veršovec JOSEF JANČO. V letech
čtyricátých napsal slibnou povest .,Milinu",
(tiskem 1872) a hrst národních písní do
,Orla tatránskeho'-ppo revoluci umlkl & ožil
zas až v letech šedesátých a sedmdesátých,
ale jeho prosté, beznáročné verše rýchle se
minulý v souČasných časopjsech.
Rozeným básníkem nebyl ani PETR KELL-
NER, básnickým jménem Záboj Hostin-
ský (1823—1873). Po všestranných studiích
práv, teológie, filosofie, histórie a pestrých
osudech životních usazen konečne nakrátko
82
Trokan. Dobšinský. Maróthy.
v Úrade hlavního slúžneho na Rimave, zko-
mírá na dobrovolném pŕedeasném odpočinku
bídoú a umírá tyfem. Veršoval v duchu
prostonáľodním, historicky rozjímavém a ale-
gorickém; ,,Hlasy k Nitre" (1844). „Ja syn
Slávy"* y „Rozlúčenie"" , kollárovsky ohnivé a
centro-slovanské „Dumy na Tatrách" (1845)
a fantasticky divoká „Siluestrova noc'' (1846)
jsou jeho básnickým odkážem paméti lite-
rárni — odkážem chudým.
Kruh verných epigonú štúrovských v poe-
sii uzavírají slabosi a opoždénci : JAN^ TRO-
KAN, puvodce nezáživné „Mijavy s novým
vekom" (1851), oslavy slovenské revoluce,
pŕecpané didaktikou a dialektem; PAVEL
DOBŠINSKÝ {1S2S—18S5), ev. farár, pozdéjší
zasloužilý folkloristi-k, jehož nékteré bajady
nejsou prostý básnického precítení {..Život
slovenshľ 1864, .JJati'j pliilr 1872); DANIEL
MARÓTHY {Dänko Maškovský, 1828— 18J5),
ev. farár novohradský, jeden z posledních Štú-
rovcň, jenž po plná tri desetiletí spoustou veršu
vážnych i žertovných provázel časové udalosti,
kterak se valily pŕes Slovensko, vlastenecké
didakce nikdy nespoušteje s očí, zato často
poesii; a jiní, bezejmenní j ž za svého života.
Soubéžné se Štúrovci, verné, ba otrocký
lp|cími na poetických zásadách svého raistra,
tvorí a zpívá rada jiných básníkú, kteŕí jdou
odhodlané za hlasem svého nitra anebo se
ochotné prikloňují k iiovéjším proudúm
v evropské západní poesii. Nejvétším zjevem
mezi nimi, vúbec, hvézdou nejvétší svetlosti
v celé Štúrove epose jest Andrej Sládkovič.
(J* 83
m
SLÁDKOVIČ.
^ [životopis.] ANDREJ SLÁDKOVIČ, ob-
čanským jménem Braxatoris, spatŕil svetlo
sveta po prvé dne 30. bŕezna 1820 v Kru-
pine v župe hontské, sám osmy mezi sou-
rozenci z chudé rodiny ev. učitele a literáta ; po
nem prišlo detí ješté devét. Hmotná svízel
byla mu již od kolébky horkým údélem a byla
prúvodkyní jeho celou cestou životem. Štiav-
nické lýceum byl nucen zaménit za učitelo-
vání, vrátil se však k studiu, živé se hodi-
nami a vychovatelstvím ; z Prešpurka, kde
zastihl práve v kvetu a nejpilnejší práci
mládež Štúrovu, odešel jako oduševnélý Slo-
vák k rocnímu pobytu do Halle a náležel
tu mezi nejhorlivéjší posluchače estetiky
Hegelovy; navrátiv se pfes Praliu na Slo-
vensko, prijal místo šlechtického vychovatele
v Rybárech na Zvolenskú, oddán již pilné
práci literárni. R. 1847 se oženil s úŕednickou
dcérkou Júlií Sekovičovou a zakotvil konečné
existenčné, povoián byv za ev. faráŕe na
Hrochoť ; zde a po r. 1849 v Radvani básnil
a hloubal o reformách náboženských, stále
štván od svých církevních protivníkú a soužen
S4
Sládkovičovo dílo (začátky).
hmotným nedostatkem až do své predčasné
smrti 20. dubna 1872. Básnik vzletných ód
a písní, plných ohne a krve — zemŕel prsní
vodnatelností..
[Osoba a dílo.J Sládkovič byl básnik ve-
liké idey. Dústojnost svobodného človeka a
volných národu, bratrství lidstva — tyto
ideály jeho hymnických písní, tlumočené
ješté žhavejším citem, vyvŕelé z ješté prudší
niterní výhné než sloky jeho slovenského
rodáka Kollára, ozývají se nepretržité v jeho
poesii. Duševní hlad jeho byl neukojitelný,
a v nemalé míre byl príčinou jeho hladu
telesného : knihy a kultúrni potreby utrávily
nékdy až tri pétiny jeho skrovných du-
ch odú mésíčních. V úrade svém prísny do
krajnosti presnosti požadoval i ve všem ži-
vote veí'ejném ; vyvstali proto množí pro-
tivníci a osobní nepŕátelé proti nemu, všichni
však nakonec zústali v hanbe. Jako básnik
Sládkovič nepŕisahá slepé na slova mistrova :
silná osobnost jeho nedala se spoutat v ne-
volné jho všech článku štúrovského záko-
níka. Proniknut cele nadšeným slovanstvím,
sčetlý v klasické i svetové literatúre, Slád-
kovič je pfece veskrze národní péyec slo-
venský ; jeho „Marína", perla zprvu Štúrovci
pohozená, pŕináší živel pokrokovosti v kon-
servatism štúrovského básnení, po prvé zcela
novým činem ospravedliiujíc mladou sloven-
skou poesii.
[Básnické začátky.] Jako slovenský Ondrej
Krasislav Sládkovič vystoupil Braxatoris pred
veŕejnost literárni po prvé r. 1842 v prvém
85
.Marína" Sládkovičova.
(českém) ročníku Hurbanovy ,Nitry' tŕemi
vlasteneckými a národníini lyrikami: „Hla-
sem k Nitre'', „Potéchou" a „Ctiborem", jež
však nevzbudily zvláštni pozornosti. Rovnéž
prvá vétší epika jeho, „Sôuety u rodine
Diišanovej" (1843 — 1844), skladaná za stiidií
hallskj'ch a cele poplatná soustavé Hegelove,
svou mlhavou filosofií neprinesie dosud toho
básnického splnení, jež náhle uskutečnil
básníkuv trvalý návrat k prameňu m rodné
zeme. Roku 1846 byla to lyricko-epická báseň
[„Marína"]. Má svou histórii. Sládkovia po-
slal rukopis její r. 184a do Sv. Mikuláše,
aby ji taméjší Tatrín vydal. Ale společnost
mladých askétu erotických nad touto básní
lásky a krásy vynesla prísne anathema pro
její ,mrzká' a ,lascivní' místa, jež byla v očích
jejich „hriechom oproti duchu slovenskému
a oproti budúcnosti slovenskej" (L. Gross-
mann). A když mladí ,Tatrínci' záhy litovali
své náhlivé horlivosti — „Marína'' zatím
vyšla již v Pešti péčí Janka Kadavého a
rozletia se po Slovensku jako nové básnické
evanjelium. „Marína" je zpovédí prekypé-
1ého nitra mladistvého zamilovaného básníka-
národovce. Vznikla v Rybárech; jméno jí
propújčila prvá, marná láska básnikova, Ma-
rína Pišlová, dcéra mešťana štiavnického,
v jehož rodine Sládkovič mél kondice ; základ
myšlenkový dal jí Kollár, umelecký rámec
Puškin (báseň tvorí 291 desetiŕádkových
volných stancí), jednotlivé prvky četba kla-
siku svetových i literárních polobohú: ale
všechny tyto výpújčky Sládkovič čestné vy-
rovnal hŕivnou ^ého tvúrčího íkicha. „Ma-
8ti
I
.Marína" Sládkovičova.
rína" je prvá moderní báseň slovenská —
moderní asi v tom smyslu, v jakém je mo-
derní v české poesji let tricátých Máchiiv
„Máj" ; kritika v Čechách i na Slovensku
v obou básních poznala naraz smer revoluční
pro současnou poesii a obe spoeátku slepé
zatratila.
Také Sládkovič zcela po kollárovsku kraj í
s vé srdce ve dve púle : „ Jako je krásna tá moja
deva, jaká k nej ľúbosť vo mne horieva, tak
ty a k tebe, otčina! Jako tys pekná, krajina
moja, jako mladistvosť milá mi tvoja: tak
pekná, milá Marína" (Spisy básn. u Kobra 1878,
269). Básnik však nejde slepé za velikým
slavitelem Vlasti a Míny; ze zméti sterých
myšlenek, jež se rojí v úle jeho rozpoutané
a roztoužené obraznosti, váži nakonec je-
dinou, svou — neboť sám si ji vybojoval
— pravdu, pravdu všeiidskou: ^Boh náš!
až pokiaľ iskra ľúbosti nezblčí y plameíi
ľudstva šírosti, tam kľačať v prosbách bu-
deme : Potom, keď v ohni tojn zemskosť
zhorí, a svet sa v jeden chrám Tvoj pre-
tvorí. Boh náš, pred trón Tvoj prídeme!"
(jm. Spisy 353). Je to idea nová v naši poesii
— idea všelidského bratrství v božnosti —
vzrušeným gestem („vyhnite z cesty pla-
néty!") vyslovená, jež predstihla Kollárovo
pojetí človéctví a slovanství a daleko pŕe-
rostla obzory štúrovské i své doby. Celá
báseň je prcjevem prudkého varu v básni-
kove duši: je nesoumérná, bez deje, nesená
proudem tvúrčí improvisace, velkolepé reč-
nícke cvičení, ozvena bohaté lektury — „Ma-
rínu" uvádéjí motta ze Shakespeara a Puš-
kina — nejvíce však a nade vše veliký prú-
87
Sládkovičuv „Detvan".
bojný básnický čin. Štúr hlásal nové slovo,
Sládkovič stvoril nový čin: „Marína" značí
epochu v slovenském básnictví. Prekrásne
je záverečné desetiverší „Maríny" : „Marína
moja ! teda tak sme my / jako tie božie pla-
mene, / jako tie kvety na chladnej zemi, /
jako tie drahé kamene ; / padajú hviezdy, aj
my padneme, / vädnú tie kvety, aj my zväd-
neme, / a klenoty hruda kryje: ale tie
hviezdy predsa svietily, / a pekný život tie
kvety žily, / diamant v hrude nezhnije!"
(jm. Sp. básn. 357). Je to smírné a sladce
vychládající konec bourlivého lávového toku
290]^ veršu pŕedešlých.
A sotvaže usychala tiskaŕská čerň na po-
sledních arších „Maríny", básnik tavil již
v uvolnené hrudi rudy pro nové"^ dílo, které
opét po delší rukopisné pouti mezi pŕáteli
vyšlo zpod lisu v V. ročence ,Nitry' na rok
1853 — proslulý
[„Detvan"], básnický pomník Sládkovičuv.
Deje v této sldadbé o 249 slokách téhož roz-
meru jako v „Maríne" je skoupé. Pod di-
vokou Poľanou v dedine Detve žije volné
urostlý šuhaj Martinko Hudcovic s milou
svou Elenou, nejvnadnéjším kvétem mládeže
dívčí celého kraje. Jednou, na hajducké po-
tulce lesem, Martinko zabije valaškou so-
kola, v okamžiku, když se již již vrhal na
malého zajíčka — Martinko nevi, že je to
cvičený sokol krále Matyáše, který poloval
v okolí Detvy. Nazítŕí je jarmak v Slatine;
Martinko se zabitým sokolem sméle »tam
predstoupí pred krále a vrací mu s omluvou
mŕtveho miláčka. Králi se líbí driečny šuhaj
8S
Sládkovičúv -Detvan".
i jeho nebojácnost; odpouští mu, daruje mu
krásny červený kantár a hbitého vrance a
propouští ho s úsmévem: sám prý si v buj-
-ném okolí Detvy krasšího chytí sokola. Také
jej chytil: jest jím Martinko sám, jehož dá
zverbovat do svého povestného Cerného
pluku, když se byl pŕedtím v prestrojení
s márnou potázal na námluvách u statočné
Eenky. Líčení se končí náhle: další osudy
úbohého Martinka básnika nezajímaly, ne-
rozplašil ani obáv čtenáŕových o sirotnou
Elenku — o dej mu nešlo. V iDČlidílný rámec
skladby (I. Martin, II. Družina, III. Slatinský
jaimak, IV. Vohľady, V. Lapačka) vsadil
vzicný obraz života, mravu, zvyku rázovi-
tého lidu détvanského, celou jeho krásnou
duši Detva, bujná príroda její a bukolický
klidjejích obyvatel; umení a zábavy lidu,
jeho hry, tance (od zeme), písné, gajdy,
drunble i cymbál ; obraz Tatry v rose ranní,
v po áru krvavých západu i v tajemném
nočnin osvetlení; život salaše a zbojnícka
episota, živý ruch jarmaku a tichý vnitŕek
rodiniý: tradice slovenských dolin, rýchle
mizejú' pod čerstvým nánosem nových času
zvéčnéiy v sladké hodine tvúrčí mistrným
pérem básnikovým. Martinko, prímy jak
jedle, mélý a čestný, jest oslava sloven-
ského šihaje; Lienka, verná a počestná, rázna
a krásn^ jest porfrét slovenské dívky; pri
všem pdobizny skutečnostní, nikoli zideali-
sované - po „Detvanu'' byly v slovenské
poesii pi'dstiženy skutečné až v ,,Hájnikovej
žene". Jao báseň s živlem epickým „Detvan"
není vzortn dokonalosti ; než, svítivý démant
má svou nití-ní cenu, i do zlata nezasazen.
89
Lyrika Sládkovičova.
Vyše, jíž dostoupil v „Detvaím", Sládkovič
už nedosáhl v žádné své epice pozdéjší. Ani
v ^Milicŕ (,Concordia' 1858), pomerné nej-
epičtéjší, s jevištém z boju srbo-tureckých,
cenné v jednotlivostech lyrických, v kompo-
sici však slabé práci ; ani v politicko-národ-
ním eposu „Suätomartiniadé" (1861), pŕíleži-
tostném ohlase oslavném z rušných dnu ná-
rodního sjezdu v T. S. Martine, k níž Slád-
kovič, již jako uznaný, úŕední básnik byl
shromáždéníin čestné vyzván; konečné- ani
v ,národni pejmé' „Gróf Mikuláš Šubic Zriňski
na Sihotŕ (1866), skladbe rovnéž, objednané,
tentokrát Matici slovenskou k 300. výrfčí
hrdinského boje a smrti Zriňského — mi/no
sugestívni vzruch rečníckeho pathosu aiié-
které reflexe, v celek volné včlenené, v^de
tu spíš pracoval zvučný a zručný dodavatel
siavnostních veršu, nežil posvécený hájnik.
Všechny ti^i rečené poslední epiky Slalko-
vičovy, obsáhlá paralipomena jeho Ijftsni-
ckého díla, padlý v plen literárni hiftorii,
zatím CO „Marína" stále svéží a „Dévan"
púvabú nevyprchalých búdou k nemi/é cti
pohronského pévce téšit ješté drahnépoko-
lení pŕištích v básnikove domovine /mimo
jej í vlastní oblast.
[Lyrika.] Sládkovič je lyrik moutného
vzletu a dechu; Slovák, Slovan i íiyslitel.
Vcršo jeho živelné unásejí sokolíi letem
básnické fantasie, strhují silou ide' nie ne-
majíce společného s planým vlassneckým
rýmováním, jež tehdy v Čechách ípouštélo
koŕeny. Básnické slovo jeho hí'íiá kovem,
sílí a teší evanjeliem. Jako Slov^ péje po-
90
Význam Sládkovičňy.
vzbudivou píseň y, K Nitre" ^ privoláva „Kra-
janom" lásku, víru a nádeji v ríši pravdy,
básní tklivou „Novembrovou diimď\ péje
píseň o svobodné vlasti, „Ohlas" a „Otčiny
mojej spevi/" , statečnou výzvu „Omladinám"
(: „a muž do muža čoby ste odvisli — viseť bu-
dete, ale — neodvislí!"), hanbu volá „Odro-
dilcom" ; jako Slovan krásne tlumočí víru
svou v budoucnost Slovanstva v širokém
vlnivém obraze „More", zdraví nový' politi-
cký ruch český z let šedesátých v básni
„To české táborí]!", apostrofu] e „Moravu"
a zvlášť úchvatné orlí hnízdo, hrdinnou
„Čiernu Horu", v „Pozdravu" pak objíma
za všechny Slovany svätou mátušku Moskvu
vykupitelku : od Šumavy až k Černému mori,
od ledových polí ruských až k bŕehúm žha-
vého Jadranu rozprostírá básnik svou náruč
lásky, bratrství a žehnaní. A jako slovan-
ský myslitel Sládkovič si netají odpovéd-
ného poslaní generací pri štich v i'iloze lid-
stva ; výrazem jeho je pekná alegórie „Letel
mladý sokol ponad Hron od hora", hluboká
reflexe písné y^Nehaňte ľud môj", dumy nad
y,Hronem", typicky slovenská píseň „tíojze.
Bože" a verše jiné. Ohlas lidové tvorby jest
„Opustená" , ^Dcérka a mať", „Na hrobe ma-
teri" — zde však Sládkovič nebyl nejšťast-
néjší.
[Význam Sládkovičúv] pro slovenskou
poesii jest epochálni. Nebýt Štúra, nebylo
snad Sládkoviče, nebýt Sládkoviče, nebylo
snad Hviezdoslava. „Marína", „Detvan" i ly-
rika jeho jsou básnické vrcholy doby Štú-
rovy. "Kdyhychom pro n i upravili upŕílišený
9í
Vvznara Sládkoviduv.
výrok Gladstoniiv, že o sto let lidstvu z li-
teratúry zbude jen bible a Homér, smeli
bychom^stejné ŕíci: o sto let naši literatúre
z doby Štúrovy zbude jen Štúr a Sládkovič ;
Štúr jako Její hybná sila, Sládkovič jako
její vzlet. Že známostí v slovanském svete
nestanul v stejném šiku s Mickiewiczem
anebo Kollárem, zavinily pomery doby ; Slo-
váci musili poznat, že pro ne cesta do kul-
turního sveta — nevede pŕes Slovensko. Bu-
doucnost však ješté se vráti k odkazu Slád-
kovičovu, ponévadž význam jeho pŕečnívá
štíty Tatry.
9S
IV
VRSTEVNICI STÚROVCÚ V POESÍI. OZVE-
NY A DOZVUKY ŠKOLY ŠTÚROVY. DO-
ROST BÁSNICKÝ.
[Úvod.] Současné s básníky smeru Štúrova a
Chalupkova, se Sládkovičem v čele, tvorí v poesii
pod Tatrami rada básníku a veršovou jiných,
samostatnéji, zrídka však také dokonaleji než
dovolovala úrední poesie doby. Jdou také za
smérem prostonárodního básnictví, často však
odchylnou cestou od úŕedních teórií; rozvíjejí
se v letech padesátých a šedesátých a ztrácejí
se buď v mrtvém období let sedmdesátých
anebo až na samém konci epochy Stúro\^'.
Básnici a veršovci tito zrídka kdy tvorí látkové
neb zájmové společenství, nemají následníkú
a v literárním dejepise je spojuje pouze jednota
doby a místa. Dvojí generace, jež činné vystu-
puje v tomto období, má rúznou výchovu a
zájmy umelecké, pôsobí na ni ruzné vlivy kul-
túrni a literárni, zejména tlak od západu;
v jádŕe je spájí všechny ješté tradice štúrovská ;
nejsou-li mužove tito již zaprisáhlí Štúrovci,
tož aspoň žádný z nich prísahy Štúrovy dosud
neporušil a proti jeho smeru neyystoupil. Jsou
prosté všichni současníky doby Štúrovy : patri-
.95
Kuzmány-básník.
archální zjev Hurbanuv zabírá celou tuto dobu
až do r. 1888 ve jméné mistrové; proto zde
její místo.
KUZMÁNY.
Jedním z nejhlubších duchú doby Štúrovy
byl statečný superintendent KAREL KUZ-
MÁNY (1806—1866), prísny myslitel, neú-
navný bojovník národní, chlouba církevního
písemnictví evanjelického, mohutný hymnik
a básnik náboženský. Vzdelaní jeho, odborné
i literárni, nabyté na ústavech slovenských
i v Némcích, bylo velmi obsáhié : obory teo-
lógie, zvlášté cirkevní právo evanjelické a
homiletiku, slovanskou filológii, filosofické
problémy doby i její politické snahy stejné
ovládal zkušený duch jeho, jenž na své sou-
casníky, na Štúra mezi nimi, mél vliv ne-
malý. Charakter jeho ražeň byl z kovu filo-
sofa, tvrdý a mužný, v bojích za pravdu
neústupný ; tento vzácny mravní statek a ve-
decké jméno, jemuž se tešil po všem svete
slovanském, získaly mu také sympatie ciziny,
jež ho r. 1849 povolala na stolici ev. teológie
do Vídné. Církevních i svetských spisu jeho,
myšlenkové hutných kázaní a ohnivých rečí,
v nichž uloženo nejedno ryzí zrno praktické
moudrosti jeho života, bohužél dosud není
v souborném vydaní, aby nevšední význam
tohoto muže, fílosofa práva a spravedlnosti
a humanisty slovanského, náležité z nich \^-
nikl. Pokrokovost jeho názoru nejlépe vysvitá
z ,Hronky', v níž se ujal Machy i Klácela
proti nesoudné kritice české, podobné zastal
se i jindy otevŕené nových smeru v litera-
túre i živote, vidél-li v, nich prospech pro
94
Hymiiika Kuzinányho.
•
celek. Kuzmány zemŕel brzy po velikém
ruclni memorandovéin jako zvolený místo-
pŕe(íseda slovenské Matice, v nezlomné víre,
že musí nakonec pŕijít bílý den spásy, který
vykoupí „slávou blahoslavenou Sloven ta-
tranských rodinu" — tak se svéŕil „Matičnej
družine" v poslechií své písni 2. máje 1866,
nékolik dní pred smrtí.
Kuzmány-básník je hluboký filosof ná-
boženský („Harfoznéní") a vznešený lyrik
svetský. Básnil i v českém rouchu vždycky
slovenským citem, duchem moderním, i když
užíval časomíry (v ,Hronce' I — III 1836—181:58,
,Kvétech' z týchž let a jinde) ; KoUár a Mácha,
lidová poesie a domáci zkazky („Pévci Slávy
dcéry", „Zpévec a Hronka*, „Skazka o Svato-
boiovi", „Pľáč nad smrtí KarlaHynka Machy",
„Zaduméní u bŕehú Hro'^a") jsou zprvu-jeho
vzory; již v téchto začátcích formálne \'^'^-
niká daleko nad své — české i slovenské —
vrstevníky. K velebné hymnice, z hlubin
duše tryskající a duše zapalující vznesl sé
zpév Kuzmányho v bouri a^zmĺtání let čtyŕi-
cátých : „K Bohu" (1848) se utíká jako k večné
kotvé spásy hned v prvé své štúrovské písni
a víry v jeho moudré rízení všech vecí ne-
zríká se již nikdy. Když politická vrchnost
počala klást prekážky kulturnímu ruchu né-
koHka nadšených slovenských horlivcú by-
strických, Kuzmány v ,Orle tatranskom'
(1848) v spravedlivém hnevu ji odsoudil, a
v skvelé básnické improvisaci provolal „slávu
šlechetným": ten je vznik proslulé skladby
ryzího hymnismu „Kŕo za pravdu horí...".
A záhy potom, když plameny revoluce vy-
šlehly až k štítinn Tater divokými blesky,
P5
Hymny a zpévy Kuzmányho.
Kuzmány znovu v plamenech duše horí a
notuje svou „Dobťo voľní cku" (tiskem v ,Do-
movej Pokladnici' 1851), úchvatnou liymnu
„Nad Tatrou sa blýska", jejíž každé slovo
nese plamennou pečeť Jeho ducha a znaky
jeho tvorení ; tamže ješté téhož roku otiskuje
, burcující verše „Do zbroje, Slovania" — pla-
meny revoluce však shasly a básnik umlká
v zpévu. Až v letech šedesátých, kdy Slo-
vensko znovu čekalo ješté splnení od života,
Kuzmány se hlási novou í'adou mohutných
reflexivních a hymnických básní v ,Sokole'
Dobšinského i Paulinyho-Tótha : v ,.Zadumení
podzimnom" (1860) vylovil jednu z nejčistších
perel naši lyriky rozjímavé, v „Povzbudení"
(1866) vidí již novou zoru ligotať se nad
svätou Tatrou, v „Horlivosti proroka" (1862)
tuší blízkost dne života, nikdy však dne
pomsty, Y „Hnevu syáYo/7í " (v ,Cernokňažníku'
1863) z duše proklíná bezduchou podlost a
nízkost moderních materialistu, v „Hamamŕ
(1864) radí svojeti k mužné ceste spravedli-
vých, v „Proslove" k otevŕení Svetlice ná-
rodní v T. S. Martine (1865) provolává slávu
slovenské mládeži a jejím duševním dobro-
dincúm, a víra neochvejná v královský prí-
chod pravdy^ života provází jej až do konce
jeho duú {„Co ma biješ?" 1866): tak v čisté
obeti za pravdu horí duše básnikova po celý
život. Kuzmány je básnik velebný; čistotou
své citové samožertvy nemá druha v naši
poesii.
Lyrickou strunu jeho duše šťastné roze-
zvučely zvuky lidových písní; jeho lyrická
intonace „//e/, len vidy veselo" (v ,Zoŕe' 1836)
je čistým ohlasem slovenských trávnic, stejné
98"
Hodža-básník.
jako ducheni jejich napojený jsou „Štyri
čiastky roku" v Kollárových ,Národních zpé-
vankách' (1835) anebo „Ohlasy piesní slo-
venských" (v ,Lipe' 1860) a drobné písne
jiné, namnoze skutečné zlidovélé. Na soubor
literárni ho díla svého velikého Kuzmányho
Slovensko se dosud bohužel nevzinohlo^ (vy-
brané veršované práce jeho vydal J. Škul-
téty v T. S. Martine teprve r. 1906); stejným
dluheín je zavázáno jeho príbuznému duchu
a druhu, nedocenenému dosud Michalu Milo-
slavu Hodžovi.
HODZA.
Patriarcha slovenské národnosti a krajan
Kollárúv, MICHAL MILOSLAV HODŽA, na
dedine Rakši v Turci 22. záŕí 1811 narozený,
je tichý génius duševního Slovenska : vynikl
stejné jako buditel a bojovník národní, jako
učený filológ a teológ, jako praktický sociológ
a pedagóg, jako myslitel a básnik, jako rečník
a spisovatel. Životní osudy jeho opŕedeny
jsou gloriolou národního mučedníka. Všude
v čele myšlenkového a politického ruchu,
stejné za spisovné odluky jako v dobe revo-
luční a porevoluční, v zápase za národ i dlou-
hých bojích s konsistoŕí seniorální, všude
v borbe jen za vec spravédlivou vzbudil si
četné závistníky, odpúrce i mocné osobní
protiVníky, jejichž zlobou vyštván z úradu
svého i domova uchýlil se na nehostinou
pudu slezského Téšina, kde v exilu poli-
tickém životní pout svou tise dokonal 26.
bŕezna 187 >. A touž neprízní sudby proná-
sledováno jest jeho básnické dílo : až na ne-
patrné zlomky podnes tlí v rukopisech, za
7 97
Zello.
celé púlstoletí od skonu jeho púvodce ne-
našel se iiikdo, kdo by se ho byl ujal. Co
Hodža buditel, učenec a teológ Slovensku
dal, bylo již ocenéno; co pro ne znamená
Hoďža-básník a myslitel, dosud Ize více tušit
než vyslovit.
Jako Kuzmány jest i ohnivý evanjelický
kazatel Hodža básnik hluboce náboženský,
lyrik mysticky zadumaný, „Dávid s nadzem-
ským žaltáŕem" podlé Kollára; vedie zpévú
čisté duchovních, církevních básní a písní,
dosud vesmés skoro rukopisu, pusobily
druhdy vlasteneckým vzletem jeho kollá-
rovské „Zlomky Vieroslavínovi/", stejné i zlo-
mek „Matora", epická báseň s postavou
Jánošíkovou ; forma téchto veršu prosodicky
je bezvadná, idea vznešená, a jest dvojnásob
litovat jejich dlouhého zapomnéní.
Z ostatních současných básníkú, vrstevníkú,
ne však pŕímých žákú Štúrových, zejména
tri jména básnická jsou^ posud viditelna na
obloze literárni : Ľudovít Žello, Ľudovít Kubáni
a Viliam Pauliny-Tóth. Mohla být stálicemi ;
v sousedství vétších svétel všem témto ne-
hotovým a nedotvoreným svétúm pokrokem
času ubývá svetlosti.
ŽELLO.
ĽUDOVÍT ŽELLO (1809—1873), rodák
z Banské Bystrice, na celé své životní dráze
téžce hnaný „žitia nevolou", jako básnik
dlouho byl pŕeceňován. Dílo jeho jest epi-
gónske; vlastní vlohy jeho nakrátko zasvítily
jen v nékterých lyrických číslech z dob jeho
98
Žellúv „Pád Miliducha'
Časného telesného zhasínaní, nesplnivše ná-
dejí, jež vdéční rodáci od jeho druhého li-
terárního mladí s jistotou očekávali.
Básnik némectvím vážne již ohrožený pod
účinkem „Slávy dcéry" náhle se probudil
k slovanskému povedomí; „Básne od Ľudovíta
Žella'% jimž obetavý Janko Kadavý pomohl
v Pešti 1842 na svetlo, nesmazatelné pro-
zrazují svou epigónskou Mušou prameň této
promény. V Malém Kereši, kam jej r. 1834
doživotne zavál svízelný úrad učitelský,
vzniká r. 1843 jeho slávený kdysi epos his-
torický „Pád Miliducha^' (znovu zpracován
vyšel v ,Lipe' II 1862), obšírna báseň o bojích
polabských Srbú se Istivými Franky. Jako
j meno srbského knížete Miliducha u vadí nás
na stopu inspirace Kollárovj% tak idea básne,
boj mezi Slovanstvem a Germánstvem, vede
nás k Hollému; ale ani vznosné formy vidin
prvého vzoru ani epické sily vzoru druhého
nemá epos Žellúv. Dvanáct zpévú jeho de-
jové je rozkouskováno, polomytická a polo-
historická látka jeho protkána je pitoreskní
malbou po zpúsobé stredoveké rytíí'ské ro-
mantiky, vlivy to rané četby znémčilého
básnika, postavy básne jsou schematické,
neskutečnostní ; vadný je rým a zhusta kulhá
i metrum: ^onoho vrcliolu poetického, jejž
v skladbe Žellové spatrovali jeho současníci,
kterým opét po vňli byl odraz národnostních
tužeb jejich prítomnosti, anachronismem
v skladbu včlenený, i veliká epická látka
sama, doba naše v ní ovšem vidéti již ne-
múže. Snaha Žellova o nový slovenský epos
hrdinský jisté je sympatická, selhala však,
jakmile básnik prikročil k jejímu uskutečnéní.
7* 99
Kubáni.
Po pfestávce deseti let Žello začal v ,Orle'
od r. 1871 uveŕejňovati zlomky nové epiky
historické „Rastislav", opét o dvanácti zpé-
vech. Celek uvázl v péŕe básnikove ; nebyla
škoda. Ani Rastislav némcobijce není vy-
touženým slovenským rekem; vady, jež
umelecky znemožnily „Pád Miliducha", opa-
kují se v „Rastislavu" v míŕe ješté vétší.
U Žella vývoje není pozoroval. Jak v svém
poetickém mladí byl začal, tak v predčasné
zime svého šedého života končí : epigónskymi,
hodné již pozdními vlasteneckými verši. Jeho
doba ctia je rada; nám jejich idea i roucho
jsou již obnosené.
KUBÁNI.
Nádeji druhé básnické generace po Štúrovi
pochoval velmi záhy Ihostejný Osud. ĽU-
DOVÍT KUBÁNI (1830—1869), Malohonťan,
po trudném a neusedlém shonu za chlebem
slúžny v Rimavském Brezové, r. 1867 jako
,pansláv' suspendovaný, zabit je pri hre
v karty vášnivým spoluhráčem 29. listopadu
1869. Jediná slepá rána nožem zmarila v oka-
mžiku setbu, jež tak slibné klíčila na slo-
venský den.
Tragické uza vrení života básnikova jako
by dýchalo plachou tuchou z jeho básnických
začátkú. Mladý básnik stúné spleenem ; názvy
jeho raných veršu: „Apotňepsis rumov^\
„Slzy osudu'"'', „Cmiteŕ\ „Čierny oblak,
„F ničomnom svete'' hovorí churavostí,
horkostí a smutkem; naštéstí byly to jen
predjarní mihy, jež lehly na citlivou duši
básnikovu jako léhají na neprobuzené dosud
100
Básne Kubániho.
tajemství tvoŕící zeme. Co se tvorilo tajemné
v duši básnikove, vyslovil sám obrazy la-
pidárními. Jeho hlava je Saharou, v níž
žeh bídy vysušil vodní zŕídla ; jí táhnou ka-
ravany myšlenek za slávou, jimž však v zá-
pétí smrtonosný samum, slovenská chudoba,
v písku ryje hroby {„Sahaia'' 1860); jindy
hlava jeho je Heklou, v níž sebou zrnitá láva
myšlenek, vytryskši však na povrch, chladne
a kameni („Šopka" 1860) — cítime zde mladou
silu, peknou púvodní obrazivost, grandiosní
rozpínaní krídel k vesmírnemu vzletu : z vulka-
nického žáru v hrudi mladého poety zbyly
bohužel jen tyto lesklé strusky.
Kubáni nebojácne se pouští i do patholo-
gie slovenské národní povahy („Naša hana",
^Mraky"); vecný soud a bystrý časový po-
streh projevil však zvlášté ve svých básních
historicko-politických. Apotheosou památ-
ných dní memorandových napsal obsáhlou
báseň „Deň 6. a 7. júna 1861 v Turčianskom
Sv. Martine" (1862), v níž o palmu soutéží se
samým Sládkovičem; vedie strojných obrazu
básnických je v ní mnoho myšlenek nevy-
kvašených a forem neustálených, tŕebaže
současníci shovívavé i nekriticky prehlíželi
tyto její nedostatky. V úmrtním svém roce
otiski Kubáni v ,novoslovenském' peštském
almanachu ,Minerve' dejepisnou básnickou
povést o čtyŕech zpévech „Radziuillovnay
královna poľská", z dob posledního Jagai-
lovce Žigmunda Augusta, básnickou fantasií,
reflexemi a milostnou romantikou oplývající;
pozde po jeho smrti vyšla tiskem dramatická
báseň jeho „Traja sokolľ' (1905), oslavující
hrdinské činy smelých slovenských osma-
101
Pauliny-Tóth-veršovec.
čtyŕicátníkú, Daxnera, Francisciho a Baku-
líniho: vesmés stupne umeleckého zraní
básnikova.
Smrt vyrazila Kubánimu pero téméŕ z ruky:
ješté v osudný posledni den své krátke ži-
votní pouti napsal pozdravnou ódu na An-
dreje Sládkoviče a v ní zmĺnku o dlouhé
noci neosvéty : sotva poslední verš uschl na
papíŕe, sám u večnou noc klesl neosvétou,
bylo po mladé nádeji slovenské poesie. Ta-
lentu Kubániho želí neméné mladší sloven-
ská beletrie.
PAULINY-TÓTH.
Verše, jež po sobé zústavil bourlivák
VILIAM PAULINY-TÓTH (1826-1817), po-
litik a zemský poslanec na snemu uherském,
právnik, novinár, historik, filosof, filológ a
teológ, rečník a publicista, prosaik, dramatik,
veršovec; šlechtický vychovatel a zemský
úŕedník, v r. 1848 vojak Košutúv a zajatec
cisárskych, bezmála již maďaron a zase za-
pálený rodolub a Slovan — : verše tohoto
neobyčejného muže mají pŕímý vztah k jeho
dobé a jejím náladám, k histórii kultúrni
i literárni, ne však již k naši prítomnosti.
Prudká sanguinická letora nutkala Paulinyho-
Tótha, aby se pokúsil ve všem a o vše —
sklonu k tomuto ,polyhistorismu' ostatné
na Slovensku nepozorujeme pouze u neho;
hrivnu svou rozmenil v drobné mince, podelil
jimi — nestejnomérné — sic všechna pole,
zadného však jimi neobohatil; výstižné, tŕebaže
pietne nad čerstvým hrobem druha a pŕítele -
kreslí jeho portrét J. M. Hurban v ,Nitŕe' VIL
102
Ozvéay a dozvuky: Dolmáuy.
Za Života Paulinyho-Tótha vyšlý verše jeho
v malé sbírce v Praze r. 1863 jako „Staré
a nové piesne Viléma Podolského" ; po smrti
básnikove vydala všechny uverejnené i ne-
uverejnené veršované práce jeho dcéra Márie
v ^Básních V. P.-T." (1877). Také nitro Pau-
linyho-Tótha je vulkánem večných boju citúv
a titánských myšlenek, daleko však zústává
výraz jejich za silou a púvodností veršu Ku-
bániho. Vlastenecká a milostná struna jeho
lýry pathos a Mínu podédily od Kollára, ro-
mantism od Kollára a vnéjškové od Machy
(harfu, spévce, v samote bloudéní). epigra-
matická žíhavost jest jeho vlastní a nápisu
Kollárových, a v celku žádná z púl druhého
sta básní Paulinyho-Tótha neudržela si živého
zájmu básnického: časovost jejich čerstvé
vyprchala jako vuné flaconu. Kdyby bylo
bývalo v moci Paulinyho-Tótha — jako to-
lika tékavých talentu j iných — soustŕedit se
na obor jeden, byl z neho fenomén.
[Ozveny a dozvuky školy Štúrovy.]
Vrstevníkem Paulinyho-Tótha podlé stáŕí a
jeho blížencem podlé básnického vkusu byl
nadaný MIKULÁŠ DOHNANÝ (1825—1852),
spolupracovník Hurbaniiv a slovenský Byro-
novec, tragicky zesnulý zastŕením ducha ve
veku- Machové. Z lyriky Dohnányho, rozsa-
hem skrovné, nejvyspélejším druhem jsou
jeho reflexe „Dumy"' (v ,Slov. PohTadoch"
1851 — 1852); epika „Trencanská studňa" (tis-
kem až v ,Lipe* 1862) zapadla, rovnéž ne-
zdarený dramatický pokus „Podmaní nove i"
(1848). Dohnaný byl duch hluboký, sčetlý
103
Čaják st. Capko. Lojko. Bachat.
V západních evropských literatúrach; vedie
Byrona Shakespeare a Ossian byli Jeho mi-
láčky. Na jeho trúchlivou smrt napsal práve
Pauliny-Tóth tklivou báseň „Pomätenec".
Zcela na pude lidové písné slovenské
stojí lyrik oblíbených, citových veršu, ev.
farár JANKO ČAJÁK (1830—1867). Básne
jeho vydal Dobšinský v T. S. Martine 1875;
v jasnou strunu vlasteneckou mísí se v nich
šťastné živel milostný, zdravý humor i vážne
zadumaní, bolestný vzlyk slovenského srdce
i ostrý satirický šleh; všude forma lehká,
zpévná, čisté národní. Epika Cajákova, zvlášté
„Silvestrova noc" a „Jánošíkova náhrada",
na tuto čistou lidovou notu neuhodila.
Na Čajákovu lyrickou nehu lidovou se
druhdy ponášejí prosté vlastenecké a prosto-
národní písné, které skladal JAN CAPKO čili
básnickým jménem Miloslav Zniovský
(1846—1867), horlivý buditel rodné Banské
Bystrice a sousedního Turce ; v sirobé jejich
po velmi časné smrti Čapkove ae j ich ujal
Ondrej Trúchly-Sytniansky (v Bystrici 1868),
doprovodiv je životopisem mladistvého bás-
nika, nad jehož skonem zalkal sám Sládkovič.
Učený klasický filológ a teológ GUSTÁV
/.OJÄ^O-Hostivít Tisovský (1843—1871)
znamená rovnéž JeTi z jará pošlapaný kvet
na luzích slovenské poesie ; knižky jeho ly-
rických veršu, „Hlasy z cudziny'', „Spom-
níenky'^ a „Nové piesne" i výbor z nich a
jeho nečetných povídek (v Skalici 1871) jeví
my si ubolenou a časné zesmutnélou, epika
pak pouhé začátky.
Velmi plodný DANIEL BACHAT, literárne
Miloslav Dumný (1840—1906), ev. farár
104
Slota. Kovalevskv. Mallý. Pepkiu. A. Krčméry.
a superintendent banského dištriktu v Pešti^
vydal v Skalici 1870 posbírané „Nevädze",
tri svazky veršovaných prací, povídek a hu-
moresek, jež konaly sic dobre národní po-
slaní na Liptove i mimo nej, jimž však pri
všem uznaní veliké píle a šlechetné snahy
jejich autora literárni ceny pro nynéjšek
nelze pŕirknout nejmenší. Dumný byl činný
i v jiných oborec-h literárních — s úspéchem
stejným.
Drobnými satelity, již verné až ke hrobu
provázejí veršovou školu Štúrovu, nikterak
neztéžujíce jejího umírání, jsou ješté tito ne-
časoví veršovci: JIRÍ SLOTA RAJECKÝ,
kat. farár, jehož spisy v Národní bibliotéce
jsou hluchou úrodou; MIROSLAV KOVA-
LEVSKÝ-Z o r o v í t, farár ev., nevalný básnik
reflexívni „ZIatini/\ raarné se pachtící za
ideálem nové „Maríny"; JAN MALLÝ-Du-
s a r o v, doktor teológie na vídeíiském Pazma-
neu; DUŠAN SAV A PEPKIN, vlastním jmé-
nem Medňanský, autor dv^ou silných a prázd-
nych kníh veršu; AUGUST KRČMÉRY, ev.
farár a skladatel písňov^ých melódií — ale
zde zevšad už štúrovské poesii zvoní hrany.
V dozvucích Štúrovy školy nastáva čirý
úpadek. Jsou to skutečné dozvuky: sláb-
noucí její zvuky umírají v hluši, bez ozveny,
nezachycuje jich nikdo. V letech sedmdesátých
zhasína tise Štúrova básnická škola; histo-
rickou souvislost s ideovým odkážem Štú-
rovým udržuje nadále jediné HurbanVajanský.
10.5
Básnický dorost ,Napredu'.
[Dorost-básnický.] Nový dorost veršující
hlási se za téchto smutných pomeru plaše
a nesmelé, jako by se bál rušit slavnost
smuteční. Soustfeďuje se v posledních roč-
nících , Sokola' a hromadne vystupuje na ve-
fejnost v almanachu ,Napreď r. 1871.
Vydavatelem ,Napredu' je KOLOM AN
BANŠELL, e v. knéz, jako spoluvydavatel
je podepsán PAVEL OŔSZÁGH. Banšell má
v nem vedie Országha, jehož pozdéji pro-
slavil nad všechny slovenské básníky pseu-
donym Hviezdoslav, nejvážnéjší podíl písnémi
čisté lidové i umélejší formy; tiskí je po
celé, desetiletí další v ,Orle' Jl 870— 1879),
v ,Zivene' (1871) a jinde; nékteré z nich
sebral ve sbírce „Tuhy mladosti'' (v Skalici
1886). Uzrát jeho nespornému talentu nedala
predčasná smrt, duševní i fysická r. 1887.
Stejný osud časného zatišení v básnickém
vývoji stihl i ostatní členy ,Napredu' : JANA
ALEXANDRA FÁBRYHO, JURA KELLA-
PETRUŠKINA, DANIELA LAUČKA, ADOL-
FA SVÄTOPLUKA OSVALDA, jichž prvé
zapéní bylo zároveň jejich zpevem labutím.
Slovenskou poesii vytrhout ze zakletí a
uvést na trate nového, moderního ducha bylo
určením až let osmdesátých v minulém sto-
letí; splnila je dokonale.
106
v
PROSA HISTORICKÁ A JINÁ.
fUvod,] Jako pro tvorení v reči vázané byla
oblíbeným vzorem Stúrovcu lidová poesie, bá-
ječný svet povestí, zkazek a tradic národních,
tak pro básnickou tvorbu jejicli v reči nevá-
zané vedie života současnosti zamilovaným po-
lení byla domáci a slovanská histórie. Sám
duch doby, tohk obrácené do veliké minulosti
národu slovanských, pudil a prínio \yzýval
k pokusúm o její básnické zobrazení; Kollá-
rova „Slávy dcéra" byla vudcem i svúdcem
mnohým talenlúm. Safaŕíkovy „Slovanské staro-
žitnosti" nevyčerpatelným látkovým pramenem
historické skutečnosti i obraznosti u mnohých
zanícených duchú jiných. Pŕíkladem byly i ve-
4iké epiky Hollého. jimž však vadilo práve
básnické starobylé roucho ; pobídkou byly i hlasy
z ciziny, jež začínala se po válkáeh napoleon-
ských zajímat živéji o minulost slovanských
kmeňu, zejména velikého národa ruského. V hi-
stórii svého rozsáhlého slávneho plemene dívali
se ovšem básnici títo skly romantickými, v nichž
si llbovala móda doby. Konečne i literárni vlivy
slovanského sousedství silné se hlásily v četbé
slovenské mládeže. Historické povídky Tylovy,
107
Prosa historická a jiná. Úvod.
Jana z Hvézdy, Chocholouškovy byly jí pra-
menem vzpruhy a osvéžení; mladý Hurban na
príklad putuje pešky po Čechách r. 1839 hltá
cestou ,,Rozinu Ruthardovu'', jež práve vyšla
v almanachu ,Vesné'. Mickiewiczuv „Konrad
Wallenroď' a „Pan Tadeusz" chytili ji za srdce;
a pŕímo jí učarovaly Czajkowského „Povesti
kozácke", „I^rdžali" a „Wernyhora", Rzewu-
ského ,,Paméti starého šlechtice litevského" :
nepotrebovala mnoho básnické obrazotvornosti,
aby v recích téchto povestí polských videla své
známe postavy na Slovensku. Z Czajkowského
prekladá rada básníkú ; Mickiewicz se hlási
u Kuzmányho, ohlas Rzewuského u Kalinčáka
a stopy vlivu všech téchto básníku polských
skoro u všech štúrovských novelistu. Okolo
r. 1848 zbýval z nékdejší slávy slovenského
zemanstva, tolik sbratŕeného se szlachcicem
polským, sice již pouhý stín, ale rodinné tra-
dice dosud kouzlily zapadlý svet pýchy .pánu
bratru' v takovéra lesku, že obraz jeho konečné
zachytil, naštéstí skutečný mistr, pérem svým
pred úplným zapomnéním. Stručné : beletrie
pravých Stúrovcú žije prevážne historismem, a to
naveskrz slovanským, od svého začátku po celá
tri desetiletí.
Vstup do štúrovské povídky slovenské
otvírají práce tŕí dobrých spisovatelia, jež
hledí cele k své prítomnosti — časové vlastné
nenáležejí v dobu Štúrovu, rovnéž ne ideou
anebo rouchem : obsah Jejich je reflexívni, šat
podivný, česko-slovenský.
108
Kuzmáuy-noveiista. „Ladislav".
Prvou z nich je filosofická skladba KARLA
KUZMÁNYHÓ ^Ĺadislau\ uverejnená v III.
behu jeho ,Hronky' (1838). Skladba zvlášt-
ního druhu literárního, jíž románové prvky
jsou pouhou záminkou vzniku: rámec vy-
pravovací je prostý. Spisovatel po letech na-
vštívil svého pfítele Ladislava Mníchovského,
a ten mu odevzdává rukopis, líčící beh jeho
života ve forme listú ; tyto listy Ladislavovy
jsou vlastním smyslem skladby. Kuzmány-La-
dislav vkladá v ne své odpovedi na všechny
otázky doby; je v nich poile motta reč sku-
tečné „de omnibus rébus et quibusdam aliis",
jež zaméstnávaly mysle současníkú : o herde-
rovské filosofii dejin, o hegelianismu, jejž
Kuzmány odmítá, nahrazuje si jej Kantem,
o umení a básnictví, o české literatúre a
.slechté, o slovenském lidu, o vzájemnosti
slovanské, o Polácích a jejich pomeru k Ru-
súm, o Srbech a jejich zpévech, atd. Vedie
téchto filosofických úvah realistických, da-
lekých romantického zbarvení štúrovského,
]e všude plno poetické malby krajinárske,
v rámec prosaického líčení vložená rada mo-
hutných ód vlasteneckých, nekolik prekladu
z Mickiewicze a Puškiiia, polsk ', ruské i srbské
zpevy junácke podány v rouše púvodním:
„Ladislav" r. 1838 v naši novelistice jest
vrcholem. Nemá, nehledíc ani k proslulým
dialogickým rozmluvám Jungmannovým o ja-
zyku českém v ,Hlasateli' r. 1806, té doby
skladby formálne lepší a filosoficky hutnéjší,
než je práce Kuzmányho, jazykové bohužel
již nemálo znešvaŕená. Idea její není sic
Kuzmányho majetkem vlastním, vnukl mu
ji filosoficky román „Július und Evagoras
109
Prosy J. Chalúpky a L. Paulinyho.
oder: Die Schônheit der Seele" od Jakuba
Friedricha Friese, učence nemeckého, ale její
provedeiií a naplnení cele je púvôdním ma-
jetkem vzácneho slovenského myslitele.
,Hronka' pŕinesla v tŕech svazcích í. svého
ročníku (1836) z pera satirika JANA CHA-
LÚPKY jinou, tvarem i hodnotou zcela od-
lišnou, žhavým zajmem o současnost však
„Ladislavovi" pjadobnou práci prosaickou:
„Kocourkovo^^ Cte-li čtenáŕ tuto prosu Cha-
lupkovu po jeho stejnojmenném kuse dra-
matirkém, je zklamán : je tu opét staré Brezno
se svým copaŕstvím, jsou tu opet staré, známe
figúrky, ale pokroku tu není a málo umení.
Plastika a životnost líčení se ztrácí, dialóg
je sušší, vlip krotší a méné lípá, všude spíš
opis a popis než pohyb a život. Chalupko-
vým pravým ži viem bylo jen pódium: na
nem jeho typy žijí.
Groteskní „ Výlet do Kocourkova'* podnikl
iBranislav Podolinský, recte LADÍ'
SLÁV PAULÍNY, básnik „Hrdoše", v Hur-
banove ,Nitŕe' I (1842). Drobnost jeho jest
skutečným početím slovenské novely spole-
čenské : svéží humor její nevyprchal podnes,
satira je dosud účinná, povahokresba mistrná,
forma vyniká ve všem nad prosu Chalup-
kovu. Škoda, že básnik této obraznosti á to-
hoto bystrozraku „výletu" svého neopakoval,
jak byl pŕislíbil v záveru své práce. —
Tyto tri prosy umelecké, cele pohŕížené
ve svou dobu a její žhavé ovzduší, časové
jsou úvodem k dlouhé radé slovenských po-
110
Hurbanovy povídky historické.
vídek historických ; současne ji zahajují oba
její prední péstitelé, Josef Miloslav Hurbau
a Janko Kalinčák.
J. M. HURBAN.
Novelistické začátky HURBANOVY obra-
cejí se v nejstarší a nejslavnéjší slovenskou
minulost: „Suatba krále velkomoravského^
obrazy ze století devátého" v , Nitre' I (1842)
a yySvatoplukovci anebo pád ríše velkomo-
ravské" v pražských ,Kvétech' XI (1844)
mají jevišté společné, pod Tatry prenesené ;
sem básnik pŕeniístil dej z púvodní české
pudy v prepracovaném „Olejkärŕ, povesti
z veku Matouše Cáka, psané již Štúrovou
slovenštinou, nejslavnéjší kdys prose Hurba-
nove (v ,Nitŕe' III 1846). Co témto latkám
nedala anebo nemohla dát skutečná histórie,
nahradila skvelým svétlem romantiky obraz-
nost básnikova. Jsou plný dobových ana-
chronismú; Svätopluk a Metod jsou ideálni
slovenští národovci, z Matouše Cáka horlí
moderní Slovan. Jsou plný dejinných ne-
skutečností a nehorázností ; v histórii z veku
XIV. reči její zcela nenucené popijejí na Sil-
vestra. Ale jsou také plný ohne vlastene-
ckého a živého líčení zašlé slovanské slávy —
a ty rozhodly u domácího publika. „Olejkár"
vzbudil jeho nadšení; ješté sám Vajanský
cíti pri nem veliký dojem. Po „Olejkári'''
Hurban k látce historické se uchýlil až r.
1861 v „Gottšalkovŕ, povesti z jedenáctého
století; zde už však dojem není veliký.
Hurbanov talent nebyl dosud umelecky
s novelu dejinnou; Hurban žije silné své
m
Huľbanovy povidky společeaské.
prítomnosti, neumí se podrídit epické nestran-
nosti, i pradávne postavy historické obléká
ideové v kroj a reč lidí moderních. Pri všem
tom líčí obratné, pozoruje bystré, soudí trefné;
téžišté Hurbanova nadaní leží v současnosti —
v ní se uplatnily nejšťastnéji jeho vlohy no-
velistické. V ,Nitŕe' II (1844) kreslí verné
slovenský život spolecenský rozjímavá práce
„Prítomnosť a obrazy zo života tatranského^'',
a jí podobná „Prechádzka po považskom
svete"; v ,Nitŕe' IV (1847) pérem chalup-
kovským líčí rub jeho, sméšné a slabé stránky
„Bruchoslavicanú" slovenských, veselá mo-
saika „Korijtnické poháriky", zvlášté však
noveletka „Od Silvestra do troch kráľov''^
s celou obrazárnou typických figurek malo-
mestských, živé a lapidárne predstavených,
s kritickými, realistickými postrehy, jež se
dotýkají sméle i pathologie sociálné-národ-
ního života domácího, tonoucího téméŕ ve
vodách doktrín a teórií teologických. ,Nitra'
V (1853) pŕináší od Hurbana poslední vétší
realistickou jeho povídku „Slovenskí žiaci",
obraz ze života soudobého; a zmĺnéný již
„Gottšalk" r. 1861 uzavírá radu jeho nove-
listických prací viibec.
Tendence povídek Hurbanových, historic-
kých i soudobých, je vlastenecky zábavná
a sociálne výchovná; žádný slovenský spí-
sovatel nespouštél pro ni s očí predmetu
svého tolik, jako Hurban ; žádný z nich také
není tolik proniknut subjektivismem v líčení,
jako on. Doba nová postŕehuje v nejlepších
pracích jeho veliké umelecké nedostatky,
jež pravé nejvíce^ hovély vkusu doby jiné;
doba nová však v nich také správne oceňuje
112
Kalinčák. Životopis.
veliký jejich význam buditelský — Hurban
je v povídce slovenský Tyl anebo Chocho-
loušek. Mistreín slovenské novely historické
Hurban není — tím je Janko Kalinčák.
KALINČÁK.
Současné s Hurbanem ohlásil se v prvé
jNitŕe' r. 1842 povestí „Bozkovci"; ale již
pŕedtím na Ústave prešpurském psal a pŕed-
čítäl své prvé novelistické plody.
[Život.] KALINČÁK je rodák turčanský ;
narodil se 10. srpna 1822 v Horním Záturčí
u Sv. Martina. Otec jeho byl knézem evan-
jelickým, matka pocházela ze staré zemanské
rodiny a rada vyprávéla o míjejících se časech
zemanské slávy. Mladý Janko za chlapectva
častéji meškal u své babičky na Vrútkach,
"kde osobné poznal ješté nejednu hrdou po-
stavu ,pana bratra'. Na téchto osobách, jak
sám vypraví, „v detinstve pásol oči svoje" a
ucho jeho se zalíbením poslouchalo slova
pýchy a povedomí zemanského. Matka byla
živou kronikou zemanstva v celém Turci ;
mnoho ctia a pŕečtené vyprávéla, Kalinčák
od ní po prvé zaslechl leckterou národní
povést. Otec zase rád brával synka s sebou
na svých soukromých cestách, a ten se rád
seznamoval se všemi stránkami slovenského
života. V Sv. Jáné byl jeho učitelem Jan
Chalúpka; bystrý žák jeho povestnou .pa-
ličku' a inkvisiční metódu vychovatelskou
klasicky zvečnil ve svých vzpomínkách. Od
neho šel na další studie a maďarštinu do
Gemeru, kde púsobil uvedomelý národovec
8 113
Kalinčák. Životopis.
Josef Dlhányi; z Gemeru otec ho zavezl po
dvou letech na nemšinu do Levoče, v níž
nabyl národního smýšlení ; z Levoče konečne
po tŕech letech odešel na fysiku do Bratislavy,
skončil zde filosofii, Jus i teológii a oblíbil
si stav učitelský. Vdéčné žákovské upomínky
má odtud zvlášte na prof. Schroera, „nejčist-
šího humanistu", Jehož poznal v svém živote ;
zde také jako pilný úd Ústavu ]al se psát
po vzoru Czajkowského verše i povesti ro-
mantické. Po návrate z Halle stal se hlavou
Ústavu i života slovenské mládeže bra-
tislavské Ludevít Štúr; on podlé vyznaní
Kalinčákova prvý zapálil v ní oheň za svet
starodávny, zapadlý, kŕíse spolu její cit ná-
boženský. Na podzim 1843 Kalinčák sám
odchází do Halle, staví se v Praze, a když
po dvou letech z Nemec se vrací, čeká ho
doma 11 nabídek na místo vychovatele. Volí
jedno,^ u banského rady Landerera, v blíz-
kosti Štiavnice ; získava zde skvelou výchovu
společenskou a má i pokdy na práce literárni.
Po roce je však bez zamestnaní ; naštéstí Již
podzimkem r. 1846 dostáva místo profesora
filosofie a rektora v Modre, kam se po ne-
zdaru revoluce uchýlil i Štúr do ústraní;
púsobí zde, v úzkém a šťastném styku se
Štúrem a pŕáteli, až do r. 1858, kdy je po-
volán za prozatímního reditele ev. státního
gymnasia v slezském Téšíné. I zde je činný
literárne; dostáva se mu poet a uznaní 0á
€eské společnosti, ale i nevlídné pozornosti
rakouské vlády; konečné r. 1869 je dán na
predčasný odpočinek. Velmi dojat opouští
Téšín ; odchází do Turčanského Sv. Martina,
zakladá zde beletristického ,Orla', pracuje
114
Kaliačákovy rané novely.
neúnavné, ale vlastne sem prišel, aby v ma-
terské zemi již své kosti složil : 16. června
1871, predčasné zchŕadlý, v kruhu svýeli
pŕiitel vypustil duši. Bylo mu neplných
čtyŕicetdevét let.
[Dílo.] Z tohoto nástinu života prvého
slovesného mahŕe slovenského patrný jsou
všechny prameny jeho básnického tvorení.
Pŕedevším domov a jeho ovzduší, návštevy
u príbuzných a zkazky jeho matky, staré
zemanky ; vlastní názor na mnohotvárny
tehdejší slovenský život, pány, zemany, ma-
ďarony a úbohý lid — dokonalá autopsie
je základem jeho pozdéjšího realismu ume-
leckého; vlivy romantické cetby i ovzduší
Ústavu a Bratislavy a podmanitelský vliv
jejich duševního vudce; cizina a hojné, vét-
šinou smutné zkušenosti životní.
Své začátky literárni Kalincák sám vy-
kladá takto: „V ,Talranke' ^ Palkovicovej,
myshm z roku 1842, keď ju L. Štúr redigoval,
vyšiel môj preklad Čajkowského povesti „Vý-
prava na Carihrad" a báseň „Králúv stúl",
v tom istom roku v ,Nitre' podFa diela Šembe-
rovho „Páni z Bozkovic" napísaná a v ústave
čítaná povesť „Bozkovcŕ. Z tohoto času ztra-
tily sa mi tri povesti." „V „Bozkovcoch" a
v y^Milkovom hrobe*" [v , Orie tatranskom' 1845]
redakcie premieňaly niektoré scény, a tak za
všetko stáť nemôžem. Mimochodom hovorím
tu, že obsah „Milkovho hrobu" bol mi — pravda
len jako jednoduché podanie — od Ľ. Štúra
sdelený a tomuto sdelil ho bývalý kanonik
kapitole prešporskej, Štvrtecký". Látku obou
svých prvotín Kahnčák mél tedy z druhé
S* 115
Ostatní novely Kalinčákovy.
ruky; vyplnil je romantickým živ! em dobro-
družným, zvlášté však rozjihlou milostnou
citovostí a teplem úprimných, z duše se ro-
nících slov, jež méla na obrazotvornost mlá-
deže slovenské účinek neobyčejný. Ostatní
vétší historické novely Kalinčákovy v ,Orle
tatranskom' následovaly rýchle za sebou:
„Bratova ruka" (1846), tajemná hrdinská
histórie podlé vzoru Czajkowského; „Mládenec
slovenský" (1847), obraz ideálních národních
snáh básnikovy prítomnosti, anachronistický
posunutý o tisíc let zpátky do déjin; dve
junácke povesti z času tureckýcK „Púť
lásky" (1847) a „Serbianka" (1848^, pi vá plná
živlu milostného, druhá junáckych tužeb po
svobodé; „Svätý Duch" (1848), barvitý obrá-
zek zemanských mravu z dob Rákocyho —
jím se však začína již druhé, slávnejší období
básnického tvorení Kalinčákova: jeho pro-
slulé novely zemanské. „Svätý Duch'' byl jen
bedlivou prípravou k velikému historickému
plátnu „z nedávnych časov", k proslulé
„Reštavľáciŕ (v ,Lipe' I 1860), jež stvorila
nový, zemanský genre v slovenské noveli-
stice a založila slávu svého púvodce. V „Re-
štavrácii" Kahnčákovy tvúrčí sily dostoupily
_ zenitu ; co napsal pred ní a po ní, jsou jen
'pablesky nékdejšího talentu: r. 1852 je to
„Knieža liptovský", povest z veku XV., do
zemanského ovzduší zabočvijící, roku 1858
„Láska a pomsta" s déjem z téhož století, s po-
nurým „Mníchom" z r. 1864 dve nejslabší
práce umdleného pera Kalinčákova ; konečné
r. 1870 vychází rozsahem nejvétší, poslední
práce jeho „Orava", chvatné pro ,Orla' na
pokračovaní hotovená.
116
„Reštavrácia".
Do roku 1848 Kalinčákovým vzorem je
Polák Czajkowski, v dobrých i zlých strán-
kach, jež ovšem rozlišuje teprve pozdéji
ve své , autobiografii : „Cajkowski Hčí život
íudu svojho žive, človek s prírodou je to
isté, ale má veFkú chybu — je básnik ten-
dencie . . . Tak som ja z mojej strany nikdy,
nikdy nechcel, líčac život uhorský, preháňať
vec podľa vlastného kopyta, ani englizovaťjako
Józsika, ani francúzovať jako Jókai: ale vy-
nasnažoval som sa líčiť život tak, jak je a
jaký bol, t. j. jako my v Uhrách dýchame
a myshme" (Slov. Nar. záb. VUI 63, TSM
1889), Kalinčák r. 1862 odmítá vedomou ten-
denčnost svých prací, pŕesto však do r.
1848 je tendenční proti své vúli ve všech
novelách historických — „Mládenec sloven-
ský" je tendenčním vykŕičníkem pro štú-
rovskou mládež. „Líčiť život tak, jak je a jaký
bol" Kahnčák začal až r. 1848 v „Svätom
Duchu" a dúsledné a klasicky v slavné „Re-
štavráciŕ.
Reštavrácií sluly hlučné a okázalé staro-
dávne zemanské volby. Pred nimi dlouho
se.kortešovalo, strojily se hostiny a slávnosti,
byly i bitky mezi ,pány bratry', prúvody,
hurhaj v celé župe — ^hej, deti moje, to
boly časy! takých na moj' hriešnu dušu
nikdy viacej nebude!" vzdychne si na konci
^Reštavrácie" starý Barina, s ním jisté i au-
tor a s autorem čtenáŕ, který zároveň lituje,
že povídka nebyla delší. Tak plasticky,
s humorem tak jasným a s lakovým ume-
ním pohledu, jakým vyniká Kalinčák, nebylo
stvoŕeno mnoho básnických dél literárních.
„Reštavrácia" je originál mezi originály:
Í17
Kalinčákovi napodobítelé.
básnik čerpal látku jen ze své vlastní zku-
šenosti, sledoval v Gemeru r. 1836 zemanské
kortešačky na vlastní oči, osobné znal své
typy ,pánú bratrú', Adama a Matyáše Be-
šeňovských, Potockých, Levických a j.; svým
satirickým nadaním a shovívaným humorem,
v nemž utkvelý stopy po jeho originelním
svatojánském učiteli, Chalupkovi, svou "ze-
vrubnou znalostí slovenského lidu a jeho
reči, pokladu slovních a poŕekadel vytvoril
dílo, jež Jar. Vlček prípadné nazval literár-
nim unikem. Duchem svým je čisté slovenské,
slovenskost jeho leží ve veci samé: „Sú to
temer samé portréty a prípady, čo sa tu
i tam stály", poznamenal Kalinčák v ,Lipe'
(1860, 130) a mél doslova pravdu. „Reštav-
rácia" je kultúrni a historická studie doby
již zapadlé, znovu však ožívající v kou-
zelném péŕe Kalinčákové. Byla i preložená
do polštiny, chorvatstiny, nemčiny, maďar-
štiny — tato čest zrídka se stala dílu slo-
venskému ; byla z nárečí volné pŕepsána
i do češtiny — ale chuti originálu tyto ná-
hražky nikdy nenahradí.
Kalinčák jest jeden z nejlepších ^sloven-
ských spisovatelú-prosaikú doby Stúrovy,
není-li v „Reštavrácii" nejlepším beletristou
jejím vúbec; v jeho začátcích závodih s ním
sic četní vrstevnici z kruhu nového dorostu,
záhy však zastali všichni po prvém anebo
druhém slibném pokuse.
Tak JANKO FRANCISCI-RIMAVSKÝ
otiskl v ,Nitre' II (1844) povést ze XVI. sto-
letí „Janko Podhorský''; ŠTEFAN MARKO
DAXNER uverejnil svou púvabnou lidovou
118
Tomášik novelista.
rozprávku „Statočný valach" v , Nitre' III
(1846); SAMO BOHDAN HROBOŇ k\eá\nou
slovenskou povést „Céru povesti" v ,Orle
tatranskom' {\MQ)Mmze JANKO M A Ti] SK A
má svou „Shodii liptovskú, povesť z pod
Tatier zo XIV. storočia"; BOHUŠ NOSÁK
ukrajinskou povést „Laborec"" tamže (1848);
JOSEF JANČO nékolik menších prosto-
národních obrázku („Lúka na Kriváni'', ^Slo-
venská sirota"), a podobné i jiní: to jsou
však vesmés jen ukážky nadaní, jež se v kvet
nerozvilo.
Prvotinou novelistickou sahá do let ctyŕi-
cátých také cinnost SAMA TOMÁŠIK A:
zahalen v pseudonym Kozodolský známy
již básnik hymny všech Slovanú uverejnil
v ,Orle tatranskom' historickou povést z dob
tatárskeho plenu na Slovensku, „Hladomru"'
(1846) ; básnik rodného Gemera (Tomášik se
narodil 8. února 1813 v Jelšavské Teplici,
zemŕel na fare v Chyžném na Gemeru 10.
záŕí 1887) vyniká v ní nad epikem i histo-
rikem. Rázovitému, husitskému kdys Ge-
meru zústalo posvéceno pero novelisty To.-
mášika i v letech šedesátých a sedmde
satých, kdy se vrátil k své opustené lásce
z mlada, povídce historické. , Národný ka-
lendár' matiční pŕinesl r. 1867 jeho beietri-
sticko-déjepisný nástin „Vešelínovo dobytie
Muräňa^\ ,Sokoľ 1864 „Basovce na Miiráni"
a 1865 povídku „Sečovci, veľmoži gemerskí",
,Oroľ 1870 „Odboj Veselínoď', 1873 ,,Malko-
tentij" a r. 1876 „Kiinice"; z nich v o'ilibé
čtenáŕstva se udrželi podnes ,,Malkotenti",
povést z konce veku XVII., lícící odboj
Tôkôlyiovských nespokojencú proti vláde
119
Ferjenčík. Pauliny-Tóth.
rakouské. Líčení Tomášikovo je prosté a
svéží, jasné a zajímavé, osnova jeho prot-
kaná historickými útky byla živným dušev-
ním chlebem vdéčných slovenských čtenáŕú.
Od povídky historické k novele společen-
ské a konvenční se obrátil v letech pade-
sátých MIKULÁŠ FERJENČÍK (1825-1881),
rodák ze Zvolena, slovenský dobrovolník
v revoluci r. 1848, nadaný novinár, obetavý
buditel národní, redaktor ,Peštbudínskych
Vedomostí' a jejich pokračovaní v ,Národ-
ných Novinách' (od r. 1870), , Národného
Hlásnika' (od r. 1867) i ,Orla' (od r. 1878)
a velmi plodný beletrista. Pokusné práce
jeho, vážené ze života současného, „Krá-
lovna plesu" a „Pri kozube" (1853), odu-
ševňovaly mládež slovenskou; a jméno
M 1 a d e n, jímž redaktor Ferjenčík podpisoval
své novely, tešilo se i pozdéji dobrému zvuku.
Pevnou rukou a pŕece básnicky kreslí slo-
venské typy : vlastenec, jehož deti pod rod-
nou strechou se odnárodňují, v povídce
„Irma" (,Sokoľ 1860), dedinského sociálního
buditele v „Jecllovském učitelŕ (,Sokoľ'1862),
pilného úŕedníka-podivína v novele „Bratia"
(tamže), svojského ruského poméščika v „Se-
franiku" (,Oroľ 1880), zidealisovanou trpé-
Hvost v „Pestúnke" (tamže), atd. „Jedlovský
učiteT" je podnes čtením, hledaným sloven-
skými čtenáŕi.
Mezi obéma druhy, novelou historickou
a společenskou, rozvíjí se beletrie vše-
stranného VILIAMA PAULINYHO-TÓTHA.
V obor prvý spadá zejména dejepisná re-
konstrukce života a činu slávneho pána
Váhu a Tater, „ Trenčianskeho Matúša'' ; v Ma-
120
Záborský novel istá.
túšovi a jeho nékdejší ríši vidí Pauliny-
Tóth historické ospravedlnení požadavkú
národního Memoranda z r. 1861 na slo-
venské Okolie a neváha, aby je zdúraznil,
opustit i základní historickou objektivnost
a cele se oddat básnici fantasii: je veru
víc než povážlivým pokusem, slyšíme-li
z úst národního hrdiny veku XIV. citáty
z Kollára anebo Štúra. A takových neho-
ráznych anachronismu a epických kazú není
prostá ani ostatní jeho novelistika historická:
dejepisná povést „Tatársky f)len'\ o vpádu Ta-
tarú na Slovensko, povést „ T'a/'/za", srovnávající
príliš nápadné tajný sond stredoveký s mo-
derním soudnictvím, a j. práce. Zdaŕilejší
ruku driihdy mel Pauliny-Tóth (Rozmarín, My-
dloslav, Podolský a pod.) v novele ze ži-
vota souČasného, společenské, konvenční;
v „Ki/ciné^' s úspéchem psychologickým
i^ krajinárskym kreslí život kavkazských
Cerkesú; ve „Dvoch hráčoch"' líčí hazard
a prepych hry lázeňské společnosti ; v auto-
biografické „Trinástej piesni" pestré své
osudy životní; satirou a didaktikou se blýska
humoreska „Slovenský pravopis"; velebnou
osudovostí „Jedna noc na Považí", pestrostí
a názorností historickou oplývají „Volebné
rozpomienky" a náladou roku osmačty-
ŕicátého zbarvený príbeh „Tri dni zo Štú-
rovho života", atd. Z povídek a preložených
pros Paulinyho-Tótha vyšel 1867—1870 v T.
S. Martine čtyŕsvazkový výbor pod nazvem
(také azbukou!) „Besiedky"; zajímavé, po
nejedné stránce, jsou v nich novely všechny,
hodnotným kusem není z nich žádná.
Také JONÁŠ ZÁBORSKÝ, jehož jsme
Í21
Kubáni prosaik.
poznali Již jako básnika a jejž poznáme
ješté Jako dramatika, nékolikrát se pokúsil
na poli povídky novoveké; velmi určitým
povahopisem, ponévadž částečné vlastním
životopisem, drsným, až naturalisticky ver-
ným a sarkastickým líčením slyne jeho
„Panslavistickij farár" (v ,Táboru' I, 1870)
a osobitné vydaná a znovu vydaná povídka
z nedávne současnosti ,,Dva dni v Chujave"
(1873) ; vtipem a nevybíravou lapidárností né-
které jeho starší „Bájky'' prosou.
Úroda beletristická na Slovensku vzrústá
od let šedesátých početné a druhdy i jakostí
každým rokem. V ,Sokole', ,Orlu', ,Táboru'
a jiných listech zhusta se objevují nová
jména a nové práce, jež nejsou jen hluchými
klasy. Mnohá z téchto jmen bohužel rýchle
mizejí ze sloupcu časopiseckých ; mnohé
z téchto prací pohŕíchu navždycky uvázly
v péŕe svých osudem uštvaných tvúrcú.
KUBÁNI.
Slovenský román historický nejvíce želí za
svým vyvoíencem LUDEVÍTEM KUBÁNIM.
Z jeho živého zájmu o národní problém slo-
venský a bystrého smyslu pro život reality
vzniklo již záhy nékolik zdaŕilých novel hu-
moristických a satirických, jež teprv posmrtné
z jeho literárni pozústalosti dostaly se na
veŕejnost: tak „Supplikanŕ (v ,Orle' IV),
^Mendík'' (v ,Sokole' 1860), ^Emigrantŕ
(v ,Táboru' I) „Pseudo-Zamojskŕ , (v ,Sokole'
1861), y,Hlad a láska'' (v ,Lipe' 1 1860) a jiné
novelky menší. Ale ty všechny by slovenská
beletrie lehčeji oplakala, kdyby bylo bývalo
122 '
Zecheiiter.
Kubánimu dopŕáno šťastné ukončit jedinou
velikou slovesnou práci, historický román
zdob Jiskrova panství na Slovensku, „Fa/-
gathiŕ (posmrtné 1872, znovu 1909). Zústal
jen zlomkem ; avšak i jako románové torso
má pro slovenskou prosu umeleckou význam
mimoŕádný. Valcratha je Jiskrúv prívrženec
v horních Uhrách, vnitŕními nepokoji a zá-
pasy strán tehdy rozervaných ; velí na drien-
čanském zámku, háji ho statečné a prísne,
ale dvé osobní slabosti ho ničí : nedúvéra
k okolí, jež je mu cele oddáno, a osudná
auri sacra fames. Pro ne jest opuštén od
svých rádcú, slepé se vydá v ruce zrádce
Cilleiho, Driencan je dobyto (klasické místo
v románe) a Valgatha uprostred pusté zkázy
zaniká, Romanopisec Kubáni jest objektivním
historikem XV. století, jeho ovzduší, postavy,
mravy, kroje verné ožívají v jeho práci;
Kubáni jest v ní i umélcem, stavitelem, mo-
hutným epikem a zkušeným dramatikem.
Zbývalo jen završit dílo vítézným krovem a
byli bychom méli již v letech šedesátých
slovenský protéjšek k Jiráskovým slávnym
tŕem bratrským rapsodiím . . .
Kubániho novelistu božským darem hu-
moru a- vtipu daleko prekonal kremnický
lékaŕ GUSTÁV ZECHENTER (Laskomerský,
Štefan Pinka, a j., f 1908). Drobné jeho žarty
a rozmary, prvé než vyšel 7. nich stejno-
jmenný výbor (v Turc. Sv. Martine 1878 a
znovu tamže 1907), plnily po dvé desetiletí
1860 — 1880 slovenské časopisy a slunecní
pohodou duše svých ctenáfú ; jadrná ŕec
jejich, groteskní humor i sloh, tŕebas i v súše
12S
Križan, Križko.
vypravené anekdote, široký slovenský úsmev,
nikdy neselliávající komický účin vyjasní na
chvilkutváŕi nejvétšího rnisantropa. V oboru
svém Zechenter byl špecialista. Historky
o tom, kterak se slávil v Bystrici kdysi štu-
dentský majáles, jak trhali v zime r. 1870
pri stavbe dráhy u Kremnice strelným pra-
chem škálu a pŕece j í neroztrhli, sladkosti
radvanského ,jarmoku' anebo báječné ma-
sopustové ostatky v Pešti, rozmarná líčení
pokroku v umení a zázraku vedy, korenená
rozkošnou irónií, vypravení o tom, kterak
počestná panna Gizela ztratila zásnubný
prsteň a jak se objevil záhadným zpúsobem
v útrobách pečeného kapouna, „tam, kde
býva umiestený majorán" a kousky jiné a
jiné: to jsou vesmés pilulky, jež lékaŕ-allopath
s bezpečným účinkem podáva omrzelému
pacientovi. Zechenter v humoru je klasikem —
jak k plači úbohý je proti nemu kožený Mark-
Twain! — ; je smutným rúbem tohoto velkého
humoru, že nemá ve svete ozveny . . . Tolik
by uzdravil! ^Lipovianska maša'' (v ,0^6*^
1874), lovecký obrázek turgenévský, bohužel
osirelý, prozradil pekné nadaní Zechenterovo
v oboru prosy vážne; podobné jeho cesto-
pisy.
Ostatní novelistickou produkci z let šede-
sátých až sedmdesátých možno shrnouti
stručné; vétšinou jde v ní o pokusy ojedinelé
anebo dávno zapadlé. Ev. farár súlovský
ŠTEFAN KRIŽAN, pseudonymem Ž irán-
sky, zachytil živé episodku z r. 1848 v prí-
behu „Sľienovskí národovci" (1863) a dobrou
novelku napsal v „Milana a Miliné" ; historik
PAVEL KRIŽKO zkusil se jako básnik v po-
.124
Drobní novelista.
vídce vesnické y,Krívoprísazník"' (1865), ne
bez úspechu; evanjelický farár aradacký
LEOPOLD ABAFFÝ, literárne BrankoRo-
vinov (t 1883), v ,Lipe' III (1864) má zda-
ŕilou rozprávku zbojníckou „Tri hroby",
v jČernokňažníku', ,Slov. Pohladoch', ,So-
kole' i jinde ukázal slibné začátky pro-
saické; novely a besednice v ,Národných No-
vinách', , Národnom Hlásniku', ,Orlu', ,Táboru'
a jinde v časopisech, zvlášté však i ve 3 svaz-
cích „Nevädzŕ (1870) má velmi psavý DA-
NIEL BACH Aľ {Mi\ osláv Dumný); KO-
LOMAN BANŠELL (Maškovský), redaktor
, Slovenských Novín' Bobulových, uverejnil
v Pešti 1873 literárne neodpovédnou ,histo-
rickou povesť ^^Aíalantiŕ, Hurbanem po zá-
sluze odmítnutou ; drobné prosy psal JO-
NATAN ČIPKAY (Hradovský), sbératel li-
dových povestí; spousta kalendáí'ových, do-
brodružných a fantastických povídek A. E.
TIMKA náleží mezi bezcenný brak literárni;
pokusem o novelu, povídku, drobnou prosu
vystoupili ze starších i DANIEL LAUČEK.
GUSTA VLOJKO, z mladších JOSEF KOVÁČ,
JOSEF ŠKULTÉTY a jiní. Ale to jsou jen
jména Hterární, nikoli činy.
Prosa doby Stúrovy vyvrcholila v povídce
historické Kalinčákem, v románe Kubánim^
v novele společenské Ferjenčíkem, konvenční
Paulinym-Tóthem, v humoresceZechenterem.
Úrodné období umeleckého druhu novelistiky
a moderního slovenského románu nastáva
rovn ž až v letech osmdesátých, v dobé roz-
kvetu krásneho písemnictví na Slovensku.
125
VI
DRÁMA NÁRODNÍ A HISTORICKÉ.
Vlastné jen pokusy o dráma národní
a dejinné; od času Chalupkových kocourko-
viád mlčela slovenská Musa dramatická.
Matúškúv detinský kus „Siroty" (1847) a
Dohnányho „Podmanínovci" (1848) se^ztrosko-
taly literárne, neŕku-li dramaticky; Štúrovci,
činní a plodní od prvopočátkú v oboru verše
i prosy, vystoupili v dramaté teprve v letech
šedesátých — titánské zámery, jež v ne
s dúvérou kládli, zhroutily se v praksi jako
domky z karet. Cesta dramatu slovenského
od počátku je trnitá ; nastoupil ji znovu na
konci let padesátých Janko Palárik.
PALÁRIK.
JANKO PALÁRIK (1822-1870), svobodo-
myslný knez katolícky, vynikající bojovník
za očistu církve v hlavé i údech, zasloužilý
novinár a pokrokový hlasatel slovanské
vzájemnosti, uverejnil pod jménem J. B e s k y-
dova ve Viktorinové almanachu ,Concordii'
(1858) čtyŕaktovou veselohru „Incognito",
jíž bezdéčne se vrátil do dob Chalupkových :
126
Divadelní hry Palárikovy.
divadelní prostredky jsou tytéž, komika táž,
l.'jdaže ješté mélčí, psychologika postav, pri
níž Chalúpku vedl bezpečný inštinkt, u Pa-
lárika je drsná anebo naivní — a tak jen
jako obnovená, pošetilá, ne duchaplná fraška
ze současného života chytlo dílo Palárikovo
nové publikum, nevybíravé již dlouhým
postem.
Vyššího literárního stupne nedosáhla ani
druhá veselá hra Palárikova s hlavní po-
stavou populárního „Z)ro/a/-a" (v ,Lipe' I
1860); naopak: provedením i osnovou stojí
pod úrovní „Incognita" a nékolik dobrých
typických postav (na pŕ. žida Maušla) a vložek
písňových nezachráni kusu, z néhož ke všemu
ješté čpí plagiát podlé jedné starší francoiiz-
ské komédie. Púvodní Palárik nebyl ani
v kuse tretím, „S/nierení alebo Dobrodruž-
stve pri obzinkoclŕ' (v ,Lipe' II 18B2), jenž
i název si vypújčil (tentokrát s jmenováním
predlohy) od veselohry polského autora
Korzeniowského; osnovou a déjem vlastné
druhé, zhoršené „Incognito".
O vážnou látku dramatem Palárik se po-
kúsil konečné v pčtiaktové tragédii z déjin
ruských ^Dimitrij samozvanec"' (1864:, tiskem
až v jeho Sobraných dramatických spisoch
1870). Thema v ciziné hojné zpracovávané
raélo r. 1870 již i na Slovensku pŕedchúdce
v dramaté Záhorského; Palárik užil formy
dramatu vlastné jen proto, aby mohl opŕít
a ŕecnicky široce rozvést své názory o slo-
vanské vzájemnosti, jež kdysi vyložil teo-
reticky v ,Lipe' (III 1864). Je to dráma
chladné, bez účinku i jako kus knižní ; doma
je kdysi, stejné jako veselohry Palárikovy,
127
Palárikovi epigóni. Qrmisúv „Mátaj".
nekriticky preceňovali, Palárik sám však byl
si védom pravého významu svého v slo-
venské dramatice.
Slo mu i v dramaté o pokrok národní a
literárni; jsou to jeho vlastní slova: „nie
márna ctižiadosť a baženie za slávou po-
etickou, lež čisto vlastenectvo ma oduševňo-
valo". Jeho žertovná Musa Thalie Je vycho-
vatelkou a buditelkou národní, vyšších škôl
učenosti nenavštevovala, k úkolu jejímu sta-
čila Jí ideálni láska; pracovala na tomto
poli, seč byly její sily. Zatím co vdéční sou-
časníci málem ho vznesli mezi prvé svéto\ i
mistry dramatu, Palárik sám se cení po :
slovenského Kisfaludiho; ve skutečnosti byl
menším slovenským Tylem.
V slohu frašek Palárikových jali se tvorit
národní hry divadelní četní autori jiní —
v desetiletí 1861 — 1870 na každý rok pru-
mérné pripadá jedna až dve komédie nové;
význam všech je pouze literárni. Platí to
o PAULINYHÓ-TÓTHA „Kocúrkouskom
bale'' (1861), veselohre FERJENČÍKOVÉ
^Pravda predsa zvíťazŕ, BACHATOVÉ
„Z iskry býva vatra*" (1865), GRAICHMAN-
OVÉ „Kto zaplatí nohavice'' (1867) a „Ro-
manci'' (z téhož roku), ZÁBORSKÉHO „Pan-
sláviŕ (1867), KRIŽANOVÉ \,Obšitniku''
(1870) aj. — Zapadly, sotva se objevily
tiskem anebo na jevišti.
Velikou udalostí literárni zdal se štúrovské
kritice r. 1862 „Mátajú, čtyŕaktová činohra
SAMUELA ORMISE {1822— 187b), vzdelaná
po prvé na základe prostonárodní povesti
z Gemeru. ,Sokoľ I pél na ni chvalozpévy :
]2S
Dramatické básné^ Záborského.
spatŕoval v ní začátek veliké slovanské
epochy dramatické, kterou slibovali kdysi
Štúrovci ohrození všemu lidskému umení.
Dílo životem uštvaného velkorevúckého učitele
gymnasijního této epochy ovšem nezahájilo :
až na nékolik Jednotlivých výjevú a cha-
rakteristík zdramatisováno je chvatné a ne-
dostatečné. Stopj kvapne práce jeví také
Ormisova veselá ctyŕaktovka „Pravda"" (1868),
opét prostonárodním smerem zpracovaná :
slova, která o „Mataji" Ormisové ve svém
,Sokole' (1863) napsal Pauliny-Tóth, púsobila
na prvotné nadšení sic ledovou sprchou, byla
však v^eskrz pravdivá.
PAULINY-TÓTH byl nékdy i vzácny auto-
kritik : spravedlivé posoudil a odsoudil svou
^Ľudskú komédiiŕ (v ,Sokole' 1862). velice
myslenou báseň historicko-filosofickou o de-
víti(!) déjstvích, vážící dej z povstaní sedlákú
Dóžových r. 1514 a véstící skvelé pŕíští
slovenštiné: báseň vznikla již r. 1846, byl
to tudíž prohŕešek mladistvého romantika.
Úžas, ale ne nadšený, budí dlouholeté dra-
matické trudy kat. faráŕe župčanského JO-
NÁŠE ZÁBORSKÉHO. V letech 1864—1870
vyšlo z jeho dílny dvacet pét knižních dramat
historických : obetavý Viktorin vydal z nich
vétšinu svým nákladem v „Básních dra-
matických'' (1865) a „Lzedimitrijadách'' {\%m,
obe v Pešti). Názvy jejich hovorí s dostatek
o jejich obsahu historickém; v svazku prvém
je téchto sedm dramat : „Odboj podunajských
Slovákov" a „Arpádovci" (po prvé v ,Lipe' III
1864), „Poslednie dni Velikej Moravy", „Bitka
u Rozhanoviec", „Felician Sáh", „Karol Drač-
9 VJi
Dramatické básne Záhorského.
ský", „Alžbeta Ludiekovna" — látka z déjin
uhersko-slovenských (mimo „Básne drama-
tické" vj'šly „Jánošíkova večera" a „Striga"
1870, do téze skupiny patŕící). V svazku
druhém dramat devét: „Ubitie Dimitrija",
„Očarenie Godunova", „Lžedimitrij v Poľsku",
„Pád Godunových", „Prvý Lžedimitrij",
„Druhý Lžedimitrij", „Tretí Lžedimitrij", „Lia-
punovci" a „Poslední zločinci" — látka z déjin
ruských. Konečné v „Divadelných hrách'^
(1870) Záhorského vyšlo ješté dalších sedm
dramatických básní: „Chorvátska Helena",
„Huňadovci", „Dóža", „Utišenič", „Ztrosko-
tanie Srbska", „Ďorde čierny" a „Bátoryčka"
— látka z déjin uhersko-srbských. Co svými
tlustými dramatickými cykly Záhorský za-
myslel, nynéjšímu pokolení jest již hádankou.
Méŕítka dramatického nelze k nim pfiložit ani
nejshovívavéjšího; poesie v nich není naprosto;
líčení je suché, kronikárske, únavné; psy-
chológie doby jakoby se propadla, po snaze
umelecké v nich vúbec ani stopy. Za to
v téchto fasciklech napéchována knižní uče-
nost historická po sám vrch. Tech pétadvacet
dramat psal prísny racionalista, netvoril jich
básnik ; psal je politik a slovenský národovec,
jednak aby provedl rekonstrukci slovenských
a slovanských déjin na uherské pude, jindy
aby oslávil severní Slovanstvo a pozdvihl
jeho prestyž v ostatním slovanském svete;
psal je slovenský zapadlý vlastenec, který
málem se stal skutečným historikem a který
aspoň s miavenčí píli snesl ohromnou látku
kulturné-historickou svému šťastnéjšímu ná-
stupci. Volil-li pro své historické studie pomoc
drsného verše a formu dramat, bylo to pre-
dať?
Kellner Hostinsk}'. Podhradský. Lauček.
cenení vlastních sil tvúrčích a jisté mu záŕil
pred zrakem Shakespeare; jeho čisté roz-
umový, rigorosní, neobrazivý intelekt mél
ovšera k tonuito vrcholku básnické kultúry
ješté dále nežli je cesta ze Zupčan do Strat-
fordu. Ze však mohl sám, bez pomocníkú a
hmotných prostŕedkii vykonat na bídné
brdárce v ztraceném kouté Šariše tolik, kolik
vykonal, budí podnes úžas ; nedivme se jeho
ješte užaslejším současníkúm, vidéli-li v nem
tehdy slovenského Goetha anebo Shakes-
peara.
Goethe i Shakespeare byli nezastíranými
vzory PETRU KELLNEROVI-HOSTIN-
SKÉMU v jeho jediném dramaté z ruské
histórie, tragédii „Svätoslavičovcoch" (v alni.
,Minervé' 1869). Básnická obraznost stvorila
zde púvabnou báseň dramatickou a jediné
poesie ji také zachraíiuje; mimo básnické
prvky vratce založená a vyvedená stavba
by neobstála pred soudem kritiky divadelní.
Z ostatních dramatiku doby Stúrovy za-
šlou ži jpšté dva autori stručné zmĺnky —
míjíme naprostým odpustením hríšný plod
Musy Skačanského, ukrutnou ,smutnohru'
„Jánošíka'*. (1880) : —JOSEF PODHRADSKÝ
(t 1916), ev. farár v Pešti, nakonec vyznavač
pravosláví a jako profesor v Srbsku usedlý,
a DANIEL LAUČEK, účastník básnický
v ,Napredu'. Podhradský napsal^již r. 1850
pétiaktovou tragédii „Holuby a Šiilek'% bás-
nickou oslavu dvou prvých národních mu-
čedníkú z r. 1848, dramaticky velmi slabou
práci ; v ostatních kusech, zejména v „Prvej
slze v nebŕ (1865), podobné se snaží zobrazit
9* 131
Smysl dramatu doby Stúrovy.
ideálni postavu slovenského hrdiny národ-
ního. Dramatická stavba jest mu ovšem ta-
jemstvím, zavŕeným na sedm zámku. Touž
slabosti chradne slušný jinak Laučkiiv pokus
o sociálni tragédii „Úklad a matka*' (1871),
s bystrými postrehy dušezpytnými a peknou
osnovou.
Pred dráma doby Stúrovy doba pŕiští na-
píše snad otáznik: zrodila vúbec doba Štú-
rova hotové, skutečné dráma? Snad prejde
úplné dramatická ,a d h o c' Palárikova, trudy
Záhorského, volné i nevolné zlomky ostatních
a vyŕkne pŕímý prísny soud, že doba tato
dramatu slovenského vúbec nezrodila. Ani
potom netreba zoufat nad touto jeji sla-
bosti : pokusy ty pŕece tesily a hŕály, pŕece
néco z nich zbylo histórii, pŕece ústum lačným
podaly drobty duševního chleba, pŕece do
tmy vrhly jiskŕičku krásy a nadšení — a co je
nakonec cílem a smyslem i nejvyššiho Umení?
132
HLAVA Č T V R T Á.
DOBA ROZKVETU.
[Uvod.J Leta osmdesátá minulého veku pn-
uášejí na samém prahu dobrou zvést sloven-
skému písemnictví. Již r. 1879 podal Hurbanúv
syn Svetozár slovenské poesii závažný dar zá-
snubný, básnickou knihu ^Tatry a more".
Májová vlaha na umdlený úhor stéží má účinek
krisivéjší, než méla tato básnická sbírka na do-
máci náladu literárni i národní: svéží van mla-
dých a zjasnéných slok „Tatier a mora", kouzlo
Jiového, národné a slovansky procíténého ob-
sahu, vzletné, až vášnivé formy ŕečnické zrodily
na Slovensku unaveném nové nadeje v budou-
cnost, chuť k životu a zápasu o jeho cenu. A
zatím CO Hurban-syn vítézné zahájil nové jaro
v slovenské poesii, Hurban-otec dechem jeho
v podzimku svého života vydal ješté druhý
kvet: obnovil ,Slovenské Pohľady', revui pro
literatúru, umení, vedu a politiku, jež se stala
novému ruchu výdatnou oporou a novému tvo-
rení slovesnému pevnou základnou. V ní za- ^
pustili koŕeny Vajanský i Hviezdoslav i Kuku-
čín, v ní otiskují své práce témér všichni jejich
vrstevnici menší hŕivny duševní.
Literárni renesanci na Slovensku mohutné
1HH
Doba rozkvetu. Úvod.
spolutvoŕily vlivy mimoslovenské. V českém
živote a poesii se práve probourávala okna do
Evropy, s vyhlídkou k západu; slovanský jili
vrel, stfásal |ho stoletého cizího poručenství.
Nové smery valy od západu, stŕetaly se pod
Tatrami se silnými jižními vetry, procitlá jinii
a rozevlátá myšlenka slovanská utkala se v boji
s mocným cizím vetŕelcem — a z tohoto zá-
pasu myšlenek vznikal blahodarný kultúrni
život. Nový vzduch záhy proudí všude; starší
vrstve pripadá často príliš silný, ale slovenskou
mládež láka jeho zdravá opojná sila a vábi ji
nadýchal se ho pŕímo u jeho prameňu, V ko-
ŕeny staré národní tradice se tlačí nové životní
šťavy; a tak okolo let osmdesátých šíre opet
se poznávají slovenský východ a český západ
na poli kulturním a zvlášté literárním.
„Bratfím Slovákúm" posvécuje r. 1876 Adolf
Heyduk své národní vyznaní víry, zpevník
„Cymbál a husle", burcující zajem o Slovensko
a knihu pro ne epochálni; literárni omladina
moravská naväzuje se Slováky v Praze nitky
styku spoločenských ; jižní Čech Josef Holeček
ve vrelé národní výzve „Podejme ruku Slová-
kúm!" (1880) naväzuje na vzájemnost hospo-
dárskou a politickou; básnik Rudolf Pokorný
podáva Slovákúm ruku na poli prakse literárni ;
mladistvý Jaroslav Vlček, slovenský rodák, píše
v Praze prvou knižní monografii o literatúre
na Slovensku, a zároveň prednáškami budí
zajem o jeho kultúrni život ; a jiní a jiní zdatní
pracovníci neváhají pripojil ruky k dílu bratrské
dohody: je to začátek vzkríšení citu česko"-
slovenského krevního bratrství v širokých ma-
sách mezi Šumavou a Tatrami, naše národní
Pascha.
1S4
Doba rozkvetu. Úvod.
Na obzoru písemnictví se ustaluji současné
tri svetla, jaká pŕedtírn Slovensku literárnírau
nikdy nesvítila pohromade: družné básnické
troijhvézdí Vajanský-Hviezdoslav-Kukučin.
136
I
HURBAN VAJANSKÝ.
[Jeho život.] Na fare hlbocké v iiitranské
župe narodil se Josefu Miloslavu Hurbanovi
16. února 1847 syn Svetozár. Základu vý-
chovy a vzdelaní nabyl v pŕísném otcovském
domé, z néhož časné byl poalán do sveta
za vzdelaním; nejprve do Horních Stŕelic,
jichž škola slynula tehdy dobrými učiteli,
pozdéji, když Kalinčák se stal r. 1858 za-
tímním ŕeditelem ev. státního gymnasia v slez-
»kém Téšíné, odešel za ním. Z Téšína však
otec brzy ho poslal do Nemec, kde v pru-
ském Stendale oblíbil si zvlášť klasické ja-
zyky a poznal zevrubné novou nemeckou
literatúru. Ve valce r. 1866 stendalský ústav
byl rozpuštén, a tak na podzim téhož roku
vrací se Svetozár domú a ukončuje studia
gymnasijní v Banské Bystrici pod správou
dobrého slovenského pedagóga Martina Cu-
lena. Po maturite dal si zapsat na prešpurské
akadémii práva ; r. 1874 složil v Pešti práv-
nickou zkoušku a usadil se v SkaHci jako
advokát; Vystŕídal dvakrát své púsobišté,
nejprve Námestovem, potom Lipt. Sv. Miku-
lášem, ale prakse presto dlouho neprovo-
,Idey hurbanovské',
zoval — básnik již tehdy v nem budil nechuť
k praktické stránce života. V r. 1878 účastnil
se rakouské okupace Bosny a Hercegoviny,
posílal odtud pozoruhodné príspevky do ,Ná-
rodných Novín* martinských — pro prvý
článek jeho V. PauHny-Tóth zvoHl r. 1874
pseudonym V a j a n s k ý a Hurban trvalé zú-
stal pri nem — a po návratu z vojny ješté
téhož roku prijal v jejich redakci místo, jehož
už neopustil: takŕka u redakčního stolku
,Národných Novín' zemŕel dne 17. srpna
1916, na bojišti práce za lepší pŕíští sloven-
ského lidu, o nemž zatím již rozhodovaly na
krvavém poli v (*iziné vítézné zbrane českých
a slovenských vojsk revolučních.
[jidcy hurbanovské'.] ,,S jeho snu'ťou
ako by išla k svojmu zavŕšeniu jedna doba
slovenského duchovného života — ; tá, ktorá
sa bude počítať od Hollého, od Štúrovcov,
od Sládkoviča." Tak napsaly v nekrológu
o nem .Národnie Noviny*, tak o nem soudí
i literárni histórie. Vajanský pŕes nemalý
význam toho, co nového pŕinesl slovenské
prose i poesii, v jádŕe byl ješté pozdním
Stúrovcem, dovršitelem oné epochy, jež se
začala v letech čtyŕicátých veku XIX. a jež
s ním, posledním mohykánem svým, v tretí
generaci po Štúrovi a v druhém desetiletí
veku nového klesla do hrobu. „Un poéte
venu trop tard pour étre prétre" . . .
Dvojí ideový princíp žil a zápasil neroz-
lučné v Svetozáru Hurbanu Vajanském. Básnik
a pohtik, umelec a publicista, estét a gladi-
átor: pouze v zorném uhlu této duality spo-
číva verný obraz Vajanského jako jedineč-
W7
,Idey hurbanovské".
neho typu v moderních našich dejinách li-
terárních. Svetový názor jeho uzrával za
zvláštních podmínelí, jaké molilo vytvoŕiti
pouze slovenské prostredí v polovici minu-
lého století. Prísny evanjelický duch uvedo-
melé slovenské rodiny, účelná výchova pod
vedením slávneho jeho otce Josefa Miloslava,
souhrn domácich slovanských tradic a ko-
nečné štúdium v ciziné skládají se záhy na
citlivou povahu mladého Hurbana, nadaného
prudkým osobním temperamentem. Takŕka
doslovné doma, pod strechou hlbocké fary,
stála i kolébka spisovné slovenštiny, Sve-
tozár Hurban rostl zároveň s ní z plének,
s materským mlékem ssál v sebe její ovzduší
a ideály, bojoval s ní její boje a nakonec
srostl s ní vášnivou, synovskou láskou;
odtud si vysvetlíme jeho houževnatost v zá-
pase za její práva a prorocký žár, který
vytryskl pozdéji bílými plameny v obrane
její pred herodesovskou ukrutností a krve-
lačností : Svetozár Hurban se uvažuje v dé-
dictví Štúrovo s veškerým jeho myšlenko-
vým pŕíslušenstvím. Kollárova ideológie slo-
vanská budí v nem šumivé nadšení, i jemu
ješté se točí hlava závratí nad ladným jeho
plemenem, jež ^sto miliónov duší číta, nad
pol svetom vládne." I podlé jeho presvedčení
slovenský národ je stŕedem a srdcem této
pokrevní slovanské masy; nacionalism jeho
pŕekj'^puje pathetickými slovy : „Ja som pyšný,
že som Slovák — coky, kto ma haní ! . . / —
jako kdys u nás v ére rubšovských dekla-
movánek ... — zatím však slovenská sku-
tečnost okolo neho má tvárnost takovou, že
veru nedáva zadného dňvodu k národní pýše.
138
,Idey h urbanovskéV.
Žít v ideách, zbásnéných svétech budouc-
nosti stačilo Vajanskéraii — jako Štúrovcúin
— skoro po celý život. Poslední plameň,
v némž škola Štúrova neslávne zhasínala,
vrhá ješté stíny na prvou sbírku veršu Va-
janského. 1 v ní je dosud mnoho chomja-
kovštiny, slepé víry v neznámou velikou
budoucnost Slovanstva bez nejmenší záruky
skutečnostní, i v ní ješté žije duch isolační,
jejž slovanským literatúram vŕele doporu-
čoval ruský Pypin. Chomjakov vede nás
u Vajanského k slavjanofilúm, a Pypin, tehdy
veliká autorita v literárním svete slovanském,
svým iisudkem o škodlivém vlivu západo-
evropské jzkažené' kultúry na samorostlou,
panenskou vzdélanost národu slovanských
ovláda úplné básníkúv literárni vkus. Va-
janský staví se uvedomelé proti západu, tvorí
a chce tvoŕit pouze z domácich, prípadné
kmeňových prvku (Puškin, Turgenév); vy-
slovuje se v svém básničkám díle pro ideový
konservativism.
Od téchto názoru literárních byl pouhý
krok k jejich úprave pro život politický a
národní filosofii; Vajanský se ho odvážil.
R. 1897 kreslí si v ,Národných Novinách'
,nálady a výhľady' do budoucnosti, pokus
o zpŕítomnéní veškerého myšlenkového vý-
voje slovenského s^pohledem do minulosti
— bez Kollára a Šafárika. Rámec sloven-
ských kulturních déjin byl touto smelou vý-
lukou nutné kusý; Vajanský tudíž vsouvá
veň místo obou pilíŕú slovenského ohrození
bernolákovského véštce Jana HoUého a po-
číta od neho „ako spisovateľa i ako osoby
počiatok slovenskej duchovnej renaissance."
,ldey hurbanovské'.
^Bez jeho smelého osamelého pokusu vložiť
národný slovenský byt do umenia neboli
by sme mali veľkého prešporského pohybu" ;
neboť „do kruhu slovenskej mládeže vniklo
HoUého učenie o národe ako o predmete
umenia."^ Kollárov folklór, tradice ,, Slávy
dcéry", Šafárikovo monumentálni dílo o slo-
vanských starožitnostech a jeho výzkumy
v oboru slovanského jazykozpytu, jimiž táž
prešpurská mládež žila a rostla — Vajanský
prosté popírá, a v ŕetéz vývoje slovenského
myslení dosazuje místo nich náhradu ne-
rovnou v Janu Hollém, jenž sám filosoficky
vychází z ideológie Kollárovy.
A odtud opét nebylo daleko k dúsledkiun
dalším — filosofická soustava Vajanského
jest i v omylech veskrze diisledná: k po-
pŕení aneb aspoň oslabovaní kulturních vlivii
českých na literatúru a život Slovakii vúbec.
Hurban Vajanský nikterak netušil česko-
slovenské jednote kultúrni, pŕehlížel ji a
dlouho pochyboval o její prosté skutečnosti,
natož o její prospešnosti pro Slováky. V Če-
chách stávali se zatím v poesii i vede stále
víc evropskými ,západníky' ; svetový názor
Vajanského byl rozhodné protizápadní, ,zá-
pad' byl mu synonymem cizoty, zkaženosti,
slovanské ujmy — v boji proti Vrchlickému
vystoupily tyto podstatné součástky Vajan-
ského ideológie velmi výrazné do popredí.
V Čechách počali budovat na vlastní sile,
soustavné a programové, Masaryk tehdy již
učil trpélivé, každodenní drobné práci; Va-
janský nemél schopností takto drobné a tise
pracovat, potreboval nutné dalekých per-
spektív a dogmatická víra v náhly netušený
140
„Tatry a more''.
obrat všech vecí v prospech Slovákúv a Slo-
vanstva nahrazovala mu bezpečné a jisté
výsledky práce uvedomelé a soustavné pod-
nikané. Vajanský mél otevŕený plán konser-
vovat Slovensko až po rozhodnou dobu,
kterou básnicky neprestával vždy znovu tušit
a prozírat, naprosto pŕesvédčen o blízkosti
svetové katastrofy. Odtud klíči politická pa-
sivnost jeho i martinské družiny, jež takŕka
až po začátek svetové války, již arci vyvo-
lali zcela jiní činitelé, uchovávala Slovensko
v nečinnosti pro tento osudový svetový
okamžik; odtud klíči i napjatý pomer mezi
ním a mladou generací na Slovensku, jenž
se mení nakonec v otevŕený boj mezi ,otci"
a ,détmi' a v úplnou porážku jeho zásad
a ideí. ,Idey hurbanovské' v literatúre i ži-
vote národním podnítily silný kvas myšlen-
kový, plodné a životné však nebyly : zhasly
nadobro spolu se svýni duševním otcem.
Život se k žádné z nich nevráti, zato tím
Častéji bude se k nim vracet histórie kul-
túrni a literárni.
[Tri básnické knižky Vajanského.] Okolo
r. 1880 opét bylo již treba „zhrmeť novej
piesni" na Slovensku. Poesie jeho bj'la
v úpadku; v letech sedmdesátých vymrel
celý rad starších štúrovských básníkúv a
nové talenty v ,Napredu' a jinde hlásily se
pouze nesmelé. V tiché očekávání nového
Činu Vajanského sbírka „Tatiy a nioi-e^,
venovaná vdéčné Adolťu Heydukovi (1880),
lehla hlasitou ozvenou. Za bosenské okupace
otevŕel se mladému poetovi, který již dŕíve
se pokoušel ve verších i básnické prose,
14f
" „Tatry a more''.
nový svet: život pobratimú na slovanském
jihu, večné vítézná veleba more a jeho zla-
tem zalitých, kvetoucích brehu, báječná ríše
junáckych zkazek a povestí — to vše bylo
živlem novým v slovenském básnictví a na-
bývalo ješté osobitého tvaru v básnikove
vznícené obraznosti. „Maják", historka mi-
lostná, položená romantickým déjem v oblast
tajemného a kypícího morského živlu, ne-
méla dosud látkou ani formou doma pŕed-
chúdce ; rovnéž bŕitká, skoro jako u Havlíčka
\i:ipná a úsečná forma „Jaderských listú"
byla v slovenské poesii naprostou novinkou.
Duch celé sbírky je smelý a radostný; ani
hrdý, mori vládny a tvrdý Albion nesklání
k úcte šije básníkovy („Anglii"); volný, osvo-
bozený let jeho perutí rozprostírá se široce
od slunné Adrie až k bílé Moskve, hrozí
zradnému Baltu a žehnaním se snáší na
verné končiary Tater; zvlášté však prudce
a nebojácne básnik jako soudce „pošmúrny,
drzký a odporný", proklíná domáci Asijce
za všechny zločiny na nevinných sloven-
ských detech násilné maďarisovaných, v ob-
šírnejší tendenční básni „Herodesu". Látkový
úspech „Tatier a mora" byl dokonalý ; i dávne
zkazky, jak svedčí „Gnóm", „Kykymora",
„Guslar" a jiné povesti, Vajanský dovedí
obméniti rouchem i myšlenkou, zhusta skry-
tou v národní alegórii, téméŕ k nepoznaní.
Vajanský básnik zvítézil doma hned napo-
prvé; veliký úspech „Tatier a mora" byl
pravé klíčem, jenž mu otevŕel pozdéji cestu
nejen k novým vavŕínúm literárním, ale
i k moci a autorite skoro neomezené ve
vécech národních, zvlášť in politici s.
142
,Zpod jarma". „Verše".
Druhá sbíľka Vajanského vyšla po péti
letech v Nerudových , Poetických besedách'
(sv. XX., 1884) pod významným nazvem
^Zpod jarma"". Obsahem jejím jsou úzkosti
duše a vzdory národní, jež volá básnik ne-
svobodou sklíčený a bolestne zraňovaný
tvrdým osudem svého lidu — asi slovenské
„Písné otroka"; vedie zpévné a dumné in-
tonace Heydukovy nalezneš v nich skutečné
nejeden odkaz na Čecha. Vášnivé vzlyky
vlastenecké a plaché nálady básnické, citová
zrcadlení rázu dúvérného a verejná poslaní
ideová stŕídají se tu velmi púvabné, po-
vznášejíce se v nékterých číslech, na pŕ.
v básni ^Pôvod maďaronstva", úchvatné
„Polárnej piesni", plaché „Noci" anebo v mo-
hutné „Novej vesne", Hviezdoslavovi posvé-
cené, k vrcholným cílúm lyriky reflexívni
a básnického impresionismu. Pŕinesla-li tedy
i druhá sbírka Vajanského slovenské poesii
obohacení vnéjší i vnitrní, pŕinesla jí jeho
básnická kniha tretí skutečné prekvapení.
Byly to „Fe/'se" (1890). Ideové stanovisko
básnikovo, jež je náplní obou sbírek pŕe-
dešlých, ztrácí se ve „Verších" úplné: Va-
janský člení je podlé délítka čisté formál-
ního v pét samostatných oddílú, vyplnených
znelkami, tercinami i stancemi, hraje si zá-
libné s trocheji a jamby — domáci veršová
tradice štúrovská ve „Verších" je nadobro
pohŕbena. Vajanský tehdy neobyčejné prudce
odmítal ,západníka' Vrchlického, potíral
jej ideové všemi zbranémi; vítézný mistr
českého verše podrobil si jej však formálne.
„Verše" Vajanského jsou vynucenqu daní
témuž módnímu kultu formy, jejž v Čechách
Prosa Vajanského.
vypestoval se svými žáky a epigony Jaroslav
Vrchlický. U vývoji slovenského básnictví
inají pak „Verše'^ místo čestné: nová gene-
race učila se na nich stavbe a členení slo-
venského verše, knižka Vajanského byla jí
dlouho učebnou príručkou moderní veršové
techniky.
Souborné, ale ne úplné, básnickou žeň
Vajanského predstavuje IIÍ. a Vi. svazek
jeho Sobraných diel, jež od r. 1907 vychá-
zejí v T. S. Martine; prvý díl cele za-
plňuje nové rozšírené vydaní „Tatier a mora",
v druhém sloučeny jsou básne „Zpod jarma"
i „Verše" s prídavkem starší, nehrubé zda-
ŕilé fantastické skladby „Vilín" (z r. 1885).
Je to žeň bohatá ; sama by stačila, aby jméno
Vajanského v našich dejinách literárních
vdéčné bylo zapsáno. Talentu Hurbanovu
byl však okres reči vázané polem príliš
úzkym.
[Prosa Vajanského.] „Vajanský totiž jest
autorem nejen tŕí básnických knížek: on je
také prosaikem. Vajanský-poet má soupeŕe,
Hviezdoslava ; s Vajanským beletristou nikdo
se nemúže meŕit: je tvúrcem slovenského
románu." Ačkoli tento povšechný úsudek
Ondfeje Sirotinina nechceme ve všem pode-
psat, pŕece v jeho druhé časti s hlediska ča-
sového dávame mu za pravdu: Vajanský
skutečné je tvúrcem nového druhu umelecké
beletrie v písemnictví na Slovensku,
Po nékolika zkušebných pracích začáteč-
nických Vajanský otiskl v ,Orle' r. 1880
prvou hotovou svou novelu : jest jí „£a//a".
Charakteristika, stavba, styl i látka jej í,
144
Frviii novely Xajaiiskéh';.
velkopanské zemanské ovzduší, hovorí již
o zrozeíií vyvoleného lunélce malby slo-
vesné. Potvľdily to v zápétí práce jiné, jež
uverejňoval v i)oki-aeování .Orla*, v prvých
ročnících .Slovenských Pohľadov*: zdarilé
psycholojíické a realistické kresbv ^Kaii-
(lidár (1881), ,,Búrka v zátisr (188Í) a ^Ba-
hie leto"' (1882), jež zachycují slovenský
život po jeho stránkach svetlých i stin-
ných péreín zkiiseným. Vzory své a učitele.
kteí'í se hlási z téchto prvotín, Kubániho.
Zechentera, Záhorského i Kalinčáka, mladý
Hurban naraz prekonal plastickým líčením
osôb i situací a stanní velmi brzy na.piidé
talentu svému vlastní. Dva svazky „Besied
a dúm" (1888 a 1884) ppnesly již z jeho pera
vzor novoklasické slovenské prosy — spolu
však také typus románového umení Va-
janského.
^Letiace tiene"" ze svazku prvého jsou
obsáhlou umeleckou studií záhadných pováh
slovenských, jimiž Slovensko žije i hyne.
Ve skvelý rámec líčení zasazeny v nich
inistrné portréty obchodních spekulantú, ma-
ďarónuv a némčíkii. a naproti nim podobizny
čirých idealistu, čestných slovenských jedno-
tlivcú, tam zpanštélá vrstva odrodilcuv, tu
zase masy trpného slovenského lidu — slo-
venská pasivnost, netečnost a její prameny,
vesmés to stíny, letící preš obzor slovenského
života. Líčení mistrovské, ruka pevná, umení
•veliké: pri všem však ješté štúrovské resi-
duum, nadnášení jasnejších barev na sloven-
skou skutečnost, idealisování postav, pováh
i situací a ružový optimism do budoucnosti
— nevylečitelný neduh umeleckého zraku
10 Í-A>
„Suťhá nitolesť". ..Korefi a výhonlvy". ..Kotlín" a j.
Vajaiiského — zústavily v díle patrné vStopy.
.^Letiace tiene" byly jen prípravou k veliké,
umelecky nejzralejší práci Vajanského, ro-
mánu ^Suchej ratolesti^ (1884). Vajanský-
realista odkrýva tu prímo virtuosné zasta-
ralé zlo rolničke šlechty a panské trídy,
, suché ratolesti' na slovenském rodostromu;
Vajanský-romantik kreslí v ní však Slo-
' vensko i takové, jakého nebylo ve skuteč-
nosti. V „Suchej ratolesti* vystupuje zámožný
zeman, Stanislav Rudopoľský, duch národné
zanícený, evropsky vzdelaný, spolecensky
tŕíbený Slovák ; vystupuje v ní ideálni ná-
rodovec Tichý, čestný a uvedomelý statkár
Vanovský — i)ohužel však odrodilec Svatnaj
z téhož románu je nejčastéji slovenskou sku-
tecností a ne preludy uvedomelých zemanú
Rudopoľských, Tichých a Vanovských —
práve oni jsou témi .letícími stíny', záhad-
nými existeucemi Slovenska. A jako v „Su-
chej ratolesti", Vajanskýzkresluje slov^enskou
skutecnost i v ostatních svých pracích o týchž
námétech, jak v románech ^Pastokveŕ (1894),
^Koreň a vi'jhonkii^ (1895 — 1896) a zvlášté
v ^Kotlíné'^ (1901). tak i v menších novelisti-
ckých kresbách svéžesti pŕímo turgenévské
^Mier diiše^, ^Poďrosr, „Dve sestri/^ i jinde
— vesmés yuhlazených, kabinetních kouscích
"sn^rpravéčského umení, aledokladechneskuteč-
nostních: jsou to obrazy básnikova umeleckého
optimismu, nikoli slovenské pravdy. Stíny ma-
ďarisace, jazykové, a ješté osudnéjší maďari-
sace mravní plouží se pŕes slovenský pozem-
ský ráj zdlouha, hrozivé, po staletí; málo
zmiiže zbožná básnikova víra v ideály, jež
nemají ozveny ve skutecném živote. Tato
Vajaiiský publicista.
ťťstrojná porucha vjemových schopností básni-
kových v očích mladší generace zastínila vý-
znam Vajanského-umélce, zvlášté, když své
zásady literárni ja'l se uplatňovat na širším poli
verejného života : nmélecky se tŕíbila na jeho
pracích, obsah jejich však odmitla a tak Va-
janský nakonee piulil ji sám proti sobe na
dráhy zdravého kriticismu.
Osobitým (h-nhem umelecké prosy Vajan-
ského jsou jeho duchaplné cestopisné črty
a studie, štýlové bezvadné, tvorené hlubokým
intelektem, leckde však známym ideovým
zaujetím stranícky zbarvené; výbor z nich
vyše! v X. a XI. svazku jeho sebraných dél.
Umeleckou prosu Hurbanovu obsáhlo v nich
zatím 8 svazku ; dosud však není sebranými
díly vyčer})ána ani jeho tvorba básnická ani
prosaická aniž v nich je zahrnut zamyslený
výbor z jeho ohronnié čtyricetileté činnosti
zpravodajské a novinái-ské.
[Vajanský publicista.) Od r. 1878, kdy
po prvé zasedl za redakčním stolkem v ,Ná-
rodných Novinách", až do leta r. 1916, kdy
zlomené pero vypadlo mu z ruky, Vajanský
vytvoril úctyhodné dílo publicistické, jež svou
všestrannosti upojníná na publicistickou čin-
nost otce jeho Josefa Miloslava, rozsahem ji
však predčí. Na tisíce článku politických a
propagačních, na si a časových polemík a tolik
i zpráv a kritik literárních chovají z té doby
,Národnie Noviny', ,Oroľ i , Slovenské Po-
hľady'; mezi nimi veci, jež neztrácejí dô-
kladné ceny, syté kreslíce prostredí své doby
a jejich čelných účastníkú. Vajanský byl
novinár bystrý a vždy jiohotove ; umení
10=:= 1 1:
Vyznám Vajanského.
stručného pohledu nebyio mu tajemstvím.
Tak v pbsáhlém životopise šlechetnélio bi-
skupa Štefana Moyzesa (1897) podal vebui
cenné príspevky ke kulturním dejinám slo-
venského ohrození ; tak v .,Literárnych roz-
pomienkach" (NN XI) zachytil charakteristi-
cké drobné črty a rysy k povahopisu štúrov-
ských spisovatelia, jež by jinak byly rýchle
vymizely z lidské paméti ; zachoval zápisnice
všech význačných pravot politických (o ru-
žomberském kriminálnim procese 1906, o čer-
novském procese 1908), v nichž sám vét-
šinou byl v seznamu obžalovaných a k ža-
lári odsouzených ; atd. — vyčerpal tento roz-
sáhlý obor verejného púsobení Hurbanova
by znamenalo napsat o nem knihu, poučnou
a jisté veskrze puvodní v naši literatúre.
[Záver o Vajanském.] Jaké bndoucnosti
Vajanskj'" odkázal své horké životní dílo —
pochybné, tenuié, — bezpečné, svetlé? Ve-
ríme, že sprav^ídlivé. Byl veliký umelec jako
básnik a vétší jako beletrista; budoucnost
zváži klad a hodnoty, jež dal našemu pí-
senmictví, odsune cizí pŕímésky a dílo jeho
bude umelecky nedotčeno. Byl veliký bo-
jovník; denné sestupoval v hlučící arénu ži-
vota a zústal čist a zemrel v evanjelické
chudobe. Mnoho se mýlil a mnoho horkosti
rozsel, mnoho trpkosti také sklidil. I v boj ich
nejtvrdších a nejdrsnéjších vyžaroval ideálni
ľásku k svojeti a Slovanstvu; sám osobne
za ni nepoznal mnoho tepla lásky. A nepadl :
zemrel takŕka v stoje, uprostred krvavých
boju, jež kdysi prorokoval a jichž blahé ovoce
chutnal, trebaže se nedočkal jeho uzrání.
J48
Význam V'ajanského.
Význam svého životního boje u ciíla rozlíšil
ostatne sám nejjasnéji, napsal-li v „Epilógu"
k druhému vydaní knihy „Zpod jarma" (19()ô) :
„Nie, nezroní ma hhipca škrek a vrava, vy-
soko nad ním tenie orla sláva; on strhať
môže so m ň a všedné s a t y, m ô j s v i a-
toený háv bude rodu svat ý". Literárni
budoucnost prijme (lo<lovn t^nto odkaz
mŕtveho l^ásníka.
14'i
II
HVIEZDOSLAV.
[Životopis.] Mikuláši Országhovi, vyiice-
néiiiii garhiarii, potoinku starého rodu ze-
manského, ode dávna nsedlého ve Vyšším
Kubíiie na Orave, vypnčela 2. února 1849
z jeho rodostromu tretí ratolest: syn Pavel.
Mikuláš Országh byl evanjelik a muž vážny:
zanechal remesla koželužského. venoval se
biblickému rolnictví a nade vše životu ro-
dinnénui. jehož hluboký nn'r a štéstí dýchají
kouzlem pohádkovým z poesie Hviezdosla-
vovy. Malý Paľko Országh je pozdejší veliký
Hviezdoslav; zde. v koutku nebetycných
'ľater pod dumným Chočem stála kolébka
prvého klasika slovenského ^erše.
Výchova jeho donui dela se pod obezŕelým
vedením obou rodicu. Nejvetší vliv na díle
mékké, citlivé povahy méla jeho matka.
Básnik ji vroucné miloval, uzavrel pietni
obraz její ve švém srdci, zvéčniv jej ve svém
velikém díle; ona vychovala Slovensku
Hviezdoslava, nabádajíc synka. aby od ra-
ného času pracoval o téch pokladech, ..čf^
duše zbožím sú"; ona mu vštípila do duše
čistou náboženskost, jež je prúvodcem básní-
150
Hviezdoslav. Živí»toi)i.-«.
kovym v celéin živote. .,Mohli pre mŕia filo-
zoťi-materialisti, pozdejsie iiioiiisti, co chceli
hovoriť, mŕia nikdy iiezviklali vo viere v i)ra-
príčinu sveta", sám sebe nejléj)e poznáva.
Mladý Paľko byl postavy útle. nebyl schopen
byt dédiceín tvrdého otcova pluhn: ,odrodil
se' mu, jak nn'steni priponniiá. aby však
naštéstí vedl daleko hlubší brázdy na du-
ševním lanu svélio národa. .liž jen o j)rázdni-
nách a svátcích nieškává doma. pešky do-
cházeje k rodičinn s maďarského gymnasia
v Miškovci, pozdéji z Kežmarku, kde matu-
roval; a jako již doma se pokoušel o slo-
venské verše, v Miškovci veršuje macfarsky
ve stopách Petôfiho, v Kežmarku nemecky.
Xa právech v Prešove zažehnaná jest šťastne
krise tápaní národního, Pavel Országh dal
se bezpečnou cestou k slovenskénui Hviezdo-
slavovi. Jako kandidát práv vstupuje do
prakse, r. 1876 jest již okresním soudcem
v Dolním Kubíne na rodné Orave, z néhož
si volí družku životní pouti, odtnd po trech
letech na celá dve desetiletí se usazuje jako
advokát v oravském Námestove, žije uprostred
práce a nu'ru ; ale r. 1899 vrací se do tichého
Dolního Kubína, ai\v se cele zasvétil shiž-
báin národu a ])oesii. Zde pŕečkává v pil-
ných prípravách svetovou válku: odtnd, ješte
\" dobách nebezpečí, spéchá neohrožené s ra-
dostným poselstvím k bratŕím do Cech
o velikých divadelních slavnostech r. 1918:
zde se záhy potom dožíva svého spasení
simeonského a celý národ od Šumavy a
Krkonoš až po vrchy užhorodské zahrnnje
ho poctami a láskou v jeho velebném. své-
žím a pracovitém kmetství.
Jhiásuickv chaľakter Hviezdoslavňv.
[Básnický charakter Hviezdoslavúv.]
Záhy v mladí skládaly se již ony prvky,
které pozdeji určiijí trvalé básnický cha-
rakter Hviezdoslavúv; básnik sám snesl
innožství látky k výkladu jeho v četných
pohledech do svého utešeného détství i dal-
ších osudu životních. Vime z poesie Hviezdo-
slavovy, že otec jeho byl horlivý ctenár
bible, z níž v podvečerech rád pŕedčítával
celé rodine: obrazy, postavy a podobenství
z Píšem vtiskly se čerstvými, iiesmazatel-
nými dojmy v duši básnikovu již v raném
détství. Matka jeho často pfíjenuiým hlasem
zpívala z Tranosciusa nábožné i)ísné a malý
Paľko tehdy nejednu z nich bezdéčné para-
frasoval. Tak v nem sílela hluboká a čistá
víra náboženská, bez níž by se Hviezdoslav
nebyl stal slovenským básníkem. Otec jeho
byl rodem zeman, selský šlechtic, ale po
rodové zemanské pýše nebylo stopy v jeho
chovaní; cítil úprimné demokraticky, žil a
pracoval s lidem, slechtictví ducha máje za
vyšší statky než staré dedené privileje a
zemanské znaky nad kostelníirii lavicemi.
Po jeho príklade učil se záhy vnímavý hošík
pozoroval duševní stránky života lidu, zá-
chvevy jeho -citlivé a čisté, až k cudnosti
plaché duše ; pohledy do ní nejkrásnéjší pri-
nesla „Hájnikova žena'", naše zázračná ven-
kovská „Miréio". Básnik poznal dokonale
život lidu a proiuítl jej umením neprekona-
ným v oblast básnické pravdj-: jeho realism
je báseň i pravda, a spíše báseň pravdu
podmiňující. Básnické tvorení Hviezdoslavovo
predstavuje dílo milostivé, plnost lásky, mou-
■lirosti, humanismu, spravedlnosti. činu ; v své
J.Hž
Hviezdoslavovy zaí*átkv a vlivy.
slovenskosti, slovaiiskosti, lidovosti je stejne
pravdivé jako v své výsostné uméleckosti —
tvorí je básnický realism v ideálním smysle.
[Začátky literárni.) Byly ronianiické; ale
soucasné již se prodíral v nich realism, jejž
básnik sám pokladá za vlastní svúj živel,
Lidový smer silné jej chytil hned v Muse
Petofiho. Aranyové a j. ; oblíbenými predmety
jeho studií byli zvlášť romantici Jókai,
Dumas. pozdeji realisti Balzac, Flaubert,
nejvíce i)ak spisovatelé anglictí a ruští.
Z básníkii svetových nejlépe mu hoveli :
Mickiewicz, Stowacki, Puškin. Lermontov;
Burns, Tennyson, Bryant. Lonsjfellow, nikoli
však Byron; Tégner, Bjornson (ale k Ibse-
novi básnik má necinif) ; z našich starých
Kollár. Celakovský, Mácha. Sládkovic, z no-
véjších Xeruda, Čech, pozdeji Vrchlický a
Zeyer; z nemeckých zprvu Schiller, po-
zdeji Goethe; z výchoilních Firdúzi. Kalidas:
ale nad všechny a nadevše Shakespeare,
jehož díla si básnik zaopatril již v gymna-
sijní kvarte. Tak zpravuje sám Hviezdoslav
o domácich i cizích literárních zdrojích svého
básnického vzdelaní.
V almanachu i^ežmarském z r. 1867 otiskl
študent Országh PáF své básnické prvotiny
— maďarsky: soucasné však zaznívá tu a
tam v casopisech vlastenecká struna jeho
čistým slovenským zvukem ; konečné r. 1868
vydáva v Skalici pod jménem .1 osefa Zbran-
ského své ,, Básnické /j/viesenki/'\ jež
(SOU vítézným znamením, že básnik už za-
kotvil trvalé v piidé domáci. Mladistvý, sotva
ivacetiletý .pán jurisľ vímIIh svého studia
l'^pika Hviezdoslavova.
pilné veršoval ; r. 1871 vydáva, opét v Skalici,
spolčené s Kolomaneni Banšelleín almanach
,Napred', jehož dobrou polovici sám vyplnil
novými verši. Telidy byl však nádejný bá-
sník-debutant také již autor. nn dramatickvm.
Paulinyho ,Sokoľ ' Vil prinesl r. 1868 Vi
neho krátkou veršovanou scénu ..Vzhlecla-
nie". jež má pekný dialóg i oduševnenou ten-
denci národní; v následujícím ročníku , Sokola'
r. 1869 básnik uverejnil tragédii „Pomsta",
v níž duch jeho rozepjal krídla za nikýní
menším než za Sofoklem a Shakespearem";
a v ,Napredu' r, 1871 prichází s novou prací,
činohrou „Otcim"^, svojsky již provedenou:
byly to sic až po mlhavé ,.Oblaki/'' (1879)
všechno jen pocátky a prípravy velmi na-
daného a vysoko mírícího básnika, ale zá-
roveň sliby talentu tak nevšedního, •jak\'^ se
v slovenské slovesnosti nevyskytl od za--
cátkii Sládkovičových. Hviezdoslav — sym-
bolickým jménem tím básnik se jal trvalé
podpisoval své práce až v , Slovenských Po-
hľadoch' — ovšem brzy predstihl i Slád-
kovice.
[Epika.] Z hrdého pásma básnických ciel
Hviezdoslavových vysoko nad prúmér ostat-
ních prací se tVcí vrcholkv tri velikých epik
jeho: „Hájnikovej ženy"" (1886), .,Eža Vlko-
iinského" (1890) a „Gábora Vlkolinského"
(1897). . ^
„Hájnikona zena^ jest prevzácný po-
klad naši puvodní poesie; v básnictví n;i
Slovensku znamená ciii zcela mimorádný.
Je to prvý moderní lidový epos slovenský.
úchvatné zobrazující nezbásnénou krásu v,
154
^Hájnikova žena".
čistotu slovenské lidové duše, tragiku jejílio
bolestného údelu, ale i její vítéznou mravní
silu. Dt-j básne je prostý. Žena hájnika Čajky,
šumná Hana, zabije v obrane manželské cti
urozeného záletnika; za i)achatele činu se
však sondu pi-ihlásí dobľovolne její muž.
Neoilvratná jinak katastrofa v osudném
okamžiku jest odklizena zpusobem pi-iroze-
ným : pred soudci se zjeví náhle silená Hanka,
dozná s von viiui, a muž jest osvobozen. Ale
tu, kde básnik mene humanistický by se
snad spokojil tímto smírným rozuzlením.
Hviezdoslav^ještč velmi chai-akteristicky dej
dokresluje: Čajka náhodou zacin-ání panstvo,
na jehož členu se Hana zabitím ])ľOvinila.
v osudném okamžení, dostane se ma v od-
menu hájovny zpét a vzkiMŠené štéstí obou
manželĽi slaví v chudé lesní chyši svatky
milostných letnic. Udalostí je v skladbe trociia
— pro ne vid)ec psána nebyla: stavba její
jest epický nikoli bezvadná; ale jakých vy-
i)raných duševních hodii účasten je vní-
mavý čtenáľ! Nad srázy bouŕlivýcli vášní
i ticiiými výškami pohody vede ho básnik
'hýi'ící slovenskou prírodou primo k duši
dol)ľéh() a statečného slovenského lidu, dáva
mu nahlédnout vjvi-jšťáiné jasnou studánku
jeho poesié (prekrásne jsou tu písné mali-
nái-ek), z úst jeho slyší chvály života, skrom-
nosti, mravnosti a duševního míru. Problém
dvou propastí. který pustošil nitro Ah'ti Ka-
ramazova. problém neresti a dobra, vyrov-
nán moudľým humanismem Hviezdoslavovým
v celek jedinečné krásy. V „Hájnikovej žene'"
konečne byla umelecky objevena sama slo-
venská praskutečnost. Ne vysnení a zideali-
K/.o yikoliuskv".
ŕovaiií zemaiié, nýbrž drobní, v tisícich ne-
známi, ale skuteční Cajkové a jejich mravné
Hany jsou nadéjí slovenského lidu; ne skvelé
ovzckiší panských salonú, nýbrž tichý a
plodný domáci krb je kotvou slovenského
života. Básnika tohoto slovenského realismu
radostné pozdravila nová mládež, jež svým
úkolem si vytkla obrodu slovenských vecí.
Básnický realism Hviezdoslavuv odkryl na
rozhraní let devadesátých touž pevninu, k níž
jiným smérem dospel i Vajanský: svet slo-
venské oentry, drobné zemanské šlechty. Ani
obsáhlá rodová kronika ,^Eio Vlkolinskij''^
není prostá v své epické skladbe ústrojných
kazu; ty však vyváži daleko skvelé Její
stránky básnické i mravoličné. Zemanský
široký plein-air, folklór, patriarchálni zvyky
vymírajících zemanských rodu, tŕídní zvlášt-
nosti kastovnických Uher, sytá a pevná cha-
rakteristika typii byly vlastním podnétem,
aby básnik podlé autopsie a rodinných tradic
osnoval historický obraz, dejové opét stŕízli vý,
zkrášlený však pelem básnického líčení. Dé-
dici zemanského dvora Vlkolinských, Ežovi,.
zalíbí se v selské nezemanské krásce ; matka-
vdova ho proto vydédí, a strýc Eliáš, s nímž
rodina žila dosud v sváru, poskytne mu
prístreší; stroji se okázalá svatba. Jež na
leta zatvrdí srdce Ežovy matky, ale ne trvalé ;
náhodné setkání s nevinným vnoučetem jejím
je bezdéčným mostem k materskému srdci,
k lásce usim'ŕené a novémíi štéstí. Jas za-
plaví nakonec, jako v „Hájnikovej žene", do-
ľiiácí slovenský krb ; ŕešení, jež tryská pŕímo
z jadra moudrosti Hviezdoslavovy, rozséva-
jirí i v traíjických, zdanlivé neprekonatel-
15^
„(iíibor Vlkoliusky*'. Menší ej>ika.
iiých koiifliktech bytostných lidských citu
paprsky mravní očisty. Po letech Hviezdoslav
pripojil k této kľonice Vlkolína druhý, vol-
nejší díl, „Gáboľä Vlkolinského" \ opét ini-
strná malba prostredí, kdy do starosvetske
tvrze Vlkolína vniká prudkým nárazem duch
nové doby. s hesly svobody a konstituce,
rušící stará zemanská privilégia, vztycující
program Košutiiv, vyvolávající zmatek mezi
,pány bratry' a prináíející vítézství my-
šlence demokratismu. Celý slovenský mikro-
kosmos, páni i lid, stará zhasínající zemanská
idyla i mladý jarní ruch pobŕeznový zobra-
zen v díle klasicky. Rozdíl mezi zemanskýin
genrem Vajanského a Hviezdoslavovým bije
do očí: tam báseh, ale ne obrazy skuteč-
nostní, zde báseŕi i skutečnost v dokonalé
jednote idey a stylu.
To jsou skutečné vrcholy slovesného
umení, dostupné pouze rídkým vyvolencúm.
Ale i na ostatních, drobných a nejdrobnej-
ších epických latkách Hviezdoslavových
jiskŕí se zlatý poprašek básnického pelu a
smavého rozmaru. ,,fíľifoľa a Čutora"' (1888)
líčí s humorem prímo. gogolovským,^ kterak
se povadil kmotr Bútora s kmotrem Čutorou
o kousek odorané meze a kterak je sobáš
jejičhdétí zas udobril; ^Na obnôcke'^ (1889),
kreslí púvabné bezstarostné slovenské niládí
pí'i noční pastve; ^Poliidienok'' a „F zatoiŕ
(1890) jsou slovenská bukolika i georgica
pospolu, jako hynuiický „Roľník"" oslavy
svrchovaného rolníckeho stavu; podobné
y,Prvý záprah"', „Večera"" a jiné obrázky
menší: každá tato drobnost jest sama o sobé
kouskem mistrovskvin. dokladem vzácneho
157
Hásué biblické.
nadaní a obsáhlé tvorivé síl^^ jež neumdlévá
v žádnéni druhu slovesném.
Zcela zvláštním a naprosto sv^ojským okre-
šem epiky Hviezdoslavovy jsou jeho básne
biblické. Zadný náš básnik nevážil z bible
látky takovýni kladným zpňsobem, jako ná-
boženský Hviezdoslav ; žádný také nedovede
biblické postavy tak jasné si vybavovať, tak
oživovat a zprítomňovat, jako tento v^eliký a
horlivý slovenský čtenáŕ a ctitel bratrské
bible. Biblické básne Hviezdoslavovy vzni-
kaly záhy, v raném období tvorení básni-
kova : dojmy z otcovského domu, vzpomínky
na ony tiché podvečer\^ kdy otec ze Zákona
pŕedčítával celé rodine, v duši jeho byly
dosud čerstvé. A básnik spatŕoval obrazy
a podoby biblické kdekoli v slovenské sku-
tečnosti: postavy a obrazy biblické jsou mu
pouhými symboly slovenského lidu, jeho
ctností a nádejí. Jako ^Acjaŕ (1882), za-
puzená slúžka Abrahámova, bloudí s vonnou
ratolestí svou, Ismaelkem, vyhaslou pouští,
v níž sluneční žeh vysušil všechny prameny
života, tak téká dalekou pouští a padá pod
kŕížem svým i slovenský lid, o néjž se stra-
chuje jeho bdelá chiiva, básnik, reptá, ale
nezoufá — Agar i se synkem pro víru
svou jsou zachránení. Dramatická ^Rácheŕ
(1891) je tklivý obraz slovenské ženj'-matky,
apotheosa jejího matei'ství. Vidina ^Kaina'"'
(1892), již stvoril si slovenský básnik, jest
čisté slovanská , není to rozpolcený, osudem
štvaný a podlehlý Kain Byroniiv, ani gigan-
tický stín-mstitel francouzského parnasisty
Leconta de Lisle, ani chmúrny nadliský prí-
zrak Baudelairuv: zde trpí Kain lidský, bo-
15H
l>yiik;i Hviezdoslavovu. .. Leloľosty".
lestný a iieiisinírený syn človeka, ktérý
pozbyl práva slouti syneín božím, 'ľolstojovské
^Vianoce'' (1897) a puvabiiá freska ^Sen
Šalíiniúnon'^ (1900) uzavírají u Hviezdo-
slava okruh epických látek podlé tekstú sta-
rozákonních: ale k jejich lákavým zdrojúm
ješte diouho byl neodolatelne piizen Hviez-
doslav-Iyrik i Hviezdoslav-dramatik.
(Epické básne Hviezdoslavovy obsahnjí I.
a 111. svazek ,Sobraných spisov' jeho. Jež r.
1892 začaly vycházet v T. S. Martine, nyní
vesinés již v druhém vydaní.)
[Lyrika.l Ve své výpravné poesii Hviez-
doslav-lyrik všude má vrch nad epikem. Ani
v ,,Hájnikovej žejie" ani v kronice „Vlko-
linských'* dejový živel nebyl mu konečným
účeleni, nýbrž jen nutnou a nejnntnejší sta-
vei)ní kostrou, již ovesil téžkým, bohatým
tkanivem okrás lyrických. Ve své lyrice, ne-
vázán epickou prítéží, je klasikem.
Druhý, lyrický svazek jeho sebraných spisu
je pravou klenotnici básnických obrazu, my-
slenek a tvarú. V oddíle prvém se hlási hlu-
boký žalmista bolesií národních, než i hynniik
výsostného vzletu, plný vroucí evanjelické
víry a národních nádejí - stopy Písma jsoii
tu ješte príliš patrný. Ale již v dalších ^So-
netech'^ básin'k se odjjoutává od jeho vlivú
a tvorí vlastní, osobnostní -poesii tak iídké
krásy, že nemá sobé rovné v domáci bá-
snické produkci. Tri knihv „Ĺetorostľŕ
(I. 1880—1886, U. 1887, 111. 1893— 189."^) jsou
vrcholení naši osobní lyriky novodobé,
básnik jejich pí-edstavuje se jimi jako po-
slední náš klasik formy. Fodle obsahu je to
- „Letorosty''.
básníkuv lyrický deník ; zapisuje ven veršem
udalosti i pŕeletné dojmy svých dnu, zachy-
cuje veň tékavé my sienky, • jež včelkami
obletují jeho „obraznosti stromy'', Bolest
národní vlní jeho duši, pudí ji k zoufalosti.
ale tyto chmury jeho v zápétí vyzlacuje
básnikova víra v príchod spásy. Bolest
osobní bičuje jeho duši; smrt matčina v „čer-
ném roku" 1887 málem zmrtviľa srdce bá-
snikovo, ale tu milostnou chiYvou stala se
mu milovaná žena, jež tiší jeho žaly a })ro
niž v práci necíti své veliké rany. Svuj filo-
sofický vztah k dennímu životu osvétluje
v bohaté radé drobných forem básnických,
stej ne své názory na poesii a vlastní tvo-
rení. — „Letorosty" jsou cenným pramenem
k dílu i životu básnikovu. V den svých na-
ľozenin dumá v klidném odevzdání do rukou
osudu o behu svého tichého života; pozdra-
vuje Vajanského pri jeho návrate z vézení
segedínského ; putuje áb slovenské Mekky.
Mošovcú, v den stých narozenin Kollárových;
atd. — básnik zde skutečné volné kronikári.
Jaké však kroesovské bohatství uloženo jest
v téchto básnikových letopisech ! Zlatá prška
zvuku, jasné zvonení rýmu, čarovná hudba vše-
možných rytmu, shluky a strídy nejpestiej-
ších forem, sonety, šestiny, ritornely, stance,
gazely, nony, madrigaly — všechno, co
v klenotnici Umení utajeno jen pro nečetné
posvécence, zlato, hedváb i kment kmitá se
jasnými útky v knihách „Letorostú''. Mistrov-
skou formou a filosofickou ideou jsou tyto
statečné verše Hviezdoslavovy doma vítézi;
Ize pri nich myslit pouze na formálni vy-
spélost Jaroslava Vrchlického, v jehož škole
160
„Stesky". „Dozvuky". „Krvavé so uety " .
pilný Hviezdoslav učil se technice moderního
verše i formy. Není mu k necti ta žákovská
závislost: v „Letorostech'' pri všem, čisté
jen formálním vlivu Vrchlického, Hviezdoslav
je pŕece ideové tak piivodní a výlučné slo-
venský, že otázka vlivú a prameňu má u nich
význam pouze literárni, podŕízený.
Po „Letorostech", posledníni cyklu, uza-
vŕeném r. 1895, básnik se pro veŕejnost od-
mlčel. Teprve od r. 1908 se objevují v ,Slo-
venských Pohradoch' nové, plaché verše,
„Stesky"" a y^Dozviikij^ nadepsané, vížící se
úzce k „Letorostúm", jež pŕes svúj horký
smutek a neveselou šeď nesvedčí o básni-
kove únave.
Jaký žár tvúrčí plní hruď básníka-kmeta,
prozrazují nejlépe jeho „Krvavé sonety""^
dvaatŕicet prísnych znélek, zrozených z bídy
a krve, ortelú nad hŕíšným, lži sloužícím
lidstvem, jež prudce vytryskly z hlubin jeho
duše hneď v prvých dvou mésících svetové
války. Když byía zneuctená humanita, musil
promluvit ochťánce její; když mélo Slovan-
stvo být ušlapáno,' musil se ozvat v ném
Slovan: oba učinili tak, že „Krvavé sonety"
búdou navždy dokumentem a chloubou smý-
šlení a cítení slovanského v dobách všelidské
hanby.
V ročnících ,Slovenských Pohladov' i jinde
rozptýlené zakopán jest dosud nejeden drahý
kámen, jenž pred časem vyšel z ruky bru-
siče Hviezdoslava v svítivém lesku; sbírání
všech, i nejmenších, je povinností budou-
cnosti.
11 Í67
Dráma. „Herodes a Herodias".
[Dráma.] Začátky literárni slibovaly od
Hviezdoslava hojnou úrodu dramatickou;
„Vzhledanie'\ „Pomsta'\ „Otčim'' i ^Oblaky'"
zústaly však Jako rané pokusy bez ná-
sledovníkú. Problém dramatu pŕesto dlouho
zamestnával ducha Hviezdoslavova, jak je
vidét i z dramatické formy jeho básní bibli-
ckých; a práve biblické dráma lákalo jej ume-
lecky. O svých šedesátinách r. 1909 Hviezdo-
slav konečné radostné prekvapil veŕejnost
literárni svou dramatickou básní „Herodes
a Herodias^ (ve IV. díle Sobraných spisov).
Není to čisté dráma jevištní, spíše báseň
tragická, jejíž filosofické osnove nejlépe
hovela forma dramatu. Pod záminkou biblické
látky jde v ní o zásadní problémy mravní,
nikoli o historický príbeh o Herodesu vilném
a ukrutném a svúdné smilnici Salome, nýbrž
pŕedevším o filosofické ŕešení pomeru hríchu
a viny, pýchy a pokory, dobra a zla —
Hviezdoslav ze Starého zákona zvolil si
k tomu pozadí doby, kdy svet starý již již
se rozpadá v trosky, podemílán výbojným
duchem nového učení z Galiley. Dílo má
pečeť klasičnosti ; je v nem hluboká analytická
idea, závratná hloubka ducha, svetlé stopy
Shakespearovy v psychologice i stavbe, ú-
chvatná poesie: báseň dramatická, jediná
dosud veliká pýcha mladého dramatického
umení na Slovensku,
[Hviezdoslav pŕekladatel.] Preklady vy-
nikajících dél svetové literatúry do sloven-
ského nárečí nejsou zjevem pravidelným, jen
občasným; mají význam jinde než v pre-
ložené 1 á t c e, zejména jsou-li z pera básnika,
162
Hviezdoslav prekladatel.
jakyni je Hviezdoslav. Jungmanniiv preklad
Miltona má veliký význam práve jako
preklad, ne jako zbásnéná histórie o ztra-
ceném raji a pod. ; Jungmann zde zméŕil na
svétovém díle literárním silu a schopnosti
českého jazyka. Podobný smysl mají Hviez-
doslavovy preklady slovenské vedie českých
prekladu týchž dél: chtéjí rozvíti bohaté
schopilosti slovenštiny, čili, jak Hviezdoslav
sám se vyslovil po preložení „Hamleta**,
ukázat, že slovenské roucho se hodí i pro
královského prince.
„Zvlášte prekladom Vrchlického mám ďa-
kovať, že som sa bližšie oboznámil s lite-
ratúrou francúzskou, italskou etc. A vtedy
napadla ma i chuť prekladať do slovenčiny''.
Tak básnik sám o sobé. Hviezdoslav prekladá
z rady svetových mistru, jako Vrchlický:
Shakespeara („Hamleta" 1903, „Sen noci svä-
tojánskej" 1905); Goetha (balady a lyriku,
prológ „Fausta"" 1910) a Schilleľa („Pieseň
o zvone") ; Petôfiho, Aranya, Madáche (,,Tra-
gédia človeka" 1906) ; a jako srdce Vrchlického
tíhlo k západu, Hugovi, Shelleyovi a j., Hvie-
zdoslav má miláčky své na slovenském vý-
chode: Pí/s7eí/2a („Bgris Godunov" 1909, ,.Kav-
kazský zajatec" 1912) a Lennontova („Pieseň
o čaru Ivanovi" 1902, „Démon'* 1909), Mickie-
ít)íc'2:e^(„Krymské sonety" 1901) a Slowackého
(„Vo Švajčiarsku" 1912) a jiné. 1 v pŕekladech
Hviezdoslavových je podlé spáru poznať Iva
básnického výrazu a obraznosti.
[Význam Hviezdoslavúv.] Hviezdoslav
prvý ze slovenských básníku od svého do-
mácího učitele Sládkoviče, krátkou zastávkou
11* im
Význam Hviezdoslavuv.
u Českých básníkú Čecha, Vrchhckého a ho-
stem v cizine spel k skutečné svetovosti. Po
delším putovaní ve znamení romantismu
ustáhl se na pude domáci jako básnik-realista^
který týmž právem by molil být vŕadén také
mezi básniky-idealisty, kdyby práve Slovákúm
„nepostačovalo milovanie skutočnostia pravdy
už k tomu, aby sme ho pomenovali realistou"^
(P. Bujnák). Hviezdoslavuv vealism, duchové
na dosah blízky, tvarové vzdálený jmeilovec
smeru Dostojevského, spájen je koŕennou
láskou k nejsrostitéjší realite, domovine bás-
nikove, v celek tak puvodní a jedinečný,,
umelecky jinam nepŕeložitelný, že nemá ob-
doby v naši ani v ostatních slovanských
literatúrach. Poesie Hviezdoslavova, nadý-
chaná kmeňovou moudrostí, stala se mladší
generaci buditelkou a kŕisitelkou slovanského
povedomí, pramenem ideálního vznétu; slo-
venské Moderné stala se východištém este-
tickým a počátkem básnického ohrození. Pri-
zŕídlech jeho poesie mladí básnici slovenští
napájeli své žíznivé duše; dílo jeho budilo
-V nich detinskou lásku, úctu i vdéčnost. Jako
český génius Jana Nerudy, jako svetový
rozlet ducha Vychlického, tak i tichý slo-
venský génius Hviezdoslavuv zapsal se trva-
lým rysem v dejiny naši poesie; i jeho vý-
znamným podílem spela literatúra naše cestou
k velikosti. Dílo jeho, živé i živné, nepozbude
životnosti ; neboť to, co tvorí obsah jeho —
krása, pravda, ideál — mimo horký van mód
literárních má smysl večný.
lU
m
kukučín.
[životopis.] Slovenský Gogol, MARTIN
kukučín je krajan Hviezdoslaviiv ; narodil
se r. 1860 v oravské dedine Jaseňové u
Dolního Kubína a v občanském živote se
jmenuje Matej Bencúr. Študoval /prvú
slovensky v Klášteŕe pod Zniovem, po pét
let potom byl učitelem ve svéni rodišti,
r. 1885 složil zkoušku zralosti na šoproňském
maďarském gymnasiu a téhož leta odešel
do Prahy na medicínska studia, jež ukončil
r. 1893 doktorátem lékaŕství. Odtud se začína
pestrý, nezakotvený život Kukučinu v. Pri-
jíma místo lékare v Selci na jaderském
ostrove Brači, cestuje po kraji dalmatském,
bosenském, hercegovském, delší cestu koná
po Cerné Hore, študuje všude lid a jeho
obyčeje, píše znamenité kresby z jeho života,
ožení se zde se sestrou Hrvatkou a r. 1907
odjíždí náhle do jižní Ameriky, Buenos Airy
vystŕídává za chilské Santiago, opouští však
i Santiago, aby se usadil v malých Punta
Arenas, v nejjižnéjším cípe Ameriky, v tésném
sousedství ,Ohnivé zeme', kde se prozatím
končí jeho životní Odyssea.
165
Kukučiuovy prvotiny.
[Prvé pokusy,] Kukučinovy začátky lite-
rárni vyrústají z české pudy clo slovenského
prostredí. V letech 1885 — 1892 počíta ho praž-
ský „Detvan" za svého úda; ]iž predtím však
byl po prvé literárne vystoupil zdaŕilými
pokusy o dedinskou povídku v ,Národných
Novinách' a , Slovenských Pohľadoch' ; v Sal-
vové kalendári pro r. 1884 uverejnil prvou
zralou práci svého genru ^Rysavú jalovicu^ ,
V českém prostredí rýchle uzrává Jeho ume-
lecký talent. V Praze vzniká Jeho klasická
povídka ^Neprebudený'^ Již s kratší črtou
^O Michale'' vydáva společné s prosaickým
pokusem Antona Bielka („Za cudzé viny")
v ^Slovenských besiedkach" (1886); zde píše
své vzpomínky na českou výstavu Jubilejní
^Slepá kura a zrno" (1891), ,,Zäpiski/ zo
smutného domu'' (1892), osnované na sku-
tečué tragické udalosti v Jeho dočasné do-
mácnosti, drobné črty do ,Svétozoru' i Jinam ;
odtud posila do .Slovenských Pohľadov' po-
zoruhodné práce novelislické: „Veľkou li)-
zicou^ (1886), „Tiene i svetlo'' (1881), „Mladé
letá"" (1889) aj. — ale tu Již není autor
Jejich pouze slibným začátečníkera, nýbrž
zralým a zkáznéným umélcem.
[Kukučín novelista.] Talent Kukučinúv
Je silný, svérázný, svojský: Kukučín Je Je-
diný z nových beletristu, na néhož umelecký
smer Vajanského zústal docela bez vlivu ;
Kukučiu naopak bezdéčné proti nemu pro-
testuje no\'^hn realistickým založením a po-
jetím dedinské povídky slovenské, genru,
Jehož Je tvúrcem. Hlavníra znakem Jeho Jest
ostrá, úsečná, Jadrná charakteristika Sloven-
iek
Kukučín novelista.
ských typu vesnických i malomestských:
tu bŕitká a pádna, zdravým humorem jiskŕící
studie pováh, tu opét jemná, až nežná a
tklivá dušekresba. V ^Rysavej jalovicŕ jest
po prvé pozorovat, kde bude téžišté umení
Kukučínova: v kresbe pováh a typu; v ži-
votním realismu, jaký se denné žije na de-
dinách slovenských; a zvlášté v hrejivé,
slunné nálade líčení, jež „okrem vecí svätých
a bôľu'' všechno zaplavuje svéžím humorem.
Zprvu i Kukučiu se učí pozorovat, verné
obkresluje životní jevy a déní, zpodobuje
své okolí a jeho zajímavé figúrky; záhy však
kreslí samostatné, tvorí z vlôh vlastních.
vnáší nové hodnoty do umení. Povídka
..Neprebudení/'^ jest již na výši umeleckého
genru Kukučínova ; ona založila slávu svého
mistra. Je to vlastné dokonalá studie ze ži-
vota duše dítéte-mrzáčka, jež by délala čest
každému pedopsychologu po stránce od-
borné, i mimo svou vynikající hodnotu ume-
leckou; tak pronikavé jako Kukučiu v tento
smutný svet se pred ním nepodíval na Slo-
vensku nikdo. Svet smutný, vážny, až po-
šmourný. ale kolik i v ném umelec vidí plaché
a tkhvé krásy duševní, kolik i v ném nalé-
záme koutkú čisté a jasné pohody, ozáŕené
dobrým a shovívavým úsmévem spisovate-
lovým! Požár uprostred svatebního veselí
na dédiné jest událost jisté osudná, nehledíc
ani k neblahým následkiun jeho pro úbohého
Ondráše Machuľu ; všimnete si však, kterak
obratné, nenásilné spisovatel dovede ve váž-
nou osnovu vsunouti lehký, neškodolibý,
dobrácky posméšek náhlemu shonu vyde-
sených sousedú po stŕíkačce, pochybném to,
167
Novely Kukučinovy.
rzí ztráveném artiklu. tomu, jak sousedé
bnétou nahonem tésto, aby v ní napred za-
lepili ohromné díry a pod. — nebyl by to
Kukučín, kdyby Jim do duše nevidel, kdyby
tolik neznal svých slovenských postaviček
a jejich trápení, ,nerestí'! „Neprebudený"
po prvé dostoupil vrcholu Kukučínova genru
dedinského; po nem octla se v ieho sou-
sedství ješté rada vzácnych mistrovych novel.
Plodnost Kukučínova byla veliká: v slo-
venských časopísech a publíkacích nyní jíž
málo prístupných roztraceno jest více než
sto jeho povídek, novel a rozprávek; veliká
byla však í jeho autokrítika: vetŕech novehsti-
ckých svazcíchjeho ,Sobrané spisy', od r. 1910
\'ydávané v T. S. Martine, z této bohaté žne
autorovy pŕinesly pouze šestnáct vybraných
prací — a zastaly, jako pohríchu v ciziné
uzavrel asi trvalé literárni své dílo jejich
autor. Kromé nékterých ŕečených již kusú
Spisy Kukučinovy obsahují ješté tato mistrov-
ská dílka výpravného umení: rozprávky
„Na svitanŕ a „Z teplého hniezda'' (1885),
^Tichá voda'\ ^Zakáša — darmo ./e'' (1886),
„Sviatočne' dumy'" (1887), „iSo stupňa na
stupeň"", „Dedinský román'' a kypící rozmar
gogolovský „Keď báčik z Chochoľova umre . ."
(1890), venkovský príbeh „ReknUť", výstižnou
společenskou kresbu „Na pod kónickom bale""
(1891), nezapomenutelný obrázek „Mišo'^
(1892) a obsáhlý príbeh z doby cholerového
moru „Dies irae'^ (1893). Letopočtem tím není
sic ohraničeno období novelistické činnosti
Kukučinovy, ale po r. 1893 nevytvoril básnik
v tomto oboru svém již nie, co by tvorení
jeho dávalo rysy podstatné nové.
-Í68
Realistický genre Kukučinúv.
[Realistický genre Kukučinúv.] Genre
realistického umení Kukučinova zakladá v slo-
venské prose novou epochu. Básnikovo ostré
pero se pozná v ní naraz; nevychází z neho
suchý fotografický popis života, nýbrž zase
sára život; občas ti pripadá, jakoby umélec-
rezbáŕ pred tvým zrakem figúrky své vy-
rezával a výsostnou moci stvoŕitele vdecho-
val jim pohyb : ostŕe, jasné, na dlouho vŕe-
zává se každá postava Kukučínova do paméti.
Nelze zapomenouti na Misu, poctivého chlapa,
Jak Kukučiu ho vylíčil : „Mišo môže byť len
jediný na svete — totiž on'* a cítiš, že Je to
vskutku pravda. Stejné z mysli nevymizí
dobromyslný pan Aduš se svým vysneným
báčikem z Chochoľova a Jeho báječným dé-
dictvíra ; anebo lidský nezmar Ondrej Kutráň
z „Tieňov i svetla" ; . zlomyslný dialóg kle-
pavých paniček podkonických, pam' sudcové
a notárky, na nialoméstském bale zní ti Ješté
nejednou v uších. Rada téchto životných
postav a lidiček Jest opravdu nepŕehledná :
koho Kukučín postaví na scénu, to Je tvor
živý, tvúj dobrý známy z denního života,
dve tri slova anebo gesta vybaví ti hbité
celou typickou figúrku pred oči. .Jsou to vét-
šinou drobné a nejdrobnéjší osubky našich
dedín a zkušeností: hubený krajčír, zlostný
čižmár, známy husiar aneb cigán, popanštélý
gazda, často i bruchatý pán farár a jeho
čeleď anebo typický rychtár; pekné urostlý
šuhaj, driečny chlap, šumná dévečka i milá
staruška, duchem prostá hlava rodiny anebo
rázna a rázovitá Jeho druhá polovička : v tak
jasném, okouzlivém, človeka zlepšujícím a
s lidskými slabostrai usmiŕujíeím humoru
,Dom v stráni".
nepredstavil slovenských typu po Zechen-
terovi nikdo jako Kukučín. Slovenský živel
v latkách slovenských, jihoslovanský kolorit
v črtách dalmátskych a černohorských ožíva
stejné virtuosné; osobnost básnikova všude
je za vécmi a v nich, zachováva vždycky
dokonalou epickou nestrannost. Pri tom Ku-
kučín, místr slovesné malby, jest i mistrem
slovenského slohu, pečlivé tŕíbeného a roz-
vitého, svérázného a bohatého, a tak ume-
lecké skladby jeho mají nemalý význam
pro vývoj knižní reči na Slovensku.
[Nový román slovenský.] Vyspelým dru-
hem dedinských povídek Kukučín ne\^čerpal
svých vlôh tvúrčích, čestný název prvého
místra slovenské prosy zasloužil si svrcho-
vaným činem : vytvoril nový slovenský román.
Po pŕestávce nekolika let Kukučín vystupuje
na veŕejnost s velikým obrazem z dalmát-
skeho prostredí, dvousvazkovým románem
,,Doin v stráni" (1903-1904 v ,Slov. Pohľadoch',
1911 knižné v IV. a V. sv. sebraných spisu).
V tomto štédrém díle básuík líčí malebné
vzrušený tok žití dvou společenských rodu,
selského a panského, kterak se vybíjí vedie
sebe v starém domé na stráni pod Grabovikem ;
paleta mistrova hýri tu žhavými barvami
jižního nebe, dej kypí vznetlivým živlem
slovanským, prudkými výbuchy milostných
vášní, zastírá se chmurami obáv a úzkostí
materských o blaho dítéte a zas se zmirňuje
v sladkých idylkách vyrovnaného štéstí a
rozvážlivé nálady. O charakteristice jeho
pováh zde platí dúrazné, co bylo ŕečeno již
o novelách Kukučínových: v psychológii a
170
Dramaticky pokus Kukučinuv,
postrehu ]e neprekonaným niistreni. Starý
zeman Mate, tvrdý a nepodajný sedlák-roz-
umec, vábná a rozmarná dcéra jeho Katica,
prudký její milenec šor Niko, vznešená a
rozvážna šora Anzula, drsný a poctivý kapitán
Luka a celá rada tvárí jiných, selských
i panských, záškodných i poctivých, jest albem
jedinečných mistrovských podobizeň. Líčení
je samý ruch a vzruch, živý rozhovor, barva
a napétí. Vedie této umelecké stránky Ku-
kučiu uložil snad v svúj dalmátsky román
také určité poslaní ideové pro Slovensko :
naznačuje v nem velmi zretelne, kterak je
treba pŕivykat tuhé a úspešné každodenní
práci na tvrdé domáci pude, učit se umení
být pánem na svém, bez cizí milosti : umelecký
protest presvedčeného reahsty, stoupence
pokrokového ,Hlasu', na známa místa doma
namíŕený. Slovenský román pŕedválečný vy-
vrcholil mistrovským dilem Kukučínovým.
[Pokus o dráma sociálni.] Z dílny vel-
kého prosaika vyšel ojedinelý pokus o slo-
venské dráma z ovzduší sociálního, dejové
položený v doby delení pudy na horních
Uhrách, t. ŕ. „Komasácie'' (1912). Kus stŕízlivý;
i v nem patrný všéchny prednosti realistické
kresby Kukučinovy, bystrý postreh psycho-
logický, pevná ruka v kresbe typu, živý
dialóg a vedie zábavné stránky nevtíravá
poučná tendence — veliké nadaní dramatické
pŕesto však neproráží z tohoto ,obrazu zo
slovenskej dediny'" o čtyrech ,oddéleních'.
Nároku na dramatický vavrín Kukučiu si
patrne nečinil; ^Komasácia" podlé svého
podtitulu chce být spíše dialogisovaným
171
Význam Kukučinňv.
protéjškem k jeho dedinským historiím
prosoii.
[Záver o Kukučínovi.] Jméno Kukučínovo
býva zpravidla uvádéno v literárním spojení
s jmény V^a jánskeho a Hviezdoslavovým,
s nímiž tvorí trojhvézdí nejvétších sloven-
ských spisovateiú novodobých. Je to však
spojení pouze technické. Dílo Kukučínovo
^pŕináší již prvky mladší slovesné kultúry,
naplnéno ješté cele žhavou slovenskou prí-
tomností, oblečeno po prvé v púvodní roucho
slovenské prosy umelecké : Martin Kukučín,
svérázný vládce literárni, predčasné bohužel
zaralklý v svém útulku za oceánem, sám dal
zákony své ríši umelecké, spolu jiztélesniv
ve svém bohatém díle, jež znamená prvý
milník u vývoji nové krásne prosy na Slo-
vensku.
172
IV
OSTATNÍ ŽEŇ V KRÁSNÉM PÍSEMNICTVÍ.
Svetozár Hurbaii Vajanský, Hviezdoslav
a Martin Kukučín společné vykouzlili v po-
sledních dvou úrodných desetileťích minu-
lého veku na Slovensku umelecky umoŕe-
ném a politicky utlačeném dobu nového
rozkvetu literatúry. Vývoj od „Tatier a
mora" k obéma kronikám „Vlkolinských"'
a knihám „Letorostov", od ^Suchej ratolesti"
a panských novel Vajanského k „Domu
v stráni" a dedinskému genru Kukučinovu
predstavuje mílový pokrok na všech stra-
nách, stvorení nových hodnôt umeleckých
i ideových. Nová literatúra podstatné mení
starý názor svetový; nové idey, Jež v ni,
každý svým zpúsolDem, uvádéjí tito tri ve-
lící reformátori literárni, rostouce sami
v oblast klasiku slovenského písemnictví,^
nezústávajíomezeny pouze na význam knižní.
Doba je horká, prúbojná, citlivejší vúči všem
novotám, jak býva všude f i n de s i é c 1 e, ko-
nec století a jeho filosofie ; noví délníci literárni
bývají tu prví, kdo údery svých myšlenek
prúkopnických novým bojovým radám razí
cestu. Tak i na Slovensku literatúra s konce
17^
Sládkovičov.
XIX. veku pripravuje a vychováva nový zítŕek
nejen v umení, ale v živote kulturním vúbec.
Vedie téclito tŕí lilavnícii sloupu novélio
písemnictví na Slovensku účastní se slo-
vesného tvorení ješte rada pracovníkú ve
všech druzích literárních ; skutečná ume-
lecká hodnota jejich prací a svorná vúle
prospét jimi národnímu celku zpravidla nejsou
si nikterak úmerný. Jsou to vétšinou po-
hotoví veršovci a pilní ochotníci, kteŕí záso-
bují nečetné slovenské časopisy prúmérnými
i podprúmérnými príspevky; prosodičtí di-
letanti a prosaičtí popisovači, tvoŕící ve stínu
slávy velikých svých vzoru, bohaté nadaní
sklonem k společenské konvenci sociálni.
Talent kladný a délný, ne pouze napodobivý,
objevuje se raezi nimi rídkou výjimkou.
Z epigonú Hviezdoslavových nejpoctivéji
uplatnil své básnické vlohy MARTIN SLÁĎ-
iíO F/CO F-B r axator i s (* 1863), ev. farár
senický. Po príklade svého slávneho otce
Andreje Sládkoviče a zvlášť učitele svého
Hviezdoslava, u néhož se vyučil no^^é tech-
nice veršové i symbolice, poesii bible i krbu
domácího skladá lehké, citové ladené písné,
láskou k domovine, jej í spáse a svobodé
prochvélé; verše plynné, bezvadné, druhdy
dosti pokročilé formy, jako jsou sonety,
terciny, šestiny; z obrazu dedinského života
a jeho biblických dum záŕí smírný svetový
názor evanjelického, hluboce véŕícího básnika:
poesie jeho zmirňuje a tlumí časový prechod
od generace let osmdesátých k slovenské
Moderné. Prvou část svých básnických hoj-
ných 'žni z let 1888 — 1912 Sládkovičov svezl
174
Hájomil. Bella. Milkin a j.
teprve r. 1919 v prvém díle svých vybra-
ných „ Veršiŕ (v Trnave), jež objevily v pra-
vém svetle jeho místo mezi básníky pod
Tatrami: skromné, neoslnivé, ale poctivé
své místo na stráži domácího krbu a jeho
tichého štéstí.
Ve stopách svého mistra jde verné také
B o li u š K 1 i m o, básnickým jménem HÁJO-
MIL; jaký je však symbohcký rozdíl mezi
tím, kdo svými zpévy oslavuje hvézdy a
kdo v nich jen miluje domáci háje, tak
i v jejich poesii. Za Hviezdoslavem krácel
Hájomil slepé, napodobuje zvlášť a nešťastné
jeho obrazný styl a vzkypélé kvetnaté pe-
riódy; po celá desetiletí v ,Slovenských
Pohľadoch' i jinde neúnavné zpíval o lásce
milostné i lásce k slovenské svojeti, jejíž
pŕíští svobodu tuší vzrušeným pathosem po
zpúsobé Vajanského; jeho válecné verše,
dumky „Z niskijch hôr (v ,Slov. Pohľadoch'
1919) piisobí prostou a čistou, zpévnou
náladou.
Ev. knéz, ONDREJ BELLA (1851—1903,
Bocko, Bludár, Dusný a j. pseud.) je typický
písničkáŕ slovenský: vydal své ,, Piesne'"
v Pešti již r. 1880 a potom tiskí v casopi-
sech melodické, lidovou notu i zpúsob uclio-
vávající verše, oznívající tklivou nostalgií
po domovine. Lépe než v poesii se osvedčil
HORAL (ps. P. Bell v) v pŕekladech ze
slovanských básníkú. TÍCHOMÍR MILKIN,
vlastním jménem Jan Do nová 1, F. O.
MATZENÁUER-BEŇOVSKÝ, ZÁHORSKÝ,
PavelKokes-KÝČERSKÝ, PODTATRAN-
SKÝ, SOMOLICKÝ a jiní veršovci oboha-
covali po leta pouze zevné, množstvím, ne
17.5
MarSall. Kutlík. S. Bodicky. Soltészová.
jakostí slovenskou poesii ; z nich zejména
všestranný PODTATRANSKÝ, vi. jniénem
Ŕ eh o ŕ Uram (* 1845), povolaním učitel,
napsal ohromnou spoustu veršu pro mládež
i dospelé, z výchovné povinnosti, ne však
z básnického posvécení; SOMOLICKÝ, ob-
canským jménem Isidor Žiak (f 1918),
plodný novinár, zejména ve sbírce veršu
r,Na svite'' leckdy pekne zamíŕil za Vajan-
ským. Jeho pathos vlastenecký podédil i verš
ĽUDMILY PODJAVORINSKÉ, pootciRíz-
nerové, jež v knížce „Z vesny života"
i mimo ni napsala nékolik dobrých čísel
národní poesie a čisté lyrické nehy; tvorení její,
zvlášť v novelistice, spadá v údobí mladší.
V prose výpravné umelecký smer Vajan-
ského vychoval vlastní školu. Zákú má na
dostač: z mladých talentu jediný KukuČin
se v ní vúbec nezastavil, ostatní více nebo
méné učili se v ní všichni. V povídce spo-
lečenské, druhdy však i konvenční, se upíat-
nily slibné vlohy GUSTÁVA MARŠALLA
{„Novelly" 1887J, brzy zatichlého; ev. farár
kulpínský FELIX KUTLÍK (1843—1890)
svou vesnickou beletrií ze srbského prostredí
(„Anastasia", „Hajdúkova nevesta", „Hajdú-
kova smrť", „Kralica", „Lazár", „Marko" a j.)
rovnéž budil pekné nadeje; podobne ev.
farár SAMO BODICKÝ nékolika svými „Po-
vestmi" (1882) a množí jiní: nad všechny
své stoupence, již neméli pokdy plné se
vysloviť, Vajanský si odchoval nadanou a
učelivou žákyni v ELENE MABÓTHYOVÉ-
SOLTÉSZOVÉ, redaktorce zábavno-poučné
,Živeny' a vúdčí slovenské spisovatelce starší
176
Soltészová. Vausová.
generace. Elena MaróthyováSoItészová(*l 855)
vystoupila na veŕejnost literárni po prvé r.
1881 novelou „Na dedine", Jež byla odme-
nená cenou „Slovenských Pohľadov' a v níž
se Již hlási jako vzdelaná realistka smeru
Vajanského ; jméno její utvrdil záhy široký
román „Proti prúdiŕ (1894). Styl umelecký
„Suchej ratolesti" zrcadlí se v nem neza-
stŕené: Soltészová syté kreslí panské pro-
stredí, v némžjilavní úlohu má zideaHso-
vaný zeman Šalovský, na víru obrácený
národovec, dvojník Rudopoľských ; osteň
proti odrodilectví společensky vyšších tŕíd
slovenských i zrakový neduh Vajanského
optimismu národního vedie jeho" zvláštni
slovenské citovosti odkazují v deji, ume-
lecky promítnutém, k vňdčímu zdroji doby.
Vyspelé novely Soltészové, „Fcer/z/cÄey s7fo/e",
„Letný uečeŕ' a j., v ,Slov. Pohľadoch',
,Zivené', , Letopisoch Živeny' a jinde otiš-
téné, knižné teprve nyní pripravované,
oplývají sytým koloritem, mistrnou prírodní
scenérii a krajinárskou náladovostí a nesený
Jsouce mohutným epickým tokem svedčí
o nevšedních umeleckých vlohách spiso-
vatelčiných.
Literárni souputnici Eleny Soltészové je
druhá vynikající feministka starší generace,
TERÉZIE VÄNSOVÁ (* 1857), redaktorka
zaniklé , Dennice'. Také ona dala slovenské
beletrii široký románový obraz „Sirotu Pod-
hradských" (1889), o dobré osnove realistické
bez krivých" postrehu zrakových ; ^do ,SIov.
Pohľadov', ,Dennice', , Letopisov Živeny' a
jinam uložila radu vytríbených novel spole-
<íenských, ženskými prvky prosycených; prvý
12 177
Bielek. Podtatranský.
svazek Sobraných spisov jejích, od r. 1919
nakladení ,Lipy' v T. S. Martine vydávaných^
pŕinesl její čelné práce novelistické; „Sup-
plikant", „Vlčia tma'', „Čo komu súdené",
„Ohláškij" a „Julinkin prvý bár.
Kukučin má v slovenské prose jediného
epigóna v ANTONU BIELKOVI (f 1911),
s níníž společné vydal r. 1886 prvou knihu
^Slovenských besiedok"; Bielek v ní líčí
v obšírnejším déjovém rámci „Pre cudzé
viny" „krivdy, biedy a útrapy nášho lidu".
Týž predmet mají jeho práce jiné, obírající
se utrpením dedinských obyvatelú sloven-
ských, jimž však druhdy rozciUivélost auto-
rova, znak umelecké nehotovosti, je na zá-
vadu, aby se čestné probily k genru vesnické
povídky, již stvoril klasik Kukučin: „Zdob
utrpenia*' (1890), povídka, líčící živé a nikoli
bez tendence maďarské násilí na slovenských
sirotcích, odvlékaných hromadné na Dolniaky
a tam odnárodňovaných; knižka zdaŕilých
„Obrázkov z hôr" (1890), utešené horárske
dojmy a zápisky v črté „Na vysokých horách",
knižka príkrych tendenčních obázkú voleb-
nich „Za tú našu slovenčinu" (1896) a rada
skizz v časopisech ; nekhdný život, tragicky
ukončený v zajetí steinhofského blázince,,
nesporný talent Bielkúv odvádél od literárni
práce povýšenéjší.
Plodnou činnost v oboru povídky historické
a lidové, velmi plytké úrovne literárni, roz-
vila konečné rada spisov at^elú-učitelú a peda-
gogú ; zásoba této literatúry chce jediné čelit
nedostatkúm školní výchovy lidu, ŔEHOŔ
URAM PODTATRANSKÝ plodností svou, a
ovšem Jen touto vlastností, ^se ponáší na
178
i
Salva, Beblavý a j.
slovenského Kraszewského : na 300 povídek,
čŕt a lidových kreseb (kromé veršu, učebníc
a pod.) vyšlo z jeho pera — pŕívažkeni
tlustý román „V zajatí". Podobné z povin-
nosti národní máčel pero do inkoustu KAREL
SALVA, krajne obetavý pestitel styku vzá-
jemnostních, ale umelec pražádný; a činili
iak jiní a jiní : ev. íaräv PAVEL BEBLAVÝ
(1847—1910), autor histórie o Jánošíkovi
(1910) a četných povídek historických pro
lid („Na cintoríne", „Vykopali ženu", „Ztra-
tený pandúr" • a j.), SOMOLICKÝ, Ľ. V.
RÍZNER — vyčerpati seznam všech téchto
spisovatelú a prací v ,Orloch', ,Pohradoch'
a jinde by bylo literárne zhola zbytečné.
Tato drobná, výlučné tendenci a výchove
lidu sloužící beletrie, vycházející zhusta v ne-
patrných nékolikahaléŕových sešitcích, aby
snáze plnila své poslaní — nepatrí do lite-
ratúry ; místo její jest spíše v kulturním de-
jepise a ovšem v slovenském knihopise,
kde tvorí osobitý a početný sociálni druh
,krásného' písemnictví bez nejmenších ná-
roku na krásu umeleckou.
Doba rozkvetu slovesnosti na Slovensku,
ohraničená lety osmdesátými a devadesátými
století minulého, pŕesahující však ješté do
veku našeho, je teprv na povlovném sestupu
v literárni podsvetí; souvislost její s českým
písemnictvím byla jí samou slavné potvrzena.
Látka období tohoto a posledního je dosud
snad príliš živá pro trvalý soud literárni,
nikoli však pro výklad pragmatický. Význam
dejepisu literárního nespočíva v ohledávání
12* 179
Prechod k dobé nové.
slávnych a méné slávnych mŕtvol literárních,
úkolem Jeho není bloudéní hrob od hrobu
historického. Literatúra je večnou poutí ži-
votem a umením, večným snoubením prchající
skutečnosti holých faktu s nesmrtelnou sku-
tečností ideí, tak ŕečená mrtvá látka neexistuje
pro ni: co bylo počato bez ducha, navždy
je vyhošténo z jejího království. Každý hod-
notný slovesný plod má duchové stigma,
pouze prístup k nemu býva uvolnén aneb
omezen.
Obraz literárního Slovenska do začátku
svetové války by byl nesprávny a necelý,
kdyby poslední rušná leta pred jejím vzpla-
nutím, leta zápasúv o nové ceny života a
umení, z ostychu pred teplým dotekem živé
prítomnosti zústala literárne nepovšimnutá,
kdyby nebylo vysvétleno, kterak se rodily,
zrály, bojovaly a vítézily myšlenky mladého
Slovenska.
180
HLAVA V ATA.
BOJE O ZÍTŔEK.
,OTCOVÉ' A ,DETľ. VLIVY KULTURNÍ
A SOCIÁLNI.
Slovenské ,boje o zítŕek', podlé iiesla
slavné knihy Saldovy, bojují se rov než ve
znamení pokroku kulturního a umeleckého.
Vyplňují téméŕ dve desetiletí ; pro sloVenskv
život duševní a zejména pro slovenské pí-
semnietví mají význam základní.
Okolo začátku let 90. minulého století za-
čína se soustavnéjší naväzovaní na kultúru
českou se strany doriistající slovenské ge-
nerace, jež obrací se do Cech a na Moravu,
aby ukojila duchové potreby probouzejícího
se kriticismu. Záhy patrné se odlišují dva
proudy v ideovém živote slovenském, na-
venek dotud svorné klidném a svorné za-
ostalém. Jeden zjevné odporuje duchu času
a sblížení s českým západeni — strana Hur-
banova v TurčanskémSvatém Martine; druhý
vychází pŕátelsky vstŕíc novým proudúm
myšlenkovým a českým vlivúm ideovým,
, Otcove' a ,déti'.
prijíma je a stravuje — mládež, prodlévající
dočasné mimo Slovensko, zejména v Praze.
Lze opét užíti starého symbolu turgenév-
ského, že neusedlé ,déti' počínají se trhati
od zmoudŕelých a usedlých ,otcú'. Rostou
dva protivné tábory, mezi nimiž se schyluje
valem k rozhodné bitvé.
Smer ,otcu' jest již príliš ztrnulý, auto-
kratický, moudrý a neomylný, slovem má
všechny znaky, jež vznécují v šum a var
kvas mladých myšlenek. V čele martinské
strany, záhy jím ztypisované, stojí muž.
stejné odvážny v svátečním i všedním šate.
básnik a politik Hurban Vajanský ; po boku
jemu pomocník, téze veci oddaný Josef
Škultéty. Pronikavý úspech knihy „Tatry
a more" r. 1880 získal Vajanskému po-
čátek vlivu a hegemónie, již vybudoval
časem v dokonalý oligarchický systém. Ná-
zory jeho jsou národními dogmaty; stoupenci
jejich tvorí malou, ale útočnou cirkev, v níž
není svobody slova, cítení a presvedčení.
Hurban Vajanský, politicky opozdený žák
slavjanofilúv a literárne stoupenec bludné
teórie Pypinovy o zhoubném vlivé západo-
evropské kultúry na samorostlost a svoj-
skost národu slovanských, buduje soustavné
ideálni slovenské osamocení uprostred mo-
derní Evropy: vzory jeho smyšlených ze-
manu-národovcú tvorí v nečin ném slo-
venském vzdélanectvé osudnou ilusi o práci.
Co Slovensko pod vedením Hurbanovým
hnije, pracují ostatní národové horečne v ce-
lém svete; ani Maďari nezahálejí. 'jOtcové'
jsou plni ružových nádejí, zatím co po radé
zavírají jim ústavy a ,déti' vylučují ze škôl —
1S2
strediska studující mládeže.
z Martina se stáva pomalú — slovenský
Kocourkov.
,Déti', pronásledované doma pro pan-
slavism, odcházejí do sveta za chlebovou
i duchovou postatí; nejblíže, kultúrne i zeme-
" pisné, jest český západ a sousední rakouská
púda. Praha a Vídeň jsou hlavní strediska
této z domova hnané studující mládeže; za-
kládají zde spolky, scházejí se v nich pra-
videlné, ale veselost aneSo lehkomyslnost
mladícke povahy tratí se na téchto vážnych
pracovních schuzkách. Pocínají samostatné
myslit, pozoroval, srovnávat a zvolna se
vymykaj í z tvrdé autority ,otcú', kterí umlčuj í
a potírají je i jejich rádce ve jméné vlaste-
nectví a mravnosti bez výberu všemi zbra-
némi. Ale již pozde.
Slovenské mládeži za rodným chotárem
otvírají se teprv oči. Poznáva, že Hurbanuv
úsudek není neomylný. Jiní nečekají, nýbrž
pracují; jiní neverí v cizí osvobození, osvo-
bozují se sami. Jinýin neškodí vliv západní
kultúry, nýbrž zúrodňuje jejich snahy, ne-
pŕestávají býti Slovany. Jiní vyrovnávají
sméle krok s osvíceným svétem a pro-
spívají; jiní péstují v národním duchu umení
i vedy, rostou hospodársky — Slovensko
hnije. Znamení prerodu se množí, varovné
hlasy domácího Antaia nemají již kouzla
iini sily.
U této mládeže roste chuť k práci; príklad
má pred očima. Pomoc musí pŕijíti bez od-
kladu, nelze prozahálet ani okamžiku. Mladí
horlivci v pracovních spolcích doplňují kusé
vzdelaní z maďarských škôl, a setŕásajíce se
sebe Ihostejnost a tupou pasivnost slovenské
188
Vlivy Prahy. Život v „Detvanu".
povahy, vychované k protestu inlčením a
pohtickým utopiím, vychovávají se sami,
rýchle a bez zretelú k tomu, co jejich sme-
losti feknou ,otcové' doma.
Ruch mládeže rozvíjí se zvlášť slibné
v Praze. Záhy po vybudovaní samostatných
vysokých škôl českých počína se sem častéji
obracet slovenský dorost za účely vzdelá-
vacími a kulturními. Dostáva se mu pŕá-
telského pŕijetí; účastní se čile spolkového
života v študentských spolcích českých, ale
nezapomíná na hlavní účel : vzdelali se zde^
v starém, tradičním sídle učenosti a kultúry
v zdatné odborné pracovníky, kteŕí jednou
búdou novými vudci slovenského lidu.
Hŕstka slovenských studentú zakladá tu |iž
r. 1882 spolek „Detvan", „spolek ke vzá-
jemnému vzdelávaní a poučení, jakož i k ušle-
chtilé zábave". „Detvan" soustŕeďoval časem
všechny Slováky, kteŕí dieli v Praze za aka-
demickým vzdelaním i na učení technickém;
mezi členy jeho, prevahou mediky, práv-
níky, filosofy, obchodními akademiky, ale
i kupeckými učni, strojníky, sazeči není
tŕídních rozdílú. Pod prvým spolkovým
pŕedsedou, Jaroslavem Vlčkem, tehdy studu-
iícím filosofie, pestuje „Detvan" horlivou
činnost: čtou se práce púvodní. kriticky
se soudí o dílech domáci i cizích literatúr, ko-
nají se slovenské večírky. oslavují se vý-
znamná slovenská výročí, pŕetŕásají se veci
z českého a slovanského kulturního sveta.
Vuči Cechum ujíma se „Detvan" úlohy pŕed-
stavitele mladých duševních proudň bratr-
ské vetve podtatranské. Získava oddané
prátele v radách mladých českých literátú,
184
Styky společenské a pŕespolni.
Jana Herbena, Fr. Táborského, nadšeného
Rudolfa Pokorného, študentského vúdce
Josefa Baraka; a jako tito zanícení jednot-
livci razí nui cestu pred veŕejnost i česká
sdružení študentská, společenská a kultúrni,
zejména sesterská „Moravská Beseda", „Ume-
lecká Beseda" „Akademický Čtenárský Spo-
lek", „Slávia" ajiné spolky. Ačkoli „Detvan"
nepí-estává na této činnosti místní, naväzuje
styky s bratrským „Tatranem" ve Vídni,
„Slovenskýni Spolkem" v Pešti, srbským
sdružením „Sumadije'* i s Poláky — ne na-
darmo ze Slovákú vyšel pred stem let Jan
Kollár — pŕece pražský duševní život, jeho
vzpružiny i úspechy, byl dorostu sloven-
skému prvým velikým učitelem.
Mladí Slováci v'Praze nenapodobovali
slepé českého vzoru, nýbrž soudili a strá-
vili jej. Horlivá činnost slovenské ndádeže
pražské z téchto časuv upomína zdaleka na
památný ruch prešpurský pred padesáti
lety; pražský ruch stal se neméné památný.
Odchoval verejné, literárni i umelecké pra-
covníky, z jichž rady jest v téchto letech
medik Matej Bencúr, pozdéjší klasik slo-
venské prosy, pokrokový novinár Milan
Hodža, známy Tolstojovec Dušan Makovický,
jeho bratr Petr, významný prumyslník, fol-
klorista Pavel Socháh, štatistik Em. Stodola,
Jan Smetanay (O. Kalina), V. Škarvan, Vavro
Srobár, malír Joža IJprka, Jaroslav Vlček,
pozdéji Josef Gregor-Tajovský a jiní — mnohá
z jmen, jež na konci XIX. veku obrodila
slovenskv život ve všech smérech.
18.ý
Národuí situace v letech 90.
Vlastní idea nového Slovenska, kypŕená
a pripravovaná literatúrou, kotví svými ko-
reny v celkové národní sitiiaci let devade-
sátých.
Ve svetle četnické palby do bezbranného
lidu v Černové na podzim r. 1907 objevil
se užaslé Evropé v pozadí klidných a
vznešených Tater príšerný obraz utrpení
a mravního nevolnictví celého národa, J í
dotud téméf neznámeho : byl to však pouhý
krvi zbrocený cíp širokého tragického plátna,
jímž dejiny šetrné pŕikrývaly dionhou marty-
rologii slovenského lidu.
Od surového výroku maďarského štátnika
o vyhubení slovenského národa v Uhrách
nepretržitý retéz násilných skutku se strany
Maďarú a jejich pŕíživnikú usiloval o splnení
tohoto podlého cíle. Politické i kultúrni pro-
následování v denním i velikém slohu, sou-
stavné koŕisténí ze slovenské krve i majetku
tvoŕily v slovenské národní inteligenci váb-
nou vidinu Osudu-mstitele, zrodivše spolu
osudnou my sienku politické pasivnosti. Mezi
vzdelanci a lidem na Slovensku strmí té
doby zeď; na jedné strane vzdelané vrstvy
a zbytky drobné zemanské šlechty mlčí anebo
mravné i skutkem od národního kmene od-
padávají jako jeho suchá ratolest; a bez-
právny, v temnotách tápající lid jest tlačen
k téze zdi s druhé strany jak štvaná zver,
vyssáván danémi, cizáckým morem a trestán
k umdlení velkomožným panstvem rozlič-
ných Esterházyú, Pallfyúv a Zichyii.
,Prvý' kdys národ Uher pro uskutečnéní
smutné proslulé maďarské statní idey, t. j.
zákonem schvalované maďarisace všech uher-
186
^Maďarská štátni idea'. Židovstvo. Zbytky zemanstva.
•ských národu, nasazoval všechny páky : kul-
túrni prameny osvety zasypal anebo zne-
čistil, bibliotéky zapečetil, na lidu vydíral
povestnou wekerlovskou soustavou takové
poplatky, že lid pozbýval chuti k práci na
cizí. Statní sroub tlačil s jedné strany a
s druhé rdousil nenásytnými chapadly tučný
a vítaný cizopasník-pomahač statní perse-
kuce: polyp židovstva. Uchvátil skoro sám
obchod v slovenských dedinách a méstech,
vyhradil si takrka po celém Slovensku mo-
nopol krčmy a úžery (lichvy), stav se záhy
hlavním sloupem snáh maďarisačných.
Jiné príčiny hlubokého úpadku slovenského
národního života jsou vnitŕní povahy. Slo-
venští zemané, ,páni bratŕí', nezpozorovali
príchodu nových času po Košutovi, slovenští
nevolní, r. 1848 osvobození sedlád nevzdali
se své slovensky lehkomyslné povahy; sítí
železníc v jižních krajinách Uher klesly na'
cene pozemky na Slovensku a malý rolník
vázl záhj^ v dluzích u žida i v bance. To-
várny současné ohrozily domáci prumysl —
hmotná škoda množí se na všech stranách.
Rub téchto neslávnych pomeru jest ješté
neslavnéjší: v slovenskou povahu vniká jed
mravní maďarisace. Styk' s židem ruší sta-
rou slovenskou ,statočnosť, poctivost; lásku
k rodné reči vytlačuje v neuvédomélých
mestských vrstvách opovržení a stud za
domnelé nízky slovenský puvod ; klíči sémé
úolatnosti, bují sobeckost a napodobovaní
.panských' mravu, rozmarilosti, ješitnosti a
požitkáŕství rozrústá se jako plevel. Slo-
venský sedlák straní se okázalé slovenského
vzdélance z mesta: tuší v jeho zpanštélých
187
Mravní a kultúrni poroba lidu.
zpúsobech pro sebe nebezpečí. Lid osirel;
jediný krčmáŕ-žid zdá se mu pŕítelem, nej-
častéji ve vécech penéžních. Radí-li se však
chlap se židem, cíti se povinen pít u neho
pálenku; ničí sebe, rodinu, povést sloven-
ského jména doma i ve svete, kam uchází
druhdy jako nešťastný prototyp slovenské
bídy. Lid, oloupený o školy a svetlé dary
kultúry, nevi si sám pomoci: upadá v neŕest
anebo v netečnost — ale zustává dále na
své pude temným, podvedomým, pudovým
Slovákem, množitelem kletého národního
osudu, nositelem tvrdého slovenského jarma
— a tak i národním zachráncem.
Ješté v devadesátých letech minulého veku
v tomto nejtemnéjším kouté staré Evropy
kvete poddanství ducha i tela, kryjíc se na-
venek oprýskaným nátérem kultúry. Lid je
poroben, od detského veku ssaje ducha tmy
a opovržení, nemá mluvčích, nemá obrancu ;
reptá-li, ostatné velmi zŕídka, odpor jest zlo-
men železem i krvi. Stín občana, prízrak
človeka. Výbojná vlna maďarisace slaví na
tomto uštvaném, plachém Slovensku laciné
vítézství: slovenská pevnost za téchto po-
meru- pohasíná.
Uvnitŕ zdĺ slovenské domácnosti je tupé
ticho ; naprostá pasivnost a odevzdané trpé-
livé čekání, kríšené a v zápétí klamané kaž-
dým novým jarem byly prohlášeny s vúd-
čích míst za jedinou spásu národa. Skoro
všechny ruce jsou netečné skrížený v klin —
,Národnie Noviny' péstovaly občas zvláštni
politickou beletrii, prinášejíce bezvadné psané
a ozdobné úvodníky o nuceném slovenském
protestu mlčením, jež čtlo anebo nečtlo né-
188
Slovenská obloniovštiua a kotliuovština.
kolik set slovenských Oblomovii a jež pi-i-
nášely redakci četné politické pravoty — to
byl denní politický program. Jinak ponuré
ticho, v némž denné bez výkriku klesaly ke
dnu politické, tiospodáŕské i mravní bídy
tisíce bezejmenných a vydedených obetí sebe-
vražedné slovenské národní idey . . .
Fro ulehčení poroby lidu vrstvy vzdela-
nejší, .panské', zhola nie nekonaly; lid byl
bez vúdcii, bez rádcú, a hlavné bez trpéli-
vých ucitelu. Nebylo tiskú pro lid, aby své-
týlkem poznávaní plašil zákernou tmu okolo
neho — ,Národný Hlásnik' konal tehdy
pout pouze jednou mésícné v poctu asi 3000
výtiskú mezi dva a púl miliónu Slovákú, a
to bylo pokládáno již za významný úspech.
V duševní tmu horelo nékolik. velikých stráž-
nych ohnú literárních — ty byly pro lid
úplné studené, nehŕály ho, anebo byly mu
ztracené vatry na nedostupných výších. Va-
janského „Kotlín" jest prvého druhu do-
kladem príznačným : osvítil velikým bleskem
pustou slovenskou noc, pronesl slovo o usy-
chaní a k neprečkání daleké m svitaní —
tím pŕíšernéjší odraz vrhl dolu na bédnou,
ješté hluboko spici masu. A znamení času
nepochopil: posteskl si sice, že doma „niet
obrodenia", že se všech strán ŕítí se lavína
nebezpečí, ale na záchranné práce nepomyslil
ani on aniž kdo jiný. Ve výlučném stave
, skvelého osamocení' ŕídil salónni klub mar-
tinského kasína bez svetového kompasu i bez
kormidla vratkou skoŕápku slovenské ná-
rodní politiky, obsazenou jen nékolika stejné
Ihostejnýini a netečnými spoluspáči — nikdo
nepomyslil, že vetchá loď slovenského ná-
189
Triumf Maďarstva, úpadek ,národností'.
rodního života tančí snad smrtelný tanec nad
propastmi.
Maďari slávili za téchto smutných pomeru
r. 1396 okázalé po celých Uhrách milenární
slávnosť. Navenek skvelý se pred Evropou
svéží barvy maďarské trikolóry, uvnitŕ vzty-
čovány pomezné sloupy maďarskému pánu-
bohu — maďarská národní situace byla na
výši slávnostní nálady. ,Národnosti' upa-
daly, byly tlačený ke zdi a umlčovaný. Kro-
nika slovenských trestních procesu a red-
akčních pravot roste denné: Slovákúm škodí
— neškodí, Maďarúm prospívají. Skolství ná-
rodní jest zplenéno skoro celé, život slovenský
doma pro vlastní viny stíhají nezdary na
poli hospodáŕském, finančním i prúmyslovém^
na poli náboženském rozštépením pŕeddu-
najského dištriktu trpí slovenská evanjelická
inteligence novou osudnou porážku — chýli
se k zákerné noci.
V tomto zoufalém stavu, kdy národní krise
jest vypjata až k bodu peripetie, protrhne
sméle čerňou oponu duševní noci jitŕní pa-
prsek nového slovenského dne: — pŕichází
se slibem práce a obrody nová slovenská
mládež, slavná „držiteľka rána", rozsevač
nových myšlenek, od nichž konečné svitá
spása i bédné slovenské láji.
190
II
,HLAS', JEHO ZÁSADY A VÝZNAM.
REVOLUCE SE ZAČÍNA.
Na konci let devadesátých pokroková mlá-
dež slovenská jest Již skoro vymanena ze za-
kletého vlivu martinského vedení. Český rea-
lism a hnutí pokrokové, jež povšimlo si béd-
ného stavu Slovákú, nová orientace v české
politice, program české Moderny, kultúrni a
hospodársky rozmach na všech stranách, ho-
rečný chvat za životem púsobily podnetné na
procitlou slovenskou mládež, jež rovnéž horí
touhou po pilné národní práci, nespokojena
s hŕíšnou domáci zápačí ducha. Česká bro-
žúrka „Slovensko" od Jana Smetanayho,
posluchače filosofie, i jeho slovenský leták
.,Zkaza ľudu slovenského" jsou prud-
kým výrazem nového myšlenkového varu
mezi mládeži.
Vudce nového hnutí, VAVRO ŠROBÁR,
vzpominá pozdéji v retrospektíve (ve ,Sbor-
níiíu slovenskej mládeže' 1909) zejména dvou
jmen, pod jichž prímým vlivem zrála idea
slovenského ohrození: L. N. Tolstého a T, G.
Masar^'ka. Tolstého náboženská filosofie a
jeho humanism vytlačují účinné romantické
V'liv Mčisarykuv na mládež slovenskou.
názory slavjanofila Danilevského, spisovatele
díla „Rossija i Jevropa", doma nadšené ve-
lebeného ; Dušan Makovický, pozdéjší du-
vérník Tolstého, V". Škarvan, M. Bencúr
(Kukučiu) a sám Srobár, vesmés poslucliači
lékarství na české université, pilné pŕeklá-
dají Tolstého spisy. Masaryk zajímal se o ruch
v ^Detvanu" již od počátku, kdy slovenští
Tolstojovci nechápali ješté jeho podnetného
zájmu; vliv jeho osobnosti i práce byl v kaž-
dém smeru strhující. Šrobár vdéčné a úprimné
mluví o nem j ako o velikém rozsevači my-
šlenek a lásky k práci; stali se jeho žáky
prvé než s ním na vazali styky osobní. „Ma-
saryk budil chuť k práci, k životu v každom,
kto len prišiel do styku buď s jeho osobou
alebo s jeho spismi. Masaryk nás učil ceniť
si mravnú podstatu života, vzpružoval k du-
chovnej práci ,zabudnutých' študentov, krie-
sil asfiktické duše mládeže. Tolstoj učil nás
milovať Boha a bližnélio, Masaryk naučil
nás ctiť si duchový základ človeka: dušu a
rozum". Vliv Masarykúv byl stejné suge-
stívni na slovenské „Detvance"", jako byl
silný na mládež českou, jihoslovanskou a
rusínskou: a tak tento veliký Osvoboditel,
sám hodonský Slovák, spájí duchové Cechy
se Slovenskem již dvé desítky let pred mi-
strovským dilem svého kováŕsky silného
života, pred spojením politickým.
Vnéjšího podnetu k organisaci hnutí, jež se
rozvinulo v samostatném mésíčníku ,Hlasu'",
podlé svedectva Šrobárova poskytl rovnéž
Masaryk. O národních slavnostech r. 189^7
zašli tŕi-čtyŕi mladi nespokojenci od velko-
panského banketu v Martine k nemu na
192
Vznik ,Hlasu'.
letovisko do Bystričky, aby se poradili strany
práce, prostŕedkú a cesty. Masaryk dal j im
vecné rady a naznačil zhruba ideový rámec.
Lze milovat^ vlastní národ a netreba cizího
nenávidét. Štúr a jeho škola jsou romantici,
kteŕí nikdy v politice nedomohli se úspechu
— Vajanského sebevražedný fatalism pokra-
čuje v jejich duchu. Je treba studovat prí-
činy a vedecké zbrane raaďarisace a výsledky
tohoto studia uveŕejňovat pred forem domá-
cim i svetovým; jest nutno dále studovat
hospodárske pomery slovenského lidu, prí-
činy alkoholismu a vystéhovalectví ; treba
obírat se náboženskou a etickou povahou
Udu, štatisticky shromažďovat údaje o soci-
álních pomérech lidu poddaného a závislého,
pochopit jeho duši a kultúru. Otázky kme-
ňové i domáci Masaryk analysoval s vecnou
prísností, podal diagnosu slovenské národní
choroby, pasivnosti, odsoudil veliká slova
domácich vúdcú, jež se neopírají ani o nej-
menší skutky, a vzbudil mladou odvahu v ne-
spokojených tazatelích. Schúzka V. Šrobára
s medikem P. Blahem v Skalici o prázdni-
nách téhož roku utvrdila oba v úmysle za-
ložiti vlastní časopis, jehož vúdčí myšlenky
by púsobily jako reakce vúči neblahému
smeru národní filosofie hurbanovské.
V červenel r. 1898 vychází v Slovenské Ska-
lici, v tésném sousedství s českou oblastí,
prvé číslo mesíční revue ,H 1 a s u' za re-
dakce doktora lékaŕství PAVLA^ BLAHA.
Histórie vzniku .Hlasu', v stručnosti zde
vysvetlená, ručila skoro za nevlídné pŕijetí
se strany martinského vedení a všech k pádu
13 193
Pokrokové hnutí na Slovensku.
odsouzených, ale dosud trvajících zpátečni-
ckých živlu domácich. Slovenské časopisy
volnéjšího obzoru, zejména Salvový ,Slo-
venské Listy' a Janoškovy ,Cirkevné Listy',
dále český tisk, zvlášté ,Čas', pozdravily
však radostné nového bojovníka za obrodu
národniho česko-slovenského povedomí v kul-
turních, sociálních i politických vztazích. Ska-
lický ,Hlas' jest po spisovné odluce prvý list
slovenský, který pracuje svedomité v duchu
národní jednoty česko-slovenské.
Snahy a cíle tohoto složitého pokrokového
hnutí Ize tu shrnout aforisticky. Nutno po-
ctivé poznat a priznat si — se stanoviska let
pred válkou — úbohou slovenskou skuteč-
nost a nekrášlit jí ružovou perspektívou. Co
jest národní a slovenské, není proto vždy
dobré; naopak, práve vétšina současných
zjevú na Slovensku jest velmi špatným zna-
mením. Dlužno kriticky soudit o vécech ve-
rejného života; v poznaní chyb jest cesta
k náprave, již treba nastoupit ihned. Bez
otálení treba se chytit do práce a pracovat
na jediném skutečné slovenském základe:
demokratickém a pokrokovém. Li d jest pŕed-
stavitelem slovenského národa, nikoli polo-
vičatá a vlažná inteligence, jež háji dogmat
národních i církevních. Treba jest pokroko-
vosti, ne konservativismu; Slovensko nesmi
býti museem minulosti, nýbrž musí se státí
dílnou ducha a lidskosti, chce-li mít svou
budoucnost. Proti desorganisaci celku staví
,Hlas' organisaci vybraných a čestných
jednotlivcú, již nejsou naplnení starým po-
žadavkem lichého autoritáŕství, nýbrž usi-
lují denné o úzky styk s lidovou postatí.
194
Zásady ,Hlasu'.
V myšlenkách „Hlasu" dostalo se Slovensku
zaostalému a duševné pohodlnému druhého
pólu k ideám hurbanovským.
Ačkoli ,H 1 a s' nevyšel s presné vymeze-
ným pracovním programem, ŕídé se v kaž-
dém čísle látkou, jež došla od necetných
pŕispévatelú a formálne byla schopná uve-
rejnení, hned v prvém ročníku idey jeho pro-
nikají tak výrazné, že Ize z nich ustrojiti
rámec jeho snáh programových.
Již vúdčí zásada ,Hlasu', v níž obráží se
vliv českého realismu i náboženské filosofie
jasnopoljanského proroka, vnáší v slovenské
pomery obrat revoluční: „Chceme predne a
nadovšetko, aby slovenský človek sa obrodil
mravne. Žiadame u seba samých nie hmotnú
lož, ale pravdu, nie lien, lež prácu na osoh
blížneho, nie nenávisť, ale lásku k človeku".
V slovenské společnosti nebylo dosud ani
téchto základních predpokladu úspešné práce
národní a kultúrni ; ,H 1 a s' již v prvém svém
čísle dotyká se ostrým nožíkem chirurga
otevŕených ran na neduživém tele sloven-
ského Lazára, mravné a hmotné zmaďariso-
vaného, hovéjícího si v klidné zápači ducha
bez vedomí odpóvédnosti za osud lidu, bez
pokusu o nápravu, ba bez pochopení svého
smutného stavu. Bankety, prípitky a bás-
nickými úvodníky nevykoná se obroda slo-
venského života ; treba je vnitrního očistení
od nánosu mravní maďarisace, nahé sokratské
pravdy, drobné denní soustŕedéné práce
v duchu demokratickém a humanitním : — to
jest obsah slovenského ohrození, jež ,Hlas'
si vztýčil za veliký cíl.
V jednotu vostech svého úkolu ,H 1 a s'
13* 195
Jeho revolucionism ideovv,
postupoval metodicky. Svetlo osvety musí
vniknout do nejzapadlejšího koutu Slovenska,
do každé dediny a samoty; proto je treba
odborne vzdelaných učitelú, kterí by lidu
vyhoveli v jeho denních potrebách. Pracov-
níky kultúrni a zvlášté hospodárske nutno
vychovat účelné pro domáci pomery — ,Hlas'
prvý venuje praktický zŕetel otázkam zemé-
delským v nejširsím smysle. Politicky nutno
lidu vštípiti presvedčení o význame a cene
drobné, i nejmenší práce, poučit ho, kterak
treba denné hájit svých občanských práv a
zejména — což ,H 1 a s' plnil záslužné v kaž-
dém čísle — nahraditi mu neplodnou ilusi
hurbanovskou o ohromné stomiliónové zá-
loze bratŕí-osvoboditelú daleko bližší a klad-
néjší skutečností: vedomím o společném du-
ševním majetku vyspelé a úspešné česko-
slovenské kultúry.
,Hlas' odkrýval slovenské inteligenci
i lidu doslovné nové svety, nové obzory na
všech stranách. Boŕil se statečné po šest let
s nenávistí a zlobou ,Národných Novín'
i ,Slov. Pohľadov' ; bez zŕetelú vpravo vlevo
šel za novým cílem a zdarilo se mu, že za-
krátko mohl již jeho redaktor P. Blaho hrdé
napsat: „Okolo nás skupily sa tie lepšie
elementy mládeže slovenskej" (I 81).
Mladé osení ,H 1 a s u' vzklíčilo úrodné snad
i proto, že rozsevačú a hospodáŕú jeho byla
jen hŕstka. Nebylo aspoň tŕíšténí názoru, ne-
bylo nejasností: vyhranení pracovníci pŕiná-
šeli vyhranené práce, uzrálé plody svých
úvah a zkušeností. V prvém ročníku otisklo
své príspevky pouze patnáct pracovníkú;
v dalších péti ročnících tento malý počet
196
Vúdcové „hlasistu".
ješté klesal. ,Hlas' má znak práce osobní
a osobnostní, práce v jistém smysle jedno-
tlivcovy — v tom tkví klíč jeho pronikavého
úspechu a vyrovnané, velmi čestné úrovne
revuelní. ^ •«
Prvý ročník ,Hlasu' jest kriticky sméro-
datný pro názory a myšlenky „hlasistu" ;
v dalších bézích jde práce spíše do šíre,
opakují a rozvádéjí se námety, teoreticky
již vysvetlené. PAVEL BLAHO, skalický
lékaŕ, nejzdatnéjší organisátor práce na slo-
venském západe, predstavuje svou činností
prvou epochu mladého Slovenska; teoreticky
shrnuje svúj smer v stati „Mládež a drobná
práca", jež jest prvým článkem vyznaní víry
„hlasistu". MASARYKOVA prednáška „Jak
pracovat?" jest vedeckým prohloubením
smeru nové revue. Blahuv souputník a nej-
bystŕejší hlava hnutí,^ VAVRO ŠROBÁR,
lékaŕ v Ružomberku, nékdejší predseda „Det-
vana", pŕináší radu premyslených a podnet-
ných studií kultúrne politických: „Maďari-
zácia" vyvozuje totožnost snáh maďarských
s druhem národního náboženství, „O národ-
nom úspechu a jeho podmienkach" a „O vzde-
lávaní rudu a sebavzdelávaní inteligencie"
psány jsou v duchu ideí českého realismu.
K ,,hlasistúm" pripojil se již v prvém roce
jejich činnosti jiný vynikající Slovák, český
a slovenský literárni dejepisec JAROSLAV
VĹČEK, „Besedami literárnymi", jež v rámci
filosofie literárního tvorení presvedčivé pro-
kázaly nesmyslnou a záhubnou púsobnost
obecné víry domácich slavjanofilú v politický
katastrofism. ,H 1 a s' uvítal pod hostinou
strechou i nékolik mladých teologú. zvlášté
197
Ostatní prívrženci pokroku.
katolíkú, kteŕí púsobili vlivné na národní
dorost knéžský. Moderním výkladem ideí
politických a sociálních obírá se v nem poz-
déji ANTON ŠTEFÁNEK, politicky vzdelaný
novinár, jeden z prvých pŕedstavitelú česko-
slovenského pochodu slučovacího; FEDOR
HOUDEK seznamuje s novými teoriemi ve
vedách pŕírodních; DUŠAN MAKOVICKÝ,
redaktor MILAN HODŽA, dr JOZEF MI-
NÁRIK, farár L. NOVOMESTSKÝ, každý
v svém oboru, druží se k této hrstce prú-
kopníkú veliké slovenské noviny v I. roč-
níku ,Hlasu'; v dalších ročnících objeyují
se nejhustéji jména Šrobárovo, Blahovo, Ste-
fánkovo, Hodžovo a Houdkovo.
Obsah ,Hlasu' vymezen jest smérnicemi
pokrokového demokratismu ; zásada demo-
kratismu, určeného již od pŕirozenosti za
kmeňový znak našeho národa, byla ne-
pŕirozenými teoriemi a velkopanskou ze-
manskou frází se slovenského života skoro
setŕena. Literatúra až po romány a novely
Vajanského hemžila se urozenými pány a
velkými dámami, vedia k lživému ideálu
výchovy ozdobných paňácú a francouzsky
hovoŕících slečinek, z prúmerné rodiny slo-
venské robila jenom prechodnou stanici
k vyššímu typu spoločenskému — lidový
podklad její docela zaznávala. Proto „hla-
sisté" uvítali Kukučina a Hviezdoslava jako
své prúkopníky; zejména v tvorbe Kukučí-
nove, jež vlastné objevila Slovensko takové,
jaké jest v denním živote, zračí se zdravá
reakce proti Ižikulturnímu náteru Hurbanova
beletristického smeru, esteticky vyspelého.
Ideové však neplodného.
198
,Hlas' a národní jedaota česko-slovenská. -
Neboť „hlasista" chápou shcdné s Masa-
rykem demokratism jako problém osvety
a vzdelaní národa ve všech tŕídách; demo-
kratism i jim jest svetovým názorem mo-
derní doby, zorným úhlem, pod nímž hod-
notí se veškeré kony. ,Hlas' venuje zvý-
šenou pozornost školské výchove a peda-
gogice, vécem na Slovensku zanedbaným.
V nedostatku slovenských ústavu obrací
zŕetel k české vzájemnosti, českým školám
vysokým, stŕedním, zvlášté však hospodár-
skym a prúmyslovým. Tradice českého
školství jest nejlepší, slovenští žáci mohou
české školy považoval v duchu i obsahu za
své: odtud počína se skutečné príliv slo-
venských žákúv a učňú na Moravu i do
Čech, jak zkušený pedagóg KAREL KÁLAL
s radostí v ,Hlase' oznamuje. ,Hlas'
zhusta zdúrazňuje, že české ovzduší samo
o sobé má na slovenského mladíka vliv
úrodný: není zde rozdílú stavovských jako
v stŕediscích maďarských, púsobí zde prí-
klad vytrvalé české práce a jejích úspechu,
není tu lži a pseudo-kultury, již ve velikém
slohu péstují ústavy v Uhrách. Pro českou
vedu, jíž jest vodítkem čisté poznaní, ,Hlas'
se netají nadšeným obdivem ; a tak, stávaje
se hlasatelem česko-slovenské jednoty a tr-
valého návratu Slovákú k zdrojum společné
kultúry, ,H 1 a s' občerstvuje Slovensko sku-
tečné z pramene vody živé.
V druhém ročníku, jehož každé číslo vy-
cházelo již v kŕížovém ohni se strany mar-
tinské i odjinud, ustupuje zásadní politicko-
národní a programový smer praktickým
otázkam doby a slovenského prostredí. IGOR
199
Boje a príčiny zániku ,Hlasu'.
HRUSOVSKÝ uverejňuje zde cenný mate-
riál k studiu národního hospodáŕství a
FEDOR HOUDEK pečlivé údaje topogra-
fické, jichž pozdéji užil český učenec LUBOR
NIEDERLE k známe „Národopisné mape
uherských Slovákú" (III. zkrácené a upra-
vené vydaní r. 1919).
Tretí ročník ,Hlasu' vyšel ješté pod
samostatnou redakcí Blahovou, čtvrtý ŕídí
Blaho společné se Šrobárem; pátý a šestý
roční beh vede již sám Srobár, pŕesídliv
redakci do svého púsobišté, Ružomberku
v župe liptovské. Tato okolnost, že totiž
časopis vzdálen byl materské skalické pudy
a pozbyl pŕímého styku s kultúrne silnejší
západní oblastí, nevraživost martinské strany,
zaryté v útocích na nepohodlné „ateisty",
„pokrokáre^', „masaríkovce" — abychom
uvedh pomerne nejslušnéjší prívlastky „hla-
sistu" z ,Nár. Novín' — konečné ústrojné
vady vlastní učinily ,H 1 a s u' r. 1905 konec.
Nikoli jeho ideám : ty púsobily úrodné dále
a trvají zvlášté dnes v teórii i praksi osvo-
bozeného Slovenska.
Sestiletí ,Hlasu' vytvorilo v moderní
histórii Slováku epochu významu zásadního.
,H 1 a s' hlavné kŕísil a živil novou slo-
venskou myšlenku, revolučním dechem osvo-
bodil tvúrčí sily ze zakletí. Bezútešný kon-
servativism slovenský, pestovaný v Martine,
byl ,Hlasem' mravné poražen, tŕebaže ješté
načas dodával si zdaní vítéze: bylo to již
poslední vítézství náhody a hmoty.
Slovenské národní práci naznačilo hnutí
,Hlasu' nové dráhy a cíle, demokratické,
pokrokové, ve znamení vyšší duševní jed-
200
Význam ,Hlasu'.
noty česko-slovenské. Samo práce nedovŕšilo;
ustalo práve v poloviční ceste mezi teórií
ideového boje a jeho praksí. V, Srobár poz-
náva po letech, že nejednou „jed kompro-
misu a bezcharakternosti porazil údy naše".
Za heslo národní svornosti skryla se rada
osôb, jež v dobé tŕídéní duchú, o než ,H 1 a s'
bojoval, nutné by byly zústaly v pozadí
verejného života — na ,Hlase' mstil se
nedostatek politické zkušenosti a prakse.
Jinou slabinou hlasistického hnutí bylo jeho
upŕílišené politikum: „My sme postaviU
v dobe prímeria všetko na vratký osud
politickej karty" (Prúdy IV, 1 d.) — odtud
zklamání nové, jemuž nebylo protiváhy
v úspešné kultúrni činnosti, jež by rušila
v zápétí prípadný nezdar politický.
Ale v celku i za podmínek nejpŕísnéjších
obstojí záverečná kultúrni rozvaha ,Hlasu'
velmi čestné: vykazuje, pri všech ztrátách
a nedostatcích, pro mladé Slovensko veliký
myšlenkový klad. ,Hlas' pročistU sešeŕený
slovenský obzor natolik, že v zásade bylo
již nakonec jisto, kdo je pro pokrok, pro
nový život, a kdo vézí zatvrzele v ŕidnou-
cím tábore zpátečníkú. Nová mládež, odko-
jená ,Hlasem', „heroldové svitajúcich ča-
sov", podlé krásne Hviezdoslavovy apostrofy,
vi již bez rozpakú, v kterém tábore jest
její místo.
201
m
,SLOVENSKÝ OBZOR'.
Okolo roku 1906 mladý kultúrni ruch na
Slovensku dosahuje velmi slibného rozpétí;
zdá se opravdu, že „pravda slovenského
ľudu" je na pochode, aby podlé starých bás-
nických véšteb zasedla za stúl dejinné spra-
vedlnosti.
Lid, ješté v letech 80. a 90. „misera con-
tribuens plebs*, národné zatemnélá, bigotní
a otupela, procítá ze stoleté ztrnulosti; cte
s chvatem, zastáva sebe, svá občanská
i lidská práva, vtelená v dúvérné heslo
„za tú našu slovenčinu". Deje se v nem ta-
jemný vnitŕní prerod. Obrozenské poslaní,
jež ,Hlas' konal mezi inteligencí, plní od
roku 1903 mezi lidem Hodžúv ,Sloven-
ský Týždenník' a prešpurské ,Sloven-
ské ľudové noviny'; tam, kde ješté ne-
dávno 150.000 výtiskú klerikálních tiskovin
spolku SV. Vojtecha lid duše\Tié ožebračo-
valo, asi 20.000 exempláru dobrého tiskú
koná hotový zázrak. Lid vyhýba se najed-
nou nemravným knéžím, nenavštevuje chrá-
mu, v nichž káží mu cizí duchovní cizí rečí.
s hrdostí celé obce snášejí náboženskou a
202
Politické procitání.
národní persekuci. Zejména katolícka hierar-
chie všech stupňu svou cirkevní i národní
nesnášelivostí lid od sehe odpuzuje: boyko-
tuje ji. Malá pohorská^obec Lúčky a záhy
potom krvavé jevišté v Cernové jsou svedky
živelné sily odporu, jenž se v lidu vzmáha.
Je to zjevný duševní prerod z mravního pod-
danství a otupélosti k občanské volnosti a
hrdosti. A pomalú budí se lid i politicky.
Roku 1906 zuŕil v stoličné politice uherské
boj odumírající liberálni strany s národní
stranou Košutovou; nemravný systém libe-
rálni strany chýlil se k pádu. Uherské , ná-
rodnosti' hlásily se o její dedictví. Na slo-
venské kraje činila si nárok t. ŕ. ,lidová'
strana maďaronsko-klerikální ; proti ní ve-
rejné i tajné organisoval se probuzený slo-
venský lid pod zástavou slovenské lidové
a slovenské národní strany. Maďarská koalice
nelenila, násilím, hrozbami i pálenkou hledéla
pŕivésti Slováky na svou stranu. Ale lid nedal
se zaleknout násilím a pálenky nepil : odušev-
nén slovenským slovem svých vúdcú svo-
dúm odolal a do jarních voleb roku 1907 šel
semčen v pevný šik a s neochvejnou vúlí.
Z osmnácti poslaneckých okresu dobyl na
prvý ráz sedmi; jinde poražen jen hmotným
násilím. Slovensko ožilo po letech mladou
národní nádejí . . .
Vzrúst politického probuzení zračí se v této
dobé výmluvné v statistice politických pra-
vot. Celá rada pŕedních Slovákú jest roku
1907 odsouzena do žaláre i k penežité po-
kute : Vajanský, Pietor, Somolický, Škultéty,
Markovič, Dula, Mudroň, Hodža, Halaša, z rad
nepolitické inteligence Tajovský a množí
203
Rozvoj časopisectva. , Slovenský Obzor'.
jiní — odtud vznikla svojská slovenská po-
učka, že každý „poriadny Slovák aspoň raz
v živote musí čušať ( = mlčet ) vo väzení" .
Jiným tlakomérem stoupajícího politického
zájmu na Slovensku Jest vzrúst a rozšírení
politického časopisectva. Podlé štatistiky
,Hlasu' by] o roku 1898 pét slovenských
politických hstú (Národnie Noviny, Sloven-
ské Listy, Ľudové Noviny [v T. S. Martine],
Národný Hlásnik a Nová Doba), jichž náklad
dohromady činil 9100 výtiskú. Roku 1907
vychází politických časopisu devét (nové:
Ľudové Noviny [v Uh. Skalici], Slovenský
Týždenník, Slovenské Robotnícke Noviny,
Napred, Naša Zástava, Dolnozemský Slovák
a Zvolenské Noviny) o 42.500 výtiskú —
počet odbératelú politických časopisu vzrostl
více než čtvernásobné, počet čtenáŕú aspoň
ďesateronásobné. To byl již velmi slušný
úspech.
Za tohoto stavu rozvitého politického zá-
jmu cítil se dvojnásob téžce zánik ,Hlasu'.
Nedostatek vážne revue, jež vyhrazena my-
šlenkám a soudúm odborné vzdelaných čini-
telú, pestovala by politiku a sociológii s vyš-
šího hlediska vedeckého, udávala smer širo-
kému lidovému proudu a kriticky jej ŕídila.
Potreba nové politické tribúny byla naléhavá.
15. ledna roku 1907 vychází prvé číslo
,Slovenského Obzoru', mésíční revue,
vydávané v Pešti za redakce ANTONA
ŠTEFÁNKA. Úvodní článek „Naše snahy",
vymezuje s dostatek úkol nového Hstu
„Slovenský ideál treba hladať výlučne v de-
mokratickej práci, ale nikdy nie v dákoms
204
Jeho program.
aristokraticky-aesthetizujúcom a klerikálnom
blúziiení. Nie výlučný ideál kmeňový, nie
slaviansky imperializmus, ale kultúrny, spo-
ločenský a hospodársky pokrok najširších
vrstiev nášho národa, všetkých Slovanov a
skrze nich pokrok celého človečenstva musí
byť našou panaceou". Časopis bude usiloval
o vytvorení nové, moderní a pokrokové
strany slovenské, nestotožňuje se prozatím
s žádnou trvající stranou. Slovenský národ
tvorí dve hlavní vrstvy: malí rolníci a drobní
pracovníci, délníci hlavou i rukou — odtud
dana smernice v duchu čisté demokracie. Jako
v politice i v literatúre a umení bude pro-
pagovat nové smery, klestit jim cestu, dávat
popudy. Se stanoviska uherských pomeru
bude se pilné zajímal životem uherských
,národností^ ; se stanoviska slovanského ur-
čuje smer demokratické, pokrokové a národní
hledisko, jež s vyloučením veškeré pla-
tonické lásky bude pŕihlížet k skutečnosti a
praksi. Zvlášté pilné bude proto stopoval život
nej bližších slovanských bratrú. Cechu. ,Slo-
venský Obzor' píše si v čelo program
praktický: méné teórie a kriticismu, tím
více kladné práce politické a kultúrni.
K úkolu tomuto sdružuje se okolo ,Slo-
venského Obzoru' rada pracovníka ;
k starší hlasistické vrstve pŕipojují se homi-
n e s n o v i — jediný ročník ,Slovenského
Obzoru" soustŕedil více pfispévatelú nežil
všech šest ročníku ,Hlasu'. Z „hlasistu"
zústává i zde V. Šrobár, P. Blaho, A. Štefánek,
A. Ráth, Iv. Dérer, M. Hodza; nové zjevují
se jména dra J. Rumanna, B. Paulu, P.
Bujiiáka, Fr. Votruby, M. Frice aj.; literárne
205
Skupina , Slovenského Obzoru'.
zastoupeni pouze J. Jesenský, pseudonym
Lenskýy preklady Horal, J. Uram, V. Škarvan
a zajímavý kryptonym Bohd. J. Potokinová.
Ráz jSlovenského Obzoru' vyvíjí se
stále ostŕeji v politickou a sociálni revui
o širokém odborném rozhledé. Jednotlivé prí-
spevky jsou studie pozoruhodné. J. RUMANN
piše prvou štatistickou úvahu o pohybe slo-
venského obyvatelstva, pracovanou podlé
moderní vedecké metódy ; priblíži již k pro-
blémúm vystéhovalectví, plodnosti, úmrtnosti
a rodinných svazkú. V. ŠROBÁR pozdravuje
úsvit svobody, jež se rodí v duši slovenské-
ho lidu; J. A. WÁGNER se zabýva pálčivou
časovou otázkou sociálního pojišťování dél-
nictva; redaktor Ä. ŠTEFÁNEK \ obšírne
a obsažné historicko-politické studii podáva
vývoj politických ideí v XIX. století, vyčer-
pávaje v ní čelná jména celé moderní Evropy ;
jinde týž autor pŕináší cenný pŕíspévek
k smutné originelní statistice slovenského
utrpení a studii o kolektívni psychológii ve
službe národa ; M. HODŽA určuje cesty slo-
venské demokracie, dané hospodárskym po-
ložením slovenského lidu; IGOR HRUŠOV-
SKÝ zabýva se pŕehledem prúmyslu na
Slovensku jindy a nyní ; P. BLAHO v stati
o „Našom národnom hospodárstvu" nabáda
pilné učit se od Cechúv a Némcú v sousedních
Rakousích, atd. A každé číslo hstu pŕináší
radu poznámek politických: k povestným
zákonúm Apponyiovým, daňové pŕedloze
Wekerlové, volební oprave, vede pŕehlídku
domáci, české a slovanské politiky; radu
poznámek sociálních a školských : o maďar-
ské soustavé pedagogické, o vyučovací reči
206
Nová hesla literárni.
V maďarské škole a jiné — vytrvalé, rychlé
a šťastné štúdium domácich pomeru a cizich
obdôb prosvitá ze ,Slovenského Ob-
zoru' na prvý pohled.
Časopis pro kult lidových ideálu hlasá
odtud demokratickou výlučnost i na poli
literárni výchovy a tvorby. Smérodatné jsou
v tomto smeru kapitolky BOH DANA P A VLÓ,
baleného v pseudonym Paľo: Literárne túžby.
Pisatel shledává, že hnutí ,Hlasu' nepŕinesío
vlastné literatúre občerstvení. Poznaní jeho
vyniká bystrým úsudkem : slovenské myslení
od Štúra nezmenilo svých cest, kotlínovská
literatúra stále úctivá génia a jeho jedinečný
hypotetický čin — a nepracuje pro lid.
Demokratická podstata jí chybí; jest sice
krásna literatúra o hdu, ale není literatúry
pro lid ; mylným instinktem demokratického .
presvedčení Paľo staví pro slovenskou lite-
ratúru heslo: ľa r t pour la vie, umení pro
život a jeho denní potreby; ,Slovenský
Obzor' šel tu ješté dále vlevo nežli ,Hlas',
jenž proklamoval pouze umelecký realism.
Vedie téchto kritických poznámek, jež vy-
hraňují literárni teórii skupiny, zasluhují
pozornosti články PAVLA BUJNAKA, samo-
rostlého talentu kritického o chvatné kultúre
knižní a bystré soudčí schopnosti, zejména
v psychologické analysi. Bujnák soudí v pŕís-
ném pŕehledé nejnovéjší poesii slovenskou,
Jesenského, Hájomila, Cigáňa (začátečníka
Kraska) a Galia, v jichž tvorbe spatŕuje nad-
merný subjektivism, dosud Ihostejný k hro-
madnému prerodu v myslích slovenské inte-
ligence. Druhá pilná a výdatná práce Buj-
nákova, ^Romantizmus v literatúre sloven-
207
Význam ,Sloveaského Obzoru'.
skej", vzdelaná na širokém dejepisném po-
zadí, nedozrála k výši kritického prozáŕení.
Jako literárni zpravodaj vecného soudu, od-
kojený literárni kultúrou českou, hlási se
v ,Slovenském Obzoru' český rodák
FRANTIŠEK VOTRUBA — po prvé po-
hromade objevují se tri nová jména. Jež stá-
vaji se pozdéji prúkopníky a „arbitri ele-
gantiarum" literárního dorostu, slovenské
Moderny.
Nová literárni mládež, jsouc již časové
nablízku, dosud se v nové tribúne nehlási.
,Slovenský Obzor' púvodnímu tvorení
vyhradil málo místa; byly otázky naléhavéjší,
a také neudeŕila dosud hodina mladých. Ňe-
hledíc k básním J. JESENSKÉHO nový
talent psychologickým prokreslením prozra-
zují portrétové studie „Naši" od zastŕeného
autora, BOHDANY J. POTOKINOVÉ —
pravdepodobné první psychologická zkouška
v prose pozdéjšího Ivana Kraska.
,Slovenský Obzor' zanikl po ukon-
čení prvého ročníku pro hmotné nesnáze —
kruh téch, kdo chápali slovenskou novinu,
stále jest malý. Proti ,Hlasu' jeví se
v nové revui ostrejší, politicky vyhranený
program, objímající soubor časových otázek
sociálních — literárni obrody ani ,Slo-
venský Obzor' nepfinesl, skoro jí ne-
pŕislíbiv — svou slávnou pri mládež vy-
bojovala si sama. Ale i za jediný rok vzdélal
časopis Stefánkuv, vedený s rozhledem vážne
revue, značný úhor v slovenském živote ve-
ŕejném, vymeziv zvlášť presné lidovou smer-
nici pro budoucnost. Mél své vady a chyby;
ani on nelíšil prísne mezi zásadou a za-
208
X'vznam .Slovenského Obzoru'
streným komproinisem (Jehlicka-Margin, Jii-
riga. Hlinka a j.) ; ale klad, jejž ,S 1 o v e n s k y
Obzor* domácíniu životu pMnesI, jest nad
tento lidský omyl vétší: ztélesnen v néin
cíaisí stupeň k ríW slovenského ohrození.
2(>f/
IV
NOVÍ BOJOVNÍCI: .SBORNÍK SLOVEN-
SKEJ MLÁDEŽE- A ,PRÚDY\ REVOLUCE
TRVÁ.
V dobé, kdy se činih' prímými nové cesty
ideového Slovenska v živote veŕejném, ob-
zvlášť národin'm a politickém, trídily a tr-íbily
se také nové umelecké živly v samostatnou
skupinu. Pochod literárni krystalisace byl
nenáhlý, dlouho zrálo to, co dalo nový lesk
a nový obsah novým společenským útvarum
— mladé Slovensko literárni. Rané
osení klíči v tučné spodní prsti, zkypŕené
pilnou prací Hviezdoslavovou a Kukučínovou,
tlačí se k svetlu nesmelé, ale za bdelého
opatrovaní nových hospodáril ; rúét jeho jest
tichý, nerušený, slibujicí žeň bohatou a slad-
kou. Bylo již príliš mnoho príprav, príliš
očekávání, aby prekvapilo naprostou novostí :
určitý rys revolucionismu prináší však i ono,
ladnou shodou nových myšlenek i tvaru, a
touto novou silou vítézí.
Za deset let po založení , Hlasu" r. 19U8
prihlasuje se na srpnové schúzcp v Turčaň-
ském Svatém Martine nová vrstva mládeže
k ideové revisi, zprvu jen krátke epochy
210
Zaôátkv .mladého Slovenska'.
„hlasistu". Tehdejší predseda pražského -Det-
vana", na jehož podnet porada svolána,
BOHDAN P A VLÚ, promluvil v úvodní reči
na schiízi mimo jiné: „Je tomu práve desať
rokov, čo založený bol orgán mladého hnutia
slovenského, .Hla s\ Chceme akosi súčtovať
s týmto pohybom, ktorý vyvolal toľkú zmeiui
vo verejnom živote slovenského národa.
Dnes ])0 desiatich rokov vidíme, že to boly
idee blahodárne, že to nebol jalový kriticiz-
inus, ale kriticizmus tvoriaci. Opakuje sa
u nás to, čo sa dialo za Turgenieva v Rusku.
\^ borbe medzi .otcami' a .deťmi' z\ íťazily
deti. Ako vtedy vyrástol z lona ruskej spo-
ločnosti týp Bazárová, ktorému vytýkali prí-
lišnú triezvosť a racionalizmus, týp, ktorému
— ako dnes vieme — vzorom bol Mendele-
jev, pozdejšie chlúba vedeckého mena rus-
kého, učenec- svetového mena. Bolo by "žia-
dúce, aby i na Slovensku viac bolo takých
Bazarovov, z ktorých by vyrástli Mendele-
jevi.'' Záver porady vyznel slÍM'zlivé, bazaro-
vovsky : mládež prijíma program stále, každo-
denní, drobné práce a tímto zásadním stano-
viskem ocítá se v^príkrém rozporu s úŕednín:
názorem martinské strany, jež trvaj íc v ne-
činnosti čeká fatalisticky na jediný veliký
čin, který spasí n^árod.
Myšlenka kritické prehlídky slovenského
/.ivota pŕináší prvé, ranními opary ješté
omžené ovoce již po roce: r. 1909 vychází
.Sborník slovenskej mládeže*, skrom-
né, neokázale, bez velikých hesel ; redakčne
stojí' za ním J. Burián, J. Halla, B. Pavlú a
Fr. Votruba — tu již se významné hlás'
-eská škola kritická a literárni.
14'' 211
.Sborník slovenskej mládeže".
Prvý verejný podnik nového dorostu lite-
rárního charakterisnje ješté obvyklý prúvodní
zjev každé mladé oposice: metóda analy-
tická. PAVEL BUJNÁ K vrací^ se k rozboru
estetických náhledú Ludevíta Štúra a vyvo-
zuje púvodné a šťastné shodu mezi ideovými
požadavky zakladatele prvé slovenské ver-
šové školy a názory Hurbana Vajanského;
v tomto poznaní Ize spatrovat záruku, že
mládež, jež shledává od Štúra síce pokrok,
ale pokrok malý, obracejíc frontu proti Štú-
rovi, záhy ji obráti tnn usilovnéji proti pozd-
nímu Štúrovu pokračovateli. Druhý kritický
rozbor, týkající se nejmladší slovenské slo-
vesné tvorby, J. Jesenského, J. Gregora-Ta-
jovského a J. Cigáné (Kraska), podáva FR.
VOTRUBA; ŕecení čelní zástupci mladého
literárního Slovenska po prvé zde ocenení.
Známv skladatel a hudební teoretik M.
SCHŇEIDER-TRNA VSKÝ vozhkä a utŕiďuje
prvky sloyenské a maďarské lidové písné;
B. PAVLÚ otiskuje zde sv^ou reč o neosla-
vismé, konanou na martinské porade mlá-
deže r. 1903, a na záver ideového obsahu
sborníku, spolu na znak soudržnosti starší
a mladší vrstvy nové generace uverejňuje
vúdce „hlasistu", V. ŠŔOBÁR, kultúrne de-
jepisnou stať o počátcích slovenského ohro-
zení. V ,Sborníku' současné vystupuje
v rámci tohoto ideového obrazu nový ume-
lecký dorost: J. JESENSKÝ čtvŕmi osobné
procíténými „Sonety", V. RO Ý a J. CIGÁŇ
i-adou nových veršu, zejména formálne pozoru-
hodných, (Kosorkin) DANIELOVIČ slibnou
piivodní novelou „Vytrezvenie" — záruka
nové umelecké prakse v rámci rečenj^ch teórií.
212
Vy/iiani .Sl)uľ[iiku"-
Hlavní v^^znani .S h o v ii í k u s 1 o \- e n s k e j
mládeže* tkví v odvaze vlnu. Je to, jak-
koli pocátecní, prvý novy čin. Padlo-li niezi
slovenskoj-i mládeži slovo o blízke turge-
névské analógii k typu Bazarovovn. nutno
se upainatovati. že i zde predchudcem jeho
byl osudný slovenský Rudin. ohnivý reČ-ník.
deklamátor o národní práci a pathetický hor-
litel, ale typ zlomené, pasivní vide. Slovenská
obdoba Bazárová jest již prvm' krok k ná-
prave; tŕebaže ,Sborník' svolává zatím
jen nékolik nespokojených ,détí'" v^ zápas
proti patrné spokojeným ,otciim', má již
mocného spojenec v nové idei, vítézící y ce-
lém kulturním svete — v svétovém názoru
mravné demokratickém. dédictví ,Hlasu'
a .Slovenského Obzoru'. Analysa jest pouze
prvá vývojová stanice každé nové opo-
sice; místo analysy nastupuje dí'íve neb
pozdéji metóda vlastní kladné práce. Mládež,
vzty čující si ve ,S b o r n í k u' iikol revise krátke,
dosud plné nezažité epochy .Hlasu', pri-
kročuje záhy k vlastnímu, vecné již založe-
nému úkolu: vidí se nucenou revisi epochy
.Hlasu" nahraditi širší a pronikavéjší re-
visi celého slovenského života, nejen hurba-
nismu, ideové již prekonaného, nýbrž v prvé
radé základní kritickou prehlídkou národních
a kulturních ideálu pocátecní doby Stúrovy.
K tomuto širšíuui a závažnéjšímu národ-
nímu úkolu slovenská mládež pristupuje
v zápétí po prvéni verejném ohlásení svého
zásadního odporu: ješté téhož roku zakladá
stálou volnou tribúnu k práci a šírení no-
.uých ideí — vlastní revuelní časopis.
2í v
.Prúdy'.
Myšlenka časopisu jako verejného fóra
pred svétem domácim i mimo domov iizrála
rovnéž na martinských poradách mládeže.
v srpnu r. 1909. Po čtvrt roce, v listopadé
téhož roku vychází v Peštbudíné prvé číslo
.Prúdov', revue mladého Slovenska, jak
mládež sama hrdé si vepsala v štít.
Odhodlanost a sebevédomí, jež véi'í svýju
silám a zná svúj cíl, hovorí z úvodního
článku prvého čísla, jenž vztyčuje znovu
nepodlehlou zástavu .Hlásiť. Pri samém
početí nového časopisu padla z protivného
tábora pŕezíravá výtka o mladické nevyspé-
iosti; ,Prúdy' ji na míste odrazily. „Lebo
tam, — praví se v proslové — kde sa mlá-
deži kladie za cieľ len spievať, zabávať seba
a druhých, tancovať, robiť národnú štatistiku,
tam je treba znova a znova dokazovať, že
činnosť mládeže tým vyčerpaná byť nemôže
a nesmie, že mládež musí mať ďalšie a vyššie
ideály a cieľe". Tak zatuchlý, úzkoprsý, v nej-
horším smysle buržoasní duch moril ideu
mladého Slovenska ješté pred deseti lety —
.otcove' chtéli doslovné umačkat mládež
tvrdou patriarchálni péstí.
Hlásat pochopení pro veliké kulturiu', po-
litické, hospodárske úkoly slovenské mládeže
v národní práci označuje se dútklivé za po-
vinný program nového listu. „Mladé Slo-
vensko musí jasnejšie precítiť svoje Jiárodné
povinnosti, musí striasť so seba úzkoprsý,
konservatívny názor, ktorý sa javí v takom
obmedzovaní snáh mládeže. Vynikajúcou
známkou národného myslenia slovenského
je usilovanie zachrániť staré, slovenské, uložiť
to do archívov, museí, sbierok, časopisov^
2U
Zásad v a siiiér .Prúdov.
Ale či nám staeí zachovať iba pamiatky mi-
nulej histórie, či nám netreba skôr starať sa
o budúcu históriu?'^ Proti ztrnulému histo-
rismu starých staví mládež svii] realism :
zrak majíc uprený na smutný prítonmý stav
vecí usiluje o zvelebení duchových statku
slovenskéiio lidu.
Xenacházejíc doma pomocné ruky. mládež
se utíká k zdravé svépomoci. Povestná, prímo
poverečná hrúza hurbanovská z nových smeru
a myšlenek kupí jí v cestu pi-ekážky na pre-
kážky; pout bude daleká a obtížná. ale dueli
i7iladých dobj'vatelň jest v pŕedsevzetí svém
duch Lakedaimonských: .,Ak padneme i my,
padneme s povedomím, že naša myšlienka
nepadla, ale že musí skoro dakto druhý snád
šiastlivejší alebo schopnejší začať zase tam,
kde sme my prestali. Môžeme priniesť časo-
pisu svoju lásku k veci a mladistvé odušev-
nenie s povedomím, že bolo našou povin-
nosťou v\"konať toľko, koľko sme vládali, a
že životnej borby báť sa nesmieme." Pevnost
vúle a zaujetí myslí za novým velikým cílem
jest takŕka ješté duchovým pozústatkem ne-
zlonuié nápravné vúle Stúrovcú z klasických
let prešpurských..
Xový list píše si v čelo zásadu sobesla-
čnosti: od mládeže, o mládeži, pro mládež.
Bude vychovávať, ukazovať nové dráhy a
cíle, zápasiť proti myšlenkové lenosti domáci.
..sbližovať s ostatným svetom, zvlášte so ži-
votom českým a slovanským vôbec, ale
nebáť sa ani pohľadu do života z á p a d u*".
Bude usilovat o nápravu kí'ivd, jež zasela
madarská škola; bude pojítkem mládeže, roz-
ptýlené po jednotlivých drobných stŕediscích
ľ/.5
Zásady a siuér , Prúdov
doma i za hranicemi, chce pestovať mezi ní
cit pospolitosti a vzdélávati ji na budoiicí
učitele lidu. Konečné bude časopis ,pro mlá-
dež*; volná tribúna všech, treba odlišných,
ale poctivých názoru, bez predsudku a zŕe-
telú společenských tŕíd. „To je cieľom Prú-
dov': rozvíriť, rozprúdiť stojaté vody slo-
venského národného života a v prvom rade
života mládeže. Povolávame celé mladé Slo-
vensko a jeho priateľov k súčinnosti a pod-
])ore. Je treba dokázať, že slovenská mládež
túži von, na svetlo, za prácou.'"
V podstate opét program a duchové dé-
dictví ,Hlasu', k némuž se nový dorost
prihlásil po prvé již ve ,Sborníku slo-
venskej mládeže'. Tábor nové oposiční
mládeže jest založen a prohlášen bez slav-
nostních gest: na radé jest strízlivých šest
dní drobné, vytrvalé práce. Cit národní po-
vinnosti žije svorné v tomto tábore slo-
venské nadeje: zbylí* „hlasisté" druží se
k nové jaré vrstve pod demokratický a po-
krokový prápor ,Prúdov' a tak druhá ob-
rodná vlna, semčená v jedno na výboj
i odboj, slibiije v budoucnosti být vlnou
vítéznou.
Mladé Slovensko sdružuje v pétiletí 1909 —
1914 téinéi- všechnu intehgentní vrstvu nej-
mladšídoby. Kmeň prispévatelú do ,P r ú d o V
trvá v prvé m i poslední m ročníku skoro
nezuiénén; zatím roste vždy rada nových
oddaných privržencu. Ideovým vňdcem to-
hoto mladého Slovenska, jeho tvúrcem a
organisátorem, jest myslivý a vzdelaný duch
o vážne kultúre ideové, vysokém slovanskéin
uvedomení, a co treba zdurazniti, hbitý no-
2í H
SkiipiiKi .Prúdov.
vinái- BOHDAN PAVLÚ: ieiiui po boku
stojí právnik IVAN MAŔKOVIČ, zprvii
hlavní redaktor ,Prú(lov". dále právnik
MILOŠ VANCX), národní liospodár JAN
HALLA, JAN MEDVECKÝ, redaktor ,Slo.
v e n s k é h o T y ž ci e n n í k n' MILÁ N. HO D Ž A:
ze starších pracovfiíkii ,Hííisu' pŕiniykají
se k mladší sesterské skupine ,Prú(lov'
opet V. SROBÁH, hlavní sloup realistického
hnutí let devadesátých, a bluboký znalec
slovenského života, .4 A' 7'. ŠTEľAŇEK, re-
daktor ,Slovenského Denníku'. O kri-
tické viidcovství v smeru literárním delí se
zkušenv literárni historik ERANT. VOTRUBA.
ľodilv Čech, s pozoruhodnvm slovenskvin
kritikem PAVLEM BUJNÁ K EM: kromé
nich o poslaní slovenského písemnictví pre-
myslí zejména ĎURO SLÄVIK-NERES-
NICKY, také činný účastník literárni. Bás-
nicky mladé Slovensko pfináší obrodu ob-
sahu i formy. Mluvčím a vlastním básní-
kem-|)ľedstavitelem jest jennív, umeleckv
procitlý lyrik IVAN KRASKO, v jehož kraj-
né osobnostní poesii proniká vyspelá syn-
thesa západních kultúr literárních, zvlášť
moderních vzoru českých, s domorodým
prvkem slovenského pro.stredí; vedie neho
puvodní a slibný, pohi'íchu záhy unavený
talent reflexívni. /r.LY GAĹĹ, šťastnv ná-
ladový improvisátor VLADIMÍR RÓV a
jeden z nejmladších slibii slovenské po-
esie, velmi plodný MARTIN RÁZUS, jsou
hlavin'mi zástupci nového smeru z vrstvy
mladší. Kážem a cílem svvch básní druží
se k nim JANKO JESEŇSK}\ v ,P ru-
doch' (jako Ivan (iall) nezastoupený. V no-
217
Sk\ipiaa .Piúdov".
vele a povídce vedie Jesenského. Kraska..
Ráziisa do popredí vvnikl JOSEF GREGOR-
TAJOVStiÝ, šťastný péstitel dedinského
genru realistického, rovnéž pilný spisovatel
her divadelních. Z ostatních jmen dlužno
iivésti: A. DE VÉČKU, J. HANZALÍKA,
dále autora zdatné monografie o D. Lichar-
dovi, hterárních a popularisujíoích článku
v .Slovenskéin Denníku'. ŠTEFANA JAN-
ŠÄKA. štatistika EMILA STODOLU, JO-
SEFA URAMA, S. ZOCHA. I)ratry IVANA
a FEDORA HOUDKA, JOSEF A BURJANA.
obetavého technického pracovníka JANA
PÁRIČKU nakladatele ,P r ú ti o V, prvou obét
války z kruhu mládeže; z ženskýih vrstevníc
sluší se jmenovati nadanou TAŤJANU ŠTE-
FANOVIČOVOU horlivou feminislku HANU
GREGOROVOU a HELENU TURCEROVOU.
doktorku filosofie, spisovatelku francouzské
vedecké monografie o L. Štúrovi a jeho
dobé. Domácich spolupracovníkú .Prúdy*
mají již s dostatek — širší tribúna prispé-
vatelú je charakterisuje velmi výstižné vuci
tesné plošine .Hlasu' i , Slovenského Obzoru'.
Časopis, vyzbrojený stálymi rubrikami je
skutecné pojítkeni mládeže, roztracené „na
chlebovej postatí" — podlé slov Sládkovi-
čových — ,,po tom šírom sveta poH": nejen
v domácich méstech, Martine. Prešpurkn.
Zvolené, Kluži, Pešti („Slovenský spolok''),
nýbrž i za hranicemi Uher, ve Víílni („Tatran"
a „Národ"), v Praze („Detvan"), ba až
v Berlíne a Moskve. Pilná činnost její od-
razí se viditelné v .Prúdoch'. Konají pra-
videlné schúzky, debatují na nich o latkách
ze slovenské, české, ruské, svetové litera-
21S
Obzor a lásky nové inláiieže.
íiiry, vsíniají si pilne vecí polilickýcli, zvlášté
uherskýcli. zabývají se otázkou stiuleiitskou,
abstinentní, ženskou; v praktickéni oboru
obracejí zretel k penéžniclví, slovenskému
dorostu renieslnickéniu a hospodárskemu,
jenž se vzdeláva na českých odborných
školách — rámec úspešné čhinosti značne
široký.
Mládež má své osobní lásky. Z velikých
vrstevníkii literárních cení si vedie Kuku-
čina zejména Hviezdoslava, z nehož členové
její estetickým rozborení vycházejí; v ,,De-
jinách literatúry slovenskej" od svého veli-
líého rodáka, Jaroslava Vĺčka, vidí obraz
celého duchového slovenského života; Ma-
saryk a Kramáŕ jsou j im vzory pilné ná-
rodní a kultúrni práce; z ostatního Slo-
vanstva Tolstoj. veliký nčitel „hlasistu" a
z ostatního kulturního lidstva spravedlivý
Bjornson, jehož jn-íkladu práce váži si nad
jeho težký hlas ve prospech Slovákú. .Prúdy",
zvlášť v prvých dvou ročnících, nevyhýbají
se bŕitké a vecné polemice — v odpúrcích
jejich sešli se ku podivu svorné všichni.
kdo byli kdysi proti .Hlasu*.
Trvalý klad, jenž nepozbude ceny, jest
jejich prakse v tak rečené vzájemnosti česko-
slovenské, jak do nedávna, snadíliplomaticky,
snad opatrnicky, se ÍM'kalo skutečné národní
jednote Cechu a Slovákú. .Prúdy' jsou
v jistém smysle novou česko-slovenskou
revuí: hledí si soustavné a vecné českého
života, otiskují dňsledné i česky psané prí-
spevky, prosu, verše, state ])Oučné. Na otázku
součiiuiosti odpovídají statečným činem. Pro
názor jejich nejlépe svedčí nu'sto, jehož zá-
•2i!r
, Prúdy' H vzájeninosi: r-esko-sloveiiská
vérečná stylisace hledéla ovsem ješte k po-
inériiin pred válkou (I 223): „Ide o to, aby
kultúrna jetlnota československého národa,
dokumentovaná celou kultiirnou históriou,
bola obnovená, aby vykorenené boly stopy
zhubného vplyvu maďarizačného v sloven-
skom smýšlaní. Otázka rečová je tu pod-
riadeného rázu, a jej násilným riešením ani
zďaleka by sa problém československý ne-
vybavil. Československá vzájomnosť spočíva
na jednotnom vývoji kultúrnom, na jednom
cieľi — utvorení jednotného svetového ná-
zoru v Čechách i na Slovensku, na našom
duchovnom sblížení s českým kultúrnym
životom : lebo ak sa k českému životu pri-
blížime, vrátime sa sebe samým a emanci-
pujeme sa od škodného a nám kultúrne
cudzieho živlu maďarského aristokratizmu.
Našim cieľom nech je vzdor rôznosti podmie-
nok politického vj'voja tvoriť jedon kultúrny
harmonický celok, a postaviť sa do slnžby
spoločného národného ideálu, aby sme boli
pripravení k spoločným bojom budúcnosti''.
Zásadní, bez zretelu vpravo vlevo usku-
tečhované stanovisko ve veci česko-slovenské
jednoty ,Prúdy' šíi'e objasnily obsáhlou
anketou, ukončenou práve v posledních ne-
délích pi'ed válkou, jež vyšla na svetlo z vá-
lečného úkrytu teprve po ríjnovém prevrate
Y posledním dvojčísle V. ročníku ,Frúdov':
Její látka nyní v retrospektíve znamená sku-
tečné začátek ideového protirakouského od-
boje národního ješte z dob pred svetovou
válkou. Pomer ideálni a spolu praktický roz-
víjel se v ,Pr údochV stále utéšenéji: pét
dosúd vyšlých ročníku .P r ú d o v' jest oprávne-
220
N'ýziiiiiu .ľnídov'.
iioLi pýchou mladého Slovenska a spolu opráv-
nenou nádejí neporušené, v téžkýeh dobách
znova utužené kultúrni a národní souvislosti.
Jako kritická revue ndadých revisionistii
.Prúdy' prospívaly slovenské kultúre ne-
smime : okolo nich soustredila se z časti činné,
prímou účastí, z časti trpne, recepcí jejich
smeru a ideí. slovenská M()>ierna literárni.
Boje o slovenský zíti-ek končí se slibné
aspoň pro nové písemnictví: nový, zdravý
proud vj^tryskl z útrob zeme na povrch.
Ztratil-li se v skrytech zenniích prv než
mohl zesíleti, nebyla tím vinná závada orga-
nická: petiletá vnucená válečná i)restávka
nyní již je híjhdá prekonaná.
221
H LÁVA Š E STÁ.
NOVÁ DOBA.
I
SLOVENSKA MODERNA BÁSNICKÁ.
[Úvod.] Ideovými teoretiky mladého Slo-
venska, kteií kyprili pudu novým myšlenkán
a smérum umeleckým, jsou vudčí činiíelé
,H 1 a s u' i ,P r ú d o v'. Okres práce jejich o
mladém Slovensku jest účelné rozhraničen:
mladí jsou prukopníky nových ideí v teórii ú
básnické praksi, starší jsou i>ŕísnými kritiky jejieli
teórií a činnými účastníky v praksi politické ;-
sociálni.
VAVBO ŠROBÁR (* 1867). po pievraté prvý
ministr pro Slovensko, bývalý lékar v Ružom-
berku, ztélesimje svým dilem ideu mladého
Slovenska ve všecli hlavních bodech : pokro-
kovosti. demokratismu, , drobné práci, reali-
stickém ]iázoru i pomeru k česko-slovenské jed-
note. Z púvodních sklonu literárních, vzbu-
zenýcli v Praze, oddal se záhy výlučné bu-
ditelské práci politické a národní. Šrobárovo
životní dílo, vyvrcholené ,Hlasem'. má pro
009
L'Vod. Sľobár. Puvlú.
Sl')veii.-;ko vý/.naiu základní; v nem klíčízačátky
slovenského obrození. Novému dorostii udáva
nékdcjší vudcc „hlasistu" smernici zásadní po-
kťokovosli, koľektiv proti nebezpečným kompro-
misinn, Jichž z trpké zkušenosti vlastní mládeži
nedopoľU('ii|e; a když ,PťĽidy' rozvíŕily hádku
'O pokrok, Šrobár znovu- vybízí mládež, aby du-
sledné šla za hlasem svého piesvédčení. bez
zretelu osob.ních, vždy se zretelem na spolec-nou
vec. Velice platné prospívala mládeži i pokro-
ková slovenská žurnalisiika. iízen;í nékdejšími
„hlasisty" a „oúzorási ", Hodžuv ,S1 o v e n s k ý
Týždenní k", jenž od r. 1903 konal obrodu slo-
venské politiky a kulturné-sociálního života,
pridružuje pokrokové živly mladší.
Z novéjších jmen očitá se záhy v čele my-
šlenjíového mladého Slovenska bvstiý a vzde-
laný novinár moravský. Čech BOHDAN PAVLÚ
(=•• 1883), tvurce programu ,Pľúdov". Od .Slo-
venského Obzoru', kde prohlašuje hesla
literatúry o lidu a pro lid a umení pro život,
vývoj jeho smeruje stále jasnéji k národní a
kmeňové filosofii. Obeznámen dokonale s po-
}néry minulými i prítonniými velikého národa
ruského, literárne oplodnén mohutnýni roz-
machem české kultiu'ní práce, ustrojuje pro
mladé Slovensko nový svetový názor. Píedevšíni
kácí štúrovský ideál mládeže, jenž stal se již
vnitrní nepravdou : navenek se mu korí.všichni,
v zásade však se ho nedrží nikdo. Novým
ideálem slovenským jest mládež pokroková;
v studii o pokrokovosti a konservativismu nu
Slovensku, jež vzbudila doma zvučnou ozvenu,
po historickém a ťilosofickém prehledé slo-
venského života od Hollého a Štúra docházĹ
k záveru, jímž dovozuje zhoubnost Vajanského
22.5
úvod. Bujuúk
prograinovéhn koiiservativismu a plodiiost ideí
pokrokových. Kriticisni mládeže byl plodný —
stačí ukázat na čestné výsledky .Hlasu'. Veliký a
šíre neznámy, protože anonymní kus praktické
práce pro česko-slovenskou jednotu Pavlu vy-
konal v ročiíících ,Casu' pravidelnými pon-
délními zprávaini, vynikajícími širokým obzorem
a vecnou dukladnoslí. Slovansky uvedomelý ve
smeru Tolstého a Dostojevského, nové oriento-
ván v dráhach Kramáŕova novoslovanství B. Pavlú
stal se bohatým reservátorem myšlenek nového
Slovenska a ideovým vudcem skupiny ,Pr ú d o v' :
jeho rozvitá činnost revoluční "na Rusi za sve-
tové války byla praktickým osvedčením zásad,
jím hlásaných a slovenské jnládeži vočkova-
ných.
O význam literárne kritických predbojníku
ideí mládeže delí se kritik a historik P. Bujnák
s Cechem Fr. Votrubou.
PAVEL BUJNÁK, spočátku autodidakt, je
typický slovenský odborný pracovník : pre-
kotnou, a proto ne vždycky zažitou kultúrou
knižní dopracoval se ve slovenských vécech
samostatného estetického stanoviska velmi čestné
úrovne. Velmi záhy a velmi určité obrad se
proti staré estetice Štúrove, jež byla popŕením
umelecké osobnosti, žádajíc od básnika jedno-
stranné národní i'ikol a za vzor mu stavéjíc
lidovou literatúru. „Pracovať, učiť sa, vhĺbiť sa
do seba, poznať dušu svoju i druhých: toto sa
žiada a toto chybuje našim." Literárních a este-
tických článku Bujnákových pŕinesl ,Slovenský
Obzor', .Sborník slovenskej juládeže", , Prúdy'
a jiné časopisy radu: zejména jeho kritické
state hviezdoslavovské, knižné sebrané (1919)
a jeho monografie o tomto nejvétším zjevu
224
Krasko: Životopis.
slovenské poesie (rovnéž k jubileu 1919)prozra-
zují soud zdravý a odborné štúdium.
FRANTIŠEK VOTRUBA (* 1880), zamestnaný
zprvu v redakci ,Slovenského Denníku', pozdéji
slovenský zpravodaj ,Casu', jest osvedčený lite-
rárni historik a kritik o dúkladné ideové zna-
losti Slovenska, jež kŕížem krážem procestoval
ve skutečnosti i v jeho dejinách. Kriticky jest
stoupencem umeleckého individualismu, nadán
schopností bystré analysy ; prvý výdatné vy-
svetlil Kraska, Jesenského, lidový smer tvorby
Tajovského, smery a cíle slovenské Moderny.
Bojovný manifest české Moderny z r. 1895
v jednom ze svých článku obsahoval také
obrnený protest proti výstŕednímu vlastenec-
kému smeru v české literatúre. Slovenská
Moderna nepodepsala sic formálního protestu
proti pŕepjaté vlastenecké tradici v domáci
literatúre, zjednala však svému jménu, pa-
mátkou zdedenému po bývalých českých mo-
dernistech, oprávnení jinak : novým, silné
osobnostné a umelecky zbarveným smérem,
který zahájila v slovenské poesii.
KRASKO.
Mluvčím a vúdcem slovenské Moderny
jest jemný duch tvúrčí, básnik Ivan Krasko ;
jím zatím vyvrcholila moderní poesie slo-
venská.
[Život.] IVAN KRASKO, vlastním jménem
Jan Botto ml., narodil se r. 1876 v Luko-
višti na Gemeru; študoval na madarském
15 225
Krasko. Začátky. „Nox et solitudo".
gymnasiu v Rimavské Sobote, na nemeckém
a rumunském ústave v Brašove a naposled
na české technice v Praze ; pred válkou byl
inženýrem v chemické továrne ve Slaném,
za války v poli, po osvobození Slovenska
pracoval k povznesení jeho nového života
v ministerstve bratislavském.
[Začátky.] R. 1905 pŕinesly ,Slovenské
Pohľady' a skoro současné ,Dennica' né-
kolik — hŕstku dohromady — téžce zamy-
slených veršu, jež formou dosud nevytŕí-
benou, ale novou a svojskou pŕinášely
ŕídkou lyrickou plnost. Púvodce jejich ukryl
se za neprúhlednqu šifrou J. C, v básních
pozdéjších, rýchle vyzrávajících, místo jmen-
nou zkratkou se plné podepsal : Janko Cigáň.
Melancholické, plaché verše s tímto prostým
lidovým pseudonymem objevovaly se opét
v ,Slovenských Pohľadoch', ,Sborníku slo-
venskej mládeže' a jinde, celkem ŕídce, ale
vždy budily napjatéjší očekávání. V literárni
mládeži rázem vzklíčila víra, že roste Slo-
vensku silný talent básnický; dúvéra její
zklamána nebyla.
[„Nox et solitudo".] Již r. 1909 vyšel y T.
S. Martine tenký sešit této snivé a téžké,
pelem krásy a smútku nadýchané lyriky,
symbolicky nazvané „Nox e t solitudo";
básnik podepsal se naň po prvé novým
literárním jménem: Ivan Krasko.
V prvé knize své lyriky Krasko se pred-
stavuje jako mysticky zasnéný, námésíčný
sensitiv a ostrý analytik svého nitra. Jest
zranén životem, zmrzen zhrzenou láskou,
226
Krasko : -Nox et solitudo'
niučen záhadami a otázkami po tajemném
účelu lidskélio bytí, zlomen a rozdvojen —
a kojen márností, bezútešným, srdce pus-
tošícím smutkeni. Vnímavost jetio jest chii-
•ravé jemná: hmota jest jí jen tajemnou
zkratkou, symbolickým písmenem vyššího
tekstu, jenž hovorí k jeho plaché duši hor-
kostí a steskem. Príroda zdá se básnikovi
lidskou sestrou, naplnenou týmž temným
osudem; zjevy tohoto sveta stíny, preludy,
jež v smyslovém vytržení promitá v svou
stonavou duši. A tyto city neskonalé jemné,
neskonalé teskné vlévá v krehkou, krajné
osobnostní formu: jeho poesie pŕipomínají
hebké, pobledlé kvetiny téžké a opojné vúné,
dŕímající v nežné porculánové váze. Tyto
kvety rané lyriky Kraskovy lišily se tolik
od jiných druhú, pestovaných v ŕádcích
domácího záhonu, že budily dojem stroje-
nosti a cizoty.
A pŕece je Krasko poctivý Slovák, veskrze
díté svých drsných gemerských hor. Jde
za hlasem svého užaslého nitra s prísností
bezohlednou: slyší výčitky a káravé hlasy,
cíti dusivou mihu okolo sebe a chce se mu
ji zaplašit ; v nahé, anarchoretsky rozkoš-
nické zpovédi duše žaluje on, askéta bez
rozkoše, svou velikou lidskou bídu. N o x e t
solitudo: to je bolestné pravdivý symbol
milence noci a samoty duše. Je pozde na-
večer, smráká se, veliký mésíc, nemý, bledý,
jak obličej mŕtvoly neslyšné putuje po
obloze; hejna havranú veslují do temnôt;
vysoké, vetry zcuchané topole stojí u cesty
jak prízraky z nirvány; mží jednotvárnym
drobným deštém a vsmyslové asociací sliz-
lô* 227
Krasko: „Nox et solitudo".
nice chutná mokrou vúni dalekého opuste-
ného hrobu, na néjž prší; hlasy tesknících
starých smrkú, zakleté mlčení lesa, vézení
čtyŕ nahých smutných stén s obrazem ukri-
žovaného syna človeka — tyto tlumené
spodní akordy loudí na jemných stru-
nách své duše chorobný samotár. Vzpomínky
z détství na domov, na bílou dedinku v čer-
navých rodných horách, kde stará matička
se modlí pokojné z Tranosciusa, kmitnou
letmo myslí jako lítostivý, nenávratné ztra-
cený prelud. K ostré bolesti osobní druží
se bolest príslušníka utlačeného slovenského
rodu: mstou bez príkladu musí vyhladit
prísny Jehovah jeho tupý nečinný národ,
„nechce-li vedieť, že sa pripozdieva, že
s chmúrnej túrni poplašný zvon hučí"
(„Jehovah !") — s fysickým hnusem se od-
vrací básnik od uboze malé prítomnosti
svého kmene. Bolestmi zraňovaná, ale ne-
ubitá duše básnikova verí však pfese vše
v nové ráno, jež pokáním smyje staré hŕí-
chy a temné viny včerejška.
„Nox e t soli t u do" je téžká kniha —
není snad téžšího stesku v celé slovenské
poesii. A téžká osobní kniha — osobnéj-
šího básnického projevu slovenská literatúra
nad Kraskúv rovnéž nemá. Jednotlivá čísla :
„Romanetto", „Zmráka sa", „Plachý akkord",
„Už je pozde", „Topole", „Na cmiteri", „Šesť
hodín je . . .", „Vesper Dominicae" — jsou ostré
fezy do vlastního tela, jest v nich pŕímo patho-
logická sebeanalysa. Krasko se tu priblížil
zrejmé českým dekadentúm; podobá se jim
i vzrušenou, metaforami, téžkými symboly
a sugestivním rytmem nadanou formou.
228
Krasko: -Verše"
Nová lyrika vzbudila doma rozpaky.
Hviezdoslav se ulekl zoufalých stenu mla-
dého básm'ka, ale uznal v nem umélce;
Vajanský, ,krstný otec' sbírky — byla to
u Kraska již jen společenská zdvoŕilost,
etiketa — vtiskl jí znak neslovenskosti : ne-
byla mu s dostatek nadýchaná „tatranským
vetrom". Vlažný zatuchlý vzduch, na který
pomalú si zvykli doma, ovšem v ní nebyl :
zadul z ní drsný dech smutných sloven-
ských hor a holí, opojné silný, jenž boŕil ve
jméné lásky i nenávisti, odmítal lež a pro-
klínal nečinnost, ztrhoval masky tvrdošijným
ilusionistúm. Nejen formou, raná lyrika Kras-
kova vyznela nakonec i ideovým revolucio-
nismem.
Výsledek prvé knihy Kraskovy znamená
ideové trojí zápor: osobní, lidský, národní.
Básnik byl povinen ŕíci i své kladné, vítézné
slovo. Závazek splnil ve .,Verších'' (1912).
[„Verše".] — V tŕíleté pŕestávce, jež delí
„Verše" od knihy „N o x e t solitudo",
básnik došel osobního uklidnéní. Je moudrý,
tichý a mírný; obrat napovídá snad veno-
vaní „Veršu" jeho snúbenici. Básnik, jenž
zakúsil téžká múka nevery, dospel po ne-
gaci života k novému názoru : „život žiť sa
musí pre človeka." Skepsi vystŕídává krušné
získané vedomí povinnosti ke všemu a ke
všem. Je treba poznat veci i sebe, nelze se
již dele šálit starou Istí; život nutí k prí-
kremu asketismu vúle („Askéti"): je nutné,
neodvratné nutné myslit. Záhady mlčících
nebes nemají dŕívéjší temné hrúzy („Už nad
vodami ..."), básnik se naučil zatím moudré
229
Krasko. Vlivy a studia.
pokore, žije v nem nadeje ve vzkŕíšení („Tak
nedočkavé ..."). Pomalú svitá milostivé ráno,
v némž ptáci mláďatá svá učí pisni žití —
blíži se den, kdy ohrozený človek bude hoden
pŕijmouti velké milosti („Dnes ..."). A nade
vše významné ozýva se zde dúvérný tlukot
domáci pudy: skoupá je rodná zeme ke
kvetúm jesene, jež tlejí na stole v bílých
vázach, ale vždy hodná lásky a vzpomínání
(„Hôrne kvety vädnú..."). Nékdejší pasivní
pomer k životu a déní vystŕídává nyní prudká
aktivní vúle, vyzývaj ící život do rozhodného
boje: „Až hmla sa ztratí z údola, mňa, život,
nikto nezdolá, a než sa celkom zvečerí, tam
ležať budeš v^ pancieri ty — lebo ja, ty —
lebo ja . . ." („Život"). Pŕicházejí nové vítézné
zvuky. Silou a vzdorem, jenž rodí odvahu,
dýcha báseň „Otrok"; bezručovská výčitka
„Otcova rola" tvorí již prechod k ideové nej-
plnéjšímu, radostné uvedomelému číslu celé
knihy, k „Baníkom". Démon pokouší syna
Človeka vábnými sliby. Za úpis, jímž se vzdá
rodných dédin, slibuje mu bohatství a va-
vríny, Istné mu vykladá, že marná je práce
doma: že „naše poklady príliš sú hlboko,
pod vrstvou pravekou, pod vrstvou zo skaly,
že v rudých plameňoch doposiaľ nezraly ..."
— démon čeká na zradu, sedm let, marné.
Básnik zatím čeká na príchod soudruhú, jichž
kahance kmitly se již na obzoru — syn člo-
veka zvítézil. Krasko po krutých zmĺtáních
života vrací se v bezpečný prístav míru,
jejž si na živote vybojoval nemalou cenou.
[Vlivy a studia.] České kultúrni snažení,
ež poznal zblízka, bylo mocnou oporou, která
230
Krasko a česti inodernisté.
básnika knihy „Nox et solitudo" pŕivedla
k vítézství ideovému i umeleckému ve „Ve r-
ších", posledním zralém slove nového bás-
nického umení na Slovensku.
Cesta Kraskova umeleckého zraní ]de
^z tieňov ku svetlu'', jak mu úprimné v úvod-
ním lístku „Na cestu" privolával Vajanský.
Vývoj jeho jde však k svetlu z jiných zdroju,
než jaké Hurbanmél na mysli. Krasko je první
uvedomelý Evropan v slovenské poesii, svým
svetovým názorem i vyspelou kultúrou lite-
rárni. Pilné štúdium české Moderny a deka-
dence, zejména poesie A. Sovy v intonaci,
O. Breziny v téžké symbolice a metaforách.
K. Hlavačka a Jiŕího Karáska ve forme,
pozdéji také samovolné užitý vzdorný daktyl
Bezručúv, prosvítá z lyrikj'- Kraskovy na
každé stránce ; štúdium zažité a silnou
umeleckou osobností pretavené v nové slo-
venské formy,
Tvarem umeleckým otvirá osobnostní, vohiý
verš Kraskúv nové obzory slovenskému bás-
nictví. I verš Kraskúv íze technickým ter-
mínem nazvati dekadentním veršem. Je
mékký, volné členený, sugestívni, pŕímo stvo-
rený pro nahou lidskou zpovéď. Slovník
Kraskúv, jeho obrazy a pŕíslušenstvi, jest
čiŕe dekadentní; i duchovou zkušeností, zá-
žitky, vkusem a kriticky omezenou plod-
ností upomína zhusta na naše autory mo-
dernisty, jichž díla zanechala v jeho tvorbe
jasné stopy.
Ivan Krasko jest veliký objevitel v slo-
venské poesii, silný, svojský talent jako bás-
nik i jako umelec. Výrazná osobitost jeho
veršu učarovala vrstevníkum ; Krasko jest i
231
Roy. Rázus.
významný zakladatel, od néhož vychází nej-
mladší slovenská poesie.
[Skupina nové mládeže literárni.] Okolo
Ivana Kraska seskupila se hŕstka literárni
mládeže, jež pokladá ho za svého učitele a
soudce ve vécech umeleckého vkusu; vliv
jeho verše mél však na ni dosud účinek
jen epigónsky.
Slibné se vyvíjí vloha VLADIMÍRA ROVE
(* 1886), evanj. faráŕe v Púchové, nyní red-
aktora , Slovenského Týždenníka'.
Veršu jeho, šťastných básnických nálad,
jest v slovenských časopisech, zvlášť ovšem
v ,Slovenských Pohľadoch', ,Prúdoch',
,Sborníku slovenskej mládeže' a jinde roz-
ptýlená slušná rada pod neméné slušnou
radou pseudonymu a značek, z nichž krypto-
gramy Havran, Jochanaan, V. R. vyskytují
se nejhustéji a pod plody nejzralejšími. Roy
jest nesporný lyrický talent, improvisátor,
v plodnosti umoudŕelý, obratný; od neho
Ize si slibovat pekný vývoj básnický.
Prvým básnickým slovem se ozval skoro
současné nadaný a velmi plodný básnik po-
slední vrstvy mládeže, MARTIN RÁZUS
(* 1888), ev. farár v Pribyliné, nyní lektor
slovenské reči na Komenského université
v Bratislave. Již v'prvém ročníku ,Prúdov'
prihlásil se k slovenské Moderne ; tiskí však
zároveň i v revui starého smeru, ,Sloven-
ských Pohľadoch' a pozdeji o pŕekot skoro
ve všech domácich časopisech. Zprvu v ly-
rice zápasil titánsky s téžkým stylem, vzru-
232
Rázus. Neresnickv.
šeným extatickým rozletem a téžce zastŕe-
nými symboly; rada čísel jeho drobné de-
dinské epiky, zejména „Ballada o práve" a
^0 Mariene Kalinovej" upozornila i na jeho
plný a lidové zvučný výpravný talent. Bás-
nicky sytým dojmúm i jeho nadšeným ná-
rodním reflexím dlouho byly na závadu četné
nedostatky formálni, chatrné porozumení pro
členení verše a vadné metrum. Vlastní bás-
nickou činnost, rozsahem i snahami úcty-
hodnou, rozvil Rázus v období svetové války :
snad jediný z mladých pévcú neumlkl pod
Tatrami, psal a tiskí s chvatem verše na-
deje, sily i pathetického vzdoru, tešil a pri-
pravoval mysle rodákú na lepší budoucnost.
Rázus pronikl i do Cech, a navázal záslužné
na praktickou vzájemnost mezi českým a
slovenským svétem literárním. Ovocem jeho
velmi pilného a plodonosného apoštolátu
básnickým slovem za války jest jednak svazek
básní lyrických a epických „Z tichých
i búrnych chvíľ" (1917), v némž vedie
nékterých kvapných improvisací je rada
básní vyzrálé krásy a vzácne slovesné pla-
stiky; jednak cyklus obrázku dedinských a
válečný deník básníkúv, „To je vojna!
(C'est la guerre!" 1919).
Vedie Roye a Rázusa zkoušel v ,Prúdoch'
své sily zejména lyrik NERESNICKÝ (Ďuro
Slávik), nevyspév z vlivu diletantismu.
K básnické Moderné slovenské tesné se
pŕimykají moderním rázem svého tvorení
dva jiní zralí básníci-umélci, kteŕí se uplatnili
již v raných začátcích Cigáné-Kraska : Janko
Jesenský a Ivan Gali.
233
Jeseaskv-básnik.
JESENSKY.
BývalÝ advokát bánovský JANKO JE-
SENSKY (* 1873), rodilý ze staré slovenské
zemanské rodiny, vydal r. 1905 soubor svých
„Veršu". Básnickou dráhu započal pod zá-
štitou Vajanského, jenž upozornil Je] na poesii
Puškinovu; Jesenský je lyrik onéginské lásky
s veškerým jejím umeleckým skladem. Láska
milostná jest mu projevem sobectví, zvlášť
se strany ženy, je.jíž činy a rozmary soudí
s lebkou francouzskou irónií. Úplné po zpň-
sobu Vajanského, jehož osobní vliv as vy-
svétluje návrat moderního slovenského bás-
nika k staré tradici puškinské, promítá v slo-
venské prostredí dámy vybrané společnosti,
flirt a vyšší sloh konvence a tvorí pro tyto
kruhy jemnou salónni poesii milostnou. Velmi
šťastný jest Jesenský i v lehké milostné písni
podlé lidové, mékké a plastické noty („Fujaru
ja lacnú mám", „Nespievajte moju pieseň",
„Malovaná zora" a j.), druhdy však ješté ne-
čekané pozdní, starosvetske nálady („Je láska
ako vetra šum"). Z veršovaného románu jeho
„Náš hrdina" vyšlo časopisecký jen né-
kolik úryvku. Dúvérný cit a teplý prožitý
pomer básníkúv k dílu, dualism mezi snem
lásky a drsnou skutečností, ironický výsledek
jeho zkušeností blíži ho k slovenské Mo-
derné a Kraskovi, od néhož však obsahem
své poesie príkre se liší. V moderním slo-
venském básnictví Jesenský stvoril svými
„Verši" ojedinelé salónni portréty; jako
rodilý šlechtic zanedbával dlouho námety
všední a národní, anebo ŕešil je pochmúrnou
skepsí. Teprve v období svetové války a pod
284
Gali.
jejím pŕímým vlivem, kdy jako zajatec a po-
zdéji príslušník národního vojska česko-sloveii-
ského velini platné se účastnil na Rusi v čin-
nosti revoluční, procitl náhle živelnou silou
u neho národní problém slovenský : Jesenský
chopil se pera, aby se ve všech zahraničních
listech česko-slovenské propagandy revoluční
boŕil za myšlenku svobodného Slovenska, spo-
jeného se svobodnými Čechami. Sbírka téchto
veršu „Zo zajatia" (1919), obrážející city a
nálady, jež básnik v sobé bojoval, velmi
vkusné a plasticky, uchová v naši poesii kus
ovzduší z veliké doby Osvobození.
IVANA GALLA (vlastné Jana Hallu, * 1886)
Ize pokládati za pŕímého pŕedchúdce Kraskova
umeleckého smeru. Gali napsal velmi málo
veršu, vétšinou v , Dennici' otišténých, ale
vesmés veci zralé. Básne jeho, vybroušené
formy a určité analytické idey svédčily
o vzácném nadaní. Hotová umelecká osobnost,
slučující nežný smutek intelektu s vnitŕní
vážností a kritickou odpovédností, pronikavá
jasnost jeho soudu a kult tŕíbené formy za-
ručovaly slovenské poesii skvelou budoucnost
— kdyby téžký spleen, zrozený z horké slo-
venské skutečnosti, nebyl predčasné uhasil
v popelu resignace jeho moudré jiskry tvúrčí.
Tvorení ostatních veršuj ících vrstevníkú
a epigonú slovenské Moderny vétšinou se
vymyká dosud kritickému soudu. Pŕinášejí
zpravidla dílu ochotnou vúli i lásku, ale
malou prípravu umeleckou, talent spíše na-
podobivý nežli tvúrčí ; dusí se všichni v mlhách
diletantismu.
235
Ostatní současní veršovci.
IGNÁC GRfEBÁČJ OÄZOV, katolícky knéz,
vydal r. 1912 samostatnou knihu „Pie-
sní a dumiek", nezdarilý pokus o kato-
líckou Modernu v duchu umeleckého kultu
Máriina. Náladový a nesoustfedéný HORÍN
(Jan Uram) jest šťastnejší jako tlumočník cizí
poesie než jako púvodní básnik; PETR
KOMPIŠ ml. skrýva za početné zvučné pseu-
donymy dosud méné zvučného básnika ero-
tika, pohŕíženého v pesimism z neukojené
lásky, v básních o čisté a lahodné reči, ale
o chudé strune ; ANDREJ OBUCH ohlásil se
r. 1907 v jLetopise Živeny' delší lidovou
povestí, zpracovanou podlé dobrých domá-
cich i českých baladistu s naprostým omy-
lem umeleckým; pseudonymové NEVÄDZA,
VRBICKÝ, (P. Zgúth), ZOROVSKÝ, ANDREJ
KLAS, V. H. V. (Vladimír Hurban), z novéj-
ších veršovcú SMREK, ŠTEFAN KRCMÉRY,
KOVALIK ÚSTIANSKY a četní jiní jsou
zatím pouhé sliby anebo masky.
Slovenskou Modernu charakterisuje osobitý
a dovŕšený básnický čin Kraskúv. Gali záhy
se unavil, Jesenský se dal jiným chodníkem,
Roy a Rázus jsou ješté poutníky na ceste do
zaslíbené zeme. Leta válečná násilne vývoj
prerušila, ale renesance literárni, svéží proudy
a nové kultúrni chténí pŕíznivéjší poválečné
doby ohlási se i v písemnictví na Slovensku.
256-
II
NOVÁ PROSA.
Živný chléb duševní, jehož požadovaly
,Hlas' i ,SIovenský Obzor', opatrili slovenským
lidovým vrstvám v posledních dvou deseti-
letích noví slovenští spisovatelé povídek,
novel i prací románových.
GREGOR-TAJOVSKY.
V samých začátcích pokrokového hnutí
slovenského z let 90. dal se novým smérem
na cestu k slovenské lidové duši nadaný a
poctivý její pozorovatel, JOSEF GREGOR-
TAJOVSKÝ (*1874 v Tajové na Zvolenskú).
[Život, studie, spisy.] Narodil se „z otca
obuvníka a matky sedliacky", z drobného
slovenského rodu, v némž procitl záhy k ná-
rodnímu povedomí. R. 1893, kdy složil uči-
telskou zkoušku, byl již horlivým národov-
cem; již tehdy, povzbuzen čtením ruských
spisovatelú-realistú, zvlášť Cechová, psal po-
vídky (i verše) do rozličných lidových časopisu.
Učiteloval po pét let; v tu dobu spadají jeho
237
Gregora-Tajovského život a spisy.
zralejší prvotiny v beletrii a dramatických
pokusech: knižka povídek „Omrvinky"
(1896), besednice „Z dediny" (1897) a ,obraz
z ľudu v jednom dejstve' „SUiby" (1898).
Jako pokusné práce jsou to veci dosud ne-
liotové, nesvoj ské, spíše napodobené nežli
tvorené, ale s klíčivým jádrem. V čas stého
výročí narozenin Moyzesových mél Tajovský
,národní aféru' se státním dozorcem škôl,
pro niž byl nucen vzdáti se dráhy učitelské,
literárne již nepohodlné. Odebral se do Prahy,
kde študoval na českoslovanské obchodní
akadémii po dva roky. „V Praze počaly sa
mi otvárať oči" — vzpomíná sám na mo-
hutné pražské dojmy. Navrátiv se domú za-
stihl již mladé Slovensko pohŕížené v obrod-
nou práci národní ; pridružil se k „hlasistúm"
a v jejich duchu konal svúj úkol jako lidový
spisovatel. R. 1904 vydáva novou knihu „Be-
sedníc", v níž se zračí pekný pokrok jeho
pozorovatelského i vypravečského talentu.
Casem povídky jeho, otiskované pod čarou
v „Národnom Hlásniku" a ve všech lidových
časopisech, rostou do počtu i ceny: knihy
„Smutné nôty" (1907), „Zpod kosy"
(1910) a „Trp k y" (1911) neobsahují všech
dedinských obrazu Tajovského. R. 1907 Ta-
jovský se oženil s chotí Hanou, již povzbudil
k dráze spisovatelské ; do r. 1912 byl ban-
kovním úf edníkem ve službách banky „Tatry"
na rozličných místech bývalých Uher, v Nad-
laku, Prešove, T. S. Martine ; naposled zvolen
za tajemníka slovenské národní strany. Válka
ho jinam odvolala: na jaŕe r. 1915 se dostal
šťastné do ruského zajetí a naše légie oce-
nily jeho statečné služby,
2S8
Tajovsky jako bojovnik sociálni.
[Bojovník sociálni.] Gregor - Tajovsky,
osvéžen vlivem slávnych ruských beletristu,
roste v pozorného vykladače duševního ži-
vota slovenského lidu v jeho svátečních
chvílích i o dnech všedních ; formálne jest
uvedomelý realista, ideové horlivý sociálni
reformátor. Slovenské písemnictví nemélo
pred ním sociálne probudilého spisovatele,
ačkoli celé Slovensko od století bylo otevŕe-
nou ranou společenských neduhu : nesvo-
boda občanská, maďarisace, výboje maďar-
sko-židovského kapitalismu, pálenka-otrava,
v posledních letech i vystéhovalectví hlodaly
vytrvale na tuhém koreni jeho národního
života. Již v starých hrách Chalupkových
jsou znatelny sic určité sociálni prvky, a také
hry Palárika-Beskydova, jinak nevýznamné,
potírají pŕímo alkoholism lidu a jiné jeho
neresti. Ani Vajanský ve svých prosách
se nevyhnul „letícím stínúm" vleklých cho-
rôb společenských; chápal je však jedno-
stranné a léčiti je nemél odvahy. Sociálni
procíténi ve smysle poznaní a léčení téchto
neduhu probudilo se teprve vlivem novéjších
proudú, zanesených na Slovensko ,Hlasem' :
z j ej ich stredu vychází i Josef Gregor-Ta-
jovský, nejplodnéjší péstitel a dosud prvý uvé-
idomélý pŕedstavitel tohoto smeru literárního.
Tajovsky staví poslaní slovesného díla nad
jeho stránku umeleckou. Slovenský spiso-
vatel je podlé neho bojovníkem za pravdu,
pokrok, čisté formy života; lid potrebuje,
aby nékdo mu ukazoval na pravou cestu.
Proto každá tišténá ŕádka má mluviti k slo-
venskému lidu ; hŕíchem je každé slovensky
psané slovo, jež vyznívá jinak. Heslo lite-
239
Realism Tajovského.
ratury pro lid Tajovský vtelil v príkrou
praksi ve svých pracích.
[Jeho realism.] Základním znakem poví-
dek Tajovského jest čisté životní realism,
skoro naturalism — jím se liší jeho dedinský
genre podstatné od umeleckého realismu Ku-
kučínova. Smysl pro skutečnost, postreh pro
pálčivou časovost jest u Tajovského vyvinut
tak silné, že spisovatel podlé vlastních slov
vedomé volí zhusta drsnéjší výraz, menší
umení formy, nežli by se zpronevéŕil životní
pravde. Kreslí; vétšina jeho rozprávek, črt
a besedníc má skromný podtitul „obrazy zo
života" ; jde v nich však o více, než o pouhé
obkreslování, popis osôb a vecí. Tajovský
je všude bystrým psychologem, proniká
k duši svých vesnických postav — v tom
je zdarný protiklad jeho zásadního formál-
ního stanoviska. Vykreslit takovou vzneše-
nou duševní podobiznu bezejmenné ženičky,
jakou je „Mamka Pôstková" v knize „Zpod
kosy", pŕedvést tak verné slovenského inte-
ligenta Oblomova, jakým je Tonko Čierny
v „Korteši", v svetle i stínu zobrazil mravní
bídu slovenské proletárske rodiny v genru
„Aby odvykaly . . .", anebo tak rodové dú-
vérné a teple oslavit poctivou slovenskou
práci svých rodičú, jak učinil již v rané
vzpomínkové črté „Do konca" z „Besedníc"
— to je vzácne povahopisné umení. A kolík
postav a postaviček, pravdivých a známych,
oživují jeho volebné rozprávky, kolik lako-
vých slovenských „bojkú", kteŕí se bojí
voleb, nerozhodných rychtáŕú a jiných fi-
gurek z kortešaček žije na Slovensku! A
240
Význam Tajovského.
dále : kterak žive Tajovský líčí pout s prin-
cipálem (nebožtíkem Ondŕejem Halašou) za
slovenskými pesničkami! SÍoh rušný, hbitý,
púvodní a tvorivý, hovor pŕímo odposlou-
chaný z úst lidu, zejména zvolenských krá-
janú, vyznačuje vétšinu lidových rozprávek
Tajovského. Vane z nich silná zemitá vúné
černe slovenské prsti; prostá, nestrojená, ale
živná strava pro lid. Nestojí ovšem ume-
lecky Tajovský všude na stejné čestné výši
— vrcholu dostupuje genre jeho v knize
^Zpod kosy", v poslední knize „Tŕpky" zpla-
zuje se druhdy k vehni plytké úrovni — ale
stíny spéchu, nuceného zákazkového psaní
pro časopisy nezastrou predností onéch po-
vídek, jež psal v šťastných chvílích umelecké
intuice.
Slovenský život dedinský jest v podaní
Tajovského téžký, chmúrny — tak, jaký byl
v denním živote slovenského rolníka, živ-
nostníka, malého človeka ve skutečnosti.
Ale Tajovský není pesimistou. Slovenský
smutek jeho má i veselejší rub — zdravý,
selský humor; Tajovský podal jej druhdy
mistrovsky. Denní Slovensko vysvetlil v ži-
votním nerve jeho déní, bez romantické
pŕítéže a zkrašlování, poctivé ; lidu dal po
prvé skutečný jeho obraz, neminuv se tak
nakonec svým určením učitelským. Obdobné
zásluhy o slovenský život v svetle pravdy
zobrazený má i Tajovský dramatik.
Talentem pozorovatelským, príbuzným vlo-
hám Tajovského, nadán jest i druhý lidový
spisovatel dedinských kronik z ovzduší Ge-
meru a barvitých realistických kreseb z pro-
16 241
Čaják.
stŕedí Dolní zeme (jižních, kdys uherských
rovin), JANKO ČAJÁK {'' 1880). Okolo r. 1905
vstoupil do literatúry; svazkem „Tri roz-
právok" (1907) predstavil se již jako ho-
tový spisovatel. Prvá z nich, „Únos", pred-
vádí výstižné ohnivý temperament dolno-
zemských Slovákú a pobratimú Srbú, nesená
je plynným slohem, s citem, ale bez senti-
mentálnosti v starších pracích obvyklé, vy-
nikajíc znalostí vecnou i místní. Rovnéž druhá
kratší črta „Baťa Kalinský" a obšírna práce
„Z povinnosti" púsobí dobrou charakteristi-
kou, psychologickou osnovou, púvodními typy
a námety ostré časovosti. Rada povidek jeho,
z nichž knižne vyšla r. 1908 sbírka „Pred
oltárom", r. 1910 „Suchoty",obrazzDolní
zeme a r. 1913 soubor „Jožkova svatba
a iné rozprávky", vyznačuje se realisti-
ckou životností, korenená je vétšinou mír-
ným, ale i jadrným rozmarem, v némž se
zračí porozumení pro četné lidské slabosti
a „neresti" — genre skoro z techniky Ku-
kučinovy. Jako tento veliký mistr sloven-
ského románu pokúsil se Aliquis-Caják, ov-
šemže s menším zdarem umeleckým, o romá-
novou práci „Rodina Rovesných" (1909);
charaktery a dialóg svedčí v ní opét o dob-
rém a poctivém pozorovateli i vypravéči,
umelecká osnova její trpí však neúmérností.
Caják se odvážil v této své prose literárne
ŕešit vážny slovenský problém: kterak by
bylo s úspéchem možno vyrušili Slováka
z jeho majetkového úpadku zprúmyslnéním"
zeme a obchodem — umelecky snaha jeho
zde selhala, Čaják soudí schematicky, chladné,
bez procíténého pomeru k životu.
242
o. Kalina. P. Kuzmány. Jesensky-uovelista.
Stejný asi čas s Čajákem zkoušel své sily
v genru dedinské povídky jiný talent, záhy
zamlklý ONDREJ KALINA, vi. jm. Jan Sme-
tanay; povídky „Návrat", „Z ďob našich
otcov" a jiné pŕinesly slib pekného nadaní.
Kalina získal si zásluhu o slovenskou prosu
téz jako obratný pŕekladatel z anglických
autorú realistu, Dickense a Goldsmitha. Do-
vedným a uhlazeným vypravéčem se osvedčil
i autor „Rozponiienok akresieb" (1900),
P A VEL KUZMÁNY; v písemnictví se ozval
jen mimochodem.
*
Současné s Ijdovými spisovateli povídek,
Tajovským a Čajákem rostou slovenskému
písemnictví dva vyspelí péstitelé moderní
slovenské novely, umelecky bezvadné. No-
vehstický útvar starší pŕedstavují v slovenské
literatúre menší prosy Vajanského — Ku-
kučín je povídkáŕ-charakterolog. Ostatní spi-
sovatelé pros, zvlášť Timrava a Podjavorin-
ská, o stavebních zákonech moderní no-
vely mají známost velmi chatrnou.
Slovenskou moderní novelu založily né-
které zralé práce JANKA JESENSKÉHO,
tohoto Maupassanta Slovákú. Tŕíbený vkus,
jenž jest vrozeným znakem literárního na-
turelu Jesenského, zemanského šlechtice,
šťastné mu usnadnil pochopení pro umelecký
úkol moderní noveh^; jeho „O t r o c i", „S 1 o v o
lásky" a „Konec lásky" jsou salonními
ukážkami naši nové novelistiky. Nejčastéjší
námet novelistický, večná forma lásky mi-
lostné, obráží se v nich stejné jako v celé
současné beletristické tvorbe; umení novosti
16* 243
Krasko-novelista.
apúvodnosti genru Jesenského spočíva v jeho
uméleckém zraku a tvarovém podaní. Je-
senský jest znamenitý psychológ mestské
slovenské společnosti ; analysuje a prozaŕuje
její duši do nejtajnéjších záhybu, obnažuje
city svých ,hrdinú' a ,hrdinek', výborné
zná fysiognomii dívčí duše ; nékohka diskret-
ními pqhledy odhaluje složité nitro detí svého
veku. Reč jeho jest vybraná, jemná a mékká,
charakteristika úsečná, s lehkým úhozem na
pravdivou sentimentálnost mladí ; citové mladí
vrstevníkú a vrstevníc ze svých společen-
ských kruhu Jesenský si zde ješfé s vétším
úspéchem než ve svých verších učinil bo-
hatým zdrojem umeleckého téžení. Pohŕíchu
pozdéji váze odtud námety nakvap a ŕeme-
slné, básnik uvázl v mélčinách slovenské
společenské konvence a druhdy číreho ne-
uméní, zobrazuje šablonovité všední, mali-
cherné i sméšne úbohé situace filisterského
prostredí duchem chudých méšťákú v „Ma-
lomestských rozprávkach" (1913), jež
otiskoval ve feuilletoné svých místních po-
litických novin; s „Otroky" nebo „Slovem
lásky" pojí tyto nešťastné deti slabých chvíli
pouze jméno společného púvodce.
Také IVAN KRASKO otiskl nékolik ŕíd-
kých, jemné vybroušených novelistických
prací, jež znamenají pozoruhodný vzestup
novéjšího novelistického tvorení. „List mŕt-
vemu", príbeh poeovsky chmúrny a pŕece
svojsky, slovensky podaný, jest názorným
dokladem novelistického genru a sily Kras-
kovy; rada „Sentimentálnych príbehov"
obsahuje cyklus portrétových studií s du-
244
Prosy Rázusovy a Neresaíckého. Kosorkia.
verným osobním pozadím, pohledy, zŕené
zralým, príliš moudrým intelektem. V nove-
listickém oboru Krasko pohŕíchu podal pouze
zralé ukážky talentu, nikoli zralý čin.
Z nejmladších členu slovenské Moderny
zlákaní byli genrem drobné umelecké prosy
zejména MARTIN RÁZUS^ a NERESNľCKY;
oba vytvorili nekolik zdaŕilých drobných črt
s psychologickým prokreslením — pokusy
jejich o „básne v prose" ješte selhaly.
Hledisko vedomé neumelecké si osvojil
pri ŕešení námetu o sociálni tendenci jiný
mladý prosaik, STE VO KOSORKIN (vi. Samo
Czambel ml.). V ,Sborníku slovenskej mlá-
deže' debutoval obsáhlejší prací „Vytre-
zvenie" vydanou pod pseudonymem Da-
nielovič a pojatou realisticky, spíše popisné
nežli názorné ; pozdéji se pokúsil o tendenční
zpracování j iného sociálního problému slo-
venského, amerikanismu, v novele „Pochy-
benie" (1912), v záveru shodné se součas-
nou divadelní prací Tajovského, „Hriechom**.
Knižní debut Kosorkinúv nesplnil však ná-
dejí. Jež vzbudil počáteční žákovskou prací
ve ,Sborníku': ŕesí thema vystéhovalectví
jednostranné, s príkreho hlediska etického,
pokouší se vsunout v práci mélkou psycho-
lógii pohlavní morálky slovenské ženy, od-
loučené od muže vystéhovalce, a mimo ne-
kolik dobrých situací drobí Jednotné pásmo
novely v radu volných episod. Povahokresba
a realistický názor zjevné jest u neho vštípen
druhem Tajovského.
2*5
Podjavorinská.
V posledních dvou desetiletích čestné se
uplatnilo v slovenské beletrii púvodní tvorení
žen spisovatelek. Literatúra byla do nedávna
jedinou rolí duchovního života, v níž vzde-
laná slovenská žena navenek činné vystu-
povala; zdomácnéla v ní pomerné rýchle.
Vedie Eleny Soltészové a Terézie Vansové
vyrústá již v letech devadesátých mladší
vrstva literárních pracovníc, v čele s L. Pod-
Javorinskou a Timravou; a zatím co vrstva
prvých feministek dosud neumdlévá a druhá
ješté činné se hlási v literatúre, tvorí se již sku-
pina nejmladší, tretí, jež propaguje moderní
smer duchových úkolu, práv a povinností slo-
venské ženy. Uvedomelé ženským rázem své
tvorby liší se obé mladší vrstvy této generace
od tvorení svých vrstevníkú i vrstevníc.
ĽUDMILA PODJAVORINSKÁ (vi. jm. Ľ.
Ríznerová, * 1872), básníŕka knihy „Z vesny
života", je také plodná spisovatelka po-
vídek. Začátky její byly krušné, bila se do-
slovné o uvolnení svých schopností, tonula
dlouho v dívčí sentimentálnosti a sladko-
hoŕké rozjihlosti. Z téchto zápasu o vlastní
styl vzešla rada pekných, realisticky kresle-
ných dedinských obrázku, z nichž psycholo-
gickou pravdivostí asi nejvýše stojí „Žena";
než i novely jako „V otroctve" a „Blud"
j SOU kresby zdaŕilé. Stará, zbožné roman-
tická tradice ženské literatúry, již Soltés-
zová a Vansová právem odmítly, pohŕíchu
nejednou zvábila Podjavorinskou na scestí:
spisovatelka zhusta prepína ve svých pracích
tendenci — jinak ušlechtilou — na úkor ume-
lecké pravdepodobnosti, píše mélce osnované
24t)
Timrava.
povídky pro lid a snižuje se i k zhola bez-
náročným tendenčním rozprávkam tuctové
úrovne tržní, svúj bohatý citový prameň svá-
déjíc v písčitou poušť konvence a neuméní.
Určitéji a odpovédnéji zastala si v svém
tvorení TIMRAVA (vi. jm. Božena Slánčiková,
* 1874). Spočátku rovnéž bojuje boj proni-
kavého pozorovacího talentu s tvrdou neob-
lomnou formou, která rečové vyznačuje vét-
šinu jejích prací; ale umelecky Timrava stojí
na své pude, pevné, bez tápaní a kompromisu.
Prací jejích, skoro výlučné otiskovaných
v ,Slov. Pohľadoch', kde r. 1896 vystoupila
prvou novelkou („P o m o c n í k"), jest početná
rada; vétšinou tak obsáhlých a dejové slo-
žitých, že název novel pŕikládán jim shoví-
vavé pro formálni podobnost. Timrava nemá
pochopení pro stavbu a vnitŕní nutnost mo-
derní novely, jež má být klíčem románového
deje a jeho trestí epickou ; její novela „V e T k é
šťastie" je vlastné román, roztŕíšténý v radu
volných episod, ne vždy bez násilí slouče-
ných v celek. Z povídek jejích sluší se jrae-
novati: „Z kú s e no s ť", v,Bez hrdosti'',
^Tá zem vábna", ^Márnosť všetko";
volí s oblibou námety, jež osvétlují rozdíl
mezi lidem a pány, ,lateinery' ; v život lidu
jest zasvécena s podivuhodnou dúvérností.
Umelecká snaha Timravina a její úspechy
jsou doma nemálo cenény, jak svedčí stať
L. Groeblové „Timrava a jej novelly" (,SIov.
Pohľady' 1906): v zralejším uméleckém ovzduší
talent Timravin by byl pfinesl téžší plody.
Povzbuzena svým chotém, spisovatelem a
dramatikem Gregorem-Tajovským, pokúsila
247
Gregorova, Janovská a j.
se HANA GREGOROVA (* 1885) o literárni
vavrín. Ziznivý neukojený duch jeji toužil
chvatné uhasili „smäď duše" z kulturních
zásob současnosti; študovala dychtivé, do-
hánéla soukromou píli zpoždéné vzdelaní, ctia
o pŕekot a bez výberu všechno, co mélo
známku nové kultúry — a na základech
samoučných jala se púvodné psáti. Práce
její, časopisecký otiskované, i sbírka hor-
kých feministických improvisací „Ženy"
(1912), z časti autobiografických, svedčí o
prudkém chaotickém varumyšlenek astudiu
dosud nezažitom ; jest v nich mnoho ochotné
vúle, ale umení v nich není. V pozdéjších
pracích duševní neklid se usazuje a tvorení
nabývá klidnéjší formy. Hana Gregorova
má značný význam pro slovenský feminism
posledních let: stvorila typ nespokojených
žen, jež usilují v duchu západních ideí o úplnou
občanskou i mravní rovnoprávnost s muži,
a postavila se na levé krídlo moderního žen-
ského hnutí na Slovensku.
R. 1911 objevilo se nové ženské jméno
v literatúre: ANNA JANOVSKÁ vydala
v dobré Páričkove ,Slovenskej knižnici' sva-
zek péti povídek „Pastierča a iné po-
viedky". Debut její má znak slibné začá-
tečnice: líčí verné lidové zvyky a mravy,
ale vyšší umelecké snahy v jejích kon-
venčních črtách zatím není. Kristína Royová,
Elena Petrovská, V. MikuUčová, Fr. Svobo-
dová-Goldmannová a jiná jména ženská (i muž-
ská) tvorí v slovenské literatúre „zadní voj
tvúrčích duchú doby" — smíme-li je méŕit
méŕítkem Brandesovým.
248
m
ZAČÁTKY LIDOVÉHO DRAMATU.
Tradice slovenského dramatu lidového od
starých kocourkovských satir Chalupkových
i kusú Palárikových sledovala s pŕímočarou
tendencí účel buditelský a mravné neb ná-
rodné výchovný; v dobé novéjší se mení
pouze její predmet, nikoli smer a účel : nové
dráma má budit hospodársky a sociálne, prí-
jemné osvéžit a poučovat pro život. Jest
určeno výlučné lidu ; aby vyhovelo dokonale
svému poslaní, treba jest ochotníckych jevišť,
úrovne blízke lidu-dítéti, s níž by byl s to,
aby porozumel mluvenému slovu. Pro toto
ješté detské obecenstvo píší se i naivní kusy :
čím více romantických scén a bujné fantasie
vméstnal v ne povolný jejich autor, ovšem
nedramatik, tím pronikavéjší má úspech. Vét-
šina všech púvodních slovenských her jest
tohoto nízkeho druhu; druhá menší část
autorú, jimž by šlo vážne o skutečný lidový
styl divadla, jest nucena psát pro tato malá
ochotnícka jevišté, chce-li, aby kusy její vúbec
pŕešly pŕes prkna, jež prý znamenají svet.
Spotreba divadelnícli her jest značná, divadlo
teší se široké popularite ; proto je pomerné
249
Gregor-Tajovskv.
velmi mnoho slovenských spisovatelú diva-
delních a pomerné velmi mnoho divadelních
kusú — hodnotou literárni, nepravím dra-
matickou, zachrániš z tohoto množství ne-
patrnou hŕstku.
Zde jest aspoň kus vysvetlení, proč slo-
venské dráma jest celou radu let stále v stave
embryonálnim, a proč vývoj, jenž v poesii
a druhdy i v beletrii docílil záhy zname-
nitého pokroku, jest u slovenského dramatu
hlemýždí. Není v tom ovšem vysvetlení celé ;
príčina jest i vnitŕního rázu. Slovenští diva-
delní autori dosud ve vétšiné nejsou s vy-
spelé dráma; pozorovali jsme to již pri ob-
tížích dramatu historického. Umelecká krise
slovenského dramatu jest svrchované pálčivá ;
na Slovensku bojují v divadle ješté problém
tylovský, ne-li ranéjší obdobu českých za-
čátkú dramatických.
V púvodním divadelním repertoiru lidovém
učinén pŕesto v poslední dobé zjevný pokrok.
Divadelní knižnice vhodných lidových kusú
o živém dialógu, púvodních situacích a bystré
charakteristice byla obohacena radou nových
vzdélavatelú ; seznam púvodních lidových
her z posledních asi deseti let pred válkou
dovŕšil plné sto kusú — počet pomerné
značný.
Divadelní literatúra slovenská je v tomto,
ne pravé nejlepším, smysle ryže demokra-
tická, nejlidovéjší obor slovesné domáci vý-
roby.
V čelo dobrých lidových spisovatelú di-
vadelních pronikl záhy prvý dedinský povíd-
káŕ moderní, JOSEF GREGOR-TAJOVSKÝ,
250
Dramata Tajovského.
pŕirozeným vývojem od svých nejlepších roz-
právek a besedníc, oplývajících charakteristi-
kou a živým dialogem. Dar význačné slovesné
plastiky umožnil mu znamenité, aby své so-
ciálne nápravné poslaní uplatnil v kratších
živých obrazech o dramatické osnove s pro-
nikavéjším zdarem nežli v stŕízlivé prose.
Tajovský dramatik jest si védom svého vy-
chovatelského úkolu; stačí opét čisti pod-
tituly jeho divadelních prací : „S F u b y" (1898),
obraz zo života, „Nový život" (1905), dráma
v troch dejstvách, „Matka" (1906), obraz
zo života v jednom dejstve, „Statky zmä-
tky" (lí)09), obraz zo života dolnozemských
Slovákov v 5 dejstvách, „Hriech" (1911),
tri scény, ^V službe" (1911), hra v jednom
dejstve, „Ženský zákon" (1911), obraz
z rudu v štyroch dejstvách, „Tma" (1912),
výjav z Tudu — v téchto názvech není ná-
roku na vyspelé merítko umelecké. Co platí
o dedinských povídkách Tajovského, platí
ješté zvýšenou mérou o jeho dedinských
obrazech divadelních : proniká je do krajnosti
lidovýchovná a poučná tendence. Nékteré
z vyjmenovaných her Tajovského povznášejí
se však čestné nad prúmér ostatní slovenské
tvorby pro divadlo ; jsou to kusy: „Hriech",
„Matka", „Statky-zmätky" a „V službe".
„Hriech" jest dramatickým náčrtem o the-
maté vystéhovaleckém. Statkár Kvaško se
vrací po letech z Ameriky, mladá žena jeho
zatím se s čeledínem zapomnéla a povila
decko — okolo tohoto chudého deje význačná
psychologisace a charakteristika vskutku
dramatická. Dramatem „Hriech" ovšem není,
jen jeho nápovédí, skizzou, práve jen tŕemi
251
Dramatici: Kukučia a Josef Hollý.
vypjatými scénami z dramatu. „Matka" má
základní rys opravdového dramatu : konflikt
obou živelných citu, lásky materské a mi-
lostné v osobe pŕedstavitelky této úlohy ]e
pravdivý a otŕásající — Tajovský psychológ
jest zde na výši podaní. Dolnozemský obraz
„Statky zmätky" a aktovka „V službe" do-
týkají se zdaŕile sociálních teórií, druhá hra
pohybuje se již na vlastní púdé socialismu,
napovídajíc pŕes četné umelecké rozpaky,
že na Slovensku pomalú svitá sociálni ohro-
zení. Všechny hry Tajovského jsou ostré
realistické kresby, psychologicky motivované,
o spádných situacích a živém dialógu — účelu
,lidové hry' Tajovský dramatik dosáhl úplné.
Také MARTIN KUKUČÍN píše svou „Kó-
ma saciu" (1907, dele v rukopise), ,obraz
zo slovenskej dediny vo štyroch oddeleniach",
pouze pro užitečnou zábavu a poučení lidu ;
hra jeho rozvádí syté a barvité scény z dob
delení pudy v Uhrách, ale deje má nedosta-
tek, hbujíc si spíše v epickém živlu nežli
v pohybu dramatickém.
Výlučné divadelní tvorení za literárni obor
zvolil si ev. knéz JOSEF HOLLÝ (1882—
1912). „Márnotratný syn", dráma s ost-
nem proti alkohohsmu a „Kubo", veselohra
vlastné bez veselého živlu, dočkaly se záhy
nového vydaní; „Amerikán", činohra, do-
tyká se povrchné otázky majetkové, a lehká
veselohra „Geľo Sebechlebsk ý", s histo-
rickou postavou slovenského intrigána Geľa,
nahrazuje komický účin levným vtipem,
pŕinášejíc aspoň púvodní látku. Pod pseudo-
nymem Sergéj Tritonovič napsal Hollý tra-
252
Dramatici : Socháň, Urbánek a j.
gedii „Černová"( 1908),obírající se známou
smutnou udalostí z r. 1907. Styl her Hollého
je starý, tendence stará, stará jest i jeho
divadelní technika (,deus ex machina' .'),
psychologická osnova stará, komika stará;
od „Márnotratného syna" zakrsal talent
Hollého, usychaje v uméleckém diletantismu.
O divadelní vavrín snažil se úsilné i folk-
loristík PAVEL SOCHÁŇ (* 1882), autor
veselé hry „Tobiáš Klepeto", bezná-
ročné aktovky o strojené komice, „Sedli-
ackej nevesty" a „Honorár a", obhroub-
lé komédie bez dušezpytného prokreslení
i deje. Socháň aspoň záhy ustal ve výrobe
této dramatické literatúry; ani této malé
zásluhy nemá však neobyčejné psavý FERKO
URBÁNtK, autor nékolika tuctu ,obrazú
ze života', ,fantastických' a ,púlnočních scén'
se zpévy, robených na stejné úctyhodné
otŕelé nieritzovské schéma, bez trošky^vkusu.
Jeho „R o z ma j r in", „Bludár", „Škria-
tok", „Strídža zpod Hája" a jak se
jmenují všechny ty úžasné naivní kusy
„s ukrutnou romantikou ztratených synov
a šťastlivo nájdených dcier, cnostných a
hrozne dobrotivých grófov alebo aspoň ba-
rónov, ktorých ľud miluje a ctí" (Votruba),
získaly si vytrvalou poutí po slovenských
(novéji i českých!) ochotníckych jevištích
smutnou zásluhu o nebývalé zplazení úrov-
ne lidového dramatu, z néhož šťastné načer-
pal Tajovský — jiného významu bohužel
nemaj í.
Vážnéji se pokusily o slovenské lidpvé
dráma nékteré ženské spisovatelky : TEREZA
VANSOVÁ („Svedomie", činohra; „Môj
2S3
Problém slovenského dramatu.
Jožko", veselohra), MARÍNA OĽGA HOR-
VÁTHOVA („Sirota'') a FR. SVOBODOVÁ-
GOLDMANNOVÁiJánoWk'') — pokroku
ani úspechu však nepŕinesly. O hrách, jež
ze starší generace napsal všestranný POD-
TATRANSKÝ, SOMOLICKÝ, z mladší V. H.
V. a /. GR. ORLOV Ize souditi pouze j ako
o projevech ochotné vúle.
Dramatická Musa slovenská Je tudíž
posud domáci literárni obor nejchudši: na-
konec zbude nekolik herTajovského,Hollého,
Kukučínova a dva tri kusy ženských auto-
rek z veškeré novéjší rozsahem bohaté pro-
dukce, Jež snesou pŕísnéjši méŕitko a mají
význam pro vývoj slovenského lidového
divadla.
Dráma a Jeho problém umelecký Jest od
slovenských spisovatelú divadelních poklá-
dáno stále spise za výchovný prostŕedek,
za národni potrebu slovenskou, nežli za mé-
ŕitko slovesné vyspelosti. Umelecké sebe-
určeni slovenského dramatu Jest velikým,
nemálo slibným závazkem šťastnejší budouc-
nosti : doufejme, že Jsme již na jejim prahu.
DODATEK.
PŔEHLED NÁUKOVÉHO A VEDECKÉHO
PÍSEMNICTVÍ NA SLOVENSKU.
Pro pestovaní náuk a véd Slovensko nemélo
nedostatek vlôh anebo podmínek. Z malé brdárky
horské v Gemeru vyšel Slovanstvu veliký Ša-
fárik, a kvetoucí Bratislava byla kolébkou ducha
Palackého ; jisté i po odluce by Slovensko bylo
cile vedecky pokračovalo. Již raný ,Tatrín' je
malou učenou společností, zafízenou po vzoru
cizích ústavu náukových ; záhy po revoluci Slo-
váci, s Kollárem a Kuzmánym v čele, znovu
se namáhají vytvoŕiti si pevné ústredí osvétné
a konečné po mnohých trudech zakládají si je
s nadšením v , Matici slovenské'; oduševnení
jejich za Maticu pohŕíchu záhy utuchlo a tak
v polovici let sedmdesátých lehko bylo prudší
vlné madarisační smésti ji i téžce dobytá gym-
nasia s povrchu zeme a Slováky vrci daleko
zpét od zdroju vzdélanostních. Nemají-li Slováci
ve svém nárečí pésténého písemnictví náuko-
vého a vedeckého v té míŕe, v jaké míti je
mohli, nemají ho z veliké časti také svou vinou.
Slovensko po spisovné odluce vedecky bylo
odkázáno skoro veskrze na zásobárnu českou,
Dodatek: Príčiny vedecké zaostalostí.
maďarskou a nemeckou, s nimiž arci soutéžit
nemohlo. Prvý zásadní separatista Štúr sám
prvý po odluce jde r. 1853 k bratrum Čechum,
aby mu vydali jeho úvahy o písních a povéstech
plemen slovanských; chodník ten po nem lo-
puchou nezarastá : až po Ríznera jde jím ješté
nejeden slovenský spisovatel odborný neb ná-
ukový, jenž svou práci chce dostat do sveta.
A nehledá-li Prahy, hledá Pešti, Vídne, arci
v poutním rouše cizím : to je veru velmi malá
sobéstačnost a pramalá samostatnost slovenské
literatúry, od níž si práve Štúr hory doly sli-
boval. Byla to vina Slovákú, že kromé zpéva-
vých Mus ostatní helikonské družky prchly
zpod Tater; príčiny toho svádét, jak zhusta se
deje, pouze na nepŕízeň pomeru politických,
jest laciné odbytí. Vždyť jejich bratrí za stup-
ňovaných boju o svou národnost a v poddanství
vlád cizích, krajné jim nepŕíznivých, dosáhli
vedecké samostatnosti a skoro všech podmínek
pro rozvitý duševní život. Zde se nejvíce vy-
mstil na Slovácích rok 1844; poznali, co je to
délat — prý jen formálni — odluku od pra-
mene staleté společné vzdelanosti.
Ačkoli je pravda, že pochopitelný a opráv
néný český hnev pro odluku vehce ochabl hned
v zápétí, zvlášť po smutných výsledcích slo-
venské revoluce, pfece jest povážlivé upadat
hned v druhou krajnost tvrzením, že by kul-
túrni nelad mezi Čechami a Slovenskem byl
jen a jen legendou. Veci se nemély tak nevinné.
Slovenské cesty Boženy Nemcove v letech pa-
desátých, táborový ruch v Čechách v letech
šedesátých, slávnosti Jungmannovy a zhaténí
Matice v letech sedmdesátých byly slavnostními
nebo smutečními okamžiky, vzrušenými peri-
256'
Dodatek: Pŕičiay vedecké zaostalosti.
petierni celého národa — jak by zde byl ne-
cítil bratr s bratrem ! Ale ten klidný, pravidelný
beh kulturního déní, stály kultúrni kompas
české vetvi na Slovensku bohužel chybél od
začátku odluky až do konce let sedmdesátých.
Vocel, který jako musejní úŕedník zajisté mél
tenkrát správny rozhled po kulturních vécech
současných, oznamuje v únoru r. 1845 Peliká-
novi, že „vétší díl Slovákú již ani Mu-
sejníka ba ani knéh českých nečíta,
vlastní nejakou literaturku slovenskou sobé
vytvoŕiti hodlaje."^ Jaroslav Pospíšil stéžuje si
v lednu r. 1846 Štúrovi, že „od toho kroku
Vašeho — Buh dejž, aby vše k dobrému se
obrátilo! — žalostné ubylo Vašich [t. j.
slovenských] pŕedplatitelu ,Kvétú' a
vubec mého knéhoskladu — co to znamená?
Jsou ,Kvéty' snad horší než jindy ?" ; a v dubnu
téhož roku píše lakonicky: „S Tatrami hotov.
Nepošli tam, žel, jediného kvetu více" —
patrné se odhlásil i poslední jejich pŕedplatitel.
,Co to znamená?' Ano, to jest otázka: ,Kvéty'
nebyly horší než jindy. A jisté jsou i jinde
podobné doklady ješté v prachu zahrabány:
slovenská odluka n e n í dosud docela jasné vy-
svetlená, objevují-li se nové a nové zprávy, jež
vrhají na jeji vznik a cíle svetlo jiné než úrední
prameny a úrední názor. Jisto je, že Slováci,
spisovné se oddélivše, pozbývali brzy (a priro-
zené) i pravidelného literárního styku
s Čechami. Vúle k literárni odluce, jak vidét,
u nich byla; že nezvítézila a že zustalo jen
pri jejím vnéjším projevu spisovném, o to nemá
zásluhy Štúr a ostatní slovenští ujišťovatelé, že
prý Slováci nechtéjí trhať (a trhali!) staré jed-
noty literárni, o to má zásluhu jediné holá
17 257
Dodatek: Diletantism a nadeje Štúrovcú.
nemožnost prevedení tohoto skutku : od-
lúčte od sebe srdce neb mozek v jednom orga-
nismé, a pritom nezabte celku! Ceši a Slováci
jsou práve takto životné navzájem na sebe od-
kázaní ; každý separatism mezi nimi je buď ší-
lenstvím — anebo zločinem.
Nadaní básnické samo si stačí a v jakémkoli
prostredí vzdélanostním ; odtud kvete lidová
poesie. Nestačí si však pouhá vule vedecká —
dokonce již ne v prostredí kultúrne slabém.
Štúr, Dobšinský, Pauliny-Tóth, chtéjí-li vedecky
pracovat, stávají se blouznivci a diletanty. Je
líto nadaného Kellnera-Hostinského a pilného
Záhorského, že jejich vedecké snahy se ztrácejí
u prvého v extasi básnických vidin, u druhého
v bludišti temných dohadu historických; a líto
jest i Hodži a Kuzmányho, že o jejich hlubo-
kém duchu a filosofických myšlenkách svet
vúbec nevi a nezví. Hroboh je šilenec ; nevšedné
sčetlého Dohnányho uchvacuje smrtelná moz-
ková kŕeč v šestadvaceti letech — na nepatrnou
náukovou literatúru štúrovskou je to ran pre-
mnoho. A pritom Slováci pro sebe chtéli vlastné
víc než kultúrni sobéstačnost. Štúr snil, že
slovenská literatúra bude majákem a vúdcera
Slovanstvu; Hostinský blouzní o slovenské
vede, že ona dá lidstvu „večnemájové jaro",
že „Sloven bude Tatrou na pohorí vševedy
ľudstva", že „jedine umením sloven-
ským môže sa obnoviť v ďalšej sláve ume-
nie ľudské" — v kalných blescích tohoto
churavého ducha nejeví se slovenské schisma
nevinným ŕešením vnéjší formy, nýbrž hlubo-
kým tragikem.
Vše, CO se od doby Štúrovy náukové a ve-
decky vytvorilo v spisovném nárečí slovenském,
25S
Dodatek: Dejepis, národopis.
a CO má význam širší než je zajem literárné-
historický, stručné zde shrnujeme.
Oblíbeným oborem vedným již z času Štú-
rovcú byl dejepis a národopis. V histórii pracuje
M. Dohnaný („História povstania slovenského",
1850, nedok.), a druhdy s peknými výsledky
J. Záhorský ; S. Chalúpka se obírá archeológií,
rovnéž L. Reuss, J. B, Klemens a J. Kohút;
mytológie slovanská vábila i svedla V. Paulíny ho-
Tótha („Slovenské bájeslovie", 1876). V letech
šedesátých rozvíjí se plodný, nekritický však
talent Fr. V. Sasinka (1830—1912), horlivého
sbératele dejinných památek a listín ; jeho „De-
jiny počiatkov terajšieho Uhorska" 1868, „De-
jiny královstva Uhorského" 1869, „Dejiny drie-
vnych národov na území terajších Úhor" 1870
nesnesou méfítka vedeckého. Látkové cenný
jest jeho „Archív starých československých li-
stín, písomností a dejepisných pôvodín pre
dejepis a literatúru Slovákov" (1872, o 2 sv.).
Sasinek byl činný se zdarem i v oboru cír-
kevního práva. K Sasinkovi se druží Št. Hyros
(1812 — 1888), dejepisec Likavy a Liptova;
z novéjších historiku cenné príspevky a práce
podal P. Križko (f 1908) a životopisec Tra-
novského J. Mocko (t 1911).
V kultúrni histórii pracoval zejména Július
Botto (t 1912). Jeho dvoudílná kniha „Slováci.
Vývin ich národného povedomia" (TSM 1906
a 1910) má význam pro svuj pilné snesený
materiál; k ideovým pramenum slovenského
ohrození neproniká. Z pera Bottova vyšlý i dve
populárni monografie o Jonáši Záborském (1911)
a M. M. Hodžovi (1912).
Národopis je nejúspéšnéjší pole odborné lite-
17* 25.9
Dodateb* Národopis, filosofie.
rární činnosti Slovákú; pracovala na nem a
pracuje posud slušná rada délníkú. Celkový
obraz lidopisné oblasti slovenské nacrtl již
slibný žák Stúruv Benjamin Červenák v „Zrcadle
Slovenska" (v Pešti 1844); folklórom se zabýval
i Ludevít Štúr (viz tam); slovenské povesti
sebral a vydal Janko (Francisci) Rimavský v Le-
voči 1845 v 5 svazečcích, dále je sbíral Július
Plošic a zvlášté mnoho jich zapsal Samuel
Reuss a jeho synove Adolf a Ludevít — sbírky
Francisciho, látky Plošicovy a rukopisu Reus-
sových použila Božena Nemcova ve svých Slo-
venských pohádkách a povéstech. Po Tereze
Ardtnerové vétší svod slovenských povestí vydal
až Pavel Dobšinský (TSM, 1890, o 9 sv.); sbírku
slovenských prísloví a poŕekadel A. P. Záturecký
(v Praze, nákladom České Akadémie 1880);
písňových tekstú slovenských na sta vydal
Štefan Mišík (TSM 1898) a na tisíce jich sebral
neúnavný národní pracovník Ondrej Halaša
(t 1913); o lidovém umení slovenském, krojích,
výšivkách, majolice radu statí napsal Pavel
Socháň. Z krajinných monografií, jež se týkají
také místního folklóru, na pekné úrovni jsou
práce K. A. Medveckého „Detva" (1906) a Júlia
Bodnára „Myjava" (1911). Topografie byla
zajmem Daniela Licharda, geografie a geológie
Dionýsa Štúra a Gustáva Zechentera. V ná-
rodní statistice nejnovéji s úspéchem pracovali
.lan Rumann (v Slovenském Obzoru 1907) a
zvlášté Emil Stodola („Štatistika Slovenska"
1912).
V okrese filosofickém položeny teprve v mo-
derní dobé začátky. Starší práce Daniela Laučka
.,Eudské povedomie" (1889) je kompilací z ci-
zích autoru; teprve Jan Kvačala {* 1862), pro-
260
Dodatek: Filosofie, literárni histórie.
slulý komeniolog na jurjevské université, na-
psal (česky a) slovensky prvé dílo, schopné
vedecké representace. v spise „Viera a veda",
bohužel i stranícky a polemicky vyhroceném.
O národní filosofii Slovákú se pokúsil povéstný
P. Jeh líčka- Marg in v klerikální hádce „Novo-
veká filosofia a Slováci'' — ovšemže mame :
týž problém moderné si ŕeší Pafo-Bohdan Paulu
v „Pokrokovosti a konservativismu na Sloven-
sku" (Prúdy III 1912) ; z teologu evanjelíkú
nad prumér církevnické literatúry vyniká nékte-
rými studiemi Jur Janoška v Cirkevných Listech.
Praktického filosofa-Tolstojovce Slováci maj í
v Dušanu Makovickém, dúvérníku jasnopoljan-
ského myslitele ; vy-dal slovensky preklady z dél
a učení svého mistra.
Dejepis literárni založil Slovákúm teprve prof.
Jaroslav Vlček (* 1860 v Banské Bystrici, z otce
Čecha a matky Slovenky) svými genetickými
„Dejinami literatúrj^ slovenskej" (TSM 1890).
Pred ním — nehledíc k obéma „Slovesnostem"
Ondŕeje Radlinského (1863) a Ondŕeje Trúchlého-
Sytnianského (1873) — pšstován monograficky
celou radou spisovatelú. Vyniká z nich Josef
Miloslav Hurhan ranou prací o „Slovensku a
jeho živote literárnom" (v SPI 1845 — 1851)
a pozdní m nedokončeným životopisem Ludevita
Štúra a jeho doby (v SPI 1881); dále zaslou-
žilý Josef Viktorin (1822—1874), kat. knéz.
vydavatel a životopisec Hollého (1863), vyda-
vatel Sládkoviče (1861) a historických dramat
Záhorského (1865 — 1866), redaktor almanachu
,Concordia' (1858), a ,Lipa' (1860, 1862. 1864),
kde soustŕedoval nejlepší literáty své doby.
Viktorin byl oddaným stoupencem česko-slo-
venského sblížení spisovného. Sládkovičúv ži-
261
Dodatek: Lit. histórie, bibliografie.
votopis podlé vlastních vzpomíjiek napsal Ľu-
devít Grossmann (1874 a 1878); o slovenských
Shakespearech a Goethech dithyrambicky psal
Pavel Hečko; nejčetnéjší látku literárne deje-
pisnou i k studiu doby pŕinášejí však vlastní
paméti nékterých spisovatelň (víz Literatúru).
Mnoho se zasloužil o dejiny domácího písera-
nictví i Josef Škultéty (* 1849), dlouholetý red-
aktor SP a NN v Turčanském Sv. Martine, také
jazykozpytec a novelista, pŕítel a ctitel Vajan-
ského, dobrý jeho i Hviezdoslavúv znalec, vúči
mladší generaci slovesné však upjatý; znovu
vydal básne Bottovy, Hollého, Chalupkovy,
Sládkovičovy, a napsal do SP ohromnou radu
literárních statí a zpráv, látkové cenných.
O mladších déjepiscích a kriticích literatúry na
Slovensku, Pavlu BujnákovU Fr. Voirubovi a
Neresnickém byla již zmĺnka (v hlavé V. a VI.) ;
z ostatních treba jmenovat ješté: Michala
Bodického (1852 — 1919), životopisce Kollárova,
Štefana Janšáka a jeho dobrou monografii o Da-
nielu Lichardovi (v Skalici 1912), a Helenu
Turcerovou, jež parížske Sorbonné predložila
svou thesi „Louis Štúr et ľidée de ľindépen-
dance slovaque" (v Paríži 1913), kde k štú-
rovské literatúre pŕináší radu nových pŕíspévkuv
i oprav.
Pilné a cenné dílo bibliografické vypracoval
učitel a pedagóg Ludevít V. Rízner (t 1913) : ve-
likou „Bibliografii písemnictví slovenského od
doby nejstarší do konce r. 1900" (vychází v Praze
nákladem České Akadémie), ve zpúsobé slov-
níku; týž autor napsal radu bibliografií spe-
ciálních (díla Hviezdoslavova). Bibliografií starší
písemnosti se zabýval také Alexandr Lombar-
dini.
262
Dodatek: Jazykozpyt, pedagogika. Botanika.
Slovenský jazykozpyt vzdelávali Michal Mi-
loslav Hodža, Martin Hattala (1821—1903), vše-
stranný Ctiboh Zoch a spisovatelé jiní vedie
svých vlastních oboru ; o Hodžovi a Hattalovi
byla reč již dŕíve. Pro moderní slovenskou lin-
guistiku velmi mnoho znamená jméno českého
učence Františka Pastrnka, jenž prvý v letech
devadesátých soustavné študoval slovenské dia-
lekty a nezvratné potvrdil jejich skupinovou
pŕíslušnost k jazyku českému. Jeho pokračo-
vatel, Samo Czambel (1850 — 1910), rodem Slo-
vák, je tvurcem umelé hypothesy o jihoslovan-
ském puvodé Slovákú, vedecky vyvrácené. Jako
dobrý znalec slovenštiny zasloužil se o ni svou
„Rukovätí" (3. vyd. 1919), leckde však tvrdou
a násilnou ; jeho díla jiná, „Príspevky k deji-
nám jazyka slovenského", „Slováci a ich reč" a
zejména spis „Slovenská reč a jej miesto v ro-
dine slovanských jazykov" pohŕíchu jsou ma-
ďaromanská.
Ve školství a pedagogice je pracovníkú s do-
statek a druhdy i vyvolených. Ze starších vynikl
Samuel Ormis svou dvousvazkovou „Výchovo-
vedou" (1871, 1874), opírající se o Komenského ;
z mladších vétšinou učitelé a duchovní, Samo
Bodický, Jur Janoška, Gustáv Kordoš, Jan
}raliak, J. Markovič, Karel Salva, Ŕehoŕ Uram,
A. P. Záturecký, Jan Zigmundík a j. účastní
se práce výchovné v časopisech (,Domácnosť
a Škola' a ,Rodina a Škola') i v praksi.
V ostatních vedeckých disciplínách Slováci
stojí dosud vétšinou teprv na stupni populari-
sace. Starší generace má čilé pracovníky zvlášté
ve vedách pŕírodních ; všechny obory jejich
zobecňoval zejména Daniel Lichard; v botanice
šťastné pracovali Gustáv Reuss, Ondrej Kmet\
263
Dodatek: Vedy prírodní. Politika.
Daniel Sloboda a J, Ľ. Ho ľúby ; J. A. Wágner
píše lidové články o zjeveeh nebeských, me-
teorologických a pokrocích technických ; Gustáv
Kordoš (Magurský) o matematice a zjeveeh
pŕírodních vydával titérné „Ľudové prednášky'' ;
Vavro Srobár napsal populárni „Ľudovú zdravo-
vedu", Josef Burjan lékaŕské state poučné, atd.
Vedie spousty této literatúry, sledující vétšinou
<3íl výchovný a lidový, tratí se ojedinelé váž-
nejší pokusy mladších pracovníku (Fedora
Houdka ve vedách pŕírodních, a pod.).
Početná i poučná je slovenská literatúra poli-
tická. Prvé místo v ní mají kritické práce Sa-
m.\xé[aiŠtefanomče (1821 — 1910), politického revo-
lucionáŕe a svérázného myslitele, historika
„Slovenského povstania z roku 1848 — 1849",
v némž se odvážil bŕitké kritiky vúdcu sloven-
ského odboje, hlavné Ľ. Štúra ; reálneho politika,
který mladší pokrokové generaci radu zdravých
podnetu a myšlenek pŕinesl do vínku. Poli-
ticko-sociální zbarvení mají state Šrobárovi/
v , Hlase', právnické Konšelovy (Aug. Rátha)
tamže, sociologické studie Štefánkovy v ,Slo-
venském Obzoru' a články v ,Slovenském
Denníku' ; nemilosrdnou pitvou slovenské po-
vahy se obírá Ladislav Novomestský (Meakul-
pínský) v knížce „Co hatí Slováky" (1901);
z praktických politiku sluší se jmenovat Milana
Hodžu, redaktora , Slovenského Týždenníku',
lékaŕe Pavla Blaha a J. Okánika, Júlia Marho-
viče, Ambra P/eto/-a („Nápor-odpor" 1905) aj.,
vesmés také politické spisovatele a národoho-
spodárske buditele. Ve všech časopisech slo-
venských, zejména od V. Paulinyho-Tótha a jeho
,Národných Novín' skoro až do posledního tahu
pera Sv. Hurbana Vajanského je bohatý archív
264
Dodatek: Význam slovenských časopisu.
k politickým snahám Slováku v posledním pui-
století jejich poroby, doplňovaný početnou kniž-
nici brožúr a aktúv o politických pravotách a
kriminálních procesech jejich vudcú.
*
Kultúrni život slovenský zobrazují výstižné
časopisy ; nékteré z nich jsou nejvydatnéjší
oporou krásnemu i vedeckému písemnictví na
Slovensku. Prvá generace štúrovská má jedinou
záštitu literárni v Hurbanových ,Slovenských
Pohradoch' (1846—1851) a v ,Orle tatranskom'
<1845 — 1847), beletristické pŕíloze k Štúrovým
novinám. Pro druhou generaci vítaným útulkem
je baňsko-štiavnický , Sokol' Dobšinského (1860
— 1862), jejž vystŕídal budínský , Sokol' Pauli-
nyho-Tótha (1862—1870); Pauliny-Tóth od r.
1861 vedie neho vydával v Budíné pro humor
a beletristiku list druhý , Černokňažníka' ; ko-
nečné sedm ročníku Kalinčákova a Trúchlého
,Orla' (1871—1877) zahrnuje zbytek upadající
slovesné produkce tohoto období. Púdou, v níž
bezpečné zakotvila generace tretí po Štúrovi,
Hviezdoslavova, Kukučínova a Vajanského, byly
opét obnovené ,Slovenské Pohľady' Hurbanovy
(od 1881 doposud): jmenované časopisy a vedie
nich rada almanachu (Hurbanova ,Nitra' : 1.
1842, II. 1844, 111. 1846, IV. 1847, V. 1853.
VI. 1876, Vil. 1877; Viktorinova ,Concordia'
1858 a jeho ,Lipa' : 1. 1860, 11. 1862, 111. 1864;
,Minerva' 1868, ,Napreď 1871, ,Živena' 1871,
, Dunaj' 1874, ,Tatľan' 1878) obsahují témér
celou literárni sklizeň slovenskou od Štúrovy
školy po dobu novou.
Rozvoj časopisectva v rozličných obdobích
byl nestejný; nikdy však počet všech sloven-
ských časopisu v dobé piedválečné neprekročil
265
Dodatek: Rozvoj časopisectva po valce.
číslice 30. Podlé seznamu z konce r. 1919 vy-
cházelo na Slovensku osvobozeném celkem 40
listu — z toho 32 listu politických (4 denníky :
Slovenský Denník v Bratislave, Robotnícke No-
viny tamže, Národnie Noviny v T. S. Martine a
Slovenský Východ v Košicích), 2 literárni (Slo-
venské Pohľady a Živena v T. S. Martine) a 2
evanjelické cirkevní mésíčníky, 2 časopisy mlá-
deže (Mladé Slovensko v Praze a Vatra v Ru-
žomberku, 1 sokolský (Slovenský Sokol v No-
vém Meste n. V.) a 1 vojenský spolkový list
(Svornosť v Komárne) — potreba nových kul-
turních a literárníeh listú a revuí slovenských
je velmi naléhavá.
POZNÁMKY
I
LITERATÚRA.
(I)
K všeobecným déjiaám kulturniho a narod-
il i h o života na Slovensku látka byla souvisle se-
bnina nékolikrát. Po prvé doma tak učinil Josef Milo-
slav /^urĎa/i v pfehledé ^Slovensko a jeho život
literárny'' (Slovenské PohPady I 1846—1851), na
svou dobu vyspelé studii, jež je takrka púdorysem
slovenského dejepisu literárního, zasahujíc z dob nej-
starších až k samým počátkúm slovenské revoluce.
Rušná tato leta odboje barvité líčí na základe auten-
tickém , História povstania slovenského"
(1850) od Mikuláše Dohnányho, bohužel nedokončená;
obe ty doby shrnuje a časové pokračuje studie Ladi-
slava Piče „OsepK-b nojíHTMMecKOíí h JiwTepaTvpHOH
iiCTopia CiOBaKOBTj 3a nocTbaHia cto JitTi" (Cjia-
bíihckííí C6opHHK-b 1875 a 1877) ; látkové významný
je Sasínkúv „Slovenský letopis pre históriu,
topogríifiu, archaeologiu a ethnografiu" o šesti dilech
(v Skalici 1876—1882). Bibliograficky, ovšem v roz-
sahu velmi omezeném, jej doplňuje Ondreja Szebe-
rinyiho .,Pantheon slovenských církevnich augšb.
vyznaní spisovatelu" (^Korouhev na Sionu I d.). O cel-
kový obraz slovenského vývoje národniho, opét jen
se zdarem látkovým, novéji se pokúsil Július Bolto
v dvoudilném spise: „Slováci. Vvvin ich národného
povedomia" (TSM 1906 a 1910).
Ve filosofii národniho vývoje na Slovensku marné
se snažila vniknout rada pilných domácich spisovatelia ;
výsledky- práci jejich jsou filosofické mlhoviny, libo-
volné dohady historické a mytologické a romantická
269
Literatúra.
blouznení, z nichž veda prospechu nemá. Jmenujeme
z nich: Petra Kellnera-Hostinského a jeho „Prvo-
tiny vedy slovanskej" (Slovenské PohPady I
1851), „Starou vieronauku slovenskou" (TSM
1870) a horouci „Rozpravy večerné o umení
staroslovenskom" (Orol 1871 — 1872); Samuela Or-
misa a jeho „Filozofické úvahy" (LMS VI 1874),
v nichž však je rada správnych postrehu o Štúrov-
cích a jejich romantismu, vlastné diletantismu filosofi-
ckém; Pavla Dobšinského a jeho ztroskotaný pokus
o filosofickou sousta\ai národní na základe slovenské
mytológie v „Úvahách o slovenských pove-
stiach" (TSM 1871); konečné Viliama Paulinyho-
Tótha, kterv se o podobné romantické úskalí ztrosko-
tal v „Slovenskom bájesloví" (TSM 1876). Po-
zorujeme, že leta sedmdesátá byla skutečné pro Slo-
vensko lety duševní ochablosti a úpadku.
(II)
Z literárne dejepisných príspevku starších,
které souborné podávají pohled na Slovensko v pí-
semnictvi, cenu si zachovalý jediné Tablicovy „Pa-
méti československých básnífúv anebo
veršovcúv", pripojené ke každému ze čtyŕ dílú
jeho „Poézií" (ve Vácové 1806, 1807, 1809, 1812). Zato
dve díla novéjší vedecké literatúry české mají ve-
lilo,^ VA'znam i pro literárni Slovensko. Prvé jest
psáno nemecky: jsou to pamätné Šafaŕíkovy „Ge-
schichte der slavischen Sprache und Lite-
ratúr nach allen Mundarten" (PB 1826), jež
práve svým kritickA,'m zajmem o slovanská nárečí
hluboce zasáhly v osudy naši literatúry na Slovensku;
dilem druhvm jest neméné pamätná Jungmannova
„Histórie* literatúry české" (1825, 2. vyd. 1849),
jež pfinesla radu životopisu slovenských spisovatelú
a bibliografických záznamu jejich dél. Po ni teprve
„Slovesnosť" Ondŕeje Radlinského (1863 v Skalici),
obratne fízená, a deset let potom obsažná „Sloves-
nosť" Ondfeje Trúchlého-Sytnianského všimly si po-
zornéji domácího písemnictví. Ale ani jimi literárni
dejepis doma dosud nezakotvil. Pozdéji je to opét
Čech, Josef Jireček, který ve svou dvoudilnou „Ru-
kovéť k dejinám literatúry české do konce XVIII.
veku" (v Praze 1875 a 1876) dúsledné včlenil i slo-
270
Literatúra.
venské spisovatele ; a skoro zároveň s ním opét Ne-
slovák ukázal vydatnéji na slovesnost pod Tatrami —
Rus P//p/n v 2. vydaní své proslulé kdysi „Histórie
slovanských literatúr" (v Petrohradé 1881) ve-
noval jí v ďruhém svazku na padesát stránek. Zatím
však již prvý slovenský skutečný historik literárni
se prihlásil — Jaroslav Vlček.
Literárne dejepisné dílo Vlčkovo má pro Slovensko
dvojí význam epochálni : jako hluboký prameň vedo-
mostí o jeho snahách kulturních a jako začátek moder-
ního vedeckého písemnictví slovenského. „Literatúra
na Slovensku, její vznik, rozvoj, význam a úspechy"
<v Praze 1881) je prvé mužné hodnocení domáci slo-
vesné produkce; chyby jejiho „radikalismu mladosti"
prof. Vlček záhy opravil ve svých genetických „De-
jinách literatúry slovenskej" (TSM 1890). Ale
i ostatní hlavní statí Vlčkovy o slovenské literatúre :
v Slovenských Pohľadoch (zejména či. „Anton Ber-
nolák a jeho škola" X 388), v Slovanském Sborníku
(II 23), Národných Novinách (o Kukučínovi, XVll
č. 125), skalickém Hlase (klasické „Besedy literárne"),
studie jeho ve sborníku Slovensko G>Literatura, slo-
venská", v Praze 1901), v Slovenské Čítance („Škola
Štúrova", v Praze 1912), slovenské monografie v jeho
životním pamätníku, „Dejinách české literatúry"
(v Praze, I. 1. 1894, 11. 1. 1898, II. 2. 1914), v „Lítera-
tui^e české XIX. století" (2. v>'d. I. 1911, H. 1917),
články v Ottove Slovníku Naučném a konečné po-
slední časové spisek o „Slovensku od reakce
Bachovy do zrušení Matice Slovenské (1850 — 1875)"
(v Praze 1913) — všechny tyto prísne kritické studie
i jeho púvabné, umelecké^a pŕesto veskrze vedecké
slovenské ,kapitolk>'' (o Šafárikovi, Kollárovi, Hol-
lém) v knihách jiných jsou neporušitelným základera
dejín líterárního Slovenska.
Kromé príslušných hesel v Ríegrové í Ottove Slov-
níku naučném pro literárni dejepis Slovenska jako
prameň všeobecný má dalekosáhlý význam veliká
„Bibliografie písemnictví slovenského
od doby nejstarší do konce roku 1900", dilo mra-
venčí životní píle Ludevíta V. Ríznera (t 1913), jež —
vinou pomeru bohužel postupem hlemýždím — vy-
chází v Praze v náklade České Akadémie za vedení
prof. Vĺčka (dosud vyšla jen pn-ého dílu část prvá
r. 1917).
271
Literatúra.
(Ill)
Zvláštni, špeciálni literatúry o pisemnictví na Slo-
vensku, monografií o význačných obdobích a osob-
nostech literárnich, roztroušena je spousta po všech
slovenských časopisech všech dob, po mnohých re-
vuich a iistech českých, slovanských a tu a tam i ci-
zich. Zaznamenáva ji veítni pečlivé a pro starši údobi
skoro úplné prof. Vlček v „Poznámkach" k svým
„Dejinám literatúry slovenskej" (na str. 264—274);
zde uvádíme jen príspevky význačnéjší, ŕadíce je za
sebe podlé dob literárnich a doplňujíce je hlavní li-
teratúrou novéjší.
*
K dobé Bernolákove : O Gavlovičové činnosti lite-
rárni píše J. M. Hurban v SP I 29 (1847), o jeho „Va-
laské škole" Sv. Hurban Vajanskv v NN (Rozpomienka
na starú knihu XVI č. 39-40 1885).
Máčayúv pokus o uvedení dialektu slovenského
do reči knižní popírá S. Czambel v Živené (O , prvej'
knihe slovenskej) II 238.
O M. Rešetkovi psal M. Chrástek v Sokole I 395
(1861).
J. Čaploviče ocenil Alex. Lombardini v SP VII 111
(1887). Týž autor (tamže 241) M. Bela.
J. Ribayovi venoval studii knižní Ferd. Menčik
(v Praze 1892); vecné o ném psal i prof. Palkovič
v Týdenníku I 6 a IV 36, v Tatrance IV 3 posoudiv
i novinárskou púsobnost Leškovu.
Bernolákem se obírá M. Chrástek v Slovanské
Čítance II 392 (1866), Vlček v SP X 388 (1890) a j.,
v Prúdoch IV (1913) a četná drobná jubilejní litera-
túra z r. 1913.
O Fándliho se zajíma rovnéž M. Chrástek v Nár.
kal. 1867, 252; týž autor píše o Hamuljákovi v Sokole
II (1862).
Z úvah o HoUéni jsou nejcennéjší (kromé kriti-
ckých studii nových, svrchu jmenovaných) stati
Viktorinovy, zvlášť jeho životopis, pripojený úvodem
k výboru Hollého básní (v Budí ne 1863).
K dobé Štúrove : O Štúrovi samém : J. M. Hurban
v SPI 1847—1851; Lichard v Sokole I (1862); Pau-
liny-Tóth beletristický v Besiedkach IV (1870, „Tri
272
Literatúra.
dni zo Štúrovho života"); J. M. Hurban vobsažném,
ale nedokoačeném obraze jeho života v obnovených
SPI (1881); nové kritické hodnoceuí i nové doku-
(jienty pŕinesla práce dry Heleny Turcerové „Louis
Štúr et ľ idée de ľ indépendance slovaque" (v Pa-
ríži 1913) a prvá knižní publikace dopisu Štúrových
Jar. Pospíšilovi z let 1837—1842 (1919, vyd. Frýdecký).
O dobé Štúrove: SPI 1847-1851, z pera J. M.
Hurbana; musejní „Hlasové o potrebe jednoty spi-
sovného jazyka" (v Praze 1846) ; Dohnányho „História
povstania slovenského" (1850); Lichard v Domovej
Pokladnici (1851); týž autor v Sokole I (1862); M.
z Bohuslavic: „Zaváté ale nezapomenuté listí" v So-
kole I (1862); S. Ormis ve „Filozofických úvahách"
(o národní filosofii školy Stúrovy, LMS VI 1867);
pseud. Vrahobor (D. Maróthy) v „Rozpomienkach na
dni peknej mladosti" v Orie IV (1873), kde jest i pekná
drobnomalba literárni ; a četné paméti autobiografické
(Kalinčákovy 1861, Chalupkovy 1863, Francisciho
1870 a j.).
Vzpomínky na J. M. Hurbana napsal již za života
jeho V. Pauliny-Tóth v Sokole I (1861), posmrtné
vydal v jeho upomínku J. Škultéty spisek „Pamiatka
J. M. Hurbana" (T,S M 1888) ; mimo to hojné o nem
v literatúre doby Štúrovy.
M. M. Hodža byl hodnocen od Ct. Zocha v Sokole II
(1862), novéji v populárni monografii Júlia Botta
(T S M 1911); vedecky je však dosud nedocenén,
stejné i Hodža básnik.
O Sládkovičove „Maríne", mikulášskym „Tatrínera"
zprvu zatracené, psal pf íznivé M. Dohnaný již v Orie
tatr. II 444 (1846) ; velmi živé ho vzpominá Kalinčák
v „Rozpomienkach na Ondreje Sládkoviča" v Sokole
I 399 (1862) ; zevrubné o živote i díle jeho vykladá
Ľud. Grossmann v Orie V (1874) a v doslove k se-
braným s^isum Sládkovičovým v Národní bibliotéce
(1878) ; nekteré rysy jeho básnického tvorení do-
kresluje J. Maliak v SP VII (1887, kterak vznikl
ideál „Maríny") a tamže Vn239 a VIII 19 (1887— 1888
„Tragika v Sládkovičovej Maríne"). Také starší bratr
Sládkovičov, Karel Braxatoris (1807 — 1869), veršoval:
v Hronce 1(1836) má povést „Oleg, vévoda ruský".
Portrét nešťastného M. Dohnányho načrtl J. M.
Hurban v SP 1 191 (1852); týž autor pŕedtím poslal
18 273
Literatúra.
vrelou vzpomínku za Časné zemfelym bratrem Eude-
vítovym, Karlem Štúrem SP I (1851).
Životní dáta S. B. Hroboné pŕinesla stručne Jung-
raannova „Histórie" (II. vyd. 1849, 565) ; k milostným
jeho osudúm mnoho látky poskytiijí dopisy Bohuslavy
Rajské ve sborníku „Z let probuzeni" I (1872^; ne-
kritickým jeho velebitelem se ukázal P. Hečko v So-
kole II 159 (1861).
S. Tomášika nadšené pozdravil v Sokole II 251
(1861) V. Pauliny-Tóth ; celkový uznalý obraz jeho
podal až Albert Pražák v pekné své knižce o nem
(v Praze 1919).
J. Záhorský podal vlastní béh života v R S N X
200; o jeho dramatech historickvch kritickv soud
vyslovil J. Palárik v Sokole II 306 (1862), jímž se
uvádí na pravou míru bezuzdné nadšení pro jeho
Musu dramatickou se strany P. Hečka v Orie IV 139.
Dobrou studii knižní o nem napsal Július Botto
(T S M 1912).
V LMS XI, II 137 o P. Kellnera-Hostinském píše
P. Dobšinský ; týž autor pozdéji v S P III 455 (1883)
a IV 172 (1884) uverejňuje charakteristické drobnosti
k významu Jana Botta. O jeho „Spevoch", jež vyšlý
1880 v Praze v Pokorného Knihovne československé,
referoval s porozumením S v. Hurban Vajanskv v N N
XI č. 59—63 (1880).
O K. Kiizinánym dobré literatúry dosud je málo ;
CO napsal Danilovič do Sokola I 220 (1861), M. Chrástek
do Lukšicových Slavische Blätter I (1865) a do Nár.
kal. 1867, 270 nehoví jeho skutečnému významu. Na
vvznam Kuzmánvho „Ladislava" upozornil J. Jakubec
v' ČMFL III 326 d. (1913).
Správne ocenil L. Žella teprve pro f. Vlček v „De-
jinách" 203—212 (1890) : stať Budiševského v Sokole
11123 (1862) precenila jeho sily.
O Kubánim psal v Táboru 1 277 (1870) Kellner-
Hostinský ; ze zpráv časopiseckých pomerné nejcen-
néjši — stejné u ostatních jmenovaných již i nejme-
novaných Stúrovcú — jsou „Literárne rozpomienky"
Sv. Hurbana Vajanského v N N XI a d. uverejňo-
vané — živá literárni freska menioirová.
Velmi malebné zachytil vlastní životní osudy
v Lipe II (1861), potom í osobitné (T S M 1877)
Ralinčák ; voxxiQŽ Francisciho vlastní životopis (znovu
T S M 1910) je cenným autentickým pramenem k stu-
274
Literatúra.
diu doby. K životopisu Kalinčákovu nové zprávy
shledal Al. Adamus v Mor.-slez. sborníku II :^6 d.
(1920).
PauUnifho-Tótha jako svého současnika prípadné
zobrazil v jeho roce úmrtnim a v pozadi jeho doby
a boju J. M. Hurban v poslední Nitre (VIL, 1877).
Dobšinského vylíčil S. Bodický v Dome a Škole V 2;
v téniž časopise podal tvž spisovatel nástin života
A. H. ŠkuUéti/ho (IV, 7), vedie stati Škultétyho-
syna v S P VÍ1 213 (1887). Bodický psal v témž
listé také o pedagogu S. Ormisovi (I, 225); o jeho
.,Mataji" pľedtím Kellner-Hostinskv v Sokole 1 206
(1861) a v Sokole 11263 (1862) Paulmy-Tóth; vlastní
jeho curriculum vitae otišténo v Našem Slovensku II
1909).
Puvodni prameny o ostitních spisovatelích školy
anebo doby Štúrovy jsou celkem skrovné ; prof. Vlček
sám byi nucen tvrdo shánét materiál a mnohých zpráv
a dat životních se dožadovat prímo od autorú anebo
od jejich príbuzných.
O b. Maróthym psal Koloman Banšell v Korouhvi
na Sionu I 118; o Viktorinovi hlavné Dobšinskv
v LMS XI 133 (1874); Diimného význam zkreslil
Hečko v Orlu IV 160 (1873) ; o Lichardovi se zmĺnil
J. M. Hurban v NN XIII 137 (1881) — pekný a ce-
Ijstvý obraz jeho života a pusobení podal však teprve
Štefan Janšák v knižní své monografii (1912) ; Cti-
boha Zocha posoudil M. Chrástek v Nár. kal. 1867,
262 ; životopis dra G. Reussa napsal do Sokola I 57
(1861) S. Ormis ; J. Škultéty v SP VII 47 (1887) popsal
činnost Ondfeje Hadlinského a tamže 1 233 (1881)
M. Š. Ferjenčíka ; v Orlu II 292 psal Zoch o H. G.
Lojkovi, atd. — vyloupnout zdravé literárne historické
jadro ze všech téchto roztĺíšténých, pestrých síc, ale
kriticky neukáznéných úvah a vzpomínek bylo druhdy
pernou prací, s niž byl snad jen neutuchajicí zajem
prof. Vĺčka.
K dobé nové: Hviezdoslavúv sUvélv básnickv
vývoj tušil Vlček již v Lit. na Slov. 206 (1881). Oce-
není jeho klasického chvalozpévu na „RoFnika" na-
psal Vajanský v NN XIII 135 (1882) a v SP VI 23
(1886) podáva prvý zevrubnéjši nástin jeho poesie.
K padesátinám básnikovým r. 1899 prínesl pozoru-
hodný pŕíspévek zejména Hlas I : pozdéji o básníku
18* 275
Literatúra.
poučuje J. Karník (J. Svítil) v ,Poesii pod Tatrami"
ve Vlasti XXIII (1906); SP XXVII (1907) prinášeji
srovnávací studii P. Bujnáka o „Kainu" Hviezdosla-
vove a Byronove; a šedesátlay básníkovy r. 1909
snesly radu cenné látky k jeho dilu i životu. SP
XXIX otiskly: Bujnákovy psychologické studie poesie
Hviezdoslavovy, ČL, ,Dramatické diela Hviezdoslavove'
od téhož autora ; Škultétyho nové príspevky k životo-
pisu básnikovu; Ríznerovu pilnou bibliografii jeho
díla. V NN XXX Škultéty píše o Hviezdoslavove ná-
rodním vN'znamé a Vajanský tamže o jeho epice;
v Prúdoch I Neresnický podáva zprávy o mladosti
Hviezdoslavove; v Cirkevných Listech Jur Janoška
študuje ho jako básnika a rečníka ; v českých listech
zejména Alb. Pražák venuje jubilantovi pozornost
(vSlovanském Pŕehlede, Zlaté Praze, Lumíru). R. 1911
J. Karnik rozebírá v Meditacích IV „Kaina" Hviezdo-
slavova; r. 1912 Fr. Votruba v Novine V radi básnika
v okruh Lumírovcú a v SD merí jej s Vrchlickým;
téhož roku Fr. Frýdecký vydal v Svetové knihovne
výbor z biblických básní Hviezdoslavových s úvodem
o básnikovi. R.' 1914 vénují Prúdy V svému literár-
nímu vúdci dvojčíslo (3-4): P. Bujnák v nem študuje
básnikovu estetiku, Vlček hodnotí „Eža Vlkolinského'',
Neresnick>' promlouvá o pomeru Hviezdoslavove k mlá-
deži, Votruba o jeho literárním vvznamu, St. Kjčméry
o jeho umení prekladatelském. Ŕ. 1916 v SP XXXVI
P. Bujnák rozebírá Hviezdoslavova díla dramatická;
ve Sborníku Spol. Jar. VrcMického 1916 Fr. Frýdecký
prináší formálni rozbor jeho (a Vajanského) poesie,
■dokumentuje v nem vlivy Vrchlického, r. 1917 v Ná-
rode I uverejňuje či. „Genius HWezdoslavúv" a r. 1918
píše o jeho vlivu na básnický dorost v knížce „Mladé
Slovensko". K 70. narozeninám r. 1919 objevuje se
nová rada literatúry hviezdoslavovské : Alb. Pražák
v Zraní I (1) otiskuje posudek „KrvaWch sonetu"
básnikových, tamže (4) píše o nove chystaných dilech
mistrových, jenž sám v témž čísle podáva zajímavé
zprávy „O sebe", ve Zvone XIX 259 podáva pŕehled
literatúry o Hviezdoslavovi z posledního desetiletí, do
Zlaté Prahy XXXVI uložil o nem stať jubilejní. P. Bujnák
v čas. Mladé Slovensko I oceňuje „Krvavé sonety" a
dále určuje misto ženy v poesii Hviezdoslavove. Fr.
Táborský vydáva informační spisek o básnikovi ve
sbírce Naše hlavy (II). Konečné — vedie spousty
276
Literatúra.
časopisecké literatúry oslavné — vycházejí téhož roku
dve knihy o jeho živote a díle z pera P. Bujnáka
(„P. O.-Hviezdoslav'^, L S M J919 — .,Sobrané kritiky^
I. Hviezdoslav, Brat. 1919). Čelné listy české i tisk slo-
venský chovají se stále pozornéji k nejvétšímu bás-
nickému zjevu současného Slovenska.
Vajanského „Tatry a more" radostné pozdravil
Vlček v Lit. na Slov! 207—208 (1881), Škultéty v Orie
X 376 (1880), v Čechách téhož roku R. Pokorny
v Ruchu a j. Vajanskv-novelistíi vvstižné vylíčen
u Vĺčka v Dej. lit. slov. 248—252 (1890) a v posudcích
Skultétyho v SP a NN od let osmdesátveh. Dále
psali o Vajanském: J. Karnik ve Vlasti XXIII (1906),
Fr. Votruba v Prehledé VII (1909), Alb. Pražák v Slov.
Pí-ehledéXII (1910), Fr. Frýdecký v Lumiru XL1V;(1916),
Pražské lidové revui (1916) a j. SP a NN až po samý
prah svetové války podávaji v bezpočtu článku a statí
Vajanského nejlepši jeho obraz jako myslitele, politika
a publicisty. Ideové prudce se utkal s Vajanskvm
Hlas (1898— 1905) ; ješté i Pnídy (1909—1914) prináseji
nejeden pfíspévek k jeho charakteristice.
Kukučinúv literárni profil napsal do OSN XIII
728 Rizner; stručná, ale mistrná charakteristika jeho
u Vĺčka v Dej. lit. slov. 260—261 (1890); pfispévky
k pfištímu studiu jeho dila podali dále: J. Karnik ve
Vlasti XXIII (1906) a tamže XXVI (1909), Fr. Votruba
v Prúdoch I (1910); zde také (k jeho životu) Ne-
resnický.
Pia desideria nové literatúry na Slovensku tlumočí
PaFo (Bohdan Pavlú) v „Literárnych túžbach" (Slo-
venský Obzor 1907); tam také zpráva od P. Bujnáka
o nové generaci literárni, Jesenském, Cigáňovi, Há-
jomilovi, Gallovi. Sbórnik slovenskej mládeže 1909
pŕináši o témž predmete píehledný článek z pera Fr.
V^otruby .,Z novej literatúry" ; týž kritik referuje
o novém slovenském pisemnictvi soustavné v Pre-
hledé VII 1909, ve feuilletonech Lidových novín 1912,
o potrebách jejích (a o živote kultúrni m viibec) v Čase
1912—1914 a j. K nové dobé .sahá také literárni nástin
Alb. Pražáka v Slovenské Čitance: „Literatúra slo-
venská od let šedesátých po prítomnosť' (1912). O po-
kusech divadelnich z po.sledni doby piše P. Bujnák
v Prúdoch I: „O novšom slovenskom dramate'' (1910).
O Gref/orii-Tajoľskéin poučuje Fr. Votruba v Pre-
hledé víl (1909) a v Sborniku slovenskej mládeže
277
Literatúra.
1909, J. Karník v či. „Život a literatúra na Sloveasku"
v Meditacích IV (1911), Fr. Frýdecky v 51. „Jozef
Gregor Tajovský jako sociálni reformátor" v literárni
Hlídce Času 21 (1914) a sp. „Mladém Slovensku"
86—89 a 99—100 (1918); z knih Tajovského uspo-
fádal dva vj'bory (1912 ve Chvilkách, 1917 v Lidové
knihovne), úvody o Tajovském a jeho pracich dopro-
vázené.
Sládkovičovovy „Verše" posoudil Fr. Frvdeckv v Zlaté
Praze XXXVII (1919) a J. Menšík v Zŕáni IÍ (1920).
Timravinu činnost v novelistice ocenila pekné Ĺ.
Groeblová v stati „Timrava a jej novely" v SP (1906).
O Kraskovi psali: P. Bujnák v Slovenském Obzoru
(1907), Fr. Votruba v Sborníku slovenskej mládeže
1909 a v Prúdoch I (1909), Neresnickv v Prúdoch I
(1909), Fr. Frvdeckv v Lumiru XLV (1917) a „Mladém
Slovensku" 75 d. (1918); ukážky moderní slovenské
poesie se stručnými charakteristikami autorú podáva
malý výbor ze slovenských básníkú „Hlas Tatry" (1918).
27S
II
LETOPIS.
OD BERNOLÁKA AŽ PO ŠTÚRA.
1783 „Prešpurské Slovenské noviny." — .los. Ign. Bajzy
„René mládenca príhody a zkúsenosti" (Pšp.),
v západním nárečí slovenskéra.
1784 Bartholomaeidesova „Summa náboženství kre-
sťanského" (BB).
1785 Ondŕeje Plachého „Staré novinyjliterného ume-
ní" (BB).
1783 Semianovo „Kratičké historické vypsáni knižat
a králúv uherských" (Pšp.).
1787 Bernolákovu teórie literárni slovenštiny : „Dis-
serfatio philologicocritica de litteris Slavorum"
a „Linyuae slavicae per regnum Hungariae
usitatae. . .orthographia" (Pšp.). Začátky roz-
kolu literárního,
1789 Bajza : „Kresťanského katolíckeho nábožen-
stva .. . pjef diluv" (v Trn., 5. dil 1796); živel
náreční proniká.
1790 Bernolákova „Grammatica slavica" (Pšp.) s pri-
pojenou sbírkou slovenských prísloví podlé Do-
ležala. — [Jungmann, iHíst., 493, 1790: „V r.
1790 vyšla histórie bezženstvi kat. knéžstva
slováckym dialekte m v 8. str. 97. bez
místa (v Bystrici)."]
1791 Bernolákova , Etymológia vocum slavicarum"
(Trn.). — Aug. Doležala „Pametná celému sve-
tu tragoedia" (Sk.).
279
Letopis.
1792 „ Tovaryšstvo Uterného umeňá slovenského'^ (kato-
lícke, t. j. bernolákovské) v Traave založeno. —
Fándliho „Hospodár" (až 1800).
1793 Fándli: „ZeFinkár" (Trn.). — M. Institorise Mo-
šovského „Strom bez korene a čepice bez hla-
vy" (Pšp.).
1794 Bernolák: „Néco o epigrammatech a nebožto
málorádkoch" (ŽIn.). — Bajzova „Slovenská dvoj-
násobná epigramraata" (Trn). — Bartholomaei-
desova „Histórie o Americe" (Pšp.).
1795 Fándliho „Príhodné a svátečné kázne" (Trn.,
2. díl 1796).
1798 Kartografa Bartholomaeidesa „Geografia aneb
vypsání okršlku zemského" (BB) a „Kratičká
histórie pfírození" (PB). — Hamaljarova „Agen-
da" cirkevní (BŠ).
1800 Palkovičova ,slovenská komédie': „Dva buchy
a tri šuchy" (Pšp.).
1801 Evanj. „Spolek literatnry slovenské" v Preš-
purce ustaven. — Palkovičova „Muža ze slo-
venských hor" (Vv.).
1802 Fándli: „O uhoroch ai včelách" a „Slovensky
včelár" (Trn.). — Palkovičúv „Kalendár novv a
starý" (Pšp., až do 1836).
1803 Založen prešpurský „ Ústav'' (Institutum linguae
et lítteraturae slavicae) a pri nem zfízena na
ev. lýceu stolice feži a literatúry českoslovanské .
1804 Palkovičova zveršovaná „Známost vlasti zeme-
pisná" (Pšp.).
1805 „Slovenšti veršovci" (sv. L, ,Sors Pilárikiana',
Sk.), péčí Tablicovou. — Bartholomaeidesúv
preklad z Josefa Flavia kníh „O valce židovské"
(Lč.).
1806 Tablicových „Poézií" dil I. (Vv.).
1807 „Poézií" díl II. (Vv.).
1808 Palkovičovo vydaní „Biblí sväté" (Pšp.). —
Čerňanského „Památné príhody M. Aug. Be-
ňovského" (Pšp.).
1809 „Poézií" díl III. (Vv.). — „Slovenských ver-
šovcú" sv. II. (Vv.).
1810 „Letopisové Krupínští" Ondŕeje Braxatorisa (Pšp.).
280
Letopis.
1812 „Poézii" díl IV. (posl., Vv.). — „Slovenská li-
terárni společnost banská" (evanj.) založená. —
Palkovičúv „Tydenník" (až do 1818).
1813 (15 ledna:) Smrt Bernolákova.
1814 Šafárikova básnická prvotina: „Tatranská Múza
s lýrou slovanskou" (Lc.).
1818 Prešpuršti „Počátkové českého básnictvŕ\- ve-
decky kriticism se hlási se Slovenska.
1820 Cesko-némecko-latinského slovníku Palkovičova
dil I. (Pr.).
1821 Palkovičova slovníku dil II. (Pšp.). — ,.Básné"
Kollárovy — zárodek „Slávy dcéry" — vyšlý
v Praze.
1822 Jana Čaploviče „Slovenské verše" (bemoláčti-
nou, PB).
1824 Hollého preklady z klasikxi: „Básne rozličné"
(Trn.). — „Slávy dcera^'' v Budíné.
1825 Bernolákäv „Slovár slovenskí^* šestidilnv (6. dil
v PB péči kanovníka Jura Palkoviče).
1826 Šafárik: „Geschichte der slavischen Sprache und
Literatúr" (PB).
1827 Vznik „Svätopluka" Jana Hollého.
1828 HoWého preklad „Aeneidf/'^. —Základ študentské
literárni „Jednoty" prešpurské.
1829 Godra : „Múzy dcéra" (Pšp.). — „Paméti Jelšavské
a Muránske" (PB).
1830 Satirická fraška Jana Chalúpky: „Rocourkovo"
(Lč.). Úpadek ,bibličtiny'. — Godrovy „Púvodní
mravné bájky" a povídka „Zlatovič" (Sk.). —
Fejérpatakyho kalendáre a šlabikáre.
1831 Tablicovy „Anglické múzy v československém
odevu" (PB). — .,Hodnovérné vx.psáni zeme sv.
kananejské" od Jana Chalúpky (BS). — Rešetkova
sbírka „Kázni príhodných" (Trn.).
1832 í7/)/ne (definitívni) vydaní „Slávy dcéry' (PB). —
Tablicú v preklad Boileauova „Uméni básníŕského"
(PB). — Palkovičovy „Tatranky" beh prvni. —
Chalúpka : „Všecko naopak" (Lč.). — „Kázne prí-
hodné a iné" Alex. Rudnaye (f 1831), prímasa
uherského, velikého Slovana a vlastence slo-
venského (Trn.).
281
Letopis.
1833 Prvý tisk Hollého „Svätopluka"' (Trn.).
1834 Hainuljákúv bernolákovský „Spolek Milovníkov
reči a liter aturi slovenské j'^ v Pešti založen. —
V Praze vznikla Tomášikova píseň: ,Hej, Slo-
vana!' (Hej, Slováci!) [tiskem po prvé 1838 v ka-
lendári Fejérpatakyho].
1835 Hollého ,víťazská báseň' „Cyrillo-Methodiada"
(PB). — Prvý ročník budínské „Zory"-.
1836 „Sláv" Hollého; selanky. — „Plody sboru učenca
reči československé prešpurského" . — Alma-
nachu „Zora" II. SV. : básne Hollého, Záhorského
óda „Na Slovákov". — Kuzmányho „Hronka" I. :
Chalupkova prosa „Kocourkovo".
1837 Šafafíkovy „Slovanské' starožitnosti" (Pr.). —
„Hronka" II. — Vzrúst maďarisace : zápovéď
prešpurské ,Jednoty'.
1838 „Hronka" III. (posl.).
1839 „Zory" Hl. sv.: Hollého „Žalospevy". — (V lété:)
Cesta J. M. Hurbana na Moravu a do Čech. —
(Na podzim:) Odchod Ľ. Štúra k dvouletému
studiu do Halle.
1840 „Zory"" sv. III. a poslední. — „Bájky" Záhor-
ského (LSM). — České „Básne" A. H. Škultétyho
(Pr.). — Levočská „Jitŕenka"-.
1841 Prvé (peštské) souborné vydaní „Básní" Hollého
o 4 sv. : I. idylly, elégie, ódy; II. „Svätopluk"
a „Cyrillo-Methodiada". — Hurbanuv cestopis
vyšel tiskem: „Cesta Slováka ku bratrúm sla-
venským na Morave a v Čechách r. 1839" (PB). —
„Tatranky" beh druhý. — Štáruv návrat z Nemec.
1842 Hollého „Básní" sv. III.: „Sláv", život sv. Cyrilla
a Metoda, „Bájesloví pohanskích Slovákov",
„Katolícki spevník" (PB). — Hurbanova „Nitra" I.
(česká) : „Osudové Nitry" od Hurbana, „Bozkovci"
od Kalinčáka, „Výlet do Kocourkova" od Lad.
Paulinyho (Podolinského). — „Básne" Ľudovíta
Žella (PB).
1843 Hollého „Básní" sv. IV.: Preklady z klasikúv
(PB). — Sládkovič: „Sôvety v rodine Duša-
novej". — Vznik „Pádu Miliducha". — „Ta-
tranky" beh III. a poslední. — Štúr na lýceu
prešpurském. Maďarské pikle proti „Ústavu". —
Hurban v Hlbokém.
282
Letopis.
OD ŠTÚRA A PO ŠTÚROVI.
1844 {\ lednu:) Vyšetrovaní proti „Ústavu*. Štúr
zbaven professury. — (V bfeznu:) Exodus slo-
venské mládeže z Prešpurka do Levoče. —
„Tatrín"' v Lipt. Sv. Mikuláši založen. - Štúr:
„Klagen und Beschwerden der Slowaken" (v Lip-
sku). — Janko Rimavský : „Svojim vrstovníkom"
(Pšp.). — Prvá kniha v nove' (Štúrove) slouen-
štiné: Hurbanova „Nitra" II.: Sládkovíč, KráF,
Hroboň, Nosák-Nezabudov.^— Štúr Karel : „Ozvena
Tatry" (Pšp., česky). — Červenákovo „Zrcadlo
Slovenska" (PB).
1845 (1. srpna :) Štúrovy „Slpvenskje národnje noviny"
a „Orol tatranskí"'. — Štúrúv spisek: „Das neun-
zehnte Jahrhundert und der Magyarismus" (ve
Vídni). — Kalinčák: „Milkov hrob" (v „Orlu
tatr."). — Hurbanovi „Svatoplukovci" (Pr., otisk
z „Kvetu" 1844).
1846 Štúrovo „Nárečja slovenskuo"" a „Náuka reči slo-
venskej" (Pšp.). — Hurbanovy „Slovenskje Po-
hľadi" založený. — Musejní „Hlasové o potrebe
jednoty"' : boje o spisovný jazyk. — „Nitra"^ III. :
Hurbanuv „Olejkár", Kalinčákova „Bratova ruka".
— V Pešti vyšla Sládkovičova „Marína^. — „Beda
a rata" od A. H. Škultétyho (Lč.). — Janka Ri-
mavského „Slovenské povesti" (Lč.).
1847 Hodža: „Dobruo slovo Slovákom" a „Epigenes
slovenicus" (Lč.). — Zánik „Tatrína". — „ Nitra" IV. :
„Divadlo duchov nad Tatrami" od Hurbana,
„Hrdoš" od L. Paulinyho, „Mládenec slovenský"
a „Púť lásky" od Kalinčáka. — Vznik „Detvana". —
Hurban: „Slovensko a jeho život literárny" (SP). —
Lichardova „Domová Pokladnica" zahájená (5 sv.
do 1851).
1848 Hodžuv „Vetín o slovenčine" (Lč.) a „Der Slowak"
(Pr.). — Kalinčák: „Serbianka", „Svätý Duch". —
Dohnaný: „Podmanínovci". — (V kvetnú:) Ná-
rodní memorandum shromáždéní v L. Sv. Mi-
kuláši. Prípravy k revoluci v Uhrách: Štúr —
Hurban— Hodža v čele slovenského lidu. Zánik
Štúrových novín a jiných časopisu. Slovensko
v odboji.
283
Letopis.
1849 Revoluce potlačená. — Vládni „Slovenské no-
viny" ve Vídni. — Hollý t-
1850 Hattalova „Grammatica linguae slovenieae'^ (BŠ).
— Dohnaný: „História povstania slovenského"
(Sk.). - Podhradský: „Hoľuby a Šulek". — Bás-
nické začátky Bottovy. — „Cyrill a Method"
Palárikúv.
1851 Doba mdloby a únavy v písemnictví. — „Žehry"
Záhorského (V.). — Vozárúv politický „Hlas od
Tatjer" (BB). — Prvá cesta Boženy Ňémcové na
Slovensko.
1852 Zánik „Slovenských Pohľadu". — Dohoda ve
veci pravopisu: „Krátka mluvnica slovenská"
Hattalova a Hodžova — literárni slovenština
definitívne ustavená. — Kalinčák: „Knieža lip-
tovský". — Druhá slovenská cesta Boženy Nem-
cove.
1853 Štúrovy „Spevy a piesne" (Pšp.). — Štúr: „O ná-
rodnich písních a povestech plemen slovanských"
(Pr.). — „Nitry^ ročník V. : „Detvan"^ Sládkovičúv,
,,Slovenskí žiaci" Hurbanovi. — G. Reusse „Kvetná
slovenská" (BŠ). — Nemcova po tretí na Slovensku.
1854 Národní svátek pri slávnosti odhalení pomníku
Jana HoUého na Dobré Vode. — Chalupkovi
„Dobrovoľníci". — „Katolícke noviny" Paláríkovy
a Radlinského.
1855 Čtvrtá slovenská cesta Boženy Nemcove'.
1856 (12. ledna:) Smrt Štúrova.
1857 Hattala: „Srovnávací mluvnice jazyka českého
a slovenského" (Pr.). — Godrovy „Epigramy"
(BĎ). — Chalupkúv „Starouš plesnivec" (Lč.). —
Obnovený „Cyrillo-Method" Radlinského.
1858 Literárni probuzení. Viktorínova ročenka .^Con-
cordia'' : Sládkovičova „Milica", Kalinčákova
„Láska a pomsta", Palárikovo „Incognito".
1860 „Sokol" Dobšinského. — Národní zábavní k
„Lipa'^ 1.: „Reštavrácía" Kalinčákova. „Drotár"
^od Palárika. — „Mendík" Kubániho.
1861 (6. a 7. června:) Slávnostní memorandum ná-
roda slovenského na shromáždéní v T. Sv. Mar-
tine. — Sládkovič: .^Sväto-martiniáda"^ (PB). —
Kubáni: „Deň 6. a 7. júna v T. Sv. Martine". —
284
Letopis.
Sládkovičovy „Básne'^ (vyd. Viktorinovo v PB). —
Hurbanúv český „Gottšalk" (Pr.). — ,Pešt-
Budínské Vedomosti" zahájený. — „Černo-
kňažník" Paulinyho-Tótha.
1862 „Lipa" IL: „Pád Miliducha'' od L. Žella, Bottova
„Smrť Jánošíkova"', Palárikovy „Obžinky". —
Dalši pokusy o draraa: „Ľudská komédia" ód
PauIinyho-Tótha, „Mátaj" Ormisiiv, „Pravda
predsa zvíEazí" od Ferjenčika. — Ferjenčíkova
povídka „Jedlovský učiteP". — (4. listopadu:)
Matica slovenská utvorená; provolání k národu.
1863 Peštské (Viktorinovo) v>'dání „Spisu básnických'"
Jana Hollého. — „Slovesnosť" Radlinského. —
(4. srpna :) Prvá valná hromada Matice slovenské
v T. S v. Martine.
1864 „Lipa" IIL: „Mnich" Kalinčákúv, Palárikovy
úvahy „O vzájemnosti slovanskej", dramata Zá-
borského „Odboj zadunajských Slovákov" a
„Arpádovci". — Hattalova „Mluvnica jazyka
slovenského" (I. dil v PB).
1865 Záhorského „Básne dramatické" (od Viktorina
v PB). — Druhý díl Hattalov\' „Mluvnice" (BB).
1866 Sládkovič: „Gróf Mikuláš Šubic Zrinski na Si-
hoti". — Záhorského „Lžedimitriady" (PB).
1867 Štúr £., CnaBaHCTBO a MÍpb 6yjivuj.aro (Mo-
skva). — Pauliny-Tóth: Besiedky I. (TSM). —
Slovenské gymnasium v T. Sv. Martine. — „Ná-
rodný Hlásnik" Ferjenčikúv.
1868 „Spevy Sama Chalúpky" (BB). — „Sirôtky"
J. M. Capka-Zniovského (BB). — Ormisova ve-
selá hra „Pravda". — „Básnické' prviesenky'^
Josefa Zbranského (Hviezdoslavovy zacátky). —
Dejepisné práce Sasinkovy.
1869 Peštský almanach „Minerva" : Kubániho „Radzi-
villovna". — „Svätoslavičovci", tragédie Kellnera-
Hostinského. — Zánik „Sokola".
1870 „Orol" I. Kalinčákúv. — „Orava". — „Besiedky" IV.
Paulinyho-Tótha. — Dumného „Nevädze" (Sk.). —
Tomášik: „Odboj Vešelínov". — Palárikúv „Di-
mitrij samozvanec".
1871 Dobšinského „Úvahy o slovenských povestiach"
(TSM). — Ormisova „Výchovoveda". — Lojko-
285
Letopis.
Tisovský ; Lauček. — „Živena". ^- Nová básnická
generace v Banšellové a Országhové almanachu
„Napred". íítíf •
1872 „Valgatha" Kubániho (TSM). — Ballady: „Zlatý
pluh" Dobšinského a Nosákuv „Kamzík".
1873 Tťúchlého-Sytnianského „Slovesnosť". — Prosa r
„Supplikant" Kubániho, „Trenčanský Matúš"
Paulinyho-Tótha, „Malkotenti" Tomášikovi.
1874 Novela Zechenterova „Lipovianská maša". —
Nová persekuce.
1875 Černý rok v dejinách slovenských: (6. dubna)
Matica zrušená.
1876 Od západu svitá: Heydukúv zpévník „Curnbál
a husle" zahajuje novou epochu v stycích Cechu
se Slováky na poli literárním. — Hurbanúv
marnv pokus o návrat k spisovne' češtine
v „Niti^e" VI.
1877 „Nitra" VII. (poslední, česká). — „Básne" Pauli-
nyho-Tótha (TSM). — Zánik „Orla".
1878 Sládkovičovy „Spisy básnické" v souboru vy-
cházejí v Praze. — Zechenterovy „Žarty a roz-
mary" (TSM).
1879 Vajanský: Tatry a more (TSM). — „Oblaky" —
nomen et omen — Hviezdoslavovy.
1880 Dva druhy výpravného prosaického umení : starý
— Ferjenčíkúv „Šefranik", a nový — „Ľalia"
Vajanského.
1881 Obnovený „Slovenské Pohľady".
ZKRATKY:
BB = Banská Bystrica. — BĎ = Balažove Ďarmoty. —
BŠ — Banská Štiavnica. — Lč. =^ Levoča. — Lps. =
Lipsko. — LSM = Liptovský Svätý Mikuláš. —
PB = Pešť, Budín. — Pšp. = Prešpurk (Bratislava). —
Pr. = Praha. — Sk. = Skalice Slovenská (býv. Uher-
ská). — SP = Slovenské Pohľady. — Trn. = Trna-
va. — TSM = Turčiansky Svätý Martin. — V = Vi-
deň. - Vv. = Vácov. — Žln. = Žilina.
286
III
SBÍRKA LITERÁRNÍCH PSEUDONYMU
SLOVENSKÝCH.
Aeneas Phyllo [SP..] Vla-
dimír Roy.
Aliquis [rom.: „Rodina
Rovesnvch"] Jan Čaják
ml.
Ambrosius
1. Jifi Ambrózy, ev. su-
perint., 1694—1746.
2. Samuel Ambrózy, ev.
far., 1748—1806.
Anonymus [SP. .] Pavel
Beblavý.
Aquarius Jan Kord os.
Arfjiis [SO] Anton Šte-
fánek.
.4. A. [NN..] Ondrej Ha-
laša.
A. Z. [= Anselm Zábran-
sky, SP. .] Jur Petrovič.
Báta [NN..] Daniel Lau-
ček.
Bebravín Michael Kiss ze
Stankovcu.
Bedlivý Milovník Matej
Bél.
Belan .losef Bohúfi.
Belius Matej Bél.
Belkovič Karel Bielek (f
ia57).
Bélopotocký Kašpar Ka-
špar Fejérpataky.
Beňovský F. O. Matze-
nauer,
Beskydov Janko Jan Pa-
lárik.
Bý M. Michal Bodický.
Bysterský [CL] Jur Ja-
noška.
Bytčanov [SP. .] Hermene-
gild Tausk.
Blaho [„Milujme se !"] Lad.
Novomestský.
Blahoslav Ján Jan Bene-
dikti.
Bludár[SF..] Ondrej Bella.
Boc-ko [NN . .] Ondrej Bella.
z Bohuslavic M. Josef Mi-
loslav Hurban.
Bohiitiensky Michal Bo-
. dický.
Boroška-Loviškin S. Ka-
rel Salva.
Borovohájsky A. P. Zá-
tureckv.
287
Literárni pseudonymy.
Bránecký Michal Michal
Boor (t 1891).
Budínsky A. Ondrej Bella.
b. [Prúdy] Pavel Bujnák.
bj. [Dom a škola] Jan Dráb.
—b— n— [Sokol] Pavel
Dobšinský.
—by [SD..1 Anton Ste-
fánek.
B— k P. Pavel. Bujnák.
Bp. [Prúdy] Bohdan Pavlú.
B. P. [Prúdy] Bohdan
Pavlú.
CelMosa [SP, NN . .] Karel
Ballay, bank. úfed. (f
1908).
Cigáň Janko [SP, D, SSM..]
Jan Botto ml. (Ivan
Krasko).
Cilka [SP, Ž] Hermina
Orphanidesová z Hýb.
Cochius Ctiboh Zoch.
Čamburský Petr Korapiš.
Čankovský Michal Kova-
levský.
Čárda Martin KoUár.
Čebratský K. S. Karel
Salva.
Danielovič [SSM . .] Samo
Czambel ml.
Darinka [SP, NN, SD,
DŠ..] Šarlota Andrej-
ková.
Dedinec Ondrej Bella.
Diviakov Svedernický
Medňanský.
Dlhopoľský Ďuro Čajda.
Dobrodruzský Ogneslav
Anton Martiš.
Dobroslav Daniel Bothár.
Dobroslava Adéla Ballová.
Dolinský [NN . .] Jan Bra-
ďan.
Dolinský D. [Nitra II.] = '?
Dolniak Felix Kutlik.
Dovalovský Petr Kompiš.
Drahomír P. Pavel Be-
blavy'.
Drienčanský Slavoj [Lipa
III., Orol 72] Pavel
Dobšinský.
Dumná Mária Márie Ho-
ľubyová.
Dumný Miloslav Daniel
Bachat.
Ďurko z pod Ďubna Jur
Bartaky.
Dusarov Jan Mallý.
Dusný Ján Ondrej Bella.
Fedor(drotár) [Sokol, Čer-
nokňažník] Jonáš Zá-
horský.
Fedorov J. [NN..] Ďuro
Čajda.
F. V. [Prúdy] František
Votruba.
Gali Ivan [D . .] Jan Halla.
Gavril Josipovič Ľudevit
Thurzo-Nosický.
Hájomil Bohuš Klimo.
Havran Vladimír Roy.
Heluška Márie HoPubyová.
Hýmerský Samo Tomášik.
Hla J. [Prúdy] Jan Halla.
Holubica Márie HoPuby-
ová.
Horal Petr Bella.
Horín Jan Uram.
Hostinský Záboj Petr
Kellner.
Hradovský
1. Jonatan Cipkay.
2. [NN..] Jan Braďan.
288
Literárni pseudonymy,
Hraničiar Felix Kutlik.
Hrochotins Izák Abraha-
mides, superint., * na
Hrochoti (1575—1021).
Hrochovský Izák Abraha-
mides.
Hšk. [Pľúdy] Karel Hu.šek.
Hviezdoslav Pavel Ors-
zágh.
Hvizdák Anton Bielek.
Chamilov [Sokol II] Michal
Godra.
Chumelev M. Kovalevskv.
Chvojnický Franko Fr. V.
Sasinek.
Idea Márie Hoľubyová.
/^or[NN . .] Paľko ValáŠek.
Ivan Ivanov L. V. Rizner.
JacovskýJán Jan Klerapa.
Jáchnm [NN . ,] Ondrej
Halaša.
Jančík Mikuláš Št. Fer-
jenčík.
Janko Alexandr J. A.
Fábry.
Jaroslavič Daniel D. J.
Bôrik.
Javorinská Mária
1. Márie Holubyová.
2. [SP III. 4.] Svetozár'
Hurban Vajanský.
Javorov Samoslav Samo
Bodický,
Jochanan Vladimír Roy.
Jonáš K. Guoth.
Jona/a/2 JonatanS.Čipkay .
Josipovič Gavril Lud.
Thurzo-Nosicky.
Jošifovič Vojan Jonáš Zá-
borsky.
Kalina Ondrej Jan Sme-
tanay.
Kapitán Michal Hodicky.
Kyčerská Márie HoFuby-
ová.
Kýčerskij Pavel Kokeš.
Kyjnaki/J F. Kutlik.
Kmotor Neboziec K.
Bielek.
Konšel Kazimír Au<í.
Ráth.
Korimov M. Kovalevskv.
Kosorkin Števo Samo
Czambel ml.
Kozodolský Samo Tomá-
šik.
Kozar Karel Kallay.
Krasko Ivan Jan Botto ml.
Krásoslav [Orol 70] Pavel
Kočkovsky (t. 1870).
KresťanovičEá. Sándorffi.
Krupinský Jan Búr
(t 1689).
Kukučin Martin Matej
Bencúr.
Laskomerský Gustáv Ze-
chenter.
Leštinský J. Gašparik.
Levársky Anton Štefánek.
Lipovský Slavomil Ondrej
Trúchly-Sytniansky.
Liptay Fráňa S. B. Hroboň.
Loboda Marcin \L. V.
Rizner.
Loviškin BoroškalS.'Karel
Salva.
Lrd Daniel Lichard.
EuboreckýMichalAlgôveľ.
Lužanský Michal Kiss ze
Stankovcú.
Maginhradský Janko Jaa
Botto.
Magurský
1. Jonáš Záborsky.
2. Gustáv Kordoš.
19
289
Literárni pseudonymy,
Malenický Pavel Bednár,
kat. far.
Maleničan Ondrej Bed-
nár, kat. far.
Malina Jarolav [Nitra
VI.] =?
lfa///70í'/c [NN . .] Jan Bra-
ďan.
^alinskij Jaroslav Jan
Groner.
Maloparížan [NN, SP, H]
Gustáv Augustíny"
(1851—1910).
Maľučký Felix Kutlík.
Margin P. Fr. Jehlička.
Mar o Jur = ?
Mariiškin Pavel Beblavý.
Maruškov Pavel Beblavý.
Mankovský Danko
1. Daniel Maróthy.
2. Koloraan Banšell.
Martinov Fr. Dúbravský.
Meakulpínský Lad. Novo-
mestský.
Mikuláš z Povážia [SP,
OT] Mikuláš Dohnaný.
Milkin Tichomír Jan Do-
noval.
Miloslava [Nitra II.] J. M.
Hurban.
Miloslavín V. Pauliny-
Tóth.
il/íYos [Concordia 1858] =r?
Milovník Boží
1. Matej Bél.
2. Michal Bodický.
Milovník Božích Pri Ká-
zaní Matej Bél.
Mydloslav [Č] V. Pauliny-
Tóth.
Mylnar Boh. D. Molnár.
Mladen Mikuláš Št. Fer-
jenčik.
Mlynár Boh. D. Moluár.
Mošovský Michal Insti-
toris.
Neboziec Kmotor Karel
Bielek.
Nechtík L. V. Rizner.
Nemo [SO] = ?
Neresnický Ďuro Slávik.
Nezabudov Bohuš Nosák.
Nikodéni Karel Ballay.
Nosičky Lud. Thurzo."
N— ý [Prúdy] Neresnic-
ký = Ďuro Slávik.
Obrázkar Pavel Blaho,
kat. far.
Obrov Lud^ V. Rizner.
Očovský Štefan Pilárik
(1616—1675).
Olyt P. Daniel Laiiček.
Oriási Tahytum Lud. V.
Rizner.
Orlov I. Gr. Ign. Grebáč.
Oskerdák L. V. Rizner.
Ostriežsky S. Osuský.
očka [NN] Ondrej
Bella.
Paľo Bohdan Pavlú.
Panán [Orol]. =?
Pepkin Dušan Sava Med-
ňanskv.
Perohri/z X. Y. A. E.
Timko.
Petrov A. Ambro Pietor.
Petrovská Elena Kompi-
šová-Okrucká.
Petrovský Felix Kutlik.
Petruškin Juraj Kello.
Phyllon Aeneas Vladimír
Ŕoy.
Pinka Ondrej Bella.
Pinka Štefan Gustáv Ze-
chenter.
290
Literárni pseudonymy.
Podjavorinská Ľudmila
L. Ríznerová.
Podolinski/ Branislav La-
dislav Pauliny.
Podolski] V. Viliam Pau-
liny-Tóth.
Podtatranský Ŕehof
Uram.
Podzniovski} Gabriel [NN]
Gabriel Bargár.
Pohrebník Ondrej Bella.
Poly t Daniel Lauček.
Pondelsliý Michal Bb-
dicky.
Potokinova Bohd. Jan
Botto ml.
z Povážia Mikuláš [SF,
OT] Mikuláš Dohnaný.
Považský L. V. Ľud. V.
Rizner.
Pravda ľudu Márie Hol'u-
byová.
PravdoFub Jan Bella.
Pravoslav Josef Podhrad-
ský.
Puritán Pavel Stacho.
pb. [NN] Pavel Blaho,
kat. far.
P. B -k [Prúdy] Pavel
Bujná k.
P. P. Z. Petr Pavel Zgúth.
Radmír Kompánelv.
Rajecký Juro Juro Slota.
Ranka Petar Rudolf Po-
korný (Cech).
Rimavský Janko
\. Jan Francisci.
2. [NN] Jan Braďan.
RodoCub L. V. Rizner.
Rodomil Igrín [PBV] Jan
Galbavý.
Rothwalď Gustáv Izák.
Rovinou Branko Leopold
Abaffv.
Rovinov Peter Petr Rov-
nianek.
Rozmarín [Sokol] V. Pau-
liny-Tóth.
Ružodolská L. V. Rizner.
Ružomber.iký Jáchym Ka-
linka.
Samo Samnvič Samo Bo-
dický.
Samoslav Javorov Samo
Bodickv.
Sekáč Mirko [NN, SN]
Imrich Bardy.
Selovský J. M. Hurban.
Synapius Daniel Horčička.
Syiniansky Ondrej On-
drej Trúchly.
Skačanský Michal Vŕba.
Skalický Pavel Pavel
Blaho (lékar).
Sládkovič Andrej Ondrej
Braxatoris.
Sládkovičov Martin Mar-
tin Braxatoris.
Slanický
1. Anton Bernolák.
2. Jan Mallý.
Slavínsky Petr Kompiš.
Slavoslau L. V. Rizner.
Slavoš (Strýčko) L. V.
Rizner.
Slovenčina Márie HoFu-
byová.
Slovenka Márie Hoľuby-
ová.
zo Slovian Maťko Ondrej
Hodža.
Smrek Jan Cietek.
Smutnohájsky Petr Kom-
piš.
Somolický Isidor Žiak,
Strýčko Ferd. Ferd. Dú-
brav^kv.
19=i
291
Literárni pseudonymy.
Strýčko z Martina Martin
Braxatoris-Sládkovičov
Svedernický Divinkov
Medňanský.
Šajavský [Nitra II.] Samo
^ Tomášik.
Šenkvičan Alois Behúnek,
kat. far. •
Šeršelín E. V. Rizner.
Šk. J. Š kul tety.
Slahor Lud. Boor, ev. far.
Šumena Márie Hoľubyová.
Tajovský Josef Gregor.
Táres [Concordia 1858] =?
Targo R. Karel Kálal
(Čech).
Tatran B. [Orol] J. Škui-
téty.
Telkovský Felix Kutlik.
Teodorovič B. Desider
Rodičky.
Tesnoskalski/ B. [Orol 70]
Bela Klein (maďaron).
Tíchomlr (Milkin) Jan Do-
noval.
Timrava Božena Slánči-
ková.
Tiro [Prúdy] Ivan Mar-
kovič.
Tisousltý Hostivít Gustáv
Lojko.
Tmavohorský Petr
Kompiš.
Topol Jan Boor.
Tranoscius Jiŕi Tf anovský
Trenčians/iyJ. M. Hurban.
Trihranský Pavel Križko.
Trihviezdin Samo B.
Hroboň.
Tritonovič Sergéj Josef
Hollý.
Trnavský Mikuláš Mik.
Schneider (hud. sklad.).
dr. Trnavský Milan
Ivanka.
dr. Trnobranský Fr. Vo-
truba.
Tuhytiim Oriási Ľ. V.
Rizner.
Turanský [Orol 70] A. S.
Osvald.
Turcan Martin [Napred].
Uderiansky Jul. Bodnár,
evanj. far., * 1870 na
, Uderiné.
Ústiansky Jan Kovalik.
Vacovský Milan Ivanka.
Vajanský Svetozár Hur-
ban.
Velisíav Ludevit Štúr.
Vepran [NN..] Jan
Braďan.
Vesnín Janko = ?
Viera Márie Hoľubyová.
Viridion A. E. Timko.
Vlastimil F. R. [Orol 1870]
b\ R. Russel.
Vojan Josifovič Jonáš
Záborský. ^
Vojta Beíla Štefan, ev.
far. (t 1909).
Vraha bor [Orol IV] Dan.
Maróthy.
Vrbický P. P. Zgúth.
Vrták Hvizdák Anton
Bielek.
Vrzalovský Ľ, V. Rizner.
V. H. V. Vladimír Hurban
(Vajanskv).
F. R. [Prúdy] Vladimír Roy.
Zábranský ^4 /íseZm [SP..]
Jur Petrovič.
292
Literánii pseudonymy.
Záhorský Boleslav [Kvety]
L. Štúr.
Zbranský JozefPavel Ors-
zágh (Hviezdoslav).
Zniovsky Miloslav Jan
Capko.
Zorenka Sarlota Andrej-
ková.
Zorovlt Miroslav Kova-
levskv.
Zvolenčan Samo Stefa-
novič.
Žihadlo [NN..] Anton
Bielek.
Žilinskí) [NSJ Ivan Hálek
(Čech). ^
Žiranský Štefan Križan.
z Žulotýna Peter K. Salva.
Ž— k [ŇN..] Isidor Žiak-
Somolický.
P R A M E N Y :
a) Údaje časopisné a literárné-histoncké ; b) sbírka
vlastní, zprávami autom overená; c) sbírka pi. M.
HoPubyové, prostfednictvím spisovatele p. St. Klímy
(42 zápisu); d) Dolenského slovník českých a slo-
venských pseudonymu (Pr. 1912) [v slovenské časti
nepatrný i chybný] ; e) Bibliografie Ríznerova I. 1.
(Pr. 1915). Slovenských pseudonymu literárních je
na sta — byly veru i steré dúvody, aby se slovenští
spisovatele kryli kryptonymitou ; sbírka tato, jako
prvý pokus svého druhu velmi neúplná, chce prece
usnadnit čtenáŕi orientaci v slovenském písemnictví
a vzbudit zajem o záznamy pseudonymu, rýchle
z pameti mizejících.
Z K R A T K Y ;
CL = Cirkevné Listy. Č = Černokňažník. D = Den-
nica. DS = Dom a Škola. H = Hlas. NN = Národnie
Noviny. NS = Naše Slovensko. OT = Orol Tatranskí.
PBV = Pešť-Budínske Vedomostí. SD = Slovenský
Denník. SN = Slovenské Novinv. SP — Slovenské
Pohrady. SSM :.= Sbornik slovenskej mládeže 1909.
Ž = Živena.
293
IV
UKAZATEL.
Abaffy Leopold, novely
125.
Adamus Aloi^s, Lit. 275.
Aksakov, u Štúra 49.
Aliquis v. Čaják Janko,
nov.
Arany, u Hviezdoslava
153, 163.
Ardtnerqvá Tereza, sbírá
-slov. povesti 260.
Bachat Daniel, verše 104—
105 ; prosa 125 ;div. 128 ;
Lit. 275.
Bajza Josef Ignác, odvrací
se od češtiny 12; bu-
ditel 44.
Balzac, u Hviezdoslava 1.53.
Banšell Koloman, verše
106; prosa 125; 154;
Lit. 275.
Barak Josef, prítel Slo-
vakii 185.
Bartholomaeides Ladi-
slav, historik 41.
Baudelaire, u Hviezdo-
slava 158.
Beblavv Pavel, hist. pov.
179.
Bél Matej, velebí sloven-
štinu 12 ; u P. Doležala
14; spis. teoretik 23;
buditel 44; Lit. 272.
Bella Ondrej, pisné 175.
Bella Petr, ver^e 175.
Bélopotocký v. Fejérpa-
taky Kašpar.
Bencúr Matej v. Kukučín
Martin.
Bened ikti Jan, linguista 40,
Benedikti Vavfinec, gra-
matik 13.
Beňovskv v. Matzenauer
F. O. '
Bernolák Anton, „Disser-
tatio" 11, 15; ovzduší
doby 16—18; ,bernoláč-
tina' 19—20; život, po-
vaha, dúvody odluky
21—23; „Slovár" 24; li-
terárni organisace 25—
31; 32; u prof. Palko-
viče 39; rozkol v národe
52; 54; 56; Lit. 271,272.
Beskydov J. v. Palárik Jan
Bezruč Petr, u Kraska
2.30, 231.
294
Ukazatel.
Bielek Anton, „Besiedky"
166; novely 178.
B.jornson, u Hviezdoslava
153; v ,Prúdoch' 219.
Blaho Pavel, lékar, red.
, H lasu' 193, 19t>; orga-
nisátor 197, 198, 200;
v ,Slov. Obzoru' 205-
206; polit. buditel a nár.
Iio.spodáf 264.
Bobula Jan, , Slovenské
Noviny' 125.
Bodický Michal, životo-
pisec Kolláruv '262.
Bodický Samo, „Povesti"
176; pedagóg 263; Lit.
275.
Bodnár Július, folkloris-
tík 260.
Z Bohuslavic M. v. Hur-
ban J. M.
Boileau, pŕekl. Tabliceni
34.
Botto Jan (otec), 57; život,
„Spevy", vvznam 70—
73; 262; Lit. 274.
Botto Jan (syn) v. Krasko
Ivan.
Botto Július, kult. historik
2.59; Lit. 269, 273, 274.
Braudes, cit. 248.
BraxatorisKarel, veršovec
273.
Braxatoris Martin v. Slád-
kovičov Martin.
Braxatoris Ondrej (otec),
sf)is. histor. 41— 42; 84.
Braxatoris Ondrej (syn)
v. Sládkovič Andrej.
Bryant, u Hviezdoslava
153.
Brezina Otakar, u Kraska
231.
Budiševský, Lit. 274.
Bujnák Pavel, o Hviezdo-
slavovi 164. v ,Slov.
Obzoru' 205; lit. kritik
207-208; estetik 212;
v ,Prúdoch' 217, 224-
225; 262; Lit. 276, 277,
278.
Burian Jan, v red. ,Sbor-
iiiku' 211.
Burjan Josef, v ,Pri'idoch'
218; lékar. spis. 264. *
Burns, u Hviezdoslava 153.
Byron, pŕekl. od Nosáka
78; vlivy na Dohnánvho
103, 104; u Hviezdo-
slava 153, pojeti „Kaina"
158; Lit. 276.
Capko Jan, verše 104.
Cigáň Janko v. Krasko
Ivan.
Cochius v. Zoch Ctibch.
Czajkowski, pľekl. od -No-
sáka 78; vzorem Štú-
rovcum 108; vlivy u
Kalinčáka 114, 115,116,
117.
Czambel Samo (otec), fi-
lológ 263; Lit. 272.
Czambel Samo (syn) v.
Kosorkln Števo.
Čaják Janko (ml.), nove-
^ lista '242, 243.
Čaják Janko (st.), štúrov-
ský veršovec 104.
Caplovič Jan, bernolákov-
ský veršovec, etnograf
a prekladatel 26-27;
vyd. Aug. Doležala 33;
Lit. 272.
Caplovič Vavľinec, biblio-
fil 40—41.
2ff5
Ukazatel.
Čech Svätopluk, vlivy u
Vajanského 143; u Hviez-
^ doslava 153, 164.
Cechov, u Tajovského 237.
Čelakovsky Fr. L., o slo-
venštiné 56; u Hviez-
doslava 153.
Cervenák Benjamín, „Zr-
cadlo Slovenska" 260.
' Čipkay Jonatan, f olklorls-
. tik 125.
Čulen Martin, pedaeoff
136.
Dauielovič v. Kosorkin
Števo.
Danilovič (pseud.), Lit.
274.
Danilevskij, slavjanofil
192.
Daxner Štefan Marko, ver-
šovec 82; cit. 102; no-
velista 118.
Demian Ondrej, u Tablice
34.
Denis, o rozkladu Rakous-
ka 16.
Dérer Ivan, v ,Slov. Ob-
zoru' 205.
Devečka Anton, v .Prú-
doch' 218.
Dickens, pfekl. od O. Ka-
liny 243.
Dlhányi Josef, uc. Kalin-
čákúv 114.
Dobrovsky JoseJ, u Pal-
koviče 39; u Štúra 48.
Dobšinský Pavel, balady
83; ,Sokoľ96; vyd. Ča-
jáka 104; 258; folklori-
stík 260, 265; Lit. 270,
274, 275.
Dohnaný Mikuláš, dílo
103—104; drám. pok.
126; 258; historik slov.
povstaní 259; Lit. 269,
273.
Doležal Augustín, „ Pa mét-
ná celému svetu tragé-
dia" 32-33; u Tablice
34.
Doležal Pavel, gramatik
14.
Donoval Jan v. Milkin
Tíchoniír.
Dostojevskij, u Hviezdo-
slava 164; uPavlu 224.
Dubnícay Štépán, horlivec
protireformační 15.
Dula Matúš, politik 203.
Dumas st., u Hviezdoslava
153.
Dumný Miloslav v. Bachat
Daniel.
Dusarov v. Mallý Jan.
Erben K. J., u Botta 64, 72,
73.
Fábry Jan Alexandr, v ,Na-
predu' 106.
Fándli Jur, spoluzakl. „To-
varyšstva" 22; lid. spis.,
osvícenec a kazatel 25—
26; lit. kritik 40; Lit. 272.
Fejérpataky Kašpar, ver-
šovec 34; vyd. Chalup-
kúv 36; lit. teoretik 40 ;
u Tomášika 75.
Ferjenčík Mikuláš, nove-
lista 120; 125; div. 128;
Lit. 275.
Firdúzi, u Hviezdoslava
153.
Flaubert, u Hviezdoslava
153.
296
Ukazatel.
Francisci Jau, verše 81 ;
cit. 102; novela 118;
folklór 260 ;Lit. 273,274.
Frič Milan, v ,Slov. Ob-
zoru' 205.
Fries, nem. filosof, for-
málni vliv na Kuzmá-
nyho , Ladislava** 110.
Frvdeckv František, Lit.
273, 276, 277, 278.
Gali Ivan, 207; v ,Prú-
doch' 217; 233; verše
235; 236; Lit. 277.
Gavlovič Hugolín, „Va-
laská škola" 14; Lit. 272.
Gladstone, cit. 92.
Godra Samuel, epigón
Kolláruv 34—35.
Goethe, u Záhorského 131:
vzorem Hostinskému
131 ; u Hviezdoslava 153,
163; 262.
Gogol, u Hviezdoslava 157;
srovn. s Kukučineni 165,
168.
Goldsmitli, pfekl. od O.
Kaliny 243.
Graichman Jakiib. verše
81; div. 128.
Grebáč Ignár, verše 236;
div. 254.
Gregor-Tajovskv Josef, '
člen Detvana 185 ; 203 ;
212; 218; 225; život a
spisy 237-238; soc. re-
formátor 239 — 240 ; jeho
realism 240 -241 ; 243 ;
vliv u Kosorkina 245;
247 ; draniatik 250—252 ;
253; 254; Lit. 277 278.
Gregorova Hana. 218 ; 238 ;
„Ženy" 248.
Groebiová Ľudmila, o Ti-
mrave 247; Lit. 278.
Gross, estetik, vliv na Štú-
■ rovce 45.
Grossmann Gustáv, ver-
šovec 42.
Grossmann Ludevit,
o „Marine" 86, život
Sládkovieúv 262; Lit.
273.
Guoth Karel v. Jonáš.
Hájomil, žák Hviezdosla-
va v 175; 207; Lit. 277.
Halaša Ondrej, novinár
203; 241; folkloristík
260.
Halla Jan (v. též Gali
Ivan), v red. ,Sborniku'
211; nár. hospodár 217.
Ha mal jar Martin, veršovec
33.
Hamulják Martin, bihliofil
28;vyd.Hollého31;LiL
272.
Hanzalik J., v „Prúdoch"
218.
Hattala Martin, spolupra-
covník Hodžúv 54; ja-
zykozpytec 263.
Havliček Karel, o slov.
literatúre 56 ; u Vajan-
ského 142.
Havran v. Roy Vladimír.
Hečko Pavel, lit. kritík
262; Lit. 274, 275.
Hegel, vliv na Štúra 49;
na Sládkoviče 84, 86;
odmitán Kuzmányni
109.
Herben Jan, pomocník
vzájemn. 185.
Herder, vlivy u Štúra 49;
v Kuzmánvho „Ladi-
slava" 109.^
297
Ukazatel.
Heyduk Adolf, venuje Slo-
vákúm „Cymbál a hu-
sle" 134; Vajansky se
vdéči „Tatrami a mo-
rom" 141 ; vlivy u Va-
jaaského 143;
Hlaváček Karel, u Kraska
231. . -
Hlinka Ondrej 209.
Hodža Michal Miloslav,
míji Bernoláka 23; bu-
ditel 45; podíl na od-
luce 51 — 53; „Dobruo
slovo", „Vétín", „Epige-
nes" 54; „Krátka mluv-
nica" 54; napaden Lanšt-
jákem 55; o slovenštiné
55 ; v čele „Tatrina" 57
život, básaé 97—98 ; 258
259; jazykozpytec 263
Lit. 273.
Hodža Milan, studie v
Praze 185; hlasista 198;
red. ,Slov. Tvždenníku'
202; politik 203; v, Slov.
O bzoru' 205-206: v ,Prú-
doclť 217: 223; 264-
Holeček Josef, slovákofil
134.
Holko Matej (otec), o české
emigraci 14.
Holko Matej (syn), sbér.
písní a bibliofil 42.
HoUý Jan, sloup Berno-
lákovcú 20, 24; život
dilo, význam 27 — 31 ; 45
pomocník Štúrovi 49
63 ; vlivy na Žella 99 ; na
prosu historickou 107
137 ; článkem ve filosofii
Vajanského 139—140
223; 261; 262; Lit. 271,
272.
Hollv Josef, spis. draraat.,
252—253; 254.
Hoľuby Josef Ľudovít, bo-
tanik 264.
Homér, u Hollého 27; u
K. Štúra 74; 47; cit. 92.
Horal v. Bella Petr.
Horatius, u Hollého 27, 30,
31.
Horčička Daniel, círk. spis.
13; „Neoforum" 14.
Horín, veršovec 236.
Horváthova Olga Marína,
div. pokus 254.
Hostinskv Záboj v. Kellner
Petr.
Houdek Fedor, hlasista
198; topogr. spis. 200;
218 ; pŕírodovéd. či. 264.
Houdek Ivan 218.
Hroboň Samo Bohdan,
život a verše 79—80;
novelista 119; 258; Lit.
274.
HrHšovskv Igor, v , Hlase'
200; v' ,Slov. Obzoru'
206.
Hugo, u Hviezdoslava 163.
Hurban Josef Miloslav,
jeho „Cesta" 43; 45;
,Nitra' I. novým smérem
46 ; pomocník Štúriiv
51—53; prvá slovenská
kniha, ,Nitra' II. 53;
,Slovenské Pohľady' 53;
o cilech slovenštiny 55 ;
,Nitru' II. prepisuje 57;
život, verše 76—77 ; 86 ;
94; o Paulinym-Tóthovi
102;103;vlivTylúvl08;
novely 111—113 ; o Ban-
šellovi 125; 133; 136;
138; 147; lit. historik
261; 265; Lit. 269, 272,
273, 275.
298
Ukazatel.
Hurban Vajansky Sveto-
zár, o S. Chalupkovi
66—67; dédic Štúruv
105; o „Olejkári" 111;
133; 135; život 136—137;
,idey hurbanovské' 137-
141 ; „Tatry a more"
141 — 142; „Žpod jarma"
143; „Verše" 143-144;
novely 144 -145; „Suchá
ratolesť", romány a ost.
prosa umelecká 146 —
147; publicista 147 -148;
vvznam 148—149; 156;
157; 160; 166; 172; 173;
vlivy jeho u Hájomila
175, Somolického 176,
Podjavorinské 176, na
novou prosu 176, u Sol-
tészové 177 ; 181 ; rozpor
raeziním a mládeži 182—
183; teórie „Kotlina"
189; jeho polit. fatalism
193; 195; ,kotlínovská
literatúra' 198; 203; re-
vise jeho idei 212, 213;
215; 223; o Kraskovi
229, 231; vliv na Je-
senského234; 239; 243;
262; 264; 265; Lit. 272,
274, 275, 276, 277.
Hurban Vladimír (Vajan-
sky), 236; 254.
Hus Jan, u Bernoláka 22.
z Hvézdy Jan, četbou Štú-
rovy mládeže 108.
Hviezdoslav, pomer k
Sládkovičovi 91; v ,Na-
predu' 106; 133; 136;
143; 144; život 150-151;
charakter 152— 153; kul-
túra literárni 153; za-
čátkj' 153—154; „Hájni-
kova žena" 154—156 ;
obe kroniky „VJkoliu-
ských" 156—157 : drobná
epika 157; básne bi-
blické 158—159; lyrika,
„Letorosty" 159-161;
„Stesky", „Dozvuky", _
„Krvavé sonety" 161;
dramat. pokusy a „He-
rodes a Herodias" 162 ;
básn. preklady 162 163;
význam 163—164; 172;
173; vliv na Sládko-
vičova 174, Hájomila
175 ; vítán od hlasistu
198; cit. 201; 210; 219;
224; o Kraskovi 229;
262; 265; Lit. 275-277.
Hyroš Štefan, historik 259.
Clialupka Jan, satirik a
skladatelfrašek kocour-
kovskych 35—38; spis.
hist. 42; jeho prosa 110;
učitel Kalinčákuv 113,
118:126; u Paláľika 127;
239; 249.
Chalúpka Samo, 57; život,
dilo a význam 64 — 67 ;
vzorem Královi 68; 70;
Bottovi 72, 73 ; Nosákovi
77; smer jeho 93; ar-
cheológ 259; 262; Lit.
273.
Chocholoušek Prokop,
četbou Štúrovcú 108 ;
srovn. s Hu^banem 113.
Chomjakov, u Štúra 49;
u Vajanského 139.
Chrástek M., Lit. 272, 274,
275.
Chrastina Jan, u Tablice
34. ť
Ibsen, u Hviezdoslava 153.
2.W
Ukazatel.
Institoris Michal, sklad,
nábož. písní 14 ; čas,
piiblic. 41.
Jakubec Jan, Lit. 274.
Jančo Josef, veršovec 82 ;
• novelista 119.
Janoška Jur, ev. far. 194 ;
teológ 261; pedagóg 263;
Lit. 276.
Janovská Anna, povídky
248.
Janšák Štefan, 218; živo-
topis Lichardúv 262 ;
Lit. 275.
Jehlička Fr. P., 209; 261.
Jesenskv Janko, v ,Slov.
Obzoru' 206, 207; 208;
212; 217; 218; 225; 233;
verše 234— 235; 236; no-
vely 243—244; Lit. 277.
Jirásek Alois, srovn. u
Kubániho 123.
Jireček Josef, Lit. 270.
Jókai, u Kalinčáka 117;
u Hviezdoslava 153.
Józsika, u Kalinčáka 117.
Jungmann Josef, o Dole-
žalo vé sbírce prísloví 14;
o Rožnayovi 33; u Pal-
koviče 39; u Kuzmá-
nyho 109 ; význam jeho
prekladu básnickvch
163, 256; Lit. 270, 274.
Juriga Ferdiš, 209.
/■
Kadavý Jan, spisek o vzá-
jemnosti 42; vyd. „Ma-
ríny" 86; vyd. básní
Žellovvch 99.
Kálal Karel, v ,Hlase' 199.
Kalidas, četb<í^ Hviezdo-
slavovou 153.
Kalina Ondrej, novely 243.
Kalinčák Jan, o vzájem-
nosti literárni 55; 57;
verše 81 — 82 ; ohlas Rze-
wuského 108; 111; ži-
vot, novely, „Reštavrá-
cia" 113—118; 125; u
Vajanského 136, 145;
265 ; Lit. 273, 274, 275.
Kant, u Kuzmányho 109.
Karásek Jif í, u Kraska 231.
Karník J. v. Svítil Josef.
Kellner-Hostinský Petr
Záboj, verše 82—83;
dráma 131; 258; Lit. 270,
274, 275.
Kello Jur, verše v ,Na-
predu' 106.
Kisfaludi, srovn. s Palá-
rikem 128.
Klácel Fr. M., u Kuzmá-
nyho 94.
Klas Ondrej, 236.
Klemens Josef Božetéch,
archeológ 259.
Klimo Bohuš v. HájomiL
Kmeť Ondrej, botanik 263.
Kohút Josef, archeológ
259.
Kokeš Pavel v. Kýcerský.
Kollár Jan, spis. konser-
vativec 20 ; vlivy u Hol-
1ého 28, 30; u Godry
34 ; spolupracuje s Be-
nediktim 40, s Kadavým
42;,v Prešpurce 46; vliv
na Štúrovce 46 ; na Štúra
49 ; na odluku 52 ; v ,Hla-
sech musejních 56; 61;
63; u Botta 72; uvádí Zá-
horského 74; inspirace
u Hroboné 79, u Hostin-
ského 83, u Sládkoviče
85, 86, 87, pomer k nemu
92; u Kuzmányho 95;
„Národní zpévanky" 97 ;
300
Ukazatel.
o Hodžovi 98; vlivy u
Žella 99, u Paulinyho-
TóthHl08;107;cit. 121;
XI Vajanského 138, 139,
140; u Hviezdoslava 153;
160; 185; 255; Lit. 271.
Komenský Jan Amos,
vzorem Aug. Doležalovi
33; 51; 232; 261; u Or-
mise 263.
Kompiš Petr, verše 236.
Konšel v Ráth Augustín.
Kopitar, o J. Chalupkovi
38.
Kordoš Gustáv, pedagóg,
263, popularisátor 264.
Korzeniowski, predlohou
Palárikovi 127.
Kosorkin Števo, debut212,
„Pochybenie" 245.
Kováč Josef, novel. po-
kusy 125.
Kovalevskv Miroslav,
„Zlatina" 105.
Kovalik Jan, verše 236.
Kozodolskv v. Tomášik
Samo.
KráP Janko, 57; život a
dílo 67-69; 70.
Kramáŕ Karel, 219; u
Pavlu 224.
Kramerius Václav, 17 ;
vzor Fándlinui 25.
Kramerius Václav Rodo-
mil, 34.
Krasko Ivan, 206; 207;
začátky 208; 212; ve
,Sborníku' 212; v ,Prťi-
doch' 217, 218; život
225-226; „Nox et soli-
tudo" 226—229; „Verše"
229— 230; studie a vlivy
230-232; 233; 234; 235;
236; novely 244—245;
Lit. 277, 278.
Kraszewski, srovn. s Pod-
tatranským 179.
Krčmér\' August, sklad,
písní 10.5..
Krčmérv Štefan, verše
236; Lit. 276.
Križan Štefan, novely 124 ;
div. pokus 128.
Križko Pavel, novely 124;
histor. sp. 259.
Krman Daniel, sláv í slo-
venštinu U — 12; hádka
s Dubnicayem 15; bu-
ditel 44.
Krylov, pfekl. od Xosáka
78.
Kubáni Ludevít,98; život,
básne 100—102; 103; no-
vely, „Valgatha" 122—
128; 125; u Vajanského
145; Lit. 274.
Kukučiu Martin, 133 ; 136 ;
život 165 ; novel. gem-e
166 — 168; jeho realisni
169-170; „Dom v stráni"
170-171 ; drám. pokus
171 — 172; vvznani 172;
173 ; 176 ; vl'iv na Bielka
178; vPraze 185; pfekl,
Tolstoje 192 ; u hlasistu
198; 210; 219; srovn.
s Tajovskvm 240; ohlas u
Čajáka 242; 243; „Ko-
masácia" 252 ; 254 ; 265 ;
Lit. 271, 277.
Kutlík Felix, novely 176.
Kuzmány Karel, 46; život,
básne 94—97 ; srovn.
s Hodžou98; vliv Mic-
kiewiczuv 108 ; novela
„Ladislav" 109-110;
255; 258; Lit. 274.
Kuzmány Pavel, kresby
novel 243.
301
Ukazatel.
Kvačala Jan, filológ a fi-
losof 260-261.
Kyčerský, veršovec 175.
Lamanskij, pfekl. a vyd.
Štúľuv 60.
Lani Eliáš, dialektisujell;
12.
Lanštják O. H., pamflety
proti Štúrovi a Hodžovi
5.5.
Laskomersky v. Zechenter
Gustáv.
Lauček Daniel, verše
v ,Napredu' 106 ; novely
125; div. pokus 131—
132 ; filosof. pokus 260.
Lauček Martin, ev. kaza-
tel 15^
Launer Štefan, denuncuje
druhy Štúrovy 55.
Leibniz, ozvena jeho filo-
sof ie u Aug. Doležala 82.
Lanský (pseud.), verše 206.
Leška Štefan, bernolák.
veršovec, lexikograf, no-
vinár 33, 46; Lit. 272.
Lermontov, prekl. od No-
sáka 78; u Hviezdo-
slava 153, 163.
Lichard Daniel, spis. ne-
rozhodný 55; veršovec
74; 218;^ topograf 260,
262; popularisátor 263;
Lit. 272, 273, 275.
de Lisle Leconte, u Hvie-
zdoslava 1.58.
Lojko Gustáv, verše 104;
povidky 125; Lit. 275.
Lombardini Alexander,
lit. historik 262; Lit. 272.
Longfellow, lekturou
Hviezdoslavovou 153.
Lukšic, Lit. 274.
Luther, ve sbírce Tranov-
ského 13.
Máčay Alexandr, kazitel
,bibličtiny' 15 ; Lit. 272.
Madách, píekl. od Hvie-
zdoslava 163.
Magursky v. Kordoš Gu-
stáv.
Máclia Karel Hynek, vliv
na Štiirovce 63 ; u Kráľe
68; vzorem Bottovi 71;
veršúm Kalinčákovým
82: „Máj" srovn. s „Ma-
rínou" 87; u Kuzmá-
nvho 94, 95; u Paulí-
ny ho-Tótha 103; u Do-
hnányho 103; četbou
Hviezdoslavovou 153.
Makovickv Dušan, v Praze
185; Tolstojovec 192;
hlasista 198; 261.
Makovickv Petr, 185.
Maliak Jan, pedagóg, 263;
Lit. 273.
Mallý Jan, verše 105.
Margin v. Jehlička Fr. P.
Mark Twain, 124.
Markovič Ivan, v ,Prú-
doch' 217.
Markovič Július, 203 ; pe-
dagóg 263, 264.
Maróthv Daniel, verše 83;
Lit. 273, 275
Maróthyová v. Soltészová
Elena.
Maršali Gustáv, novely
176.
Martialis, u HoUého 31.
Martiny, prof., učitel Štú-
rovcú 45.
Masaryk Tomáš, 140; vliv
na hlasisty 191—193;
v ,Hlase' 197, 199, 200,
219.
302
Ukazatel.
Matúška .lauko, život a
verše 80 ; novel. pokusy
119 ; diainat. pokus 126.
Matzenauer F. Otto, 175.
Maupassant, srovn. s Je-
senskym 248.
Meakulpínský v. Novo-
mestský L
Mednanský v. Pepkin D. S.
Medvecky .lan, 217.
Medvetký K. A., „Detva",
folklór, studie 26j.
Menčík Ferdinand, Lit.
272.
Mendelejev, cit. 211.
Menšik Josef, Lit. 278.
Mickiewiez, u Sládkoviče
92; vlivy na hist. prosu
108; uKuzmányho 108,
109; u Hviezdoslava 153,
163.
Mikuličová V., 248.
Milkin Tichomir. verše
175.
Milton, u Holíého 27; u
Doležala Aug. srovn. 33;
prel. Jungmannem 163.
Minárik Josef, v ,Hlase'
198. ,
Mišík Štefan, písňové
teksty 260.
Mladen v. Ferjenčik Mi-
kuláš.
Mocko Jan, historik 259.
Mošovský V. . Institoris
Michak
Moyzes Štefan, biskup a
vlastenec 148; 238.
Mudroň Pavel, politik 203.
Nemcova Božena, 256, slo-
venský folklór 260.
Neresnickv v. Slávik Ďuro.
Neruda Jan, vyd. „Zpod
jarma" 143; u Hviezdo-
slava 153; 164.
Neumanu Kašpar, piekl.
od Horčičky 14.
Xevädza (pseud.). 23tj.
Xezabudov v. Xosák
Bohuš.
Neznámy veršovec o Já-
nošíkovi u Tablice 34.
Niederle Lubor, statist.k
200.
Nieritz. vlivv u Urbánka
253.
Nosálc Bohuš, verše 77 —
7S; novely 119.
Novomestský LadisFdv,
v ,Hlase' 198; „Co hatí
Slováky" 264.
Obuch Ondrej, 236.
Okánik Jan, nár. hospo-
dár a buditel 264.
Orlov v. Grebáč Ignác.
Ormis Samuel, div. po-
kusy 128—129; pedagóg
263; filosof 270; Lit.
. 270, 273, 275.
Országh Pavel v. Hviezdo-
slav.
Ossiau, miláčkem Dohná-
nyho 104.
Osvald Adolf Svätopluk,
verše 106.
Ottúv Slovník Naučnv,
Lit. 271, 277.
Ovídius, \i Hollého 27.
Palacký František, prá-
telství s Benediktim 40;
ucí se v Prešpurce 46;
255.
Palárik Jan, dramata 126 —
128; 132; 239; 249; Lit.
274.
303
Ukazatel.
Palkovič Jifí (kanovník),
vyd. „Slovár" Bernolá-
kúv 24 ; pfekl. bibli 27.
Palkovič Jifi (profesor),
verše 33; „Muža", ,Tv-
denník' 34 ; fraška 35—
36 ; filológ - staromilec
39-40; čerpá z Ribaye
42 ; 46 ; Štúr u neho 48 ;
115; Lit. 272.
Paľo v. Pavlú Bohdan.
Papánek Jirí, pŕekl. od
Fándliho 26.
Párička Jan, nakl. 218;
248.
Pastrnek František, určuje
slovenská nárečí 263.
Pauliny Ladislav, básnik
„Hrdoše" 75; prosaik
„Kocourkova" 110.
Pauliny-Tóth Viliam, ,So-
koľ 96 ; 98 ; život, verše
102—103; 104; novely
120—121; 125;dramata
128, 129; soud o „Ma-
táji" 129; uvádíVajan-
ského 137, Hviezdoslava
154 ; 258 ; raytolog 259 ;
264; 265; Lit. 270, 272,
273, 274, 275.
Paulinyová-Tóthová Má-
rie, vyd. „Básne" otcovy
103.
Pavlú Bohdan, v ,Slov.
Obzoru' 205 ; lit. teoretik
207; predseda „Det-
vana" 211 ; v red. ,Sbor-
niku' 211 ; o neoslavisme
212 ; vúdce mládeže 217 ;
tvúrce programu ,Prú-
dov' 223—224 ; jeho nár.
f ilosofie 261 ; Lit. 277.
Pec, prof. rábskv, vliv na
Štúra 48.
Pelikán Josef Vladimír,
cit. 257.
Pepkin Dušan Sava, verše
105.
Petôfi, vlivy na Hviezdo-
slava 151, 153; pfekl.
od neho 163.
Petrovská Elena (pseud.),
prosy 248.
Petruškin v. Kello Jur.
Píč Ladislav, Lit. 269.
Pietor Ambro, polit. spis.
203, 264.
Pilárik Štefan, zveršoval
své osudy životni 15,
vydal je Tablic 34.
Plachý Ondrej, ,Staré no-
viny' 46.
Plato, „Faidona" prel. K.
Štúr 74.
Plošic Július, prameň
Nemcove 260.
Podhradskv Josef, div. hry
131—132!
Podjavorinská Ľudmila,
verše 176; 243; prosy
246-247.
Podolinský Branislav v.
Pauliny L.
Podolskv Vilém v. Pau-
liny-Tóth V.
Podtatranský, verše 175—
176; povídky 178— 179;
div. 254; pedagóg 263.
Poe, u Kraska 244.
Pokorný Rudolf, vyd.
„Spevy" Bottovy 73;
,Knih ovnu českosloven-
skou' 134 ; slovákofil
185; Lit. 274, 277.
Pospíšil Jaroslav, dopis
Štúrovi 257; Lit. 273.
Pospíšilová Márie, milost-
ný prelud Štúrúv 50.
304
Ukazatel.
Potokinová Bohd. J. v.
Krasko Ivan.
Pott, prof., v Halle rádce
Štúruv 49.
Pražák Albert, Lit. 274,
276, 277.
Propertius, u HoUého žiO.
Puchmajer A. J., u Pal-
koviče 84.
Puškin, pŕekl. od Nosáka
78; formálni vzor Slád-
kovičovi 86; motto v
„Maríne" 87 ; u Kuzmá-
nyho 109 ; u Vajanského
139; četbou Hviezdo-
slavovou 153; pfekl. od
neho 163; u Jesenského
, 234.
Pypin, lit. historik, auto-
ritou V'ajanskému 139,
182; Lit. 271.
Hadliusky Ondrej, spis.
nerozhodný 55; lit. hi-
storik 261 ;' Lit. 270,27.5.
Rajecký v. Slota Jiŕí.
Rajská Bohuslava, pomer
sHľoboném 79; Lit. 274.
Ráth Augustín, právnik
255, 264.
Rázus Martin, v , Prúdoch'
217,218; verše 232-233;
236; drobné prosy 245.
Rešetka Michal, bibliofil
40; Lit. 272.
Reuss Adolf, folkloristík
260.
Reuss Gustáv, botanik
263; Lit. 275.
Reuss Ludevít, archeológ
259.
Reuss Saimiel, folkloristík
260.
Ríbay Jur, studie od Pal-
kovíče 39; folklór, a
fraseolog 42; Lit. 272.
Riegruv Slovník Nauenv,
Lit. 271, 274.
Rimavsky Janko, v. Fran-
cisci Jan.
Rizner Ludevít V., povíd-
ky 179; 256; „Biblio-
grafie" 262; Lit. 271,
276, 277.
Ríznerová v. Podjavorín-
ská L.
Rousseau, u Štúra 4Ô.
RovinovBranko v. Abaffy
Leopold.
Rožnay Samuel, náb. bás-
nik 33.
Roy Vladimír, 212, 217,
verše 232, 233, 236.
Royová Kristína 248.
Rumann Jan, štatistik 205,
206; 260.
Rzewuskí, vzoreín Štú-
rovcúm, ohlasu Kalin-
čáka 108.
Sabo, u Tablice 34.
Salva Karel, 179; novinár
194 ; spis. pedagóg. 263.
Sasinek Fraňo Vitézslav,
historik 259; Lit. 269.
Semian Michal, spis. hist.
41.
Shakespeare, u Kráľe 68 ;
pfekl. od Nosáka 78;
motto v „Maríne" 87 ;
lekturou Dohnányho
104; vzorem Záborské-
nui 131, Hostinskému
131, Hviezdoslavovi 153,
154, 162; píekl. od neho
163; 262.
Shelley, 163.
20
:íO'>
Ukazatel.
Schiller, u Hviezdoslava
153, 163.
Schneider-Trnavskv Mi-
kuláš, 212.
Schroer, učitel Štúrovcú
45, Kaliačákuv 114.
Sirotinin, úsudek o Va-
janskéin 144.
Skačansky, pokus div. 131.
Sládkovič Andrej, otec
jeho41;57;uBotta73;
83 ; život 84—85 ; osob-
nost 85; básn. začátky
85—86; „Marína" 86—
88; „Detvan" 88—89;
ost. epika 90; lyrika
90—91 ; význam 91—
92; 93; Kubáni s ním
soutéží 101 ; óda Ku-
bániho naň 102; na
smrt Čapkovu 104; 137;
u Hviezdoslava 153, 154,
163; u Sládkovičova
174; 261; 262; Lit. 273.
Sládkovičov Martin, verše
174—175; Lit. 278.
Slánčiková Božena v. Tim-
rava. ^
Slávik Ďuro, 217; verše
233 ; prosy 245 ; lit. hist.
262; Lit. 276, 277, 278.
Sloboda Daniel, botanik
264.
Slota Jifi, verš. spisy 105.
Slowacki, u Hviezdoslava
153; pfekl. od neho 163.
Smetanay Jan (v. též Ka-
lina Ondrej), člen „Det-
vana" 185; pol. bro-
žúrky 191.
Smrek (pseud.), 236.
Sofokles, u Hviezdoslava
154.
Socháň Pavel, 185; div.
pokusy 253; folklór 260.
Soltészová Elena, „Proti
prúdu" a novely 176—
177; 246.
Somolický, verše 175 —
176; povídky 179; no-
vinár 203; div. pokus
254.
Sova Antonín, u Kraska
231.
Stodola Emil, v „Det-
vanu" 185; 218; štatistik
260.
Svítil Josef, Lit. 276, 277,
278.
Svobodová-Goldmannová
Fr., 248; div. 2.54.
Szeberinyi Ondrej, Lit. 269.
Synapius v. Horčička Da-
niel.
Sytniansky v. Tníchly
Ondrej.
Safafik Pavel Josef, pro
spis. konservativism 20 ;
tvurce ceutro-slovanské
teórie u Štúrovcú 30;
práce s Benediktim 40;
studia v Prešpurce 46;
vliv jeho vvzkumň na
mládež 46—47 ; u Štúra
48, 49 ; na odluku 52 ;
proti spis. separatismu
56 ; 61 ; 63 ; prameň ume- '
leckvl07;139;140;255;
Lit. 270, 271.
Salda František X., cit.
181.
Šembera Alois Vojtech,
predlohou Kalinčákovi
115.
H06
Ukazatel.
ŠlciiĽvan Vojtech, v ^Det-
vanu" 185: píekl. Tol-
stého 192 ; v ,Slov. Ob-
, zoru' 206.
Skultéty Aug. Hoŕislav,
verše 78—79; Lit. 275.
Skultéty Josef, lit. histo-
rik, vyd. S. Chalúpku
67, Bottovy „Spevy" 73,
výbor z Kuzmányho
veršu 96; pokusy v no-
vele 125; s Vajaaskvm
18i; uoviiiáf 203; Ht.
kritik 262; Lit. 273, 275,
, 276, 277.
Šrobáť Vavro, v „Det-
vanu" 185; vúdce po
krok. hnuti 191-193
v ,Hlase' 197, 198, 200
201 ; v ,Slov. Obzoru
205— 203; ve,Sborniku
212; v ,Prúdoch' 217
teoretik mladého Slo
venska 222-223; odb
(lékaŕ.) spis. 264.
Stefánek Anton, v ,Hlase
198 ; red. ,Slov. Obzoru'
204—209; v ,Prúdocli
217 ; politik sociálni 264
Stefanovlč Samuel, po
^ litik 264.
Štefanovičová Tatjana,
, 218.
Štúr Dionýs, geológ 260.
Štúr Kareí, u iLudevita Š.
59; verše 73—74; Lit.
, 274.
Štúr Ludevit, mimo Berno-
láka 23 ; Hollý mu svéd-
kem pro odluku 31; 32;
u prof. Palkoviče 39;
zakL slovenské spis.
reči a liter. 43; jeho
doba 44—132; 45; v
Prešpurce 46 ; život 48 —
] 49; studia a vlivy 49—
50; charakter .50—51 ;
spis. odluka, pohnútky
I a význam 51 — 57 ; Š-ovy
noviny a organisace 57 ;
verše 58—59 ; „Xárečja"
a „Náuka reči sloven-
skej" 59; „O nár. pis-
ních", „CnasíiHCTBo" a
polit. spisky 60; význam
61; pomer ke Kráľovi
67; 69; 70; 73; se Zo-
chem v ,Plodech' pre-
špurských 75 ; pomer
k Hurbanovi 76 ; k No-
sákovi 77; 78; 79; 80;
81; 84; 88; k Sládko-
vičovi 91 ; 92; 93; pod-
léhá Kuzmánymu 94;
98; ozveny a dozvuky
jeho školy 103—105 ;
107; 108; 111; 114; 115;
cit. 121; 125; 126; 129;
131; 132; u Vajanského
137, 138, 139, 141; kri-
tika jeho teórií u hla-
sistii 193, 207 ; revisioni-
stickv pomer mládeže
k néinu 212, 213, 21,5,
218; 223; 224; 256; 257;
258; 260; 261; 262; 264;
265; Lit. 270, 272, 273,
274, 275.
Tablic Bohuslav, vyd. Pi-
lárika 15; „Poézie", „An-
glické Múzy", pŕekl.Boi-
leaua, „Slovenští ver-
šovcr*' 34; „Paméti" 40;
Lit. 270.
Táborský František, 185;
Lit. 276.
Tajovský v. Gregor-Ta-
jovský Josef.
20*
:U)7
Ukazatel.
Tamáši Mikuláš, dialekti-
suje 12.
Tégneľ, u Hviezdoslava
153.
Teuuyson, u Hviezdoslava
153.
Theokritos, u HoUého 27,
30.
Tibullus, u Hollého 30.
Timko A. E., 125.
Timrava, 243; 246; po-
vídky 247; Lit. 278.
Tisovský Hostivít v. Lojko
Gustáv.
Tolstoj, u Hviezdoslava
159 ; vliv na „Detvance"
185, 191-192; 219; u
Pavlú 224; 261.
Tomášik Samo, verše 74—
75; novely 119—120;
Lit. 274.
Tranoscius v. Tranovský
Jiŕi.
Tranovský Jifi, „Cithara
sanctorum" 13.
Tritonovič Sergéj v. Holly
Josef.
Trokan Jan, opozdený
veršovec 83.
Trúchly Ondrej, vyd.
Capka 104; „Slovesnosť'
261; 265; Lit. 270.
Turcerová Helena, spis o
Štúrovi 218, 262: Lit.
273.
Turgenév, 124; u V a ján-
skeho 139; cit. 182,211.
Tyl Josef Kajetán, vliv
na .štúrovské novelisty
107; na Hurbana 108,
srovn. sním 113; s Pa-
lárikem 128; 250.
Tyrtaios, u Hollého 27.
Úprka Joža, v „Detvanu"
185.
Urara Jan, 206; 236.
Uram Josef, 218.
Uram Ŕehof v. Podta-
transký.
Ľľrbánek Ferko, div. hry
. 253.
Ústiansky v. Kovalik Jan.
Vajansky v. Hurban Va-
janský Svetozár.
Vančo Miloš, v ,Prúdoch'
217.
Vansová Tereza, 117—118;
novely a román 246;
div. pokusy 253—254.
Vergilius, u Hollého 27,
30; pfekl. od neho (Ae-
neis) 28.
Viktóriu Josef, o jednote
české a slovenské lite-
ratúr v 55; 126; vyd.
Záboŕského 129; lit.
hist. 261 ; 265 ; Lit. 272,
275.
Vinafickv Karel, chvála
Hollého 30.
Vlček Jaroslav, o Berno-
lákovi 15; vyd. verše
Král'ovy 69 ; o Kalinčá-
kové „Reštavrácii" 118;
134; predseda „Det-
vana" 184, 185; „Besedy
literárne" v ,Hlase' 197;
v ,Prúdoch- 219; zakla-
datel lit. histórie slo-
venské 261; Lit. 271,
272, 274, 275, 276, 277.
Vocel Jan Erazim, o slov.
,literaturce' 56, 257.
Voltaire, u J. Chalúpky 38.
Votruba František, lit.
historik, v ,Slov. Ob-
zoru' 205, 208; v red.
308
Ukazatel.
.Sborniku' 211, 212;
v ,Prúdoch' 217, 224,
225; o Urbánkovi 258;
262; Lit 276, 277, 278.
Vrbickv (pseud.), verše
236. '
Vľchlicky, 140; formálni
vlivy na Vajanského
143-144; na Hviezdo-
slava 153, 160—161,163;
164; Lit. 276.
Wágner Jan A., v ,Slov.
Obzoru' 206; popiilari-
sátor 264.
Záborsky Jonáš, háji ,bi-
blictinv' 55; ver.še 74;
novely 121-122; div.
128; draraata histor.
129-131; 132; 145; 258;
historik 259; 261; Lit.
274.
Záhorský, verše 175.
Záturecký P. A., sbirka
prísloví 260 ; pedagóg
263.
Zbransky Josef v. Hvie-
zdoslav.
Zechenter Gustáv, humo-
rista 123— 124; 125; 145;
170; geograf 260.
Zeyer, u Hviezdoslava
153.
Zgútii F. P., 236.
Zigmundík Jan, pedagóg
263.
Zniovsky v. Capko Jan.
Zoch Ctiboh, verše 75—
76; filológ 203; Lit. 273,
275.
Zoch Samo, 218.
Zorovít v. Kovalevský
Miroslav.
Zorovsky (pseud.), 236.
Žello Ludevit, život a
dílo 98—100; Lit. 274.
Žiak Isidor v. Somolický.
Žigmondi, filoso'', uritel
Štúrovou 45.
Žiranskv v. Križan Štefan.
0 P R AV Y.
5tr
. VI ŕ.
15.
zd.
m. odvetven/7e' ;■
ipr.
odvéívené
v
13 „
9.
„
„ staletí
n
století
n
21 „
8.
»
„ ztroskotalo
„
se ztroskotalo
»
21 „
7.
n
„ vytí/čiti
„
vyíycňi
»
32 „
7.
?)
„ apolegotickou
n
apologetickou
»
57 „
17.
sh.
„ od
v
do
»
117 „
8.
»
na začátku škrtni
: nikdy
»
120 „
16.
v
m. Kráfovna spr.
Krá/'ovna
»
163 „
11.
zd.
„ slovenském
•n
slovanském
M
178 „
17.
sh.
„ Z dob
»
Z ddb
n
232 „
16.
zd.
„ Jochanaan
^
Jochanan
n
236 „
3.
sh.
„ dum/ek
1?
dumdk
v
243 „
4.
„ Z dob
«
Z ddb
Omyly menší, jež jdou na vrub tiskú, láskavý čtenár
opraví sám.
OBSAH
stránku
(Slovo úvodní.) V— VIII
Hlava prvá. SLOVENSKO LITERÁRNÍ DO
KONCE VEKU XVIII.
I. Slovensko pred Bernolákem : Lani, Kr-
nian, Tamáši, Bél, Bajza; Benedikt! z Nu-
dožier, Tranovský, Horčička, Holko st.,
Pavel Doležal, Gavlovič, Institoris Mošov-
skf, Pilárik, Diibnicay, Máčay, Martin
Lauček. — II. Ovzduší doby Bernolákovi/ 11—18
Hlava druhá. OSMNÁCTÉ STOLETÍ. OD
BERNOLÁKA PO ŠTÚRA. (1787-1844.)
(Pŕehled). — I. Bernolák (21). — Družina
Bernolákova : Fándli, Jan Čaplovič, kan.
Palkovič; Jan H o 1 1 y (25). - III. Ostatní
krásne' písemnictví do r. 1844: Aug. Do-
ležal, Leška, Hamaljar, Rožnay, prof. Pal-
kovič, Tablic, Fejérpataky, Godra; Jan
Chalúpka (.32). — IV. Učení a odborní
spisov atelé do r. Í6'4^ .• prof. Palkovič, Jan
Benedikti, Tablir, Fándli, Fejérpataky,
Rešetka, Vavr. Čaplovič, Semian, Insti-
toris Mošovský, Bartholomaeides, Ondrej
Braxatoris, Jan Chalúpka, G. Grossmann,
Kadavv, Ribav, Holko ml.; Hurbanova
„Cesta" 1841 (39) 19-48
Hlava treti. DOBA ŠTÚROVA.
(Úvod). — I. Štúr. Jeho život. Studie a
ylivy. Charakter^Štúruv. Spisovná odluka
Štúrova. Verše Štúrovy. Politické a ná-
stránka
rodopisné spisy Stúrovy. Záver o Štúrovi
(48). — II. Prvá slovenská škola básnická :
(Úvod); Samo Chalúpka (64), KráP
(67), Botto (70). Plejáda Štúrovcú-epi-
gonä:K. Štúr, Lichard, Tomášik, L. Pau-
líny, Zoch, J.^M. Huľban, Nosák-Neza-
budov, A. H. Škultéty, Hroboň, Matiíška,
Fraucisci, Graichman, Kalinčák, Daxner,
Jančo, Kellner-Hostinský, Trokan, Dob-
šinský, Maróthy (73). — ^III. S 1 á d k o v i č
(84). — IV. Vrstevnici Štúrovca v poesii :
(Úvod) ; K u z m á n y, H o d ž a, Ž e 1 1 o.
Ku bán i, Pauliný-Tóth (93). Ozveny
a dozvuky školy Stúrovy: Dohnaný,
Caják, Capko, Loj ko, Bachat-Dumný, Slota-
Rajecký, Kovalevský-Zorovít, Mallý-Dusa-
ľov, Dušan Sava Pepkin(103). Dorost bás-
nický: Banšell, Országh, Fábry, Kello-
Petruškin, Dan. Lauček, A. S. Osvald (106).
V. Prosa historická a j iná: (Úvod); Kuz-
mány, J. Chalúpka, L. Paulíny (107) ; J. M.
Hurban (111), Kalinčák (113); Fran-
cisci, Daxner, Hroboň, Matúška, Nosák,
Jančo (118); Tomášik, F e r j e n č í k,
Paulíny-Tóth, Záborskv(119);Kubáni
(122); Zechenter (12.3)'; Križan, Križko,
Abaffy, Bachat, Banšell, Čipkay, Tímko,
Lojko, Lauček, Kováč, J. Škultéty (124). —
VI. Dráma národní a historické ; P a I á r i k,
Pauliny-Tóth, Ferjenčík, Bachat, Graich-
man, Záborsky, Križan, Ormis, Pauliny-
Tóth, Z á b o r s k v, Kellner-Hostinskv,
Podhradský, D. Lauček (126) \ 44—132
Hlava čtvrtá. DOBA ROZKVETU.
(Úvod). — L Hurban Vajanskv (136).
— H. Hviezdoslav (150). — III. Ku-
kučín (165). — IV. Ostatní žeň doby
v krásném písemnictví: Básnici: Sládko-
vičov, Hájomil, Bella, Horal, Milkín, Matzen-
auer. Záhorský, Kýčerský, Podtatranský,
Somolický, Podjavorinská (173); prosaici:
Maršali, Kutlík, Bodický, Soltészová, Van-
sová, Bielek, Podtatranský, Salva, Beblavv,
Somolický, Bodický, Rížner (176) ....'. 133—180
stránka
Hlava pátá. BOJE O ZÍTŔĽK.
I. ,Otcové^ a ,détŕ. Vlivy kultúrni a 80>
ciální (181). — II. ,Hlas-\ jeho zásady a
vvznam. Revoluce se začína (191). — III.
^Slovenský Obzor (202). — IV. Noví bo-
jovníci: ,Sborník slovenskej mládeže*^ a
,Prúdy'. Revoluce trvá (210) 181—221
Hlava šestá. NOVÁ DOBA.
1. Slovenská Moderna básnická: (Úvod);
Krasko (22.5) ; Roy, Rázus, Slávik-Neres-
nický (232); .Tesensky (234), Gali;
Orlov, Horín, Kompiš, Obuch, Nevädza,
Vrbícký, Zorovský, Klas, V. H. V., Smrek,
Krčméry, Kovalik-ÚstiansUy (235). — 11.
Nová prosa: Gregor-Ta jo vský (237);
Čaják, Kalina, P. Kuzniány (242); nove-
listé : J e s e n s k y, Krasko (243) ; Rázus,
Neresnický ; Kosorkin (245) ; P o d j a v o-
rins ká, Timrava, Gregorova, Janovská
:t j. (246). — 111. Začátkii dramatu lido-
vého : G r e g o r-T a j o v s k y (249) ; Kuku-
í^ín ; Josef Holly ; Socháň, Urbánek, Van-
sová. Hoľvátliová, Goldmannová-Svoho-
dová; Podtatranský, Soraolickv, V. H. V.,
Orlov (252) . . . .' ' 222 -254
Dodáte k. PŔEHLED NÁUKOVÉHO A VE-
DECKÉHO PÍSEMNICTVl NA SLOVEN-
SKU 255— 26tí
Poznámky ;
I Literatúra 269—278
II Letopis 279—286
III Sbírka literárních pseudony-
mu slovenskvch 287—293
IV Ukazatel . '. 295—309
Oprav>' 310
PLEASE DO NOT REMOVE
CARDS OR SLIPS FROM THIS POCKET
UNIVERSITY OF TORONTO LIBRARY
PG Frýdecký, František
54-01 Slovensko literárni od doby
F77 Bernolákovy